Naposledy o Šaronovi

O životě, skutcích, válečných taženích či politických krocích Ariela Šarona toho bylo napsáno již dost v nesčetných článcích a několika obsažných biografiích. Není třeba také více zdůrazňovat, jak moc polarizující osobností nejen izraelské politiky, ale širšího blízkovýchodního dění, byl, a že neměl po většinu života příliš vlažných příznivců ani vlažných odpůrců, pouze skalních stoupenců a zarytých nepřátel.

Šaronova politická a životní dráha skončila de facto už v roce 2006, takže bylo poměrně hodně času na vyhodnocení jeho role v Izraeli i na Blízkém východě s jistým odstupem. Jakkoliv byla většina Šaronovy životní dráhy poznamenána ať už „spravedlivým“ (ztráty izraelských nepřátel ve válečných konfliktech), či „nespravedlivým“ krveproléváním (část bojových operací vojenského komanda, kterému jako mladý důstojník velel, či válečné zločiny, o kterých věděl v Libanonu, ale nic proti nim neučinil – ba poskytl i jisté logistické zázemí k jejich provedení), nelze Šaronovu osobnost v kontextu Blízkého východu posuzovat jen optikou míru či krveprolévání. Na hranici válečných zločinů a terorismu – či už za ní – se pohybovala i výrazná část různých dalších charismatických politiků a vůdců – a to jak v muslimských zemích, tak i v Izraeli. Stačí vzpomenout na aktivity premiérů Menachema Begina a Jicchaka Šamira, kdy byli zpočátku vysoce postavení členové organizací, které používaly metody teroristického boje, a sám Šamir nese mimo jiné velký díl zodpovědnosti za smrt prvního vyjednavače OSN na Blízkém východě – hraběte Bernadotta. Že i mírotvorci Rabin s Arafatem nebyli jen beránky je obecně známá věc. Obdobně i ti nejlepší „good guys“ z arabského světa, jakými měli být Egypťané Sadat, Mubárak či jordánský král Husajn, měli litry krve na rukou. O „bad guys“ typu Saddáma Husajna, Háfize Assada či Muammara Kaddáfího ani nemluvě. Většinou platí, že historie a justice není k řadě státníků v tomto ohledu příliš spravedlivá. Tak se stává, že ti, kteří by v jiném postavení stanuli třeba i před soudy svých zemí a dostali tvrdé tresty, měli ve vysoké politice naopak možnost získat zcela novou tvář a často i auru „mužů míru“. (Saddám Husajn tuto příležitost projel na celé čáře, Kaddáfí k ní měl hodně blízko, ale jaká bude budoucnost Assada mladšího ...?) 

Šaron 2.0?

U rozporuplného Šarona se dokonce ani na samém sklonku života, kdy se v roce 2000 stal izraelským premiérem, vůbec nezdálo, že by se měl nějak zásadněji změnit. Během druhé palestinské intifády prosazoval používání velmi tvrdé vojenské taktiky jako odpověď nejen na sebevražedné útoky (např. mimosoudních likvidací vybraných palestinských představitelů, při které často zahynuli náhodní lidé v jejich blízkosti). Přesto se lze domnívat, že se rýsovala jistá verze Šaron 2.0. Důvodů, proč se tak dělo, bylo možno vypozorovat více:

- V premiérském křesle získal Šaron větší díl politické zodpovědnosti než kdy předtím a nemohl si dovolit totéž, co dříve v opozici.

- V době po mírovém procesu 90. let – byť neúspěšném – nemohl Šaron tak jednoduše setrvat na bojovných politických pozicích a úplně výsledky mírového procesu ignorovat. Každému izraelskému premiérovi jde také o zachování dobrého spojenectví a ekonomické podpory ze strany USA, a tak byl Šaron limitován i v tomto ohledu.

- Šaron se potřeboval stále více vymezovat proti svému vnitrostranickému sokovi v Likudu, Benjaminu Netanjahuovi a s tím souviselo vytvoření jeho politické vize.

- Určitou roli mohl hrát Šaronův pokročilejší věk a vyšší rozvaha, kterou tato část života přináší.  Mohl také kritičtěji vidět svou minulost a realističtěji skutečnost izraelsko-palestinského konfliktu. Tento bod však není jasně prokazatelný.

