čtvrtek 30. listopadu 2023

Americké tango s Izraelem. Válka v Gaze testuje letité spojenectví (podkást)

Izraelsko-americké spojenectví pěkně v kontextu, aneb tady najdete odkaz na druhý díl série blízkovýchodňárských audio-podkástů (zde klikněte na text iDnesu, uvnitř něj najdetež podkást) o souvislostech dění na Blízkém východě. 

S Adamem Hájkem jsme  jsme se bavili zdaleka nejen o dnešním vztahu mezi Bibim a Bidenem, ale také o historickém kontextu vztahů mezi USA a Izraelem od r. 1948, které nebyly vždy zdaleka tak jednoznačné, jak se může na první pohled zdát. Odbočíme i k československým zbraním pro Izrael, které tam dorazili v době, kdy USA uplatňovaly embargo na vývoz výzbroje a k některým dalším souvislostem.    

Jeruzalémské textilie (foto autor)

----------------

Ještě více k dění na Blízkém východě od Marka Čejky se můžete dozvědět na portálu Herohero!

úterý 28. listopadu 2023

Hamás v sobě spojuje palestinský nacionalismus a radikální islamismus (rozhovor pro pořad Hergot!)


Pozvání do Hergot!u přijal docent Marek Čejka – politolog, právník, odborník na Blízký východ, především pak na izraelsko-palestinský konflikt. Mluvili jsme spolu o aktuálním dění v pásmu Gazy, kde probíhá vojenská operace izraelského státu v reakci na teroristický útok hnutí Hamás. Čejka mimo jiné vysvětluje, odkud se Hamás vzal, jaké je jeho náboženské pozadí a koho spirituálně reprezentuje.

Hamás v sobě, podle Čejky, spojuje palestinský nacionalismus a radikální islamismus. Ovšem ne ten pramenící z doktrín teroristických skupin, jako je Al Káida nebo pozdější Islámský stát. „Jedná se spíše o zradikalizovanou frakci Muslimského bratrstva,“ vysvětluje v Hergot!u.

Muslimské bratrstvo vzniklo ve 20. letech 20. století v Egyptě. Poté se jeho myšlenky rozšířily také do dalších zemí muslimského světa. Ve své původní podstatě to byla islámská charita, která se postupně politizovala, a to i s přihlédnutím k místní situaci. Někde se z něj stalo běžné politické hnutí. V zemích, kde byli Muslimští bratři perzekvováni, docházelo k jejich radikalizaci.

Podobné to bylo s Hamásem v Gaze. „Hamás vznikl v podstatě v kontextu velmi brutálního a velmi dlouho se táhnoucího konfliktu,“ dodává Čejka.

Jak se Hamás dostal k moci? V čem si je podobný s Islámským státem? Kdo jsou přední představitelé Hamásu? Jakou funkci mají v Gaze? 

                                                    Link na rozhovor najdete zde 

Autoři: Petr Wagner, Fatima Rahimi

----------------

Ještě více k dění na Blízkém východě od autora se můžete dozvědět na portálu Herohero!

pondělí 27. listopadu 2023

Vzniká nový Hamás? Tvrdá odveta Izraele může rekrutovat nové teroristy (článek pro Reportér)

Po jednom z největších teroristických útoků historie zahájil Izrael v Pásmu Gazy operaci v tradičním duchu „železné pěsti“. Že půjde ze strany Izraele o tvrdou odvetu, se dalo čekat. Otázka však je, zda politici a generálové promysleli do hloubky dlouhodobé důsledky této operace.

Zuřivé protesty i urputnou obhajobu vyvolává vojenská operace v Pásmu Gazy, kterou zahájil Izrael po říjnovém teroristickém útoku Hamásu. Jde o plně ospravedlnitelnou odpověď na vraždění izraelských civilistů Hamásem? Nebo jde o systematické a plošné zabíjení Palestinců Izraelem, jak říkají někteří? 

Pokusme se o stručné věcné hodnocení nynějšího dění na Blízkém východě.

Plakáty Hamásu
v uprchlickém táboře Šatíla v Libanonu
počmárané od místních dětí (foto MČ)

BRUTALITA PROVEDENÍ

Nejprve se ovšem musíme  vrátit k bezprostřední příčině zahájení izraelské vojenské operace.

Teroristický útok Hamásu ze 7. října je co do počtu civilních obětí – bylo jich přes tisíc – druhým největším útokem po černém americkém 11. září 2001, které si vyžádalo téměř tři tisíce civilistů. 

Více lidí než letos v říjnu ještě zahynulo v roce 2014 při útoku Islámského státu v iráckém Tikrítu, vyžádalo si až o sedmnáct set obětí více. Tam však šlo „alespoň“ do určité míry o vojenský cíl, kdy chtěl ultrasunnitský ISIS zabít co nejvíce kadetů irácké armády patřících k druhé větvi islámu, k šíitům.

Ovšem z hlediska brutality provedení je útok Hamásu nejvíce personalizovaným teroristickým útokem proti civilistům vůbec. Provedli ho totiž konkrétní teroristé na konkrétních lidech, zatímco třeba v případě 11. září šlo především o „anonymní zabíjení“ po nárazu letadel a následné explozi. Letošní 7. říjen tak bezpochyby představuje i přelomový moment vývoje terorismu jako takového.

Ponechme nyní stranou podrobný rozbor odpovědnosti za to, že izraelský bezpečnostní a vojenský systém tak šokujícím způsobem selhaly. I když objektivní politická zodpovědnost je zde jasná – nese ji politický establishment Benjamina Netanjahua, jenž s malou přestávkou vládne od roku 2009. 

Po 7. říjnu bylo nicméně jasné, že Izrael bude muset na tak bezprecedentní útok odpovědět nějakou velmi zřetelnou formou. Strategie, kterou k odpovědi zvolil – tedy obsadit pozemní operací Pásmo Gazy a konfrontovat ozbrojené členy Hamásu přímo –, byla velmi očekávaná. 

Otázky nicméně vyvolává, nakolik izraelská vláda a ozbrojené složky tento plán promyslely. Dosavadní vývoj izraelských vojenských operací a souběžný počet civilních obětí z Gazy ukazují, že celá akce svůj cíl splnit nemusí. I když lze mít pochybnosti o přesných číslech udávaných úřady kontrolovanými Hamásem, je téměř jisté, že v důsledku izraelské operace zemřely k začátku listopadu, kdy vznikal tento text, tisíce civilních obyvatel Gazy.

Rozhodně se nedomnívám, že by v izraelské strategii hrály nějakou roli plány přímé genocidy, jak lze občas slyšet. Izrael postupuje svou tradiční strategií „želené pěsti“. Ta může být z izraelského pohledu krátkodobě účinná, z dlouhodobého hlediska však skupinám typu Hamás rekrutuje příznivce. 

Izraelci se o tom přesvědčili mnohokrát – nejvíce pak v jižním Libanonu v osmdesátých letech, kde podobná strategie podpořila vznik hnutí Hizballáh, izraelského nepřítele číslo dva.

 VYUŽÍT ISLAMISTY

Je paradoxní, že zárodky Hamásu kdysi Izrael toleroval ve své hře proti Organizaci pro osvobození Palestiny, vedené Jásirem Arafatem, kterou tehdy považoval za největší teroristickou hrozbu.

Hamás se zrodil z islámské charity na principu Muslimského bratrstva: stalo se tak v sedmdesátých letech právě v Pásmu Gazy. Území dnes představuje jedno z nejhustěji osídlených částí planety, vysoké procento jeho převážně chudých obyvatel pochází z rodin uprchlíků z roku 1948, kdy získání izraelské nezávislosti doprovázel mohutný palestinský exodus. Gaza se následně dostala pod kontrolu Egypta, který ale izolovanosti Gazanů spíše využíval. Nebyl jim například ochoten pomoci jako Jordánsko, kde řada z tamních palestinských uprchlíků získala občanství. Při šestidenní válce v roce 1967 Gazu obsadil Izrael. Nejprve se Gazany snažil integrovat do své ekonomiky jako levnou pracovní sílu, postupně však v něm začaly vznikat civilní izraelské osady a stupňoval se tlak bezpečnostních složek a ekonomická izolace.

Když se členové islámské charity začaly postupně ozbrojovat, Izrael tomu přinejmenším nebránil, neboť je měl v Gaze za možnou protiváhu již zmíněné nacionalistické Arafatovy OOP. Příběh palestinských islamistů tak do určité míry připomíná předchůdce Al-káidy a Tálibánu, kteří původně bojovali za americké zájmy v Afghánistánu osmdesátých let, než se stali nepřáteli USA.

Hamás, už jako oficiální hnutí, o sobě dal vědět hlavně v době mírového procesu devadesátých let, kdy ho ve shodě politicky zcela odřízli dřívější nepřátelé Izrael a Arafat. Hamás pak mírový proces sabotoval sebevražednými atentáty. 

Změnu strategie předvedl Hamás v roce 2006, kdy de facto akceptoval důsledky mírového procesu a na jejím základě vzniklou Palestinskou autonomii a kandidoval do jejího parlamentu. 

Sklidil překvapivý úspěch, což zaskočilo Arafatovu politickou stranu Fatah, Izrael a také USA. Nutno dodat, že klíčem k úspěchu Hamásu v té době už nebyl ani tak teror, ale hlavně nízká míra korupce jeho civilního, tedy sociálního a politického, křídla. Naopak Arafat vybudoval vysoce úplatný systém, který vadil velké části Palestinců, přičemž v chudším Pásmu Gazy to bylo obzvláště palčivé. Tam totiž korupce Fatahu zasahovala ty nejslabší sociální vrstvy palestinské společnosti – a sociální křídlo Hamásu je bylo schopné alespoň částečně kompenzovat. 

