Izraelci se učili od Britů

Vyšlo v A2, č. 16/2014

Současná vojenská ofenziva izraelské armády v Gaze má zabránit raketovým útokům a oslabit radikální palestinské hnutí Hamás. Není to ale tak, že mu získává další přívržence a sympatizanty?

Hamás byl vždy velmi obratný v propagandě a je schopen přetavit i dílčí úspěchy ve velké vítězství. To je ale obecně výhoda slabších stran v asymetrických konfliktech, kdy jim stačí zasazovat čas od času pár menších ran daleko silnějšímu protivníkovi a zároveň dlouhodobě prokazovat, že ten je není schopen zničit. A Hamás dobře ví, že nemá kapacitu Izrael zlikvidovat, a vlastně ani vážněji ohrozit, ale také ví, jakou mu Izrael dopřává publicitu. Za této situace jsou menší ztráty Izraele ve spojení s umně formulovanou propagandou pro Hamás velkou posilou.

Hodně se spekuluje o tom, že Hamás za posledních sedm let ­ kdy vládl v uzavřeném prostoru Gazy ­ prošel významnou proměnou a že už nejde o stejnou militantní organizaci jako před osmi lety. O jaké změny se má jednat?

Hamás byl především v poslední době v útlumu. Způsobil to jednak pád Mursího režimu a egyptského Muslimského bratrstva po nástupu maršála Sísího. Bratrstvo mělo k Hamásu podstatně blíže, než vojenský establishment v dnešním Egyptě, který naopak Muslimské bratry perzekuuje. Další nedávnou komplikací pro Hamás byl rozchod s dlouhodobým spojencem – Asadovým režimem v Sýrii. Izraelské poukazování na Hamás v souvislosti s únosem tří židovských osadníků – navíc nikoliv jednoznačně prokázaným – které předcházelo dnešním bojům, bylo pro Hamás svým způsobem velkou pomocí a příležitostí jak se opět zvýraznit jako „pilíř palestinského odboje“.  

Fatah s Hamásem vytvořili po sedmi letech rozbrojů společnou palestinskou vládu národní jednoty. Má toto spojenectví podle vás budoucnost?

To je za současné situace velmi obtížné říci. Vztahy Fatahu s Hamásem jsou dlouhodobě velmi konfliktní a konkurenční a palestinské vlády národní jednoty se už mnohokrát rozpadly. Izraelští politici si toho jsou dobře vědomi a posilování rozepří mezi okupovanými komunitami je stará a účinná koloniální praktika „rozděl a panuj“. V té excelovali na Blízkém východě, v Indii i jinde hlavně Britové. Přestože proti Britům řada Izraelců před rokem 1948 bojovala podobnými technikami, jako to činí dnešní palestinští radikálové, zároveň se Izraelci mnoho věcí od Britů naučili. Stavění separačních zdí a plotů, bourání obydlí jako trest, tvrdé výslechy – s tím vším přišli britští „experti na terorismus“, hlavně sir Charles Tegart. Geografické oddělení Gazy a Západního břehu je navíc pro strategii rozděl a panuj přímo ideální. Ani společný osud tak často nedokáže znepřátelené palestinské frakce dát dohromady.

V minulosti se hodně měnily názory izraelských úřadů na organizaci OOP, která byla zprvu považována také za teroristickou organizaci, ale dnes je přitom Fatah hlavním hráčem mírových jednání na palestinské straně. Není na čase se o podobný posun pokusit i v případě militantního Hamásu právě tím, že bude vtažen do případných izraelsko-palestinských mírových jednání?

Osobně si myslím, že ani Fatah ani Hamás Palestincům už příliš dobrého nepřinesou a doufám, že vznikne nějaká jejich konstruktivnější politická alternativa, která je postupně zatlačí do pozadí. Zároveň se však obávám, aby nebyla ještě něco horšího, například formátu ISIS. Izraelský premiér Netanjahu sice tvrdí – a to dokonce do očí generálnímu tajemníkovi OSN – že vlastně Al-Káida, Hamás, ISIS a další jsou prakticky jedno a totéž. Buď nemá dostatek informací, o čemž pochybuji, nebo neříká pravdu. Proti ISIS se může i současný Hamás někdy jevit jako příležitostný střelecký spolek vousatých strýců... To říkám s vědomím toho, že jsem žil v Jeruzalémě v době, kdy tam byly sebevražedné atentáty Hamásu velmi časté, měly daleko více obětí než dnes a kdy mě od výbuchu bomby Hamásu v jídelně na Hebrejské univerzitě, do které jsem právě směřoval, dělily asi tři minuty.

A jak to vypadá s dnešní izraelskou politikou? Můžeme vidět, že se v některých ohledech radikalizuje...

V Izraeli je situace svým způsobem ještě složitější. Tamní politický systém je jedním z nejroztříštěnějších na světě.  Dva dlouhodobé pilíře izraelské politiky jsou na scestí – Strana práce skrz svoji bezbarvost a neschopnost a Likud prostřednictvím své radikalizace, která sice mnoha jeho voličům – nezřídka ruskojazyčného původu – imponuje, avšak svádí Izrael na nebezpečné politické scestí. Rovněž by to chtělo politickou alternativu, ale ukazuje se, že formace typu Kadima jsou dočasným a značně nedotaženým záchvěvem.

Postoj vlády Spojených států amerických k nové palestinské vládě je zatím spíše zdrženlivý, ale nikoliv odmítavý. Současně ale Obama i Kerry otevřeně podpořili vojenskou intervenci v Gaze. Co to vypovídá o vztahu USA k Hamásu?

Spojené státy jsou dlouhodobou obětí svojí vlastní politiky mnohonásobných standardů, kterou na Blízkém východě uplatňovaly po dekády. Obama i Kerry jsou oba dva vysoce inteligentní politici, kterým musí být jasné, že jim jejich spojenci na Blízkém východě už mnohokrát přerostli přes hlavu. Přesto si mohou myslet „A“ a ve skutečnosti musí s ohledem na své voliče a nátlakové skupiny často říkat spíše „B“.

