Trumpova „Boží pomsta“

Není překvapivé, že aktuální Trumpovy kroky ohledně Jeruzaléma, vzbudily emoce mnoha běžných židů, křesťanů i muslimů. Kdo však bude na celé věci nejvíce profitovat jsou náboženští fundamentalisté těchto tří velkých náboženství. V Trumpově politice dostávají nový arzenál pro svou vyhraněnou teologickou argumentaci, byť u každé skupiny poněkud jiného druhu. Je to tak pokračování revivalu náboženského fundamentalismu (a s ním spojenými jevy, kterými může být někdy i náboženský extrémismus), který propukl naplno v 60.a 70. letech minulého století. Tu velmi dobře popsal francouzský politolog Gilles Kepel ve své knize „Boží pomsta - Křesťané, muslimové a židé znovu dobývají svět“ z roku 1991 (La revanche de Dieu: Chrétiens, juifs et musulmans à la reconquête du monde, Seuil, Paris 1991) 

Pro izraelskou vládu je Trumpovo uznání Jeruzaléma za hlavní město Izraele ideologickým vítězstvím. Současná izraelská vláda je totiž výrazně nacionalisticky-pravicová a její ideologie, ztělesněná hlavně nejsilnější vládní stranou Likud, které předsedá premiér Netanjahu, v některých důležitých rysech stále vychází z tzv. revizionistického sionismu.

Vladimír Žabotinský
- hlavní osobnost
revizionistického sionismu.

Jeho duchovním otcem byl Vladimír Žabotinský (1880–1940), který na rozdíl od tehdejší izraelské levice ztělesňované pozdějším prvním izraelským premiérem Davidem Ben-Gurionem (1886–1973) měl daleko maximalističtější požadavky na teritoriální podobu židovského státu a Jeruzalém v něm hrál centrální úlohu. Pro levicové sionisty byl naopak tradičním centrem sekulární Tel-Aviv.

Rabín Kúk - hlavní osobnost
náboženského sionismu

Zároveň část současných izraelských ministrů (hlavně těch z druhé nejvýznamnější vládní strany Židovský domov) ztělesňuje i další ideologii – náboženský sionismus. Jedná se de facto o modernistický a politizovaný ortodoxní judaismus. Ten na rozdíl od ultra-ortodoxních židovských proudů, které zdůrazňují spíše duchovní rozměr Jeruzaléma (židovský teologický koncept Nebeského Jeruzaléma - hebrejsky Jerušalajim šel Ma´ala) a sekulární moderní politika pro ně nemá takový význam, vyzdvihují i současný politický význam a důležitost fyzického ovládnutí „pozemského Jeruzaléma“ (Jerušalajim šel Mata).

Jak už bylo zmíněno, pro současnou izraelskou vládu tak přesun americké ambasády do Jeruzaléma – tedy diplomatické mise jedné z hlavních supervelmocí – bude jednoznačným ideologickým vítězstvím. Na druhou stranu eskalace násilí, kterou nelze rozhodně vyloučit, může začít ohrožovat životy řady Izraelců, bez ohledu na jakoukoliv ideologii či stupeň zbožnosti či sekularismu.

Trump prolomil dlouholetý status quo

Pro naprostou většinu Palestinců (a to nejen muslimů, ale i palestinských křesťanů) má krok USA, význam zcela opačný. V sekulárním palestinském nacionalismu i v palestinském politickém islámu totiž hraje Jeruzalém (arabsky Al-Kuds) rovněž centrální úlohu. 

Především pak jeho východní, původně zcela palestinská část, kde se také nachází Chrámová hora se dvěma muslimskými svatostánky, které představují třetí nejvýznamnější místo islámu (po Mekce a Medíně) – mešitou Al-Aksá a vizuálně velmi výrazným Chrámem Skály. Jeho zlatá kopule je vedle palestinské vlajky ústředním symbolem palestinské identity.

Symbolika Jeruzaléma na plakátech
v palestinském uprchlickém táboře.

Chrámová hora je také nejposvátnějším místem judaismu, avšak Izrael je oficiálně sekulární stát. V roce 1967, kdy izraelská armáda dobyla Chrámovou horu, tak vláda následně rozhodla o tom, že přenechá její správu v rukou muslimů, tak jak to bylo už od roku 637 (s přerušením v době křížových výprav). Navíc tradice judaismu (potvrzená izraelským Vrchním rabinátem) zakazuje židům na Chrámovou horu z teologických důvodů vstupovat.

Východní Jeruzalém s Chrámovou horou však nemá symbolický význam jen pro Palestince, ale i pro řadu muslimů z celkové 1,7 miliardové globální muslimské populace představuje město podobně emotivní záležitost, jako pro Izraelce a Palestince. Z tohoto důvodu se až dosud takřka všichni vnější političtí hráči, kteří ovlivňovali osud Jeruzaléma, snažili zůstat neutrální a nepreferovali jednoznačně žádnou ze stran.

Trumpovy ambice jsou tak prolomením tohoto desetiletí trvajícího status quo a je velmi těžké odhadnout, jaké přivodí důsledky. Riziko krveprolití začne primárně ohrožovat Izraelce a Palestince, avšak ani američtí občané mu nemusí uniknout. To si američtí prezidenti až dosud jasně uvědomovali a jednali podle toho.

Hra o evangelikály

Trump a jeho evangelikální podporovatelé
během prezidentské kampaně.

Přesun americké ambasády do Jeruzaléma byl jedním z Trumpových volebních slibů, který se teď snaží splnit. Tento slib nebyl určen ani tak americkým židům, kteří jsou z velké části liberálové a voliči demokratů a politický status Jeruzaléma pro ně není až tak důležitý.

Spíše byl směřován směrem k velmi silné voličské komunitě evangelikálních křesťanů hlavně z jižních států USA. Jejich křesťanská teologie totiž zahrnuje i politický aspekt, který vidí v dnešním Izraeli a Jeruzalému předzvěst druhého příchodu Ježíše Krista. Naopak islám ztělesňuje v jejich teologii síly opačné. Trump za své zvolení vděčí mimojiné právě této skupině amerických voličů.

On sám rozhodně není příkladem křesťanské zbožnosti, spíše naopak. Avšak takovýto krok – který bude vnímán řadou Američanů právě teologicky – může Trumpovi napomoci „smýt hříchy“. A méně zbožné skupině voličů, sponzorům a řadě republikánských kongresmanů a senátorů přinejmenším ukáže, že „umí držet slovo“.

To vše navzdory tomu, že se střízlivým pohledem jedná o značně iracionální a politicky neprozřetelné gesto, které, jak už bylo zmíněno, může právě ohrozit bezpečí Američanů na Blízkém východě i jinde po světě. Radikálně islamistický extrémismus není rozhodně jev, který by odezníval a Američané jsou jedním z jeho oblíbených cílů. Tato tendence tak může posílit.

Finální úder pro mírový proces?

Palestinské a izraelské vlajky na demonstracích
před Damašskou bránou v Jeruzalémě.

Spojené státy se snažily – více či méně upřímně – hrát na širším Blízkém východě dlouhodobě roli „čestného vyjednavače“ a „exportéra demokracie“, tak jednoznačně a oficiálně opustí „nezávislou“ pozici. Ty poslední uvozovky jsem použil proto, že i bez přesunu ambasády do Jeruzaléma byla americká politika často vnímána jako nepříliš objektivní, jednoznačně podporující Izrael a některé méně i více kontroverzní arabské režimy. Přesto se některým americkým prezidentům (hlavně Clintonovi a Obamovi) dařilo do určité míry zaujatou americkou image poněkud zlepšovat.

Zatím jediný – alespoň v dílčích ohledech úspěšný – izraelsko-palestinský mírový proces probíhal v 90. letech právě pod patronátem USA. A jedním z jeho nejdůležitějších, nejsložitějších a nejcitlivějších – a proto zatím nedořešených – prvků pak byla právě otázka Jeruzaléma. Tu teď Trump rozsekne bez ohledu na principy celého procesu dvoustátního řešení konfliktu, které tak usilovně prosazovali jeho předchůdci (hlavně Clinton a do jisté míry i Bush starší a mladší). Mírový proces, který se už beztak dlouhodobě nachází ve stádiu klinické smrti, tak možná dostane finální úder.