Hlavně pod tlakem Izraele a Američanů se obě palestinské organizace nedohodly na žádném kompromisu a obě se pokoušely převzít v Gaze moc. Načež propukla menší palestinská občanská válka, která skončila politickým rozdělením palestinského území. Západní břeh nadále ovládal a dodnes ovládá Fatah, v Gaze převzaly správu civilní složky Hamásu. 

Nedlouho poté začala v Izraeli éra Netanjahuových vlád, která tento politický dualismus Palestinců prohlubovala. A právě tato doba dotvořila Hamás do podoby, jak ho známe dnes. 

Plakáty Hamásu
v uprchlickém táboře Šatíla v Libanonu (foto MČ)

MISE SPLNĚNA?

Ač pod hlavičkou jednoho hnutí, civilní i ozbrojené křídlo Hamásu postupovala obvykle značně autonomně. 

Když druhé křídlo zahájilo agresi (až do letošního října šlo hlavně o raketové útoky na Izrael), umírali při izraelských odvetách, bombardování a ostřelování i členové civilního křídla, a nejenom oni. 

Militantní křídlo, do značné míry nezávislé na politickém, naopak nebralo často na osud civilistů v Gaze ohledy a budovalo teroristickou či obrannou infrastrukturu, například tunely a odpalovací místa raket, v těsném sousedství, či dokonce přímo v podzemí obytných civilních budov nebo nemocnic. 

Objevil se tak velký rozpor přímo uvnitř hnutí – zatímco civilní křídlo Gazanům pomáhalo, to ozbrojené jich neváhalo zneužít jako živých štítů.  

Samotná síť tunelů se stala jednou z nejsofistikovanějších zbraní Hamásu. Některé, hlavně ty u egyptské hranice, byly fakticky byznysem: sloužily k pašování civilního zboží i zbraní. Jiné se budovaly čistě jako útočné, k tomu, aby se jimi dalo proniknout na izraelské území. Poslední typ – obranné – dnes Izraelce zajímá nejvíc, protože právě ty mohou v bojích přímo v zástavbě Gazy značně zkomplikovat úspěch jejich jednotek. 

Příklady z nedávné historie bojů na Blízkém východě z měst, jako je Bejrút, Mosul či Fallúdža, to jenom potvrzují. 

Začátkem listopadu se zdálo možné, že Izraelci v blízké době dobudou metropoli Gazy a většinu tamních infrastruktur militantního křídla Hamásu zničí. 

Premiér Netanjahu se pak dost možná objeví s prohlášením "Vyhráli jsme!", které ovšem nemusí znamenat o moc více než výrok "Mise splněna!", který přednesl americký prezident G. W. Bush po vojenském vítězství v Iráku v roce 2003. Země se totiž jen pár měsíců poté proměnila ve válčiště, z něhož povstal mimo jiné Islámský stát. Není tak vůbec vyloučené, že i v troskách Gazy se dnes formuje Hamás 2.0 – tedy v případě, že se ten první podaří vůbec zničit. 

Raději ale doufejme v nějaké lepší řešení. Jakkoli ho zatím nebyl nikdo schopen definovat.

Vyšlo v Reportéru 11/2023, Číslo 111, 15. listopadu 2023

----------------

Ještě více k dění na Blízkém východě od autora se můžete dozvědět na portálu Herohero!

středa 22. listopadu 2023

Série podcastů k dění na Blízkém východě na iDnes

1. Díl - Geneze a vývojové etapy Hamásu, jeho vlastnosti a vůdci - 15. listopadu 2023


2. Díl - o vztazích mezi Izraelem a USA - 29. listopadu 2023

Bí maj hírou! Áj vil bí jórs!

Vážení přátelé, soukmenovci, duchovně spříznění a jiní výtečníci a výtečnice! 

Nabízí se vám nyní netušené - můžete podpořit bohulibou činnost a kreativní tvorbu potulného politologického turisty. A to navíc nikoliv zadarmo! Ale ani odměnou za to nebude pro Vás jen krásný pocit z dobrého skutku, ale i zcela konkrétní exklusivní produkce pouze pro Vás! 

Svůj support směřujte tudíž na:

https://herohero.co/marekcejka

👉 Na herohero budete mít možnost přednostně shlédnout Blízkovychodňárská vokna!

👉 Na herohero se navíc občas zjeví i exklusivní Blízkovychodňárská vokna, která jinde nebudou!

👉 Na herohero budou kompletní verze některých videjek, podkástů etc!

👉 Na herohero budu pro vás nahrávat některé moje presentace!

👉 Naherohero fláknu občas politologicky-tůristické fotice doposud nepublikované!

👉 Na herohero budete nacházet různé další zaujímavosti které vyrobím či na které narazím a shledám je pro vás obzvláště pozorů-hodnými!        


sobota 4. listopadu 2023

O izraelsko-palestinském konfliktu pro podkást Masaryčky

Na pozvání Jiřího Hanuše v podkástu "MUsíme to vědět".


----------------

Ještě více k dění na Blízkém východě od autora se můžete dozvědět na portálu Herohero!

čtvrtek 2. listopadu 2023

Kořeny izraelsko-palestinského konfliktu: Britský mandát Palestina

Jedna z přednášek o kořenech izraelsko-palestinského konfliktu. Tato konkrétně je o nejzásadnějším období vedoucím k jeho vzniku: Britskému mandátu Palestina. Během něj se setkáváme prakticky se všemi aspekty konfliktu, které v něm vidíme v modernizovanějších podobách dodnes. Jsou to mj. extremismus, radikální nacionalismus, intifády, nábožensky motivovaný teror i brutální vojenský útlak. Britové během své mandátní (a de facto koloniální) vlády dokázali umně využívat ve svůj prospěch napětí v lokálních komunitách, a to i v duchu strategie „rozděluj a panuj“. Dělali to tak hlavně v meziválečné Palestině. A to až do momentu, kdy se jim celá situace vymkla zpod kontroly a znepřátelili si nejen palestinské Araby, ale i sionistické Židy. Nakonec byli rádi, že se z oblasti "po anglicku" vypařili. Ale oheň sváru, který tam Britové založili a pak rozdmýchali, můžeme vidět i dnes.


Tato přednáška je z doby covidové výuky v r. 2021. Pořád se je snažím zdokonalovat, takže už dnes mám tuto prezentaci hodně updatovanou a podrobnější. 

----------------

Ještě více k dění na Blízkém východě od autora se můžete dozvědět na portálu Herohero!



úterý 31. října 2023

Oheň sváru medzi Izraelčanmi a Palestínčanmi založili Briti

Vyšlo 26. 10. 2023 ve SME, Dotazovala se Katarína Kozinková

Britští vojáci prohledávají palestinského Araba
v době arabské revolty

Dá sa vojna Izrael - Hamas pripodobniť k nejakému inému historickému či súčasnému konfliktu? Napríklad k vojne na Ukrajine, 11. septembru alebo konfliktu v Severnom Írsku?

Izraelsko-palestínsky konflikt je veľmi špecifický. Hoci, ponúkajú sa tu isté jeho analógie. Niektoré naznačujete. Experti často spomínajú práve konflikt v Severnom Írsku. Oba spory sú totiž svojím pôvodom kolonizačné či osadnícke, teritoriálne. Domorodé obyvateľstvo sa stretáva s technologickejšie vyspelými osadníkmi, pričom v priebehu konfliktu hrá veľmi dôležitú úlohu kultúrne-náboženská identita. Častá je však aj analógia s alžírskou vojnou o nezávislosť. Vzdialenejšie potom s kolonizáciou Ameriky či Tibetu. Každý konflikt je však špecifický. To, že niektoré dva spory sú v niečom rovnaké, ešte neznamená, že je rovnaká aj ich podstata. Porovnávanie konfliktov a skúsenosť, ktorá z toho vyplýva, je však veľmi dôležitá. Pre snahy o ich riešenie.

Spomenuli ste kolonizačný pôvod konfliktu, ako to teda historicky v území dnešnej vojny vyzeralo?

Pôvodní palestínski, teda arabskí obyvatelia boli najmä poľnohospodári. Ešte na prelome 19. a 20. storočia predstavovali asi 95 percent obyvateľstva regiónu. Do územia, kde žijú, prichádzajú s podporou Veľkej Británie Európania, najmä sionistickí Židia zo západnej Európy. Ľudia z najvyspelejšej časti sveta. Tieto dve skupiny sa nedostávajú ihneď do konfliktu, ale ich príchod má prvky kolonializmu.

Je nejaká analógia aj medzi vojnou medzi Izraelom a Hamasom a útokmi z 11. septembra či s vojnou na Ukrajine?

Z pohľadu stratégie a teórie konfliktov je vojna na Ukrajine konvenčným konfliktom dvoch armád porovnateľná skôr so skoršími konfliktmi Izraela so susednými arabskými štátmi. Vojna Hamas a Izrael je vojna teroristickej organizácie proti vojensky veľmi silnému štátu. Symetria je tu postavená inak. Vo vojne na Ukrajine síce platí, že ruská armáda bola spočiatku silnejšia. Ukrajina však začala dostávať dodávky západnej techniky z celého sveta a to sily viac vyvážilo. Hamas využil tiež moment prekvapenia, ale nemá napríklad letectvo či obrnené jednotky. Je to, jednoducho povedané, teroristická taktika použitá proti armáde a civilistom. Jedenásty september bol jeden sofistikovane vykonaný teroristický útok na civilné objekty s politickými cieľmi. Spoločné majú všetky tri udalosti práve utrpenie civilistov.

Keby ste mali označiť zásadné chyby, ktoré sa vo vzťahoch Izraela a Palestíny historicky stali, našli by ste také?