Řešení izraelsko palestinského konfliktu je často spatřováno ve stažení Izraelců ze Západního břehu Jordánu a z Gazy, v následném vytvoření Palestinského státu a dosažení kompromisu v otázce Jeruzaléma. Souhlasíte s podobným tvrzením nebo vás napadá ještě jiná možnost?

Je zde dnes už takřka utopická možnost společného židovsko-arabského státu, případně o něco reálnější formy federace či kantonální konfederace. Je tu ale problém neustálého posilování nacionalismu na obou stranách, který je založen do značné míry na nepřátelství vůči druhé straně. Současné konflikty toto jen posilují. Stačí sledovat dnešní nesnášenlivost v Palestině i v Izraeli. Pokud by se lidé na Blízkém východě byli schopni posunout v politickém uvažování od nacionalismu 19. století do integrační fáze, bylo by to jen dobře. Je ale velký problém, že některé blízkovýchodní společnosti se nedostaly dokonce ještě ani od kmenového chápání politiky k nacionalismu. Podobný problém byl ostatně i na Balkáně. Lidé na Blízkém východě si zkrátka neodžili řadu historických zkušeností, které mají země Západu za sebou. Ale i tak si někdy optimisticky říkám: Podívejme se na Evropu 30. a 40. let a na současnost. Přes všechny neduhy integrace můžeme vidět obrovský pozitivní rozdíl.  Proč by jednou do podobné fáze nemohl dospět Blízký východ? Musí si však projít a vytrpět určité události, které ho mohou posunout vpřed. To samozřejmě platí i pro dnešní Izraelce a Palestince.

(původní verze před mírnou redakční úpravou)
Tázal se L. Rychetský

Antisemitismus a demonstrace za Gazu

Zamyšlení nad extrémními postoji při propalestinských demonstracích a také o babylonu pojmů ve vnímání dnešního izraelsko-palestinského konfliktu.

Pokud někteří propalestinští demonstranti přikročí k antisemitismu - jako třeba při nedávných protestech na podporu pásma Gazy v Německu či Francii - diskreditují nejen sami sebe, ale především celou kauzu, za kterou bojují.

Určitě si nemyslím, že by podobné smýšlení bylo příznačné pro většinu z nich. V některých evropských zemích jsou však útoky hlavně islámských extremistů na lidi židovského původu a různé židovské instituce stále častější, a to dokonce bez jejich jakékoliv vazby na Izrael (pro pořádek: v Evropě stoupají s posilováním populistické pravice i útoky na muslimy, které však v očích mnoha Evropanů nemají takovou závažnost a není jim ani přikládána taková pozornost médií). Jeden bizarní incident za všechny: V Amsterodamu tak například došlo před rokem k útoku muslimského radikála na antisionistického rabína, který v očích onoho muslima splňoval všechny jeho domnělá "kritéria," protože vypadal asi přesně jako Žid z antisemitských karikatur, které znal - avšak o rabínově smýšlení nevěděl ve skutečnosti vůbec nic. V řadě případů jde skutečně o úmyslný rasismus. Jindy však může hrát roli i fakt, že mnozí dnes už nejsou schopni rozlišit mezi Izraelci a Židy a jiní zase mezi islamisty a Araby, Palestinci a muslimy atd. Nic z toho neopravňuje k nenávisti a násilí. Z podobné "logiky" však řada dnešních útoků a nenávistných textů vzniká.

Některé skupiny, ať už etnické, náboženské či politické, tuší, že čin často omezené skupiny extremistů z jejich tábora bude vztahován kolektivně na celou jejich skupinu. V historii střední Evropy se o podobné stigmatizaci často přesvědčili Židé (používám velké písmeno, neboť judaismus není jen vírou, ale může být považován za etnicitu, podobně jako v kontextu Bosny "Muslim"), Romové a v jiných částech světa to mohli být třeba černoši, katolíci, protestanti, muslimové atd.

U tak citlivého tématu jako je izraelsko-palestinský konflikt by měla každá ze skupin jednostranných stoupenců tušit, že jakákoliv jejich chyba bude vděčná pro jejich kolektivní stigmatizaci stranou druhou, čemuž dnešní svět liberálních sociálních médií jen nahrává.  

Chápu, že ne každý člověk může studovat dějiny náboženství, židovsko-muslimské vztahy v historii a vývoj antisemitismu (pro zajímavost - tomu pojmu někteří Arabové nerozumí, protože jsou sami považováni za Semity a nejsou ho pak schopni pochopit ve smyslu, v jakém byl vždy používán na Západě: Tedy jako nenávist k Židům, nikoliv semitským národům obecně). Stejně tak je srozumitelné, že pro lidi v Gaze a Palestině je těžko uvěřitelné, že slovo "sionismus" nemusí zahrnovat jen izraelského premiéra a vojáky v helikoptérách Apache nad Gazou, ale třeba i lidi, kteří s nimi mohou soucítit, aniž by je to odvracelo od myšlenky sympatií k Izraeli jako takovému.

Pro řadu Arabů a muslimů je však slovo "sionismus" dnes jen nadávka, aniž by reflektovali, že je to jen jiná variace nacionalismu, než v kterou věří oni sami (třeba v palestinský nacionalismus). Celou věc neulehčuje ani fakt, že Izrael sám používá označení "židovský stát," ač je založen hlavně na myšlenkách původně sekulárního, levicového a často proti tradičnímu judaismu zaměřeného nacionalismu, který však v průběhu novodobé historie stále více získával i židovské náboženské zabarvení.

Navíc je více než 20% občanů židovského státu arabského etnického původu a muslimského vyznání a měli by být s Izraelci židovského původu rovnoprávní. Lze vůbec nějak zobecnit jak oni mohou chápat svoji identitu ve vztahu k sionismu?

