Zemřel rabín Menachem Froman (1945-2013)

Rabín Froman na první pohled působil jako typický židovský náboženský osadník:  považoval se za náboženského sionistu, dlouho sloužil v elitních izraelských výsadkových jednotkách a byl také spoluzakladatelem radikálního osadnického hnutí Guš Emunim (Blok věrných). Sám také žil v náboženské osadě na Západním břehu. V roce 1967, během Šestidenní války, byl Froman dokonce v jednotce izraelských výsadkářů, která jako první stanula u Zdi nářků. Vystudoval ješivu Merkaz HaRav (založenou „otcem“ náboženského sionismu rabínem Avrahamem Kookem) a smichu obdržel od rabínů Šlomo Gorena a Avrahama Šapiry. Poté se stal rabínem v osadě Migdal Oz na Západním břehu a vyučoval mimo jiné v radikální ješivě Ateret Kohanim, která se zabývá vykupováním arabských domů v muslimské části Starého města v Jeruzalémě a osídluje je židovskými osadníky. Fromanovy názory byly dříve mnohem bližší názorům většiny osadnické komunity. Události, jako byl například Goldsteinův masakr v Hebronu v roce 1994, jeho pohled na izraelsko-palestinské vztahy velmi ovlivnily. 

Ve stopách rabi Hilela

Rabi Froman dnes vyvrací všechny předsudky o názorech, které by osadník s jeho minulostí měl mít. Řadil se mezi čelní izraelské mírové aktivisty a byl členem organizace „Jeruzalémští mírotvorci“. Byl však v tomto ohledu svébytným „samorostem“. Většina izraelských mírových aktivistů (sdružených hlavně v organizacích Šalom Achšav, Guš Šalom ad.) se totiž neřadí k náboženským směrům judaismu (i když existují i výjimky) a někteří z nich jsou značně protináboženští. Na Fromana se tak někdy dívali skrz prsty jako na „bláznivého osadníka“. Rabín Froman také občas sám zacházel mnohem dále nežli sekulární mírové organizace. Nejenže byl ochoten se setkávat s palestinskými aktivisty a intelektuály, zastávajícími promírové názory (což činí i většina zmíněných organizací), ale byl ochoten mluvit i s těmi, které naprostá většina Izraelců (včetně izraelské levice a „mírového tábora“) považuje za své úhlavní nepřátele. Froman se tak během svého mírového úsilí setkal  s Mahmúdem Abbásem, Jásirem Arafatem a dalšími politiky z „hodného“ Fatahu a OOP, ale byl schopný bavit se i s šejchem Jásínem ze „zlého“ Hamásu a dokonce s ním nalézt v určitých věcech – jako například ve sdílené lásce k téže Zemi – společnou řeč.

Sám rabi Froman vysvětluje jako jedno ze základních východisek svého na první pohled těžko uvěřitelného postoje dva tisíce let starý výrok rabiho Hilela, jedné z nejdůležitějších autorit starověkého judaismu:

„Jednou se rabína Hilela zeptali, jak by popsal podstatu judaismu jednou větou. Hilel odpověděl: Co sám nenávidíš, nečiň svému bližnímu“. ... „Každé židovské dítě se to učí ve škole. A to je přesně věc, kterou se pokouším dělat.“, říká Froman. 

Pro Fromana je víra a koncept posvátnosti Svaté země zkrátka nejpodstatnější spojnicí všech věřících, kteří v ní žijí, bez ohledu na náboženství.

Až do své smrti žil Froman v osadě Tekoa, která leží ve stínu starověké pevnosti Herodion mezi městy Betlém a Hebron na palestinském Západním břehu. Žil zde se svou ženou Hadassou a deseti dětmi. V osadě žijí i jeho příznivci, ale i ti, kdo s jeho názory nesouhlasí. Froman také vyučoval v místní ješivě a rovněž v ješivě v osadě Otniel v jižní části Západního břehu. Stýkal se s arabskými sousedy z palestinských vesnic v okolí a snažil se s nimi spolupracovat. Za vlády premiéra Ariela Šarona však byl výrazným oponentem evakuace osad v pásmu Gazy a před jejím provedením se demonstrativně přestěhoval do osady Ganej Tal (součást osadnického bloku Guš Katif) v pásmu Gazy, aby demonstroval svůj postoj a podporu evakuovaným osadníkům. Na sklonku roku 2009 zase vzápětí po žhářském útoku radikálních osadníků na mešitu ve vesnici Jasuf, přijel za chování svých souvěrců se omluvit a navíc s sebou dovezl nové výtisky Koránu.

Takovéto postoje a činy dávaly Fromanovým teologickým názorům, vztahu ke Svaté zemi a zároveň respektu vůči Palestincům, obrovskou legitimitu. Je pravda, že jeho postoje byly zcela výjimečné a souviseli především s osobností jeho samotného než s nějakým konzistentnějším proudem v rámci současného náboženského sionismu. I přesto byl rabi popřením předpokladu, že každý religiózní židovský osadník musí automaticky nenávidět Palestince a Araby a že musí být agresivní islamofob. A to vše navíc vůbec nemusí být popřením „lásky k Zemi izraelské“ (Ahavat Erec Jisrael).

Při návštěvě Izraele a Palestiny v roce 1999 se česká cestovatelka a dokumentaristka Pavla Jazairiová s rabi Fromanem a jeho ženou Hadassou setkala a pořídila s nimi rozhovor. Vybíráme pro vás některé jeho části:

Žijete uprostřed Palestinců v osadě, která připomíná pevnost. Jaký je to pocit?

„Žijeme uprostřed Palestinců ve svaté Zemi izraelské. A zároveň žijeme v srdci arabského světa. Z toho plynou potíže, krveprolití, mnoho strašných, ponižujících problémů, ale zároveň to může být počátek zrodu naděje, něčeho mnohem lepšího, než si jen umíme představit“, říká Hadassa Froman.

„Kdyby v této Svaté zemi nežili Palestinci“, pokračuje rabi Menachem Froman, „měli bychom je sem pozvat. Je to jako srovnání ženatého a svobodného člověka. Logicky je mnohem snazší žít sám, dělat si všechno podle svého, ale nejsem logický, jsem realista. Ve skutečnosti je lepší být ženatý“.

Jste-li realista, věříte v mír?

„V hebrejštině se míru říká šalom, v arabštině salám, což se v obou jazycích vztahuje k Bohu, jedinému a stejnému pro všechny. (…) Jeden z mých synů se jmenuje Curi Šalom, což lze přeložit jako „Věřím v Boha“ nebo „Věřím v mír“. Ptáte-li se mě, zdali věřím v mír – ptáte se mě vlastně, zda věřím v Boha. Věřím v Boha, a proto věřím v mír.“

A jak k míru dospět?

„Nejdřív si musí lidé porozumět. Možná se vám to může zdát zvláštní, ale já jsem se mnoho let učil Korán. Bydlel jsem u Arabů a snažil jsem se je pochopit, mít k nim úctu. Nedělal jsem to pouze z politických nebo existenčních důvodů. Bylo to pro mě zajímavé jako pro rabína, zbožného Žida. Chtěl jsem vidět, jak se Bůh zjevuje v islámu. Jsem tím, kým jsem – Židem, ale když rozumím druhému, ocitám se blíž sobě samému. Muž, který se ožení, neztrácí své mužství – naopak. A vdaná žena je o to více ženou. Když shrnu všechna ta léta, která jsem strávil se svými muslimskými přáteli, vidím, že to byla především duchovní zkušenost. Ale přinesla i politické plody. Stavíme naše osady na jejich zemi, ale já bych se chtěl zabydlet i v jejich srdci.“

...  

Myslíte si, že islám vede k násilí?