Na toto je veľmi ťažké odpovedať. Celá história ľudstva je lemovaná chybami s katastrofálnymi následkami. Ak by som mal vybrať nejaký osudový moment pri Izraelčanoch a Palestínčanoch, nie je veľmi známy, ale podľa mňa má zásadný dosah na priebeh celého konfliktu. Bola by to britská politika, ktorá sa uplatňovala voči palestínskym Arabom a Židom v čase Britského mandátu v Palestíne. Ten existoval v rokoch 1920 až 1948. Po prvý raz sa tu prakticky stretávame so všetkými aspektmi konfliktu, ktoré v ňom vidíme v modernizovanejších podobách podnes. Sú to extrémizmus, radikálny nacionalizmus, intifády, nábožensky motivovaný teror aj brutálny vojenský útlak. Briti počas svojho koloniálneho vládnutia dokázali umne využívať vo svoj prospech v duchu stratégie "rozdeľuj a panuj" napätie v lokálnych komunitách. Robili to tak aj v medzivojnovej Palestíne. A to až do momentu, keď sa im celá situácia vymkla spod kontroly a znepriatelili si nielen palestínskych Arabov, ale aj sionistických Židov. Napokon boli radi, že sa z oblasti "po anglicky" vyparili. Ale oheň sváru, ktorý tam Briti založili a potom rozdúchali, tam už zostal.

Viete nájsť najviac negatívnu a najviac pozitívnu postavu histórie izraelsko-palestínského konfliktu?

Pri Izraeli je tou najviac negatívnou jednoznačne Benjamin Netanjahu. A nejde iba o konflikt s Palestínčanmi, ktorý práve teraz nadobudol bezprecedentné rozmery, ale aj rozštiepenie izraelskej spoločnosti. Jeho zodpovednosť za súčasnú situáciu je vzhľadom na dĺžku jeho vlády a chorobnú túžbu napriek tomu vládnuť zrejmá. Jednoznačne najpozitívnejšou osobnosťou na izraelskej strane bol Jicchak Rabin. A to nielen preto, že sa stal hlavnou izraelskou postavou mierového procesu 90. rokov. Za čo, mimochodom, zaplatil životom. Ale tiež pre svoj osobnostný obrat. Zo zatvrdnutého generála sa stal štátnikom, ktorý bol na konci dňa ochotný sadnúť si za rokovací stôl aj so svojím odvekým nepriateľom.

A v palestínskej histórii?

Tam je pre mňa jednoznačne najdeštruktívnejšia osoba moslimského vodcu, veľkého jeruzalemského muftího Amína Al-Husejního z obdobia Britského mandátu v Palestíne. Bol nemilosrdným radikálom, ktorý sa napokon skompromitoval s nacizmom. Najlepší mi pripadá dnes už nie veľmi známy Fajsal Al-Husejní. Bol to veľmi charizmatický a, zdá sa, i konštruktívny politik z obdobia mierového procesu 90. rokov. Bol schopný zatieniť aj rozporuplného Jásira Arafata. Žiaľ, predčasne zomrel. Stojí za pozornosť, že obaja boli z rovnako veľkej jeruzalemsko-arabskej rodiny.

Karikatura britské politiky v Palestině z deníku Daily Mail z r. 1947
Všimněte si i stereotypizujících zobrazení Araba a Žida

Existuje moment, v ktorom keby sa niečo udialo inak, konflikt, ktorí vidíme dnes, by nemal taký katastrofálny rozsah? 

Je ním určite charakter okupácie, ktorú naštartovala šesťdňová vojna v roku 1967. Účel samotného preemptívneho útoku z roku 1967 bol z izraelského pohľadu pochopiteľný, nie však už potom podoba následnej okupácie palestínskych území. Mám na mysli hlavne výstavbu izraelských civilných osád na okupovaných územiach. Tá prispela nielen k výraznému zvýšeniu napätia medzi Izraelčanmi a Palestínčanmi, ale začala vnútorne negatívne ovplyvňovať aj izraelskú spoločnosť a demokraciu. A prinášať do vrcholovej politiky extrémistov, akým je napríklad aj súčasný minister národnej bezpečnosti Itamar Ben Gvir. Myslím si, že keby Izrael nezačal s výstavbou osád, a to najmä na rozsiahlom území Západného brehu, a ponechal by si na okupovaných územiach iba svoje vojenské základne, mohli už v 90. rokoch existovať vedľa seba dva štáty.

Čo bolo na začiatku šesťdňovej vojny? Keď hovoríte, že účel útoku Izraela bol pochopiteľný.

Pre Izrael existovala výrazná a reálna hrozba útoku zo susedných krajín, najmä z Egypta a zo Sýrie.

Ste zástancom toho, že pre trvalý mier musia teraz vzniknúť dva štáty, izraelský a palestínsky? A čo zároveň hovoríte na argument, že pre to nie je v území konfliktu dosť fyzického priestoru?

O riešení mať dva štáty sa v posledných rokoch hovorilo skôr už len ako o klišé, ktorému nikto veľmi neveril. Viac sa začalo hovoriť o izraelskom "manažmente konfliktu", ktorý by hádam raz mohol dospieť do nejakej podoby jednoštátneho riešenia. Potom sa však objavili aj hypotézy o trojštátnom riešení, teda že by Izrael, Západný breh a Gaza existovali ako politicky oddelené entity. Napokon, ešte výraznejšej izolácii Gazy do budúcna nahráva aj súčasná dramatická situácia. To je však veľmi neisté prorokovanie. Každopádne sú tu minimálne tieto tri scenáre.

Útok na nemocnicu al-Ahlí v Gaze, ktorý bol ihneď pripísaný Izraelu a až neskôr chybnej palestínskej rakete, mal aj politický dosah. Zástupcovia arabských krajín sa odmietli stretnúť s americkým prezidentom Joeom Bidenom, ktorý bol na návšteve Izraela. Palestínsky prezident Mahmúd Abbás, jordánsky kráľ aj egyptský prezident zrušili plánovanú schôdzku. Škodí rýchle neoverené informovanie potenciálnemu hľadaniu mieru?

Vplyv sociálnych médií stále narastá a každá strana konfliktu, prípadne jej priaznivci, dávajú do obehu obrovské množstvo informácií a propagandy, kde si každý môže nájsť, čo chce. V dnešnej situácii, žiaľ, reálny obraz zostáva kdesi bokom a pravdu si môže každý vykonštruovať a oprieť sa o množstvo "argumentov". Ale to, že sa arabskí lídri nestretli s Bidenom, môže mať aj iné súvislosti, než že by to bola iba reakcia na rôzne interpretovanú konkrétnu udalosť. Veľa "svojich" lídrov totiž považujú obyvatelia arabských krajín za mimoriadne skorumpovaných Američanmi a Izraelom. Takže stretnutie s americkým prezidentom v takej dramatickej a emotívnej chvíli im, aj napriek pravde, mohlo v očiach vlastných ľudí ešte viac uškodiť.

Biden sa pri návšteve Izraela postavil otvorene na jeho stranu. Spomenul však aj civilistov z Gazy. Aké argumenty podľa vás používa za zatvorenými dverami, pri rokovaní s Netanjahuom, aby dosiahol napríklad vpustenie mierových konvojov cez hranice s Egyptom?

Biden deklaruje, a úplne autenticky, veľmi silnú americkú podporu Izraelu. Ale zároveň si je vedomý toho, aká nebezpečná celá situácia je. Američania za ostatných desať rokov v izraelsko-palestínskom konflikte značne "vypratali pole" a zaradili ho vo svojich prioritách pomerne hlboko pod vojnu na Ukrajine, zhoršovanie vzťahov s Čínou či ťažkú situáciu v Afganistane. Teraz sa Američania snažia vrátiť do tejto roly veľmi dôležitého aktéra vzťahov medzi Izraelčanmi a Palestínčanmi. Biden tak k jasne deklarovanej podpore Izraela položil na stôl aj celkom jasnú otázku: Čo chce Izrael plánovanou pozemnou operáciu dosiahnuť a aké má hlbšie systémové riešenie ohľadom svojho prístupu ku Gaze a k humanitárnej situácii Palestínčanov v Gaze.

Vie na toto Netanjahu Bidenovi odpovedať, má nejakú predstavu o situácii v povojnovej Gaze? Vie na to vôbec niekto odpovedať?

To je celé nejasné. Sú scenáre, ale jedno jasné riešenie nie je. Celá situácia je príliš komplikovaná.

Je uskutočniteľné, ako to deklaruje denne ako svoj cieľ Izrael, zničiť Hamas?

Musíme sa na to pozrieť v kontexte. Izrael sa už v minulosti snažil zlikvidovať hnutie Hamas. Rozsah ako dnes tie operácie nemali, ale zničil jeho zakladajúcu elitu, dôležitých veliteľov aj duchovného vodcu. Zlikvidoval mnoho konštruktérov rakiet či výbušnín. A napriek tomu nastal útok zo 7. októbra. Hamas je veľmi komplexné hnutie a má aj civilnú zložku. Substituuje štát. Má teda aj širší presah, ako sú teroristické operácie. Má tiež exilovú zložku. Veľa dôležitých osobností Hamasu je v zahraničí. Rozhodne je ťažké niečo takéto zlikvidovať. Môže sa to podariť na nejaký čas, ale Hamas sa môže začať regenerovať. Prosperuje z nenávisti a chudoby, a tá keď bude pokračovať, Izraelčania nad tým celým nebudú vedieť držať celý čas železnú päsť.

Řadu britských protipovstaleckých strategií z doby Mandátu Palestina
převzal posléze Izrael. 
 
Dnes proti sebe stoja argumenty kolaterálnych škôd a kolektívneho trestania (angl. collective punishment), ktoré je zakázané z hľadiska humanitárneho medzinárodného práva. Máme to s čím historicky porovnať, čo sa týka rozsahu?

Najviac sa tomu približuje situácia spojená s krvavými udalosťami medzi Izraelom a Gazou na prelome rokov 2008 a 2009. Čo bola trojtýždňová vojenská invázia namierená proti Hamasu, s obrovským počtom obetí hlavne na palestínskej strane. Ale brutálny útok Hamasu zo 7. októbra a následné izraelské vojenské akcie proti Gaze ju, pokiaľ ide o počty obetí, a to tak na izraelskej, ako i na palestínskej strane, aj ďalšie faktory, výrazne prekonali.

