Krátký koment k nové izraelské vládě

 Lidovky, 27. 12. 2022

2. díl přednáškového seriálu o izraelské politice - izraelská náboženská a radikální pravice

 

Prinášám vám zbrusu nový přednáškový seriál, který se v několika dílech pokusí přiblížit fungování izraelské politiky na případu ideologického směřování tamních politických stran. 

Ve druhém díle se - opět v kontextu výsledku nedávných izraelských voleb - podíváme na vývoj a současnost náboženské a radikální pravice.

První díl: Sekulární pravice - od Žabotinského k Netanjahuovi

Pár kusů stále na skladě..

Šalóm & Salám! 

Chcete-li potěšiti své drahé, známé či ideologicky spřízněné ku Chanuce, svátku Las Posadas, oslavám Slunovratu či prostě jen k Vánocům, vězte, že jsou stále ještě na skladě + zaopatřím věnováním!

Rabíni naší doby - 150,- 

Izrael a Palestina (předposlední vydání) - 200,-

Korán, meč a volební urna - 220,-

Nemusíte utrácet za dobírku - k ceně připočtu pouze bublinovou obálku a poštovné (tzn. odhaduji tak 50-60 kaček navíc).

Celkovou částku pak pošlete na 173196267/0300. 

V případě zájmu pište na marekcejka@yahoo.com

Máte-li fejzbuk a máte mě v přátelích, pište plíz na messenger. 

1. díl přednáškového seriálu o izraelské politice - tentokrát o izraelské pravici

Prinášám vám zbrusu nový přednáškový seriál, který se v několika dílech pokusí přiblížit fungování izraelské politiky na případu ideologického směřování tamních politických stran. V prvním díle je - i v kontextu výsledku nedávných izraelských voleb a návratu "Bibiho" Netanjahua - na řadě pravice. 

Tady najdete druhý díl: Radikální a náboženská pravice: Od rabína Kúka k Ben Gvirovi. 

A zde ještě uvedení seriálu pro novou blogovou platformu medium-seznam.

Díl první – izraelská pravice

Vážení čtenáři, kteří se zajímáte o Blízký východ, o Izrael pak zvláště: Rozhodl jsem se pro vás připravit zbrusu nový seriál článků a přednášek, který vám přiblíží fungování izraelské politiky. Je to oblast, kterou se zabývám už více než dvě dekády, přičemž Izrael navštěvuji od roku 1998 a celkově jsem strávil v této zemi téměř dva roky života. Naposledy jsem do Izraele zavítal v rámci workshopu telavivské univerzity toto léto. Pevně tedy doufám, že vám mám k fungování této země co povědět.   

Izrael se poměrně často objevuje v různých souvislostech v českých diskusích o zahraničím dění. To souvisí s do jisté míry s jeho specifickým poutem s našimi zeměmi. Na toto téma ostatně najdete můj dřívější seriál článků popisující vztahy od Masaryka až k Zemanovi. Navzdory tomuto poutu bývají diskuse o Blízkém východu a Izraeli u nás často nepřesné a širší kontext postrádající. Tyto nedostatky bych se svým článkově-přednáškovým cyklem rád pokusil aspoň mírně korigovat. 

Diskuse o Izraeli u nás nedávno oživily nedávno proběhlé parlamentní volby, ve kterých se Benjamin Netanjahu, který se stal ztělesněním izraelské politiky poslední dekády, po krátké odmlce vrátil k moci. V přednášce se ale dozvíte nejen o něm, ale budete mít možnost porozumět širšímu kontextu izraelské pravice, a to už od dob před vznikem Izraele, kterému předcházel britský mandát Palestina. 

Právě v té době se zrodilo takzvané revizionistické sionistické hnutí, u jehož kolébky stál Vladimír Žabotinský. Toto hnutí velmi ostře reagovalo na levicové sionisty kolem Davida Ben Guriona, budoucího izraelského premiéra. Žabotinský však nečekaně zemřel a na jeho místo nastoupil Menachem Begin, pozdější první izraelský pravicový premiér. Právě pod jeho vedením pokračovala revizionistická milice Irgun – od které se v roce 1940 odštěpila ještě radikálnější Lechi – nejen v boji proti Arabům, ale zahájila i ozbrojenou kampaň proti Britům. Britové tak stále častěji obviňovali tyto milice z terorismu. Lechi šla ve své protibritskosti a naivitě dokonce tak daleko, že se pokusila i o spojenectví s nacisty, kteří se jí však jen vysmáli… Pravicově-nacionalistické násilí milicí vyvrcholilo útokem na hotel Král David v Jeruzalémě v r. 1946 a masakrem vesnice Dejr Jásín o dva roky později. Ten je považován za jeden z hlavních spouštěčů uprchlického exodu palestinských Arabů v období 1948-49.

Po ukončení války za nezávislost se izraelský politický systém postupně stabilizoval. Jeho klíčovým komponentem byly od prvních voleb do Knesetu v roce 1949 až do 70. let levicové strany. Zde je třeba mít na paměti, že ač si dnes Izrael ideologicky „přisvojuje“ jak politická pravice v Izraeli, tak třeba i v České republice, byla to hlavně Ben Gurionova levice, která měla největší zodpovědnost za jeho vznik i za první desetiletí jeho existence a vývoje. Dnešní pravicová dominance je do značné míry už další, od svých základních rysů v některých ohledech již značně vzdálená, kapitola.   

    

Ale zpět k vývoji po roce 1948: Část dřívějších revizionistických radikálů přešla do opozičních pravicově-nacionalistických, převážně sekulárních, stran, hlavně pak do Chérutu, v jehož čele stanul nám už známý Menachem Begin. Ten si s Ben Gurionem ani na politickém kolbišti nemohl přijít na jméno (někdy i doslova..). V 50. letech se revizionisté zviditelnili například zarytým odmítáním  reparací ze strany poválečného Západního Německa.   

Po Šestidenní válce v roce 1967 začala v Izraeli posilovat náboženská a radikální pravice napojená na hnutí izraelských osadníků. Na ty se podrobně podíváme v další přednášce věnované právě těmto politickým proudům. Hlavní část sekulární pravice – Chérut – se v té době přetransformovala na Gachal a později Likud a stále posilovala svůj politický vliv. V roce 1977 pak Likud – tedy sekulární pravice – poprvé ve volbách zvítězí a v čele Izraele stane po dekády trvající levicové hegemonii pravicový premiér. Není jim nikdo jiný, než náš starý známý jestřáb Begin. Jenže ten všechny překvapí, když ukáže svoji pragmatickou tvář, neboť právě on se stane prvním izraelským premiérem, který uzavře mírovou smlouvu s arabskou zemí – navíc tou nejvíce nepřátelskou – s Egyptem. V postoji k Palestincům však Beginova politika zůstane tvrdá. Tato tendence pokračuje v první polovině 80. let i za jeho nástupce Jicchaka Šamira, jednoho z bývalých velitelů milice Lechi. Právě za jeho vlády pak vypukne v roce 1987 první palestinská intifáda. 

Když na přelomu 80. a 90. let skončí studená válka, dostane se Šamir pod tlak USA, který ho má motivovat k ústupu z jeho tvrdých pozic a nasměrování politiky více k míru s Palestinci. V roce 1992 nakonec na úkor Strany práce prohraje volby, což pootevře izraelské dveře k mírovému procesu 90. let. Ten se ale stále více komplikuje a po vlně radikálně pravicového a islamistického násilí mu padne za oběť i hlavní izraelský politický protagonista – Jicchak Rabin. Zemře ranami z pistole, které po něm vypálí izraelský pravicový radikál. Přesto následné volby přivedou po chybách Rabinova nástupce Šimona Perese na čas k moci nového vůdce Likudu, kterým je Benjamin Netanjahu. Ten je zanedlouho v souvislosti s korupčním skandálem nucen odstoupit a formálně více pro-mírová levice vedená Ehudem Barakem se ještě na chvíli vrátí k moci. V roce 2000 však překvapivě Likud v atmosféře nové palestinské intifády opět sestaví vládu, tentokrát v čele s Arielem Šaronem. Ten má dokonce daleko více „jestřábí“ pověst než Netanjahu, přesto se podobně jako Begin, i on nakonec stane pragmatičtějším. Kromě tvrdého potlačování intifády totiž sáhne k evakuaci osad z pásma Gazy. V důsledku této politiky nakonec z Likudu odejde a zakládá novou stranu Kadima. Počátkem roku 2006 upadne Šaron do komatu, ze kterého se již nikdy neprobere. To opět otevře cestu jeho bývalému vnitrostranickému konkurentovi Netanjahuovi, který se v roce 2009 triumfálně vrátí do premiérského křesla. 