„Slavní židovští učenci  říkali o judaismu, že se může stát jak lékem života, tak drogou smrti. To stejné bude platit i pro islám.“

Svět má z islámu strach. Co si o tom myslíte?

„Někteří lidé si myslí, že Sovětský svaz padl poté, co prohrál válku v Afghánistánu, kde ho porazili muslimové. A porazil-li islám Sovětský svaz, snadno už dobude Evropu a Spojené státy... Já osobně tomu nevěřím. Na druhou stranu je pravda, že islámští extrémisté mohou přinést západnímu světu mnoho problémů.“

Jaké je podle vás řešení?

„Berte naši zem jako laboratoř, v níž se zkoumá jak uzavřít mír s islámským světem. Navrhuji, abychom to zkusili prostřednictvím náboženství. My, zbožní Židé, máme v paměti zlatý věk islámu a chceme, aby se tyto časy vrátily, protože islám může výrazně přispět k duchovnímu obohacení lidstva. ...“ 

Rabín Froman podlehl 4. března 2013 těžké nemoci.  

(vybráno z kapitoly o rabi Fromanovi v knize "Rabíni naší doby") 

Další odkazy:

• Memories of Rav Menachem Froman, a unique friend (The Times of Israel)
• Memorializing Rabbi Froman - not with a funeral, but a cultural-spiritual happening (Haaretz) 
• Rabbi Froman Loved Everyone, Without Making Distinctions (Arutz Sheva) 

 

Diskuse: Leo Pavlát - Pavel Barša

Who are the Islamists in the Arab Spring?

Lecture at Conference "From Arab Spring to Democracy", 25. 1. 2013, The Diplomatic Academy of Vienna  

In the context of the Arab Spring the use of the term "Islamism" is very common. There is talk of replacing old and more or less authoritarian secular regimes in the Middle East, mainly in North Africa, by new political elites, often by "Islamists". Journalistic use of the term is almost excessive, and moreover, I am not always sure that journalists really always know what they are writing about. It is one of the reasons why the Western public is frightened by the term or, in better case, confused by it. After all, the Islamists are not just known as organizations and political parties which are beginning to dominate politics in the countries of the Arab Spring (Muslim Brotherhood, An-Nahda,...), but they are also known as radical followers of Al-Qaeda, various offshoots of Islamic Jihad, the Palestinian Hamas, the Lebanese Hezbollah, the Afghan Taliban, etc. Using the same term for these entities must necessarily negatively affect the public's view on what is happening in the Middle East and especially the consequences of the Arab Spring. It is well known that after the Arab Spring Islamists started to participate in mainstream politics, were successful in elections, and eventually won the battle for the presidency in some countries...

In my opinion, the whole concept of using the term "Islamism" in the general discourse is very vague and often confusing. It is trying to evoke a seemingly clear and unequivocal understanding of a concept which is in fact  very general - and also, in its generality and the different streams and concepts which represent it, it also has great internal dynamics. After all, even the Islamists of the period before the Arab Spring, who often worked in hiding, or at least in opposition to the ruling regime, do not have to always be the same as the Islamists who are represented in the parliaments and government coalitions in some Arab countries today, even if the two groups still carry the same name. The dynamics and ambiguity of the term “Islamism” are the most strikingly demonstrable on the dynamics and the ambiguity of the most famous formation of the Arab Spring: the Muslim Brotherhood in Egypt. Since 1928, when it was founded, it has undergone a number of developmental stages, radicalizations and moderations:

- The Muslim Brotherhood was established as a charitable and non-political organization and as an  alternative to the dysfunctional social system in Egypt. 

- Soon the Brotherhood started to be sharply politicized and radicalized because it had great popularity, and the regime started to be worried by it. The Brotherhood began to see itself as a political alternative and even began to organize assassinations of top officials of the State - that resulted in repressions against the Brotherhood and the departure of a number of its members into exile.

- Under President Nasser, after the overthrow of the Egyptian monarchy, there was a brief truce between the Brotherhood and the state, which was followed by another wave of repression and radicalization of the Brotherhood.

- Under President Sadat a gradual loosening of the repressions against the Brotherhood began, and this led to the secession of the radicals. The loosening continued under Mubarak, and during this time the Brotherhood started to be semi-legal. Nevertheless, it was able to maintain a certain aura of martyrdom and the opposition, which, coupled with the political apparatus which the Brothers were able to establish, proved to be a great advantage for it in the time of the Arab Spring.

In the context of contemporary world events and attempts at finding parallels between Islam and political radicalism, the term "Islamism" is even more vague than, for example, the term "Christian politics." After all, “protecting Christian values ​​through politics" could also have various colors, although it is largely known in the minds of Westerners as something at least "relatively constructive" in the sense of the Christian-democratic parties. Today, it is also not remembered so much that the Christian politics is not just Christian democracy but also its militant forms (the clerical fascism of Ustasha in Croatia during the Second World War, the conflict in Northern Ireland, Joseph Kony's "God's Army", etc.).

The very understanding of the term "Islamism" and its definition are very ambiguous, and thus the public in the West, the experts and the  Muslims themselves could all have different understandings of it. For the Western public the concept of “Islamism” has a mostly negative coloring. But the experts warn that the term is so complex and ambiguous that it is difficult for the public to correctly understand it. And Muslims often do not understand the concept the way we understand it at all, since the term "Islamism" is not a traditional Arabic term like, for example, the terms in the Qur'an, but a Western neologism. I do not want to attempt to create another definition of it. Yet I would like to try to point out at least two points which are found in many different definitions of Islamism: "the Islamic revivalism" and "politicization of Islam". But both of these terms could be conceived very differently and each could also have a different internal gradation:

- Revivalism of Islamic values: this means an "Islamic Reformation" with a similar logic to that which was seen in Christianity - a return to the true/original values ​​and to the purity of Islam. It can, of course, be interpreted in different ways - it can range from a literal to a symbolic return to the Islamic roots. In this revivalism, emphasis could be placed on strengthening the role of Shari'a law and on Muslim unity (i.e. the renewal of the spiritual and political unity of Muslims with the Caliphate as the ideal political system). Often the revivalism could be seen as purifying Islam of the various "sediments" which are considered to be alien and not originally Islamic - such as Sufism and Sufi rituals (hadra, zikr), or cults of saints and pilgrimages to their tombs. But relationship between Sufism and Islamism today is not so clear - even when some Islamist movements clearly reject Sufis, the other Islamist groups could have a mingling of Sufism and revivalism. For example, the Brotherhood's founder Hassan al-Banna was a Sufi.

- Perception of Islamism as a political project (political action) in the sense of the modern understanding of politics (to put it more simply, "political Islam", "politicized Islam", or "Islam as a political ideology," which can, for example, be promoted by Islamic political parties): This does not simply mean an "Islamic government" – Islamic governments existed from the very beginning of Islam with the existence of the Caliphate. It is rather a modern Islamic revival associated with politics – and it can include both parliamentary politics, on the one hand, and radicalism and terror, on the other. As was mentioned by the main spiritual leader of the Tunisian Islamists Rashid Ghannoushi, who returned to Tunisia from his exile of many years after the fall of Bin Ali, "Islam (in Tunisia) is ancient, but the Islamist movement, I mean the action to renew the comprehension of Islam. I also mean the action which began at the end of the 70´s and which calls for a return to the sources of Islam, far from the inherited myths and fixation on traditions." 

The search for other unifying characteristics of "Islamism" could continue and perhaps other additional common points of various definitions of the term could also be found. Here are two examples:

- Islamism is a defensive reaction to Western influence.

- Islamism is a response to "decadent" influences in Muslim societies - to nationalism, to ethnic, tribal, and political fragmentation, etc.).