Pro Ameriku bude také od těchto chvil jen enormně obtížné vrátit se do nějaké nezávislejší pozice. Kromě zhoršení vztahů s Palestinci – a zřejmě i s mnoha Izraelci, kteří nemají zájem o americká gesta, neboť právě oni ponesou největší nebezpečí Trumpova rozhodnutí – to poškodí i vztahy se státy, které jsou pro USA na Blízkém východě velice důležité – mimojiné s Jordánskem, Tureckem, Katarem a některými dalšími zeměmi.

Silácká gesta, ale žádná jasná strategie

Podepsání první smlouvy z Osla (1993).

Zatím jsme mohli vidět, že na Blízkém východě dělá Trump rád silácká gesta – vystřelí třeba salvu raket v Sýrii, nebo hodí do Afghánistánu největší bombu na světě. To vypadá zajisté efektně v televizi, ale ve skutečnosti nejsou tyto počiny projevem žádné jasné blízkovýchodní strategie.

V samotném izraelsko-palestinském konfliktu Trump nedávno překvapil poměrně brzkým setkáním nejen s Netanjahuem (s čímž se víceméně počítalo), ale i s palestinským prezidentem Mahmúdem Abbásem. To mohlo na první pohled nasvědčovat, že se bude snažit setrvat v kurzu snah svých předchůdců o dosažení izraelsko-palestinského míru. Současná vůle k přesunu ambasády je však zcela v rozporu s touto strategií. Opět tak vidíme naprostý nedostatek nějaké jasné myšlenkové linie Trumpovy politiky vůči izraelsko-palestinskému konfliktu.

Trumpův zeť a poradce pro blízkovýchodní konflikt Jared Kushner je určitě člověkem větší osobní integrity a působící důvěryhodněji než jeho tchán. Jako diplomat však – alespoň podle toho co proniklo na veřejnost – zatím příliš nepřesvědčil. Na adresu izraelsko-palestinského konfliktu se dokonce onehdá vyjádřil, že „si není vůbec jistý, jestli má řešení“.

Byť si osobně může myslet, co chce, jako blízkovýchodní vyjednavač a diplomat by něco podobného asi neměl nahlas prohlašovat. Celkově tak možná Kushnerovým diplomatickým aktivitám nelze upřít dobrou vůli, ale zřejmě jim chybí hlubší diplomatické zkušenosti, které jako mladý realitní magnát neměl příliš kde získat. 

Ale i kdyby byl sebeschopnější, s tchánem jakého má, by byla Kushnerova úloha složitá, i kdyby už byl zasloužilým laureátem Nobelovy ceny míru...

Vyšlo na iDnes, 7. 12. 2017

Jared Kushner a Ivanka Trumpová v Saúdské Arábii. 

Kurdové v blízkovýchodní politice

Kurdský boj proti IS zachycený na obraze v erbílské galerii. 

Značný rozruch na mezinárodní scéně vyvolalo nedávné referendum iráckých Kurdů požadujících vytvoření samostatného kurdského státu. Odmítavé reakce přišly nejen ze samotného Iráku, ale i z dalších zemí, v nichž se nachází početná kurdská menšina. Jakou vůbec hrají Kurdové v blízkovýchodní politice roli? 

Kurdové jsou specifickou etnickou skupinou či národem, která žije v severní části Blízkého východu. Oproti svému okolí hovoří odlišným jazykem – kurdštinou. Ta patří do rodiny indoevropských jazyků, má řadu dialektů a z lingvistického hlediska má blízko k perštině. Podobně z hlediska etnicity nelze Kurdy zařadit mezi Araby ani mezi turkické národy, ale mají blízko spíš k íránským národům, byť jejich původ není v některých ohledech zcela jasný. Mezi Kurdy se dnes počítá přibližně kolem 30–40 milionů lidí, kteří žijí roztříštěni na území několika států – nejvíce jich je v Turecku (14–20 milionů), dále v Íránu (8–12 mil.), Iráku (5–9 mil.) a Sýrii (2–4 mil.). Celé toto území většina Kurdů chápe jako svou více či méně symbolickou vlast – „Kurdistán“ či „velký Kurdistán“. Ten ale v minulosti v celistvé podobě nikdy neexistoval. V historii sice proběhlo několik pokusů o ustavení kurdské státnosti, ale většinou šlo jen o krátkodobou nadvládu nad menší částí kurdských území. Hodně Kurdů žije také v diaspoře, nejčastěji evropské – hlavně v Německu, Švédsku, Nizozemí a Rusku. 

V České republice i obecněji na Západě je o kurdskou problematiku velký zájem, což částečně souvisí s tím, že se na dnešním nábožensky radikalizovaném Blízkém východě řada Kurdů profiluje velmi sekulárně, nezřídka levicově, a navíc mají velké zásluhy v boji proti radikálnímu islamismu (hlavně proti tzv. Islámskému státu, dále IS). 

O Kurdech je ale v České republice vzhledem k častému tendenčnímu informování o celém Blízkém východě zažita i řada různých představ a mýtů – třeba že jsou největším národem bez státu, že všichni Kurdové usilují o vlastní státnost atd. Kurdská realita je však často výrazně složitější. Třeba v dnešním Turecku žije řada Kurdů, kteří jsou loajální tureckému režimu a dlouhodobě podporují prezidenta Erdoğana. Podobné je to s částmi kurdské populace na území dalších států, kde zdaleka ne všichni mají zájem o kurdský separatismus. Kurdové – hlavně pak syrští a iráčtí – mají skutečně velké zásluhy v boji proti IS, což ale neznamená, že by naprostá většina z nich nebyli muslimové. Je pravda, že kurdské pojetí islámu je obecně sekulárnější, než jak ho chápe například mnoho Arabů. To ale neznamená, že by i mezi Kurdy nebyli islamisté, či dokonce radikální islamisté. Malá část kurdských radikálních islamistů se dokonce připojila k IS. 

Dialekty kurdštiny (kliknutím zvětšíte).

Kurdové a jejich sousedé  

Postavení Kurdů v rámci čtyř hlavních zemí, které obývají, je odlišné, a navíc se průběžně vyvíjí v kontextu aktuální politické situace. Obecně je možné konstatovat, že tradičně nejkomplikovanější je postavení Kurdů na území Turecka. Kurdská komunita v Turecku je ze všech nejpočetnější a v jejím rámci se také projevilo nejširší množství politických tendencí, včetně radikálního separatismu. Ten v Turecku začala ztělesňovat Kurdská strana pracujících (PKK) založená na sklonku 70. let. Je výrazně radikálně levicová a její násilí často nebylo omluvitelné ani represemi ze strany tureckých bezpečnostních složek pacifikujících Kurdy. Na druhou stranu v Turecku žije i řada Kurdů, kteří se od PKK distancovali a z různých důvodů začali podporovat turecký politický establishment. Mohli tak činit kvůli tomu, že pro ně byla PKK příliš radikální, nebo proto, že jsou muslimové (PKK se totiž zpočátku profilovala sekulárně až protinábožensky). Případně také mohlo jít o kurdské podnikatele, kteří začali profitovat z Erdoğanových ekonomických reforem po roce 2000. 

Bývalý prezident iráckých Kurdů Barzání
při návštěvě tureckého prezidenta Erdoğana (2017).

Velmi brutálně byli Kurdové potlačováni v Iráku režimem Saddáma Husajna, hlavně pak v 80. letech, kdy probíhala irácko-íránská válka. Írán tehdy některé kurdské separatistické frakce na severu Iráku podporoval, což vyvolalo Saddámovu brutální reakci: v rámci genocidní protikurdské kampaně Anfál (1986– 1989) povraždil desetitisíce Kurdů, někdy i za pomoci bojových plynů. Iráckým Kurdům se ale relativně brzy nato – po Saddámově porážce v první válce v Zálivu v roce 1991 – podařilo získat s pomocí USA vysokou míru autonomie a zároveň nedotknutelnosti ze strany výrazně oslabeného Saddámova režimu. Od té doby iráčtí Kurdové svou autonomii velmi posílili, takže se začala téměř podobat státnosti. Nedávné referendum iráckých Kurdů se proto z pohledu jejich historické zkušenosti sice může jevit jako pochopitelné, ale zároveň ho lze chápat i jako poněkud nešťastné, protože je zjevné, že jím za současné situace spíš více ztratili než získali. 