Velmi důležitou roli nakonec sehrál hlavně třetí bod, kdy Šaron přišel s vizí jednostranných politických kroků, které měly zastoupit nefungující mírový proces. Jedním z nich byla i výstavba bariéry mezi Izraelem a Západním břehem. U Palestinců tento krok nevyvolal zpočátku tak negativní reakci, protože se domnívali, že tato linie vytvoří fakticky i hranice budoucího Palestinského státu. Když se ale ukázalo, že bariéra kopíruje hranici Západního břehu jen zčásti a zakusuje se mnohde hluboko do něj a připojuje k izraelskému území množství židovských osad, odsoudili jej jako „apartheidovou zeď“. Šaron ale více překvapil svým plánem evakuace židovských osad z pásma Gazy. Tedy právě z těch míst, kde byl izraelský nepřítel číslo jedna Hamás nejsilnější. Navíc byl Šaron celoživotním patronem osadnického hnutí a tento krok vyrazil mnoha Izraelcům, a mezi nimi hlavně samotným osadníkům, dech. Šaron ale dobře věděl, že osady v Gaze silně zatěžovaly izraelskou ekonomiku, nebyly mezi většinou Izraelců populární a ve srovnání se Západním břehem v nich žilo jen relativně málo osadníků (přibližně 8 000 oproti více než 200 000 na Západním břehu). Navíc tento krok sliboval podporu ze strany USA, které také chtěly ukázat, že Irák nebyl v té době jejich jedinou prioritou. Vážnost svého počínání podtrhl Šaron tím, že po třiceti letech opustil řady Likudu, se kterým se rozešel ve zlém a založil stranu Kadima, která lépe prosazovala jeho politiku. Evakuace osad byla v roce 2005 uskutečněna a Šaron ve svých projevech stále jasněji mluvil o neblahých důsledcích izraelské okupace. Je tak možné, že by v další evakuaci osad (během evakuace Gazy byly vyklizeny i čtyři osady na Západním bžehu) i omezení izraelské správy více pokračoval i na Západním břehu. Na počátku roku 2006 ho však paralyzovaly vážné srdeční problémy a upadl do komatu, ze kterého se již nikdy neprobral. ¨

Někteří religiózní Židé mají za to, že za Šaronovou i Rabinovou smrtí jsou mystické souvislosti. Nad oběma politiky byla totiž krátce před jejich smrtí (ať už klinickou, či skutečnou) vynesena kabalistická kletba. Ať už je tomu jakkoliv, přestože Rabin si mnohonásobně více zasloužil vejít do pantheonu mírotvorců než Šaron, je zjevné, že náhlý odchod obou politiků velmi negativně ovlivnil vývoj izraelsko-palestinského usmíření a usnadnil nástup k moci jestřábům bez vizí. Jejich postoj možná nechtěně, ale jistě zcela přesvědčivě, vystihl současný ministr obrany Moše Jaalon. Ten totiž nedávno urazil nejen amerického ministra zahraničí Kerryho, ale hlavně snahy o obnovení izraelsko-palestinského mírového procesu. Prohlásil totiž: „Jedinou věcí, která by nás mohla zachránit, je, kdyby Kerry získal Nobelovu cenu míru a nechal nás být“...

Vyšlo v časopise A2 č. 3, 29. 1. 2014

Několik méně známých fotek a variací na téma Ariel Šaron:  

Mladý muž co zírá na kozu - čtrnáctiletý Ariel Šaron (druhý z prava) v rodném mošavu Kfar Malal (1942)

Šaron, Dajan a velení jednotky "101"

   S manželkou Lily v roce 1966

                                                                  S Lily a synem Giladem

                                                                Během Jomkippurské války (1973)

                       Šaron při rozhovoru s egyptským farmářem nedaleko dobyté Ismailíje (1973) 

Děs po masakru v táborech Sabra a Šatíla

Není pravda, že se Šaron a Arafat nikdy nesetkali, ale nepotřásli si rukou a možná se ani nepodívali navzájem do očí (Wye River Plantation, 1998)

                                                                 Král Izraele a Král popu

                                                                   

Práce neznámého autora

Genealogy of Islamism

In his book "Islam and Islamism: The Dilemma of the Muslim World", P. R. Demant shows a depiction of the evolution of the phenomenon of Islamism (or "political Islam"). Although this graph cannot include every single detail in the history of Islamism, I believe it is one of the best visualizations that help understand this complex subject. I have enhanced the original black and white graph by adding color and portraits of important personalities. In this form, it should be even easier to understand. Click on the picture to enlarge.

Česko-palestinské vztahy před a po výbuchu

Politické dění v naší zemi se obvykle nedostává mezi hlavní zprávy světových agentur. Nedávný podivný výbuch trezoru, při kterém zahynul palestinský velvyslanec v Česku Džamál Muhammad al-Džamál, a následný nález ručních palných zbraní v jeho pražské rezidenci však vyvolaly velký rozruch nejen u nás. Ke smrti diplomata takovým bizarním způsobem totiž nedochází každý den. Krom toho se událost stále nepodařilo jednoznačně vysvětlit.