But as I mentioned, I do not want to attempt to create another definition of Islamism, which would also be imperfect, like all the previous ones. It should also be clarified that the Islamic understanding of politics is very different from the Western concept. In the West there is a relatively clear separation between state and religion (even in cases where there is no overt separation of church and state). However, in traditional Muslim society, as in traditional Jewish society, there is no separation of secular and spiritual power – they  are intertwined into one. Due to the fragmentation of the Muslim world this was often an ideal situation rather than the real situation, but at the time of the Caliphate the unity existed and it is still an inspiration for today's followers of Islamism.

The followers of Islamism have in some respects a great advantage over other political forces – they do not need to define and adapt their political program. This is because everything (including the rules for politics) is in the Quran, the Hadith and other sacred texts. Also, "Islam is the solution" is a very popular slogan among Islamists. Of course, the situation is not as simple as it seems, because the interpretation of the Quran itself is not done not by Allah himself, but just by people – and the interpretations of various Islamist movements may be very different.

The term "Islamism" also does not reflect in any way how the mentioned values, the commitment to unity, etc. should be achieved. The spectrum is very wide: from participation in politics - e.g. through participation in elections and respecting the constitutionalism streaming from a secular constitution (but for the fundamentalist Muslims the only binding constitution is the Quran) and political competition – through the rejection of democracy as a means of promoting Islamic values ​​to radical anti-system activities which may be associated with the use of violence and terrorism. So if someone still persists in using the term "Islamism", he should make it at least slightly more accurate by using the terms "moderate Islamism" and "radical Islamism."

If we follow the blending of Islam and politics in the Middle East – not only during the Arab Spring, but during the past few decades, we can trace several different types of perception of Islamism:

(slide)

• Participative/legal (constructive, state-building) Islamist movements (e.g. Hizb an-Nahda in post-Ben Ali Tunisia, AKP in Turkey, the Muslim Brotherhood in Egypt, PJD in Morocco)  

• Radical Islamist/Jihadist movements – these use subversive and violent methods for gaining influence and dominance in politics in the Muslim World (e.g. Al-Qaeda in Islamic Maghreb, Islamic Jihad).

• Hybrid/sui-generis movements – these could combine social work, charity work, etc. together with violent methods (e.g. Hamas in Palestine, Hezbollah in Lebanon), they can use radical rhetoric without using violence (e.g. Hizb ut-Tahrir, some Wahhabi streams) or they could combine radicalism and social activity with ethnicity  – e.g. Taliban.

• Non-political Islamist movements such as some Sufi orders and some Salafis, as well as the movement Al-Adl wal Ihsan ("Justice and Charity", Morocco) and Tablighi Jamaat (an international Islamic missionary movement originating in India) – but is it still Islamism? It depends on the circumstances and the specific situation.

Particularly interesting is the last group - the so-called "apolitical Islamists" - which could actually be a contradictory term, because it is believed that one of the main elements of Islamism is at least some effort toward political action. As was already noted, many followers and leaders of Islamism came from apolitical Islamic movements. But those personalities went through intellectual developments and shifts. From this perspective, it is interesting to see the recent development of the attitudes of the Egyptian Salafists, who went directly from having apolitical attitudes before the Arab Spring to political participation. Their success and popularity in post-Mubarak Egypt are not as surprising as they might seem at first glance, though. The Mubarak regime supported the Salafists as competitors of the much stronger Muslim Brotherhood (using a "divide and conquer" strategy).

We could spend a lot of time developing our reflections on Islamism in the Arab Spring, but to close my speech, I really hope that I managed to at least indicate the complexity and pitfalls of using the term "Islamism", not only in the context of the Arab Spring. I believe that the blending of political and religious events in the Middle East should no longer be characterized by simplistic and vague concepts, and that it should be accepted or criticized in all of its complexity.

Marek Čejka

Přehledné výsledky izraelských voleb

Transparent view on results of the Israeli elections to 19th Knesset (January 22, 2013) 

Výsledky předčasných izraelských voleb do v pořadí už devatenáctého Knesetu od roku 1948 už jsou takřka kompletně sečteny, takže přidávám tabulku, která přehledně zobrazuje zisky a ztráty stran ve velmi fragmentovaném izraelském politickém systému. Nekorunovaným vítězem voleb je překvapivě silná nová formace Ješ Atid ("Je budoucnost" či "Budoucnost existuje", 19. křesel ve 120ti členném Knesetu), přestože nejvíc hlasů získalo "jestřábí" spojenectví Likudu premiéra Netanjahua a strany Náš domov Izrael bývalého ministra zahraničí Liebermana (31 křesel oproti předešlým 42). Ješ Atid sice od loňska, kdy strana vznikla, doznala ještě proměny - viz článek z blogu o vzniku strany - ale už loni bylo jasné, že jde o poměrně perspektivního nového politického hráče. Jenže když sledujeme izraelské volby v souvislejším historickém kontextu, můžeme vidět, že velký volební úspěch nových stran bývá často poměrně krátký a že přes různé propady zůstávají tradiční strany Likud a Strana práce dlouhodobě pilíři izraelské politiky. To lze dobře vidět na příkladu Kadimy, která byla velkým favoritem minulých voleb (26 křesel v roce 2009) a dnes je ráda za dvě křesla. Kontext jejího úpadku je také naznačen v dřívějším článku. 

Strana Ješ Atid bývalého televizního moderátora a komentátora Ja´ira Lapida, ač je charakterizována jako "liberální" a "holubičí", není tak čitelná, jak by se mohlo na první pohled znát. Více ukáží koaliční jednání - tzn. bude Ješ Atid součástí silného opozičního bloku, který bude šlapat na paty Netanjahuovi a židovským osadníkům, nebo se rozupstí v široké koalici s Likudem a dalšími stranami, který zřejmě nakonec nepřinese žádnou zásadní změnu v izraelské politice? Povolební náznaky ukazují spíš na druhou variantu. A ještě je tu jeden problém - Ješ Atid se vymezuje velmi protinábožensky ve smyslu omezení vlivu ultraortodoxních charedim, kteří dnes už představují kolem 10% Izraelců. Přitom dvě hlavní náboženské strany - sefardská Šas a chasidsko-litvacký Sjednocený judaismus Tóry - pomalu posilují svoje pozice, tak jak se velmi rychle demograficky zvětšuje komunita charedim. Potenciál napětí mezi sekulárními a religiózními Izraelci tak bude spíš narůstat. A zápas o charakter židovské identity Izraele je věc, která mnoho Izraelců znepokojuje více než Írán či izraelsko-palestinský konflikt.        

     

Assadovy dny sečteny ještě nebyly

Zasvěcený článek Zory Hesové o aktuální situaci v Sýrii.

Vyšlo v Lidovkách, 9. 1. 2013

Prezident Assad, který vede krvavou válku proti polovině své země, se po půl roce objevil na veřejnosti. Poprvé po krizovém půlroce, ve kterém mu zběhl nový premiér a ve kterém v atentátu ztratil polovinu krizového štábu a polovinu největšího syrského města, Aleppa, a ve kterém se válka přenesla i do Damašku. Jeho poslední projev v damašském divadle nebyl o nic méně sebevědomý, než onen poslední na vládní radě. Až křečovité ovace, které mu předcházely a následovaly, prozrazují, nakolik se změnila povaha války, kterou vede.

Od léta se postupně proměnila rovnováha sil. Povstalci pomalu sílí. Ovládli severní hranice s Tureckem, Kurdistán, a velkou část zemědělského venkova. „Osvobozené“ obce vedou místní civilní a vojenské výbory. Desítky povstaleckých brigád jsou lépe organizovány a koordinovány a provádějí operace proti vojenským cílům. Aleppo se stalo velkým bojištěm a rebelové v něm, jakož i v Idlibu, prakticky obklíčili státní vojsko. Válka se přesunula i do centrálních čtvrtí Damašku a ukončila tak iluzi normality, ve které ještě před létem žila režimní elita. I ona chráněná část země teď zažívá omezené dodávky elektřiny, plynu a jídla, školy plní uprchlíci, kurs syrské libry se propadl na polovinu, devizové rezervy odhadem na desetinu, a ne vždy funguje letiště.

