Izrael za křižovatkou?

Reflexe výsledků a prognóza dopadů izraelských parlamentních voleb z března 2015

Březnové izraelské volby do Knesetu ukázaly, že volební prognostika v této zemi je velmi ošemetná záležitost:  Už potřetí v řadě a počtvrté celkově totiž vynesly k volebnímu vítězství Benjamina „Bibi“ Netanjahua a jím vedený pravicově-nacionalistický Likud. Volební prognózy přitom mírně favorizovaly „liberály a levici“ – jinými slovy slepenec Strany práce vedené nepříliš charismatickým Izákem Herzogem a bývalou Likudnicí Cipi Livniovou. Jejich vítězství ani změna kurzu izraelské politiky se tak nekonají. Nutno dodat, že ani případný volební triumf tohoto tandemu, zvaného „Sionistická jednota“, by ve světle vývoje izraelské levice nemusel vůbec znamenat záruku výraznějších politických změn. Naopak Bibiho postoje jsou dlouhodobě dobře známé: Nikdy se netajil svým skeptickým postojem k mírovému procesu, přičemž nešlo jen o bezpečnostní nedůvěru ke všemu arabsko-muslimskému, což bylo izraelskou pravicí vždy daleko otevřeněji artikulováno; Bibi nikdy neskrýval ani své sympatie k výstavbě židovských osad. To je přitom hrubě nekompatibilní se stále oficiálním – byť klinicky de facto mrtvým – plánem na dvoustátní řešení izraelsko-palestinského konfliktu i s mezinárodním právem.  

Začalo to intifádou

Řada Izraelců cítí po posledních volbách velké zklamání. Jejich výsledek je však potvrzením dlouhodobé tendence, která spočívá ve výrazném a dlouhodobém posunu politických preferencí směrem k nacionalistické pravici. Tato tendence se datuje do dob kolem druhé intifády, která vypukla v roce 2000. Další Bibiho vítězství – navíc za situace, kdy je zjevné, že jeho předvolební aktivity poškodily tradiční spojenectví s Amerikou – tak může znamenat již hlubší fázi uzavírání se izraelské společnosti do sebe a postupné odřezávání se od tradičních spojenců, jako je právě USA a Evropa. Zdá se, že Amerika už není pro Izrael zcela nenahraditelná, a tam, kde byla včera ona, může být zítra třeba Rusko nebo Čína. I pokud by se tato tendence potvrdila, Amerika by bez ohledu na svou rétoriku – a to hlavně pod tlakem výrazně pro-likudnických Republikánů, kteří si takto budou vyřizovat účty s Obamou, respektive s Demokraty obecně – ještě nějakou dobu Izrael výrazně podporovala. S novými zahraničními spojenci by si izraelské pravicově-nacionalistické vedení mohlo být jisté, že ti již nebudou mít tak „přehnané“ požadavky na mír jako Amerika či dokonce Evropa. Izraelský status quo i židovské osady by mohly být za této situace nejen symbolicky, ale vlastně i doslova zabetonovány. Ještě více by také vzrostly možnosti izraelské exekutivy pacifikovat Palestince, kdykoliv tak uzná za vhodné.  

Život za železnou zdí

Izrael tak skončí definitivně za bezpečnou „železnou zdí“, jak navrhoval doyen izraelského pravicového nacionalismu Vladimír Žabotinský. Konflikty ale budou nadále přežívat za ní. A stejně tak i mentalita izraelské „společnosti v obležení“ (ať už Araby, Palestinci, Íránem, světovými antisemity či dalšími), se kterou umí Netanjahu tak dobře politicky pracovat, se může ještě více prohloubit. Je pak možné, že řada liberálnějších Izraelců začne ve větší míře hledat místo k životu spíše v částech světa, kde se nebudou cítit jako v oblasti permanentního konfliktu a kde je význam demokracie více preferován před etnicitou. Naopak může imponovat tato situace pravicově-nacionalisticky naladěné části společnosti Do té náleží mnoho židovských přistěhovalců původem z bývalého Sovětského svazu, tedy z regionu bez demokratické tradice, avšak zároveň s výrazným vztahem k silnému politickému vůdcovství a k půdě.      

Na rozdíl od Žabotinského jiný významný sionista, Ašer Ginsberg, známý spíše jako Achad Ha´Am – a kterého určitě zkušenější návštěvník Izraele zná minimálně z názvů tamních ulic – svého času upozorňoval, že opravdový Židovský stát nemůže být založen jen na úzkoprsém nacionalismu, ale i na duchovním rozměru. Za jednu z hlavních chyb, která bude erodovat myšlenky sionismu, pak označil přezíravost vůči Arabům a přetrhávání tradičních pout sionistických Židů s diasporou. Právě to se v etapě Benjamina Netanjahua děje více než kdy jindy. Možná si to větší část Izraelců v příštích volbách uvědomí. Stejně tak ale není vyloučeno, že Bibiho impozantní politická dráha už vytvořila základ modelu Izraele jako stále více se uzavírajícího státu se silným politickým lídrem, jehož ekonomika a politika bude stále pevněji napojena na obranu proti nekončícím konfliktům a na výstavbu osad na okupovaných územích. Jasnější odpověď dá však jen vývoj izraelské politiky v nadcházejících letech. 

Vyšlo v časopise A2, č. 7, 2015

The Role of Tribes in the 21st Century

                                          Břetislav Tureček is organizing an interesting conference:   

Báječná léta s Bibim

Benjamin „Bibi“ Netanjahu to opět dokázal, po napínavých volbách se mu patrně otevírá brána k dalším rokům v premiérském křesle. Vše sice definitivně rozhodnou až koaliční jednání, jeho šance jsou však slušné. Volební průzkumy přitom favorizovaly levicově-liberální opozici vedenou Izákem Herzogem a Cipi Livniovou.

Netanjahuovo vítězství souvisí nejspíš s jeho schopností na poslední chvíli zmobilizovat potřebné voliče, kteří slyšeli na to, že bude více vnímat sociální problémy, které byly pro elektorát jeho největší slabinou. Bibimu zřejmě pomohla i výstražná rétorika, která mohla souviset s předpokladem, že sjednocená arabská kandidátka dosáhne relativně vysokého zisku. A populistickým prohlášením, že za jeho vlády nevznikne žádný Palestinský stát, na poslední chvíli přebral zřejmě pár křesel i radikální pravici.  

Netanjahuovi nešlo nikdy upřít charisma a přesvědčivé řečnické schopnosti, které většinou jeho oponenti postrádají. Právě v izraelské politice, která je vzhledem k výrazně proporčnímu systému předurčena k složitému koaličnímu počítání a handlování, je každý hlas získaný za pomoci populistického šarmu – méně už racionálních argumentů – velkou devízou. V bezpečnostních věcech je Netanjahu mistrem strategie, kdy problém, který často napomohl vytvořit – jako třeba klinickou smrt mírového procesu – označí za bezpečnostní riziko, na které jedině on sám umí správně odpovědět.

Pro levicově-liberální opozici by zdánlivě bylo nejlepší, kdyby byla přizvána prezidentem do velké koalice. Popravdě by však tento politický kočkopes nic nevyřešil, neboť současná opozice by beztak nebyla schopná základní izraelskou chybu posledních desetiletí, tedy prohlubující se okupaci spojenou s anexí ve formě židovských osad, vyřešit, ani kdyby se stala jednoznačným vítězem voleb. Svým způsobem bude pod Netanjahuovým vedením izraelská politika daleko transparentnější.