Uplynulá dekáda je tak v izraelské politice zcela v režii „Bibiho“, jak se Netanjahuovi doma přezdívá. Udržuje si neutuchající popularitu mezi důležitým segmentem izraelské společnosti, přičemž naděje na obnovu mírového procesu s Palestinci za jeho vlády výrazně klesají. Bibi je strhujícím a charismatickým politickým řečníkem, ale také geniálním manipulátorem. V průběhu jeho vlády také  znovuožívá jeho korupčnictví. To ho po křečovitých snahách setrvat u moci nakonec stojí v roce 2021 premiérské křeslo, do kterého se však o rok později má znovu možnost triumfálně vrátit. 

Právě v těchto dnech Netanjahu sestavuje zřejmě nejvíce pravicově-nacionalistickou a nábožensky zaměřenou vládu v dějinách moderního Izraele. Daleko více se však nejen o Bibim, ale i o jeho předchůdcích, dozvíte v prvním díle přednáškového seriálu o izraelské politice. Přeji vám dobrý poslech!        

            

Na tuto přednášku navážou v budoucnu další tři části: 

2. Izraelská náboženská a radikální pravice

3. Náboženské strany

4. Sekulární a liberální strany.    

Judaismus a politika v Izraeli

 

Vnitropolitická situace v Izraeli bývá ve sdělovacích prostředcích často ve stínu napjatých vztahů mezi izraelskými Židy a Palestinci. Přitom vztahy mezi judaismem a politikou v židovském státě nejsou o nic méně zajímavé a důležité. Vzájemné provázání judaismu s izraelskou politikou je také příčinou mnoha vnitřních konfliktů a v neposlední řadě ovlivňuje i izraelsko-palestinský spor. Tato kniha se českému čtenáři snaží zpřehlednit zajímavou a složitou problematiku. Zároveň se pokouší odpovědět na řadu otázek: Půjde Izrael i nadále cestou demokracie, či se více přiblíží k teokracii? Proč mají náboženské politické strany v Izraeli takový vliv? Jaký vztah mají zbožní Židé k sionismu? Jak souvisí náboženství s výstavbou židovských osad?... Kniha je určena nejen odborníkům, ale každému, kdo se o Izrael zajímá.

Vydáno: 2009, Barrister & Principal

Počet stran: 280

Jazyk vydání: český

Autor obálky: Čestmír Kučera

Vazba knihy: měkká / brožovaná

ISBN: 978-80-87029-39-8

Rozhovor k výsledkům izraelských voleb 2022

Po loňských izraelských volbách se mluvilo o konci dlouholeté éry vlády Bibiho Netanjahua. Ukazují aktuálně proběhlé volby, že věštění jeho politického konce bylo předčasné?

MČ: Věštění konce Netanjahua bylo spíš zbožné přání, ale kdo situaci sledoval dlouhodoběji, tak musel vědět, že Bibi se jen tak nevzdá. Od doby, kdy v roce 2021 přišel o premiérský post, tak nebyl pravomocně odsouzen a nedošlo ani jiným způsobem k administrativnímu omezení jeho politické kariéry. I zdraví mu nadále sloužilo velmi dobře a bylo tedy jasné, že v bezčasí podivného a neúspěšného politického slepence vedeného nejdříve Naftali Bennetem a pak Jairem Lapidem, je možnost jeho návratu velmi reálným scénářem. O Bibim si můžeme myslet, co chceme, ale v Izraeli není charismatičtějšího a obratnějšího politika a rétora než je on. Není tedy překvapivé, že má svůj tábor věrných stoupenců, kteří ho neopustí prakticky za žádné situace.      

"Bibi"

Ty aktuální byly pátými volbami do Knesetu za posledních tři a půl let, od dubna 2019. Jak tohle období rychlého sousledu voleb proměnilo izraelskou politiku? Jaké politické frakce nejvíce narostly?

Hned na první pohled se může zdát překvapivou proměnou dynamicky narůstající popularita osadnických náboženských extrémistů. Pokud se však na tento fenomén podíváme blíže, nemusí být údiv nad tímto faktem tak veliký. V mezidobí 2009-2021 totiž dělal Netanjahu vše pro to, aby posílil bezohlednou aroganci izraelských osadníků i jejich politiků a aktivistů na okupovaných územích. Jeho nástupce Bennett byl sám také velkým příznivcem osadnictví a Lapid nemohl během pár měsíců své provizorní vlády vyřešit v tomto ohledu vůbec nic. 

Izraelské osady jsou celkově v rozporu s mezinárodním právem, což ale neznamená, že všichni jejich obyvatelé jsou extremisté. Mnoho lidí totiž žije v osadách pragmaticky, protože je k tomu vláda motivuje výhodnými pobídkami. Ideologičtí extremisté tak mezi nimi tvoří spíše velmi hlasitou menšinu. Z atmosféry otevřené podpory osadnictví izraelskými vládami však profitovali i oni. Agresivní propagandou tak zaujali hlavně mladou generaci izraelských nacionalistů. To je velmi nebezpečná tendence pro budoucnost izraelské společnosti  jako celku.    

Dlouhodobým varovným signálem, který výrazně zarezonoval v aktuálních volbách,  je i úpadek izraelské liberální levice. Na to v posledních volbách doplatila třeba strana Merec, která se tentokrát do parlamentu vůbec nedostala. Naopak strany ultraortodoxních charedim podle výsledků mírně posilují: To je opět dlouhodobá tendence, značící, že další silně nedemokratická část izraelské společnosti nabírá na politické síle. Řetězec voleb v uplynulých tři a půl letech tedy dobře ilustruje posuny izraelské společnosti směrem k iliberalismu.    

Deník Haaretz mluví o ideologii Bena Gvira jako o třetí nevětší politické síle v současném Izraeli. Co je Ben Gvir zač a co je takzvaný kahanismus? 

Kahanismus je ideologie spojená se jménem americko-izraelského rabína Meira Kahaneho (1932–1990). Její podstatou je vybudování militantní židovské teokracie a naprosté podřízení či přímo nedobrovolný „transfer“ Arabů z palestinských území a Izraele. Od ostatních izraelských radikálně pravicových stran se kahanismus vždy odlišoval svým negativismem vůči izraelskému establishmentu a neskrývaným důrazem na násilí a rasismus. V Izraeli byla Kahaneho strana Kach (i nástupnická Kahane žije!) zakázána a například v USA a EU se dostala na seznam teroristických organizací. Moderní kahanisté, či přesněji neo-kahanisté, se tak musejí navenek přinejmenším na veřejnosti chovat zdrženlivěji a méně agresivně, než jejich otec-zakladatel. To je i případ Ben Gvira, který balancuje na hraně agresivity a násilí a zároveň je stále akceptovatelný se účastnit voleb. Sám například fyzicky napadl arabského poslance Knesetu či hrozil neozbrojeným arabským „sekuriťákům“ na parkovišti svou osobní pistolí. Když však vstoupil do politiky, sundal ve svém bytě ze zdi obraz osadnického masového vraha Barucha Goldsteina, který v roce 1994 postřílel v Hebronu 29 modlících se Palestinců.  

Ben Gvirův fenomén je pozoruhodný i svými vnitroetnickými souvislostmi – poukazuje totiž na „orientalizaci“ izraelské extrémní pravice. Sám Ben Gvir má totiž po svých rodičích irácké a kurdské kořeny. Je známo, že pravice měla mezi „orientálními“ Židy tradičně silný elektorát, protože historicky to byla právě aškenázská levice a liberálové, kteří se na „orientálce“ dívali přes prsty. Jenže i ultrapravici v podstatě donedávna dominovali aškenázové – typicky třeba právě americký rabín Meir Kahane či další extremističtí rabíni jako Moše Levinger či Šalom Ber Wolpo. Ben Gvirova strana Židovská síla však přivádí na scénu „orientální“ židovské extrémisty, což není jen případ jeho samého, ale třeba i spoluzakladatele strany Michaela Ben-Ariho, který je afghánsko-íránského židovského původu. Ben Ari se mimo jiné proslavil tím, že se nechal vyfotografovat, jak ve své poslanecké kanceláři trhá na kusy křesťanský „Nový zákon“. Není bez zajímavosti, že izraelská ultrapravice nenávidí nejen muslimy, ale i křesťany – a samozřejmě též liberální židy.  