I na mezinárodní frontě se mlýny pomalu otáčejí proti Assadovi. Oba tvrdí zastánci baasistické diktatury, Moskva a Tehrán, začínají pochybovat. Rusko se nechalo slyšet, že nějaká míra změny bude nutná a vyzývá k jednání s opozicí. V Íránu probíhá intenzívní debata o tom, do jaké míry je udržování tohoto obklíčeného spojence racionální. Na Írán silně dopadá jeho vlastní embargo a Assad jej již stál miliardy dolarů a propad riálu.
Syrská opozice se konečně nechala sjednotit. Američany sponzorovaná konference v Dohá sloučila evropskou exilovou reprezentaci, ovládanou islamisty, s vnitřními skupinami a osobnostmi a umožnila zvolení respektovaného imáma umajjovské mešity do jejího čela. Obnovila rovněž komunikaci mezi exilovou reprezentací a vnitřní opozicí.

Taktika spálených měst

Přesto, jak se zdá, dny režimu, který se plnou silou své armády brání lidovému povstání, ještě nebyly sečteny. Přes rok a půl poté, co se občanské protesty pod násilím proměnily v ozbrojené povstání, toho povstalci dosáhli poměrně málo. Po letní ofenzívě nedobyli plně jediné město, přestože ovládají okolí Aleppa, Idlibu a Homsu. Venkovská „dobytá“ území nejsou schopni bránit a je běžnou taktikou, že vojsko a paramilitární jednotky podnikají razie, během kterých obce trestají a ničí.

Assadův režim od léta viditelně změnil taktiku. „Nečistí“ a neobsazuje již povstalecké čtvrtě tanky ani regulérní armádou; počty loajálních alavitů jsou přece jen omezené. Ostřeluje je ze vzduchu a proměňuje tak „osvobozené“ čtvrti a města ve spálenou zemi, se zničenými budovami, vodovody a elektrickými sítěmi. Po vzoru první urbánní oběti, Bab Amro v Homsu, bylo zničen a vylidněn střed Rastanu, části Deir ez-Zoru a alepinská čtvrt Salaheddin, pojmenovaná podle slavného porobitele křižáků a bývalého alepinského emíra Saladina, jakož i části jeho historického centra.
Bez těžkých zbraní se proti letadlům nelze bránit a na tom se do budoucna moc nezmění. A oficiální uznání povstalecké reprezentace ze strany USA, Anglie a Francie nebylo doprovázeno žádnou podstatnou podporou. Naopak, podle listu Guardian finanční podpora z vnějšku naopak vysychá. Ani v létě nebyl přísun financí a dodávky zbraní ze Zálivu nijak masivní a stále platí západní embargo na dodávaní vojenské techniky ze zemí NATO. Povstalecké jednotky jsou nuceny spoléhat se na podporu rodin a bohatých exulantů.

Anebo na méně oficiální islamistické zdroje. Právě zde se režimu podařilo dosáhnout toho, že se původní protesty částečně opravdu proměnily v intervenci džihádistů. Zpráva britské nadace Quilliam, vedené ex-radikály, odhaduje, že asi desetina z několika desítek tisíc ozbrojených povstaleckých bojovníků patří do více či méně radikálních džihádistických skupin. Někteří z nich jsou veterány z irácké války proti USA, kam dobrovolníky mimochodem aktivně směrovala právě Assadova vláda. Zpráva dodává, že i skupina Džabhat Nusra podivného původu se od svých předpokládaných kontaktů z al-Káidy distancuje. I když s ostatními jednotkami spolupracuje, má pravděpodobně jiné ideologické zájmy, než nacionalistická většina povstalců, a tou je sektářská válka.

Druhá Bosna nebo Irák

Právě přítomnost džihádistů uzavřela i zbytek perspektiv nějaké západní intervence. Prezident Assad je si toho vědom. Jakkoli se ze začátku mohl obávat zavedení bezletové zóny, dnes mu už žádná intervence nehrozí a kromě použití chemických zbraní je dovoleno vše. Assad evidentně se rozhodl udržet se v centru země, v přímořských oblastech a v alavitské pahorkatině. Na rozdíl od otevřené hranice na severu zde povstalci narážejí na nepřátelské jordánské a izraelské hranice. Periferní útoky nemají velké šance proti vyzbrojené, jednotné a v centru usazené armádě.

Pokud se ovšem režim neoslabí zevnitř. V poslední době je nápadné, že se už o puči uvnitř režimu nehovoří. Naopak je zřejmé, že Assadovci prosadili taktiku etnického semknutí. Vyvolání konfliktu se sunnitskou většinou mu pomohlo prosadit situaci, ve které alavité, křesťané a další menšiny spojily doslova své přežití s ním a s jeho armádou. Právě toto až hysterické semknutí bylo vidět ze záznamu Assadova projevu. Už nehovořil raís, prezident republiky, ale zaím, vůdce gangu.

Předvídaný ekonomický propad režimu, pokud už nenastal, už není zásadní hrozbou. Pokud mezi obleženými Assadovými loajalisty převládá pocit, že jde o život a není jiné cesty, budou schopni obětovat více, než jen ekonomickou prosperitu. Zvlášť, pokud bude přetrvávat podpora ze zahraničí, jako například ruská letadla plná syrských bankovek, o kterých psal týdeník Time.

Tuto logiku obležení a bezvýchodnosti posilují právě džihádisté. Tam, kde panují, už neplatí ochrana alavitů mezi povstalci a dochází k odplatám. Džihádistické skupiny nepřemýšlejí politicky a národně, ale v sektářské logice, či alespoň jako taková hrozba působí. Dlouhodobá válka se zapojením skupin s destruktivní logikou vede Sýrii blíže k osudu Iráku a Bosny: k chaosu a nepřekonatelnému etnickému rozdělení.
Realizace plánu skupiny Syria Support Group, který bude navržen na příštím setkání Přátel Sýrie, navrhuje vyměnit záruku beztrestnosti alavitům za spolupráci menších kádrů režimu s mezinárodním společenstvím. Ovšem v podmínkách neustálého ostřelování a rozdělení toho nelze od povstalců moc očekávat. Pouze nějaká podstatná změna v terénu, která by například oslabila Assadovu leteckou sílu, by konec války urychlila. Do té doby se taktikou Západu zdá být Sýrii izolovat

Masaryks Vermächtnis

Artikel über die aktuellen tschechisch-israelischen Beziehungen 

Masarykovo dědictví - článek o aktuálních česko-izraelských vztazích z německého časopisu Jüdische Allgemeine.  

Jüdische Allgemeine Nr. 1/13 

Kilian Kirchgessner
3. Januar 2013

TSCHECHIEN 

Warum das Land traditionell so enge Beziehungen zu Israel hat – wie kein zweites in Europa

Es war strengstens abgeschirmt, was damals auf dem Militärflugplatz vor sich ging: Die Kampfjets, die sich vom böhmischen Ort Hradec Kralové aus in halsbrecherischen Manövern in den Himmel schraubten, wurden von israelischen Piloten gesteuert. Hier, in der sicheren Tschechoslowakei, lernten sie den Umgang mit den hochgerüsteten Flugzeugen – eine Fertigkeit, die sie bald darauf beim Unabhängigkeitskrieg gut einsetzen konnten. Es war das Jahr 1948, und obwohl die strikt geheime militärische Schützenhilfe der Tschechoslowaken schon so lange zurückliegt, ist sie eine der Wurzeln der besonderen Beziehungen zwischen Israel und dem Tschechien von heute. »Tschechien schätzt den Staat Israel als seinen strategischen Partner«, bekräftigte gerade vor wenigen Wochen der Prager Premierminister Petr Necas. Neben ihm stand Benjamin Netanjahu – er war eigens zu seinem Amtskollegen gereist, um sich für die diplomatische Unterstützung zu bedanken: Tschechien hatte Ende November als einziges EU-Land auf der UN-Vollversammlung nicht zugestimmt, Palästina den Beobachterstatus einzuräumen. »Israel hat in Europa keinen besseren Partner als Tschechien«, hatte Netanjahu schon im Frühjahr verkündet. Jetzt fügte er noch den Satz hinzu, die Freundschaft werde jeden Tag stärker – Formulierungen, die weit über das diplomatische Standard-Vokabular hinausgehen.