Pro mnoho Čechů se exploze a následné nalezení další výbušniny v objektu ambasády staly dalším „důkazem“, že „ti Palestinci jsou opravdu teroristé“, což se dá vysledovat z příspěvků na sociálních sítích i v diskusích u různých článků. K těmto názorům jistě přispívá silně proizraelská pozice České republiky, která obecně souvisí s poměrně silnými sympatiemi k židovskému státu mezi Čechy. Přesto šlo zřejmě o bouři ve sklenici vody. Jednalo se totiž spíše o nekompetentnost a zřejmě i značnou neobratnost palestinského diplomata než o příznak organizovaného zločinu, či dokonce terorismu. Jakkoliv je přechovávání nepovolených zbraní na diplomatických misích porušením mezinárodního diplomatického práva, zeptáte-li se diplomatů samotných, neoficiálně vám řeknou, že nepřihlášené zbraně na ambasádách nejsou něco zase až tak výjimečného.

Pokud přihlédneme k militarizaci společností v oblasti blízkovýchodních konfliktů a jejich vztahu ke zbraním (nástroje smrti tu tradičně představují běžný atribut – ostatně podobně jako v USA – či dokonce „vhodný dárek“, stačí si vzpomenout na zlatý kalašnikov od saúdského krále pro Saddáma Husajna), nemusí být podobné nálezy na ambasádách tamních států zas takovým překvapením. A zřejmě nejen na nich. Diplomatická pošta ani zavazadla nepodléhají kontrole, a tak mohou zbraně či další nebezpečné materiály po světových ambasádách klidně kolovat donekonečna. To, že by Palestinci plánovali nějaké ozbrojené akce v Česku, je však asi stejně pravděpodobné, jako že by za smrtí jejich diplomata stáli Izraelci. Tedy velmi málo. Daleko spíš se jednalo o zmiňovanou neobratnost, kterou Palestinci sami poškozují své úsilí o všeobecné uznání Palestiny. 

Blízcí spojenci 

Proč však Palestinci v Česku zbraně přechovávali? Jedna z variant mluví o tom, že to bylo „pro všechny případy“. V 80. letech totiž Izraelci využívali taktiku poměrně systematické likvidace části palestinských oficiálních představitelů. Je také možné, že historie zbraní skrytých v rezidenci velvyslance sahá hlouběji do našich vzájemných vztahů, přesněji do historie komunistického Československa. V ČSSR totiž již od roku 1976 – tedy dlouho poté, co byly přerušeny diplomatické vztahy s Izraelem – působilo zastupitelstvo Organizace pro osvobození Palestiny (OOP), které usilovalo o vznik státu Palestina.

Spojenectví československého komunistického režimu s Izraelem po roce 1948, které mimo jiné přineslo židovskému státu důležité a dnes už legendární dodávky zbraní, trvalo jen do počátku 50. let. Po změně kurzu Sovětského svazu vůči Izraeli se čeští komunističtí pohlaváři ze všech sil snažili, aby se na jejich pomoc židovskému státu zapomnělo. Měly k tomu přispět i dodávky zbraní nepřátelům Izraele – hlavně Egyptu a později třeba i podpora palestinského osvobozeneckého hnutí. To se konstituovalo až na přelomu 50. a 60. let, hlavně pak po šestidenní válce v roce 1967, kdy se do jeho čela postavil Jásir Arafat. Izraelci a Palestinci se tehdy do značné míry stali předmětem zájmů velmocí studené války. Zatímco Izraelci se už delší dobu profilovali prozápadně a po krátké etapě strategického spojenectví s Francií vsadili hlavně na Spojené státy, Palestinci se stali objektem zájmu Sovětského svazu a východního bloku včetně Československa. To však neznamenalo, že by se oni či jiný arabský národ dali přímo označit za satelit Sovětského svazu.

Mezi Palestinci sice působila řada různých ultralevicových frakcí inspirovaných mimo jiné marxismem a maoismem, jádro Organizace pro osvobození Palestiny i sám Jásir Arafat však patřili ideologicky spíš mezi nacionalisty, kteří brali podporu východního bloku hlavně pragmaticky. Podobně jako se Arafat sblížil s Castrem a Husákem, usiloval také o podporu západních osobností, třeba rakouského kancléře Bruna Kreiského, nebo papeže Jana Pavla II. Velkou diplomatickou ofenzivu zahájil Arafat v průběhu 70. let a v souvislosti s tím začal postupně opouštět teroristické metody boje proti Izraeli. V některých zemích, které uznávaly palestinskou věc, tak došlo k otevření zastoupení Organizace pro osvobození Palestiny.

V Československu byl tomuto zastupitelství po roce 1983 udělen statut diplomatické mise. Když pak došlo 18. listopadu 1988 na zasedání Palestinské národní rady v Alžíru k vyhlášení palestinského státu (který však v té době neuznával Izrael, Západ a který neměl ani žádné své svrchované území), uznalo tento „stát“ i Československo. Od téhož roku začal v čele palestinské mise v Československu působit velvyslanec. V únoru 1989 byl název mise změněn na „velvyslanectví státu Palestina“. Je známý fakt, že se tehdy Československo podílelo na výcviku některých členů palestinských militantních frakcí pro ozbrojený boj. A tím se vracíme k zbraním nalezeným po výbuchu trezoru v rezidenci velvyslance. Právě tehdy se tam totiž mohly klidně dostat. Tvrdí to ostatně i Palestinci.