Je ovšem možné, že Bibiho impozantní politická dráha povede dlouhodobě k modelu Izraele jako státu, který se stále více bude uzavírat do sebe, v jehož čele bude stát silný a dlouhodobý vůdce s nacionální rétorikou a jehož ekonomika a politika bude stále pevněji napojena na nekončící konflikt a s ním související obří výdaje na bezpečnost a osadníky. Možná si to větší část Izraelců v příštích volbách uvědomí. Stejně tak ale není vyloučeno, že bude stále většímu počtu (nebo přinejmenším dostačujícímu pro vítězství tohoto trendu ve volbách) izraelských obyvatel tento model státu – už značně vzdálený od ideálů, na kterých se zrodil – nadále vyhovovat.

Vyšlo v HN 19. 3. 2015 a na iHNed

Komentář k probíhajícím izraelským volbám

Rozhovor pro aktuality. Tázal se Peter Habara.  

Aké riešenia ponúkli obe hlavné súperiace strany v prípade mierového procesu s Palestínou?

V prípade Netanjahua je známe, čo robil, alebo lepšie povedané, čo nerobil v izraelsko-palestínskej otázke. Udržovanie statusu quo a nadmerné uplatňovanie sily, či represálií voči Palestínčanom, s určitými ekonomickými ústupkami voči Západnému brehu. Nie však proti Pásmu Gazy. Čo by v prípade víťazstva robila opozícia je trochu otázkou – mierový proces skolaboval a jeho oživenie je neisté. Na druhej strane, horší od Netanjahua môže byť v mainstreamovej izraelskej politickej scéne iba relatívne málo politikov. Opozícia môže – ale tiež nemusí – pozitívne prekvapiť.

Premiér Netanjahu je stálicou politickej elity v Izraeli. Má za sebou pôsobivú kariéru. Dlhé roky krajinu viedol. V čom spočíva jeho čaro? Prečo má v krajine stále takú veľkú podporu?

Je nepochybne charizmatickým politikom. Je výborným rečníkom. Na prvý pohľad pôsobí presvedčivo, rozhodne a je pravda, že jeho silová politika voči Palestínčanom, či Iránu okorenená štipkou „zapálenosti voči zženštilej Európskej únii a za vlády Obamu i USA“ mnohým ľuďom imponuje. Najmä tým, ktorí vidia svet v jednoznačných kontúrach dobra a zla. S jeho ekonomickými krokmi to až také jednoznačné nebolo.

Premiéra často označujú ako symbol nebojácnosti a razantnosti Izraela. Stavia Likud svoju kampaň na bezpečnostnej otázke?

Platí to, čo som uviedol v predošlej odpovedi. Sú to dôležité rysy politickej rétoriky Likudu. Uvidíme, či to na voličov zaberie aj teraz. Netanjahu už pred dvadsiatimi rokmi upozorňoval na to, že Irán získa jadrovú bombu do dvoch až troch rokoch. Je však možné, že táto rétorika – napriek opatrnosti voči iránskemu režimu – je už pomerne obohraná.

Diktátori zvyknú často používať v propagande tzv. „princíp nepriateľskej vonkajšej sily“ na získavanie podpory. Aj Netanjahu obviňuje izraelskú ľavicu z toho, že je financovaná zo zahraničia. Navyše sa proti nemu a jeho strane údajne spriahli izraelské aj zahraničné médiá. Čo sa dá z tejto taktiky vyčítať?

Z jeho strany je to predvídateľná volebná taktika, ktorá má v sebe istú dávku populizmu. Kto sleduje situáciu, vie, že izraelská pravica – Likud a ďalšie strany podporujúce razantné silové kroky a výstavbu židovských osád – by dnes sotva boli tam, kde sú, keby nemali podporu americkej pravice. A to aj od jej najkonzervatívnejších elementov a evangelikálnych kresťanov, pre ktorých je izraelsko-palestínsky konflikt stretom medzi dobrom a zlom spojený s návratom Ježiša Krista na Zem. 

Cipi Livniová má za sebou tiež pôsobivú kariéru. Akú šancu má na víťazstvo? Prieskumy striedavo naznačujú triumf koalície alebo opozície...

Nejednoznačnosť volebných prieskumov robí túto otázku špekuláciou. Livniová nepatrí do „pantheonu“ izraelských politikov s veľkou charizmou a má na svojom konte mnohé politické aj morálne prešľapy. Dá sa medzi ne zaradiť aj porušenie medzinárodného práva zo strany Izraela počas operácie „Liate olovo“ v Pásme Gazy v rokoch 2008 až 2009. Moje očakávanie voči jej osobe sú veľmi triezve.

Isaac Herzog na jednej z tlačových besied pred voľbami vyhlásil, že žiadny izraelský premiér nedopustí, aby Irán získal jadrovú zbraň ani to, aby Hamás, či Hizballáh nabrali na sile. Zobral tak Likudu vietor z plachiet? Strana totiž tvrdila, že sa opozícia s arabskou podporou ihneď spriahne s okolitými štátmi aj s Teheránom....

Je bizarné domnievať sa, že izraelská opozícia, ktorá sa možno dostane k vláde, sa vzápätí spriahne s Teheránom. Pokiaľ by sa však podarilo iránsko-izraelské vzťahy v najbližších rokoch zlepšiť (je jasné, že to nebude za vlády Netanjahua), bude to úľava pre tieto dve krajiny, ale aj pre celý – momentálne mimoriadne destabilizovaný – Blízky východ.

Je Sionistický zväz hrozbou pre Izrael tak ako to tvrdí premiér Netanjahu?

Neviem prečo by mala byť liberálno-ľavicová opozícia hrozbou pre Izrael, ktorý tiež vznikol v roku 1948 z veľkej časti na oveľa ideologickejších ľavicových základoch. Naopak si myslím, že oveľa väčším nebezpečenstvom pre demokratický Izrael a aj pre sionistické hnutie sú politici ako Netanjahu a politickí radikáli, ktorým umožní dostať sa k moci. Spomeniem Liebermana, Benetta, Feiglina a ďalších. Títo ľudia a ich ideológie sú pre Izrael skutočným nebezpečenstvom. Môžu ho dostať do bodu, keď budú Theodorovi Herzlovi i Davidovi Ben Gurionovi, pokiaľ by žili, vstávať vlasy dupkom. 

Kdo vystřídá Chameneího v čele Íránu?

Už delší dobu se objevují zprávy o zhoršeném zdravotním stavu už tak nemocného nejvyššího duchovního vůdce (rahbara) Íránu ajatolláha Alího Chameneího. Právě rahbar - nikoliv prezident (v současnosti Hassan Rouhání) - je v íránské politické hierarchii ten, kdo v rukou soustřeďuje nejvyšší moc. Kdo tak - dříve či později - nastoupí na Chameneího místo, bude výraznou měrou ovlivňovat další směřování Íránu. To je nejen pro Írán, ale i pro bližší a vzdálenější zahraničí velmi důležitá otázka - viz angažmá Íránu v konfliktu s ISIS, podpora Íránu režimu Baššára Asada, jaderná vyjednávání, íránsko-izraelské napjaté vztahy, vztahy Írán-Turecko ...    

Izraelský deník Haarec přinesl grafiku, která zobrazuje několik potenciálních nástupců Chameneího:

Nutno dodat, že vše se může nakonec vyvinout i jinak a na post rahbara nastoupí jiný klerik. Viz příklad z íránské novodobá historie: Místo Chameneího měl být původně rahbarem jiný ajatolláh (Montazerí), kterého ale na poslední chvíli Chomejní zbavil v roce 1989 možnosti kandidovat.

Současný rahbar Chameneí je tradičně považován za velmi konzervativního. Jeho nástupce tak může být spíš otevřenější osobnost. Je ale možné, že pokud nastoupí na post rahbara relativně mladý Chameneího syn, může nadále držet otcovu linii. Vše tak ukáže budoucnost. 

Technická poznámka: Haarec má chybu u posledního kandidáta - jeho jméno má správně znít Hášemí Šáhrúdí (Hashemi Shahroudi), nikoliv Sharoudi. 