I v samotném Izraeli není vztah mezi termíny "Izraelec" a "Žid" po desetiletí vyjasněný.

Kauza katolíka bratra Daniela, který byl halachický Žid, například vytvořila v roce 1962 slavný precedent pro zamítnutí o žádost izraelského občanství navzdory židovskému původu. Jindy zase  vyvolaly v Izraeli spory případy nabytí občanství po přestupu k judaismu, které sice proběhly před rabínem, ale nikoliv ortodoxním. A v dalších nejasnostech by bylo možné pokračovat.

Co si pak vlastně přesně představit (i třeba jen z pohledu více jak 20% Izraelců arabsko-muslimského původu) pod častými prohlášeními izraelského premiéra Netanjahua a jeho ministrů, že Arabové musí Izrael uznat jako "židovský a zároveň demokratický stát"? Tento koncept není jednoznačné vysvětlit ani teoreticky, natož prostřednictvím politické propagandy.

Není ale zcela jasné ani chápání pojmu "Palestinec". Něco zcela jiného znamenal pojem až do roku 1948, kdy byl "Palestincem" každý Žid, muslim, křesťan či zenbuddhista, který disponoval cestovním dokladem britského mandátu Palestina.

Dnes však pojem "Palestinec" jinak chápe sekulárnější proud kolem Fatahu, který v Palestincích vidí politickou jednotu hlavně palestinských muslimů a křesťanů - kde ale nehraje náboženská otázka prvořadou roli.

U hnutí "Hamás" je koncepce palestinské identity jednoznačně postavena na islámu, kde sice i ostatní náboženství mohou být přítomna, ale pouze v jeho stínu.

A doplnit by šla  třeba i identita malé skupinky "palestinských Židů" z Jeruzalémské čtvrti Mea Šearim. Přestože jsou marginální a pro mnohé bizarní komunitou (o které navíc nemá povědomí ani mnoho Palestinců na Západním břehu a v Gaze), mohou i oni dobře zdůvodnit proč se vnímají jako Palestinci.    

Spory a nejasnosti ohledně nejrůznějších pojmů jako je "sionista", "antisionista", "palestinský islamista", "palestinský nacionalista ..." a hledání jejich oprávněných či smyšlených průniků s nejrůznějšími politickými i náboženskými extrémismy jako je antisemitismus, islamofobie, antiarabismus atd., bude představovat trvalou zásobu argumentů i "argumentů" pro diskreditaci druhé strany a ještě menší přehlednost celého konfliktu.

Cítíte se po přečtení tohoto článku poněkud zahlceni informacemi?

A co pak čekat od pochopení tak složitých problémů lidmi, kteří přijdou ve čtyři hodiny z práce a po shlédnutí zpráv vyrazí demonstrovat za Izrael či Palestinu, protože jim pro ně "hoří jejich srdce" ...?

p.s. Já poslední otázku jednoznačnou odpověď nemám. Jen vím, že ať už bych se narodil v Gaze, nebo v některé z židovských osad, případně tam měl rodinu, moje současné postoje a činy by byly zřejmě dost odlišné od toho, co si dnes myslím. Stejně tak solidarita (a "srdce") velké části současných Židů s Izraelem a muslimů s Palestinou je dle mého názoru pochopitelná.    

Gaza, Sternův gang a IRA

Vyšlo na A2larm, 23. 7. 2014

Izraelská vojenská operace v Pásmu Gaza je podle mnoha západních politiků, včetně několika britských poslanců, válečným zločinem. Jak ji hodnotíte vy?

Bylo opakovaně prokázáno různými mezinárodními institucemi a organizacemi, že se obě dvě strany izraelsko-palestinského konfliktu dopouštějí válečných zločinů, a ani současný konflikt v Gaze není výjimkou. Všiml jsem si rozhořčení britských zákonodárců a řadu jejich výtek lze chápat. Na druhou stranu Velká Británie nese jako bývalá mandátní a koloniální velmoc na Blízkém východě velký díl zodpovědnosti. A to nejen za izraelsko-palestinský konflikt, ale například i za situaci v Iráku, Íránu a na dalších místech. Jistě, od doby klíčového britského vlivu uběhly na Blízkém východě už desítky let, avšak svým způsobem se stali Izraelci i Palestinci společně oběťmi konfliktů, které účelově udržovala, ba někdy dokonce i rozdmýchávala právě britská správa. Konkrétně spor v tehdejší britské Palestině se jim však už vymkl z rukou: v roce 1948 Palestinu potichu opustili a umyli si nad tamní situací ruce. K tomuto temnému dědictví se britská politika dnes už příliš nehlásí. Osobně bych nejen od britských poslanců, ale třeba i od Tonyho Blaira a dalších britských osobností očekával spíše méně tvrdých slov, ať už mířených na jakoukoliv stranu konfliktu, a více pokory. A to mám jinak Británii docela rád.

Oběti jsou převážně na palestinské straně a z velké části jde navíc o civilisty. Může z této asymetrie vůbec vést cesta ke zklidnění konfliktu?

Konflikt s Palestinci je asymetrický od počátku (nemám teď na mysli izraelsko-arabské války), a asymetrický byl následně i počet obětí. Asymetrie sama o sobě nemusí vést ke zklidnění, pokud silnější strana není schopná zlikvidovat bojové síly druhé strany, případně s nimi uzavřít dohodu.

Jak se na situaci v Gaze dlouhodobě podepisuje blokáda?