HABSBURG 

Wer vom Prager Regierungssitz, in dem diese Worte fielen, einen zehnminütigen Spaziergang durch die Gassen der berühmten Kleinseite unternimmt, landet im Büro von Marek Cejka. Der Politologe arbeitet im Prager Institut für Internationale Beziehungen, einem renommierten außenpolitischen Thinktank, und ist spezialisiert auf den Nahen Osten. »Die Geschichte der guten Beziehungen geht weit in die Vergangenheit zurück, mindestens bis zur Jahrhundertwende vom 19. ins 20. Jahrhundert«, sagt er. »Damals war die spätere Tschechoslowakei noch Teil der Habsburger Monarchie, und es herrschte in weiten Teilen der Gesellschaft ein latenter Antisemitismus.« Und der bildete den Nährboden für eine Causa, die die Einstellung im Land für immer verändern sollte. In einem böhmischen Dorf wurde 1899 die Leiche einer jungen Frau gefunden – der Mörder hatte ihr die Kehle durchgeschnitten. Ins Visier der Ermittler geriet der jüdische Schuster Leopold Hilsner, den die Behörden eines Ritualmordes verdächtigten. Ein Gericht verurteilte ihn schließlich zum Tode. Dass die Strafe nicht vollstreckt wurde, hatte Hilsner – dessen Unschuld später erwiesen wurde – mehreren Fürsprechern zu verdanken. Der einflussreichste von ihnen war Tomas Garrigue Masaryk, der damals an der Prager Karlsuniversität Soziologie lehrte. Für sein mutiges Einschreiten verlor er seinen Lehrauftrag. 1918 aber wurde er, gleich nach dem Zerfall der Monarchie und der Gründung der eigenständigen Tschechoslowakei, zum Präsidenten gewählt. Und mit ihm hielt eine pro-israelische Politik Einzug ins Land. Masaryk war, obwohl selbst kein Jude, Verfechter des Zionismus. »1927 hat er als erster ausländischer Staatsmann das britische Mandatsgebiet Palästina besucht und dort wichtige Persönlichkeiten getroffen«, sagt Marek Cejka. Für ihn liegt in Masaryks Engagement die Wurzel der besonderen tschechisch-israelischen Beziehungen: »Dahinter stand sicherlich die persönliche Überzeugung Masaryks, so ähnlich wie bei Émile Zola in Frankreich während der Dreyfus-Affäre.« Bis heute ist Masaryk für die Tschechen eine beinahe mystische Figur: Die Zeit der sogenannten Ersten Republik nach Gründung der Tschechoslowakei ab 1918 ist mit unzähligen Legenden besetzt – und Tomas Garrigue Masaryk wird als Nationalheld verehrt. Er wirkte als Vorbild; deshalb ist seine Haltung gegenüber Israel in der Gesellschaft mehrheitsfähig geworden.

NACHHALL 

Eine Ironie der Geschichte ist es, dass ausgerechnet das Ende der goldenen Zeit in den binationalen Beziehungen ebenfalls bis heute nachhallt: Das Münchner Abkommen von 1938, mit dem die großen europäischen Mächte die Tschechoslowakei dem Deutschen Reich preisgaben, ist für die Tschechen ein nationales Trauma. Bei seinem Besuch Anfang Dezember in Prag erinnerte Benjamin Netanjahu an das Münchner Abkommen: »Darin haben die Mächte der damaligen Welt die stolze Demokratie gezwungen, ihre Lebensinteressen zu opfern. Die internationale Gemeinschaft hat dem fast ohne Ausnahme Beifall gezollt.« Die Folge sei der schlimmste Krieg der Geschichte gewesen. »Ich weiß, dass Ihr Land aus dieser Vergangenheit gelernt hat. Genauso wie mein Land, Israel. Deshalb opfert Israel nicht seine Lebensinteressen, damit die Welt Beifall klatscht«, sagte Netanjahu. Auch wenn Historiker einwenden, dass die Situation der Tschechoslowakei damals nur sehr eingeschränkt mit der heutigen Lage Israels zu vergleichen sei, wird doch in diplomatischen Kreisen die ähnliche Erfahrung als etwas Verbindendes gewertet. Daran konnten auch fast vier Jahrzehnte der Entfremdung nichts ändern, die später während des Kommunismus eintraten: Die Ausbildung der israelischen Kampfpiloten in Hradec Kralové und anderen Militärbasen des Landes war der letzte freundschaftliche Kontakt für lange Zeit. »Stalin dachte ursprünglich, er könnte aus Israel ein kommunistisches Land machen. Die Pilotenschulung in der Tschechoslowakei und auch umfangreiche Waffenlieferungen trotz des Embargos sollten diese Entwicklung befördern. Als sich Israel dann aber immer stärker dem Westen annäherte, kam es zu einer rapiden Verschlechterung der Beziehungen«, sagt der Prager Nahost-Experte Marek Cejka. »Das Regime hat die sogenannten befreundeten Staaten einschließlich Palästina unterstützt, während Israel gemeinsam mit den USA als Inbegriff des Imperialismus galt.« Diese verkürzte Weltsicht aber hatte wiederum interessante Folgen: »Viele Leute, die gegen das kommunistische Regime waren, haben sehr mit der anderen Seite sympathisiert, also auch mit Israel. Da gab es eine gewisse Romantisierung und sicherlich auch eine Vereinfachung«, sagt Cejka.

VACLAV HAVEL 

Nach der Samtenen Revolution in der Tschechoslowakei wurde dann Vaclav Havel Staatspräsident, ein früherer Dissident – er sollte das erste Staatsoberhaupt eines osteuropäischen Staates werden, das nach der Wende Israel besucht hat. Das war nicht zuletzt auch eine protokollarische Verbeugung vor seinem großen Amtsvorgänger Tomas Garrigue Masaryk. Die positive Haltung zu Israel schlägt sich auch in der öffentlichen Meinung nieder: Die meisten Tschechen stehen Israel mit großer Sympathie gegenüber. Antiisraelische Initiativen gibt es zwar auch, aber die haben nur geringen Zulauf – weitaus weniger jedenfalls als in vielen westeuropäischen Ländern.