Museli o brutálnom teroristickom útoku Hamasu na Izrael vedieť Irán a Libanon, prípadne ich aj nejako odobriť? Mohlo o nich vedieť Rusko?

Libanonský Hizballáh a iránsky režim o nich vedieť mohli, ale nemuseli. Že by ich dokonca priamo naplánovali a odsúhlasili, to je ešte menej pravdepodobné. Hamas je v mnohých ohľadoch veľmi autonómna organizácia a samotný fakt, že má s Iránom a Hizballáhom dobre vzťahy, ešte neznamená, že by im dovolil, aby im niečo plánovali. Putinovské Rusko má celkom určite na rukách veľa krvi, ale hlavne v iných konfliktoch.

Situácia sa dramatizuje aj na severe Izraela, na hranici s Libanonom. Ako vidíte prípadné zapojenie sa Hizballáhu do prebiehajúcej vojny, čo by sa muselo stať, aby sa tak stalo?

Ak by sa konflikt priniesol aj na územie Libanonu, zapojiť by sa mohli následne aj Sýria a Irán. Bol by to výrazne komplikovanejší konflikt. Aby sa Hizballáh zapojil, musela by sa podľa mňa opakovať situácia z roku 2006. Vtedy mal pripravenú veľkú operáciu. To, čo vidíme dnes, sú zatiaľ skôr prestrelky.

Izrael tento konflikt vníma ako novú vojnu, Hamas verzus Izrael, ktorá sa začala teroristickým útokom Hamasu 7. októbra a Izrael reaguje. Palestínčania hovoria, že táto vojna trvá už vyše sto rokov a toto je len jedna epizóda v nej. Ako to je?

Sú to extrémne brutálne momenty konfliktu, ktorý sa začal nie dlho po prvej svetovej vojne v období Britského mandátu v Palestíne a potom v priebehu 20. a 21. storočia v nepravidelných sínusoidách gradoval alebo naopak slabol.

Existuje krajina, aj keď táto otázka neznie dobre, ktorá má z aktuálnej brutálnej situácie radosť? Ak áno, ktorá a prečo?

Sú režimy, ktorým môže daná situácia vyhovovať. Ale aj tým, ktorým vyhovuje, napríklad tomu iránskemu, môže priniesť terajšia situácia zároveň aj veľké komplikácie. Irán sa môže napríklad začať v oveľa väčšej miere obávať priamej konfrontácie s Izraelom. To si však v skutočnosti určite neželá. Pretože dobre vie, že v potenciálnom iránsko-izraelskom konflikte by išlo o veľmi odlišné vojnové "ihrisko" s výrazne inými pravidlami, než aké vidíme teraz, v ich doterajšom skrytom súperení. Takže by som radšej odporúčal "radosti" aj "starosti" jednotlivých krajín sledovať vždy zo širšej perspektívy. 

V podstatě první světový politik, který navštívil Izrael po útocích v Gaze, byl britský premiér. Palestinský Západní břeh nenavštívil. 

----------------

Ještě více k dění na Blízkém východě od autora se můžete dozvědět na portálu Herohero!

V podkástu Světoví na téma izraelsko-palestinského konfliktu a jeho kontextů

 


----------------

Ještě více k dění na Blízkém východě od autora se můžete dozvědět na portálu Herohero!

úterý 10. října 2023

Hamás je spíše než něčí šachová figurka bájná Hydra.. (rozhovor pro Respekt)

Se znalcem izraelsko-palestinského konfliktu Markem Čejkou o proměnách Hamásu, jeho mnohovrstevnatých cílech i tom, proč nejde fyzicky zničit a oslabí ho jen dlouhodobě jiná politika vůči Gaze. Pro elektronické vydání Respektu se ptal Tomáš Lindner. 


Co je podle vás cílem útoku Hamásu? 

Hamás oficiálně nazval teroristickou operaci „Záplava Al-Aksá“ a zdůvodnil ji právě ochranou této jeruzalémské mešity, která má pro muslimy i Palestince hluboce symbolický význam. Přestože je Hamás v Gaze geograficky od Jeruzaléma a tamních islámských posvátných míst odtržený, rád demonstruje, že je jejich „ochráncem“. Tímto způsobem chtěl nepochybně dodat operaci i náboženský rozměr. Ve skutečnosti jsou však jeho cíle mnohem komplexnější.

Jakým způsobem?

Operace je nepochybně dlouhodobě a pečlivě plánovaná. Jednoznačně v sobě nese výrazné prvky pomsty za smrt a útlak Palestinců v průběhu konfliktu, zvláště pak v Gaze. Je ale také posilováním vlastního hamásovského PR, které samo sebe vidí jako „jednoho z mála bojovníků”, který je schopen zasadit izraelskému nepříteli těžkou ránu. Určitě Hamás má v tomto ohledu respekt k Hizballáhu a Íránu, ale sám sebe vidí jako hlavní sílu v boji proti Izraeli. A to navíc v době, kdy Hamás opouští arabské státy - zde je akce nepochybně i reakcí na izraelsko-saúdské mírové/diplomatické rozhovory. Je také gesto vůči vnitřnímu politickému soupeři Fatahu, který je už dle Hamásu „zkorumpovaný Izraelem a Západem a je neschopný hájit palestinskou věc“. Načasování teroristické operace mohlo symbolicky ovlivnit i 50. výročí útoku Sýrie a Egypta na Jom Kippur v roce 1973, která také zastihla izraelské politiky a bezpečnostní složky ukolébané vidinou vlastní síly a neporazitelnosti nedlouho po drtivém vítězství v šestidenní válce v roce 1967. 

Proč s tak masivním útokem Izrael nepočítal? Podcenil schopnosti Hamásu? Anebo převládl názor, že se Hamás soustředí na kontrolu Gazy a nebude riskovat akci, která by způsobila obří izraelskou odvetu? 

To zůstává (nejen) mě záhadou. Mám za to, že jde o kombinaci několika faktorů, za které nese primárně zodpovědnost Netanjahuův establishment. A v jeho rámci kromě premiéra například i jeden ze dvou nejkontroverznějších ministrů jeho vlády Ben Gvir, který má pod palcem národní bezpečnost. Roli mohlo sehrát i zahlcení zpravodajských služeb informacemi z Gazy a jejich následné špatné vyhodnocení. Podobně tak mohl Izrael ztratit své zpravodajské kontakty a konfidenty v Gaze, kterých tam minimálně v nedávné minulosti měl celou řadu a za jejichž pomoci zlikvidoval v minulosti velký počet radikálů. Je možné, že se dnes až příliš spoléhal na elektroniku, drony atd. a ztratil reálný kontakt s děním v Gaze. Tohle byl ostatně i americký problém od 90. let, za který pak Amerika těžce platila útoky Al-Káidy a některých dalších skupin. 

A pak je tu ona zmiňovaná arogance a ukolébání vlastní převahou, tedy obdoba toho, co se stalo Izraeli před útokem na Jom Kippur v říjnu 1973. Jenže za ten tehdy zaplatili převážně „pouze“ vojáci na frontách. Za dnešní bezpečnostní šlendrián izraelské vlády platí životy stovky izraelských civilistů. Z tohoto pohledu jsou současné tragické události z izraelské perspektivy nejbrutálnějším momentem izraelsko-palestinského konfliktu.       

Souvisí útok Hamásu a nepřipravenost Izraele s děním na Západním břehu, kde poslední rok stoupá napětí i násilí mezi Izraelci a Palestinci? A kde je prezident palestinské samosprávy a hnutí Fatah Mahmúd Abbás mimořádně neoblíbený?

Souvislost zde být může. Eskalace násilí v okolí Nábulusu, kde hordy osadníků páchají pogromy na Palestincích, uprchlický tábor v Džanínu, kde často dochází ke střetům s izraelskou armádou či dění v Hebronu, jehož centrum je prošpikováno extremistickými izraelskými osadami. Ve všech těchto místech má Hamás silné pozice a jistě by rád Fatah na těchto místech ještě více oslabil a nakonec i ovládl Západní břeh. Jak jsem naznačil, celá akce má i dimenzi oslabení Fatahu a Abbáse, který je opravdu v posledních letech mimořádně neoblíbený, autokratický a nediplomatický.

Mohl byste - pro kontext - stručně shrnout kořeny Hamásu, tedy jak hnutí vzniklo?

Má kořeny v 70. letech minulého století. Tehdy její zárodečné aktivity, hlavně sociální, inspirované idejemi egyptského Muslimského bratrstva, dokonce podporoval Izrael. V předchůdci Hamásu totiž viděl konkurenci, která mohla oslabit tehdy tolik obávaného Jásira Arafata. Západ tehdy obecně podporoval radikální islamisty, protože mu často pomáhali omezovat sovětský vliv, známé je to zvláště v případě afghánských mudžáhídů. Jenže západní politici, včetně izraelských, nedomysleli, do jaké podoby jejich chráněnci po konci studené války zmutují…  (viz také link na související článek)

Kdy a jak Hamás “zmutoval”?

Na konci 80. let vytvořil vedle sociálního i radikální křídlo – takzvané brigády Kasám – a začal bojovat proti Izraeli. V 90. let pak Hamás zcela zastínil Arafat a Fatah, kteří se stali hlavními palestinskými aktéry mírového procesu. Hamás posílil svůj radikalismus a začal krvavými útoky sabotovat mírový proces. Další vlna radikalizace Hamásu přišla po roce 2000 během druhé intifády, kdy zintenzivnil sebevražedné útoky na izraelské civilní cíle. V tuto dobu jsem pobýval v Jeruzalémě, takže si ji dobře pamatuji. Mimo jiné i proto, že mě jen těsně minul útok Hamásu na Hebrejské univerzitě. 