Itamar Ben Gvir, Michael Ben Ari a Baruch Marzel (zprava)

Mám za to, že kdyby existovala v Izraeli politická vůle, měli by i neo-kahanisté typu Ben Gvira v politice stop. Jenže netanjahuovská dekáda udělala s izraelskou společností i politikou své a lidé jako Ben Gvir – ostatně jeho politický spojenec Becalel Smotrič je jen Ben Gvirovou bleděmodrou verzí – jsou v dnešním Izraeli politickými jazýčky na vahách.    

Znamená nárůst neo-kahanismu potenicální vyostření izraelsko-palestinských vztahů?

Je to dost pravděpodobné. Záleží teď, jaké posty v nové vládě neo-kahanisté získají. Pokud budou souviset s justicí a vnitřní bezpečností, nastane více represí, které vyvolají zpětně z palestinské strany násilí. Ben Gvir je také oblíbenec takzvané „hilltop youth“, tedy fanatických mladíků, kteří obsazují vrcholky v okolí izraelských osad a staví „nelegální“ (myšleno z pohledu izraelského práva, z hlediska mezinárodního práva jsou všechny osady nelegální) osady na vrcholcích v jejich blízkosti. Tato mládež je enormně agresivní a brutální vůči Palestincům a nezřídka se i izraelská armáda bojí dostat se s ní do konfliktu. Tito výrostci budou mít nyní místo žluté zelenou a jejich drzost a agresivita bude ještě větší. To může být vodou na mlýn palestinskému Islámskému džihádu, militantům z Hamásu a dalším extrémistům.   

Hilltop youth z osadnického outpostu Ha-Baladim si vytvořili speciální
"pirátskou" vlajku, na které je lebka s pejzy a typickou osadnickou
pletenou jarmulkou (viz také zde). 

Velmi specifickou roli hraje nejen kvůli velké populaci ruských Židů Izrael v diplomatických třenicích v souvislosti s ruskou invazí na Ukrajinu. Jak můžou volby proměnit dosavadní izraelské lavírování?

Budoucnost Netanjahuovách vztahů s Putinovským Ruskem působí poněkud tajemně a sám jsem velmi zvědav, jakým směrem se jeho vláda v tomto ohledu vydá. V současnosti sice Bibi mluví o tom, že má sympatie k Ukrajině a jednoznačně neodmítl ani možnost zbraňových dodávek pro ni. To je dost velký rozdíl oproti minulosti, kdy byl Netanjahu známý svým blízkým vztahem k Putinovi. Za jeho vlády tak byla například dohodnuta koordinace aktivit izraelského a ruského letectva nad syrským vzdušným prostorem. A nejen to. Dnes se sice mluví o íránských dronech používaných Ruskem na Ukrajině, ale už je méně zmiňována skutečnost, že to byl právě Netanjahuův establishment, který dříve Rusku rovněž poskytl spolupráci v oblasti vojenských dronů. To se poté Izraeli vrátilo jako bumerang: Izraelci totiž zjistili, že jeden z íránských dronů sestřelených nad Sýrií, byl v podstatě izraelskou dronovou technologii původně dodanou Rusku, které ho následně poskytlo Íránu…      

Rozhovor vyšel na A2arm 5. 11. 2022. Dotazy kladl Matěj Schneider. 

Koment k izraelským volbám 2022

LN: Co znamená volební vítezství Netanjahua pro Izrael? 

Izrael se zrodil z velmi levicově-liberálních kořenů, ale od 70. let můžeme sledovat jednoznačnou tendenci posunu k nacionalistické a náboženské pravici, která postupně redefinuje původní hodnoty Izraele. A Netanjahu je právě vyjádřením této tendence z perspektivy sekulárně-nacionalistické pravice. Zároveň tyto volby potvrdily také fakt, že disponuje charismatem, které mu i přes všechny kontroverze kolem jeho osoby zachovává stálý tábor skalních příznivců.    

LN: Co znamená úspěchu kontroverzního politika Ben Gvira, se kterým bude Netanjahu takřka jistě vytvářet koalici?

Ben Gvir je vyjádřením druhé zmiňované tendence: Dlouhodobého vzestupu nábožensko-nacionalistické pravice a její radikalizace. Ta původně nebyla tak extremistická a radikálové v jejích řadách zůstávali spíše na společenské i politické periferii. Že se nyní stávají hlavním politickým proudem je mimořádně nebezpečné nejen pro izraelskou společnost, ale také pro Palestince, kteří důsledky proměn izraelské politiky pocítí velmi silně.    

Část odpovědí je b tomto textu na dnešních Lidovkách.

Nové vydání Izraele a Palestiny

Po delší odmlce se mi podařilo dotáhnout ke zdárnému konci přepracovanou reedici mojí druhé knížky, která poprvé zamířila do knihkupectví v roce 2005. Je to tak už páté vydání + vyšla minimálně ještě jeden dotisk, tak jestli dobře počítám, dorazilo za těch 17 let k čtenářům asi 6-7 tisíc knížek a já všem moc děkuji za zájem! Sice jsem na vás nezbohatl, ale vědecké a popularizační potěšení nevyčíslí žádné ojro, kačka, šekel ani dirham:D 

Nové vydání má i nového nakladatele (jednoho z nástupníků toho původního) a moc děkuju všem v nakladatelství za vstřícnost. Hlavně typograf Česťa Kučera si se mnou za ty necelé dvě dekády užil a i díky němu vypadala knížka vždy k světu. Aktuální vydání má nejen novou obálku a podtitul, ale také uvnitř spoustu aktualizací a lehčích restrukturalizací. Asi to nebude na první pohled vidět, ale malinkých detailů je tam aktualizovaných spousta (mmch. řada aktérů umřela - tak jsem uzavřel jejich letokruhy, konalo se několik voleb, letos v létě jsem si definitivně ověřil, že osadnické hnutí Guš Emunim definitivně zaniklo a jiné větší či menší prkotiny). Ale hlavně jsem zcela předělal závěr, kde jsem řadu detailů konzultoval mj. s Pavlem Baršou či Břetislavem Turečkem či mnohými účastníky - odborníky na Blízký východ od Kolumbie až po Jižní Koreu - na letošním letním workshopu pořádaným telavivskou univerzitou. Všem moc děkuji za ochotu!       

Nové vydání knížky také vychází shodou okolností v podobný okamžik, jako v tomto semestru učím již po dvacáté za sebou v řadě kurz Izrael a Palestina na FSS MU.  

Pár částí závěru dávám k nahlédnutí níže. Knížka samotná by měla být dostupná normálně v knihkupectvích a v internetových obchodech. Pokud si ji ale objednáte přímo ode mě (já ji samo též musím nakupovat, ale o něco levněji), střelím vám ji též za lepší cenu a případně zaopatřím věnováním. Takže klidně si o ni napište na můj mail marekcejkayahoo.com Ideálně pak předám osobně v Brně nebo můžu někde nechat. Vždyť Vánoce, Chanuka, Ramadán a možná i Armageddon se blíží, takže čtěte rychle;) 

Výběr z aktualizovaného závěru:

Trumpovo vypovězení jaderné dohody s Íránem i Abrahamovské dohody byly velmi pozitivně reflektovány izraelskou mainstreamovou politikou i společností. Naopak pro Palestince se posílení izraelského spojenectví s některými arabskými státy stalo jen dalším symbolem toho, co nazývají „normalizace okupace“. To v praxi znamená, že už přinejmenším významná část arabského světa nemusí přikládat jejich osudu takovou váhu jako v uplynulých dekádách. Jinými slovy: Mír arabského světa s Izraelem už nemusí být nutně podmíněn spravedlivým vyřešením izraelsko-palestinského sporu.

...