A tady je schéma íránského politického systému ze stránek Washington Post, které výstižně ukazuje, jakou moc soustředí ve svých rukou rahbar:

Co mají společné Zeman, AIPAC a Netanjahu?

Odhlédneme-li od charismatu a fyzického vzezření, mají Zeman a Netanjahu k sobě docela hodně blízko v ideologickém pohledu na svět. Dokazuje to i přítomnost obou mužů na právě proběhnuvší výroční konferenci AIPAC (The American Israel Public Affairs Committee), což je poměrně silná dávka ideologie a černobílého vidění světa i na americké poměry. 

AIPAC není nějaké široké fórum amerických Židů sympatizujících s Izraelem, ale má podporu jednoznačně ze strany americké konzervativní pravice a republikánů. To nejsou často ani tak američtí Židé, jako často i různí evangelikální konzervativci, pro které se podpora izraelské pravice protíná s jejich variantou křesťaské teologie. Je třeba si uvědomovat, že výrazná část amerických Židů vždy (a poměrně přirozeně) tendovala spíše k demokratům, což platí i v současnosti. Pohled širokého spektra autorit amerického judaismu na AIPAC byl mimo jiné součástí mého nedávného výzkumu v USA. Většina amerických rabínů, se kterými jsem mluvil, a které jsem se snažil vybírat reprezentativně z různé části americké židovské komunity, pohlížela na AIPAC kriticky, podobně tak i na Netanjahua. 

Pokud tak někdo vystupuje na výroční konferenci AIPACu, je jasné, kde jsou jeho vazby. Letošní konference se tak trochu i protínala i s Netanjahuovým a Obamovým vzájemným antagonismem, přestože k hlavnímu vyjádření tohoto napětí došlo až o den později na půdě Kongresu, kde Netanjahu vystoupil bez konzultace s Bílým domem. Miloš Zeman se tak svým vystoupením na jednostranné a částečně i proti duchu Obamovy administrativy vyznívající konferenci trochu zapletl i sem.  

Netanjahu, Zeman i AIPAC si představují zeměkouli jako zjednodušené bojiště dobra a zla. Ti, kterým tato teorie vyhovuje, budou výše uvedení imponovat, bez ohledu na to, že vývoj světa - a v tomto případě hlavně Blízkého východu - je x-násobně složitější a má celou řadu úrovní. Současný marasmus na Blízkém východě je - mimo jiné - zapříčiněn omezeným politickým uvažováním podobného druhu.To platí jak pro širší Blízký východ, tak i přímo pro izraelsko-palestinský konflikt. 

Netanjahu představuje na světové politické scéně poměrně těžkou váhu, a navíc jako velmi inteligentní politik s výbornou politickou intuicí (lidově řečeno "mazaný"). Uvědomil si, co mu jeho vzdorování Obamovi může přinést za pár týdnů v izraelských volbách, kde jeho pozice už není tak pevná, jako v minulosti. Dělá tak co může a na kritiku se příliš neohlíží, přestože jeho postoje způsobily největší pokles v izraelsko-amerických vztazích (minimálně od dob Eisenhowera - a možná úplně).  

Oproti Netanjahuovi je Miloš Zeman bizarním politickým skřítkem a jeho přítomnost na konferenci AIPAC je spíše z kabinetu kuriozit. Nepochybuji ale, že mu i tentokrát zatleskalo pár těch, "kteří ho jinak nemusí".

Přesto Zemanova osobnost ovlivňuje politiku a politickou kulturu aspoň u nás, a proto je důležité alespoň z tohoto důvodu jeho zahraničním aktivitám věnovat pozornost.      

B. Tureček: Návštěva Miloše Zemana USA aneb Co je proizraelská lobby AIPAC

Jaký je vlastně Zemanův pohled na islám a muslimy?

Když mluví Miloš Zeman o islámu doma, objevují se přirovnání jako "anticivilizace", "nacisté" atd. Pokud ale vyrazí na návštěvu muslimské země a jde také o byznys, není jeho rétorika zdaleka tak silná. Ba naopak - Zeman ve svém jordánském projevu v únoru 2015 zdůraznil třeba termín "takzvaný Islámský stát" atd. Projev měl Zeman společně s jordánským ministerským předsedou Abdalláhem Ensúrem a týkal se hlavně boje proti radikálně islamistickému terorismu v podání ISIL (několik dní předtím upálil ISIL zajatého jordánského pilota). 

Část projevu - bohužel bez několika úvodních poznámek a zmínky o pivu - můžete shlédnout zde. Projev jordánského premiéra je tam celý, přičemž je z něj zjevné, že byl jordánský premiér o Zemanových názorech dobře informován.

Po projevu se s Zemanem fotili někteří přítomní lidé. Podařilo se mě zachytit i moment, kdy se Zeman přivinul i k jedné muslimce, kterou prezident - ne zcela jak lokální zvyklosti vyžadují - objal kolem ramene. Následující den pak Zeman vyznamenal řádem Bílého lva potomka proroka Mohammeda, jordánského krále Abdulláha II. 

Bude i nadále Zeman doma mluvit o islámu tak jak má ve zvyku a pro zahraniční cesty si vybere diplomatičtější slovník? Nebo u něj nastalo jisté procitnutí, protože si uvědomil, že celý náboženský systém není automaticky identický s náboženskými extrémisty? Osobně si nemyslím, že by v hlavě českého rezidenta došlo k nějakým zásadnějším posunům, ale jde spíše o práci jeho poradců, neboť jeho předešlá rétorika na téma islám byla zcela neúnosná pro podobné zahraniční cesty. 

V každém případě bude zajímavé sledovat Zemanovy oficiální projevy i stupeň konzistence jeho vyjádření na téma islám a srovnávat také to, co řekl doma vlastnímu publiku a co v zahraničí, či za přítomnosti cizích státníků a diplomatů a zda-li bude své vyjádření zakončovat zvoláním "Alláhu akbar".   

Debata o křesťanech na Blízkém východě

Břetislav Tureček organizuje tuto zajímavou debatu: 

R.I.P. Michael "Miško" Barčík

Miško ve své dílně v Izraelském muzeu v Jeruzalémě, 

kde pracoval na restaurování interiérů starých synagog. 

Nemoc včera ukončila předčasně jeho pozemskou cestu.

Fragmenty v Miškově dílně.

O současném islámu, Češích a radikalismu.

(Rozhovor vyšel v Brněnském Deníku 31. 1. 2015)  

Co považujete za hlavní důvod útoků v Paříži?

Zásadní motiv vidím v tom, že se Al-Káida chtěla znovu zviditelnit. V současnosti se totiž mluví zejména o takzvaném Islámském státě. Ti, kdo ho vedou, byli dříve jednou z frakcí Al-Káidy, ale po konfliktech ve vedení organizace se osamostatnili. Pařížští útočníci na Charlie Hebdo se k ní ovšem přihlásili, takže se zase ukázala na scéně.

Takže za útoky nevidíte reakci na znevažování proroka Mohameda?

Podle mě to byla jen záminka a radikálové by si určitě snadno našli jinou. Když se podíváme na reakci velké části světových muslimských autorit a politiků na útoky, považují události v Paříži za naprosto odsouzeníhodné. V běžných výkladech náboženských textů nemá podobné násilí oporu. Ovšem radikálové si z nich můžou vybrat jen to, co se jim hodí.

Jaký je vůbec váš názor na karikatury z Charlie Hebdo?

Mně hlavně nepřijdou vůbec vtipné, spíše primitivně prvoplánové. A dovedu si představit, že někoho mohou urazit. Na druhou stranu i ti uražení by nad nimi nakonec měli mávnout rukou.

Dokážou se nad ně muslimové povznést?

