Kde je dnes umírněný islám?

Dění na Blízkém východě během posledních měsíců vzbuzuje pozornost a obavy ještě více než obvykle. Před krutostí radikálně islamistické organizace ISIL blednou i některé metody afghánské Al-Káidy. Její rozmach se může někomu zdát překvapivý, ale pokud jsme sledovali situaci v Iráku po americké invazi v roce 2003, bylo možné vidět prudkou destabilizací země. Po odstranění krutovládce Saddáma Husajna nebyli Američané a jejich spojenci schopni zvládnout situaci v zemi. Došlo k zažehnutí či znovuoživení řady konfliktů a vznikly také extrémně nebezpečné skupiny, které začaly destabilizovat celý region. V tomto prostředí se zrodila ISIL. 

Další velkou ránu stabilitě oblasti přinesl konflikt v Sýrii nedlouho po vypuknutí Arabského jara v roce 2011. Represe režimu prezidenta Asada vyvolaly reakci protirežimních sil, a to jak sekulárních, tak i velmi tvrdě nábožensky fundamentalistických. Ty druhé se posléze úspěšně propojily s ideově blízkými frakcemi v Iráku a ovládly části syrského teritoria, které ve spojení s iráckými oblastmi dnes nazývají „Islámský stát“. V jeho rámci se netají jak s praktikováním nesmírně tvrdé interpretace náboženského práva šaría, tak i naháněním hrůzy brutální fyzickou likvidací oponentů. Ve skutečnosti je ale Islámský stát asi tolik islámský, jako je současná „Boží armáda odporu“ v Ugandě, hlásící se ke křesťanství, skutečně Boží.

Židé a muslimové na jedné lodi

Zápaďané, kteří nemají s islámem příliš osobních zkušeností – a takových je například mezi Čechy většina – jsou dnes ještě více znejistěni. Že by skutečně měli pravdu radikální islamofobové, kteří vždy upozorňovali na „násilnou podstatu islámu“? Není tak překvapivé, že si radikální kritici islámu, včetně těch českých, mnou po nástupu ISIL ruce. Mají totiž po období uvadající afghánské Al-Káidy v rukách další „argument o destruktivní podstatě celého jednoho náboženství“ čítajícího dnes přibližně 1.6 miliardy lidí. Ano, je skutečně pravda, že islámský svět v posledních desetiletích prožívá krizi, která má dílem vnější i vnitřní příčiny. Západní imperiální politika rozvrátila na počátku 20. století společnosti Blízkého východu. Poté co však tyto národy získaly možnost – hlavně v období po druhé světové válce – vzít věci více do svých rukou a napravit bývalé křivdy, nebyly většinou schopny vybudovat efektivní politické režimy, ale diktatury. Reakce na tento stav se projevila mimo jiné obrovským rozmachem náboženského extremismu, jaký nemá v historii islámu obdoby. Přesto není dnešní dění v Iráku ani jinde argumentem k odsouzení 1,6 miliardy muslimů jako celku, ale je třeba rozlišovat mezi různými směry chápání islámu. A ty „umírněné“ stále existují ve velkém počtu. O tom ale níže.    

Pohled islamofobů na dnešní muslimy do jisté míry připomíná kolektivní odsuzování Židů evropskými antisemity v meziválečné Evropě. Nacismus používal jako jeden z hlavních argumentů proti Židům koncept „židobolševismu“, tedy židovské snahy o ovládnutí světa pomocí komunismu. Ano, v evropských komunistických stranách tehdy skutečně působilo mnoho lidí židovského původu. Výjimkou nebyl ani stalinistický Sovětský svaz, kde se řada z nich podílela na brutálních represích, proti kterým jsou dnešní akce ISIL co do počtu obětí stále skromné. Řadě vzdělaných a z křesťanské tradice vzešlých Evropanů tehdy podobná paušální obvinění Židů stačila jako „důkaz“ podstaty celosvětové židovské populace čítající mnoha miliónů. Role některých Židů ve stalinských represích ve skutečnosti nemohl nikdy vyjadřovat postoje absolutní většiny Židů, kteří se také na ničem podobném nepodíleli.

Podobná logika je však dnes mnohými vzdělanými a dobře vychovanými Zápaďany aplikována na muslimy. Rozdíl je jen v tom, že k jejich kolektivnímu odsuzování neslouží „šířením bolševismu“, ale „šíření islámského fundamentalismu“. Velmi identická je u antisemitů i islamofobů představa o „ovládnutí světa“ – ať už Židy, či muslimy. Podle ní i na první pohled „slušní a integrovaní” mezi nimi mají ve skutečnosti ve svých hlavách dědičně naprogramovanou agendu ovládnutí světa. U Židů k tomuto účelu sloužil bolševismus, mezinárodní kapitál, nověji pak izraelsko-americké spojenectví. U muslimů je nástrojem světovlády a vytvoření globálního chalífátu teror, zavádění práva šaría – to vše navíc schované za důmyslnou přetvářku, která má oklamat naivní a mírumilovné Zápaďany. Podobné postoje před pár lety velmi výstižně artikuloval i dlouholetý doyen naší politiky Miloš Zeman: „Umírněný muslim je contradictio in adjecto, tedy protimluv, stejně jako contradictio in adjecto je umírněný nacista.“

Není náboženství bez extrémů   

Ač zní Zemanova slova přesvědčivě a nešetří latinou, nejsou pravdivá, neboť umírněný islám existuje, stejně tak jako existuje umírněné křesťanství, judaismus, hinduismus, buddhismus a sikhismus. Umírněné směry dokonce představují ve všech náboženstvích výraznou většinu, takže pro ně vlastně ani není třeba používat adjektiva „umírněný“. Ve stejný okamžik ale nemůže žádné z velkých náboženství prohlásit, že by nemělo své extremisty. V případě křesťanství pomiňme krvavost historických událostí, kterým bylo dodáváno teologického ospravedlnění, jako bylo například zotročování afrických národů, dobývání Ameriky, inkvizice či vraždění protestantů. V době moderní a docela nedávné bylo křesťanství zneužito v konfliktech v Jugoslávii (včetně období druhé světové války), v Severním Irsku či ve zločinech zmiňované Boží armády odporu v Ugandě. V extrémních formách judaismu zase někteří rabíni vyzývají k eliminaci Palestinců a adorují činy židovských teroristů. Část buddhistických mnichů z Barmy se aktivně podílí na tamních protimuslimských pogromech, podobně jako některé autority extrémního hindusimu v nedaleké Indii. A ve výčtu by bylo by možné pokračovat.

Je pozitivní, pokud extremismus kritizují sami věřící či jejich autority. Na druhou stranu není možné vždy požadovat omluvu od toho, kdo za nic nemůže, případně kdo extremisty vůbec odmítá zahrnout do své víry. Je srozumitelné, že stejně jako mnoho muslimů necítí žádnou spojitost s ISIL, tak ani řada křesťanů necítí jakoukoliv zodpovědnost za současnou ugandskou Boží armádu odporu či za antisemitismus režimu faráře Jozefa Tisa.  

Stále je možné říci, že s násilím ISIL, Al-Káidy, Hamásu i jiných uskupení nemá absolutní většina muslimů nic společného. Často dokonce sami muslimové představují největší část obětí těchto extrémistů. Platí to i pro sunnitskou ISIL, která vraždí Zápaďany, křesťany a jiné menšiny, nicméně největší počet jejích obětí představují především šíitští muslimové, které považuje za heretiky. Mezi jejími oběťmi jsou však i sunnité, kteří ji odmítli odpřísáhnout loajalitu.

Tyto fakta nemohou nikdy konvenovat s logikou islamofobů. Islám pro ně bude vždy jen monolitem, který se více či méně otevřeně připravuje na ovládnutí světa a na globální nastolení práva šaría. Je pravda, že jejich černobílé interpretaci zjednodušených a z kontextu vytržených faktů řada lidí snadno porozumí a nebude je nutit nad ničím složitěji přemýšlet. Ostatně o souvislý obraz zdaleka ne každý stojí – je třeba mu totiž věnovat hodně pozornosti a neřídit se pouze klipovitými informacemi a nesouvislými fakty, kterých je v mainstreamových médiích tolik.      

Amerika jako laboratoř vztahu islámu a Západu

Mnoha Čechům a Evropanům dělají vrásky na čele muslimští radikálové v některých evropských zemích. I u Evropy však platí, že mezi extremisty patří jen zlomek komunit, byť velmi halasný. Konfliktní linie „Západ versus islám“ ve skutečnosti velmi často souvisí i s linií „starousedlíci versus přistěhovalci“ a začíná často u sociálních problémů, které teprve následně na sebe berou i náboženský háv.

 

Mnohem pozitivnější je v tomto ohledu příklad Spojených států, které v sobě nenesou dědictví evropské historie a kde má takřka každý Američan imigrantské kořeny. To vytváří v americké společnosti nezřídka zvláštní dojem rovnosti, se kterou se v Evropě příliš nesetkáme. Platí to i pro americké muslimy, což zároveň ilustruje představu, jak může islám být islám kompatibilní se západním světem.

