 |
Telavivští demonstranti a poslankyně Knesetu Naama Lazimi během zásahu izraelské policie
(foto: Oren Ziv) |
Rozhovor 1 (Deník N, 26. 7. 2023)
Proč se nově schválená soudní reforma setkala s takovým odporem?
Jde o celou sérii různých prvků reformy a předevčírem prošla teprve první z jejích částí, nicméně velmi důležitá část. Novelizuje základní zákon soudnictví, což v praxi izraelským soudcům omezí hodnocení „přiměřenosti“ rozhodnutí kabinetu, ministrů či ministerstev.
„Přiměřenost“ až dosud definovaly izraelské soudy. Mohlo jít například o neuváženost nebo neetičnost některých rozhodnutí, jmenování apod.. Nyní bude tato pravomoc soudů zrušena a vláda už nebude omezována, což je významným prvkem v narušení systému „brzd a rovnováh“.
Izraelský politický systém je velmi nedokonalý. Izraelský parlament Kneset nemá druhou komoru, která by kontrolovala zákonodárné shromáždění. Novela povede k neúměrnému posílení moci parlamentu, vlády, ministerstev a premiéra. Představuje významné omezení kontroly exekutivy ze strany soudní moci.
Jaké pravomoci má v rámci procesu schvalování zákonů v Izraeli prezident? Nebo je jeho funkce spíše reprezentativní?
Prezident je v pojetí izraelského politického systému reprezentativní osobnost. V politologické hantýrce se tomu říká „kladač věnců“. To znamená, že prezident se účastní mezinárodních setkání, reprezentuje stát, ale nemá žádné zásadní výkonné pravomoci. Jeho pravomoci jsou symbolické. Možná silou své osobnosti může něco změnit, ale to není případ současného prezidenta (Jicchaka Herzoga).
Co bude následovat? Jaké jsou možné scénáře? Existuje nějaká šance justiční reformu zvrátit?
V parlamentu asi ne. Tam mohou pohodlně schvalovat další (části reformy). Záleží na tom, co se bude dít mimo parlament. Větší část izraelské společnosti je naštvaná. Je naštvaná na vládu a nejvíc na Netanjahua. On je mozkem těch změn a je za ně nejvíce zodpovědný.
Na druhou stranu, izraelská společnost je velmi polarizovaná. Významná část Izraelců Netanjahua i jeho koaliční partnery, ať už to jsou ultraortodoxní, nacionalistické nebo nacionalisticko-náboženské strany, také podporuje. I když je tento segment oproti sekulárním Izraelcům stále v menšině, přesto posiluje.
Obecně proti Netanjahuovým krokům nemusí vystupovat jen liberálové. Proti mohou být i tradičněji i nábožensky založení lidé, kteří ale nechtějí, aby Netanjahuova politická garnitura izraelské politice dominovala, a proměňovala tak celou zemi.
Směřuje Izrael těmito změnami k autokracii?
Směřuje. V současném světě to ostatně má i určité srovnání. Když se podíváme na svět dnes a na svět před dvaceti lety, kdy se začaly objevovat osobnosti typu Trumpa, Erdogana, indického premiéra Módího, je to jasně patrný trend.
Netanjahu patří do skupiny politiků, kteří prosazují silnou exekutivu, pozici silného premiéra či prezidenta, a naopak oslabují prvky více či méně demokratické politiky, která v daných státech funguje. Je to globální trend a Netanjahu do něj jednoznačně spadá.
Navíc je i pro něj osobně výhodné omezit moc soudů, vzhledem k jeho korupčním kauzám.
Ano, přesně tak. Je to taky jeden z argumentů, který se zmiňuje, proč netanjahu tak vehementně prosazuje justiční reformu. Chce tím „zahrát do outu“ ta poměrně závažná obvinění, která proti němu jsou.
Protivládní protesty trvají už půl roku a po včerejšku ještě nabraly na intenzitě. Policie proti demonstrantům zasahuje i vodními děly, některé protestující už zadržela. Jak se podle vás situace vyvine?
Protesty budou s velkou pravděpodobností pokračovat a budou i nadále intenzivní. Prokázaly, že lidé se dlouhodobě o tuto problematiku zajímají a neberou ji na lehkou váhu.
Neznamená to, že se celého půl roku protestovalo stejně intenzivně, ty protesty se různě vyvíjely. Každopádně teď ale demonstrace opět velmi sílí. Myslím si, že ta dynamika se výhledově jen tak nezmění.
Je důležité zmínit, že proti reformě vystupují i členové armádních složek, kteří jsou pro izraelsko-palestinský konflikt a napjatou situaci v regionu klíčoví.