Ti, kteří je viděli, z nich asi radost neměli. Ale naprostá většina z nich řeší jiné problémy, tak jako každý člověk, a příliš se o ně nezajímají. Je jisté, že většině z nich se nelíbí, ale zároveň kvůli nim nepůjdou vraždit.

Mluvil jste o radikalizaci. Zhoršuje se situace?

Radikalismus v evropských komunitách existuje, ale je třeba ho vnímat v kontextu doby a místa. Nedávno byly třeba zveřejněné výsledky sociologických průzkumů, které se zabývaly jeho příčinami v Evropě. Náboženský radikalismus podle nich představuje pouhá dvě procenta. Naprostá většina teroristických útoků byla motivovaná separatismem a jinými faktory. Náboženství může jako záminka sloužit třeba u mladších generací muslimských přistěhovalců. Ti se často považují za vykořeněné, protože se necítí být součástí bývalé kultury svých rodičů, ale ani té současné. Snadno se pak můžou dostat pod vliv radikálů.

Je násilí součást muslimské víry?

Podstata všech velkých náboženství v násilí nespočívá. Když ale extrémista hledá zdůvodnění svých skutků v Koránu, Starém či Novém zákoně, nedá mu to tolik práce. Pokud se podíváme do historie, zjistíme, že k terorismu se uchýlilo nejen mnoho muslimů, ale také křesťanů, hinduistů, židů a dokonce i buddhistů. Stejně tak jde tedy říct, že každé velké náboženství má své extremisty. Islám má určitě problémy, ale to neznamená, že ostatní náboženství je nemají také. I když momentálně v menší míře.

Dá se říct, že terorismus je větší hrozba pro země, kde žije větší procento uprchlíků?

Tato souvislost je evidentní. Země jako Velká Británie, Francie a částečně také Španělsko jsou bývalé koloniální mocnosti. Ovládané země se pak osamostatnily, ale i poté stále existovaly dřívější vazby. Není proto náhoda, že ve Velké Británii žije mnoho Pákistánců, ve Francii zase řada Alžířanů. Určité procento těchto lidí může mít tendence ke kriminalitě nebo radikalismu. A čím víc jich tam žije, tím větší je logicky pravděpodobnost, že se mezi nimi může někdo takový objevit.

Jak velká komunita muslimů žije u nás?

Maximální odhady jsou dvacet tisíc, což zdaleka není ani jedno procento všech obyvatel. Nemáme tady totiž žádné přistěhovalce z bývalých kolonií či gastarbeitery. Za komunismu sice československý režim spolupracoval s některými muslimskými zeměmi, nicméně se jednalo o velmi světské státy. Od pádu komunismu sem přišli další uprchlíci, z Kosova, Bosny nebo teď třeba ze Sýrie. Pro většinu uprchlíků je Česká republika spíš přechodná země. Míří dál na západ.

Jsou zdejší muslimové myšlenkově jednotní?

Nejsou, protože pochází z různých částí světa. Je mezi nimi hodně Iráčanů, Syřanů, jsou tady lidé z Kosova, Bosny, Kavkazu. Většinou žijí ve větších městech, jako je právě Brno nebo Praha. Jsou to většinou lidé, pro které může být náboženství určitou oporou v životě či tradicí, ale většina z nich nežije hlubším náboženským životem. Zajdou si třeba na velkou páteční modlitbu a oslaví hlavní svátky, ale tím to pro mnohé končí.

Hrozí v České republice nebezpečí z jejich strany?

Myslím si, že dnes hrozí daleko větší nebezpečí od těch lidí, kteří proti islámu protestují. Ale zároveň vůbec neví, jak se liší od pojmu islamismus či radikální islamismus. Vlastně kromě pár frází neví vůbec nic ani o samotném náboženství. V Praze byla nedávno demonstrace, které se zúčastnilo několik set lidí. Vystoupilo na ní i pár politiků z parlamentních stran. Bylo tragikomické sledovat, jak si protiřečí i ve vlastních projevech a jak se snaží za každou cenu najít politické téma, a vytvářet tak u nás prakticky umělý problém. Hlavní problém není islám, ale jeho neznalost. Ale abych odpověděl na původní otázku, náboženský radikalismus jakéhokoliv druhu u nás v posledních letech není větší problém.

Stýkáte se s místními muslimy?

Dá se říct, že to mám přímo v popisu práce, protože se hodně zabývám Blízkým východem, islámem, judaismem i jinými náboženstvími. Nikdy jsem se ale v těchto komunitách u nás nesetkal s nikým, kdo by obhajoval náboženské násilí.

Řada lidí ale o muslimech smýšlí negativně. Dělají něco špatně?

Čeští muslimové musí víc zapracovat na svém veřejném obrazu. Pomůže, pokud za ně bude jednotně mluvit profesionální mluvčí. Také by měli mít důvěryhodného imáma, který zná problémy evropských muslimských komunit. Ta česká je však v reálu hodně roztříštěná a mluví za ni různé osoby. Zároveň ne všechny jsou kompetentní ji reprezentovat.

Mají na negativním obrazu muslimů svůj podíl i Češi?

Češi jsou poměrně homogenní a uzavřený národ. Podle mě by se měli víc zajímat o to, co se kolem nich děje. Nemají příliš přehled a zkušenosti s cizinci, jako třeba obyvatelé západní Evropy, kde žije hodně přistěhovalců. Tam většina lidí nějakého muslima či přistěhovalce zná osobně a ví o něm, že je to slušný člověk. Zato řada Čechů muslima viděla v lepším případě z tramvaje, v horším případě v televizi, kde jsou ukazovaní převážně ve špatném světle.

Co se dá dělat, aby se takové smýšlení změnilo?

Lidé musí víc číst, o všem důkladněji přemýšlet a asi méně sledovat televizi. Ne si jen nechat naservírovat nějaká fakta a dělat, že té situaci rozumí. Je to podle mě hodně věc vzdělání a obecného přehledu. Jak už jsem ale říkal, víc snažit se musí i čeští muslimové. Je to problém všech.

Jste odborník na izraelsko-palestinský konflikt. Proč právě toto téma?

Izrael a Palestinu jsem poprvé navštívil před osmnácti lety. V té době už jsem na Masarykově univerzitě v Brně studoval politologii a hledal téma, o kterém bych mohl psát diplomovou práci. Po poněkud nudném Holandsku, jímž jsem se tehdy zabýval, jsem na Blízkém východě našel řadu fascinujících věcí, o kterých jsem do té doby neměl tušení.

Co třeba?

Například vztah izraelské politiky a náboženství, což bylo tehdy u nás skoro neznámé téma. Zajímavým aspektem je také vztah mezi komunitami ultraortodoxních židů a světskými izraelity. Pak mě zaujala role izraelských rabínů v politice. Právě o tamním vztahu náboženství a politiky jsem několik let poté napsal svou první knížku Judaismus a politika v Izraeli. Později jsem víc rozšířil okruh zájmu a začal se zaměřovat na izraelsko-palestinský konflikt. Jeho dějinám, současnosti a trochu i budoucnosti se věnovala moje další kniha Izrael a Palestina.

Pobýval jste i delší dobu přímo v oblasti…

Při studiích na vysoké škole jsem tam začal jezdit pravidelně. V roce 2001 jsem pak dostal roční stipendium na studium na Hebrejské univerzitě v Jeruzalémě. V tu dobu už byly po pár letech mírového procesu vztahy mezi Izraelci a Palestinci dost vyhrocené. Navíc to bylo i po jedenáctém září 2001. Násilí se v té době stalo prakticky každodenní záležitostí.

Dotklo se přímo i vás?

Z města jsem slýchával zvuky výbuchů sebevražedných útočníků. V létě 2002 jsem se dokonce málem připletl k útoku na kavárnu na Hebrejské univerzitě. Ale viděl jsem na vlastní oči také důsledky izraelských operací proti Palestincům, takže jsem měl poměrně osobní zkušenost konfliktu z obou stran.