Celkově je většina americké muslimské komunity o něco mladší než západoevropská. Významnější komunity amerických muslimů přišly do USA rovněž za prací a lepším životem, podobně jako do Evropy. Většinou se ale jednalo o vzdělanější skupiny lidí, než gastarbeiteři, kteří dorazili jako levná pracovní síla budovat západní Evropu po druhé světové válce.

V rámci Fulbrightova stipendia jsem měl téměř rok možnost tyto komunity sledovat, vést rozhovory jak s americkými imámy, tak i židovskými rabíny a zjišťovat, jaký je život jejich komunit, jak američtí muslimové a Židé navzájem reagují či jak reflektují dění na Blízkém východě. Naprostá většina z imámů kvitovala svoji zkušenost i vztahy v USA velmi pozitivně, a to i s ohledem na atmosféru po 11. září 2001. Většina z imámů se domnívá, že islamofobie je v Americe spíš uměle vyvolávána určitými skupinami a médii, avšak v běžném životě se s ní muslimové setkávají jen výjimečně. Zapojují se také často do mezináboženského dialogu, mají mezi křesťany a Židy přátele a zároveň žijí plnohodnotný život ve své komunitě. Diskuse o muslimských šátcích na pracovišti, o výstavbě mešit (kterých v Americe existují přes dva tisíce), či prodeji halal potravin v běžných obchodech v dnešních USA málokoho rozruší. Jsou samozřejmě i výjimky, které mohou připomínat vyhrocenou diskusi v České republice: V roce 2009 chtělo muslimské centrum v Murfreesboro ve státu Tennessee rozšířit z kapacitních důvodů mešitu. Celá věc vyvolala velké napětí. Obecně je ale situace muslimů v Americe solidní a vzájemný respekt mezi americkými náboženskými komunitami může být inspirativní. Omer Badžwa, který působí jako imám muslimských studentů na prestižní Yaleské univerzitě se domnívá, že život muslima v Americe může být zcela plnohodnotný: „Věřit v Boha, modlit se k němu, praktikovat ramadán, dávat peníze na charitu, usilovat o to být dobrým člověkem a vycházet dobře s ostatními – to je zcela v souladu s americkou svobodou a americkými hodnotami“.

Vyšlo ve zkrácené verzi v časopise A2.

Fotbal v Osmanské říši

Footbal in the Ottoman Empire - for English see below.
Osmanlı Imparatorluğu Futbol

Páteční zápas mezi českou a tureckou fotbalovou reprezentací mě přivedl na to, že vlastně nevím nic o tom, na jaké úrovni se hrál v pozdní Osmanské říši fotbal. Ta oficiálně zanikla až v roce 1923, takže by se dalo očekávat, že se v ní fotbal už musel hrát i na soutěžní úrovni. Při googlování jsem narazil na hodně starých fotografií a tabulek lokálních osmanských ligových soutěží. Jako takový přivezli fotbal do Osmanské říše Britové kolem roku 1875 a první soutěžní zápasy se odehrály v Selaniku (dnešních řeckých Thessalonikách) a ve Smyrně (Izmir). V prvních tureckých klubech hráli hlavně britští a řečtí hráči, protože tureckým fotbalistům bránily zpočátku nastupovat prudérní osmanské úřady. Opravdový první turecký klub zvaný Siyah Çoraplılar ("Černé ponožky"), byl ustaven v roce 1899. První ligová soutěž byla zahájena v roce 1904 v Istanbulu a začaly v ní hrát pozdější slavné kluby jako Fenerbahçe a Galatasaray (sportovní organizace Beşiktaş sice vznikla už v roce 1903, ale s fotbalem začala až od roku 1911). Už po rozpadu Osmanské říše vznikla v roce 1923 Turecká fotbalová federace. 

Klub Galatasaray - Vítěz "Istanbulské nedělní ligy" z let 1908-9 

Všimněte si kaligrafického nápisu na kopačáku - je na něm napsáno Galatasray - ale v arabském písmu, které tehdy bylo stále používáno pro turečtinu namísto pozdější latinky.  

When googling I came across a lot of old photographs and league-tables from the Ottoman local leagues. Football was taken to the late Ottoman Empire by the British around 1875 and the first competitive matches took place in Selanik (today Thessaloniki in Greece) and Smyrna (Izmir). In the first Turkish clubs played mainly British and Greek players because Turkish footballers were banned from play by the prudish Ottoman authorities. A first authentic Turkish club was called Siyah Çoraplılar ("Black Stockings") and was established in 1899. The first league competition was launched in 1904 in Istanbul. Famous clubs such as Fenerbahçe and Galatasaray started just there. The Turkish Football Federation was established in 1923, after the collapse of the Ottoman Empire.  

"Iron Wall" by Vladimir Jabotinsky (1923) Vladimír Žabotinskij - "Železná zeď" (1923) - studijní text

An important texts ("The ethics of Iron Wall" is also included) by Vladimir Jabotinsky from 1923 explains the attitudes of revisionist Zionism towards conflict with Arabs/Palestinians. The English text follows after brief introduction in Czech language. 

"Železná zeď" je jeden z nejdůležitějších textů sionistického myslitele Vladimíra Žabotinského. Ten v něm v roce 1923 (v rusky psaném časopise "Rassvět - Úsvit" v Paříži) vysvětluje, že palestinští Arabové se nesmíří s židovským většinovým státem v Palestině, na což by sionistické hnutí mělo reagovat nekompromisně a tvrdě. Mezi sionisty a Araby neexistuje žádné nedorozumění, ale jedná se o přirozený koloniální konflikt.    

"Železná zeď" není jen historický dokument, ale svým způsobem vysvětluje i postoje pozdější (a také současné) izraelské sekulární pravice - hlavně kolem strany Likud - k izraelsko-palestinskému konfliktu, která spatřuje velkou inspiraci právě v Žabotinského myšlenkách.

Žabotinskij, Vladimír (1880–1940) byl významný sionista, politický vůdce a ideolog. Narodil se v ukrajinské Oděse a byl vychován v sekulární židovské rodině. Po pogromech na Ukrajině se na začátku 20. století stal aktivním sionistou a založil Židovskou organizaci pro sebeobranu. V první světové válce bojoval v britské armádě proti Turkům a zorganizoval jednotku „Židovská legie“ (zvaná také Zion Mule Corps). V období britského mandátu v Palestině (1920–1948) byl v r. 1921 zvolen do výkonné rady Světové sionistické organizace (SSO, angl. WZO), ale zanedlouho se svého mandátu vzdal. Stal se ústředním teoretikem tzv. revizionistického sionismu, který žádal „revizi“ sionismu prosazovaného Chajimem Weizmannem (1874–1952) a Davidem Ben Gurionem (1886–1973). Žabotinskij se stal duchovním vůdcem několika nacionalistických organizací: Nové sionistické organizace založené v r. 1935 jako konkurence SSO, dále mládežnického nacionalistického hnutí Bejtar a milice Irgun. Cílem Žabotinského byl co nejrychlejší vznik židovského státu, nejlépe za pomoci Velké Británie. Měl až nenávistný odpor ke všem levicovým doktrínám. Na labouristické sionisty a jejich politické reprezentanty pohlížel jako na „rakovinu na těle sionismu“. V jeho učení je možné vystopovat určitou inspiraci italským fašismem, včetně hnědých stejnokrojů a zvláštních pozdravů. Kladl důraz na hodnoty jako je síla, národní soudržnost a národní nadřazenost. Zaníceně také pracoval na vytvoření modelu přesvědčeného židovského mládežníka, který je připraven bojovat jak proti Arabům, tak případně i proti Britům a padnout pro věc sionistického židovského státu. Zemřel v r. 1940 v New Yorku na zástavu srdce. 

The Iron Wall

Originally published in Russian magazine Rassviet in Paris 4/11/1923

It is an excellent rule to begin an article with the most important point,  but this time, I find it necessary to begin with an introduction, and, moreover, with a personal introduction.

I am reputed to be an enemy of the Arabs, who wants to have them ejected from Palestine, and so forth. It is not true.

Emotionally, my attitude to the Arabs is the same as to all other nations – polite indifference. Politically, my attitude is determined by two principles.  First of all, I consider it utterly impossible to eject the Arabs from Palestine. There will always be two nations in Palestine – which is good enough for me, provided the Jews become the majority. And secondly, I belong to the group that once drew up the Helsingfors Programme , the programme of national rights for all nationalities living in the same State.  In drawing up that programme, we had in mind not only the Jews, but all nations everywhere, and its basis is equality of rights.

I am prepared to take an oath binding ourselves  and our descendants that we shall never do anything contrary to the principle of equal rights, and that we shall never try to eject anyone. This seems to me a fairly peaceful credo.

But it is quite another question whether it is always possible to realise a peaceful aim by peaceful means. For the answer to this question does not depend on our attitude to the Arabs, but entirely on the attitude of the Arabs  to us and to Zionism.

Now, after this introduction, we may proceed to the subject.

Voluntary Agreement Not Possible.