Porevoluční změny

Diplomatické styky s Palestinci komunistické Československo udržovalo prostřednictvím našeho zastupitelství v Tunisu, kde bylo také hlavní sídlo OOP. Četné návštěvy palestinských představitelů v ČSSR velmi často vedené osobně Jásirem Arafatem ustaly teprve po politických změnách v roce 1989.

Ještě v únoru 1990 se však uskutečnila předem plánovaná Arafatova návštěva. Tehdy ho však již přijal čerstvě zvolený prezident Václav Havel. Poté byly styky na nejvyšší úrovni na několik let utlumeny. Souviselo to i se znovunavázáním diplomatických vztahů naší země s Izraelem. Polistopadové Československo a následně i Česká republika podporovaly v 90. letech izraelsko-palestinský mírový proces, na jehož základě měl být status palestinských diplomatických misí zachován. Palestinské velvyslanectví v Praze tak fungovalo i nadále, přestože ani po podpisu mírových dohod z Osla nedošlo ke vzniku Palestinského státu. To mělo za následek zvláštní situaci: české vztahy s Izraelem a Palestinci byly u nás doma jednoznačně rozdělené do dvou kolejí, avšak na opačné straně k tomu nedošlo.

Po podepsání mírových dohod v roce 1993 a po vytvoření palestinské národní samosprávy sice ještě zabezpečovala styky s Palestinci naše ambasáda v Egyptě, v letech 1996–97 však začalo tuto agendu z praktických důvodů přebírat české velvyslanectví v izraelském Tel-Avivu. Izraeli tento stav do jisté míry vyhovoval, protože se pro něj české styky s Palestinci stávaly průhlednější, než kdyby probíhaly přes některé arabské země. Na druhou stranu to však přinášelo do vztahu České republiky k oběma národům kuriózní dvojakost, se kterou Izraelci ani Palestinci příliš spokojeni nebyli. Změnu přinesla až návštěva Václava Havla na palestinském autonomním území v Betlémě v září 1997, na kterou českého prezidenta pozval Jásir Arafat. Od té doby se opět česko-palestinské kontakty prohloubily, což nakonec vedlo k otevření diplomatické mise České republiky přímo v Palestinské autonomii. Po vzoru dalších zemí Evropské unie tak došlo k vytvoření českého styčného úřadu na Západním břehu Jordánu v Ramalláhu, který je neoficiálním administrativním centrem Palestiny.

Styčný úřad České republiky při palestinské národní samosprávě má podobnou náplň činnosti jako ambasáda, ale podle mírových dohod z roku 1993 se tak nazývat nesmí. V podstatě všechny země Evropské unie, které neměly generální konzuláty v Jeruzalémě, postupem času takové styčné úřady převážně v Ramalláhu vytvořily. Mezi zeměmi střední a východní Evropy bylo Česko první. Tento krok výrazně pozvedl úroveň česko palestinských vztahů. Za připomenutí však stojí i fakt, že za pravicových vlád, hlavně Topolánkovy a Nečasovy, se česko-izraelské spojenectví více prohloubilo, což se někdy dělo i na úkor našeho vztahu k Palestincům. Nejvýrazněji se to projevilo na sklonku roku 2012, kdy Česká republika jako jediná evropská země hlasovala na půdě OSN proti rezoluci, která Palestinu povýšila na nečlenský pozorovatelský stát této organizace. Mimo jiné i v tomto kontextu je nutné vidět středeční stížnost hlavního palestinského mírového vyjednavače na českého velvyslance v Izraeli Tomáše Pojara, protože navštívil univerzitu v židovské osadě Ariel na Západním břehu Jordánu, tedy na území, které Palestinci považují za základ svého budoucího státu.

„Dvě“ Palestiny

Vraťme se ale ještě k českému styčnému úřadu v Ramalláhu. V jeho vztahu vůči české ambasádě v Tel-Avivu platí podobný status quo, jako je tomu u styčných úřadů jiných zemí: pracovníci všech těchto úřadů jsou akreditováni v Izraeli, takže formálně spadají pod svá velvyslanectví, avšak de facto jsou řízeni přímo z ústředí, tedy z ministerstev zahraničních věcí, a takto taky vystupují vůči Palestincům. V otázkách mírového procesu, který v současné době prakticky neprobíhá, obě naše diplomatické mise svoji činnost koordinují, neboť mírový proces na izraelský a palestinský rozdělit nelze. Česká republika se v oblasti Palestinské autonomie dosud podílela na několika rozvojových projektech – například elektrifikaci některých regionů, podpoře studentů a školení. Také tu aktivně prezentuje Českou republiku včetně podpory politických a ekonomických zájmů naší země. Problém pro českou diplomacii však představuje fyzické i politické rozdělení palestinských území na dvě části – na Západní břeh a pásmo Gazy.