Smutný kýč nového loga Fatahu

Symboly, vlajky, loga a barvy spojované se státními znaky hrají na Blízkém východě velmi důležitou a emocionální úlohu. A snad ještě více toto pravidlo platí v izraelsko-palestinském konfliktu, kde boj o symboly mezi sionistickým hnutím a palestinskými nacionalisty probíhá už od dob počátků britského mandátu v Palestině (20. léta XX. století). Palestinské hnutí Fatah, které vládne na Západním břehu, zveřejnilo k 48. výročí svých aktivit (1. ledna 1965 zaútočil Fatah na transizraelský vodovod) nové logo. To je však „nové“ jen jistou modernizací pojetí grafiky, jinak ale recykluje snad všechny palestinské symboly nejen do kýčovitého a přeplácaného mixu, ale i do značně podivného politického poselství. Nejkontroverznější na celé věci je, že vlastně vůbec neopouští model symboliky log radikálních palestinských hnutí z doby před mírovým procesem. Logo z roku 2013 si tak nemohlo odpustit vyobrazení ústí samopalu a také mapy Palestiny v hranicích Britského mandátu - tedy zahrnující nejen Západní břeh a pásmo Gazy, ale celé izraelské území. To může být chápáno sice i symbolicky jako připomínka Palestiny před rokem 1948, ale zároveň může být radikály vykládáno i jako neuznání existence Izraele v hranicích z let 1948-1967. Taková symbolika není zase až tak překvapivá u Hamásu - avšak u hnutí, které se oficiálně stále hlásí k respektování mírového procesu a principu dvou států, je přinejmenším velmi podivná. Vyobrazení Skalního dómu v centru loga je novinkou. Přináší tak náboženskou symboliku do znaku sekulárně-nacionalistického hnutí. To ale nemusí nutně znamenat větší teologizaci Fatahu, jako spíš pragmatickou snahu více konkurovat bojovné a náboženské symbolice Hamásu. Na novém logu jinak najdeme – kromě samopalu, mapy a Skalního dómu – snad všechny ostatní palestinské symboly:

• Palestinskou vlajku i čtyři palestinské barvy (červenou, zelenou, bílou a černou, které jsou odvozeny od původních barev vlajky arabského nacionalismu z roku 1916).
• Černobílou kufíju – arabský šátek, ze kterého udělal palestinský symbol Jásir Arafat.
• Klíč (symbol palestinských uprchlíků). 
  
• Mírovou holubici rozbíjející řetěz, která může být jak symbolem mírového procesu, tak i palestinských vězňů v Izraeli. 
• Číslo „48“ je nejen výročním číslem Fatahu, ale i symbolem roku 1948 (vznik Izraele a zároveň exodus palestinských uprchlíků), který mnoho Palestinců označuje za An-Nakba (arab. Katastrofa). 
• Nápis na logu znamená v překladu „stát a vítězství“ (الدولة والانتصار).     

V každém případě loga podobná tomu novému poškozují pozitivní snahy na palestinské straně, a to i proto, že se neustále snaží vyzdvihovat národní identitu na základě křivdy a připomínání legitimity násilného boje. Přitom prozřetelný grafik - i ti kdož logo schvalují - by jistě byli schopní vytvořit silný a zároveň pozitivní symbol. Kýč a recyklace donekonečna opakovaných motivů ve skutečnosti palestinské otázce příliš neprospějí, ba naopak - poskytnou laciný argument odpůrcům palestinské státnosti. 

Pokud vás zajímá více symbolika blízkovýchodních hnutí - v tomto případě hlavně islamistických - doporučuji knížku slovenského religionisty Attily Kovácse:"Alláhovi bojovníci. Vizuálna kultúra radikálnych islámskych hnutí"

Gangnam Style in Yiddish!

Video ze svatby zbožných Židů (charedim), kde místrní DJ hraje předělávku jihokorejského Gangnam Style do jidiš a angličtiny. Všimněte si také, že remake písničky je "cudnější" než originál (chybí např. jakákoliv zmínka o "sexy lady":) Hlavně v mužské části můžete vidět, že ne úplně všichni pánové jsou ze skladby nadšeni. Nicméně zbožní Židé mají velmi široký rámec přístupu k hudbě. Od mladíků "Na-Nachim", kteří se považují za braslavské chasidy a poslouchají na ulicích techno (viz níže), až po charedim, kteří by nikdy žádnou světskou hudbu neposlouchali (viz zajímavý článek). 

Ať tak či tak, každopádně: "Mazl tov!"     

A koho zajímají covery písniček v jidiš, tak ať se mrkne na předělávku od Beatles :) 

Václav Havel a Blízký východ

Onehdá jsem na kafkovsko-freudovské výstavě v Holešově narazil na poměrně originální projev Václava Havla při přejímání čestného doktorátu na Hebrejské univerzitě. Ten najdete níže.
Havla Blízký východ a izraelsko-palestinský spor velmi zajímal. Dokonce na začátku 90. let usiloval o to, aby se Česká republika stala prostředníkem ve vyjednávání mezi Izraelci a Palestinci. Protože jsme pak ale měli problémy trošku sami se sebou a s rozpadem federácie, poměrně slušně nás "zastoupili" Norové. Havel, jako řada disidentů, celkem přirozeně víc sympatizoval s Izraelem, což mu ale nebránilo zajímat se o otázku Palestiny a scházet se s jejími představiteli a zvát na Fórum 2000 izraelské i palestinské intelektuály. Havel se také zasazoval za zrušení rezoluce Valného shromáždění OSN 3379 z roku 1975, které označovalo sionismus jako formu rasismu a rasové diskriminace ("pro" tehdy hlasovalo na povel Moskvy i komunistické Československo). Václava Havla také inspirovalo židovství a židovská Praha. Našel jsem ve svých záznamech, že Havel byl na oficiálních návštěvách v Izraeli dvakrát - v roce 1990 a 1997. Možná mě ještě nějaká cesta utekla, tak mě klidně upřesněte. 

Jeho smrt mě loni zastihla v jedné chummusové hospůdce v Ramalláhu (ale vzpomínal jsem na něj i následující den v Kirjat Arba!:) Vygoogloval jsem také pár obrázků V.H. z jeho cest na Blízký východ či setkání  s B.V. politiky.

Jeruzalém, 26. dubna 1990

Vážený pane rektore,
vážení přítomní,

především vám děkuji za velkou poctu, kterou je dnešní udělení čestného doktorátu vaší univerzity. Není to sice zdaleka první čestný doktorát, který dostávám, nicméně ho přijímám s týmž pocitem, s nímž jsem přijímal i ty předchozí, totiž s pocitem hlubokého studu. Trápím se jistotou, že si ho při své nedovzdělanosti nezasloužím, beru ho jako podivný dar, který mne přivádí do nových a nových rozpaků, a umím si snadno představit, že každou chvíli může přijít nějaký povědomý pán, který mi vytrhne právě získaný diplom z ruky, uchopí mne za límec a vyhodí z této auly s tím, že to byl všechno omyl zkombinovaný s mou drzostí.

Zajisté poznáváte, kam tímto svérázným způsobem poděkování mířím. Chci využít této příležitosti k tomu, abych se tu vyznal několika větami ze svého dávného a vpravdě intimního vztahu k velkému synu židovského národa, pražskému spisovateli Franzi Kafkovi.

Nejsem kafkolog, kafkologickou literaturu nečítám obvykle s přílišným zaujetím a netroufám si dokonce o sobě říct, že jsem přečetl úplně všechno, co Kafka napsal. K tomuto poněkud apatickému vztahu ke kafkovskému bádání mám velmi zvláštní důvod: totiž pocit, že jediný, kdo Kafkovi rozumí, jsem já sám a že mi tudíž nikdo nemá co jeho dílo zpřístupňovat. Můj liknavý vztah ke studiu jeho díla vychází přitom z nejasného dojmu, že nemusím všechno a opakovaně z Kafky číst, protože beztak vím, co v jeho díle mohu nalézt. Jsem dokonce v skrytu duše přesvědčen, že kdyby Kafka neexistoval a já uměl psát lépe, než umím, napsal bych celé jeho dílo já.

Vím, jak zvláštně zní to, co tu říkám, ale pevně věřím, že mi rozumíte. Neříkám tím nic jiného a nic míň, než že v Kafkovi odvždycky nalézám velký kus své zkušenosti se světem, se sebou samým a se svým způsobem bytí na tomto světě.