There can be no voluntary agreement between ourselves and the Palestine Arabs.  Not now, nor in the prospective future.  I say this with such conviction, not because I want to hurt the moderate Zionists.  I do not believe that they will be hurt. Except for those who were born blind, they realised long ago that it is utterly impossible to obtain the voluntary consent of the Palestine Arabs for converting "Palestine" from an Arab country into a country with a Jewish majority.

My readers have a general idea of the history of colonisation in other countries.  I suggest that they consider all the precedents with which they are acquainted, and see whether there is one solitary instance of any colonisation being carried on with the consent of the native population. There is no such precedent.

The native populations, civilised or uncivilised, have always stubbornly resisted the colonists, irrespective of whether they were civilised or savage.

And it made no difference whatever whether the colonists behaved decently or not. The companions  of  Cortez and Pizzaro or (as some people will remind us) our own ancestors under Joshua Ben Nun, behaved like brigands; but the Pilgrim Fathers, the first real pioneers of North America, were people of the highest morality, who did not want to do harm to anyone, least of all to the Red Indians, and they honestly believed that there was room enough in the prairies both for the Paleface and the Redskin. Yet the native population fought with the same ferocity against the good colonists as against the bad.

Every native population, civilised or not, regards its lands as its national home, of which it is the sole master, and it wants to retain that mastery always; it will refuse to admit not only new masters but, even new partners or collaborators.

Arabs Not Fools 

This is equally true of the Arabs. Our Peace-mongers are trying to persuade us that the Arabs are either fools, whom we can deceive by masking our real aims, or that they are corrupt and can be bribed to abandon to us their claim to priority in Palestine, in return for cultural and economic advantages.  I repudiate this conception of the Palestinian Arabs. Culturally they are five hundred years behind us, they have neither our endurance nor our determination; but they are just as good psychologists as we are, and their minds have been sharpened like ours by centuries of fine-spun logomachy. We may tell them whatever we like about the innocence of our aims, watering them down and sweetening them with honeyed words to make them palatable, but they know what we want, as well as we know what they do not want.  They feel at least the same instinctive jealous love of Palestine, as the old Aztecs felt for ancient Mexico, and the Sioux for their rolling Prairies.

To imagine, as our Arabophiles do, that they will voluntarily consent to the realisation of Zionism, in return for the moral and material conveniences which the Jewish colonist brings with him, is a childish notion, which has at bottom a kind of contempt for the Arab people; it means that they despise the Arab race, which they regard as a corrupt mob that can be bought and sold, and are willing to give up their fatherland for a good railway system.

All Natives Resist Colonists

There is no justification for such a belief. It may be that some individual Arabs take bribes. But that does not mean that the Arab people of Palestine as a whole will sell that fervent patriotism that they guard so jealously, and which even the Papuans will never sell. Every native population in the world resists colonists as long as it has the slightest hope of being able to rid itself of the danger of being colonised.

That is what the Arabs in Palestine are doing, and what they will persist in doing as long as there remains a solitary spark of hope that they will be able to prevent the transformation of "Palestine" into the "Land of Israel." 

Arab Comprehension

Arabs have not understood us, and that is the only reason why they resist us; if we can only make it clear to them how moderate our intentions really are, they will immediately extend to us their hand in friendship.Some of us have induced ourselves to believe that all the trouble is due to misunderstanding –  they will immediately extend to us their hand in friendship.

This belief is utterly unfounded and it has been exploded again and again. I shall recall only one instance of many. A few years ago, when the late Mr. Sokolow was on one of his periodic visits to Palestine, he addressed a meeting on this very question of the "misunderstanding." He demonstrated lucidly and convincingly that the Arabs are terribly mistaken if they think that we have any desire to deprive them of their possessions or to drive them our of the country, or that we want to oppress them. We do not even ask for a Jewish Government to hold the Mandate of the League of Nations. 

One of the Arab papers, "El Carmel" replied at the time, in an editorial  article, the purport of which was this: 

The Zionists are making a fuss about nothing. There is no misunderstanding. All that Mr. Sokolow says about the Zionist intentions is true, but the Arabs know that without him. Of course, the Zionists cannot now be thinking of driving the Arabs out of the country, or oppressing them, not do they contemplate a Jewish Government. Quite obviously, they are now concerned with one thing only- that the Arabs should not hinder their immigration. The Zionists assure us that even immigration will be regulated strictly according to the economic needs of Palestine. The Arabs have never doubted that: it is a truism, for otherwise there can be no immigration.

No "Misunderstanding" 

This Arab editor was actually willing to agree that Palestine has a very large potential absorptive capacity, meaning that there is room for a great many Jews in the country without displacing a single Arab. There is only one thing the Zionists want, and it is that one thing that the Arabs do not want, for that is the way by which the Jews would gradually become the majority, and then a Jewish Government would follow automatically, and the future of the Arab minority would depend on the goodwill of the Jews; and a minority status is not a good thing, as the Jews themselves are never tired of pointing out. So there is no "misunderstanding".

The Zionists want only one thing, Jewish immigration; and this Jewish immigration is what the Arabs do not want. 

This statement of the position by the Arab editor is so logical, so obvious, so indisputable, that everyone ought to know it by heart, and it should be made the basis of all our future discussions on the Arab question. It does not matter at all which phraseology we employ in explaining our colonising aims, Herzl's or Sir Herbert Samuel's. 

Colonisation carries its own explanation, the only possible explanation, unalterable and as clear as daylight to every ordinary Jew and every ordinary Arab.

Colonisation can have only one aim, and Palestine Arabs cannot accept this aim. It lies in the very nature of things, and in this particular regard nature cannot be changed. 

The Iron Wall 

We cannot offer any adequate compensation to the Palestinian Arabs in return for Palestine. And therefore, there is no likelihood of any voluntary agreement being reached. So that all those who regard such an agreement as a condition sine qua non for Zionism may as well say "non" and withdraw from Zionism. 

Zionist colonisation must either stop, or else pive population. Which means that it can proceed and develop only under the protection of a power that is independent of the native population – behind an iron wall, which the native population cannot breach. 

That is our Arab policy; not what we should be, but what it actually is, whether we admit it or not.  What need, otherwise, of the Balfour Declaration? Or of the Mandate?  Their value to us is that outside Power has undertaken to create in the country such conditions of administration and security that if the native population should desire to hinder our work, they will find it impossible. 

And we are all of us,without any exception, demanding day after day that this outside Power, should carry out this task vigorously and with determination.

In this matter there is no difference between our "militarists" and our "vegetarians". Except  that the  first prefer that the iron wall should consist of Jewish soldiers, and the others are content that they should be British. 

We all demand that there should be an iron wall. Yet we keep spoiling our own case, by talking about "agreement" which means telling the Mandatory Government that the important thing is not the iron wall, but discussions. Empty rhetoric of this kind is dangerous. And that is why itis not only a pleasure but a duty to discredit it and to demonstrate that it is both fantastic and dishonest.

Zionism Moral and Just

Two brief remarks:

In the first place, if anyone objects that this point of view is immoral, I answer:  It is not true: either Zionism is moral and just ,or it is immoral and unjust. But that is a question that we should have settled before we became Zionists. Actually we have settled that question, and in the affirmative.

We hold that Zionism is moral and just. And since it is moral and just, justice must be done, no matter whether Joseph or Simon or Ivan or Achmet agree with it or not.

There is no other morality.

Eventual Agreement 

In the second place, this does not mean that there cannot be any agreement with the Palestine Arabs. What is impossible is a voluntary agreement. As long as the Arabs feel that there is the least hope of getting rid of us, they will refuse to give up this hope in return for either kind words or for bread and butter, because they are not a rabble, but a living people. And when a living people yields in matters of such a vital character it is only when there is no longer any hope of getting rid of us, because they can make no breach in the iron wall. Not till then will they drop their extremist leaders, whose watchword is "Never!" And the leadership will pass to the moderate groups, who will approach us with a proposal that we should both agree to mutual concessions. Then we may expect them to discuss honestly practical questions, such as a guarantee against Arab displacement, or equal rights for Arab citizen, or Arab national integrity. 

And when that happens, I am convinced that we Jews will be found ready to give them satisfactory guarantees, so that both peoples can live together in peace, like good neighbours.

But the only way to obtain such an agreement, is the iron wall, which is to say a strong power in Palestine that is not amenable to any Arab pressure.  In other words, the only way to reach an agreement in the future is to abandon all idea of seeking an agreement at present. 

Vzápětí Žabotinskij doplnil původní text další esejí "Etika železné zdi" (zajímavá může být zmínka Čechů a T. G. Masaryka):

The Ethics of the Iron Wall

Originally Published in Rassviet (Paris) 11/11/1923 as a continuation of the previous article.

Let us go back to the Helsingfors Programme. Since I am one of those who helped to draft it, I am naturally not disposed to question the justice of the principles advocated there. The programme guarantees citizenship equality, and national self-determination. I am firmly convinced that any impartial judge will accept this programme as the ideal basis for peaceful and neighbourly collaboration between two nations.