Není asi překvapivé, když řeknu, že zle. Chápu, že dovoz některých materiálů do Pásma Gazy může být pro Izrael nebezpečný, ale řada izraelských omezení je přehnaná a některá jsou dokonce absurdní. Jen pro ilustraci – do Gazy platil například zákaz dovozu hummusu ochuceného kořením, avšak neochucený už dovážet šlo. Zakázán byl třeba také dovoz čokolády, džemu, bot, papíru… Více než o bezpečnostní opatření se tak někdy jednalo o šikanu. Velká omezení prospívají samozřejmě pašování a černému trhu. Radikálové a pašeráci mají většinou dost prostředků a způsobů, aby si opatřili blokované komodity i jinou cestou, hlavně tunely z Egypta. Na blokádu tak doplácejí především civilisté, které navíc špatná ekonomická situace a obrovská nezaměstnanost dohání k závislosti na sociálním systému Hamásu. Izrael by měl životy prostým lidem v Gaze ulehčit, ne je komplikovat či dokonce přímo ničit. Izraelští premiéři a ministři jsou většinou velmi inteligentní osobnosti, které dobře ví, jaká je situace. Přesto dělají vědomě něco úplně jiného.

Jakou roli hrálo v tvrdé izraelské reakci z posledních dnů dění v Sýrii, Iráku a Libanonu?

Jistou souvislost bych viděl spíš ve vazbě situace na Egypt, který sousedí na jihu s Pásmem Gazy a kde proběhly nedávno velké politické změny, poté co došlo k odstranění vlády Muslimského bratrstva a jeho kriminalizaci. V současnosti vládne v Egyptě opět armáda – byť částečně s požehnáním lidu – a prezidentem Egypta je znovu vysoký důstojník. Izrael si vždy daleko lépe rozuměl s vojenskými než s nábožensky zabarvenými režimy. Egyptské Muslimské bratrstvo, z něhož palestinský Hamás svého času vzešel (a tehdy s plným izraelským vědomím), drželo nad Hamásem ochrannou ruku a uvolnilo poměry na hranici mezi Egyptem a Gazou. Po utvrzení moci generála Sísího v Egyptě má Izrael – co se týče Gazy – opět volnější ruce.

Česká zahraniční politika je na rozdíl od přístupu řady ostatních západních zemí tradičně velmi proizraelská. Čím to je?

To má více souvislostí a tady můžu uvést jen ty základní. Tradice dobrých vztahů s Izraelem začíná svým způsobem Masarykovým angažmá proti antisemitské hilsneriádě na konci 19. století. Ta mu přinesla obdiv mnoha židů i sionistického hnutí. Dnešní situace je však z velké části dědictvím proizraelských a atlantických postojů Václava Havla a bývalých disidentů kolem něj, kteří se dostali společně s ním do vysoké české politiky. Avšak pozor: Havel nebyl nekriticky proizraelský; měl velké pochopení i pro palestinskou otázku. Pozdější až nekritická pozice je dle mého spíše dílem politiků, jako byl Topolánek, Nečas a dnešní prezident Zeman. A to už žádní velcí „havlovci“ rozhodně nebyli a nejsou.

Jaká by měla být podle vás pozice České republiky v právě probíhajícím konfliktu?

Podle mého názoru by se měla hlavně snažit být konzistentní se společnou evropskou zahraniční politikou, která zatím příliš nefunguje. To přece neznamená, že musíme najednou následovat kritiku izraelských postojů – dle mého někdy až poněkud ideologickou –, jako to dělají některé evropské země. Můžeme se je klidně snažit vyvažovat, ale ne takovým způsobem, abychom hlasovali v OSN v otázkách Blízkého východu zcela odlišně než všechny ostatní evropské země či aby mluvčí české vlády a prezident prezentovali zcela jednostranné postoje.

Co soudíte o tom, jak česká média informují o konfliktu? V den, kdy v Gaze umíraly desítky civilistů, například veřejnoprávní Radiožurnál zařadil do vysílání reportáž o tom, že na izraelskou vojenskou přítomnost v Pásmu Gazy nejvíce doplácejí izraelská letoviska, která přicházejí o zisk z turistického ruchu.

Působím momentálně v USA, takže jsem v posledních měsících neměl tolik možností česká média sledovat. Pochybuji ale, že by se nějak zásadně změnila oproti minulým rokům, kdy alespoň ta mainstreamová informovala často povrchně, nezasvěceně a tendenčně. Mám za to, že obrazem kvality českých médií je i názor „prostého českého občana“ na Blízký východ a tamní kultury a náboženství. S tím se často můžeme setkat ve veřejných internetových diskusích pod články, jež většinou končí xenofobními urážkami a omíláním stereotypů. Na druhou stranu konečně posiluje naštěstí i generace novinářů, kteří Blízkému východu rozumí daleko lépe, a v mainstreamových médiích je jejich dobrá práce občas vidět či slyšet.

Nepodobá se současná rétorika i činy Hamásu a jiných militantních palestinských organizací tomu, k čemu se před vznikem státu Izrael běžně uchylovaly a hlásily židovské skupiny, jako byly třeba Irgun, Stern nebo tehdy ilegální Hagana?

Metody boje radikálních židovských skupin proti Britům a Arabům byly před rokem 1948 podobné (samozřejmě v kontextu zbraňových technologií té doby). O některých jednorázových teroristických úspěších Irgunu, jako byl například atentát na hotel King David v Jeruzalémě v roce 1946, při kterém zahynulo přes devadesát lidí včetně Židů, si však i dnešní Hamás může nechat jen zdát. Velký rozdíl je ale v ideologii sionistických radikálů před vznikem Izraele a Hamásu. Tehdy šlo o sekulární nacionalistické organizace, které používaly náboženství maximálně jako určité pozlátko. Hamás je naproti tomu značně tvrdé fundamentalistické islámské hnutí. Tehdejší sionistické radikální skupiny bych tak přirovnal spíš k Fatahu a různým dalším sekulárně-nacionalistickým palestinským frakcím v sedmdesátých letech. Dnes už se příliš neví, že nejradikálnější sionistické organizace, jako byl Sternův gang, viděly velkou inspiraci v tehdejší Irské republikánské armádě (IRA) a jejich vůdcích. Jeden z velitelů Sternistů a pozdější izraelský premiér Šamir používal přezdívku „Michael“ – podle slavného velitele IRA Michaela Collinse. Je paradoxní, že dnešní irští nacionalisté velmi sympatizují s Palestinci, zatímco loajalisté často vyvěšují v Belfastu do oken izraelské vlajky. Jsme tak zase zpátky u Britů: Sionisté se kdysi cítili v boji proti Británii jako tvrdí a neohrožení Irové. Dnešní irští nacionalisté však vidí sami sebe v Palestincích a Izrael je pro ně nová „utlačovatelská Británie“.