Stávající situace izraelsko-palestinského konfliktu tak nedává příliš optimismu do budoucna a nutně vyvolává otázku, jestli vůbec existuje ještě nějaká reálná vůle ke smíření. Pokud se zeptáme běžných lidí na obou stranách konfliktu, zřejmě vám odpoví kladně. Koneckonců i v atmosféře současného napětí stále narazíme mezi Izraelci a Palestinci na řadu mírových iniciativ a dalších aktivit, i když oproti podobným aktivitám v 80. a 90. letech se jedná o útlum. Stále ale platí, že problém nespočívá v rovině nenávisti na úrovni obyčejných lidí. Jistou výjimkou může být radikální mladá generace palestinských a izraelských nacionalistů. Ta dospívá jak v uprchlických táborech Západního břehu, tak v provizorních židovských osadách – „outpostech“ – na vrcholcích strategických pahorků v témže regionu.

...

V dravé izraelské ekonomice se stal z otázek bezpečnosti a výstavby židovských osad velmi lukrativní byznys. Do něho je v destruktivní logice konfliktu paradoxně zapojena i palestinská ekonomika. Na výstavbě osad se totiž podílejí také některé palestinské firmy a dělníci. Otázky kolaborace v palestinské společnosti jsou tak jevem, který naznačuje, že v prostředí nedořešeného sporu je mnoho Palestinců už přinejmenším apatických, ne-li zlomených. Dochází také k jistým generačním konfliktům. Část starších generací Palestinců pociťuje nad vývojem konfliktu vzdor spojený se zahořklostí a cítí se jako oběti, zatímco minimálně část mladší generace ztrácí o konflikt zájem a pokouší se „normálně žít“. Tato tendence je patrná ještě více na izraelské straně, kde je podobná snaha výrazně snáze uskutečnitelná, neboť není komplikována dlouhodobou okupační politikou a obstrukcemi s ní spojenými. Nemalá část Izraelců, z nichž mnoho obývá telavivskou aglomeraci, tak žije ve svých společenských „bublinách“, ve kterých jim realitu konfliktu citelněji připomene snad jen vojenská a záložní služba či občasné salvy raket Al-Kasám z pásma Gazy.

Všechna vydání 2005-2022

Komentář k příběhu Edity Landesmann

Napínavý příběh paní Edity Landesmann (Stiassné), který začal v Brně a následně pokračoval mj. v britském mandátu Palestina. Právě jeho kontext jsem byl přizván lehoulince okomentovat z prostor brněnského židovského hřbitova.

Edith Landesmann, rozená jako Edita Stiassná v Brně v roce 1926, zažila naplno všechny poryvy 20. století. Z prominentní dcery židovských rodičů, kteří byli velmi činní v brněnské židovské obci, se po příchodu Hitlera stala občanem 2. kategorie, posléze uprchlíkem v Palestině, kam se rodině podařilo dostat těsně před vypuknutím války. Velice rychle se v novém prostředí zabydlela, naučila se hebrejsky, utekla od rodičů a nějakou dobu žila v kibucu. Poté se aktivně zapojila do vzniku státu Izrael a procestovala celý svět. Její životní pouť byla nesmírně pestrá, dobrodružná a i přes ztrátu většiny příbuzných za holokaustu si Edith uchovala velký optimismus. "Měla jsem v životě štěstí, vždycky jsem stála na slunné straně," hodnotí po letech. Poslechněte si její vzpomínky doplněné o malý exkurz do dějin a reálií britského mandátu Palestina a Izraele.

Link na pořad najdete tady. 

Důsledky šestidenní války zůstávají i po 55 letech zásadním zdrojem izraelsko-palestinského konfliktu

Před pětapadesáti lety skončila šestidenní válka, v níž Izrael jednoznačně porazil koalici arabských států, v čele s Egyptem, Jordánskem a Sýrií, a obsadil rozsáhlá území v regionu. Význam tohoto vojenského střetu a jeho vnímání současnou izraelskou i arabskou společností přiblížil v rozhovoru Marek Čejka. Docent působící na Fakultě regionálního rozvoje a mezinárodních studií Mendelovy univerzity a Fakultě sociálních studií Masarykovy univerzity v Brně, mimo jiné podotýká, že velká část aktuálních problémů izraelsko-palestinského konfliktu souvisí právě s otázkami, které přinesla válka z června 1967.

Izraelem kontrolované území se v šestidenní válce přibližně trojnásobně zvětšilo. Přesto, nemýlím-li se, šestidenní válka ve své době nebyla izraelskou společností i politickým vedením chápána jako pokus o území expanzi. Změnila se v tomto směru s odstupem pětapadesáti let interpretace konfliktu z června 1967?

Na rozdíl od Suezské krize (1956), kdy Izrael vrátil válkou dobyté území Sinaje Egyptu, nebylo po roce 1967 zjevné, že by Izrael počítal v dohledné době s něčím podobným. Pásmo Gazy, Západní břeh, poloostrov Sinaj i Golanské výšiny zůstávaly nadále pod jeho okupační správou. Nedlouho po šestidenní válce přišel Izrael s tzv. Allonovým plánem, pojmenovaným podle tehdejšího izraelského vice-premiéra (Jig’ala Allona, pozn. redaktora), který měl řešit otázku navrácení části okupovaných území Jordánsku. Izrael by si zároveň jejich větší část ponechal jako nárazníkové zóny.

K implementaci tohoto záměru však nedošlo. Dění nasvědčovalo spíše tomu, že Izrael má s dobytými územími vlastní strategické plány. Svědčilo o tom nejen budování vojenských základen na nich, ale i umožnění izraelským civilistům, aby se začali na těchto územích usazovat. S politikou plánovaného osídlování okupovaných území započala levicová vláda Lévyho Eškola. Když se koncem sedmdesátých let dostala k moci pravice, dostalo osadnictví ještě větší podporu. Tento trend přetrvává v podstatě do současnosti.  

Kloníte se k názoru, že šestidenní válka překreslila štěpící linie v izraelské společnosti, když podnítila jistou eskalaci radikálních náboženských hnutí, díky čemuž se v následujících letech stále více projevoval rozdíl mezi sekulárně a ortodoxně orientovanými Židy?  

Nemyslím si, že by je zásadně překreslila, ale určitě je zdůraznila. Prohloubil se hlavně fundamentalismus a politický extremismus v táboře náboženských sionistů. Například důležitá a původně středová a umírněná Národní náboženská strana se začala stále více přibližovat rodícímu se fundamentalistickému hnutí židovských religiózních osadníků. Konflikt mezi sekulárními židy a charedim, tedy ultraortrodoxními, však s šestidenní válkou přímo nesouvisel. Tam se jednalo spíš o hodnotový spor liberální demokracie versus židovské teokratické tendence. 

Počítám, že šestidenní válka představuje klíčový moment v kolektivní paměti Palestinců s ohledem na obsazení Západního břehu Jordánu, východních částí Jeruzaléma i pásma Gazy. Jak je ale po více než půlstoletí vnímána v okolních arabských zemích, které byly Izraelem vcelku jednoznačně poraženy?

Nejvýrazněji je vnímána v Sýrii, protože na rozdíl od Egypta nedostala zpátky dobytá území Golanských výšin. V době mírového procesu v devadesátých letech bylo k vyřešení otázky Golan velmi blízko, ale hlavně skrze tehdejší změny v izraelské politice k ní nedošlo. Osud Palestinců po roce 1967 byl často využíván propagandou různých muslimských zemí, avšak dnešní Blízký východ se i z tohoto pohledu mění. Palestinská otázka je často zastíněna aktuálními konflikty, které vypukly po arabském jaru. Některé arabské země se staly taky velmi pragmatické a s Izraelem stále více prohlubují kontakty bez ohledu na osudy Palestinců.     

Jedním z důsledků šestidenní války a okupace Západního břehu Jordánu jsou také židovské osady, které v mnoha případech vznikly na původních základnách a stanovištích izraelské armády. Souhlasíte s tvrzením, že jejich existence a především další rozšiřování jsou dnes jedním z nejvíce problematických aspektů izraelsko-palestinského konfliktu?

Ano, souhlasím. Pokračování osadnické politiky ze strany Izraele je nejproblematičtějším bodem vzhledem k přístupu k Palestincům. Pokud by byla osadnická politika v duchu mírového procesu zastavena či alespoň redukována, mám za to, že Palestinský stát by mohl už v nějaké víceméně životaschopné podobě existovat. Byť by ten i tak byl velmi závislý na Izraeli – přinejmenším ekonomicky a šlo by pravděpodobně také o demilitarizovaný stát –, mám za to, že celkově by dnešní podoba izraelsko-palestinského napětí měla výrazně nižší potenciál k eskalaci.   