But it is absurd to expect the Arabs to have the mentality of an impartial judge; for in this conflict they are not the judges; but one of the contending parties. And after all, our chief question is whether the Arabs, even if they believed in peaceful collaboration they would agree to have any "neighbours", even good neighbours, in the country which they regard as their own. Not even those who try to move us with high-sounding phrases will dare to deny that national homogeneity is more convenient than natural diversity. So why should a nation that is perfectly content with its isolation admit to its country even good neighbours in any considerable number? I want neither your honey nor your sting", is a reasonable answer.

But apart from this fundamental difficulty, why must it be the Arabs who should accept the Helsingfors Programme, or, in that matter any programme for a State which has a mixed national population?  To make such a demand is to ask for the impossible. The Springer theory is not more than 30 years old. And no nation, not even the most civilised, has yet agreed to apply this theory honestly in practice. Even the Czechs, under the leadership of Masaryk, the teacher of all autonomists, could not would not do it.

Among the Arabs, even their intellectuals have never heard of this theory. But these same intellectuals would know that a minority always suffers everywhere: the Christians in Turkey, the Moslems in India, the Irish under the British, the Poles and Czechs under the Germans, now the Germans under the Poles and Czechs, and so forth, without end.  So that one must be intoxicated with rhetoric to expect the Arabs to believe that the Jews, of all the people in the world, will alone prove able, or will, at least, honestly intend to realise an idea that has not succeeded with other nations who are with much greater authority.

If I insist on this point, it is not because I want the Jews, too, to abandon the Helsigfors Programme as the basis of a future modus vivendi.  On the contrary we - at least the writer of these lines - believe in this programme as much as we believe in our ability to give effect to it in political life, though all precedents have failed.  But it would be useless now to the Arabs. They would not understand, and they would not place any trust in its principles: they would not be able to appreciate them.

II

And since it is useless, it must also be harmful. It is incredible what political simpletons Jews are.  They shut their eyes to one of the most elementary rules of life, that you must not "meet halfway" those who do not want to meet you.

There was a typical example in old Russia, when one of the oppressed nations, with one accord, launched a crusade against the Jews, boycotting them and pogroming them. At the same time, this nation was fighting to gain its own autonomy, without any attempt to conceal it means to use its autonomy for the purpose of oppressing the Jews. Worse than before.  And yet, Jewish politicians and writers, (even Jewish nationalists) considered it their duty to support the autonomist efforts of their enemy, on the ground that autonomy is a sacred cause. It is remarkable how we Jews regard it as our duty to stand up and cheer whenever the Marsellaise is played, even if it is played by Haman himself, and Jewish heads are smashed to its accompaniment. I was once told of a man who was an ardent Democrat and always whenever he heard the Marsellaise, he stood stiffly attention, like a soldier on parade. One night burglars broke into his house, and one of them played the Marsellaise. This sort of thing is not morality, it is twaddle. Human society is built up on the basis of mutual advantage. If you take away the mutual principle right becomes a falsehood. Each man who passes my window in the street has a right to live only in so far as he recognises my right to live; but if he is determined to kill me, I cannot admit that he has any right to live. And that is true also of nations. Otherwise, the world would become a jungle of wild beasts, where not only the weak, but also those who have any scrap of feeling would be exterminated.

The world must be a place of co-operation and mutual goodwill. If we are to live we should all live in the same way, and if we are to die we should all die in the same way.

But there is no morality, no ethics that concedes the right of a glutton to gorge, while more tempered people die of starvation. There is only one possible morality, that of humanity, and in practice it amounts in our particular instance to this: if besides the Helsingfors Programme we had our pocket full of concessions of every kind, including our willingness to participate in some fantastic Arab Federation from sea to sea negotiations with regard to them would still be possible only if the Arabs would first consent to the creation of a Jewish Palestine. 

Our ancestors knew that very well. And the Talmud quotes a very instructive legal action – which has a direct bearing on this matter. Two people walking along the road find a piece of cloth. One of them says: "I found it. It is mine:" But the other says: "No: that is not true: I found the cloth, and it is mine:" The judge to whom they appeal cuts the cloth in two, and each of these obstinate folk gets half.  But there is another version of this action.  It is only one of the two claimants who is obstinate: the other, on the contrary, has determined to make the world wonder at this magnanimity. So he says: "We both found the cloth, and therefore I ask only a half of it, because the second belongs to B.  But B. insists that he found it, and that he alone is entitled to it. In this case, the Talmud recommends a wise Judgment, that is, how very disappointing to our magnanimous gentleman. The judge says: "There is agreement about one half of the cloth. A. admits that it belongs to B. So it is only the second half that is in dispute. We shall, therefore divide this into two halves: And the obstinate claimant gets three-quarters of the cloth, while the "gentleman" has only one quarter, and serve him right. It is a very fine thing to be a gentleman, but it is no reason for being an idiot. Our ancestors knew that. But we have forgotten it. We should bear it in mind. Particularly, since we are very badly situated in this matter of concessions. There is not much that we can concede to Arab nationalism, without destroying Zionism. We cannot abandon the effort to achieve a Jewish majority in Palestine.  Nor can we permit any Arab control of our immigration, or join an Arab Federation. We cannot even support Arab movement, it is at present hostile to us and consequently we all, including even the pro-Arab rhetoriomongers, rejoice at every defeat sustained by this movement, not only adjacent Transjordan, and Syria, but even in Morocco. And this state of affairs will continue, because it cannot be otherwise, until one day the iron wall will compel the Arabs to come to an arrangement with Zionism once and for all.

III

Let us consider for a moment the point of view of those to whom this seems immoral.  We shall trace the root of the evil to this – that we are seeking to colonise a country against the wishes of its population, in other words, by force. Everything else that is undesirable grows out of this root with axiomatic inevitability. What then is to be done?

The simplest way out would be to look for a different country to colonise. Like Uganda. But if we look more closely into the matter we shall find that the same evil exists there, too. Uganda also has a native population, which consciously or unconsciously as in every other instance in history, will resist the coming of the colonisers. It is true that these natives happen to be black. But that does not alter the essential fact. If it is immoral to colonise a country against the will of its native population, the same morality must apply equally to the black man as to the white. Of course, the blackman may not be sufficiently advanced to think of sending delegations to London, but he will soon find some kindhearted white friends, who will instruct him. Though should these natives even prove utterly helpless, like children, the matter would only become worse. Then if colonisation is invasion and robbery, the greatest crime of all would be to rob helpless children. Consequently, colonisation in Uganda is also immoral, and colonisation in any other place in the world, whatever it may be called, is immoral. There are no more uninhabited islands in the world. In every oasis there is a native population settled from times immemorial, who will not tolerate an immigrant majority or an invasion of outsiders. So that if there is any landless people in the world, even its dream of a national home must be an immoral dream. Those who are landless must remain landless to all eternity. The whole earth has been allocated. Basta: Morality has said so:

From the Jewish point of view, morality has a particularly interesting appearance. It is said that we Jews number 15 million people scattered throughout the world. Half of them are now literally homeless, poor, hunted wretches. The number of Arabs totals 38 million. They inhabit Morocco, Algeria, Tunis, Tripoli, Egypt, Syria, Arabia and Iraq – an area that apart from desert equals the size of half Europe. There are in this vast area 16 Arabs to the square mile. It is instructive to recall by way of comparison that Sicily has 352 and England 669 inhabitants to the square mile. It is still more instructive to recall that Palestine constitutes about one two hundredth part of this area.

Yet if homeless Jewry demands Palestine for itself it is "immoral" because it does not suit the native population. Such morality may be accepted among cannibals, but not in a civilised world. The soil does not belong to those who possess land in excess but to those who do not possess any. It is an act of simple justice to alienate part of their land from those nations who are numbered among the great landowners of the world, in order to provide a place of refuge for a homeless, wandering people.  And if such a big landowning nation resists which is perfectly natural – it must be made to comply by compulsion. Justice that is enforced does not cease to be justice. This is the only Arab policy that we shall find possible. As for an agreement, we shall have time to discuss that later.

All sorts of catchwords are used against Zionism; people invoke Democracy, majority rule national self-determination.  Which means, that the Arabs being at present the majority in Palestine, have the right of self-determination, and may therefore insist that Palestine must remain an Arab country.

Democracy and self-determination are sacred principles, but sacred principles like the Name of the Lord must not be used in vain – to bolster up a swindle, to conceal injustice. The principle of self-determination does not mean that if someone has seized a stretch of land it must remain in his possession for all time, and that he who was forcibly ejected from his land must always remain homeless. Self-determination means revision – such a revision of the distribution of the earth among the nations that those nations who have too much should have to give up some of it to those nations who have not enough or who have none, so that all should have some place on which to exercise their right of self-determination. And now when the whole of the civilised world has recognised that Jews have a right to return to Palestine, which means that the Jews are, in principle, also "citizens" and "inhabitants" of Palestine, only they were driven out, and their return must be a lengthy process, it is wrong to contend that meanwhile the local population has the right to refuse to allow them to come back and to that "Democracy”. The Democracy of Palestine consists of two national groups, the local group and these who were driven out, and the second group is the larger.