Situace Kurdů v Íránu a Sýrii byla v posledních desetiletích o něco méně pohnutá než v Turecku a Iráku, ale i tam se stávali terčem diskriminace nebo se dostali do konfliktu s islámskou republikou či s baasistickým režimem rodiny Asadů. Syrští Kurdové mají ideově velmi blízko k PKK (její vůdce Abdullah Öcalan pobýval řadu let v syrském exilu), což se projevuje mj. velkými komplikacemi v současném syrském konfliktu. Turci tak vidí v syrských Kurdech často větší nebezpečí než v IS, což vede tureckou armádu ke kontroverznímu lavírování a k obviněním Turecka, že nedostatečně postupuje proti IS, nebo že s ním dokonce někdy spolupracuje. Většina Kurdů si skutečně v hloubi duše nejspíše přeje nezávislý Kurdistán, ale tím bude pravděpodobně nějaká širší shoda mezi nimi končit. Mnoho z nich si uvědomuje komplikovanost politické situace, v níž se nachází, a mají obavy, co by mohlo reálné vyhlášení nezávislosti vyvolat – hlavně pak ze strany Turecka a Íránu. Názory na praktické kroky vedoucí ke vzniku samostatného státu se tak budou v jednotlivých částech kurdských území zřejmě výrazněji rozcházet. 

Přibližná struktura různých kurdských politických frakcí (kliknutím zvětšíte).

Snění o Kurdistánu 

K tomu je třeba připočíst tradiční nejednotnost rodinnou/kmenovou, politickou (na jednotlivých kurdských územích bojuje o moc řada politických skupin), náboženskou (mezi Kurdy je i řada příslušníků dalších náboženství, jako např. křesťané a jezídové), ekonomickou atd. Řada mocností – třeba právě zmiňovaní Turci (či Osmané) nebo Íránci (Peršané) – tradičně vyvolávala mezi Kurdy konflikty, aby je jako celek oslabila. Turci například i v současnosti podporují některé irácké kurdské milice, které nemají dobré vztahy s PKK, aby jich využili k boji právě proti ní. Někteří Kurdové tak na dnešním Blízkém východě zabíjejí jiné Kurdy. Eskalace konfliktu třeba v případě vyhlášení nezávislosti iráckého Kurdistánu není reálným scénářem. Turci, Íránci i centrální vláda v Bagdádu dali nedávno najevo, že si plnou nezávislost iráckých Kurdů nepřejí. Za tím stojí mj. obava, že by ztratili kontrolu nad ropou na Kurdy osídlených územích, na kterou je sever Iráku velmi bohatý. Ale i další hráči, kteří se angažují na současném Blízkém východě – jako USA, EU či Rusko – mají z další destabilizace poměrů obavy. 

Franz Kafka a Protokoly sionských mudrců
na pultu erbílského knihkupectví.

V poslední době podpořil irácko-kurdskou nezávislost docela zřetelně Izrael. Je pravda, že židovsko-kurdské a do určité míry i izraelsko-kurdské vztahy jsou tradičně dobré, ale dnešní izraelská podpora není zcela nezištná. Nezávislý irácký Kurdistán by totiž pro Izrael představoval především důležitou pozici přímo na íránské hranici. Kurdy by tak izraelská podpora mohla zavléct do hloubi nebezpečné a zdaleka nekončící íránsko-izraelské řevnivosti. V tomto kontextu je také zajímavé, že premiér Netanjahu velmi horuje pro kurdskou nezávislost, ale pokud by měl podpořit něco podobného v případě Palestinců, lze jeho postoj spíše přirovnat k postoji dnešního Turecka k nezávislému Kurdistánu. 

Opravdu funkční, mezinárodním společenstvím i sousedy uznaný kurdský stát si proto v atmosféře současného napětí a konfliktů v Sýrii a Iráku příliš představit zatím nelze. Ale ani za situace, až válka definitivně skončí, existují pochybnosti o tom, že by třeba Turecko mohlo souhlasit se vznikem syrského Kurdistánu poblíž své hranice. Podobně tak ani Íránci nesvolí k odtržení části svého území. Je ale možné, že iráčtí Kurdové reálné nezávislosti nakonec přece jen dosáhnou – půjde však spíše o dlouhodobější proces.     

-MČ-

Vyšlo v Katolickém týdeníku, 21.–27. 11. 2017.

Nejvýznamnější tribální svazy a klany v kurdské společnosti (kliknutím zvětšíte). 

Al-Kassám - patriarcha „džihádistické turistiky“

V dnešní Sýrii není Asad jednoznačný vítěz

Když se podíváme na aktuální mapy konfliktu v Sýrii, vidíme, že síly režimu Bašára Asada kontrolují jednoznačně největší část země. Jejich teritorium se navíc stále rozšiřuje. Jenom za letošek vyhnaly ISIS z okolí Palmýry, prolomily obklíčení Dajr az-Zauru na Eufratu a na jihu země dorazily až k irácké hranici. Proto mne překvapilo, když jsem zaznamenal váš názor, že Asad válku zase tak úplně nevyhrává. Jak jste to myslel?

Je pravda, že z bojujících stran je na tom dnes ta „asadovská“ relativně nejlépe. V pomyslném žebříčku hned za ní následují syrští Kurdové, pak protiasadovské – hlavně sunnitské – skupiny a nakonec teritoriálně již téměř poražený ISIS. Konflikt v Sýrii ale nelze podle mě vnímat jen touto optikou. Před válkou byl Asad nekompromisním vládcem celé Sýrie. Během dlouhodobého konfliktu si sice nakonec zajistil přežití a moc ve výrazné části země, ale celkově je jeho pozice slabší než před válkou. 

Na úkor koho?

Asad, který byl před rokem 2011 bezmála samovládcem, je dnes v podstatě vazalem Ruska a Íránu. Bez nich by politicky a možná ani fyzicky nepřežil. Obě dvě velmoci mu přitom nepomáhaly zadarmo a nárokují si posílení postavení v „asadovských“ částech Sýrie. 

Pro Rusy znamená Sýrie strategickou pozici v srdci Blízkého východu. Pro Írán je Sýrie dalším důležitým polem šachovnice, o kterou se utkává se Saúdskou Arábií a jejími spojenci. Když k tomuto všemu přihlédneme, nedá se pak mluvit o nějakém rozhodném Asadově vítězství. Konflikt navíc není stále u konce.

Nelze také zapomínat, že svou pozici v Sýrii etablovali také nejrůznější warlordi a lokální vládci, kteří během války získali vliv a pozice, které nikdy předtím neměli. Dále jsou zde síly a struktury typu právě syrských Kurdů, které ovládly území, jehož se jen tak nevzdají. A nakonec tu máme i původní protiasadovské povstalce, kteří stále kontrolují některé významné oblasti.

Nejvýznamnější zónou povstalců je dnes provincie Idlíb, kde vládne džihádistická aliance Tahrír aš-Šám, dříve An-Nusra. A tam nedávno vstoupily turecké jednotky, které podle Ankary mají dohlédnout na vznik bezpečnostní zóny dohodnuté při jednáních v Astaně. V Sýrii mají navíc v některých oblastech své vojáky a speciální síly také USA a některé blízkovýchodní země. 

Asadova Sýrie před rokem 2011 je tedy zcela zřetelně něco jiného než Sýrie 2017. Dnešní Asadovu situaci zřejmě nelze charakterizovat jako „Pyrrhovo vítězství“, ale rozhodně není jednoznačným pánem situace na mnoha místech Sýrie. 