Tázal se L. Rychetský

Hlava XXII. v Gaze aneb jak Izrael vždy skončí jako nejlepší přítel Hamásu

Pohled izraelského novináře na vztahy mezi Izraelem a Hamásem v širším historickém a politickém kontextu. 

Originál: Catch-22 in Gaza: How Israel always winds up as Hamas’ best friend 

Autor: Chemi Shalev

14. července 2014, Haaretz

Překlad: Marek Čejka

V přírodě existují tři hlavní typy symbiózy: mutualismus, ve kterém mají obě strany prospěch; komensalismus, v němž jedna strana získá výhodu a druhá není poškozena; a parazitismus, ve kterém se jedna strana živí na úkor strany druhé. V neklidných, agresivních, ale přesto symbiotických vztazích mezi Izraelem a Hamásem byly pozorovány všechny tři typy.

Byl to Izrael, který dovolil šejchu Ahmadu Jásínovi (dlouholetý duchovní vůdce Hamásu a hlavní teolog a obhajitel jeho teroristických metod - pozn. překl.) sjednotit a povzbudit samostatné větve Muslimského bratrstva na Západním břehu a v Gaze v době po Šestidenní válce. Byl to Izrael, který viděl v Jásínovi v sedmdesátých letech neškodného duchovního vůdce a nechal ho vytvořit náboženské, sociální a organizační základy jako protiváhu k sekulárnímu nacionalismu OOP. Byl to tehdejší ministr obrany Jicchak Rabin, který se nejen setkal s představiteli Hamásu, ale také „přehlédl“ jeho formální založení, několik dní po vypuknutí první intifády, kdy se Izrael domníval, že by to mohlo rozdělit znepřátelené palestinské frakce, které by pak mohl ovládnout.

A Izrael byl stejně tak efektivní při podpoře Hamásu, i když se ho zároveň snažil zničit. Byla to Rabinova deportace 415 členů Hamásu v roce 1992 do jižního Libanonu, která sjednotila vedení tohoto hnutí, přinesla mu mezinárodní pozornost a dostala ho do přímého vlivu džihádistického mučednictví Hizballáhu, jenž se stal jeho sebevražednou značkou. Byl to zpackaný pokus o atentát Mossadu v Ammánu v roce 1997, který katapultoval Chálida Mišála (současný exilový vůdce Hamásu - pozn. překl.) na palestinské výsluní a umožnil návrat Jásína do Gazy jako hrdiny (Šejch Jásín si odpykával doživotní trest v izraelské věznici, přičemž jedním z důsledků nezdařeného atentátu bylo, že ho pod tlakem Jordánska musel Izrael propustit - pozn. překl.). A bylo to rozhodnutí Ariela Šarona nekonzultovat opuštění pásma Gazy v roce 2005 s OOP, což umožnilo Hamásu vyhrát volby v roce 2006 – pod laskavým patronátem George W. Bushe – aby následně vše zase vzalo násilný konec.

A vztahy nikdy nebyly jednoduché či jednostranné. Šimon Peres schválil v roce 1996 atentát na "inženýra" Jahjá Abú Ajjáše, který zahájil další vlnu smrtících sebevražedných útoků Hamásu, jež připravily pozoruhodné vítězství Benjamina Netanjahua ve volbách v květnu 1996. Netanjahu pak následně svedl dohody z Osla na scestí a znepřátelil si palestinské veřejné mínění, čímž posílil Hamás v klíčovém okamžiku vztahu s jeho novým úhlavním arci-nepřítelem, Palestinskou samosprávou.

Totéž lze říci o operaci „Letní deště“, kterou Izrael zahájil v roce 2006 ve snaze najít uneseného vojáka Gilada Šalita. Ta ve skutečnosti dosáhla opačného efektu: zvýšila cenu za jeho propuštění a upevnila pozici Hamásu v tomto procesu. Ze stejného důvodu výměna Šalita v říjnu 2011 za 1027 palestinských vězňů přinesla nejen převrat Hamásu a ztrátu tváře Fatahu, ale byla také přínosem pro Netanjahua: Jeho popularita stoupala, zatímco protesty proti jeho sociální politice ustoupily ve vědomí veřejnosti do pozadí.

Zdá se, že (současná) operace „Ochranné ostří“ sleduje přesně ten stejný vzor. Před únosem tří mladíků blízko Hebronu byl Hamás na historickém minimu popularity, ostrakizovaný a izolovaný v důsledku změn v Egyptě a občanské války v Sýrii. Podobně jako podpis Dohody z Osla zachránil svého času OOP od ostrakizace za podporu Iráku ve válce v Perském zálivu v roce 1991, masivní izraelská reakce na únos a sprchu raket odpalovaných ne-hamásnickými radikály navrátila dnes Hamás do středu pozornosti, ze kterého byl teprve nedávno vypuzen. Izraelské bombové nálety na Gazu a oběti mezi civilním obyvatelstvem upevnily Hamás opět jako „hlavní pilíř odporu proti sionistickému zlu“ a daly mu skvělou šanci hrát tvrdou hru v dalším úsilí amerického ministra zahraničí Johna Kerryho zprostředkovat příměří.

Na rozdíl od toho, co nedávno prohlásili izraelští mluvčí v posledních dnech – snad aby přesvědčili sami sebe – ani příměří a ani omezené pozemní operace Hamás neoslabí ani neponíží, ale spíše posílí a postaví do vítězné pozice – tedy alespoň v logice norem, kde slabost je síla a smrt nevinných ho jen učiní silnějším. Jedinou možností jak se vyhnout takové situaci by bylo, kdyby se Izrael rozhodl „useknout hadovi hlavu" tím, že odstraní vojenské a politické vedení Hamásu úplně, jako navrhovali někteří, včetně bývalého ministra obrany Šaula Mofaze. Netanjahu se však zdráhá provést takový náročný a drahý podnik, který by si vyžádal řadu izraelských životů a dostal by Izrael pod ještě silnější mezinárodní tlak než dosud.