V čem vidíte hlavní příčinu konfliktu?

To je na několikahodinovou přednášku. Až do počátku dvacátého století byly mezi muslimy a židy na území dnešního Izraele a Palestiny relativně dobré vztahy. Náboženství se neprolínalo s politikou. Na začátku dvacátého století se v židovském prostředí stal populární sionismus, což je židovské emancipační a nacionalistické hnutí. Ve stejnou dobu také vzniknul arabský a palestinský nacionalismus. A tato hnutí na sebe narazila, protože začala usilovat o státnost na stejném území. Později se začalo s politikou prolínat i náboženství a celý spor se tak stal ještě hůř řešitelným.

Má spor vůbec řešení?

Izraelsko-palestinský konflikt je dost specifický oproti tomu, co se děje v okolí. Bude proto potřeba ho vyřešit samostatně. S ostatními konflikty ho ale spojuje na druhou stranu řada zahraničních aktérů a mocností, a to ho také komplikuje. Takže i to je velký problém, protože spor může být třeba hodně navázaný na situaci v americké či jiné politice.

Tázala se H. Florianová

Syrian Conflict 2014/2015 in Maps

Aktuální mapy konfliktu v Sýrii (2014/2015)

The areas and consequences of the Syrian conflict are changing quickly. Here are some of the maps which are illustrating a dynamics of the bloody conflict.

In comparison note the increase of the territory ruled by ISIS since 2014.

Syrian refugees in maps: 

The origin and number of the foreign militant jihadists: 

Rabín, který chtěl zastavit Holokaust

70. let po osvobození Osvětimi není od věci připomenout si polozapomenutý příběh rabína Weissmandla z bratislavské "Pracovní skupiny", kteří se velmi aktivně snažili zastavit Holokaust, avšak jeho snahy narazily přinejmenším na nepochopení ze strany svobodného světa. 

Chajim Michael Dov Weissmandl

חיים מיכאל דב ויסמנדל

25. října 1903 – 29. listopadu 1957

4. chešvan 5664 – 6. kislev 5718

Ultraortodoxní Židé (charedim) byli za druhé světové války jednou z nejvíce ohrožených skupin židovského obyvatelstva – byli bezbranní svým pacifismem, velmi často chudí, a nejen že byli ohroženi nacisty, ale často se netěšili ani přízni místního obyvatelstva. Navíc byli (na rozdíl od asimilovaných Židů) zcela jasně rozeznatelní podle svého vzezření (vždyť z pohledu některých „jakoby vypadli“ z různých antisemitských karikatur) a vzhledem k hluboce intelektuálnímu životnímu stylu na tom nebyli obvykle ani fyzicky příliš dobře, takže měli horší šanci přežít válečné útrapy.

Po druhé světové válce bylo vyčítáno evropským ultraortodoxním rabínům, že nedostatečně motivovali své příznivce, aby zavčas uprchli z nacisty okupované Evropy do bezpečí, zvlášť do Palestiny, neboť sionismus byl v přímém rozporu s jejich vírou. Za války však nečinili chyby zdaleka jen rabíni, ale také politici mnoha zemí, které zůstaly svobodné, a chyby činili i činovníci sionistického hnutí mimo Evropu. Záchrana a pomoc židovským uprchlíkům ze strany svobodného světa (včetně prvorepublikového Československa před válkou) je poněkud temnou stránkou dějin Západu. Pro přistěhovalecké kvóty byla řada židovských uprchlíků navrácena do nebezpečné Evropy, a pokud za války docházelo k jejich záchraně, bylo tak někdy činěno i značně selektivním způsobem.

V Evropě i jinde tehdy žila řada vynikajících osobností – ať už Židů, či Nežidů, jež si byly dostatečně vědomé válečných genocidních nebezpečí a projevili odvahu, která pomohla zachránit řadu lidských životů. Jedním z nich byl rabín Michael Dov Weissmandl, který mezi ostatními rabíny té doby vynikal svým aktivismem. Za války se pokusil zachránit co největší počet Židů, a to i za cenu toho, že musel vyjednávat s nacisty a uplácet je.  

Rodák z uherského Debrecína strávil velkou část svého života mezi Trnavou, Nitrou a Bratislavou na dnešním Slovensku. Jeho rodina patřila k nechasidskému směru ortodoxního židovství. V Trnavě se později také oženil. Vzal si za ženu dceru svého učitele rabína Samuela Davida Ungára (1886–1945), posledního představeného původní nitranské ješivy.   

Mladý a vzdělaný Weissmandl se stal odborníkem na staré manuskripty a při této činnosti navštěvoval různé knihovny a hodně cestoval. Při těchto příležitostech zavítal i na Oxfordskou univerzitu. V Anglii si také vybudoval dobré kontakty (mj. i na biskupa z Canterbury), které mu později pomohly v jeho záchranných aktivitách. Po anšlusu Rakouska se Weissmandlovi podařilo pomoci šedesáti rabínům, které nacisté vyhnali z Rakouska, a Československo je nebylo ochotno přijmout. Weissmandl pro ně  dokázal obstarat britská víza. 

Druhá světová válka

Během druhé světové války Weissmandl své aktivity zesílil, jak jen to bylo v podmínkách Slovenského štátu možné. Během války se pohyboval mezi Nitrou a Bratislavou, a to až do roku 1944, kdy musel nastoupit do transportu. Od roku 1942 stál Weissmandl společně se sionistkou Gisi Fleischmannovou v čele tajné „Pracovní skupiny“. Tato byla velmi zvláštním spojenectvím: vedle ultraortodoxního Weissmandla zde působili levicoví intelektuálové a sionisté. Skupina během války usilovala o záchranu co největšího počtu Židů, a to i způsobem, který během války i po válce mnozí považovali za „nemorální“ – tedy například prostřednictvím úplatků představitelům Slovenského štátu či samotným nacistům. Po válce Weissmandl tvrdil, že kdyby byla ze strany zahraničních sionistů větší ochota, stačilo najít ve správný čas několik miliónů dolarů a transporty do koncentračních táborů by byly v roce 1942 zastaveny. Doufal v takzvaný "Plán Evropa“, jehož prostřednictvím by byly zastaveny židovské deportace po zaplacení vysokých úplatků nacistům, včetně důstojníků SS. 

Weissmandl později obvinil sionistické činitele, že nechtěli přispívat na záchranu Židů, pokud neodejdou do Palestiny. Weissmandl se za války zaměřil i na spojenecké politiky a sionistické činovníky a snažil se je více motivovat k většímu zájmu o osud východoevropských Židů. Přes Švýcarsko rozeslal mnoho varovných dopisů, např. britskému premiéru Churchillovi, americkému prezidentu F. D. Rooseveltovi, sionistickým vůdcům v Palestině a papeži Piovi XII., aby posílil jejich zájem o židovské osudy. Nedostalo se mu ale relevantní odezvy. Neúspěšně také vyzýval Spojence k bombardování železnic vedoucích do Osvětimi. 

15. května 1944 poslal Weissmandl sionistickému vedení v Palestině dopis tohoto znění:

A vy – naši bratři v Palestině a ve všech svobodných zemích, vy, kdož stojíte v čele svobodných národů – jak můžete mlčet, když dochází k takovým vraždám? Jak můžete mlčet, když už téměř šest set tisíc Židů bylo zavražděno? A mlčíte, když další tisíce jsou právě vražděny a tisíce čekají na smrt? Jejich zmučená srdce volají o pomoc a naříkají nad vaší krutostí: “Vy sami jste vrazi pro své kruté mlčení. Máte v rukou prostředky, kterými to můžete zastavit hned teď. Pro krev miliónů a slzy stovek tisíc vás žádáme a prosíme, abyste jednali hned teď!”