Současné rozložení vlivu v Sýrii: růžovo-červenou asadovské síly, žlutou Kurdové, černou ISIS,
zelenou ostatní povstalecké skupiny v "de-eskalačních zónách" a modrou turecké jednotky.

Oč tedy podle vás nyní režimu Bašára Asada jde?

O totéž co po celou dobu války: O udržení si co největšího dílu moci a o potlačení všech druhů opozice.

Pozorujete změny postoje Západu k němu? 

Určitě. Pro Západ byla možnost, že by mohl zůstat v čele Sýrie dlouho neakceptovatelná. Nyní se někdy může zdát, že se s tím Západ do určité míry smiřuje. Roli zde může hrát i skutečnost, že pro Západ představuje Asad stále odhadnutelného hráče. 

Používáme obecný termín Západ. Ten ale tvoří státy s tradičně různou politikou. Je v přístupu k poměrům v Sýrii velký rozdíl mezi politikou zemí EU a Spojených států? A v rámci politiky USA – jaké rozdíly spatřujete mezi politikou za Donalda Trumpa a za Baracka Obamy?

EU obecně pokračuje v protiasadovské rétorice, i když i tam jsou slyšet některé také odlišné hlasy, například z Itálie nebo od našeho prezidenta. Fakticky chce ale celá EU v Sýrii zejména stabilitu. Konflikt je Evropou vnímán jak z humanitárního hlediska přímo v Sýrii, tak i s ohledem na uprchlíky, kterých turecký režim začal využívat k nátlaku na Evropu. 

USA v Sýrii dlouhodobě podporovaly saúdsko-sunnitskou osu a ochraňovaly zájmy Izraele. Již za Obamy ale nebyl postup USA na Blízkém východě zcela koncepční. Dělaly různé protichůdné kroky a nebyly schopné dlouhodobě podporovat své spojence, které navíc často ani příliš dobře neznaly. Obama měl zřejmě obavy, že větší angažmá USA v Sýrii by se mohlo vyvíjet negativně po vzoru dřívější americké ingerence v Iráku a v Libyi. Obama zřejmě do určité míry také reflektoval i dlouhodobé ruské geopolitické zájmy v Sýrii. 

A Trump?

Trump dělá silácká gesta – vystřelí třeba salvu raket, nebo hodí někam největší bombu na světě, což vypadá efektně v televizi. Ve skutečnosti ale tyto počiny nejsou projevem žádné jasné blízkovýchodní politiky. Na jednu stranu tak Trump třeba kritizuje Írán, ale v Iráku, kde by Američané dnes mohli mít daleko silnější pozici k vyvažování různých zájmů (kurdských, centrální irácké vlády, íránských) přitom Írán v současnosti jednoznačně posiluje.

Jak by se dala shrnout politika, respektive zájmy, dalších mocností zaangažovaných v Sýrii?

Rusko a Írán jsem už lehce zmiňoval. Rusko chce především posílit svoji pozici na Blízkém východě. Sýrie byla oblastí ruských zájmů od dob Sovětského svazu a má tam ostatně i poslední ze základen, jež mu v regionu zbyly ještě od studené války. Ale samozřejmě má i další cíle: oslabit geopolitické protivníky, tedy USA, saúdskou osu a Turecko, zajistit si hospodářské výhody, nebo otestovat nové zbraně.

Pro Írán je Sýrie, jak už jsem také zmínil, dalším obsazeným polem šachovnice, o kterou se utkává se Saúdskou Arábií a jejími spojenci. Osa „Irák – Sýrie – Libanon“ umožňuje Íránu velmi důležitý přístup k Středozemnímu moři i nerušenou podporu jeho klíčového spojence v Libanonu – hnutí Hizballáh. Také v Iráku, kde tvoří šedesát procent arabské populace šíité, je íránský vliv velmi zřetelný. 

Dále zde máme Turecko. To usiluje o kontrolu území kolem své jižní hranice, což znamená oslabení hlavně syrských Kurdů, kteří jsou silně propojení s tureckou kurdskou radikální organizací PKK. Pro Turky je ale kromě oslabení spojenců PKK důležitá také ropa na Kurdy osídlených územích. Dále se Turecko staví do role protektora Turkménů a etnických Turků žijících ve všech státech oblasti. A – podobně jako Rusko a USA – i Turecko testuje na syrském bojišti nové zbraně. 

A ještě je tu Izrael, který ale v Sýrii hraje složitější hru. Na jednu stranu mu Asadův režim vyhovuje z pozice stability a předvídatelnosti – uvědomme si, že mezi Sýrii a Izraelem nebylo větší vojenské střetnutí od roku 1973. Na druhou stranu je ale íránský vliv v dnešní „asadovské“ Sýrii daleko silnější než kdy dřív a Izrael chce co nejvíce omezit vliv Íránu na Hizballáh. Všimněme si tak občasných izraelských náletů na syrském území: většinou se jedná o bombardování zásobování pro Hizballáh. Za této situace se Izrael dostal velmi blízko k saúdsko-sunnitské ose dnešního Blízkého východu, která je v mnoha ohledech rozporuplná, ale z hlediska Izraele je čitelná. 

Konflikt v Sýrii tedy nedoporučujete číst jako střet dvou bloků, tedy „saúdské osy“ plus Západ versus „íránská“ osa s Ruskem, ale spíše o konflikt mnoha zahraničních aktérů, z nichž každý chce trochu něco jiného…

Obě zmiňované osy jsou sice důležité, ale určitě nevystihují celou šíři konfliktu. Máme zde ještě například osu „Katar-Turecko“. Ta se letos dostala pod tvrdý tlak „saúdské“ osy a posunula se blíže k Íránu. I tak se ale snaží lavírovat a udržet si nezávislou pozici. 

Jak dnes vypadá situace v Sýrii z humanitárního hlediska?

To je místo od místa jiné, ale celkově je možné říci, že je humanitární situace v Sýrii výrazně lepší, než tomu bylo ještě před rokem. Nejméně se válka dotkla pobřežních oblastí, kde žijí převážně aláwité. Také velká část Damašku přečkala bez úhony. Naopak Rakká a další města na Eufratu, která držel ISIS, jsou úplně rozbombardovaná. Humanitární krize je také v některých enklávách ovládaných dosud protirežimní opozicí v okolí Damašku, kam se pomoc dostává jen velmi komplikovaně. 

Před rokem bylo velkým tématem dobývání Aleppa. Tam je situace dnes jaká?

Město, které je v dané části Sýrie klíčovým správním centrem a jedná se do určité míry o protipól Damašku, je dnes prakticky celé pod kontrolou režimu. Ostré boje skončily loni v prosinci poté, co asadovské síly úplně přesekly zásobovací trasy do části města držené povstalci a po několika týdnech Aleppo dobyly. Asadovi tehdy významně pomohlo také intenzivní ruské bombardování. Povstalci – a to jak džihádističtí, tak sekulárnější – z Aleppa odešli po rusko-turecké dohodě do provincie Idlíb.

A jaké jsou dnes vyhlídky na konec konfliktu v celosyrském měřítku?

V současnosti stále probíhají mírové rozhovory v kazašské Astaně, které odsunuly do pozadí předchozí jednání ve Vídni a ve Švýcarsku. Astanských rozhovorů se totiž účastní zároveň ti nejdůležitější aktéři: Írán, Rusko, Turecko, Bašárův režim a některé části opozice. Jedním z nejdůležitějších výsledků těchto jednání je vytvoření čtyř takzvaných „de-eskalačních zón“: první v zahrnuje provincii Idlíb a některé okolní části, druhá je na severu provincie Homs, třetí je Východní Ghúta u Damašku a čtvrtá na jihu Sýrie u jordánské hranice. 

Tyto zóny jsou kontrolovány různými odnožemi protiasadovské opozice a žijí v nich až tři miliony Syřanů. Syrský režim a jeho spojenci se zavázali, že nebudou zóny nadále bombardovat a umožní do nich přístup humanitárních konvojů, a naopak povstalci nebudou pokračovat v bojích. Budoucnost zón ale stále není dořešená a na jejich hranicích vypukají občasná střetnutí. 