Kdyby byl Netanjahu více ambiciózní, zváží předání Gazy bez Hamásu palestinskému prezidentu Mahmúdu Abbásovi, avšak takový odvážný a riskantní krok by - a to i v případě úspěchu, pravděpodobně zvýšil tlak na Netanjahua k dosažení dvoustátního řešení, což by však jeho pozici oslabilo. Bez tohoto kroku by byly vyhlídky Gazy bez Hamásu značně deprimující - buď by izraelská armáda musela znovu sáhnout k okupaci, nebo by se Gaza propadla do chaosu a násilí gangů a milicí typu ISIS.

I ty nejlépe připravené plány lovu  myší neskončí často podle našich představ, jak napsal svého času básník Robert Burns. Avšak v antagonistických vztazích mezi Izraelem a Hamásem může být nahrazeno „často“ za „vždy“: Zákon nezamýšlených důsledků se v tomto případě stane axiomem. Není třeba obviňovat obsedantní konspirační teoretiky, kteří vyvozují, že taková série není nahodilá, a kteří jsou přesvědčeni, že Izrael a Hamás opětovně spolupracují na machiavelistickém plánu, ve kterém se obě strany neustále učí lépe chodit – a to ke vzájemnému prospěchu.

  

Další články o kontextu vztahů mezi Izraelem a Hamásem: 

• Izraelská podpora vznikajícímu Hamásu byla velkou chybou, říká izraelský odborník
• Zahánět čerta luciferem - USA, Izrael a nekonzistentní postoj Západu k radikálním islamistům

Izrael versus Hamás - další dějství

Vyšlo na iDnes 14. 7. 2014. Toto je verze před redakční úpravou

Jak se změnila pozice Hamásu oproti minulým střetům s Izraelem?

Můžeme vidět, že Hamás zůstává velmi radikální i v situaci, že se jeho geopolitická pozice během uplynulých let po

sunula k jeho větší izolaci zvenčí. Po vypuknutí násilností v Sýrii se totiž Hamás rozešel se syrským režimem, což byl jeho dlouholetý a důležitý spojenec. Ztratil i dalšího spojence v režimu dnes již uvězněného prezidenta Mursího v Egyptě. Hamás se sice nedávno pokusil zlepšit vztahy s Fatahem (což může v současné situaci opět uváznout na mrtvém bodě), ale vůči Izraeli zaujímá stále velmi tvrdé postoje a současné střety to ještě vyostří. Izrael se stále domnívá, že může zničit Hamás silou. Tvrdé vojenské akce vůči Gaze však popularitu Hamásu zvyšují, což dokazuje vývoj v posledním desetiletí.     

Změnilo se v mezidobí něco i v Izraeli?

Ano, došlo k jistým posunům i v izraelské politice. Že by se tak mohla na izraelské scéně zjevit nějaká osobnost formátu Jicchaka Rabina, je stále méně pravděpodobné. Tvrzení o tom, že “mír nakonec nepřinese izraelská levice, ale pravice”, se nenaplnily. Politici, do kterých byly vkládány jisté naděje na změnu, zklamali (Jair Lapid). Naopak, stále silnější pozice získávají tradiční skeptici (premiér Netanjahu), nebo přímo političtí radikálové (ministři Liberman a Bennett). Některé osobnosti, které tak dříve velká část Izraelců odsuzovala pro radikalismus, jsou dnes součástí izraelského politického mainstreamu a v Izraeli se proti nim prakticky žádné velké protesty nekonají. Znepokojivé jsou také reakce některých izraelských politiků a části izraelské veřejnosti na vraždu tří židovských mladíků. U demokratického státu, za který se Izrael považuje, nelze použít argumentaci typu: „ale palestinská reakce bývají také nenávistné“. Netanjahu se sice snaží svět ubezpečit, že je tvrdý i vůči izraelským extrémistům, zapomíná ale dodat, že se sám svého času účastnil demonstrací, které šířily nenávist vůči Rabinovi i mírovému procesu.    

Hovoří se o tom, že palestinští radikálové, kteří podnikají raketové útoky na izraelské cíle, jsou lépe vyzbrojeni než při poslední konfrontaci. Ví se, kde si zbraně opatřili (kdo je vyzbrojuje) a jakým způsobem se zbraně do Pásma Gazy dostávají?

Vývoj zbrojních technologií je velmi dynamický na celém světě a bylo by nelogické, kdyby se i radikálové nesnažili získávat stále lepší zbraně. Tradiční cesty výzbroje do pásma Gazy vedou tunely z Egypta a někdy i po moři. Po nepokojích na Blízkém východě, které byly průvodním jevem Arabského jara, se dostalo na už tak velmi militarizovaném Blízkém východě do oběhu ještě daleko více zbraní než obvykle. Radikálové z pásma Gazy mají o výzbroj trvalý zájem, takže si byli schopni v posledních letech opatřit její dostatečné zásoby.   

Nakolik dobře je podle Vás Izrael před raketovými a jinými útoky chráněn? Mají ozbrojenci z Pásma Gazy šanci způsobit Izraeli opravdu zásadní škody?

Izraelské obranné protiraketové technologie se stále zlepšují, což potvrzuje i zvýšená efektivita nového protiraketového systému “Železná kopule” při posledních raketových náletech. Izraelská ochrana ale zřejmě nebude nikdy stoprocentní. Přesnost a ničivost raket palestinských radikálů obecně nikdy nedosahovala sofistikovanosti izraelských zbraní, na druhou stranu jich však má Hamás i jiné organizace poměrně velké množství. Zvyšuje to tak možnost zásahu lidí a obydlí v Izraeli, a to i bez přesnějšího zaměřování.