Source: https://www.jewishvirtuallibrary.org/jsource/Zionism/ironwall.html

Irácké vzpomínky námořního pěšáka

Mému americkému spolubydlícímu bylo teprve třicet let, přesto může plným právem požívat titulu "veterán". Jako rodilý Texasan narukoval k Americké námořní pěchotě v roce 2003 a několik následujících let pak pobyl v Iráku, kde byl právě v době největších amerických ztrát - o iráckých civilistech ani nemluvě. Dnes je ve výslužbě a dokončuje studium vysoké školy, avšak na Irák i tak často vzpomíná.

Nestal se z něj rozhodně pacifista - jeho současnou oblíbenou zábavou je herní počítačová simulace vojenských tažení, kterou "paří" s dalším spolubydlícím po večerech a nedávno se vrátil zcela nadšený z návštěvy historického bojiště u Gettysburgu. S Irákem však stále cítí zvláštní pouto, rád vytahuje různé válečné historky a to co se tam děje dnes, se ho velmi dotýká. "Iráčanům bychom měli dnes pomoci, ale nějakým inteligentím způsobem", čímž připomíná nepříliš úspěšné americké angažmá v Iráku. "Za to, co se v zemi oodehrálo po našem příchodu, toho Iráčanům hodně dlužíme..."

V dnešních Spojených státech je skutečně možné sledovat, že řada Američanů je v současnosti vyděšená tím, co se v dnešním Iráku děje a co je teď i na Západě zřetelné ještě více, než v uplynulých letech - tedy že současná situace v Iráku je jeden z přímých důsledků katastrofální nekompetence (v lidové angličtině pro to existuje velmi peprný termín "cluster fuck") politiků a ideologů předcházející Bushovy administrativy.

Ponechme nyní stranou všechny kontroverze kolem příčin iráckého tažení v roce 2003 (neexistující souhlas Rady bezpečnosti, vykonstruované důkazy pro invazi atd.). Samotné svržení krutého diktátora nemuselo v konečném důsledku zdaleka vést k tomu, co dnes v zemi vidíme. Daleko fatálnější bylo to, co následovalo (či naopak nenásledovalo) po jeho sesazení - rozklad státu a jeho struktur pod patronátem amerického guvernéra Bremera (např. chaotické rozpuštění vládní strany Baath a rozpad ozbrojených sil) bez schopnosti nadále zajistit fungování země, následné obrovské množství zbraní, které se dostalo mezi Iráčany, hekatomby mrtvých v nastálé anarchii, přičemž nevyčíslitelné ztráty na památkách lidské civilizace tu oproti ztrátám na živých lidech působí jen jako hodně kyselá višeň na zpackaném dortu.

Pokračování americké podpory sektářskému premiéru Málikímu, zjevně špatný výcvik irácké armády, do které sice byly investovány miliardy dolarů, ale její bojeschopnost se přitom dnes ukazuje jako prachmizerná - s čímž souvisí i nekontrolovaný vzestup ISIS - na tom má samozřejmě podíl i současná Obamova administrativa.

Je otázkou, jestli se Blízký východ v uplynulých deseti letech nedostal do takové fáze, kdy již žádná masivnější zahraniční vojenské angažmá, včetně amerického, může ještě vůbec něco zásadnějšího změnit. Nářky nad tím, že by bylo vše jinak, kdyby Obama neszáhl zbytek amerických vojáků, jsou dle mého názoru zbytečné. Beztak se jednalo o několik desítek tisíc vojáků, které by americké veřejné mínění - stále kritičtějí k americké přítomosti v Iráku - stejně nerado vidělo krvácet v pozemních ofenzívách proti ISIS. Umýt ruce by si však Američané nad situací v zemi rozhodně neměli a několik leteckých útoků na pozice ISIS a něco humanitární pomoci genocidou ohroženým Jezídům zdaleka nestačí. Mimochodem kromě nich a křesťanů jsou častými oběťmi ISIS hlavně další muslimové - ší´ité. ISIS obecně bývá prezentována jako sunnitská věc a pro mnoho lidí slouží jako další "důkaz" násilného povahy celého jednoho náboženství - přičemž jaksi ale nemluví o tom, že aktivity sunnitské ultraextrémní ISIS způsobily smrt či ztrátu domova i tisíců sunnitů v Iráku i Sýrii. Připisovat akce ISIS podstatě islámu je shodně nesmyslné jako přisuzovat činy některých srbských a chorvatských extrémistů v balkánských konfliktech celému křesťanství.    

Pomoc dnešnímu těžce zkoušenému Iráku a jeho lidem lze dělat jen inteligentně, přičemž drony, bombardéry, případně pěšáci by neměly být zdaleka pilířem americké pomoci. Daleko efektivnější by byla americká koordinační pomoc - snaha o konsolidaci Kurdů se sunnity a ší´ity (nikoliv že budou každé z těchto komunit rozdány zbraně, které nakonec nejen že komunity použijí proti sobě, ale i proti Američanům...), dosazení schopných velitelů, třeba i amerických, následování rad kompetentních odborníků a znalců oblasti a hlavně podpora konstruktivních místních osobností a politiků, nikoliv sektářů, jako byl Málikí. Až se toto stane, teprve pak bude jistá naděje, že dojde v Iráku k nějakému pozitivnějšímu obratu.

Izraelci se učili od Britů

Vyšlo v A2, č. 16/2014

Současná vojenská ofenziva izraelské armády v Gaze má zabránit raketovým útokům a oslabit radikální palestinské hnutí Hamás. Není to ale tak, že mu získává další přívržence a sympatizanty?

Hamás byl vždy velmi obratný v propagandě a je schopen přetavit i dílčí úspěchy ve velké vítězství. To je ale obecně výhoda slabších stran v asymetrických konfliktech, kdy jim stačí zasazovat čas od času pár menších ran daleko silnějšímu protivníkovi a zároveň dlouhodobě prokazovat, že ten je není schopen zničit. A Hamás dobře ví, že nemá kapacitu Izrael zlikvidovat, a vlastně ani vážněji ohrozit, ale také ví, jakou mu Izrael dopřává publicitu. Za této situace jsou menší ztráty Izraele ve spojení s umně formulovanou propagandou pro Hamás velkou posilou.

Hodně se spekuluje o tom, že Hamás za posledních sedm let ­ kdy vládl v uzavřeném prostoru Gazy ­ prošel významnou proměnou a že už nejde o stejnou militantní organizaci jako před osmi lety. O jaké změny se má jednat?

Hamás byl především v poslední době v útlumu. Způsobil to jednak pád Mursího režimu a egyptského Muslimského bratrstva po nástupu maršála Sísího. Bratrstvo mělo k Hamásu podstatně blíže, než vojenský establishment v dnešním Egyptě, který naopak Muslimské bratry perzekuuje. Další nedávnou komplikací pro Hamás byl rozchod s dlouhodobým spojencem – Asadovým režimem v Sýrii. Izraelské poukazování na Hamás v souvislosti s únosem tří židovských osadníků – navíc nikoliv jednoznačně prokázaným – které předcházelo dnešním bojům, bylo pro Hamás svým způsobem velkou pomocí a příležitostí jak se opět zvýraznit jako „pilíř palestinského odboje“.  

Fatah s Hamásem vytvořili po sedmi letech rozbrojů společnou palestinskou vládu národní jednoty. Má toto spojenectví podle vás budoucnost?

To je za současné situace velmi obtížné říci. Vztahy Fatahu s Hamásem jsou dlouhodobě velmi konfliktní a konkurenční a palestinské vlády národní jednoty se už mnohokrát rozpadly. Izraelští politici si toho jsou dobře vědomi a posilování rozepří mezi okupovanými komunitami je stará a účinná koloniální praktika „rozděl a panuj“. V té excelovali na Blízkém východě, v Indii i jinde hlavně Britové. Přestože proti Britům řada Izraelců před rokem 1948 bojovala podobnými technikami, jako to činí dnešní palestinští radikálové, zároveň se Izraelci mnoho věcí od Britů naučili. Stavění separačních zdí a plotů, bourání obydlí jako trest, tvrdé výslechy – s tím vším přišli britští „experti na terorismus“, hlavně sir Charles Tegart. Geografické oddělení Gazy a Západního břehu je navíc pro strategii rozděl a panuj přímo ideální. Ani společný osud tak často nedokáže znepřátelené palestinské frakce dát dohromady.

V minulosti se hodně měnily názory izraelských úřadů na organizaci OOP, která byla zprvu považována také za teroristickou organizaci, ale dnes je přitom Fatah hlavním hráčem mírových jednání na palestinské straně. Není na čase se o podobný posun pokusit i v případě militantního Hamásu právě tím, že bude vtažen do případných izraelsko-palestinských mírových jednání?