Weissmandl se také dostal na Slovensku do kontaktu s Židy, kterým se podařilo uprchnout z Osvětimi a kteří mu sdělili svá hrůzná svědectví. Weissmandl se pak jejich výpovědi pokoušel rozšiřovat do Švýcarska, Turecka a Palestiny, aby se dostaly dál k lidem svobodného světa. V té době ale málokdo věřil, že se takováto zvěrstva opravdu děla. Bratislavská „Pracovní skupina“ na sklonku války spolupracovala i se  sionistou Rudolfem Kastnerem (Kasztnerem) (1906–1957), který za války vyjednával  o osudu Židů mimo jiných i přímo s „architektem šoa“, obersturmbannführerem SS Adolfem Eichmannem. Jedním z výsledků jeho práce byl tzv. Kastnerův vlak. Kastner válku přežil a po vzniku Izraele se stal státním úředníkem. Nakonec však byl proti němu v Izraeli zahájen vykonstruovaný soudní proces, v němž byl mimo jiné uznán pro své válečné aktivity vinným z toho, že údajně „prodal svoji duši ďáblu“. Byl sice později očištěn izraelským Nejvyšším soudem, ale byl zanedlouho zavražděn Zeevem Ecksteinem, mj. bývalým členem radikální sionistické skupiny Lechi (mezi její vůdce patřil i pozdější izraelský premiér Jicchak Šamir). V Izraeli dodnes vyvolává Kastnerův příběh emoce.

Během války dostával Kastner instrukce i od „Pracovní skupiny“ a rabína Weissmandla. Vzhledem k tomu, že Weissmandl zastával podobnou politiku záchrany, je i pohled na něj v dnešním Izraeli velmi nejednoznačný. V hodnocení efektivity „Pracovní skupiny“ se historici šoa dodnes rozcházejí. V každém případě šlo během války o dost ojedinělý čin, jehož důsledkem byla záchrana mnoha lidských životů. 

Weissmandl se nakonec málem sám stal obětí šoa i v pravém slova smyslu, neboť byl v roce 1944 (po obsazení Slovenska Německem po potlačení Slovenského národního povstání) on i celá jeho rodina donuceni zařadit se do transportu do Osvětimi. Během jízdy se  rabínovi podařilo vyskočit ven z nákladního vagónu. Při seskoku si sice zlomil nohu, přesto dokázal vyhledat pomoc, neprozradit se a schovat se v tajném úkrytu v Bratislavě. Později se dostal díky Kastnerovým aktivitám v nákladním automobilu do bezpečí neutrálního Švýcarska.

Poválečné období v USA   

Po válce se Weissmandlovi podařilo obnovit s přeživšími Židy (mj. se svým švagrem Šolomem Moše Ungárem) Nitranskou ješivu přímo na Slovensku. Vzápětí ji však chtěl přesunout do Palestiny (tehdy stále ještě pod britskou správou). Jeho žádost však byla odmítnuta a ješivu tak nakonec přestěhoval do USA. Ta působila zpočátku v Sommervile ve státě New Jersey, ale později byla přesunuta do Mount Kisco ve státě New-York. Nitranskou ješivu koncipoval jako soběstačnou zemědělskou usedlost ("Yeshiva Farm Settlement").

V USA Weissmandl také znovu založil rodinu: oženil se s Leou Teitelbaumovou (1924–2009) ze slavného rabínského rodu, se kterou měl další děti. Poté, co se v USA dostal Weissmandl pod vliv učení satmarského rabína Joela Teitelbauma, stal se jeho názor na sionismus ještě kritičtější než dříve. Kvůli ztrátě celé rodiny během války a nespokojený s výsledkem své činnosti trpěl těžkými depresemi. To také zhoršovalo jeho zdravotní stav a srdeční problémy. Rabín nakonec zemřel ve Spojených státech v relativně nízkém věku 54 let.  

Rozšířenou verzi portrétu rabína Weissmandla najdete v knize "Rabíni naší doby".

Osudy „Pracovní skupiny“ i osobou samotného Weissmandla se podrobně zabývali čeští dokumentaristé Martin Šmok a Petr Bok, kteří natočili v letech 1994-99 dokumentární film „Mezi zaslepenými blázny“ (VERAfilm). 

Izraelsko-slovenská dokumentaristka Natasha Dudinski natočila nedávno dokumentární film o klíčové osobnosti "Pracovní skupiny" Gisi Fleischmannové. 

O motivech Kastnerovy vraždy blíže dokumentární film „Killing Kastner“ (2008).   

Patálie islámu a současné Evropy

Evropa, Blízký východ a islám tvoří zvláštní trojici, jejíž konfliktní linie se stále vyostřují. Nejedná se zdaleka jen o důsledek posledního maskaru ve Francii, ale jde o řetězec událostí, které byly ještě krvavější, než aktuální krveprolití ve Francii. Jejich průvodními znaky byly útoky al-Káidy v Londýně, Madridu, ale třeba i Breivikův masakr v Oslu.

Je jasné, že bude nutné najít řešení, neboť neúspěch nemusí být zdaleka jen tragédií vztahu mezi evropskými muslimy a nemuslimy, ale může mít dalekosáhlejší důsledky. Stačí se podívat, kdo jsou evropští politici, kteří se dnes ohánějí bojem proti islámu – většinou jde o radikální kritiky evropské integrace, usilující místy vyloženě o rozklad Evropské unie. Pokud budou úspěšní, nedojde jen k omezování základních svobod v Evropě v zájmu bezpečnosti, ale i k vzestupu nacionalismu, který evropskou integraci rozloží. Kdo z podobného vývoje, nejednoty a oslabení může profitovat, je jasné. Stačí se podívat, kdo čeká na evropskou slabost směrem na východ od unijních hranic. 

Mírumilovní muslimové mlčí    

Řada Evropanů se dnes ptá, jak je možné, že většina muslimů sice o sobě tvrdí, že je mírumiílovná, nejsou však schopni vystoupit proti extremismu ve vlastních řadách. Nutno dodat, že tato výhrada je zcela na místě. Prostor k zlepšování svého „pí-ár“ evropští muslimské komunity určitě nevyplnily, což ale neznamená, že když se u nás o pozitivním obrazu nepíše, pak ani neexistuje. Důvod, proč je hlas umírněných muslimů tak nevýrazný, však nebývá jejich přímou vinou. Mnohé Evropany totiž ani nezajímá, protože by jim to narušilo jejich uzavřené schéma „o nás mírumilovných“ a „o nich nepřizpůsobivých a nebezpečných“. Velkou a negativní roli v této věci hraje řada mainstreamových médií, z nichž se o životě devadesáti procent muslimů dozvíte jen velmi málo, případně nic, ale o to více je věnována pozornost krvavým událostem a příběhům radikálům, které jsou perverzně přitažlivé a dobře se prodávají.

Víra bez papeže

Druhou věcí je teologické zdůvodnění autority v islámu. Ten je oproti na rozdíl od křesťanství – tedy od toho, čím poměřuje ostatní víry většina Evropanů – prakticky decentralizovaný. Nikdo mezi islámskými autoritami nemá – na rozdíl od pevné a jednoznačné hierarchie moci v katolické církvi – jednoznačný hlas. Podobně je na tom ostatně i judaismus, který je rovněž bez sjednocující autority. Tu se dnes pokouší nahradit Izrael. Navíc je Židů mnohonásobně méně než 1,6 miliardy světových muslimů, takže současný judaismus nemá s nejednotností takové problémy jako islám.