Aktivity České republiky se v posledních zhruba osmi letech v naprosté většině odehrávají na Západním břehu ovládaném Fatahem a prezidentem Mahmúdem Abbásem, kteří pro EU i většinu západních zemí představují legitimního partnera v mírovém procesu. Oproti tomu pásmo Gazy, které už několik let ovládá islamistické militantní hnutí Hamás, jehož kroky Evropská unie odsuzuje, se ocitlo v dlouhodobé diplomatické izolaci. Spolu s ním však i spousta Palestinců, kteří s Hamásem nesouhlasí, ale žijí na špatném místě. Palestinští představitelé v Československu a později i v České republice však pocházeli prakticky výhradně ze sekulárních struktur blízkých právě Fatahu, nikoliv Hamasu. To platilo i pro nedávno zesnulého diplomata al-Džamála. Radikálně islamistická a teroristická linka v souvislosti s nedávným incidentem je tak velmi nepravděpodobná.

Česká republika by přesto měla trvat na vyjasnění případu, protože Palestinci dosud mlží, proč měli na ambasádě palné zbraně. Jejich ministerstvo zahraničí se však už omluvilo za jejich nelegální držení. Ve spletitém a zdaleka ne černobílém konfliktu mezi Izraelci a Palestinci však představuje pražský výbuch nepodstatný detail. Oba národy se v jeho průběhu dopustily velkých omylů a zdá se, že se jim nevyhnou ani v budoucnu. Ať už se však jedná o Izraelce, či Palestince, podobné události rozhodně nesmějí být vodítkem k tomu, abychom jako Češi odsuzovali kolektivně celé národy a zjednodušovali si pochopení jejich politické reality.

Vyšlo v MF Dnes Kavárna, 18. 1. 2014

Óda na Odu

Oda Násir

+ prosinec 2013

Před pár dny jsem se s jistým zpožděním dozvěděl, že náhle zemřel Oda. Nemá cenu rozebírat, jaké to je, když se člověk dozví, že tak nečekaně a rychle opustil náš svět jeden z nejmilejších a nejsrdečnějších lidí, které znáte.  

Palestinský rodák Oda studoval před lety na brněnském VUT a duší se z něj stal Palestinec s českým srdcem. Na rozdíl od řady palestinských politiků a diplomatů (a to je zrovna aktuální věc) byl jejich pravým opakem a byl opravdu jednou z nejlepších spojnic mezi obyvateli Svaté země a Českem i Československem.  Úžasná byla jeho i po desetiletích v Palestině zachovaná znalost českého jazyka. Ano, řada Palestinců, kteří u nás nějakou dobu žili či studovali, má obdivuhodnou znalost češtiny. Velmi často to souvisí s českými manželkami, které si našli. Oda ale měl za manželku úžasnou ženu Haifu, rovněž z Palestiny. To co oživovalo jeho češtinu tak byly hlavně moravské a české písničky. Uměl jich strašně moc a řadu z nich jsem slyšel od něj poprvé.     

V průběhu let, co jsme se s Odou znali, jsem s ním seznámil řadu mých krajanů a všechny zaujal jak svou laskavostí a pohostinností, tak právě i milými písničkami, které začal obvykle k úžasu všech zpívat. 

Jestli si dobře vzpomínám, politika ho, jako řadu lidí v oblasti příliš netěšila, ale nenechal se tím znepokojit a byl věčným optimistou. Jednou kdosi prohlásil: „Kdyby Odu naklonovali, byl by mír na Blízkém východě do druhého dne!“

Pracoval často na zahradě za svým domem, odkud byl krásný výhled po okolí a kde pěstoval různé bylinky a ovoce. Loni v prosinci, právě když udeřila na Blízký východ studená zima, byl Oda unaven a znepokojen nemocí svého bratra. Uklízel před domem sníh a když si poté šel domů odpočinout, z ničeho nic se zastavilo jeho velké a laskavé srdce.

Dej Ti pán Bůh věčný mír, milý Odo!

Pivovárek s Odou na Západním břehu

رثاء لعودة/ إلى جنات الخلد يا عودة

علمت قبل عدة أيام وبعد فوات الأوان بأن عودة قد فارقنا فجأة. ولا داع للخوض في المشاعر التي تجوش في الصدر عندما نكتشف بأن أحدا من أطيب وأفضل الناس الذين نعرفهم قد فارقنا للأبد.