Osobně si myslím, že ani Fatah ani Hamás Palestincům už příliš dobrého nepřinesou a doufám, že vznikne nějaká jejich konstruktivnější politická alternativa, která je postupně zatlačí do pozadí. Zároveň se však obávám, aby nebyla ještě něco horšího, například formátu ISIS. Izraelský premiér Netanjahu sice tvrdí – a to dokonce do očí generálnímu tajemníkovi OSN – že vlastně Al-Káida, Hamás, ISIS a další jsou prakticky jedno a totéž. Buď nemá dostatek informací, o čemž pochybuji, nebo neříká pravdu. Proti ISIS se může i současný Hamás někdy jevit jako příležitostný střelecký spolek vousatých strýců... To říkám s vědomím toho, že jsem žil v Jeruzalémě v době, kdy tam byly sebevražedné atentáty Hamásu velmi časté, měly daleko více obětí než dnes a kdy mě od výbuchu bomby Hamásu v jídelně na Hebrejské univerzitě, do které jsem právě směřoval, dělily asi tři minuty.

A jak to vypadá s dnešní izraelskou politikou? Můžeme vidět, že se v některých ohledech radikalizuje...

V Izraeli je situace svým způsobem ještě složitější. Tamní politický systém je jedním z nejroztříštěnějších na světě.  Dva dlouhodobé pilíře izraelské politiky jsou na scestí – Strana práce skrz svoji bezbarvost a neschopnost a Likud prostřednictvím své radikalizace, která sice mnoha jeho voličům – nezřídka ruskojazyčného původu – imponuje, avšak svádí Izrael na nebezpečné politické scestí. Rovněž by to chtělo politickou alternativu, ale ukazuje se, že formace typu Kadima jsou dočasným a značně nedotaženým záchvěvem.

Postoj vlády Spojených států amerických k nové palestinské vládě je zatím spíše zdrženlivý, ale nikoliv odmítavý. Současně ale Obama i Kerry otevřeně podpořili vojenskou intervenci v Gaze. Co to vypovídá o vztahu USA k Hamásu?

Spojené státy jsou dlouhodobou obětí svojí vlastní politiky mnohonásobných standardů, kterou na Blízkém východě uplatňovaly po dekády. Obama i Kerry jsou oba dva vysoce inteligentní politici, kterým musí být jasné, že jim jejich spojenci na Blízkém východě už mnohokrát přerostli přes hlavu. Přesto si mohou myslet „A“ a ve skutečnosti musí s ohledem na své voliče a nátlakové skupiny často říkat spíše „B“.

Řešení izraelsko palestinského konfliktu je často spatřováno ve stažení Izraelců ze Západního břehu Jordánu a z Gazy, v následném vytvoření Palestinského státu a dosažení kompromisu v otázce Jeruzaléma. Souhlasíte s podobným tvrzením nebo vás napadá ještě jiná možnost?

Je zde dnes už takřka utopická možnost společného židovsko-arabského státu, případně o něco reálnější formy federace či kantonální konfederace. Je tu ale problém neustálého posilování nacionalismu na obou stranách, který je založen do značné míry na nepřátelství vůči druhé straně. Současné konflikty toto jen posilují. Stačí sledovat dnešní nesnášenlivost v Palestině i v Izraeli. Pokud by se lidé na Blízkém východě byli schopni posunout v politickém uvažování od nacionalismu 19. století do integrační fáze, bylo by to jen dobře. Je ale velký problém, že některé blízkovýchodní společnosti se nedostaly dokonce ještě ani od kmenového chápání politiky k nacionalismu. Podobný problém byl ostatně i na Balkáně. Lidé na Blízkém východě si zkrátka neodžili řadu historických zkušeností, které mají země Západu za sebou. Ale i tak si někdy optimisticky říkám: Podívejme se na Evropu 30. a 40. let a na současnost. Přes všechny neduhy integrace můžeme vidět obrovský pozitivní rozdíl.  Proč by jednou do podobné fáze nemohl dospět Blízký východ? Musí si však projít a vytrpět určité události, které ho mohou posunout vpřed. To samozřejmě platí i pro dnešní Izraelce a Palestince.

(původní verze před mírnou redakční úpravou)
Tázal se L. Rychetský

Antisemitismus a demonstrace za Gazu

Zamyšlení nad extrémními postoji při propalestinských demonstracích a také o babylonu pojmů ve vnímání dnešního izraelsko-palestinského konfliktu.

Pokud někteří propalestinští demonstranti přikročí k antisemitismu - jako třeba při nedávných protestech na podporu pásma Gazy v Německu či Francii - diskreditují nejen sami sebe, ale především celou kauzu, za kterou bojují.

Určitě si nemyslím, že by podobné smýšlení bylo příznačné pro většinu z nich. V některých evropských zemích jsou však útoky hlavně islámských extremistů na lidi židovského původu a různé židovské instituce stále častější, a to dokonce bez jejich jakékoliv vazby na Izrael (pro pořádek: v Evropě stoupají s posilováním populistické pravice i útoky na muslimy, které však v očích mnoha Evropanů nemají takovou závažnost a není jim ani přikládána taková pozornost médií). Jeden bizarní incident za všechny: V Amsterodamu tak například došlo před rokem k útoku muslimského radikála na antisionistického rabína, který v očích onoho muslima splňoval všechny jeho domnělá "kritéria," protože vypadal asi přesně jako Žid z antisemitských karikatur, které znal - avšak o rabínově smýšlení nevěděl ve skutečnosti vůbec nic. V řadě případů jde skutečně o úmyslný rasismus. Jindy však může hrát roli i fakt, že mnozí dnes už nejsou schopni rozlišit mezi Izraelci a Židy a jiní zase mezi islamisty a Araby, Palestinci a muslimy atd. Nic z toho neopravňuje k nenávisti a násilí. Z podobné "logiky" však řada dnešních útoků a nenávistných textů vzniká.

Některé skupiny, ať už etnické, náboženské či politické, tuší, že čin často omezené skupiny extremistů z jejich tábora bude vztahován kolektivně na celou jejich skupinu. V historii střední Evropy se o podobné stigmatizaci často přesvědčili Židé (používám velké písmeno, neboť judaismus není jen vírou, ale může být považován za etnicitu, podobně jako v kontextu Bosny "Muslim"), Romové a v jiných částech světa to mohli být třeba černoši, katolíci, protestanti, muslimové atd.

U tak citlivého tématu jako je izraelsko-palestinský konflikt by měla každá ze skupin jednostranných stoupenců tušit, že jakákoliv jejich chyba bude vděčná pro jejich kolektivní stigmatizaci stranou druhou, čemuž dnešní svět liberálních sociálních médií jen nahrává.  

Chápu, že ne každý člověk může studovat dějiny náboženství, židovsko-muslimské vztahy v historii a vývoj antisemitismu (pro zajímavost - tomu pojmu někteří Arabové nerozumí, protože jsou sami považováni za Semity a nejsou ho pak schopni pochopit ve smyslu, v jakém byl vždy používán na Západě: Tedy jako nenávist k Židům, nikoliv semitským národům obecně). Stejně tak je srozumitelné, že pro lidi v Gaze a Palestině je těžko uvěřitelné, že slovo "sionismus" nemusí zahrnovat jen izraelského premiéra a vojáky v helikoptérách Apache nad Gazou, ale třeba i lidi, kteří s nimi mohou soucítit, aniž by je to odvracelo od myšlenky sympatií k Izraeli jako takovému.

Pro řadu Arabů a muslimů je však slovo "sionismus" dnes jen nadávka, aniž by reflektovali, že je to jen jiná variace nacionalismu, než v kterou věří oni sami (třeba v palestinský nacionalismus). Celou věc neulehčuje ani fakt, že Izrael sám používá označení "židovský stát," ač je založen hlavně na myšlenkách původně sekulárního, levicového a často proti tradičnímu judaismu zaměřeného nacionalismu, který však v průběhu novodobé historie stále více získával i židovské náboženské zabarvení.

Navíc je více než 20% občanů židovského státu arabského etnického původu a muslimského vyznání a měli by být s Izraelci židovského původu rovnoprávní. Lze vůbec nějak zobecnit jak oni mohou chápat svoji identitu ve vztahu k sionismu?

I v samotném Izraeli není vztah mezi termíny "Izraelec" a "Žid" po desetiletí vyjasněný.

Kauza katolíka bratra Daniela, který byl halachický Žid, například vytvořila v roce 1962 slavný precedent pro zamítnutí o žádost izraelského občanství navzdory židovskému původu. Jindy zase  vyvolaly v Izraeli spory případy nabytí občanství po přestupu k judaismu, které sice proběhly před rabínem, ale nikoliv ortodoxním. A v dalších nejasnostech by bylo možné pokračovat.

Co si pak vlastně přesně představit (i třeba jen z pohledu více jak 20% Izraelců arabsko-muslimského původu) pod častými prohlášeními izraelského premiéra Netanjahua a jeho ministrů, že Arabové musí Izrael uznat jako "židovský a zároveň demokratický stát"? Tento koncept není jednoznačné vysvětlit ani teoreticky, natož prostřednictvím politické propagandy.

Není ale zcela jasné ani chápání pojmu "Palestinec". Něco zcela jiného znamenal pojem až do roku 1948, kdy byl "Palestincem" každý Žid, muslim, křesťan či zenbuddhista, který disponoval cestovním dokladem britského mandátu Palestina.

Dnes však pojem "Palestinec" jinak chápe sekulárnější proud kolem Fatahu, který v Palestincích vidí politickou jednotu hlavně palestinských muslimů a křesťanů - kde ale nehraje náboženská otázka prvořadou roli.