Ten je dnes (na rozdíl od jednoho státu židovského) roztříštěný do desítek států, které navíc navzájem často nemají dobré vztahy. Některé jsou liberálnější, v jiných je naopak přímo státní mocí vynucováno dodržování některých fundamentalistických principů. Podobná nejednota se přenáší i do imigrantských komunit v Evropě a třeba i do České republiky, kde je sice muslimská komunita jen nepatrná, avšak i ve svých malých rozměrech je vnitřně velmi různorodá a nejednotná. Vedení českých muslimů dělá velikou chybu, že se jen velmi zdráhavě distancuje od různých kontroverzních internetových stránek a publikací a nechá za sebe často mluvit nepříliš kompetentní osoby, místo aby zaměstnala na plný úvazek zkušeného a profesionálního mluvčího, případně důvěryhodné a vzdělané imámy.

Proč bojují za tzv. "Islámský stát"?

Další věc, která Evropany děsí, je fakt, že už tisíce muslimů odešly bojovat do řad takzvaného Islámského státu, jehož kruté metody není třeba připomínat. Jenže pokud i nemuslimští Evropané zaloví v paměti své vlastní moderní historie, možná jim vytanou tisíce evropských dobrovolníků jednotek SS, kteří šli – často ještě brutálnějšími metodami než dnešní samozvaný kvaziislámský stát – masakrovat jiné Evropany.

Není opravdu ani tak důležité, jestli je společnost muslimská, křesťanská, sekulární nebo eskymácká. Ze své podstaty každá obsahuje určité malé procento dobrodruhů, kriminálníků či duševně narušených osob. Ani Češi nejsou výjimkou a možná by si vedle šťastného příběhu o siru Wintonovi častěji mohli zavzpomínat i na vlastní kolaboranty a zločince.

Dědictví kolonialismu

Další věc, která je Evropanům nejasná a mnohdy neznámá, je dědictví historie Evropy a Blízkého východu v uplynulém století. Na rozdíl od Československa, které nikdy nemělo kolonie, má Francie, Británie, Nizozemí a Belgie na svědomí křivdy a krveprolití v koloniích, zatímco doma se holedbaly rozvojem občanských svobod a demokracie. Potenciál extrémismu je v bývalých koloniálních mocnostech daleko větší než u nás, neboť i když jsou tyto křivdy minimálně desítky let staré, nejenže mohou být stále v paměti žijících lidí, ale prostřednictvím dnešních snadno dosažitelných globálních sítí a médií mohou – s notnou dávkou vytrženosti z kontextu – motivovat k extremismu některé jednodušeji smýšlející, kriminálně či jiným způsobem omezené jedince a skupiny.

Vzájemných problémů a nepochopení je opravdu hodně a následující měsíce a roky ukáží, zda-li se Evropa vydá cestou, kterou jí bude dláždit protichůdná, avšak vzájemně se posilující dvojice „náboženští extremisté – političtí populisté“, nebo se podaří najít Evropě lepší cestu.

Vyšlo v MFd 13. 1. 2015
V novinách vyšlo pod názvem: "My a islám: malomocný vztah".

Šest hlavních důvodů česko-izraelského spojenectví

The six main reasons of the Czech-Israeli alliance.

Lidé se často ptají, co jsou hlavní příčiny současných tak dobrých česko-izraelských vztahů. Odpověď není zcela jednoduchá a jednoznačná - podle mě se jedná o celý komplex prolínajících se historických příčin. Pokusil jsem se je shrnout do šesti bodů:    

1. Historicky pozitivní vztahy prvorepublikového Československa (1918–1938) k sionismu výrazně spojené s osobností T. G. Masaryka 

Osobní postoje T. G. Masaryka vůči Židům, antisemitismu a sionistickému hnutí v jeho před-prezidentském i prezidentském období velmi výrazně formovaly pozitivní pohled Židů a sionistů na prvorepublikové Československo. U Masaryka oceňovali jak jeho pevné angažmá v Hilsneriádě, kritizující český antisemitismus, tak i jeho pozdější podporu a porozumění sionistickým aktivitám. S Masarykovým odkazem ve vztahu k Židům se později plně identifikoval také Václav Havel.

Také pozice Židů v meziválečném Československu byla poměrně dobrá i v době, kdy se postavení Židů v evropských státech na sklonku 20. let a ve 30. letech dvacátého století často zhoršovalo. Pozitivní vztahy vůči Židům byly nejen idealistické, ale měly i svůj pragmatický aspekt: Uznání židovského národa mělo totiž za cíl i formální „snížení“ počtu příslušníků německé a maďarské menšiny v ČSR. Největší sympatie tak nežidovští Češi/Slováci chovali především k Židům, kteří mluvili česky/slovensky. Je zjevné, že jistý vliv na postoje Masaryka a Čechů k sionismu a Židům mělo i potlačení vlivu katolicismu přinejmenším v české části prvorepublikového Československa. Katolicismus totiž představoval pro část Čechů jak jistý nepopulární symbol ancien régime, tak i určitého nositele tradičních antisemitských předsudků vycházejících z křesťanského katolického antijudaismu. Ty ostatně znovu oživly v plné síle po rozpadu Československa ve fašistickém Slovenském štátu, kde byla vazba mezi antisemitským fašistickým režimem a katolickým klérem velmi zřetelná. 

2. Československá podpora vzniku Izraele a dodávky zbraní Izraeli v letech 1948–1951

Po druhé světové válce podporovalo Československo velmi účinně vznik Státu Izrael. Ministr zahraničí Jan Masaryk vystupoval aktivně v tomto směru v roce 1947 v OSN. Dne 29. listopadu 1947 hlasoval československý zástupce ve Valném shromáždění OSN pro rozdělení Palestiny na židovský a arabský stát. O necelé tři měsíce později, 25. února 1948, proběhl v Československu komunistický převrat. Sovětský svaz však vznik Izraele podpořil, a tak i nová Československá vláda uznala nezávislost Izraele 19. května 1948, tedy pouhých pět dnů po jeho vzniku. Diplomatické styky pak navázaly obě země 3. července 1948.

Jeden z často zmiňovaných mezníků vztahu mezi Československem a vznikajícím Izraelem je ten, že se ČSR významnou měrou podílela na dodávkách zbraní včetně bojových letadel nově vzniklému státu a výcviku příslušníků izraelské armády. K tomu došlo v době silné mezinárodní izolace Izraele během první izraelsko-arabské války v letech 1948–1949. Z pohledu hodnocení tehdejšího československého konání je třeba přihlédnout k faktu, že pomoc byla poskytována v období, kdy u nás došlo ke změně politického režimu na otevřeně stalinistický. Navíc si Československo nechalo za zbraně tvrdě zaplatit i přesto, že Izrael byl s ohledem na válečný konflikt ve špatné hospodářské situaci. Je také zcela evidentní, že pomoc nově vzniklému státu byla poskytnuta se souhlasem Stalina, který vznik Izraele zpočátku podpořil jako protiváhu prozápadních arabských režimů. Československo tak poprvé zafungovalo jako proxy-režim podléhající vůli stalinistického Sovětského svazu.

Jakmile se však v poměrně krátkém časovém horizontu ukázalo, že se Izrael přiklání spíše k západnímu bloku a nevydá se tak cestou „lidových demokracií“, SSSR i celý východní blok včetně Československa své postoje k židovskému státu na počátku padesátých let podstatně přehodnotily.  

Odhlédneme-li od motivů prodeje zbraní či od politické situace u nás, je jisté, že námi dodané zbraně prokázaly Izraeli cennou službu ve velmi kritické době, kdy jiné státy podobnou pomoc odmítly. Izrael dal mnohokrát vědět, že ho v těžké době dodávky československých zbraní zachránily, a naopak pro řadu Čechů se staly dodávky zbraní jistou legendou, která spojuje Čechy a Izraelce od samého počátku. Jaké byly hlubší politické souvislosti československých dodávek, je však často opomíjeno.