Vyšlo v Deníku Referendum, tázal se Petr Jedlička. 

Století Balfourovy deklarace

Před sto lety odešel lordu Rothschildovi, jednomu z hlavních představitelů britského sionistického hnutí, krátký, ale velmi hutný a důležitý dopis. Jeho autorem byl britský ministr zahraničí Arthur James Balfour. Stálo v něm:  

Drahý lorde Rothschilde, 

s velkou radostí Vám zasílám jménem vlády Jeho Veličenstva následující prohlášení sympatií k židovským sionistickým aspiracím, které bylo předloženo kabinetu a jím schváleno. 

Vláda Jeho Veličenstva pohlíží příznivě na zřízení národní domoviny pro židovský lid v Palestině a co nejvíce se přičiní, aby usnadnila dosažení tohoto cíle, při čemž se jasně rozumí, že nebude učiněno ničeho, co by mohlo porušit občanská a náboženská práva existujících nežidovských společenství v Palestině, či práva a politický statut Židů v jakékoliv jiné zemi. Byl bych vděčen, kdybyste mohl předat toto prohlášení na vědomí Sionistické federaci. 

Upřímně Váš 

Arthur James Balfour

Přestože na první pohled působila Balfourova deklarace výrazně pro-sionisticky, z britského pohledu byla napsána velice obratně a diplomaticky nejednoznačně. Nezmiňovala například žádný „židovský stát“, ale daleko vágnější pojem „židovská národní domovina“. Výslovně také uvedla ochranu civilních a náboženských práv arabských či jiných nežidovských obyvatel Palestiny, nikoliv však už ochranu jejich práv politických.

Na konci první světové války britská vláda doufala, že tato deklarace povzbudí americké a ruské Židy k podpoře Británie a jejích spojenců v boji proti Německu. Británie chtěla rovněž omezit příliv dalších uprchlíků do země (mezi nimiž bylo mnoho židovských imigrantů), k čemuž by vytvoření „židovské domoviny“ mimo Británii pomohlo. 

Sionisté byli s Balfourovou deklarací v zásadě spokojeni, nicméně v táboře jejich radikálnější části sklidila nesouhlas. A to nejen pro svoji nejednoznačnost, ale i proto, že radikálové požadovali pro zřízení domoviny region větší než Palestina. V únoru 1919 tak nabídla Světová sionistická organizace na Pařížské mírové konferenci svůj první plán židovského státu. Ten kromě Palestiny výrazně přesahoval na východní břeh řeky Jordán. Vítězné mocnosti však tento plán zamítly. 

-------------------------------

Po sto letech je třeba Balfourovu deklaraci vnímat přinejmenším ve dvou rovinách. Jednak šlo o vyjádření určitého idealismu, protože sám lord Balfour byl křesťanský sionista (podobně jako britský ministerský předseda Lloyd George, důležitý diplomat sir Mark Sykes a řada dalších britských osobností), který věřil, že usídlování Židů v biblické domovině uspíší druhý příchod Krista. Balfour se také dlouho osobně znal s představiteli Světové sionistické organizace a lobbisty za věc židovského státu, mez kterými vynikal známý vědec Chajim Weizmann (1874 – 1952), pozdější první prezident Izraele.

Druhá rovina byla však byla velmi pragmatická – Britové velmi správně tušili, že jejich tehdejší blízkovýchodní politika nehraje férově: když se po porážce ze strany Osmanské říše u Gallipoli (1915) dostali Britové do velkých problémů, velmi se jim hodila spolupráce ze strany arabských kmenů, které jim pomohly nakonec Osmanskou říši v roce 1917 porazit. 

Arabové nepomáhali Britům zadarmo, ale požadovali britskou podporu při ustavení jejich národního státu na Araby osídlených teritoriích na území poražené Osmanské říše. Britové vůdcům arabského nacionalismu v roce 1915 tuto podporu přislíbili, avšak v roce 1916 Araby zradili tajnou Sykes-Picotovou dohodu s Francií. V té si obě evropské velmoci rozparcelovaly vliv na Blízkém východě mezi sebe. Balfourova deklarace z roku 1917 pak byla ještě dalším porušením původní dohody s Araby.

Britové tak na jednu stranu Arabů využili, ale zároveň už počítali s tím, že vzápětí poté, co se Arabové dozví o britské věrolomnosti, obrátí se proti nim. Židovští sionisté v Palestině, kteří ve velké většině přicházeli z Evropy, tak byli Brity využiti jako „nárazník“ proti arabskému nacionalismu. První britský guvernér Jeruzaléma Sir Ronald Storrs to později řekl zcela otevřeně:  

„Sionisté vytvoří pro Anglii malý a loajální židovský Ulster 

v moři potenciálně nebezpečného arabského nacionalismu.“

Obecně vzato vytvářela britská koloniální politika po světě zcela úmyslně mezi různými komunitami bezprecedentní konflikty.  Ty měly uskutečnit britskou strategii „rozděl a panuj“, či lidově řečeno: „když se dva perou …“. Britové tímto způsobem sice v krátkodobém horizontu posílili svou dominanci, ale dlouhodobě na sebe strhávali velkou nenávist.

Jak už bylo zmíněno, Balfourova deklarace byla psána velmi obratným diplomatickým jazykem, který sice na první pohled jednoznačně preferoval na palestinském území sionisty, avšak zároveň dávala prostor i pozdějšímu britskému lavírování (hlavně před druhou světovou válkou), které posilovalo arabské požadavky. Britové tak v Palestině nejen napomohli rozdmýchat stále nekončící izraelsko-palestinský konflikt, ale zároveň si vysloužili jak nenávist ze strany mnohých Arabů, tak později i sionistů. Je zajímavé, že někteří sionisté dokonce britskou politikou natolik opovrhovali, že proti Anglii dokonce bojovali během druhé světové války. 

Proč izraelsko-palestinské napětí nepolevuje?

V nedohlednu je řešení letitého izraelsko-palestinského konfliktu. Nedávná vlna nepokojů byla spojena s Chrámovou horou v Jeruzalémě. Jakou roli v konfliktu hraje právě tato hora?

Chrámová hora má obrovský symbolický význam jak pro židy, tak i muslimy, a je reálným středobodem izraelsko-palestinského konfliktu. Ten sice není sám o sobě svým původem náboženský, ale postupem času využívá stále většího množství religiózních symbolů.

Chrámová hora je považována za nejposvátnější místo judaismu a zároveň třetí nejsvětější místo islámu. Nachází se v místech, kde chtěl Abrahám obětovat syna Izáka a kde byla později králem Šalamounem vybudována ústřední židovská svatyně – tzv. První chrám. Ten zničili Babyloňané, avšak po čase byl znovu vybudován jako Druhý chrám (posléze nazývaný Herodův). O několik set let později však i ten zničili Římané. Chrám nebyl od té doby obnoven. Místo, kde původně stál, se začalo označovat jako Chrámová hora a zůstalo pro Židy nadále teologicky nejvýznamnějším místem, byť přímo na ni už nesměli z důvodů nemožnosti provedení patřičné rituální očisty vstupovat. Největší dochovaný fragment Druhého chrámu se nazývá Západní zeď či Zeď nářků. 

O mnoho století později se v duchu abrahámovské tradice stala Chrámová hora posvátná i pro muslimy. Ti totiž věří, že z jejího vrcholku vystoupil prorok Mohamed při tzv. „Noční pouti“ do nebe: Mohameda údajně probudil v Mekce archanděl Gabriel a dovedl ho k okřídlenému oři, na jehož hřbetě se přenesl do Jeruzaléma, kde se na Chrámové hoře spolu s Abrahámem, Mojžíšem, Ježíšem a dalšími proroky pomodlili k Bohu. Následně z téhož místa Mohamed vystoupal po žebříku skrze sedm nebí až do Boží blízkosti. Tato událost pak učinila z Jeruzaléma třetí nejvýznamnější poutní místo muslimů a jednu dobu se dokonce muslimové místo k Mekce modlili k Jeruzalému. Na Chrámové hoře nechali později chalífové vybudovat dvě mešity: známý „Skalní chrám“ se zlatou kopulí, skrývající vrcholek posvátné skály, a v jeho sousedství vizuálně méně nápadnou, avšak podstatně větší mešitu al-Aksá.