U hnutí "Hamás" je koncepce palestinské identity jednoznačně postavena na islámu, kde sice i ostatní náboženství mohou být přítomna, ale pouze v jeho stínu.

A doplnit by šla  třeba i identita malé skupinky "palestinských Židů" z Jeruzalémské čtvrti Mea Šearim. Přestože jsou marginální a pro mnohé bizarní komunitou (o které navíc nemá povědomí ani mnoho Palestinců na Západním břehu a v Gaze), mohou i oni dobře zdůvodnit proč se vnímají jako Palestinci.    

Spory a nejasnosti ohledně nejrůznějších pojmů jako je "sionista", "antisionista", "palestinský islamista", "palestinský nacionalista ..." a hledání jejich oprávněných či smyšlených průniků s nejrůznějšími politickými i náboženskými extrémismy jako je antisemitismus, islamofobie, antiarabismus atd., bude představovat trvalou zásobu argumentů i "argumentů" pro diskreditaci druhé strany a ještě menší přehlednost celého konfliktu.

Cítíte se po přečtení tohoto článku poněkud zahlceni informacemi?

A co pak čekat od pochopení tak složitých problémů lidmi, kteří přijdou ve čtyři hodiny z práce a po shlédnutí zpráv vyrazí demonstrovat za Izrael či Palestinu, protože jim pro ně "hoří jejich srdce" ...?

p.s. Já poslední otázku jednoznačnou odpověď nemám. Jen vím, že ať už bych se narodil v Gaze, nebo v některé z židovských osad, případně tam měl rodinu, moje současné postoje a činy by byly zřejmě dost odlišné od toho, co si dnes myslím. Stejně tak solidarita (a "srdce") velké části současných Židů s Izraelem a muslimů s Palestinou je dle mého názoru pochopitelná.    

Gaza, Sternův gang a IRA

Vyšlo na A2larm, 23. 7. 2014

Izraelská vojenská operace v Pásmu Gaza je podle mnoha západních politiků, včetně několika britských poslanců, válečným zločinem. Jak ji hodnotíte vy?

Bylo opakovaně prokázáno různými mezinárodními institucemi a organizacemi, že se obě dvě strany izraelsko-palestinského konfliktu dopouštějí válečných zločinů, a ani současný konflikt v Gaze není výjimkou. Všiml jsem si rozhořčení britských zákonodárců a řadu jejich výtek lze chápat. Na druhou stranu Velká Británie nese jako bývalá mandátní a koloniální velmoc na Blízkém východě velký díl zodpovědnosti. A to nejen za izraelsko-palestinský konflikt, ale například i za situaci v Iráku, Íránu a na dalších místech. Jistě, od doby klíčového britského vlivu uběhly na Blízkém východě už desítky let, avšak svým způsobem se stali Izraelci i Palestinci společně oběťmi konfliktů, které účelově udržovala, ba někdy dokonce i rozdmýchávala právě britská správa. Konkrétně spor v tehdejší britské Palestině se jim však už vymkl z rukou: v roce 1948 Palestinu potichu opustili a umyli si nad tamní situací ruce. K tomuto temnému dědictví se britská politika dnes už příliš nehlásí. Osobně bych nejen od britských poslanců, ale třeba i od Tonyho Blaira a dalších britských osobností očekával spíše méně tvrdých slov, ať už mířených na jakoukoliv stranu konfliktu, a více pokory. A to mám jinak Británii docela rád.

Oběti jsou převážně na palestinské straně a z velké části jde navíc o civilisty. Může z této asymetrie vůbec vést cesta ke zklidnění konfliktu?

Konflikt s Palestinci je asymetrický od počátku (nemám teď na mysli izraelsko-arabské války), a asymetrický byl následně i počet obětí. Asymetrie sama o sobě nemusí vést ke zklidnění, pokud silnější strana není schopná zlikvidovat bojové síly druhé strany, případně s nimi uzavřít dohodu.

Jak se na situaci v Gaze dlouhodobě podepisuje blokáda?

Není asi překvapivé, když řeknu, že zle. Chápu, že dovoz některých materiálů do Pásma Gazy může být pro Izrael nebezpečný, ale řada izraelských omezení je přehnaná a některá jsou dokonce absurdní. Jen pro ilustraci – do Gazy platil například zákaz dovozu hummusu ochuceného kořením, avšak neochucený už dovážet šlo. Zakázán byl třeba také dovoz čokolády, džemu, bot, papíru… Více než o bezpečnostní opatření se tak někdy jednalo o šikanu. Velká omezení prospívají samozřejmě pašování a černému trhu. Radikálové a pašeráci mají většinou dost prostředků a způsobů, aby si opatřili blokované komodity i jinou cestou, hlavně tunely z Egypta. Na blokádu tak doplácejí především civilisté, které navíc špatná ekonomická situace a obrovská nezaměstnanost dohání k závislosti na sociálním systému Hamásu. Izrael by měl životy prostým lidem v Gaze ulehčit, ne je komplikovat či dokonce přímo ničit. Izraelští premiéři a ministři jsou většinou velmi inteligentní osobnosti, které dobře ví, jaká je situace. Přesto dělají vědomě něco úplně jiného.

Jakou roli hrálo v tvrdé izraelské reakci z posledních dnů dění v Sýrii, Iráku a Libanonu?

Jistou souvislost bych viděl spíš ve vazbě situace na Egypt, který sousedí na jihu s Pásmem Gazy a kde proběhly nedávno velké politické změny, poté co došlo k odstranění vlády Muslimského bratrstva a jeho kriminalizaci. V současnosti vládne v Egyptě opět armáda – byť částečně s požehnáním lidu – a prezidentem Egypta je znovu vysoký důstojník. Izrael si vždy daleko lépe rozuměl s vojenskými než s nábožensky zabarvenými režimy. Egyptské Muslimské bratrstvo, z něhož palestinský Hamás svého času vzešel (a tehdy s plným izraelským vědomím), drželo nad Hamásem ochrannou ruku a uvolnilo poměry na hranici mezi Egyptem a Gazou. Po utvrzení moci generála Sísího v Egyptě má Izrael – co se týče Gazy – opět volnější ruce.

Česká zahraniční politika je na rozdíl od přístupu řady ostatních západních zemí tradičně velmi proizraelská. Čím to je?

To má více souvislostí a tady můžu uvést jen ty základní. Tradice dobrých vztahů s Izraelem začíná svým způsobem Masarykovým angažmá proti antisemitské hilsneriádě na konci 19. století. Ta mu přinesla obdiv mnoha židů i sionistického hnutí. Dnešní situace je však z velké části dědictvím proizraelských a atlantických postojů Václava Havla a bývalých disidentů kolem něj, kteří se dostali společně s ním do vysoké české politiky. Avšak pozor: Havel nebyl nekriticky proizraelský; měl velké pochopení i pro palestinskou otázku. Pozdější až nekritická pozice je dle mého spíše dílem politiků, jako byl Topolánek, Nečas a dnešní prezident Zeman. A to už žádní velcí „havlovci“ rozhodně nebyli a nejsou.

Jaká by měla být podle vás pozice České republiky v právě probíhajícím konfliktu?

Podle mého názoru by se měla hlavně snažit být konzistentní se společnou evropskou zahraniční politikou, která zatím příliš nefunguje. To přece neznamená, že musíme najednou následovat kritiku izraelských postojů – dle mého někdy až poněkud ideologickou –, jako to dělají některé evropské země. Můžeme se je klidně snažit vyvažovat, ale ne takovým způsobem, abychom hlasovali v OSN v otázkách Blízkého východu zcela odlišně než všechny ostatní evropské země či aby mluvčí české vlády a prezident prezentovali zcela jednostranné postoje.

Co soudíte o tom, jak česká média informují o konfliktu? V den, kdy v Gaze umíraly desítky civilistů, například veřejnoprávní Radiožurnál zařadil do vysílání reportáž o tom, že na izraelskou vojenskou přítomnost v Pásmu Gazy nejvíce doplácejí izraelská letoviska, která přicházejí o zisk z turistického ruchu.

Působím momentálně v USA, takže jsem v posledních měsících neměl tolik možností česká média sledovat. Pochybuji ale, že by se nějak zásadně změnila oproti minulým rokům, kdy alespoň ta mainstreamová informovala často povrchně, nezasvěceně a tendenčně. Mám za to, že obrazem kvality českých médií je i názor „prostého českého občana“ na Blízký východ a tamní kultury a náboženství. S tím se často můžeme setkat ve veřejných internetových diskusích pod články, jež většinou končí xenofobními urážkami a omíláním stereotypů. Na druhou stranu konečně posiluje naštěstí i generace novinářů, kteří Blízkému východu rozumí daleko lépe, a v mainstreamových médiích je jejich dobrá práce občas vidět či slyšet.

Nepodobá se současná rétorika i činy Hamásu a jiných militantních palestinských organizací tomu, k čemu se před vznikem státu Izrael běžně uchylovaly a hlásily židovské skupiny, jako byly třeba Irgun, Stern nebo tehdy ilegální Hagana?