Můžeme šestidenní válku, s ohledem na její stále aktuální konsekvence, považovat za nejdůležitější z arabsko-izraelských vojenských střetů minulého století, který významem překonává snad jen válka o nezávislost Izraele z let 1948-1949?

Ano, z hlediska politických důsledků představují války z let 1948-1949 a šestidenní válka dva nejdůležitější momenty z hlediska izraelsko-palestinského konfliktu. Jeho současná podoba pak souvisí převážně s otázkami, které vyvstaly právě po šestidenní válce.

10. června 2022 na EuroZprávy.cz, Dotazy kladl: Matěj Bílý

Rusko je ve vztahu k islamistům pragmatické. Společnou řeč najde i s Hamásem

Al-Káida komentuje ruskou invazi na Ukrajinu. Na první pohled by se mohlo zdát, že aktuální video Ajmána az-Zawáhirího, který po smrti Usámy bin Ládina nastoupil na pozici vrchního emíra Al-Káidy, by mohlo být trhák. Ve skutečnosti se už jedná jen o marginální zprávičku, kterou recyklovalo pár internetových a novinových plátků, často z Indie. „Stará“ Al-Káida zkrátka dnes už západní média takřka nezajímá. Přitom binládinovské poselství o globální „džihádistické franšíze“ nemusí být mrtvé. Agendu sice do značné míry přebral takzvaný Islámský stát (který ostatně původně byl součástí globální sítě Al-Káidy), ale značka před dvěma dekádami nejobávanější teroristické sítě má ještě stále zvuk.

Na rozdíl od Bin Ládina, který preferoval boj proti „vzdálenému nepříteli“, tedy Západu, prosazoval Zawáhirí vždy spíše koncepci porobení „nepřítele blízkého“. To znamená snahu svrhnout „proradné blízkovýchodní vlády“, ale třeba i tu současnou indickou, vedenou Naréndrou Módím, která svým vyostřeným nacionalismem polarizuje vztahy mezi hinduisty a muslimy. Zawáhirí ostatně ve svých nedávných projevech vyzýval Tálibán, aby poté, co se znovu zmocnil Afghánistánu „osvobodil Kašmír“, či komentoval „šátkovou aféru“ v indickém státu Karnátaka. Pro Zápaďana sice nepředstavuje toto odlehlé dění už žádný trhák, z hlediska potenciální nebezpečnosti Al-Káidy to ale není úplně směrodatné.

Avšak zpátky k Zawáhirího „ukrajinskému“ projevu z 6. května. Ten byl koncipován v prvé řadě jako vzpomínka na jeho velkého mentora, který byl v Pákistánu zabit americkým komandem právě před jedenácti lety. Z již tradičního zátiší se samopalem a svatými knihami útočil stárnoucí radikál na svého arcinepřítele Spojené státy a opájel se jejich oslabením, které bylo způsobeno, jak doslova uvedl, „porážkami v Iráku a Afghánistánu, ekonomickými katastrofami způsobenými invazemi po 11. září 2001, pandemií koronaviru a také tím, že opustily svého spojence Ukrajinu a přenechaly ji jako kořist Rusům“.

Proti Rusku, nebo proti USA?

Al-Káida určitě není sympatizantem politiky putinovského Ruska, ostatně se již téměř dvacet let vyskytuje na předních příčkách ruského seznamu teroristických organizací. Přesto je zřejmě schopná pohlížet na některé ruské aktivity pragmaticky – pokud například narušují americké zájmy, které byly z pohledu Al-Káidy v uplynulých dvou desetiletích výrazně nebezpečnější než ty ruské.

Nebylo tomu tak ale vždy. Al-Káida se formovala v druhé polovině osmdesátých let, kdy afghánští a arabští mudžáhidové vzdorovali sovětské invazi do Afghánistánu. V tom měli tehdy plnou podporu Ronalda Reagana, který – podobně jako oni – pohlížel na Sovětský svaz jako na „bezbožnou říši zla“. Američané tak neměli problém využívat i těch nejtvrdších džihádistických radikálů jako zástupných hráčů v boji proti sovětským zájmům. Jistou přijatelnost americké politiky pro džihádisty navíc posilovaly dlouhodobé snahy USA o oslabení vlivu režimů podporovaných Sověty, mezi nimiž bylo i množství arabských vlád, které islamistická hnutí tvrdě potíraly.

Jenže po odchodu Sovětů z Afghánistánu a následném konci studené války Američané o své kontroverzní spojence ztratili zájem. Sovětský svaz rychle zmizel v propadlišti dějin a jeho největší pohrobek – Ruská federace – byla v devadesátých a nultých letech jen slabým protihráčem globálního hegemona USA. Že i radikálně islamistické sympatie k Západu z dob studené války byly jen čistě pragmatické, potvrdila část bývalých afghánských mudžáhidů v čele s Bin Ládinem údery z 11. září 2001 i řadou dalších teroristických operací.

Expanzivní politika putinovského Ruska se od sovětské rozpínavosti v řadě ohledů odlišuje. Patří do ní i využívání eurasianismu ve spojení s náboženskou identitou – a to nejen pravoslavnou křesťanskou, ale i islámskou, neboť na území Ruské federace žije téměř patnáct milionů muslimů. Odlišností oproti sovětské politice je také vztah k zahraničním radikálně-islamistickým hnutím, byť velmi selektivní. Hlavním rozlišujícím bodem pro Rusko v tomto ohledu obvykle je, jestli se v minulosti nedopustila ohrožení ruského teritoria nebo zájmů, hlavně pak v souvislosti s konflikty v Čečensku. Například afghánský Tálibán je tak pro dnešní Rusko teroristickou organizací, protože v minulosti aktivně podporoval čečenské bojovníky, respektive konspiroval proti ruským zájmům v Afghánistánu.

Syrské a libanonské vztahy

Ruský přístup k palestinskému Hamásu či libanonskému Hizballáhu je však na základě podobného principu výrazně odlišný: „Vůdci teroristického hnutí na severním Kavkazu Šamil Basajev a Emír Chattáb se aktivně snažili přesvědčit vůdce Hamásu a Hizballáhu, aby se zapojili do bojů v Čečensku. Na oplátku jim představitelé čečenských bojovníků nabídli vojenskou pomoc při boji proti Izraeli. Hizballáh a Hamás však tyto nabídky odmítly a ani se nikdy nepokusily o teroristický útok na území Ruské federace,“ prohlásil svého času Jurij Sapunov, bývalý šéf oddělení FSB pro boj s mezinárodním terorismem.

Rusko má i v době války na Ukrajině stále s Izraelem relativně dobré vztahy, což se projevilo mimo jiné i na dosavadních vlažných izraelských postojích vůči Ukrajině. Rusko-izraelské vztahy posílily hlavně za bývalého premiéra Netanjahua, kdy Izrael rozvinul strategickou spolupráci například ve formě zbraňových kontraktů na dodávky dronů do Ruska, ale také vzájemnou koordinaci při respektování ruských a izraelských zájmů na teritoriu Sýrie, kde Izraeli jde hlavně o oslabování íránské vojenské přítomnosti.

Moskva udržuje oficiální vztahy i s Palestinskou národní autonomií, které dominuje hnutí Fatah. To je zároveň dlouhodobě největším palestinským konkurentem Hamásu. Souběh dobrých vztahů s Izraelem a zároveň s Palestinskou autonomií není nijak výjimečný. Jenže Rusko buduje již poměrně dlouho otevřené vztahy i s hnutím Hamás, které je na teroristických seznamech řady zemí a mezinárodních organizací. Například již od roku 2006 se pravidelně konají schůzky ruských diplomatů a politiků s členy nejvyššího vedení Hamásu na úrovni ministerstva zahraničních věcí. Poprvé tak na oficiální návštěvu Moskvy přijel v březnu 2006 šéf politbyra Hamásu Cháled Mešál. Bylo to poté, co Hamás zvítězil v palestinských volbách.

Ruské vztahy s Hizballáhem jdou ruku v ruce s ruskou politikou vůči Sýrii a Íránu. V případě Hamásu ale mohou mít spíše praktický charakter. V pásmu Gazy totiž žijí i někteří ruští občané, hlavně ženy, které se provdaly za tamní Palestince. Ruští diplomaté tak čas od času Gazu navštěvují za účelem poskytnutí konzulární pomoci, k čemuž je zapotřebí komunikace s Hamásem. Kromě toho v Gaze působí i ruské kulturní centrum Kalinka, které zaštiťuje Rossotrudničestvo, tedy ruská federální agentura, která se mj. zabývá záležitostmi krajanů a mezinárodní humanitární spoluprací.