فقد درس عودة الفلسطيني الأصل في الجامعة التقنية في برنو حيث أصبح فلسطينيا بقلب تشيكي. وعلى عكس بعض السياسيين والدبلوماسيين الفلسطينيين (وهو موضوع ساخن حاليا) فإنه كان حلقة وصل ممتازة بين الأراضي المقدسة وكل من الجمهورية التشيكية حاليا، وتشيكوسلوفاكيا سابقا. كما أنه أتقن اللغة التشيكية  بطلاقة وحافظ عليها حتى بعد سنوات عديدة من العودة إلى فلسطين. نعم، فهناك عدد لا بأس به من الفلسطينيين الذين عاشوا ودرسوا في التشيك والذين تمكنوا من اللغة التشيكية  بشكل ممتاز. والأمر في العادة يتعلق بالزواج من إمرأة تشيكية، إلا أن عودة كان متزوجا من إمرأة رائعة من حيفا، فلسطينية الأصل أيضا. والذي ساعد في الحفاظ على لغته التشيكية هو حفظه للأغاني التشيكية والمورافية عن ظهر قلب بالدرجة الأولى وغناه لها. وكان عودة يعرف العديد منها حتى أنني سمعت بعض تلك الأغاني لأول مرة منه.

وعلى مر السنين التي عرفت خلالها عودة، عرّفته على العديد من المواطنين التشيكيين الذين سحروا وبهروا بطبعه وكرمه، إضافة إلى الأغاني الرائعة التي كان يغنيها ويفاجيء بها الجميع.

وإن كنت أذكر جيدا، فإنه لم يكن سعيدا بالسياسة التي تسود المنطقة، مثله مثل العديد من نظرائه، ولكنه لم يدع الأمر يحبطه وكان دائما متفائلا، لدرجة أن شخصا ما قال عنه: "لو نسخوا عودة جينيا، لعم السلام الشرق الأوسط من أول يوم"!

وكان عودة يعمل في الحديقة الخلفية لمنزلة والمطلة على الطبيعة الخلابة التي تحيطها وحيث كان يزرع مختلف الأعشاب والنباتات والفواكه. كان يشعر بالتعب في شهر ديسمبر من العام الماضي، عندما اجتاحت الشرق الأوسط موجة برد قارص. كان متعبا وقلقا بسبب مرض أخيه. وبعد أن نظف الثلج من أمام منزله عاد إلى الداخل ليستريح، وعند إذن وبشكل مفاجيء، توقف قلبه الكبير والطيب عن العمل.

رحمة الله عليك يا عودة العزيز، وليتغمدك الله في فسيح جناته.

Odlet velkého jestřába

Není sporu o tom, že Ariel Šaron je jednou z nejvýraznějších postav blízkovýchodního dění naší doby vůbec. Hodně k tomu přispělo, že se na rozdíl od mnoha dalších izraelských vojáků a politiků dokázal stát živoucí legendou. A to ať už pro někoho v dobrém, tak pro jiné ve zlém slova smyslu. Během své politické dráhy totiž prezentoval své názory tvrdě a přímočaře a jen málokdy balancoval na složitých vážkách izraelské politiky (nebo to alespoň dokázal dobře zakrýt). Byl „mužem činu“, který šel proti všem. Zkrátka byl přesně takový, jak si mnozí lidé správného a nekompromisního politika představují. Během života získal nejrůznější přezdívky: nejen „Arik“, ale třeba i „Král Izraele“. Doma byl srovnáván s „jestřábem“ či „buldozerem“ izraelské politiky. Naopak u Arabů a Palestinců byla jeho přízviska zabarvena vždy negativně a bylo praktické nemožné najít mezi nimi někoho, kdo by ho měl v oblibě.

Po dlouhou dobu Šaron jedné části Izraelců imponoval, té druhé zase ztělesňoval vojenskou a politickou brutalitu. Tu ostatně nikdy zvlášť neskrýval za masku mírových hesel, což s oblibou činili někteří jiní izraelští politici. Proto byl také pro mnohé čitelný, a proto ho jiní – možná někdy trochu pokrytecky – nenáviděli. Šaron ale nebyl jen vojákem se zjednodušeným viděním světa, jak si mnozí možná myslí. Byl i intelektuálem.  Věnoval se studiu blízkovýchodní kultury na Hebrejské univerzitě, a přestože obor nedokončil, vystudoval později právo na univerzitě v Tel-Avivu. Stejně tak se příliš neví, že jeho osobní život nebyl z nejradostnějších, neboť přežil obě své ženy a jednoho syna.  