Jak je tedy vidět, židovská i muslimská tradice Chrámové hory nejdou proti sobě, ale spíše se navzájem posilují. Však také v průběhu staletí se mezi muslimy, židy, křesťany a dalšími jeruzalémskými komunitami vytvořil status quo navzájem respektující specifický vztah různých náboženství k tomuto místu. Přesto začaly být ve 20. století mnohé svatyně zneužívány k politickým účelům, a jsou tak dnes spíše symbolem konfliktu než smíření. Konkrétně na Chrámové hoře, ale také v Hebronu poblíž hrobky proroka Abraháma i na řadě dalších svatých míst se začali muslimové a židé navzájem zabíjet.

V podobném duchu se nesl i poslední spor o Chrámovou horu z léta 2017, když na ní byli zabiti dva izraelští policisté (mj. oba arabského původu). A následně se Izrael pokusil pozměnit určité aspekty statu quo Chrámové hory. Obojí vytvořilo vysoce výbušný politicko-náboženský koktejl, který mohl přerůst v opravdu vážné násilí. K tomu ale nakonec naštěstí nedošlo. Podobné situace se ale mohou brzy zopakovat.      

Volby řešení nepřinášejí

Současné vztahy Izraelců a Palestinců jsou špatné, byť v historii byly ještě podstatně horší. Izraelsko-palestinská mírová jednání totiž dlouhodobě stagnují. Přitom si řada Palestinců i Izraelců upřímně přeje mír, ale nejsou vzhledem k charakteru izraelského a palestinského politického systému v pozici, aby to mohli nějak výrazně ovlivnit. Izraelci sice mohou ve volbách demokraticky hlasovat pro nějakou „promírovou“ stranu, ale politický systém je nastaven tak, že výrazný vliv na podobu vládní koalice nakonec stejně mají menší strany s vysokým koaličním potenciálem, které jsou v Izraeli „jazýčkem na politických vahách“. A řada z těch malých – a zároveň důležitých – stran o mírová jednání příliš zájem nemá. Dnešní izraelská vláda je takových politických formací plná. 

A v Palestině se volby od roku 2006 raději už vůbec nekonají, protože se ukázalo, že v nich vyhrává Hamás. Palestinská politická scéna je tak dlouhodobě hluboce paralyzovaná, zkorumpovaná, rozštěpená a postrádající dynamiku, která by přivedla k moci nějaké mladší konstruktivnější osobnosti. Palestinskému prezidentovi Mahmúdu Abbásovi, který je obecně světem považován za „nejkonstruktivnějšího palestinského politika“ je dnes 82 let. Není ale vůbec jasné, jestli se rýsuje nějaký jeho nástupce či pozitivní alternativa k němu.  

Další překážky míru

V Izraeli byla před časem celá plejáda politiků, kteří se poměrně upřímně zasazovali o mír s Palestinci. Část jejich generace je dnes už bohužel po smrti a mezi mladšími není nikdo, kdo by je nahradil. V Izraeli tak vládne už dlouho charismatický nacionalistický populista Netanjahu, který nikdy neměl opravdu upřímný zájem o dosažení míru. Dříve se s tím dokonce ani netajil. Když se pak stal v 90. letech poprvé premiérem, musel sice začít mluvit pragmatičtěji, ale jinak se na podstatě jeho přístupu nic zvláštního nezměnilo. A jeho aktuální premiérská období jsou v tomto ohledu svým způsobem ještě horší, neboť někteří politici, které přizval do vlády, jsou ještě radikálnější než on. Řada z nich podporuje budování osad na palestinských územích, což je na izraelské straně dlouhodobě obrovská překážka míru.

A v Palestině donedávna pokračovala dlouhodobá politická paralýza (která byla už výše zčásti vysvětlená). Problémem Palestiny je také dlouhodobý konflikt mezi Západním břehem a pásmem Gazy, přičemž jde de facto o spor mezi sekulárnějším Fatahem, který vládne z Ramalláhu, a radikálně islamistickým Hamásem, jenž dominuje Gaze. Nyní se podařilo po dlouhé době dosáhnout oběma hnutím určitého konsenzu (jenž minimálně na papíře zahrnuje i jistou de-radikalizaci Hamásu), který může dát palestinské politice nový impuls. Přestože současný pokus o zlepšení vztahu mezi palestinskými frakcemi vypadá o něco reálněji než řada neúspěšných dřívějších, je ještě příliš brzo na jeho hodnocení. Dalším faktorem, který může smíření ztížit je fakt, že konflikt mezi palestinskými frakcemi a regiony izraelským politikům v duchu  strategie divide et impera často vyhovoval. 

V Palestině se také v posledních letech vyskytlo velké množství individuálního teroru (za použití nožů a různých jednoduchých zbraní), který je velmi těžko kontrolovatelný. To je současný velký problém na palestinské straně. Pachatelé útoků to často zdůvodňují dlouhodobou frustrací, izraelskou osadnickou politikou atd. Tato logika je ale naprosto kontraproduktivní nejen pro neomluvitelné násilí na nevinných, ale i proto, že terorem mj. poskytuje záminku pro další přitvrzení izraelských opatření, případně i pro další budování osad.      

Pokud jde o případné trvalejší usmíření mezi Izraelci a Palestinci, zde bohužel zřejmě není příliš prostoru pro optimismus (ale rád bych se pletl). Spíše mám za to, že budeme ještě dlouhá léta svědky podobného „zahnívání“ konfliktu, tak jak jsme to viděli třeba v uplynulém desetiletí. Navíc nelze zapomínat na to, že na obou stranách dnes už stoletého sporu vzniklo tolik různých subjektů, které na konfliktu profitují, že i to bude další velká překážka jeho ukončení.

Vyšlo během léta 2017 v Katolickém týdeníku. Aktualizováno.

Írán a Severní Korea

Krátký rozhovor k postoji Trumpovy administrativy k Íránu a Severní Koreji a ke vztahu mezi oběma zeměmi, který byl začleněn do tohoto článku. 

Velvyslankyně USA v OSN Nikki Haley nedávno řekla, že pokud se nebudou řešit prohřešky Íránu proti jaderné dohodě hned, může se z něj brzy stát stejné nebezpečí, jako je dnes Severní Korea. Mohla by mít pravdu? Jak nebezpečný Írán podle Vás je?

Postoj Nikky Haley i Trumpovy administrativy vůči Íránu je od samého počátku jednoznačně tvrdší, než postoj Obamovy administrativy, takže současná slova Haley nepřekvapí. Charakter íránského a severokorejského režimu je v mnoha ohledech odlišný - ten první je teokratickou republikou, která kombinuje principy ší´itské islámské vlády s demokracií, zatímco druhý totalitární sekulární diktaturou. Už jen tato stručná charakteristika vypovídá, že Severní Korea je v mnoha aspektech kontroverznější a brutálnější. 

To samozřejmě neznamená, že řada prvků íránské politiky není sporných a je také pravda, že oba dva režimy mezi sebou udržují dlouhodobý kontakt a jisté druhy pragmatické spolupráce. 

Podobný přístup, jaký dnes uplatňuje Trumpova administrativa, se podobá kontraproduktivní rétorice Bushovy administrativy o "ose zla". V konečném důsledku může totiž přispět k ještě většímu sblížení Severní Koreje a Íránu, což mohou ve svůj prospěch využít například Čína a Rusko.    

Po projevu amerického prezidenta Donalda Trumpa v OSN Írán otestoval balistickou raketu typu Choramšár, Co to podle Vás znamená? Bylo to "jen" varování pro Trumpa, nebo začátek toho, o čem mluvila Nikki Haley?

Írán se snaží dlouhodobě chovat jako regionální velmoc a odpálení rakety mělo být symbolickou demonstrací této ambice a zároveň vyjádřením vzdoru proti Trumpově politice - a konkrétněji pak právě vůči jeho projevu v OSN. 