Syrské a ukrajinské přelomy

Těsně před vypuknutí arabského jara v roce 2010 se s šéfem zahraničního politbyra Hamásu Mešálem setkal přímo ruský prezident Dmitrij Medveděv. Jenže po vypuknutí arabského jara vztahy Ruska a Hamásu poněkud ochladly. Rusko totiž nadále pevně podporovalo režim Bašára Asada, zatímco Hamás začal syrského prezidenta za tvrdý postup vůči syrským protestujícím silně kritizovat. Zahraniční politbyro Hamásu bylo nakonec nuceno zavřít dlouholetou damašskou kancelář a přesunout se do Kataru. Ale ani v tuto dobu se Hamás nedostal na žádný ruský seznam teroristických organizací a Moskva se nadále snažila být prostředníkem při jednáních mezi znepřátelenými palestinskými frakcemi (Hamásem, Fatahem, palestinským islámským džihádem a dalšími skupinami), a dokonce se pokoušela oživit i dysfunkční izraelsko-palestinský mírový proces v rámci tzv. Kvartetu, jehož je Rusko od roku 2002 členem po boku USA, EU a OSN.

Ani ruská invaze na Ukrajinu nijak neoslabila vztahy Moskvy s Hamásem. Spíše naopak – letos na začátku května se například uskutečnila v Moskvě schůzka mezi nejvyššími současnými představiteli Hamásu Ismáílem Haníjou a Mustafou Abú Marzúkem a ruským ministrem Sergejem Lavrovem.

V postoji k radikálnímu islamismu je putinovské Rusko velmi odlišné od Sovětského svazu z časů studené války a zohledňuje hlavně regionální dosah islamistických hnutí. U těch globálně zaměřených – typu Al-Káidy – spatřuje Rusko dlouhodobě ohrožení svých zájmů. Naopak některé lokální skupiny typu Hamásu a Hizballáhu je Putin schopen využívat. Je dokonce možné, že čím více se na pozadí války na Ukrajině budou vztahy mezi Ruskem a Západem polarizovat, tím spíše může Rusko nacházet potenciální spojence i tam, kde by je dříve nehledalo. Ti, kdo spatřují v putinovském Rusku „posledního ochránce křesťanské civilizace“, tak budou nejspíše zklamáni…

Marek Čejka a Sabina Tagirovna

vyšlo na A2arm, 25. 5. 2022

Krátký diskurz kebabu v Česku

Na žádost Respektu jsem se stal malilinko food-influencerem a v článku z čísla 20/2022 k 50. výročí döner-kebabu v Dojčlandu odpověděl na dva dotazy ohledně kebabu u nás:

1. Kde v Česku dělají nejlepší kebab?

Pokud se podíváme na ty nejběžnější pouliční „kebabárny“, je to dost těžké určit, protože prakticky všichni prodejci odebírají kebab ve formě polotovaru ze stejného zdroje a chuť je pak všude velmi uniformní. Je to škoda, protože připravit i jiné druhy kebabu, či u omáček překonat dimenzi „pálivá-česnek-bylinky“ (a přidat třeba ještě do pity hummus, smažené lilky, cukety…), není až takový problém. Ale malá invence je obecně problémem street-food okýnek v Brně, kde se pohybuji nejčastěji. V Praze jsem narazil na pár míst, kde připravují kebab inventivněji. Jsou to hlavně libanonské podniky, což může souviset i s tím, že Libanonci jsou považováni za nejlepší kuchaře Blízkého východu. Jako inspiraci pro naše kebabáře doporučuji navštívit například berlínský Kreuzberg. Jestli ale chcete vstoupit přímo do kebabového ráje, navštivte bistro „Jásín“ v kurdsko-iráckém Erbílu…       

2. Které české jídlo by si zasloužilo podobnou globální slávu jako kebab?

To je docela zapeklitá otázka, protože „typická česká jídla“ jsou v podstatě jídelním mixem rakousko-uherských národů, plus něco z Bavorska. Pokud se bavím s cizinci, třeba s těmi, kteří pochází z „kebabových regionů“, tak pro ně je dnešní česká kuchyně obvykle příliš tučná. Ale těch několik autentičtějších českých jídel, jako například různé omáčky typu svíčkové, švestkové či šípkové, by si určitě zasloužily pozornost národů světa. A jako street-food by se pak mohly od Marrakéše po Islámábád určitě dobře prodávat obložené chlebíčky či nějaký chutně připravený a dobrými přílohami zaopatřený smažák…         

Kebaby z bistra "Jásín" v Erbílu.
Žádný lepší jsem nikdy nejedl. 

Rozhovor k násilnostem v Jeruzalémě, zvláště pak na Chrámové hoře (duben 2022)

V půlce dubna 2022 propukly v Jeruzalémě na Chrámové hoře opět nepokoje. Byla situace vypjatá už před samotným zásahem izraelské policie?

Meditující kocúr od Skalního dómu,
foto: M. Čejka

Násilí na Chrámové hoře předcházela nejintenzivnější vlna teroristických útoků na izraelské civilisty od roku 2016, která proběhla městy Beer Ševa, Chadera, Bnej Brak a Tel Aviv. Zahynulo při ní 14 Izraelců včetně dvou policistů arabského původu. Na rozdíl od útoků v nedávné minulosti, ke kterým se obvykle přihlásil Hamás nebo Palestinský islámský džihád, není souvislost mezi aktuálními teroristickými útoky jasná. První dva – v Beer Ševě a Chadeře – totiž spáchali Izraelci arabského původu, kteří sympatizovali s takzvaným Islámským státem. Ten, podobně jako Al-Káida, vždy spíše palestinské otázky zneužíval pro své globálně džihádistické cíle a ani zmiňované palestinské radikálně islamistické skupiny s ním nikdy nechtěly mít mnoho společného. Podobně ani terorismus z řad takzvaných izraelských Arabů není pravděpodobný. Obecně nebyly sympatie ke globálnímu džihádismu mezi nimi ani Palestinci nikdy výrazné a může tak jít i o jistý způsob vyhraňování se proti „tradičním“ skupinám, které se již mohou zdát některým individuálním útočníkům nedostatečně radikální.

Útoky v Bnej Braku a Tel Avivu však ale provedli útočníci z oblasti města Džanín na Západním břehu, což mělo blíže k obvyklému scénáři. Jenže ani oni nebyli spojeni s žádnou z organizací. Hamás a Islámský džihád sice útoky ocenili, ale v reálu se opět mohlo jednat o výraz deziluze útočníků z těchto skupin.

Izraelci následně zahájili odvetnou operaci v uprchlickém táboře v Džanínu, odkud útočníci pocházeli. Při následných přestřelkách pak bylo zabito několik palestinských ozbrojenců, kteří se postavili izraelským vojákům, ale i palestinských civilistů.

Zmiňované násilí se odehrává na pozadí dlouhodobé a stupňující se izraelské vojensko-civilní okupace Západního břehu i pokračující nedemokratické hegemonie zkorumpovaného Fatahu na Západním břehu a brutálního Hamásu v pásmu Gazy. To samozřejmě není jakékoliv ospravedlnění izraelské osadnické politiky či naopak palestinského teroru proti Izraelcům. Kontext izraelsko-palestinského konfliktu, který se prakticky vytratil ze současného globálního zpravodajství, je ale pro pochopení různých současných násilných aktivit důležitý. Mírový proces je od roku 2000 zamrzlý a některé pozitivní změny, které předtím přinesl, již v roce 2022 dávno nefungují. Je pravda, že izraelsko-palestinský spor není z globálního ani regionálního hlediska zdaleka tak nebezpečný a násilný jako dění v Sýrii či na Ukrajině, z čehož plyne i odliv zájmu médií, ale to neznamená, že by se jeho základní rysy marginalizovaly nebo nějak podstatně změnily.

V pátek 15. dubna také začal židovský Pesach, muslimský Ramadán je v plném proudu. Jak moc souvisí aktuální násilí právě s těmito svátky? Ostatně loni na jaře se dělo něco podobného.