Jak se dostal k moci v Gaze?

Okolo roku 2006 se pokusil prudce změnit své image. Založil politické křídlo a zvítězil v druhých palestinských volbách. To byla studená sprcha pro Fatah, Izrael i tehdejšího amerického prezidenta George W. Bushe, který velmi spoléhal na demokratizaci Blízkého východu za pomoci voleb. Vzápětí došlo k menší občanské válce mezi Hamásem a Fatahem, který nechtěl hamásníkům postoupit svá křesla v administrativě. Vyústilo to nakonec v politické oddělení Západního břehu a pásma Gazy, kde se stal Hamás hlavní politickou silou. Začal vládnout železnou rukou, což část místních respektuje a podporuje, ale ve stejné chvíli to i mnohé Gazany irituje, neboť nechtějí být rukojmími autoritářského hnutí. Z Gazy pak Hamás v průběhu následujících let vyvíjí taktiku raketových útoků na okolní izraelské cíle. To je pak záminkou častých a krvavých izraelských bombardování Gazy. Při tom největším zvaném „Lité olovo“ na přelomu let 2008 a 2009 zahynulo přes tisíc Palestinců, zdaleka nejen členů Hamásu. 

Došlo v minulých letech k nějakým změnám vedení nebo strategie? 

Hamás má dnes několik křídel a supluje velkou část úkolů správy Gazy. Radikální křídlo je velmi autonomní a jedná v podstatě nezávisle na křídlech ostatních. I vedení Hamásu je poměrně decentralizované, což mu pomohlo přežít i v dobách, kdy Izraelci zlikvidovali celé generace jeho duchovních, polních vůdců i nespočet militantů. A jeho část v Brigádách Kasám také naplánovala poslední operaci. Jako jeho vůdce je uváděna přízračná postava Mohammed Dajfa, jehož podoba je známá jen z několika snímků. Ale jak už jsem zmiňoval, roli jednotlivců bych u Hamásu nepřeceňoval. Hnutí vykazuje mimořádnou životnost i pokud jsou jeho vůdci systematicky likvidováni. Hamás, hlavně pak Brigády Kasám, tak působí jako bájná Hydra, které namísto useknuté hlavy vyroste několik dalších… 

Mohammad Dajf, v současnosti klíčová postava Brigád Al-Kasám
a zřejmě architekt teroristického úderu proti Izraeli ze dne 7. 10. 2023
Jeho reálná vizáž je ale dnes výrazně jiná, protože v r. 2004 přišel při izraelské vojenské akci o oko, ruku a nohu. Jeho jméno je jen pseudonym. V arabštine znamená slovo "dajf" host, což je narážkou na to, že nikdy nežije na jednom místě, ale skrývá se u jiných lidí. 

Kdo a jak v regionu Hamás nejvýrazněji podporuje? 

Jeho nejbližším nestátním spojencem je libanonské hnutí Hizballáh, se kterým udržuje čilé kontakty. Ale například nedávná válka v Sýrii vrazila mezi obě hnutí i klín, neboť Hamás podporoval revoluce arabského jara, zatímco Hizballáh pevně stál za Asadovým diktátorským režimem. U státních aktérů je to podobné i v případě Íránu, který Hamás na dálku podporuje, ale jeho možnosti jsou skrze geografickou vzdálenost omezené a i zde bylo jisté ochlazení ohledně íránské podpory syrského režimu.   

Kdo všechno musel takto masivní akci Hamásu schválit? Může organizace jednat samostatně nebo musel dát zelenou Írán nebo jiný vnější aktér?

Mám za to, že to je převážně vlastní akce Brigád Kasám, tedy radikálního vojenského křídla Hamásu, v koordinaci s v podstatě čistě teroristickou organizací Islámský džihád. Ta je v Gaze - ale i některých částech Západního břehu - rovněž velmi silným radikálním aktérem, ale nemusí vždycky vystupovat jako spojenec Hamásu. Role Íránu může být často pro Hamás významná materiální i zpravodajskou podporou, ale rozhodně bych jeho význam nepřeceňoval. Hamás je pragmatický spojenec Íránu, ale rozhodně není jeho šachová figurka.  

Jake jsou dnes vazby Hamásu s Tureckem a Katarem? 

Turecko i Katar mají na Hamás a jiné radikální organizace kontakty, ale ty jsou koneckonců často využívány i Západem pro roli komunikačního prostředníka právě s nimi. Dovedu si představit, že například aktuální výměna rukojmích může probíhat právě za pomoci Kataru či Turecka.   

Co by se muselo stát, kdyby chtěl Izrael zbavit Hamás vlády nad Gazou? Jak je to realné?

Mám za to, že vzhledem k charakteru Hamásu, který jsem nastínil, je „fyzické zničení“ tohoto hnutí de facto nereálné. Hlavně na úrovni civilního křídla, které je vysoce propojené s mnoha strukturami civilní správy v Gaze i s nezanedbatelnou částí tamní společnosti. Když to trochu přeženu: Izrael nemůže Gazu prostě srovnat se zemí. Nejen proto, že by to vedlo k otevřené genocidě, ale Hamás má v rukou i silnou kartu v podobě množství izraelských rukojmích. Hamás je dle mě možné oslabit pouze dlouhodobě, a to změnou politiky vůči Gaze. Právě brutalita izraelských vojenských akcí, dlouhodobá blokáda a chudnutí lokální populace nahání Gazany do jeho náruče…     

Co se momentálně děje na Západním břehu? Jak tamní obyvatelé a politici na útok Hamásu reagují?

Nepochybuji, že řada Palestinců na Západním břehu cítí ve světle dřívějších brutalit ze strany izraelských osadníků a vojáků jisté symbolické zadostiučinění, že jejich nepřítel trpí. V lidské rovině ale stejně tak i mnoho Palestinců na Západním břehu i v Gaze zabíjení civilistů neschvaluje - z lidské stránky, i z té pragmatické, neboť se obávají velkých represí z izraelské strany. Prezident Abbás na setkání palestinské vlády hovořil o „právu na boj proti osadníkům a okupačním oddílům“, nepodpořil však útoky na civilisty. Každopádně jeho diplomatické schopnosti ani řada jeho projevů neoplývá konstruktivností.       

Jak na situaci reagují arabští občané Izraele? Během předloňské války s Hamásem došlo k bitkám mezi Araby a Židy v několika izraelských městech.

Zatím nemám informace, že by se tak dělo. Ale dovedu si představit, že k tomu může brzy dojít. 

Je po sobotním útoku vznik nezávislého palestinského státu pasé?

Dvoustátní řešení a mírový proces začaly být považováno za politické klišé dávno před současným děním. A to, co se děje dnes mírové řešení a s ním spojené principy jednoznačně oddaluje. 

----------------

Ještě více k dění na Blízkém východě od autora se můžete dozvědět na portálu Herohero!

Rozhovor k aktuálnímu vývoji izraelsko-palestinského konfliktu (Lidovky)

Izrael nadále bombarduje cíle Hamásu v Pásmu Gazy a snaží se ze svého území vyhnat infiltrované ozbrojence. Ti ale již podle Marka Čejky, odborníka na problematiku Blízkého východu, svého symbolického vítězství dosáhli. „Tolik mrtvých civilistů je pro Izrael jednou z nejhorších tragédií moderních dějin,“ říká v rozhovoru pro Luboše Jirsu z LN.  

Logo Brigád Al-Kasám, militantního křídla Hamásu,
které je zodpovědné za teroristickou operaci z 9.10. 2023  

Hamás Izraelce zaskočil nejvíce a jak se to vůbec mohlo stát? 

Hamás je komplexní organizace, která má své sociální a zároveň ozbrojené alias teroristické křídlo – Brigády Al-Kasám. Izraelci s nimi mají velké zkušenosti z minulosti. Přesto je najednou překvapí jejich útok podobně, jako tomu bylo před 50 lety, když Izrael napadly syrské a egyptské jednotky při jomkipurské válce. Podle mě je to obrovské selhání vedení země v čele s Netanjahuem a zpravodajských služeb. Vždyť Izraelci u Gazy dlouhodobě budovali svou síť základen, sledovacích stanovišť, měly drony a nejmodernější technologie... 

Roli v tomto selhání mohly sehrát hlavně tyto faktory. Podcenění Hamásu nekompetentními politiky (například tolik kritizovaný extremista Ben Gvir je ministrem národní bezpečnosti) a zpravodajci, přílišné spoléhání se na moderní technologie, avšak zároveň absence vlastních agentů v Gaze. Ve stejné chvíli mohlo dojít k zahlcení zpravodajských služeb informacemi, jelikož v oblasti je stále dynamický vývoj, takže zpravodajci situaci špatně interpretovali a nedokázali je zasadit do celkového kontextu.  

Jaké cíle nyní obě strany konfliktu mají? 

V případě Izraele jde samozřejmě hlavně o zastavení infiltrace svého území, což se nyní již daří. Cílem bude také likvidace členů Hamásu, hlavně jeho militantního křídla Brigády Al-Kasám. Zde je na místě připomenout, že zdaleka ne všichni Palestinci Hamás v tomto podporují. A řada lidí v pásmu Gazy se cítí být jako mezi mlýnskými kameny: Jedním je Izrael s nespočtem brutálních vojenských akcí proti Gaze za uplynulá dvě desetiletí a druhým autokratický a extremistický Hamás.  

Hamás nemá kapacity, aby Izrael vojensky porazil či okupoval, Izrael má jednu z nejsilnějších armád světa. Hamásu však šlo spíše o symbolické – třeba i jen krátkodobé – vítězství a zasazení bolestivé rány nepříteli. To se mu povedlo v monstrózních rozměrech. Tolik mrtvých civilistů během jednoho dne Izrael neměl v žádném izraelsko-arabském konfliktu. Z tohoto pohledu jde pro ně o jednu z nejhorších tragédií moderních izraelských dějin. 