Hrozí, že by mohlo dojít i na pozemní operaci (intervenci) izraelských jednotek do Pásma Gazy?

Určitě je to jeden ze scénářů, ale na přesnou odpověď se musíte zeptat izraelských politiků a generálů.  

Dnes se objevily zprávy o dopadu dvou raket na izraelské území z Libanonu? Hrozí rozšíření stávajícího konfliktu i na další území?

Posílení raketových útoků z Libanonu, za kterými většinou stojí hnutí Hizballáh, je reálné.  Jak už jsem ale v první odpovědi nastínil – Hizballáh a Hamás jsou dnes v určitém ohledu na odlišných stranách barikády. Hamás se rozešel s Asadovou Sýrií, avšak Hizballáh je jeho velký spojenec a hodně se angažuje v syrských bojích. Otevření další fronty by však pro Hizballáh nemuselo být příliš výhodné. Je ale pravda, že odpor vůči Izraeli spojuje Hamás i Hizballáh i nadále, takže i to může ovlivnit aktivity Hizballáhu.  

Od posledního obdobného vyostření izraelsko-palestinských vztahů v letech 2011/2012 se notně změnily poměry v okolních zemích - političtí lídři se vystřídali třeba v Egyptě, Íránu, za víc než tři roky občanské války se změnily poměry také v Sýrii, poslední týdny nepokoje otřásají také Irákem. Změnilo se s přihlédnutím k těmto faktorům nějakým způsobem postavení Izraele v regionu?

Současná situace v Egyptě, kdy se opět dostala k moci armáda namísto Muslimského bratrstva, se zdá být pro Izrael výhodnější. Izrael si vždy lépe rozuměl s režimy, kde hraje důležitou roli armáda (např. Turecko před Erdoğanem), než s těmi státy, kde má důležitou roli náboženství. Otázkou je situace v Sýrii a Iráku. Pokud budou boje v Sýrii pokračovat, stěží může Sýrie nějak vážněji Izrael ohrozit. Záleží na tom, jak se celá situace ohledně konfliktu v zemi a ohledně samozvaného “chalífátu” v části Sýrie a v Iráku vyvine. To dnes nikdo bezpečně neví.

Kneset počátkem června zvolil nového prezidenta - Reuvena Rivlina. Lze v tomto ohledu očekávat nějakou změnu v izraelsko-palestinských vztazích oproti jeho předchůdci?

Ne, od toho bych změnu neočekával. Pravomoci izraelského prezidenta jsou obecně malé. V politologické hantýrce se tomu říká „kladač věnců“. Podívejme se třeba na odstoupivšího prezidenta Perese – ač světově uznávaná osobnost s pověstí (dle mě rozporuplnou) „muže míru“, také v roli prezidenta nedokázal nic zásadního změnit. Co se týká osobnosti samotného Rivlina, toho jednak svět prakticky nezná, a pak má také poměrně blízko k současnému izraelskému vládnímu establishmentu, o kterém jsem se už zmiňoval.

Tázala se I. Milenkovičová

ISIS a samozvaný chalífát v Iráku a Sýrii

Vyšlo na iHNed.

Zde je původní redakčně nezkrácená verze. 

Dá se teď čekat boj i mezi islamisty z Islámského státu a al-Káidou?

Jde o to, koho vlastně považujeme za Al-Káidu. Ta byla vždy daleko víc spíše radikální myšlenkou a platformou, než nějakou klasickou organizace s členstvím a průkazkami. Řada radikálních islamistů v tzv. Islámském státu v Iráku a Sýrii (ISIS) se k Al-Káidě hlásila, ale tito lidé se rovněž vyvíjí. Původní afghánsko-pákistánské jádro Al-Káidy se – navíc po smrti hlavního vůdce Bin Ládina – jeví dlouhodobě jako oslabené. Různé radikálně islamistické organizace po světě, kterým se v určitou dobu zdála myšlenka Al-Káidy jako atraktivní, se tak mohou mezitím posunout vlastním směrem. Může jít samozřejmě i konkurenční boj mezi radikály v rámci jedné platformy. Velmi důležitou roli hrají také peníze. Afghánská Al-Káida jich zřejmě moc neposílá, naopak velení ISIS přišlo během bojů v posledních letech a při dobývání měst k obrovským částkám, takže mohou uplatit a získat a svou stranu i řadu těch, které jinak myšlenky radikálního islamismu příliš nezajímají. To mohou být právě třeba bývalí obecně všichni ti Iráčané, kterým svržení režimu Sadddáma Husajna uškodilo. Těch je opravdu hodně, hlavně mezi iráckými sunnity. To je velmi nebezpečné a je opravdu škoda, že si Američané a jejich spojenci nebyli podobného nebezpečí vědomí už od počátku, kdy do Iráku v roce 2003 vstoupili.        

  

Co znamená vznik státu, když ho nikdo neuznal?  

Samozvaných a mezinárodně neuznaných států je po světě celá řada – od různých recesistických projektů typu Valašského království (které z celkem pochopitelných důvodů diplomaticky neuznal nikdo) až například po Kosovo, které na jednu stranu řada států a velmocí uznává (např. USA a většina členských zemí EU), jiné se však vehementně proti diplomatickému uznání stavějí (Rusko, Čína, Indie, Brazílie). Potenciální nový stát na území Iráku a v jeho okolí může začít kontrolovat zdejší ropu a plyn. Pokud bude schopen silou si toto postavení udržet, může teoreticky začít získávat i mezinárodní podporu. Znovu opakuji, velmi nebezpečně jsou velké peníze v rukou ISIS, kterými může ovlivňovat „přirozená přání zdejšího lidu“. Můžeme vidět, že afghánsko-pákistánský Tálibán se pragmaticky mění, přizpůsobuje novým podmínkám a ani po letech bojových operací Američanů a jejich spojenců ho nelze zdaleka pomíjet. To může být i případ ISIS.            