Religiozita se jak na straně palestinské, tak izraelské, už desetiletí propojuje s politikou. Náboženství, která oficiálně deklarují svou apolitičnost a mírumilovnost, se tak stala nositeli politického aktivismu a nezřídka i násilí. Má to svou logiku v dimenzi globální, lokální, lidské i politické, u které hraje roli zmiňované dlouhodobé nedořešení izraelsko-palestinského sporu.

Období ramadánu tak obecně patří k částem roku, kdy dochází k izraelsko-palestinským eskalacím nejčastěji. Při svátečních muslimských modlitbách (mimo velké muslimské svátky se pak často jedná o modlitby páteční) se schází větší počet věřících než obvykle, což může na exponovaných místech izraelsko-palestinského konfliktu, jako je právě Jeruzalém, a zvláště pak tamní Chrámová hora, náboženské poutníky často rychle proměnit v politické aktivisty.

Ramadánové modlitby jsou pak přímo v Jeruzalémě specifické nejen svým svátečním charakterem, ale i větším množstvím věřících rozmanitějšího původu než během roku. V době ramadánu má totiž možnost získat těžko dostupná izraelská povolení k návštěvě jeruzalémských svatých míst i větší počet Palestinců ze Západního břehu. Roli hraje také nervozita související s velmi asketickými a vyčerpávajícími ramadánovými omezeními – mimo jiné zákaz konzumace potravin a jakýchkoliv nápojů během dne. V prostředí permanentního a často velmi tvrdého dohledu izraelské pohraniční policie, která je nejen v době ramadánu v jeruzalémském Starém městě prakticky všudypřítomná, tak Palestinci, kteří podobně jako Izraelci považují Jeruzalém za své hlavní město, začnou nezřídka protestovat proti aktivitám izraelských osadníků a brutalitě bezpečnostních složek.

Letos navíc došlo k souběhu Ramadánu s Velikonocemi a židovským svátkem Pesach. Velký počet zpolitizovaných věřících z různých náboženství v jeruzalémském Starém městě je tak dalším faktorem, který může náboženské poutníky v nervózní a davové atmosféře snáze vyhranit proti sobě. Radikálové nejsou zdaleka jen mezi Palestinci, ale i mezi izraelskými věřícími, kteří však mají na rozdíl od Palestinců ze strany po zuby ozbrojených pohraničníků spíše ochranu.

Jeruzalém, a právě Chrámová hora, je v už tak vyhrocených izraelsko-palestinských vztazích dost možná tím nejpalčivějším bodem. Rýsují se na horizontu konkrétní návrhy, nebo alespoň teoreticky nějaké naděje na uklidnění, nebo je otázka Jeruzaléma stále ve stavu patu?

Vůbec nemám dojem, že by se situace na Chrámové hoře (Palestinci a muslimové jí říkají – al-Haram al-Qudsí aš-Šaríf čili „Vznešená svatyně jeruzalémská“ – která je ve své podstatě výrazem uctívání stejné abrahámovské tradice jako u židů, byť v islámské interpretaci) nějak zásadně měnila v duchu zmírnění izraelsko-palestinského napětí. Spíš naopak – současné eskalace na Chrámové hoře souvisí mimo jiné i se stupňujícími se návštěvami židovských náboženských mesianistů, nezřídka z řad izraelských osadníků.

V kontextu letošního dění a svátků je Chrámová hora velmi propojená s židovským svátkem Pesach (pašije). Právě hora Moria, která je středobodem Chrámové hory, je místem, kde měl podle židovské tradice Abrahám obětovat svého syna Izáka, ale na boží příkaz nakonec podřezal beránka. Různé židovské mesianistické skupiny (jako například „Chrámový institut“) se pokoušejí tuto praxi na Chrámové hoře obnovit a během Pesachu zintenzivňují její návštěvy. Ty samozřejmě probíhají za doprovodu izraelské policie a protestů muslimských věřících. Právě tyto aktivity často zažehnou potyčky a další formy násilí na Chrámové hoře – a nejinak tomu bylo i letos.

Izraelský vrchní rabinát sice židům vstup na Chrámovou horu z teologických důvodů zakazuje, ale zmiňovaní mesianisté si z toho nic nedělají. Někteří z nich dokonce spřádají apokalyptické plány na likvidaci mešit a výstavbu Třetího chrámu, což má v jejich teologii přiblížit mesiášský věk. Právě z těchto skupin vzešla řada židovských extremistů, pro které má izraelská zpravodajská služba Šin bet dokonce speciální oddělení. Jenže bezpečnostní složky téhož státu nezřídka poskytují podobným radikálům ochranu, takže se izraelský boj proti židovskému extremismu stává poněkud sisyfovským.

Loni se v Izraeli vyměnila vláda. Po velmi dlouhé době byl z premiérského křesla sesazen Benjamin Netanjahu. Jak proměnila nová vláda izraelsko-palestinské vztahy? A ohrožuje ji aktuální dění?

Od nové izraelské vlády jsem z hlediska izraelsko-palestinského konfliktu očekával jisté pokroky. Ale o něco méně naivněji jsem si ve stejnou dobu říkal, že se nezmění prakticky nic. Pravdou je bohužel spíše to druhé. Ano, došlo k určitým kosmetickým změnám – obnovily se například některá izraelsko-palestinská jednání na vysoké úrovni, došlo k jistým ekonomickým úlevám vůči Palestincům – ale v těch podstatných věcech se nezměnilo vůbec nic. Naopak, počet izraelských osadníků na Západním břehu – což je podle mě naprosto klíčová věc ztěžující řešení konfliktu – stále narůstá. Také palestinská autonomie s Fatahem je zkorumpovanější a represivnější vůči svým oponentům. Podobně tak má i islamistického Hamásu řada Palestinců plné zuby. V prostředí, kde ale palestinský prezident omezuje demokratické procesy, aby papaláši z Fatahu neztratili své pozice, nesvítá na nějakou novou – a konstruktivnější – politickou sílu prakticky žádná naděje.

Nejen Netanjahuovi, ale i některým současným politikům současné izraelské vlády, začala tato situace paralyzované Palestiny vcelku vyhovovat, neboť je v ní možné snáze udržovat status quo nerušeného pokračování osadnické kolonizace Západního břehu. Netanjahu šel z pragmatických důvodů osadníkům otevřeně na ruku a současný premiér Bennett dokonce sdílí i jejich politickou teologii. Brzdou mu je jen to, že jeho vláda je tak nekonzistentním ideologickým slepencem, že bude moci být ráda, když jejím jediným výrazným úspěchem bude odolání neustálým pokusům Netanjahua o návrat. Ale ani tím si Bennettova vláda nemůže být v posledních týdnech jistá.

Rozhovor pro A2arm, dotazy: Matěj Schneider, 25. 4. 2022

Válka na Ukrajině a Blízký východ

Rusko-ukrajinský konflikt má globální dopad a Blízký východ je navíc regionem v jeho těsném sousedství, přičemž jak Rusové, tak i Ukrajinci, mají vazby na četné blízkovýchodní hráče. V tomto textu připomeňme alespoň několik nejdůležitějších bodů, kterými je Blízký východ s událostmi na Ukrajině propojen. V tomto textu jsou jimi turecké a izraelské diplomatické aktivity a angažmá syrských žoldnéřů na straně Ruska.     

V souvislosti s diplomatickým úsilím o řešení rusko-ukrajinského konfliktu se hodně mluví o aktivitách dvou blízkovýchodních regionálních mocností: Turecka a Izraele. Obě země spojuje velmi pragmatický postoj a oboustranně dobré vztahy vůči Rusku i Ukrajině. V uplynulých dnech tak byla hodně diskutována cesta izraelského premiéra Bennetta za Putinem do Moskvy. Turci zase zprostředkovali 10. března v Antalyi setkání mezi ruskými a ukrajinskými ministry zahraničí Sergejem Lavrovem a Dmytro Kulebou. Od začátku války šlo o vůbec první setkání na tak vysoké úrovni. Nevedlo sice k žádné konkrétnější deeskalaci konfliktu, ale je možné, že na něj navážou další jednání pod tureckým patronátem.      

K izraelským i tureckým diplomatickým aktivitám vůči Ukrajině dochází na pozadí vzájemného sbližování obou zemí. 9. března totiž přistál v Ankaře izraelský prezident Isaac Herzog, což byl od roku 2008, kdy naposledy navštívil Turecko izraelský premiér, první vzájemná návštěva na srovnatelné úrovni. 