Pokusím se jen velmi stručně a heslovitě vyjmenovat některé snadněji pojmenovatelné tvary této zkušenosti. Jsou to: jakýsi hluboký, bazální a proto veskrze neurčitý pocit vlastního provinění. Jakoby snad sama má existence byla svého druhu hříchem. Dále je to silný pocit celkové nepatřičnosti své i všeho, co se kolem mne bezděky vytváří. Tíživý zážitek nesnesitelného dusna. Potřeba trvale někomu sám sebe vysvětlovat a před někým se obhajovat. Touha po nedosažitelném řádu věcí, touha o to silnější, oč nepřehlednější a nesrozumitelnější je terén, po němž kráčím. Občasný výbuch potřeby potvrdit si svou problematickou identitu tím, že na někoho houknu a rázně se domáhám svých práv. Takové houknutí je samozřejmě zcela zbytečné, neboť se vždycky a osudově míjí se svým pravým adresátem a beznadějně mizí v černé díře, která mne obklopuje. Všechno, co potkávám, vystrkuje na mne především své absurdní dimenze. Stále jako bych běžel kdesi za pelotonem silných a sebevědomých mužů, nikdy jako bych je nemohl dohnat, natož se jim vyrovnat. Jsem si v podstatě protivný a zdá se mi, že zasluhuji vlastně jen obecný posměch.

Už slyším, co mi nepochybně mnohý z vás chce v tomto okamžiku namítnout: že se do těchto kafkovských kontur jen stylizuji, protože ve skutečnosti jsem přece někým absolutně jiným: totiž člověkem klidně a vytrvale o cosi zápasícím, kterého jeho idealismus vynesl až do čela vlastní země.

Ano, uznávám samozřejmě, že se navenek mohu jevit jako pravý protipól všech Josefů K., zeměměřičů K. i Franzů K.. Přesto za tím, co jsem sám o sobě řekl, stojím. Dodávám k tomu pouze, že to je podle mého názoru právě můj niterný pocit vyřazenosti či nezařazenosti, jakési vyděděnosti a bytostné nepatřičnosti, který je skrytým motorem veškerého mého houževnatého snažení a že to je právě má zoufalá touha po řádu, která mne znovu a znovu vhání do úplně nepravděpodobných dobrodružství. Odvážil bych se dokonce říct, že všechno dobré, co jsem kdy udělal, udělal jsem možná jen proto, abych nějak překryl svůj téměř metafyzický pocit provinění. Zdá se mi, že stále něco tvořím, něco organizuji a za něco bojuji vlastně jen proto, abych obhájil své trvale zpochybňované právo na existenci.

Možná si položíte otázku, jak může být prezidentem nějaké země člověk, který tímto způsobem reflektuje sám sebe. Je to velmi paradoxní, ale musím se vám přiznat k tomu, že jsem-li lepším prezidentem, než by byl na mém místě leckdo jiný, pak je to právě proto, že kdesi v nejskrytějším podhoubí mé práce je trvalá pochybnost o sobě samém a svém právu vykonávat svou funkci. Jsem člověk, který by se vůbec nedivil, kdyby ho uprostřed prezidentské práce předvolali či předvedli k obskurnímu tribunálu anebo odvedli rovnou do lomu. Nepřekvapilo by mne to, stejně jako by mne nepřekvapilo, kdyby se teď náhle ozvalo slovo "budíček" a já se probudil ve své cele a všechno, co jsem v posledním půlroce prožil, vyprávěl pak pobaveně svým spoluvězňům. Čím jsem níž, tím přiměřenější mi mé místo připadá, čím jsem naopak výš, tím silněji se mi vtírá podezření, že jde o nějaký omyl. Cítím na každém kroku, jak velkou výhodou je pro dobrý výkon prezidentské funkce vědomí, že z ní mohu být kdykoli právem vypuzen.

To, co jsem tu řekl, nebyla žádná přednáška nebo esej, byla to jen velmi stručná poznámka na téma "Franz Kafka a moje prezidentství". Domnívám se, že se hodilo, aby právě Čech právě na Hebrejské univerzitě tuto svou poznámku vyslovil. Možná jsem tím odkryl karty víc, než bych měl, a možná mě mí poradci za to pokárají. Ani to mne však nevyvede z míry, neboť přesně to očekávám a zasluhuji. Má připravenost na očekávané pokárání budiž tu jen dalším dokladem toho, jak výhodné je pro výkon mé funkce, když jsem trvale připraven na nejhorší.

Ještě jednou vám děkuji za vaši poctu a po tom, co jsem řekl, se stydím znovu opakovat, že tuto poctu přijímám se studem.

Děkuji vám.

Lidé svatých zemí pod vaše stromčeky!

Book "People of the Holy Lands" under your Xmas trees! - English info here

Chybí vám už nápady na další dárky? Chcete potěšit své přátele "něčím blízkovýchodním" a zároveň ne moc drahým? Tak pak toto jest jedna z vašich poledních chancí! Jalla, jalla!!!

Doporučuji některou z mých publikací, zvláště pak bohatě fotograficky illustrovanou a na křídovém papíře vyvedenou práci „Lidé svatých zemí“, která jest oblíbena mezi nejširším spektrem čtenářstva. Dostanete u dobrých knihkupců, ale - a teď pozor - jen ode mne ji při osobním odběru dostanete za pouhých 199,- !!! S poštovným je to pak nepatrně víc. Piště na mail cejka@fss.muni.cz. Rád knihu podepíšu, případně opatřím věnováním! Neváhejte proto a obdarujte své přátele, rodiče, sourozence, opatrovníky, tcháňata, milence, snoubence či oblíbené duchovní autority právě hezkou knihou!    

Na skladě jsou též další knihy: Izrael a Palestina, Judaismus a politika v Izraeli, Encyklopedie blízkovýchodního terorismu a Rabíni naší doby, jejichž ceny se pohybují bez poštovného v rozmezí 200–250,-  ...No nekup to! :)  

Prezidentští kandidáti, izraelsko-palestinský konflikt a Blízký východ

Malý výběr názorů prezidentských kandidátů na toto téma může něco napovědět i o budoucím směřování naší diplomacie. Pokud narazíte na něco dalšího zajímavého, budu rád když pošlete. Doplním to sem.

Názory na Palestinský stát a Sýrii jsou z tohoto článku na iHNedu.

Měla by podle vás mít Palestina vlastní stát? 

Zeman: Ne.

Fischer: Samozřejmě. Základem mírového řešení na Blízkém východě musí být existence dvou nezávislých a samostatných států - Palestiny a Izraele. Oba ovšem musí uznat právo na existenci toho druhého.

Roithová: Ano. Ale pouze za podmínek, které zabezpečí mír a stabilitu v regionu - například bude muset palestinská politická reprezentace uznat existenci státu Izrael.

Dlouhý: V dlouhodobém horizontu by nejen měla mít, ale musí mít. To si musí uvědomit i izraelská veřejnost a především její politici. Nyní ale vyvolají jakékoli jednostranné kroky vedoucí k vytvoření palestinského státu jen další vlnu násilí. K fungujícímu palestinskému státu lze dojít jen vzájemnou dohodou obou stran, tedy státu Izrael a Palestinců. Proto jsem otevřeně podpořil vládu za to, že jsme v OSN hlasovali proti novému státu Palestinců (a za to, že jsme se oportunisticky nezdrželi hlasování).

Schwarzenberg: Palestinci na to mají zajisté právo.

Sobotka: Tak to předpokládá rezoluce OSN. Tedy by ho mít měla.

Fischerová: Ano.

Dienstbier: Jsem pro to, aby v budoucnu měli Palestinci svůj vlastní stát. Mezinárodní právo veřejné každému národu zaručuje jeho právo na sebeurčení.

Byl/a byste jako prezident pro, nebo proti podpoře vojenské intervence (ať už NATO s naší účastí, nebo bez ní mimo NATO) v Sýrii?

Zeman: Nevylučuji tuto možnost, pokud by vedla k zastavení občanské války.