Co by se mohlo stát, pokud Trump nedoporučí prodloužení platnosti jaderné dohody, a ta tím pádem spadne ze stolu?

O osudu dohody zvané JCPOA (Joint Comprehensive Plan of Action/Společný komplexní akční plán) z roku 2015, která vstoupila v platnost v následujícím roce, nerozhodují jen USA a Írán, neboť dohoda je vícestranná: Jsou do ní zapojeny také Velká Británie, Francie, Čína, Rusko a Německo. Ostatní signatáři JCPOA mají k Íránu vesměs pozitivnější vztahy než současná Trumpova administrativa.   

Mohl by tedy Írán být časem tak nebezpečný, jako je dnes Severní Korea, nebo se s ním dá přece jen snáze domluvit než s Kim Čong-unem?

Velký rozdíl mezi oběma zeměmi je mimo jiné ten, že Severní Korea disponuje jadernými zbraněmi od roku 2006, zatímco Írán žádné nemá a právě na základě JCPOA se jich vzdal. Severní Korea je rovněž dlouhodobě v mezinárodní izolaci (což narušuje jen její spolupráce s Čínou), Írán je také (s jistými přestávkami: např. během vlády prezidenta Ahmadínežáda) daleko více zapojený do širšího a víceúrovňového mezinárodního dialogu. 

Kurdská realita a české představy

V rozhovoru s kurdsko-iráckým analytikem Karochem Selimem jsem se zaměřil jak na situaci iráckých Kurdů, tak i na jejich komplexnější pozici na současném Blízkém východě. Pokusil jsem se zároveň zjistit, jsou-li informace, které Češi o Kurdech obvykle mají, založené na faktech, nebo jsou spíše českou romantickou představou - podobně jako o některých dalších blízkovýchodních komunitách, které si Češi z různých důvodů oblíbili.      

Je za situace územní roztříštěnosti Kurdů a při současných blízkovýchodních konfliktech možné vnímat Kurdy jako jeden celek, nebo jde spíše o nejednotnou komunitu, která je v každém regionu poněkud odlišná?

Jeden z mnoha armyshopů, kde si členové 
kurdských milicí pešmerga nakupují taktické doplňky.

Kurdové ve čtyřech různých částech Kurdistánu nejsou jednotní, jsou mezi nimi rozdíly v jejich politických postojích i v různých zájmech. Tato roztříštěnost a vzájemné konflikty do značné míry souvisí právě s tím, jaká je geopolitika regionu. Osud Kurdů je totiž do značné míry spjat s politikou států, na jejichž území žijí. V současnosti můžeme tyto rozdíly zřetelně vidět ve formě bojů mezi jednotlivými kurdskými frakcemi jako je Strana kurdských pracujících (PKK) v Turecku a Strana demokratického Kurdistánu (PDK) v Iráku. Jejich vzájemné boje jsou nezřídka krvavé, což znamená, že Kurdové jsou stále připravení se navzájem zabíjet.

Která témata jsou mezi Kurdy nejkonfliktnější? Jsou to kmenové spory, či boj mezi různými politickými frakcemi a vůdci?

Konfliktních témat je celá řada, počínaje tribalismem částí kurdské společnosti, přes náboženské otázky až po politické ideologie. Kurdové byli velmi dlouhou dobu utlačováni, což se muselo na kurdské společnosti negativně projevit. Jedním z největších problémů třeba v současném iráckém Kurdistánu je také korupce.

Suvenýry s kurdskou nacionalistickou
a křesťanskou tematikou na tržišti v Erbílu.

Je při zmiňované nejednotě možné alespoň říci, že většině Kurdů jde o jednu věc: o nezávislý Kurdistán?

Ano je možné říci, že většina Kurdů chce nezávislost, ale i tato touha naráží právě na onu roztříštěnost kurdské společnosti. Otázka nějaké celkové kurdské nezávislosti je tak velmi komplikovaná, neboť podmínky v každé ze čtyř částí Kurdistánu se značně odlišují a nějaké jednotné řešení kurdské otázky je spíš nereálné. Lze si tak spíše představit několik nezávislých Kurdistánů, ale jeden velký Kurdistán je zřejmě jen sen. A co se konkrétně týká nezávislosti iráckého Kurdistánu, kde žiji, tak té dosaženo být může, ale půjde zřejmě o teritorium bez současných sporných území, jako je například město Kirkúk a některé další oblasti.

Až bude poražen Islámský stát, je možné, že se konflikty mezi kurdskými frakcemi ještě prohloubí, nebo to naopak může přispět k tomu, že Kurdové více potáhnou „za jeden provaz“?

Zřejmě bude pokračovat současný status quo politické a ekonomické nestability, vnitřních sporů i konfliktů s centrální vládou. Ale doufám, že se s ním lidé nesmíří a že budou vyvíjet na vládu nátlak, aby více podpořila národní sjednocení, k čemuž je zapotřebí, aby byly podobné rozpory v tuto chvíli ignorovány. A pak také doufám, že budou chtít po vládě, aby uskutečnila zásadní institucionální a ekonomické reformy.

Přestože se na Západě hodně mluví o osudech kurdských jezídů a křesťanů v současných konfliktech, většina Kurdů jsou muslimové. Má náboženství pro Kurdy podobný význam jako jejich etnicita?

Příslušník kurdské milice pešmerga
spadající pod vládní stranu DPK

Sunnitský islám, který je mezi Kurdy obecně nejrozšířenějším náboženství, je pro většinu z nich na podobné úrovni jako jejich etnicita. To je také odlišuje například od Arabů, u kterých může hrát islám někdy větší roli než jejich identita arabská. Pro Araby je islám často prostředkem k dosažení jejich politických cílů, zatímco u Kurdů se takto neděje.  

Jsou mezi Kurdy islamisté, respektive jak velkou část představují? Bojují někteří Kurdové i v řadách ISIS?

I v kurdské společnosti můžeme najít různé typy islamistů, ale většina z nich je umírněná. Nejčastěji se jedná o súfisty, apolitické salafisty, nebo stoupence Muslimského bratrstva. Okrajová skupina Kurdů jsou islamističtí radikálové, z nichž se někteří dokonce připojili k tzv. Islámskému státu (většinové sunnitskému a arabskému). Ale těch je opravdu málo.

Dnešní irácký Kurdistán má ze všech kurdských oblastí k nezávislosti nejblíže a funguje de facto jako samostatný stát jen velmi málo závislý na centrální vládě v Bagdádu. Navíc ho podporuje i Turecko. Jak budou technicky dále pokračovat kroky k jeho reálné nezávislosti?

Je to značně složitý proces, na který není vzhledem k vnitřním rozdělením a konfliktům kurdská společnost zřejmě ještě plně připravena. Prezident iráckého Kurdistánu Masúd Barzání rozhodl, že v o otázce nezávislosti proběhne 25. září 2017 referendum. Politické strany jsou však v této otázce rozděleny na jeho podporovatele a odpůrce. Například kurdské opoziční strany vidí plebiscit spíše jako formu nátlaku na centrální vládu, než že by skutečně plně usilovaly o samostatnost. Po případném nabytí nezávislosti zřejmě také vzroste role Turecka. To vše proces získávání nezávislosti velmi komplikuje. 

Proč vlastně Turecko podporuje irácký Kurdistán a proti potenciálnímu syrskému Kurdistánu naopak bojuje?

Pozice Turecka vůči iráckému Kurdistánu a jeho nezávislosti dnes není zcela jednoznačná. Mám za to, že Turci mají na jeho území hlavně ekonomické zájmy. Mohou proto akceptovat jeho nezávislost, avšak bez města Kirkúk a několika dalších sporných oblastí. Je ale pravda, že Turecko nebude přinejmenším vůči potenciálnímu iráckému kurdskému státu nepřátelské.

V Turecku žije vůbec nejvíce Kurdů ze všech čtyř států s výraznou kurdskou menšinou. Jedná se přibližně o 12 až 14 milionů z celkových 80 milionů obyvatel Turecka. Jak je to vůbec s Kurdy a Turky? Češi mají ve svém povědomí, že mezi nimi existuje „historické nepřátelství“. Je to možné takto charakterizovat?