Turecko nikdy nebylo otevřený nepřítel Izraele a často se zapomíná, že bylo vůbec první muslimskou zemí, která Izraele uznala již v jeho samotných počátcích (konkrétně 28. března 1949). Až do počátku devadesátých let však byly vztahy obou zemí jen velmi formální. Poté co začal izraelsko-palestinský mírový proces se však začaly prohlubovat a zanedlouho se přeměnily dokonce ve strategické partnerství.  Kromě ekonomické spolupráce a turismu se silně dotklo i vojenské kooperace, kdy Turci získali přístup k některým izraelským vojenským technologiím, a naopak izraelské bojové letouny dostaly například možnost provádět cvičení nad rozlehlým tureckým územím. Vzájemné vztahy se ale prudce zhoršily po válce v Gaze na přelomu let 2008 a 2009 a po izraelském zásahu proti civilnímu konvoji, který vyplul v květnu 2010 z Turecka s cílem prolomit izraelskou námořní blokádu Gazy. K výraznějšímu oteplení izraelsko-tureckých vztahů došlo tak právě až nyní v březnu.     

Turecko versus Rusko?

Vztahy Turecka k současnému Rusku a Ukrajině stojí za hlubší vhled. Turecko je v tradicích Osmanské říše dlouhodobý geopolitický soupeř Ruska, kdy se s ruským vlivem střetává v černomořské a kavkazské oblasti. Po rozpadu Sovětského svazu začala Ukrajina pro Turecko plnit roli nárazníkového státu proti ruskému vlivu. Turecko s ní rozvinulo čilé ekonomické vztahy a v kontextu dneška například zásobuje Ukrajinu zbraněmi, hlavně efektivními drony Bayraktar. O těch se jen velmi málo zmiňuje, že jsou samy o sobě výborným byznysem přímo pro rodinu tureckého prezidenta Erdoğana, neboť manžel jeho nejmladší dcery – Selçuk Bayraktar – je hlavním technologem společnosti Baykar, která drony vyrábí. V každém případě se tyto drony ukázaly účinné nejen v horských oblastech, pro které byly vyvinuty (hlavně pro boj proti kurdské PKK, nasazeny byly úspěšně také nedávno v Karabachu), ale i v ukrajinských pláních. Turecko také uzavřelo úžiny Dardanely a Bospor všem válečným lodím, které nemají domovský přístav v Černém moři, což se dotklo i několika ruských vojenských plavidel.  

Turecko stojí v opozici proti ruským zájmům a spojencům v dnešní Libyi a Sýrii. Právě na turecko-syrském pomezí zaskřípaly turecko-ruské vztahy obzvláště silně v roce 2015, kdy turecká armáda sestřelila ruský bombardér a o rok později byl v Ankaře spáchán atentát na ruského velvyslance. Mohlo by se tedy zdát, že Turecko vlastně vůči Rusku setrvává už delší dobu de facto ve válečném vztahu a že neochvějně brání pozice NATO. Jenže Erdoğanova regionální mocnost je schopná se v mezinárodní politice chovat také velmi pragmaticky a individualisticky. Na pozadí zmiňovaných rusko-tureckých potyček tak ve skutečnosti pokračovaly čilé kontakty v oblasti energetiky a turismu. Vztahy s Ruskem se posléze podařilo Erdoğanovi ještě více normalizovat skrze nákup ruského protiletadlového zbraňového systému S-400, poté co se nedohodl s Američany. Turecko tak svou zcela specificky strategickou pozici v rámci NATO dokáže náležitě využít a nemusí se zdaleka vždy ohlížet na zájmy dalších členů aliance.  

Izrael vyjednavačem?

Hodně diskutovaná a zároveň nejednoznačností zahalená byla cesta izraelského premiéra Bennetta do Moskvy 5. března, kde se osobně setkal s Putinem a následně telefonoval se Zelenským. Hodnocení cesty oscilují mezi „důležitým mírotvorným aktem“ až po „snahy přesvědčit Zelenského ke kapitulaci“. Bennett nepochybně snahu usmířit rusko-ukrajinský spor Putinovi komunikoval, v reálu ale mohl mít na srdci i jiné věci: Především rusko-izraelské vztahy v kontextu současné Sýrie, které výrazně rozvinul předešlý izraelský premiér Netanjahu. Ty se týkaly hlavně omezování íránského vlivu v Sýrii. Netanjahu totiž získal od Putina záruky, že Rusové (v Sýrii výrazně vojensky přítomní), nebudou klást odpor izraelským akcím, které jsou zaměřeny k narušení íránských instalací na syrském teritoriu. Rusové a Íránci nejsou rozhodně nepřátelé a společně podporují Asadův režim, ale zároveň nepůsobí ani vždy jako spojenci, kteří by společně koordinovali své vojenské akce. Pokud by Bennett nyní příliš jednoznačnou podporou Ukrajiny nyní Putinův tichý souhlas ztratil (Izrael například ve Spojených národech podpořil i rezoluci ES‑11/1 z 2. března, která odsoudila ruskou invazi na Ukrajinu), mohlo by to Írán na poli konfliktu s Izraelem výrazně zvýhodnit. Další bod, který mohl Bennett s Putinem projednávat, mohl souviset i se snahou ovlivnit Rusko ve věci vídeňských jaderných jednání s Íránem, kde doposud Rusko nezastávalo žádné výrazné pozice. Jednání s Putinem a následný telefonát se Zelenským se mohl týkat i bezpečí ukrajinských židovských komunit či jejich transferu do Izraele. Bennettova diplomacie pokračovala i po návratu do Izraele telefonickou formou, kdy se minimálně ještě jednou spojil s prezidentem Zelenským. Stojí za to zmínit i fakt, že jako šedá eminence za diplomacií izraelského premiéra je zmiňován německý kancléř Olaf Scholz. 

Pokud bude Izrael dobře vyvažovat idealistické i pragmatické postoje k Rusku a Ukrajině, má určitě solidní potenciál stát se důležitým ukrajinsko-ruským vyjednávacím místem. V současnosti je ale tato možnost stále zahalena závojem nejasností.  

Syrští žoldnéři

Z ukrajinského bojiště přichází každý den obrovský počet nejednoznačných informací. Jedna z těch serióznějších zmiňuje ruský zájem angažovat v konfliktu žoldnéře ze spřátelené asadovské Sýrie. Prezident Zelenskyj označil tyto žoldáky za „syrské vrahy, kteří přicházejí ze země, kde bylo vše zničeno způsobem, jakým se to může stát i na Ukrajině“. Že půjde o velmi nemilosrdné bojovníky, má Zelenskyj zcela jistě pravdu. Na druhou stranu, pokud sledujeme rychle stoupající ztráty ruských vojsk, není překvapivé, že bude Putin chtít stále více do bojů zapojit na místo ruských vojáků nejrůznější dobrovolníky a žoldnéře, kteří by snížili oficiální čísla ztrát (v obecném povědomí je známá zvláště soukromá paramilitární armáda „Wagnerovci“, rovněž s velkými zkušenostmi ze Sýrie). V Putinově záměru navíc může hrát roli i jistá pomstychtivost a snaha oplatit Ukrajině angažmá řady zahraničních dobrovolníků na její straně. Syrští ozbrojenci jsou loajalisté syrského režimu Baššára Asada (byť samozřejmě může jít i o výjimky), který Putinovi velmi vděčí za politickou – a možná i fyzickou – záchranu. Lze předpokládat, že půjde spíš o sekulárnější arabské bojovníky z pro-asadovských milicí či armády než o radikální islamisty, kteří vesměs stojí vůči Asadovi v opozici. Pro Putina můžou být tito žoldnéři velmi cenní svými zkušenostmi ve vleklé syrské městské válce, která řadu syrských měst „stalingradizovala“. Urbánní fáze rusko-ukrajinských bojů již na Ukrajině probíhá. Má však stále velký potenciál se rozvinout do extrémní ničivosti. K tomu by došlo v okamžiku rozpoutání těžkých městských bojů přímo v centrálních částech Kyjeva a dalších velkých měst. V těch by syrští žoldnéři mohli mít skrze své zkušenosti velkou výhodu.  

Lehce zkrácená verze vyšla na A2arm (16. 3. 2022)