Nejde jen o lidi z armádních špiček, ale i o rezervisty, některé důstojníky nebo piloty. Důležité segmenty armády se patrně začnou bouřit a vypovídat poslušnost. Nechtějí sloužit autokratickému státu a jeho premiérovi. To může být velmi důležitý faktor.
Jejich odpor může mít různé podoby. Nejsem schopen určit pravděpodobnost, ale ve hře je také scénář vojenského převratu. Nebo armáda premiérovi může naznačit různé mantinely, a pokud je nedodrží, může to znamenat jeho konec. Výsledkem teoreticky může být i přechodná vojenská vláda a následně nové volby. Neříkám, že je to úplně pravděpodobné. Ale je to pravděpodobnější než kdy předtím.
Teoreticky tedy Izrael může čelit vojenskému převratu?
Teoreticky to může být jeden ze scénářů. Nejsem schopen říct, jak pravděpodobný, ale minimálně pravděpodobnější než kdy jindy.
Patří protestující proti soudní reformě a Netanjahuově vládě spíše do sekulární části společnosti?
Dá se to tak říct. Je to spíše sekulárnější, liberálnější část společnosti. Někdy to trošku zjednodušuji na „Tel Aviv versus Jeruzalém“. Což je samozřejmě trošku zavádějící. Existují i religiózní Židé, kteří Netanjahua kritizují. Je to ale malé procento. Většinou to jsou liberálně smýšlející lidé, kteří se názorově hodně podobají běžnému liberálnímu Evropanovi.
V Knesetu se proti novele postavili opoziční poslanci. Dá se říct, že rozpolcenost parlamentu odráží rozpolcenost společnosti jako celku? Tedy konflikt mezi liberální částí společnosti a tou nacionalistickou, pravicovou a ortodoxní?
Jsou to různé segmenty společnosti. Jeden segment společnosti jsou ultraortodoxní Židé neboli charedim (kteří mají mj. vysokou míru porodnosti a rychle jich přibývá) a Netanjahua podporují, jelikož vyhovuje jejich politickým požadavkům. Netanjahu sám o sobě není religiózní politik, je to sekulární nacionalista. Mimo sekulárně-nacionalistický Likud jsou ve vládě ještě další, jako například religiózní nacionalisté z komunity osadníků, politici typu Ben-Gvira, další výrazný a poměrně rychle rostoucí segment společnosti. V náboženských komunitách je obecně vysoká porodnost.
Mezi sekulární částí společnosti je nižší porodnost. Liberální tábor se tak na rozdíl od toho podporujícího Netanjahuovu politiku má tendenci spíše zmenšovat. Ale pořád je liberálů, o dost více než religiózních a nacionalistických Izraelců.
Kam to povede? Co bude se sekulární částí společnosti, pokud ta ortodoxní bude narůstat? Odejdou liberálové?
Je to možné. Moc se o tom nemluví, ale už nyní poměrně hodně lidí Izrael na delší dobu opouští nebo dokonce natrvalo. Mnozí Izraelci mají víc pasů nebo občanství, velmi často americké nebo nějaké z evropských zemí. Myslím si, že za této situace už hodně Izraelců nebude chtít v zemi zůstat. Liberální sekulární tábor to tak opět oslabí.
Může to nějak ovlivnit i izraelskou ekonomiku?
Ano, má to dopad na stabilitu izraelského hospodářství. Velmi se toho obávají šéfové izraelského průmyslu nebo high-tech firem. Kritizují to a vystupují proti. Pro Izrael to samozřejmě může znamenat ekonomické problémy a pokles dynamiky high-tech startupů apod.
Ekonomicky produktivnější je navíc spíše sekulární část společnosti než ta ortodoxní.
Ano, určitě je to tak možné říct. V religiózní části společnosti je část ultraortodoxních, kteří v podstatě celý život jenom studují náboženské texty. Nepodávají nějaký velký výkon v materiálním slova smyslu. Ale také to neplatí stoprocentně.
Tedy ani své děti nevedou k vyššímu vzdělání?
Ne. Spíše se zaměřují čistě na studium náboženství, případně na nějaké praktické činnosti. Hodně z nich pracuje, ale ne v těch odvětvích, kde by se protínali se sekulárním sektorem společnosti. Izraelská společnost je vnitřně skutečně dost segregovaná.
Ovlivní nynější dění – ať už justiční reforma, protesty nebo rozpolcení izraelské společnosti – izraelsko-palestinský konflikt?
Izraelsko-palestinský konflikt to může vyostřit. Hrozí posílení represí ze strany Izraele vůči Palestincům a větší expanzi osad, což s tím přímo souvisí. Palestinci osadnickou expanzi považují za krádež svého území. Palestinské – jak nacionalistické, tak islamistické skupiny – tím mohou získat větší legitimitu.