Kdy by nynější konflikt mohl skončit? Izraelský premiér Benjamin Netanjahu předjímal dlouhou a těžkou válku… 

Pro Izraelce byla nejvíce zničující částí konfliktu zřejmě sobota, kdy vše vypuklo. Nyní záleží, jak se budou vyvíjet jejich vojenské operace proti Hamásu, které jsou už teď opět doprovázené mohutným bombardováním a velkými palestinskými ztrátami, včetně mnoha civilistů. Obvykle trvají podobné izraelské odvety dny či týdny, ale tentokráte to může být výrazně komplikovanější. Hamás nyní zadržuje celou řadu rukojmích a bude toho využívat k vyjednávání a to bude Izraelce vážně limitovat. Vzpomeňme si na případ vojáka Gilata Šalita. Toho Izrael v roce 2011 vyměnil po pětiletém vyjednávání za více než tisíc vězněných Palestinců. Hamás o této zkušenosti dobře ví a jistě s ní bude kalkulovat. 

Co podle vás bude s Pásmem Gazy, až konflikt skončí?  

Nyní se celkově nabízí otázka, zda má ještě vůbec nějakou budoucnost dvoustátní řešení izraelsko-palestinského konfliktu předpokládající vznik nezávislé Palestiny vedle Izraele na západ od řeky Jordán. Izraelská armáda samozřejmě nemůže z mnoha důvodů Gazu prostě srovnat se zemí. Gaza a její obyvatelé tam budou nadále a dokud bude Izrael pokračovat v jejích blokádách a destrukci, bude to přesně to, co Hamás a další podobné organizace jako Palestinský islámský džihád posiluje. Tito radikální aktéři ukázali mimořádnou životnost i ve chvílích, kdy byly třeba celé generace jejích vůdců a radikálů Izraelem zlikvidovány. Situace je teď ale velmi nebezpečná nejen s ohledem na dění kolem Gazy. Je více regionálních aktérů – jako je například Hizballáh, Írán a možná i Sýrie – které by si přály zasadit Izraeli podobné údery. Izrael by ale také potřeboval prozíravější politické vedení. To v čele s Netanjahuem nese zodpovědnost jak za aktuální bezpečnostní selhání, tak i za mnohá další z minulosti.  

Vyšlo 9. 10. 2023 na lidovky.cz

pátek 4. srpna 2023

Netanjahu - mistr vabanku (rozhovor pro Lidovky)


Izraelský parlament minulý týden schválil kontroverzní zákon, který omezuje pravomoci nejvyššího soudu ve prospěch vlády. Jaká konkrétní úskalí v sobě skrývá? 

Současná krize a role nejvyšších státních institucí v ní včetně nejvyššího soudu je do jisté míry zrcadlem nedokonalosti izraelského politického systému. Když chybí funkční struktura institucí, kdy Izrael například nemá psanou ústavu, ústavní soud a ani poslanecká sněmovna nemá nad sebou kontrolní komoru podobnou senátu, může dojít k souboji mezi institucemi s nabobtnalými pravomocemi jako je tomu nyní. Je zde koalice premiéra Benjamina Netanjahua, přezdívaného Bibi. plná politických a náboženských radikálů se svou značně extrémní politickou agendu, která neprošla celospolečenskou diskusí. A je tam i jednokomorový Kneset, kde má Bibiho koalice na izraelské poměry pohodlnou většinu – 64 křesel ze 120. Nejvyšší soud tak za této situace zůstal vzhledem k vládě a parlamentu jedinou rovnocennou státní institucí, která může politické plány Bibiho a spol. komplikovat. 

A proto se Netanjahu rozhodl zasáhnout… 

Přesně tak, proto reformu s takovou vervou prosazuje. Koalice ale zašla příliš daleko a nečekala zřejmě tak velký odpor tak velké části izraelské společnosti i některých důležitých segmentů státu jako části armády, záložníků či hi-tech firem, kteří se semkli proti reformě jako proti něčemu zásadnímu, co demontuje už tak nedokonalý izraelský demokratický systém. 

Bibi se nakonec rozhodl reformu neprosazovat jako jediný zákon, ale rozdělil ji na více částí. Všechny metodicky „osekávají“ právě pravomoci nejvyššího soudu, jež mohou vládě nejvíce křížit její ambice. V první části prošla změna, která zabrání soudu posuzovat „přiměřenost“ vládních rozhodnutí. V praxi to například znamená, že jmenování ministra s kriminální minulostí do Netanjahuovy vlády už nemusí být shledáno jako „nepřiměřené“. 

Jaké další části stojí za zmínku?

Další změny mají například ještě více zpolitizovat soudnictví a posílit svévoli vlády. Například doteď jsou názory právních poradců ministerstev, kteří spadají pod nejvyššího státního zástupce, pro vládu závazná. Reforma je chce nahradit politicky vybranými právníky a jejich názory učinit pouze doporučující. Kneset by měl taky podle další části navrhované reformy mít možnost odmítnout některá rozhodnutí nejvyššího soudu o zrušení zákonů. Dojde tak z hlediska právního státu ke zcela absurdní situaci, kdy bude rozhodnutí nezávislého soudu přehlasováno politickým rozhodnutím.   

Lidé proti schválení protestují prakticky už od začátku roku, proč ani to Netanjahua „neobměkčilo“? 

Protože jednoduše má výběr mezi pokračováním současné koalice s ultrapravicovými extremisty a ultraortodoxních fundamentalisty, kteří sice na něho budou klást silné politické požadavky a jejichž rukojmím je, nebo může přijít rozpad jeho koalice a tentokrát už zřejmě i Netanjahuova politická smrt. On se však chce udržet u moci za každou cenu. Hraje tedy svým způsobem vabank o své politické přežití. 

Navíc izraelská společnost je hluboce rozdělená, a i v této situaci její poměrně velká část premiéra i jeho koaliční partnery podporuje. I tito lidé organizují své demonstrace (byť disproporčně méně, než protivládní segment společnosti) – na podporu premiéra, jeho koaličních partnerů i jejich politických plánů. Odpůrců vlády je určitě více, ale i Netanjahuova podpora je do značné míry autentická. To je z hlediska budoucnosti Izraele asi ten nejpalčivější a zároveň prakticky neřešitelný problém. S trochou nadsázky by musely asi vzniknout Izraele dva – jeden liberální s centrem v Tel-Avivu a druhý teokraticko-nacionalistický s centrem v Jeruzalémě, aby se vnitrospolečenský konflikt vyřešil. Spíš mám však za to, že jakmile projdou i další části reformy a jiné pravicově-náboženské politiky, tak začne řada liberálních Izraelců postupně balit kufry. Pokud k tomu dojde, z Izraele dříve či později zbyde autoritativní stát s fragmenty demokracie, přičemž většina jeho obyvatelstva bude silně antiliberální a šovinistická.     

Jaké další kroky od Netanjahua očekáváte nyní? 

Mám za to, že projdou i další justiční části reformy. Rád bych se ale mýlil. Uvidíme ještě, jak dopadne reforma po soudním přezkumu a k čemu následné dění povede.

Izraelská opozice se proti zákonu rozhodla podat žalobu, jakou má šanci uspět? 

Připomínám, že krátce po schválení první části soudní reformy Knesetem napadlo rozhodnutí i několik organizací a podalo k nejvyššímu soudu žalobu na jeho zrušení. Na to, jak může vypadat rozhodnutí nejvyššího soudu, však izraelští právní experti dnes jednotný názor nemají. 

A kdy by to rozhodnutí mohlo zhruba padnout?    

Nejvyšší soud uvedl, že zákon projedná v září a nevydá do té doby soudní příkaz k jeho zablokování.

Kdo je nyní nejvýraznější tváří opozice? 

Je potřeba říct, že protesty vycházejí zejména ze společnosti, nikoliv od politických lídrů. Ti existující – jako například bývalí premiéři Ehud Barak, Ehud Olmert či liberální stranický lídr Ja´ir Lapid nebo šéfová Strany práce Merav Michaeli – se snaží protesty podpořit. Zatčeni byli při protestech i někteří opoziční poslanci Knesetu, např. poslankyně Naama Lazimi. Nejsou ale rozhodně jejich autentickými tvářemi či snad vůdci. Pokud bychom nějakou osobnost hledali, určitě je třeba zmínit jméno významné izraelské fyzičky Šikmy Bressler. Ta je velmi aktivní proti Netanjahuově vládě už od roku 2020 a při aktuálních protestech byla v březnu zadržena policií. Následně se stala jednou z hlavních organizátorek protestních pochodů a je mezi protestujícími velmi populární osobností.  

Izraelská fyzička z Weizmannova institutu a švýcarského CERNu
a jedna z neformálních vůdkyň izraelských protivládních protestů
Šikma Bressler po zadržení izraelskou policií 

Čekáte v nejbližších dnech další vlny demonstrací? 

Určitě. Neznamená to ale, že musí být stále stejně bouřlivé. Roli sehrají třeba svátky či rozmary horkého letního počasí. 

Dle průzkumů zhruba čtvrtina Izraelců po schválení zákona zvažuje odchod ze země. Jak velká část podle vás skutečně odejde? 

I doteď byla izraelská společnost hodně fluktuující. Izraelci mají nezřídka více pasů – časté jsou americké, německé, španělské. Je možné, že řada obyvatel odejde, ale nikoliv natrvalo. Nechají si v záloze možnost návratu do vlasti, ale budou se v ní zdržovat méně než kdy dříve. 

Co by to pro Izrael znamenalo? 

Odliv mozků a těch nejproduktivnějších částí izraelské společnosti. Naopak přibývat bude nacionálních šovinistů, ultraortodoxních židů a dalších antiliberálních složek společnosti. Izraelské osadnictví bude expandovat a kolonizovat Palestinská území, kde bude permanentně pokračovat v podstatě nekončící konflikt s převahou Izraele. 