Fischer: Každá vojenská intervence musí mít plán, co bude po něm. Bohužel tomu tak v minulosti nebylo, což s sebou přineslo v Iráku či Libyi řadu problémů. Pokud by takový plán neexistoval, pak bych takový krok nepodpořil.

Roithová: Vraždění, plenění a násilí jsou nepřijatelné. Pokračující válka občanská může přerůst ve válku regionální. Musíme mít odvahu k řešení i bez rezoluce RB OSN. Řešením je přítomnost mírových sil z arabských zemí s jasnou podporou  demokratického světa. Mír v Sýrii nenastane, pokud bude Evropa pouze čekat na  podporu rezoluce ze strany Ruska a Číny. Pouze aktivní politika přivede Rusko a Čínu k jednacímu stolu. Věcně se vojenskými intervencemi zabývá článek 43. Ústavy ČR, který jasně stanovuje, že klíčovou roli při vysílání ozbrojených sil ČR mimo území ČR schvaluje Parlament a vláda ČR. Obecně bych v tom respektovala jejich politické rozhodnutí.

Schwarzenberg: Nebyl bych pro.

Sobotka: Opět spekulace a ty já nemám rád. Obecně jsem pro angažovanost NATO, tedy i České republiky tam, kde to bude v zájmu bezpečnosti a ochrany demokracie. Čili například kdyby se Sýrie chystala napadnout Izrael, byl bych pro zásah. Naopak si myslím, že do občanské války by NATO zasahovat nemělo.

Dlouhý: Obávám se, že vojenská intervence v Sýrii by, vzhledem ke složitosti a nepřehlednosti tamního konfliktu, nevedla k jeho rychlému ukončení. Byl bych proto v této věci velmi opatrný a rozhodl bych se po důkladném zvážení všech informací. Při omezených informacích, které mám nyní, jsem proti.

Fischerová: Představa, že invaze a organizované násilí zvenčí něco vyřeší, je naivní a pravidelně selhává. Proto jsem také nikdy žádnou vojenskou misi nepodpořila a byla bych proti i teď. V případě Sýrie ještě nebyly vůbec využity diplomatické cesty. To, co vidíme a slyšíme, jsou zatím jen silácké řeči, které si politici vyměňují přes oceán. Je třeba hledat skutečná řešení, které nabídne mírový proces a oběma stranám sporu zajistí bezpečí. Základní podmínkou je, přestat dodávat podobným režimům zbraně, munici a další věci potřebné pro armádní operace. Jenže tomu se zatím Západ brání, protože vidina zisků je pro nás příliš lákavá. Podle monitorovací zprávy Social Watch 2010, byly z ČR dodávány zbraně oběma stranám konfliktu se souhlasem státních orgánů.

Dienstbier: Upřednostňuji mírové před násilným řešením konfliktů, včetně posílení role OSN, OBSE a dalších mezinárodních organizací. Platí to i ve vztahu k Blízkému východu, kde souzním se zahraniční politikou EU.

Akademiky oceněná kniha Svět politického islámu je těžkopádný monolit

vyšlo v Kavárně iDnes

Karel Černý: Svět politického islámu - Politické probuzení Blízkého východu
vydalo Nakladatelství Lidové noviny, 2012, vázaná, 591 stran

Kniha „Svět politického islámu“ je pokusem o kompendium významného nábožensko-politického fenoménu naší doby. Zatímco donedávna byl u nás politický islám spojovaný v médiích hlavně s těmi nejradikálnějšími skupinami z Blízkého východu, po událostech Arabského jara se i širší veřejnost dozvídá, že politický islám je poněkud komplikovanější záležitost, než jen teroristické organizace ztělesněné ozbrojenými vousáči v maskáčích zaštiťující se účelově vytrženými citacemi z Koránu. Kniha mladého sociologa Karla Černého se pokouší reflektovat i nejnovější dění a zároveň se ho snaží zasadit do hlubších souvislostí. Práce je tak významná i tím, že se jedná o počin člena mladší generace českých výzkumníků, kteří sice nemají zkušenosti a třeba i jazykovou erudici našich nestorů-orientalistů, ale zase přinášejí novější pohledy a myšlenky.  

Parta islamistů

Obrovský objem zajímavých a aktuálních dat ve spojení se sociologickým přístupem a znalostí hlubšího kontextu blízkovýchodního dění jsou hlavními pozitivy knihy. Většina současných diskusí o změnách na Blízkém východě a vzestupu islámu a islamismu totiž příliš sociologické a demografické příčiny tamního vývoje nereflektuje. Na straně druhé je však velmi diskutabilní struktura celé práce, její přehlednost a nejasné pojetí. Například hned na začátku čtenář narazí na kapitolu s názvem „Až příliš pestrá parta: kdo jsou a kdo nejsou islamisté?“ Je zřejmé, že použitím žurnalistického slovníku se autor text pokouší poněkud odlehčit, což samo o sobě nemusí být na škodu. To však ostře kontrastuje s množstvím různých sociologických a demografických údajů, tabulek a různých grafů, které dále v knize najdeme. Jako by autor neměl zcela jasno, zda se pokouší o populární, nebo více o vědeckou práci. Každopádně skloubení obou pojetí v konečném důsledku nepůsobí dobře. Nelze přehlédnout, že v některých částech textu autorova „odlehčení“ získávají až bulvární nádech. Například v souvislosti s případem bulharských zdravotních sester, které se dostaly na sklonku Kaddáfího režimu v Libyi do obrovských problémů, nám autor sdělí, že: „..si do zdejší dětské kliniky přijely na krátkodobý kontrakt přivydělat něco těch libyjských petrodolarů ke svým mizerným bulharským platům.“ Styl jazyka, který se pohybuje v širokém rozmezí mezi jazykem odborným a žurnalistickým, tak umocňuje nevyjasněné pojetí knihy.

Afghánistán není jen Tálibán

Výše zmíněná kapitola o „pestré partě islamistů“ vzápětí pokračuje podkapitolami nazvanými podle důležitých blízkovýchodních států. Zde by čtenář asi hledal systematičtější zasvěcení do problematiky islamismu ve zmíněných zemích. Ve skutečnosti zde narazíme spíš na útržkovité informace o některých islamistických formacích. V případě podkapitoly „Afghánistán“ autor například zmiňuje pouze Tálibán – jako by tato země nenabízela daleko širší škálu nejrůznějších islamistických organizací, stran a dalších uskupení. Následuje podkapitola „Palestina a Irák“, která nemá na délku ani jednu stránku. Nejen, že přináší dost zvláštní analogii dvou značně odlišných regionů a konfliktů, z nichž by si každý zasloužil podkapitolu vlastní, ale o podstatě iráckého islamismu se zde oproti palestinskému dozvíme naprosté minimum.

Drobnější chyby představuje nekonzistence přepisu arabských jmen a termínů, kdy například na straně 277 autor použil anglické transkripce arabských jmen, zatímco jinde používá správnější české přepisy. Kniha je sice vybavená rozsáhlým rejstříkem, ale v průběhu četby zjistíme, že v něm některá jména, na které při četbě textu narazíme, chybí. V téměř šestisetstránkovém textu nenalezneme kromě tabulek a grafů ani jednu obrazovou přílohu, která by lépe přiblížila hlavní osobnosti, politiku, ale třeba i propagandu stoupenců politického islámu. Přitom právě vizuální prezentace islamismu je veřejnosti tak mediálně známá a zároveň je většině Čechů (i Evropanů obecně) jen velmi těžko srozumitelná. 

Je opravdu škoda, že autor více nezapracoval na struktuře i celkové koncepci knihy a že se v monolitičnosti jejího textu musí méně zasvěcený čtenář v mnoha případech utopit. To si ale mohli uvědomit i editoři knihy. Černého práce je tak cenná především svým sociologickým přístupem a v některých ohledech tak doplňuje díla starší generace našich orientalistů a politologů. Stěží je ale překonává.