Od doby Osmanské říše až do turecké současnosti byla vůči Kurdům uplatňována strategie „rozděl a panuj“, byla podporována jejich vnitřní rozdrobenost a Kurdové byli také využíváni k boji proti jiným národům. Turci Kurdy nikdy neuznali jako svébytný národ s politickými a kulturními právy. A tato praxe stále pokračuje. I dnes je velmi těžké si představit, že by Turecko jednoznačně akceptovalo kurdskou identitu.

Obraz heroického boje kurdských milic
v erbílském muzeu.

Proti komu Turci Kurdy využívali? Slyšel jsem o jistém podílu Kurdů při vraždění Arménů během první světové války.

Osmané vyvolávali často rozpory mezi Kurdy navzájem. A některé kurdské kmeny se skutečně během první světové války podílely na protiarménském krveprolévání. To ostatně přiznává řada různých současných kurdských politických uskupení i nevládních organizací. Kurdové se účastnili po boku Osmanů řady jejich válek a i dnes jsou někteří Kurdové podporovaní Tureckem, aby bojovali proti PKK.

S radikálně levicovou PKK Turecko už dlouho bojuje a tento střet přinesl na obou stranách tisíce mrtvých. Na druhou stranu je pravda, že za Erdoğanovy vlády dosáhli turečtí Kurdové zatím největšího zrovnoprávnění v moderní turecké historii. Podporují v Turecku někteří Kurdové přímo Erdoğana a AKP?

Ano, v dnešním Turecku žije řada Kurdů, kteří ho podporují. V zásadě je lze rozdělit do dvou skupin: První je ztělesněna těmi, jimž Erdoğanova politika, která s sebou přinesla neoddiskutovatelný ekonomický vzestup Turecka, hraje do jejich obchodních a ekonomických karet. Druhá skupina turecko-kurdských podporovatelů Erdoğana jsou muslimové, kteří vidí v PKK marxistické uskupení ohrožující islám. Zvláště v dřívějších fázích své politické kariéry dal Erdoğan tureckým Kurdům některá práva, jako například možnost otevření státní kurdské televize a další veřejné služby v kurdských oblastech.

Současná Rojava (kurdský autonomní region v severní Sýrii) má takový úspěch mezi některými levicovými evropskými intelektuály, protože se její vedení snaží zavést socialisticko-demokratický model vlády a bojuje proti radikálnímu islamismu. Má takovýto model kurdského státu či autonomie šanci na dlouhodobější úspěch?

Dva muži v kurdských tradičních oděvech
pod erbílskou citadelou. 

Tento model může být řešením pro multikulturní a multináboženské společnosti Blízkého východu, protože tuto jejich vnitřní rozmanitost akceptuje. V státech jako je Turecko či Írán ho bude ale téměř nemožné uskutečnit, protože ho tyto země vidí jako ohrožení své národní bezpečnosti.

Do jaké míry je propojená politika v syrské Rojavě s PKK na tureckém území? Má Erdoğan pravdu, že se jedná de facto o dvě strany téže mince, tudíž i proti syrským Kurdům z Rojavy bojuje jako proti teroristům?

Není žádným tajemstvím, že PYD nebo YPG (strany a milice v regionu Rojava) sdílejí velmi podobnou ideologii jako PKK a její vůdce Abdullah Öcalan. Mezi PKK a Rojavou existují historické vazby, které souvisí mimo jiné s tím, že Öcalan v Sýrii v 80. a 90. letech pobýval. PYD ale usiluje především o kurdská práva v syrské části Kurdistánu a neohrožuje přímo Turecko.

Donedávna existoval mezi tureckou vládou a PKK mírový proces, do kterého byl zapojený dokonce uvězněný Öcalan. Je stále možné považovat PKK za radikální či teroristickou organizaci, nebo se umírnila?

Od devadesátých let probíhaly různé rozhovory, které měly vyřešit kurdskou otázku, ale ty v zásadě nic nepřinesly. Zmiňované rozhovory s Erdoğanovým establishmentem byly spíše jeho taktikou, jak získat kurdské voliče. Turecká vládní strana AKP chce ve skutečnosti vyřešit kurdskou otázku bez zohlednění požadavků PKK a Öcalana. Erdoğan má řadu ekonomických a politických důvodů, aby nadále považoval PKK za teroristickou organizaci, což nic nemění na tom, že pro miliony Kurdů PKK stále představuje velkého bojovníka za kurdská práva.

Jak Kurdové vnímají americkou blízkovýchodní politiku a nyní aktuálně první Trumpovy kroky na Blízkém východě? Mám na mysli jeho nedávný raketový útok v Sýrii, návštěvu Saúdské Arábie, Izraele...

Kurdové pohlíží obecně na USA jako na velmoc, která je partnerem a oporu jejich zájmů. To začalo hlavně George Bushem starším, který hodně omezil moc Saddáma Husajna, jenž Kurdy do té doby brutálně utlačoval. Ostatně po první porážce Saddáma v roce 1992 také vznikla dnešní kurdská autonomie v Iráku. Obecně má řada Kurdů v oblibě zvláště republikánské prezidenty, a řadu příznivců měl tak i Bush mladší, který Saddáma svrhl. A své kurdské příznivce má dnes samozřejmě i Trump. Je ale pravda, že část Kurdů vidí v USA také zloděje kurdské ropy.

Franz Kafka a Protokoly siónských mudrců
v iráckém kurdském knihkupectví 

A jaký je vlastně vztah Kurdů k Izraeli? V kurdských knihkupectvích v Iráku je možné vidět množství knížek o izraelské politice…

Přestože pod vlivem médií – ať už těch z arabského světa nebo nábožensky zaměřených – sympatizuje řada Kurdů spíše s Palestinci, tak pro velkou část Kurdů nepředstavuje Izrael nepřítele. Dokonce se zdá, že mezi sekulárními a mladými Kurdy popularita Izraele spíše narůstá, neboť jsou si vědomi toho, že někteří Izraelci a židé s Kurdy solidarizují. A naopak určité muslimské země vidí v podpoře kurdské nezávislosti „izraelský projekt“, který má muslimská území ještě více rozdělit. (Více o izraelsko-kurdských vztazích v tomto článku)

A co postoj Kurdů k židům? Je stejný jako k Izraeli, nebo je mezi Kurdy přítomen i antisemitismus? V Erbílu se dají koupit jak knížky od Franze Kafky, tak i známý antisemitský spis „Protokoly sionských mudrců“…

Někteří Kurdové, kteří naslouchají kázání určitých imámů, mohou být naladění proti-izraelsky, anti-sionisticky a někdy dokonce i antisemitsky. Na druhou stranu tyto postoje obvykle nedosahují nějakých radikálních podob. V Kurdistánu žilo v minulosti mnoho židů, kteří měli se svými muslimskými sousedy dobré vztahy. Mezi lidmi koluje na tyto témata množství příběhů a řada místních kurdských názvů má stále své tradiční židovské (kurdsky „Julakan“) kořeny.

Karoch Selim (úplně vlevo)

Jak vidíte aktuální vztahy mezi Čechy a Kurdy?

Pozitivně. Česká republika nedávno třeba podpořila irácké Kurdy v boji proti IS a některé české společnosti začaly investovat v iráckém Kurdistánu, například v zemědělství. V roce 2015 byla také založena česko-kurdská obchodní komora. V Erbílu, kde žiji, si třeba jeden kurdský podnikatel otevřel velký hotel, který se jmenuje „Karlovy Vary“. Řada Kurdů také zamířila do Česka jako turisté a studenti. To vše jsou příznaky dobře se rozvíjejících vzájemných vztahů.

Díky za rozhovor!

Karoch Selim je nezávislý analytik zaměřující se na sociální a politický rozvoj Kurdů. Vystudoval obchodní management na University of Kurdistan a žije v Erbílu.

Vyšlo na iDnes, 29. 6. 2017