Co se Izraele týče, ten může postupovat ještě brutálněji. Vládní politici se už za lidská práva neskrývají. Palestince potlačují skutečně velmi tvrdě a podobně tvrdě prosazují své expanzivní požadavky. V rámci vnitřní politiky to může vést k nedemokratickým praktikám, které izraelský politický systém mohou velmi degradovat.
A dá se o Izraeli vůbec ještě mluvit jako o demokratické zemi, když pohlédneme na dění v okupovaném Pásmu Gazy a Západním břehu Jordánu?
Kolem dosavadní izraelské demokracie panují velké kontroverze. Základní otázkou je, zdali může demokracie koexistovat spolu s okupací. Na jednu stranu je v samotném Izraeli relativně demokratické prostředí a atmosféra, ale v těsném sousedství provádí dost brutální koloniální politiku. Vyvstává pak otázka, jestli toto je skutečná demokracie se vším všudy...
Izrael je přitom často citován jako příklad blízkovýchodní demokracie…
Přesně tak. Na jednu stranu je demokratický, na stranu druhou ale vykonává tvrdou koloniální politiku. Lze to historicky trochu porovnat s tím, jak si Velká Británie nebo Francie budovaly liberální politické systémy, ale zároveň ve svých koloniích zacházely nesmírně tvrdě s kolonizovanými domorodci. Izrael samozřejmě není takové impérium, ale princip je do určité míry podobný. Izrael tak na jednu stranu doteď vnitřně fungoval poměrně dobře, byť i přímo uvnitř země narůstala řada etnických a sociálních problémů. V Izraeli je také velká svoboda tisku a velmi inspirativní občanský aktivismus. Jestli to Izrael zachrání, to je nyní velká otázka…
---------------------------------------------
Rozhovor 2 (Forum24, 26. 7. 2023)
Proč se izraelský parlament rozhodl přijmout návrh zákona, který omezuje pravomoci nejvyššího soudu ve prospěch vlády?
Benjamin Netanjahu to plánoval už dlouho. Posiluje to jeho moc a moc celého politického tábora, který ho podporuje. Rozhodně to nejsou žádní velcí demokrati. Patří mezi ně strany ultraortodoxních židů a sekulární pravice, což je Netanjahuova strana Likud, a náboženští nacionalisté – osadníci. O prohlubování demokratického charakteru státu rozhodně nemají zájem. Sice to za něj maskují, ale ve skutečnosti rozebírají nedokonalý izraelský politický systém, kdy nejvyšší soud i ty nižší tvořily protiváhu výkonné moci a parlamentu. Jde jim o ovládnutí politického systému, aby již neměli vážného oponenta. Soudy tvoří přirozenou pojistku proti autoritativním tendencím a politici tohoto typu mají zájem se toho zbavit a vládnout co nejméně omezeně. Známe to i od nás. O tom, že tu rozhodují nevolení soudci, hovořili i Klaus či Zeman...
A o co se tedy konkrétně v tomto přijatém návrhu jedná?
Je to první část z justiční reformy. Netanjahu to z taktických důvodů rozdělil. Je to novelizace základního zákona o soudnictví. Základní zákony do určité míry představují části ústavy, ale není to úplně totéž jako u nás. V izraelském právním systému sice mají své specifické postavení, ale na změnu ústavního zákona je potřeba ústavní většina, ale základní zákony ústavní většinu nepotřebují. Pro tuto změnu rámce soudní moci tedy Netanjahuovi stačilo 64 hlasů ze 120. U aktuálně přijaté novely zákona šlo o zásadu přiměřenosti. Pokud výkonná moc vydá rozhodnutí, které je z pohledu soudů vadné, soudy ho mohou zrušit. Této věci se chtěli Netanjahu a jeho spojenci zbavit.
Soudy tedy přišly o zásadní pravomoc...
Ano, izraelské soudy včetně nejvyššího soudu o toto posuzování přiměřenosti a o možnost zrušení rozhodnutí přijdou a zůstanou soudům pouze na nižší státní úrovni. Jde o jeden z klíčových prvků prosazované soudní reformy.
Víte, čeho by se měly ty další části týkat?
Je tam například vládní kontrola nad jmenováním soudců, tedy ovlivnit výběr soudců tak, aby nešli proti vládě. Další antidemokratická záležitost. Soudnictví v demokratickém státě má být nezávislé a má být jmenováno tak, aby byla zaručena jeho nezávislost. Součástí reformy je také omezení pravomoci vládních právních poradců a další.
V Izraeli vyšly deníky s černými titulními stranami s textem „černý den pro izraelskou demokracii“. Jak zásadně je tímto krokem demokracie v Izraeli ohrožena?