Jedním z nejvýznamnějším velitelů radikálů z hnutí Islámský stát, kteří ovládají část Iráku i Sýrie, se stal mladý bojovník z Čečenska Umar Šíšání. Je jedním ze stovek Čečenců, kteří patří k těm nejtvrdším bojovníkům mezi militanty. Jak máme tuto zprávu vnímat? Je to velka hrozba?

Obdobné konflikty vždy přitahují jisté sorty bojovníků, profesionálních teroristů, žoldnéřů a jiných existencí, pro které je válka a utrpení jiných hlavní obživou. Přání stát se profesionálním zabijákem není limitováno jen na islámské radikály. Podívejme se třeba na působení bezpečnostní agentury Blackwater v Iráku nebo na činy některých vojáků a bojových jednotek západních zemí po celém světě. Zmíněné sorty lidí jsme mohli ve dvacátém století vidět na řadě míst, kde se rozhořely boje – na bojištích druhé světové války, ve Vietnamu i jinde. V nedávné minulosti pak na Balkáně, v Libyi, Sýrii. Může se samozřejmě jednat i o lidi, kteří „to myslí upřímně“ a bojují či vraždí z přesvědčení. Velmi často je ale hlavním faktorem tučný žold či rabování.

Proč ISIS neustále dobývá další města, když už vytvořili Islámský stát?

Čím širší územní expanzi se ISIS podaří provést a čím větší množství přírodních zdrojů bude kontrolovat, tím hůře se proti ní bude bojovat. Nábožensky založené radikální organizace všech vyznání se obvykle snaží zdůvodnit své jednání „naplňováním Božího plánu“. Je to pro mnohé prosté věřící lidi lákavé, navíc s náboženskými dogmaty lze těžko polemizovat. Manipulovat s nimi však jde podle obrazu toho, kdo se za „vykonavatele Božího plánu“ vydává.

Co je vůbec podstatou Islámského státu neboli chalífátu, který vytvořili? Co se tam teď pro lidi změní?

Chalífát byla duchovní a politická jednota muslimského světa v prvních stoletích islámu a je to ideál jednoty muslimského světa i do budoucna. Dynastiím chalífů se podařilo v období mezi 7. a 13. stoletím našeho letopočtu ustavit jednu z největších říší v lidských dějinách, která pokrývala oblast od Španělska až po Indii. V určitých etapách chalífátu docházelo k obrovskému rozvoji lidské civilizace, rozkvětu vědy a lidského pokroku v symbióze s duchovními hodnotami a třeba i s náboženskou tolerancí muslimů k jiným vírám. Chalífát se nakonec rozpadl a byl pak už jen formálně obnoven Osmanskou říší, kdy teoreticky fungoval do roku 1924. Byl však už jen stínem své původní slávy. To o co se snaží svou rétorikou ISIS je účelový paskvil, který nemá se skutečným chalífátem nic společného a má jen dodat náboženského lesku netolerantní a násilné dezinterpretaci islámu v pojetí ISIS. Pro lidi se může změnit jen to, že teroru ISIS bude dodáváno náboženské zdůvodnění.        

A není tohle už impuls, aby světové mocnosti opravdu zasáhly?

Impulsem by měly být konkrétní činy a zločiny ISIS, nikoliv účelová pseudonáboženská rétorika. 

Může konflikt sblížit země, jejichž vztahy jsou spíš chladné? Třeba Rusko s USA a Íránem...

Ano, může. Mám dojem, že se v souvislosti s děním v Iráku normalizují vztahy USA a Íránu. Jejich vzájemné napětí bylo pro celý Blízký východ obrovská a dlouhodobá komplikace. Mezinárodní izolace Íránu přispívala k jeho radikalizaci. Opak může vést k většímu uvolnění poměrů v samotném Íránu, i když řada tamních konzervativců se pravděpodobně jen tak nevzdá.   

Vzchopila se už irácká armáda? Jak to dokázala?

To uvidíme teprve v dlouhodobější perspektivě. Irácká armáda má výzbroj a výcvik od Američanů a také američtí vojenští poradci mohou sehrát svou roli. Pak rovněž podpora íránské armády irácké může hrát být velmi důležitá. Nelze také zapomenout na to, že i samotné ohrožení šíitských částí a měst v Iráku ze strany sunnitské ISIS a jejich spojenců motivuje šíity, kteří hrají v armádě nejdůležitější roli, k důslednějšímu přístupu.  

Je premiér Málikí takovým problémem pro islámské radikály, že když ho vymění, uklidní to situaci, pomůže to vůbec něčemu?

Zatím se nezdá, že by se Málikí chystal sám odejít. Irácký premiér je do značné míry ztělesněním šíitské dominance v Iráku po roce 2003. Bude teď záležet, zda-li se a případně jak rychle podaří ISIS zatlačit zpátky. Pokud se to nebude úspěšné, je možné, že ani Málikího odchodu už ničemu příliš nepomůže.   

Někteří komentátoři hovoří v souvislosti s vytvořením islámského státu o počátku konfliktu, jehož obrysy je vůbec těžké domyslet. Co se může stát dál?

Blízký východ je vděčná oblast pro tvorbu katastrofických scénářů. Zároveň je však vývoj zdejšího dění nesmírně složité odhadnout. Kdybyste na začátku roku 2010 prohlásili, že na přelomu dalšího roku se celý Blízký východ začne otřásat občanskými nepokoji, nebo že se poklidná Sýrie do dvou let obrátí v peklo, nikdo by tomu nepřikládal větší význam. Takže ani já nejsem žádný blízkovýchodní Nostrodamus. Scénářů může být celá řada – od pozitivních, které povedou k uspořádání Blízkého východu na nových základech až po pesimistické, které budou plné krveprolévání a expanze zdejších konfliktů do okolí. Každý si může vybrat mezi pesimismem a optimismem.  

Tázal se M. Smlsal