Jaká je v takové situaci pozice Izraele na mezinárodní scéně? 

Dnešní vláda je hojně kritizována těmi nejvýraznějšími izraelskými spojenci, včetně poměrně jasných vyjádření amerického prezidenta Joe Bidena. Vlna kritiky přichází i od množství židovských organizací. V českém kontextu znepokojení nad situací v Izraeli vyslovila třeba i Federace židovských obcí v ČR, která v minulosti k izraelské politice nijak zvlášť kritická nebyla.  

Česká vláda a ministerstvo zahraničí k celé věci mlčí. Přitom nepochybuji, že dobře ví, co se v Izraeli dnes děje, kam jeho politika postupuje a jaké následky to může pro našeho spojence – i pro nás – mít. Proto je určitě důležité vědět, jaké mají čeští lídři u dnešní izraelské vlády nastavené mantinely a co se ještě bude muset v Izraeli stát, aby dali najevo, že nám jde více než o autoritativní Bibiho vládu o osud demokracie našeho nejvýznamnějšího blízkovýchodního spojence. 

Tázal se Luboš Jirsa. Vyšlo 3. 8. 2023 v Lidových novinách (rozhovor je oproti novinové verzi nepatrně updatován)

čtvrtek 27. července 2023

Dva rozhovory k situaci v Izraeli v souvislosti s justiční reformou (26. 7. 2023)

Telavivští demonstranti a poslankyně Knesetu Naama Lazimi během zásahu izraelské policie
(foto: Oren Ziv) 

Rozhovor 1 (Deník N, 26. 7. 2023)

Proč se nově schválená soudní reforma setkala s takovým odporem?

Jde o celou sérii různých prvků reformy a předevčírem prošla teprve první z jejích částí, nicméně velmi důležitá část.  Novelizuje základní zákon soudnictví,  což v praxi izraelským soudcům omezí hodnocení „přiměřenosti“ rozhodnutí kabinetu, ministrů či ministerstev.

„Přiměřenost“ až dosud definovaly izraelské soudy. Mohlo jít například o neuváženost nebo neetičnost některých rozhodnutí, jmenování apod.. Nyní bude tato pravomoc soudů zrušena a vláda už nebude omezována, což je významným prvkem v narušení systému „brzd a rovnováh“.

Izraelský politický systém je velmi nedokonalý. Izraelský parlament Kneset nemá druhou komoru, která by kontrolovala zákonodárné shromáždění. Novela povede k neúměrnému posílení moci parlamentu, vlády, ministerstev a premiéra. Představuje významné omezení kontroly exekutivy ze strany soudní moci.

Jaké pravomoci má v rámci procesu schvalování zákonů v Izraeli prezident? Nebo je jeho funkce spíše reprezentativní?

Prezident je v pojetí izraelského politického systému reprezentativní osobnost. V politologické hantýrce se tomu říká „kladač věnců“. To znamená, že prezident se účastní mezinárodních setkání, reprezentuje stát, ale nemá žádné zásadní výkonné pravomoci. Jeho pravomoci jsou symbolické. Možná silou své osobnosti může něco změnit, ale to není případ současného prezidenta (Jicchaka Herzoga).

Co bude následovat? Jaké jsou možné scénáře? Existuje nějaká šance justiční reformu zvrátit?

V parlamentu asi ne. Tam mohou pohodlně schvalovat další (části reformy). Záleží na tom, co se bude dít mimo parlament. Větší část izraelské společnosti je naštvaná. Je naštvaná na vládu a nejvíc na Netanjahua. On je mozkem těch změn a je za ně nejvíce zodpovědný.

Na druhou stranu, izraelská společnost je velmi polarizovaná. Významná část Izraelců Netanjahua i jeho koaliční partnery, ať už to jsou ultraortodoxní, nacionalistické nebo nacionalisticko-náboženské strany, také podporuje. I když je tento segment oproti sekulárním Izraelcům stále v menšině, přesto posiluje.

Obecně proti Netanjahuovým krokům nemusí vystupovat jen liberálové. Proti mohou být i tradičněji i nábožensky založení lidé, kteří ale nechtějí, aby Netanjahuova politická garnitura izraelské politice dominovala, a proměňovala tak celou zemi.

Směřuje Izrael těmito změnami k autokracii?

Směřuje. V současném světě to ostatně má i určité srovnání. Když se podíváme na svět dnes a na svět před dvaceti lety, kdy se začaly objevovat osobnosti typu Trumpa, Erdogana, indického premiéra Módího, je to jasně patrný trend.

Netanjahu patří do skupiny politiků, kteří prosazují silnou exekutivu, pozici silného premiéra či prezidenta, a naopak oslabují prvky více či méně demokratické politiky, která v daných státech funguje. Je to globální trend a Netanjahu do něj jednoznačně spadá.

Navíc je i pro něj osobně výhodné omezit moc soudů, vzhledem k jeho korupčním kauzám.

Ano, přesně tak. Je to taky jeden z argumentů, který se zmiňuje, proč netanjahu tak vehementně prosazuje justiční reformu. Chce tím „zahrát do outu“ ta poměrně závažná obvinění, která proti němu jsou.

Protivládní protesty trvají už půl roku a po včerejšku ještě nabraly na intenzitě. Policie proti demonstrantům zasahuje i vodními děly, některé protestující už zadržela. Jak se podle vás situace vyvine?

Protesty budou s velkou pravděpodobností pokračovat a budou i nadále intenzivní. Prokázaly, že lidé se dlouhodobě o tuto problematiku zajímají a neberou ji na lehkou váhu.

Neznamená to, že se celého půl roku protestovalo stejně intenzivně, ty protesty se různě vyvíjely. Každopádně teď ale demonstrace opět velmi sílí. Myslím si, že ta dynamika se výhledově jen tak nezmění.

Je důležité zmínit, že proti reformě vystupují i členové armádních složek, kteří jsou pro izraelsko-palestinský konflikt a napjatou situaci v regionu klíčoví.

Nejde jen o lidi z armádních špiček, ale i o rezervisty, některé důstojníky nebo piloty. Důležité segmenty armády se patrně začnou bouřit a vypovídat poslušnost. Nechtějí sloužit autokratickému státu a jeho premiérovi. To může být velmi důležitý faktor.

Jejich odpor může mít různé podoby. Nejsem schopen určit pravděpodobnost, ale ve hře je také scénář vojenského převratu. Nebo armáda premiérovi může naznačit různé mantinely, a pokud je nedodrží, může to znamenat jeho konec. Výsledkem teoreticky může být i přechodná vojenská vláda a následně nové volby. Neříkám, že je to úplně pravděpodobné. Ale je to pravděpodobnější než kdy předtím.

Teoreticky tedy Izrael může čelit vojenskému převratu?

Teoreticky to může být jeden ze scénářů. Nejsem schopen říct, jak pravděpodobný, ale minimálně pravděpodobnější než kdy jindy.

Patří protestující proti soudní reformě a Netanjahuově vládě spíše do sekulární části společnosti?

Dá se to tak říct. Je to spíše sekulárnější, liberálnější část společnosti. Někdy to trošku zjednodušuji na „Tel Aviv versus Jeruzalém“. Což je samozřejmě trošku zavádějící. Existují i religiózní Židé, kteří Netanjahua kritizují. Je to ale malé procento. Většinou to jsou liberálně smýšlející lidé, kteří se názorově hodně podobají běžnému liberálnímu Evropanovi.

V Knesetu se proti novele postavili opoziční poslanci. Dá se říct, že rozpolcenost parlamentu odráží rozpolcenost společnosti jako celku? Tedy konflikt mezi liberální částí společnosti a tou nacionalistickou, pravicovou a ortodoxní?

Jsou to různé segmenty společnosti. Jeden segment společnosti jsou ultraortodoxní Židé neboli charedim (kteří mají mj. vysokou míru porodnosti a rychle jich přibývá) a Netanjahua podporují, jelikož vyhovuje jejich politickým požadavkům. Netanjahu sám o sobě není religiózní politik, je to sekulární nacionalista. Mimo sekulárně-nacionalistický Likud jsou ve vládě ještě další, jako například religiózní nacionalisté z komunity osadníků, politici typu Ben-Gvira, další výrazný a poměrně rychle rostoucí segment společnosti. V náboženských komunitách je obecně vysoká porodnost.

Mezi sekulární částí společnosti je nižší porodnost. Liberální tábor se tak na rozdíl od toho podporujícího Netanjahuovu politiku má tendenci spíše zmenšovat. Ale pořád je liberálů, o dost více než religiózních a nacionalistických Izraelců. 

Kam to povede? Co bude se sekulární částí společnosti, pokud ta ortodoxní bude narůstat? Odejdou liberálové?

Je to možné. Moc se o tom nemluví, ale už nyní poměrně hodně lidí Izrael na delší dobu opouští nebo dokonce natrvalo. Mnozí Izraelci mají víc pasů nebo občanství, velmi často americké nebo nějaké z evropských zemí. Myslím si, že za této situace už hodně Izraelců nebude chtít v zemi zůstat. Liberální sekulární tábor to tak opět oslabí.

Může to nějak ovlivnit i izraelskou ekonomiku?

Ano, má to dopad na stabilitu izraelského hospodářství. Velmi se toho obávají šéfové izraelského průmyslu nebo high-tech firem. Kritizují to a vystupují proti. Pro Izrael to samozřejmě může znamenat ekonomické problémy a pokles dynamiky high-tech startupů apod.

Ekonomicky produktivnější je navíc spíše sekulární část společnosti než ta ortodoxní.

Ano, určitě je to tak možné říct. V religiózní části společnosti je část ultraortodoxních, kteří v podstatě celý život jenom studují náboženské texty. Nepodávají nějaký velký výkon v materiálním slova smyslu. Ale také to neplatí stoprocentně.

Tedy ani své děti nevedou k vyššímu vzdělání?