Metody boje radikálních židovských skupin proti Britům a Arabům byly před rokem 1948 podobné (samozřejmě v kontextu zbraňových technologií té doby). O některých jednorázových teroristických úspěších Irgunu, jako byl například atentát na hotel King David v Jeruzalémě v roce 1946, při kterém zahynulo přes devadesát lidí včetně Židů, si však i dnešní Hamás může nechat jen zdát. Velký rozdíl je ale v ideologii sionistických radikálů před vznikem Izraele a Hamásu. Tehdy šlo o sekulární nacionalistické organizace, které používaly náboženství maximálně jako určité pozlátko. Hamás je naproti tomu značně tvrdé fundamentalistické islámské hnutí. Tehdejší sionistické radikální skupiny bych tak přirovnal spíš k Fatahu a různým dalším sekulárně-nacionalistickým palestinským frakcím v sedmdesátých letech. Dnes už se příliš neví, že nejradikálnější sionistické organizace, jako byl Sternův gang, viděly velkou inspiraci v tehdejší Irské republikánské armádě (IRA) a jejich vůdcích. Jeden z velitelů Sternistů a pozdější izraelský premiér Šamir používal přezdívku „Michael“ – podle slavného velitele IRA Michaela Collinse. Je paradoxní, že dnešní irští nacionalisté velmi sympatizují s Palestinci, zatímco loajalisté často vyvěšují v Belfastu do oken izraelské vlajky. Jsme tak zase zpátky u Britů: Sionisté se kdysi cítili v boji proti Británii jako tvrdí a neohrožení Irové. Dnešní irští nacionalisté však vidí sami sebe v Palestincích a Izrael je pro ně nová „utlačovatelská Británie“.

Tázal se L. Rychetský

Hlava XXII. v Gaze aneb jak Izrael vždy skončí jako nejlepší přítel Hamásu

Pohled izraelského novináře na vztahy mezi Izraelem a Hamásem v širším historickém a politickém kontextu. 

Originál: Catch-22 in Gaza: How Israel always winds up as Hamas’ best friend 

Autor: Chemi Shalev

14. července 2014, Haaretz

Překlad: Marek Čejka

V přírodě existují tři hlavní typy symbiózy: mutualismus, ve kterém mají obě strany prospěch; komensalismus, v němž jedna strana získá výhodu a druhá není poškozena; a parazitismus, ve kterém se jedna strana živí na úkor strany druhé. V neklidných, agresivních, ale přesto symbiotických vztazích mezi Izraelem a Hamásem byly pozorovány všechny tři typy.

Byl to Izrael, který dovolil šejchu Ahmadu Jásínovi (dlouholetý duchovní vůdce Hamásu a hlavní teolog a obhajitel jeho teroristických metod - pozn. překl.) sjednotit a povzbudit samostatné větve Muslimského bratrstva na Západním břehu a v Gaze v době po Šestidenní válce. Byl to Izrael, který viděl v Jásínovi v sedmdesátých letech neškodného duchovního vůdce a nechal ho vytvořit náboženské, sociální a organizační základy jako protiváhu k sekulárnímu nacionalismu OOP. Byl to tehdejší ministr obrany Jicchak Rabin, který se nejen setkal s představiteli Hamásu, ale také „přehlédl“ jeho formální založení, několik dní po vypuknutí první intifády, kdy se Izrael domníval, že by to mohlo rozdělit znepřátelené palestinské frakce, které by pak mohl ovládnout.

A Izrael byl stejně tak efektivní při podpoře Hamásu, i když se ho zároveň snažil zničit. Byla to Rabinova deportace 415 členů Hamásu v roce 1992 do jižního Libanonu, která sjednotila vedení tohoto hnutí, přinesla mu mezinárodní pozornost a dostala ho do přímého vlivu džihádistického mučednictví Hizballáhu, jenž se stal jeho sebevražednou značkou. Byl to zpackaný pokus o atentát Mossadu v Ammánu v roce 1997, který katapultoval Chálida Mišála (současný exilový vůdce Hamásu - pozn. překl.) na palestinské výsluní a umožnil návrat Jásína do Gazy jako hrdiny (Šejch Jásín si odpykával doživotní trest v izraelské věznici, přičemž jedním z důsledků nezdařeného atentátu bylo, že ho pod tlakem Jordánska musel Izrael propustit - pozn. překl.). A bylo to rozhodnutí Ariela Šarona nekonzultovat opuštění pásma Gazy v roce 2005 s OOP, což umožnilo Hamásu vyhrát volby v roce 2006 – pod laskavým patronátem George W. Bushe – aby následně vše zase vzalo násilný konec.

A vztahy nikdy nebyly jednoduché či jednostranné. Šimon Peres schválil v roce 1996 atentát na "inženýra" Jahjá Abú Ajjáše, který zahájil další vlnu smrtících sebevražedných útoků Hamásu, jež připravily pozoruhodné vítězství Benjamina Netanjahua ve volbách v květnu 1996. Netanjahu pak následně svedl dohody z Osla na scestí a znepřátelil si palestinské veřejné mínění, čímž posílil Hamás v klíčovém okamžiku vztahu s jeho novým úhlavním arci-nepřítelem, Palestinskou samosprávou.

Totéž lze říci o operaci „Letní deště“, kterou Izrael zahájil v roce 2006 ve snaze najít uneseného vojáka Gilada Šalita. Ta ve skutečnosti dosáhla opačného efektu: zvýšila cenu za jeho propuštění a upevnila pozici Hamásu v tomto procesu. Ze stejného důvodu výměna Šalita v říjnu 2011 za 1027 palestinských vězňů přinesla nejen převrat Hamásu a ztrátu tváře Fatahu, ale byla také přínosem pro Netanjahua: Jeho popularita stoupala, zatímco protesty proti jeho sociální politice ustoupily ve vědomí veřejnosti do pozadí.

Zdá se, že (současná) operace „Ochranné ostří“ sleduje přesně ten stejný vzor. Před únosem tří mladíků blízko Hebronu byl Hamás na historickém minimu popularity, ostrakizovaný a izolovaný v důsledku změn v Egyptě a občanské války v Sýrii. Podobně jako podpis Dohody z Osla zachránil svého času OOP od ostrakizace za podporu Iráku ve válce v Perském zálivu v roce 1991, masivní izraelská reakce na únos a sprchu raket odpalovaných ne-hamásnickými radikály navrátila dnes Hamás do středu pozornosti, ze kterého byl teprve nedávno vypuzen. Izraelské bombové nálety na Gazu a oběti mezi civilním obyvatelstvem upevnily Hamás opět jako „hlavní pilíř odporu proti sionistickému zlu“ a daly mu skvělou šanci hrát tvrdou hru v dalším úsilí amerického ministra zahraničí Johna Kerryho zprostředkovat příměří.

Na rozdíl od toho, co nedávno prohlásili izraelští mluvčí v posledních dnech – snad aby přesvědčili sami sebe – ani příměří a ani omezené pozemní operace Hamás neoslabí ani neponíží, ale spíše posílí a postaví do vítězné pozice – tedy alespoň v logice norem, kde slabost je síla a smrt nevinných ho jen učiní silnějším. Jedinou možností jak se vyhnout takové situaci by bylo, kdyby se Izrael rozhodl „useknout hadovi hlavu" tím, že odstraní vojenské a politické vedení Hamásu úplně, jako navrhovali někteří, včetně bývalého ministra obrany Šaula Mofaze. Netanjahu se však zdráhá provést takový náročný a drahý podnik, který by si vyžádal řadu izraelských životů a dostal by Izrael pod ještě silnější mezinárodní tlak než dosud.

Kdyby byl Netanjahu více ambiciózní, zváží předání Gazy bez Hamásu palestinskému prezidentu Mahmúdu Abbásovi, avšak takový odvážný a riskantní krok by - a to i v případě úspěchu, pravděpodobně zvýšil tlak na Netanjahua k dosažení dvoustátního řešení, což by však jeho pozici oslabilo. Bez tohoto kroku by byly vyhlídky Gazy bez Hamásu značně deprimující - buď by izraelská armáda musela znovu sáhnout k okupaci, nebo by se Gaza propadla do chaosu a násilí gangů a milicí typu ISIS.

I ty nejlépe připravené plány lovu  myší neskončí často podle našich představ, jak napsal svého času básník Robert Burns. Avšak v antagonistických vztazích mezi Izraelem a Hamásem může být nahrazeno „často“ za „vždy“: Zákon nezamýšlených důsledků se v tomto případě stane axiomem. Není třeba obviňovat obsedantní konspirační teoretiky, kteří vyvozují, že taková série není nahodilá, a kteří jsou přesvědčeni, že Izrael a Hamás opětovně spolupracují na machiavelistickém plánu, ve kterém se obě strany neustále učí lépe chodit – a to ke vzájemnému prospěchu.

  

Další články o kontextu vztahů mezi Izraelem a Hamásem: 

• Izraelská podpora vznikajícímu Hamásu byla velkou chybou, říká izraelský odborník
• Zahánět čerta luciferem - USA, Izrael a nekonzistentní postoj Západu k radikálním islamistům