Od armády k politice

Kontroverze by bylo možné najít i v jeho vojenské kariéře, kdy působil nejdříve jako důstojník Hagany (organizace, která se stala základem izraelské armády) a posléze jako velitel elitního komanda „101“, které provádělo odvetné údery proti Arabům. Při jedné z takových protiakcí v roce 1953 tento oddíl pozabíjel v palestinské vesnici Kibijá 69 civilistů, přičemž polovina z nich byly ženy a děti. Premiér Ben-Gurion vzápětí mladému důstojníkovi řekl: „Není důležité, co si o nás řekne svět. Jediná věc, která je důležitá, je naše další existence v zemi našich předků. Dokud neukážeme Arabům, že budou platit vysokou cenu za vraždění Židů, nepřežijeme.“

V dalších izraelsko-arabských válkách se pak často dostával do problémů pro svou nedisciplinovanost a proslavil se různými husarskými kousky. Nejznámější je z roku 1973, kdy se stal národním hrdinou, který zachránil Izraelce před porážkou na Sinaji. Proti Dajanovu rozkazu tehdy překročil Suezský průplav a stanul se svými vojáky na africkém kontinentě 101 kilometrů od Káhiry. Egypťané zůstali ve stejnou chvíli odříznutí na sinajském břehu Suezského průplavu. Jeho pověst statečného válečníka podpořily i známé fotografie, kde ho po bitvě můžeme vidět rozesmátého se zakrváceným obvazem na hlavě. Přesto byl vzápětí po tomto úspěchu pro svou neukázněnost opět postaven mimo službu v armádě.

To už se ale „Arik“ připravoval na dráhu politika. Není bez zajímavosti, že Šaron měl tehdy názorově blízko k izraelské levici. Spoluzakládal sice pravicový Likud, na čas z něj ale vystoupil a opět koketoval se Stranou práce. V každém případě mu vojenská kariéra v politice velice pomohla, neboť nejvyšší vojenské funkce jsou v Izraeli nezřídka vstupenkou do vrcholné politiky (stačí si jen vzpomenout na vojenskou minulost premiérů Jicchaka Rabina a Ehuda Baraka).

Osady a Libanon

Nejrozporuplnější okamžiky Šaronovy kariéry přišly právě na počátku jeho politické dráhy. Od roku 1977 stál v čele nejrůznějších ministerstev. Stal se jedním z hlavních organizátorů kontroverzní výstavby židovských osad na okupovaných palestinských územích. Osady byly vyjádřením Šaronovy filozofie zajistit bezpečnosti Izraele na základě jeho teritoriálního rozmachu. Šaron tehdy prohlásil: „Každý musí zabrat co nejvíce půdy (na okupovaných územích), abychom zvětšili židovské osady, protože všechno, co si teď vezmeme, bude naše... Co teď nezabereme, to nám vezmou oni (tj. Palestinci).“

Z dnešního pohledu měl paradoxně lví podíl i na vybudování osad v pásmu Gazy. Sám šel osadníkům příkladem, když si koupil dům v arabské čtvrti Jeruzaléma. Nepodporoval ale jen „oficiální“ osady, ale i pololegální aktivity mesianistických radikálů z hnutí Guš Emunim.

Zřejmě nejtemnější „Arikova“ kapitola nastala v souvislosti s válkou v Libanonu. V té době působil jako ministr obrany ve vládě premiéra Begina. Jeho tehdejší postup však překročil meze politické únosnosti. Nejenže ve válce postupoval nezřídka bez souhlasu kabinetu, ale v roce 1982 nezabránil průniku spojeneckých jednotek libanonských křesťanů do palestinských uprchlických táborů Sabra a Šatíla. Izraelci jen mlčky přihlíželi masakru stovek civilistů. V Izraeli, kde ve stejné době proti kontroverzní libanonské válce vřel odpor a konaly se statisícové demonstrace, se Šaron stal „zlým mužem“ číslo jedna. V arabském světě ho začali nazývat „Řezník z Bejrútu“ a izraelští vyšetřovatelé ho vzápětí označili za nepřímo zodpovědného za masakr. Pro Šaronův odchod z pozice ministra obrany tehdy hlasovala celá pravicová vláda. Jen on sám zvedl ruku za své setrvání...

Ale ani tyto okamžiky nebyly zdaleka koncem jeho politické kariéry, neboť v různých ministerských křeslech zůstal až do 90. let. Nesl si však nálepku agresivního politického radikála, který se navíc staví proti úspěšně se rozbíhajícímu mírovému procesu. Kdybyste se Izraelců ve stejné době zeptali, jestli si myslí, že se může Šaron někdy postavit do čela země, rozhodně by to popřeli.

"Muž míru"