3. Reakce disidentských kontraelit na výrazný antisionismus – a v některých obdobích i antisemitismus – během československého komunistického režimu (1950–1989)

Od února 1951 tak byly všechny československé zbraňové dodávky Izraeli zastaveny. Podporu Izraele vystřídal velmi rychle antisionismus a silný antisemitismus, ztělesněný na počátku let hlavně procesy se Slánským. Na tento radikální obrat navázala o něco později i podpora palestinského národně osvobozeneckého hnutí. To byla nová oficiální linie režimu, avšak mezi veřejností byla situace méně jednoznačná. Kromě řady stoupenců měl totiž československý komunistický režim i množství odpůrců. Byli to jak členové nové kontraelity – hlavně bývalí příznivci nekomunistických stran, někdejší soukromí podnikatelé či členové zahraničního odboje atd. –, tak i kritici skrytí mezi širokou veřejností. Hlavně první skupina se stala brzy předmětem tvrdé perzekuce ze strany režimu. Mezi oběma vrstvami kritiků režimu přetrvával vesměs pozitivní pohled na Židy i tajné sympatie k Izraeli. Jisté oficiální uvolnění v pohledu na Izrael proběhlo krátce v roce 1967, po sovětské invazi v roce 1968 však následoval návrat do starých kolejí. Hlavní proud disidentů kolem V. Havla a Charty 77 však stále zachovával pozitivní postoj k Izraeli. 

4. Fakt, že se disidentské kontraelity kolem Václava Havla staly po roce 1989 oficiálními politickými elitami a že začaly výrazně ovlivňovat českou zahraniční politiku; ta se začala formovat výrazně atlantisticky a odrážela postoje USA vůči Izraeli a Blízkému východu 

Poté co československý komunistický režim padl, mnozí disidenti se stali vlivnými československými (a později českými) politiky a jejich předchozí pohledy z doby normalizace a dob studené války u nich přetrvaly. V této souvislosti lze kromě Václava Havla určitě zmínit i jména jako Michael Žantovský či Alexandr Vondra. Jedna z prvních věcí, o kterou se Václav Havel zasazoval v zahraniční politice, bylo právě obnovení diplomatických vztahů s Izraelem. Byly navázány už 9. února 1990. Česká zahraniční politika začala usilovat o vstup do Evropské unie a sledovala i výraznou atlantickou linku. V diplomacii začala česká zahraniční politika výrazněji sledovat americkou zahraniční politiku včetně jejích nejednoznačných rysů. To se projevilo i po 11. září 2001, kdy česká zahraniční politika sleduje pod vlivem amerických neokonzervativců v přístupu k Blízkému východu a izraelsko-palestinskému konfliktu až nekriticky proizraelskou linii.    

5. Český atlantismus začal být někdy spojován s islamofobií, přičemž Izrael začal být vnímán rovněž jako ústřední pilíř boje proti „islamizaci Západu“

Přestože jsou atlantické a proizraelské postoje spjaty spíše s českou politickou pravicí, není to pravidlem. Výrazné atlantické postoje například zastával dříve i současný prezident Zeman, který mnohokrát deklaroval i otevřeně islamofobní pozice. Ty dává do kontextu se svým velmi jednostranným postojem k Izraeli, který chápe jako pilíř boje proti „islamizaci Evropy a Západu“. V určitých částech české společnosti se stala islamofobie – na rozdíl od antisemitismu – v mnoha ohledech něčím akceptovatelným či dokonce pozitivním. To u některých Čechů, včetně části českých politiků a veřejných představitelů, posiluje i jejich vztah k Izraeli, který se v tomto ohledu velmi podobá Zemanovým postojům.  

6. Romantizující nebo tendenční pohled na Blízký východ, Izrael a Palestinu

Důležitou roli v pohledu na současný Izrael hraje i české veřejné mínění. Obecně je možné konstatovat, že v České republice je poměrně velký zájem o témata související se židovstvím a Izraelem (od historických židovských legend přes židovskou beletrii až po tematiku holocaustu) a tato skutečnost ovlivňuje i sympatie řady Čechů s Izraelem. V kombinaci s nepříliš kvalitním zpravodajským informováním o blízkovýchodním dění však dochází v povědomí Čechů často ke směšování různých nesouvisejících informací a pojmů dohromady. U mnoha Čechů také přetrvávají zažité stereotypy vidění světa z období studené války, případně jejich zrcadlově převrácené varianty. Češi obecně nemají příliš zkušenosti s multikulturní společností a hlavně islám a Arabové u nich vyvolávají spíše negativní pocity, zatímco Izrael považují za kulturně bližší. O tom ostatně svědčí i vysoká úroveň islamofobie v České republice za současné existence jen velmi malé muslimské komunity na českém území. 

Najít vyvážený postoj

Co se týká názorového střetu mezi Českou republikou a většinou států EU ohledně současného Izraele a izraelsko-palestinského konfliktu, mám za to, že ten souvisí především s třemi posledními body v předchozí části – tedy s příčinami českých postojů k Izraeli po roce 1989 a příklonem české zahraniční politiky k poměrně jednostranným postojům USA k Izraeli, a to hlavně po roce 2001.

Nedomnívám se, že by Evropská unie jako celek prosazovala „propalestinskou“ zahraniční politiku, ale naopak se snaží více vyvažovat zájmy obou stran konfliktu. Reaguje tak třeba více i na ideologické posuny v izraelských vládních administrativách a politikách, které se v průběhu posledních dvou desetiletí posunuly znatelně ke krajnímu nacionalismu. Ve stejnou dobu zůstávala zahraniční politika České republiky k těmto posunům až na výjimky netečná. To vedlo k bizarním situacím, kdy se někdy mohlo zdát, že loajalita ČR k Izraeli má přednost před loajalitou k EU, jíž je ČR členem. Například při hlasování o uznání Palestiny za členský stát na půdě OSN v roce 2012, kdy ČR hlasovala proti tomuto uznání společně s osmi dalšími státy – Izraelem, USA a některými jejich spojenci – nejen proti zbytku světa, ale i proti všem zemím EU. Podle mého názoru nemusí ČR zastávat takto vyhraněné jednostranné postoje, aby zachovala velmi dobré vztahy s Izraelem.  

V situaci, kdy má ČR nadstandardní a velmi pozitivní vztahy s Izraelem, by ČR měla vždy důsledně trvat na tom, aby zůstaly zachovány základy, ze kterého toto nadstandardní a vzájemně obohacující se partnerství vzešlo – tedy z humanistických postojů prezidenta Masaryka a dále ze zásad zahraniční politiky v polistopadovém období, hlavně v obdobích prezidenta Havla. Jak Masarykovo, tak Havlovo dědictví vidělo v sympatiích k sionistickému hnutí a Izraeli hodnoty demokracie, humanismu, snahy o dosažení míru a spravedlnosti, a zároveň také práva na sebeurčení a respektu k menšinám.

Základy současného nadstandardního česko-izraelského spojenectví byly položeny v 90. letech, kdy v Izraeli probíhal mírový proces a kdy českoslovenští a čeští politici navázali dobré vztahy s jeho protagonisty na obou stranách konfliktu. Jak v Izraeli, tak v Palestinské autonomii však došlo k výrazné radikalizaci, která pohřbila nejen mírový proces, ale také některé politiky s ním spjaté – hlavně pak izraelského premiéra Rabina. Právě za jeho smrtí stálo myšlení ne zcela vzdálené od toho, které se dnes někdy prosazuje i v nejvyšší izraelské politice. 

ČR by měla i do budoucna rozvíjet pozitivní vztahy s Izraelem, avšak zároveň – i z pozice dobrého přítele – by měla být adekvátně kritická a schopná dát najevo, že toto přátelství nemusí být za všech okolností vždy bezpodmínečné, ale musí být vyvažováno i konstruktivními postoji druhé strany.  

Vyšlo v Revue Prostor  103/104 (prosinec 2014) "Kontrasty a paradoxy současného Izraele"