Jde o vážné narušení. Demokratická moc je založena na rovnováze moci výkonné, zákonodárné a soudní a v okamžiku, kdy dojde k omezení jedné z nich, dostáváme se na scestí. Samozřejmě to ještě není konec politického systému tak, jak ho známe, ale jde opravdu o první vykročení k jeho zásadní proměně k nedemokratickému systému. A záleží také na tom, jak izraelskou demokracii posuzujeme. Vevnitř – vůči Izraelcům – fungovala poměrně dobře, ale stejně tak umožnila okupaci Palestinců. Pak je otázka, jestli je to možné považovat za demokracii. To jsou různé pohledy a já se nyní v odpovědích soustředím na fungování uvnitř Izraele.
A co je tedy cílem Netanjahuovy vlády?
Obhajují se tím, že soudy měly nepřiměřeně velké pravomoci, jsou nevolené, že právě volený parlament je pravý reprezentant demokracie. To je přesně, co slyšíme i jinde ve světě. Netanjahu není religiózní nacionalista, je spíše sekulární žid, avšak jeho podporovatelé jsou často vyloženě antidemokratičtí. Netanjahuovi jde o jeho osobní moc, zastavení soudních řízení, která proti němu jsou vedena za obvinění z trestných činů, kterých se měl dopustit jako premiér. Minimálně navenek nechce působit, že likviduje demokracii, ale že ji reformuje. Ve skutečnosti ale mění ducha demokracie ke svému obrazu, jak se mu to hodí a jak na něj jeho političtí partneři tlačí.
A jak je na tom opozice?
Ta má více rovin. Politická opozice je rozdrobená a naopak to, co nyní vidíme jako reakci Izraelců na dění, je občanský aktivismus. Opozice je nejednotná. Strana práce, která vždy byla největší opozicí pravici, Likudu, je nejvíce oslabená. Z hlavní strany se stala marginální a další partneři jsou ideologicky nesjednocení.
A ten občanský aktivismus?
Občanský aktivismus má v Izraeli poměrně dlouhou tradici zhruba od 80. let, kdy občanské aktivity velice podpořily mírový proces. Pak se to na zhruba 20 let uklidnilo a teď se to znovu probudilo. Právě ten a přímo protesty a aktivity izraelských obyvatel dávají nyní naději na změnu. Jde například o vojenské záložníky, kteří deklarují, že pokud reforma projde, nechtějí sloužit diktatuře nebo autoritativnímu vůdci.
Jaká skupina obyvatel tedy nyní protestuje a o kolik se jedná lidí?
Včera jsem slyšel, že se včerejších demonstrací mělo zúčastnit asi pět procent Izraelců. Ti byli přímo v ulicích, ale lidí, kteří to podporují, je daleko více. Ne všichni chodí na demonstrace, je to ale i tak obrovský počet. Uvádí se, že víc než polovina Izraelců je sekulárně k liberalismu tendující společnost západního typu, a naopak 35 procent, to jsou právě ultraortodoxní židé, příznivci osadníků, sekulární ultranacionalisté a podobně. To je sice také velká část společnosti, ale ne tolik jako ta sekulární, která nyní protestuje. Dalo by se to vyjádřit i geograficky: sekulární metropole Tel Aviv versus religiózní Jeruzalém. Jeruzalém je velký (ale je výrazně menší než Tel-Aviv) a většina tamních obyvatel podporuje vládu, žije tam mj. spousta religiózních židů a přívrženců náboženské pravice.
Kam to může eskalovat?
Lidé jsou naštvaní a zneklidnění, že ta první část reformy skutečně prošla. Pravděpodobně to povede k dalšímu posílení protivládních demonstrací. Může hrát roli, jak se například zachová armáda. Když záložníci přestanou nastupovat do armády ve velkém, pro stát to bude obrovský problém. Jsou různé scénáře, nevím nakolik reálné. Bezpečnostní špičky, generálové, jsou také často proti a dovedu si představit, že by mohli dát Netanjahuovi ultimátum, které pokud nesplní, bude donucen odstoupit. Nevím, jaká je pravděpodobnost, ale dovedl bych si to představit více než kdy dřív.
Schyluje se v Izraeli k „občanské válce“, jak řekl bývalý izraelský premiér Ehud Olmert?
Všechno je možné, protože izraelská společnost je silně militarizovaná, je v ní hodně zbraní, takřka všichni mají vojenský výcvik a izraelští odborníci o tom mluví už desetiletí, že potenciál tam je. Myslím, že tato situace scénář možné občanské války přibližuje o něco víc než kdy jindy. Těžko se dá odhadnout na kolik procent.