Přesto „Arik“ dokázal téměř nemožné. Na sklonku 90. let uspěl ve vlastní straně Likud, když dokázal porazit v boji o křeslo předsedy svého mladšího soka „Bibiho“ Netanjahua. V září 2000, ještě za vlády premiéra Baraka, se vypravil pod ochranou tisícovky policistů na jeruzalémskou Chrámovou horu. To mělo pro Palestince stejný emotivní náboj, jako kdyby si Arafat přišel ke Zdi nářků. Šéf opozice si dobře spočítal, k čemu by mohl tento krok vést a jak z něj politicky profitovat. Napětí mezi Izraelci a Palestinci bylo po zkrachovalých mírových jednáních obrovské a vzápětí vypuklo velké palestinské povstání – druhá intifáda. Ta s sebou přinesla vážné zhoršení bezpečnostní situace, což byla přesně vhodná chvíle pro politika, který umí „zatočit s Araby“. Sázka Šaronovi geniálně vyšla a zanedlouho byl zvolen premiérem. Tehdy začala „jeho nejlepší hodina“.
Velmi dobře si porozuměl s novým americkým prezidentem Bushem, což bylo pro něho samotného i pro Izrael klíčové. Zvlášť po 11. září 2001 mu byli ve „válce proti teroru“ Američané ochotni ledcos tolerovat. Tytam byly doby, kdy americká administrativa s velkou nelibostí sledovala rozšiřování osad. Bush dokonce v jednom ze svých projevů označil Šarona za „muže míru“.
Teprve o dva roky později přišel Šaron s tím, čím si naklonil světovou veřejnost: plánem na evakuaci Gazy. Právě proto, že byl až do té doby favoritem osadníků, vyrazila tato myšlenka dech nejen jim, ale i jeho četným odpůrcům doma i ve světě. Lze jen stěží přesně odhadnout, co se odehrálo v Šaronově hlavě po jeho pětasedmdesátém roce věku. S jistotou takřka stoprocentní lze ale říci, že to nebylo probuzení lásky k Arabům. Šaron spíš realisticky přehodnotil svoji dřívější taktiku maximalizace izraelského území i filozofii, že „na Araby platí jen síla“. Osady v Gaze byly navíc extrémně nepopulární mezi většinou Izraelců a ve srovnání se Západním břehem zde žilo jen relativně málo osadníků (přibližně 8 000 oproti více než 200 000 na Západním břehu). Navíc tento krok sliboval podporu ze strany USA, které také musely ukázat, že Irák není jejich jedinou prioritou. V neposlední řadě vyrazil z rukou trumfy Hamásu: ten byl nejsilnější právě v Gaze a dlouhou dobu sebevražednými atentáty sužoval Izrael.
Šaron se tedy rozhodl zlikvidovat to, co před několika desetiletími sám vytvářel a čemu se ještě v 90. letech zuby nehty bránil. Vážnost svého počínání podtrhl tím, že po třiceti letech znovu opustil řady Likudu a založil stranu Kadima (Kupředu), která by lépe prosazovala jeho politiku. Izraelci i část světa jako by najednou starému jestřábu odpustili všechny jeho dřívější hříchy a začali v něm spatřovat „nového Jicchaka Rabina“. To dokonce i přes korupční skandály Šaronových synů, které nejednou vrhly stín i přímo na premiéra.
Evakuace Gazy byla určitě důležitým krokem, který ulehčil značně prekérní situaci obyvatel tohoto území. Je dokonce možné, že by při uskutečňování podobného postupu jiní, slabší izraelští politici tvrdě narazili. Přesto je evakuace Gazy občas přeceňována. Důležitou roli sehrál i fakt, že se světu značně pragmatický počin podařilo prezentovat jako „velkorysý a bolestivý ústupek“.

Šaronovo dědictví

V Šaronovi odchází z veřejného života nepochybně jedna z nejvýraznějších postav celého blízkovýchodního dění – muž s aureolou slavného válečníka a zároveň velmi kontroverzní politik a také ztělesnění izraelské historie, neboť bojoval ve všech izraelsko-arabských válkách. Z jeho generace zůstává ještě Šimon Peres, ale ten nikdy nepůsobil v armádních strukturách. Paradoxně byl – podobně jako jeho celoživotní sok Arafat – tak silnou osobností domácího politického dění, že se na sklonku života ukázal jako jedním z mála, který je schopen prodat veřejnosti důležité kompromisy.
Pokud ale srovnáme izraelskou a palestinskou politiku po odchodu dlouholetých vůdců, daleko hůř se může vyvinout situace v Palestině. Absence sjednocující autority může proměnit Západní břeh a Gazu v neovladatelné kolbiště islamistů, nacionalistů a levicových radikálů. To Izrael, kde už po desetiletí fungují demokratické procesy, vážně nehrozí. I zde může náhlá absence autority Šaronova formátu mnohé zkomplikovat, zdaleka to však nemusí být jen politická tragédie. Nehledě na to, že nebylo jednoznačné, jaká vlastně byla Šaronova vize do budoucna.
Konec jeho kariéry může naopak přivést k moci politiky, kteří mají čistější štít (což ostatně platí i o Arafatových nástupcích). Je třeba si uvědomit, že Šaron nebyl tím, kdo by „obnovil mírový proces“, jak můžeme občas v médiích slýchat. Evakuace Gazy a související události byly jednostranné kroky ze strany Izraele. K mírovému procesu je však zapotřebí alespoň dvou partnerů, tak jako tomu bylo v 90. letech. A přesně to je úkol pro mladší generaci izraelských a palestinských politiků.

Vyšlo v MFD Kavárna 8. ledna 2006