Ne. Spíše se zaměřují čistě na studium náboženství, případně na nějaké praktické činnosti. Hodně z nich pracuje, ale ne v těch odvětvích, kde by se protínali se sekulárním sektorem společnosti. Izraelská společnost je vnitřně skutečně dost segregovaná.

Ovlivní nynější dění – ať už justiční reforma, protesty nebo rozpolcení izraelské společnosti – izraelsko-palestinský konflikt?

Izraelsko-palestinský konflikt to může vyostřit. Hrozí posílení represí ze strany Izraele vůči Palestincům a větší expanzi osad, což s tím přímo souvisí. Palestinci osadnickou expanzi považují za krádež svého území. Palestinské – jak nacionalistické, tak islamistické skupiny – tím mohou získat větší legitimitu.

Co se Izraele týče, ten může postupovat ještě brutálněji. Vládní politici se už za lidská práva neskrývají. Palestince potlačují skutečně velmi tvrdě a podobně tvrdě prosazují své expanzivní požadavky. V rámci vnitřní politiky to může vést k nedemokratickým praktikám, které izraelský politický systém mohou velmi degradovat.

A dá se o Izraeli vůbec ještě mluvit jako o demokratické zemi, když pohlédneme na dění v okupovaném Pásmu Gazy a Západním břehu Jordánu?

Kolem dosavadní izraelské demokracie panují velké kontroverze. Základní otázkou je, zdali může demokracie koexistovat spolu s okupací. Na jednu stranu je v samotném Izraeli relativně demokratické prostředí a atmosféra, ale v těsném sousedství provádí dost brutální koloniální politiku. Vyvstává pak otázka, jestli toto je skutečná demokracie se vším všudy... 

Izrael je přitom často citován jako příklad blízkovýchodní demokracie…

Přesně tak. Na jednu stranu je demokratický, na stranu druhou ale vykonává tvrdou koloniální politiku. Lze to historicky trochu porovnat s tím, jak si Velká Británie nebo Francie budovaly liberální politické systémy, ale zároveň ve svých koloniích zacházely nesmírně tvrdě s kolonizovanými domorodci. Izrael samozřejmě není takové impérium, ale princip je do určité míry podobný. Izrael tak na jednu stranu doteď vnitřně fungoval poměrně dobře, byť i přímo uvnitř země narůstala řada etnických a sociálních problémů. V Izraeli je také velká svoboda tisku a velmi inspirativní občanský aktivismus. Jestli to Izrael zachrání, to je nyní velká otázka…

---------------------------------------------

Rozhovor 2 (Forum24, 26. 7. 2023)

Proč se izraelský parlament rozhodl přijmout návrh zákona, který omezuje pravomoci nejvyššího soudu ve prospěch vlády?

Benjamin Netanjahu to plánoval už dlouho. Posiluje to jeho moc a moc celého politického tábora, který ho podporuje. Rozhodně to nejsou žádní velcí demokrati. Patří mezi ně strany ultraortodoxních židů a sekulární pravice, což je Netanjahuova strana Likud, a náboženští nacionalisté – osadníci. O prohlubování demokratického charakteru státu rozhodně nemají zájem. Sice to za něj maskují, ale ve skutečnosti rozebírají nedokonalý izraelský politický systém, kdy nejvyšší soud i ty nižší tvořily protiváhu výkonné moci a parlamentu. Jde jim o ovládnutí politického systému, aby již neměli vážného oponenta. Soudy tvoří přirozenou pojistku proti autoritativním tendencím a politici tohoto typu mají zájem se toho zbavit a vládnout co nejméně omezeně. Známe to i od nás. O tom, že tu rozhodují nevolení soudci, hovořili i Klaus či Zeman...

A o co se tedy konkrétně v tomto přijatém návrhu jedná?

Je to první část z justiční reformy. Netanjahu to z taktických důvodů rozdělil. Je to novelizace základního zákona o soudnictví. Základní zákony do určité míry představují části ústavy, ale není to úplně totéž jako u nás. V izraelském právním systému sice mají své specifické postavení, ale na změnu ústavního zákona je potřeba ústavní většina, ale základní zákony ústavní většinu nepotřebují. Pro tuto změnu rámce soudní moci tedy Netanjahuovi stačilo 64 hlasů ze 120. U aktuálně přijaté novely zákona šlo o zásadu přiměřenosti. Pokud výkonná moc vydá rozhodnutí, které je z pohledu soudů vadné, soudy ho mohou zrušit. Této věci se chtěli Netanjahu a jeho spojenci zbavit.

Soudy tedy přišly o zásadní pravomoc...

Ano, izraelské soudy včetně nejvyššího soudu o toto posuzování přiměřenosti a o možnost zrušení rozhodnutí přijdou a zůstanou soudům pouze na nižší státní úrovni. Jde o jeden z klíčových prvků prosazované soudní reformy.  

Víte, čeho by se měly ty další části týkat?

Je tam například vládní kontrola nad jmenováním soudců, tedy ovlivnit výběr soudců tak, aby nešli proti vládě. Další antidemokratická záležitost. Soudnictví v demokratickém státě má být nezávislé a má být jmenováno tak, aby byla zaručena jeho nezávislost. Součástí reformy je také omezení pravomoci vládních právních poradců a další.

V Izraeli vyšly deníky s černými titulními stranami s textem „černý den pro izraelskou demokracii“. Jak zásadně je tímto krokem demokracie v Izraeli ohrožena?

Jde o vážné narušení. Demokratická moc je založena na rovnováze moci výkonné, zákonodárné a soudní a v okamžiku, kdy dojde k omezení jedné z nich, dostáváme se na scestí. Samozřejmě to ještě není konec politického systému tak, jak ho známe, ale jde opravdu o první vykročení k jeho zásadní proměně k nedemokratickému systému. A záleží také na tom, jak izraelskou demokracii posuzujeme. Vevnitř – vůči Izraelcům – fungovala poměrně dobře, ale stejně tak umožnila okupaci Palestinců. Pak je otázka, jestli je to možné považovat za demokracii. To jsou různé pohledy a já se nyní v odpovědích soustředím na fungování uvnitř Izraele.

A co je tedy cílem Netanjahuovy vlády?

Obhajují se tím, že soudy měly nepřiměřeně velké pravomoci, jsou nevolené, že právě volený parlament je pravý reprezentant demokracie. To je přesně, co slyšíme i jinde ve světě. Netanjahu není religiózní nacionalista, je spíše sekulární žid, avšak jeho podporovatelé jsou často vyloženě antidemokratičtí. Netanjahuovi jde o jeho osobní moc, zastavení soudních řízení, která proti němu jsou vedena za obvinění z trestných činů, kterých se měl dopustit jako premiér. Minimálně navenek nechce působit, že likviduje demokracii, ale že ji reformuje. Ve skutečnosti ale mění ducha demokracie ke svému obrazu, jak se mu to hodí a jak na něj jeho političtí partneři tlačí.

A jak je na tom opozice?

Ta má více rovin. Politická opozice je rozdrobená a naopak to, co nyní vidíme jako reakci Izraelců na dění, je občanský aktivismus. Opozice je nejednotná. Strana práce, která vždy byla největší opozicí pravici, Likudu, je nejvíce oslabená. Z hlavní strany se stala marginální a další partneři jsou ideologicky nesjednocení.

A ten občanský aktivismus?

Občanský aktivismus má v Izraeli poměrně dlouhou tradici zhruba od 80. let, kdy občanské aktivity velice podpořily mírový proces. Pak se to na zhruba 20 let uklidnilo a teď se to znovu probudilo. Právě ten a přímo protesty a aktivity izraelských obyvatel dávají nyní naději na změnu. Jde například o vojenské záložníky, kteří deklarují, že pokud reforma projde, nechtějí sloužit diktatuře nebo autoritativnímu vůdci.

Jaká skupina obyvatel tedy nyní protestuje a o kolik se jedná lidí?

Včera jsem slyšel, že se včerejších demonstrací mělo zúčastnit asi pět procent Izraelců. Ti byli přímo v ulicích, ale lidí, kteří to podporují, je daleko více. Ne všichni chodí na demonstrace, je to ale i tak obrovský počet. Uvádí se, že víc než polovina Izraelců je sekulárně k liberalismu tendující společnost západního typu, a naopak 35 procent, to jsou právě ultraortodoxní židé, příznivci osadníků, sekulární ultranacionalisté a podobně. To je sice také velká část společnosti, ale ne tolik jako ta sekulární, která nyní protestuje. Dalo by se to vyjádřit i geograficky: sekulární metropole Tel Aviv versus religiózní Jeruzalém. Jeruzalém je velký (ale je výrazně menší než Tel-Aviv) a většina tamních obyvatel podporuje vládu, žije tam mj. spousta religiózních židů a přívrženců náboženské pravice.

Kam to může eskalovat?

Lidé jsou naštvaní a zneklidnění, že ta první část reformy skutečně prošla. Pravděpodobně to povede k dalšímu posílení protivládních demonstrací. Může hrát roli, jak se například zachová armáda. Když záložníci přestanou nastupovat do armády ve velkém, pro stát to bude obrovský problém. Jsou různé scénáře, nevím nakolik reálné. Bezpečnostní špičky, generálové, jsou také často proti a dovedu si představit, že by mohli dát Netanjahuovi ultimátum, které pokud nesplní, bude donucen odstoupit. Nevím, jaká je pravděpodobnost, ale dovedl bych si to představit více než kdy dřív.

Schyluje se v Izraeli k „občanské válce“, jak řekl bývalý izraelský premiér Ehud Olmert?

Všechno je možné, protože izraelská společnost je silně militarizovaná, je v ní hodně zbraní, takřka všichni mají vojenský výcvik a izraelští odborníci o tom mluví už desetiletí, že potenciál tam je. Myslím, že tato situace scénář možné občanské války přibližuje o něco víc než kdy jindy. Těžko se dá odhadnout na kolik procent.