Překlad článku, který dle mého názoru velmi přehledně ilustruje aktuální kontext vztahů mezi novým vedením Sýrie, Tureckem a Kurdy.
Překlad je můj, ale dělaný narychlo ve volném čase, tedy alespoň tak, aby byl srozumitelný. Pokud chcete moji dobrovolnou blízkovýchodňárskou práci podpořit, můžete tak učinit systematičtěji zde či jednorázově tady.
-----------------------
Perex: Turecký prezident se snaží usmířit s Kurdy, jejichž podpora je klíčová pro jeho další setrvání u moci. To by také mohlo novému syrskému vůdci pomoci usnadnit dosáhnout jednoty Sýrie – ale cesta je plná překážek
31. prosince 2024; Analýza | Haaretz - originál článku zde (paywall)
Před více než dvěma měsíci, 22. října, „vybuchla“ v Turecku politická bomba. Vůdce pravicové Strany nacionalistického hnutí (MHP, alias "Šedí vlci") Devlet Bahceli na parlamentní schůzi navrhl, aby měl vůdce Kurdské strany pracujících (PKK) Abdullah Öcalan, který si odpykává doživotní trest odnětí svobody, umožněno předstoupit před parlament a oznámit, že "terorismus byl vymýcen a jeho organizace bude rozpuštěna".
Jednalo se o dramatické prohlášení, a to jak z hlediska obsahu, tak z hlediska načasování, zejména když jej pronesl Bahceli, který mává vlajkou nekompromisního boje proti PKK a který požadoval trest smrti pro Öcalana.
Bahceli, 76, koaliční partner prezidenta Recepa Tayyipa Erdogana, již dříve ohromil poslance tím, že demonstrativně přešel parlamentem, aby si potřásl rukou s poslanci prokurdské Lidové strany rovnosti a demokracie (DEM).
Abychom pochopili rozsah tohoto gesta, ekvivalentním gestem by bylo, kdyby ministr národní bezpečnosti Itamar Ben-Gvir veřejně objal poslance Ahmeda Tibiho nebo poslance Ajmána Odeha a navrhl propuštění Marwána Barghútího, pokud oznámí zastavení ozbrojeného boje.
Po jednom dni se však zdálo, že Bahceliho iniciativa nebude mít dlouhého trvání. Mohutný bombový útok, připisovaný PKK, na ústředí tureckého leteckého průmyslu, které vyrábí bezpilotní letouny, zabilo pět lidí a dvanáct zranilo, což návrh ohrozilo.
O několik dní později se ukázalo, že to byl ve skutečnosti dobře naplánovaný tah organizovaný v zákulisí Erdoganem, a že neměl v úmyslu nechat se teroristickým útokem zastavit.
Příznivci prokurdské Lidové strany rovnosti a demokracie (DEM) vyvěšují v Istanbulu vlajky s portrétem uvězněného vůdce Kurdské strany pracujících (PKK) Abdullaha Öcalana. Umit Bektas/Reuters
"Chceme vytvořit Turecko, kde terorismus neexistuje," prohlásil Erdogan a poté poprvé od března 2020 dovolil Öcalanovi rodině, aby ho navštívila ve věznici Imrali nedaleko Istanbulu, kde je vězněn od roku 1999.
To však byla jen předehra. Minulou sobotu a se souhlasem kabinetu navštívili Öcalana vysocí představitelé DEM a následně citovali jeho výrok: "Chtěl bych pozitivně přispět k tomuto novému přístupu Bahceliho a Erdogana... Jsem připraven udělat pozitivní krok…."
"Naše úsilí posune zemi na úroveň, kterou si zaslouží, a bude vodítkem pro demokratickou transformaci. Přinese dobu míru, demokracie a bratrství pro Turecko a celý region."
Krvavý boj mezi Kurdy a tureckou vládou, který začal v roce 1984 a jehož obětí je více než 40 000 lidí, nyní může dostat další šanci k vyřešení.
Turecko zahájilo proces usmíření s PKK tajnými rozhovory v roce 2010, které byly téměř dokončeny, když Erdogan předložil návrh zákona nazvaný "Zákon o ukončení terorismu a sociální integrace", podle kterého mohou všechna ministerstva, která jsou k tomu oprávněna, vést hovory s PKK a jejím vůdcem Öcalanem.
Zákon uznal PKK jako partnera pro reformy, které se Erdogan snaží implementovat do vládních vztahů s kurdskou menšinou a PKK.
Zahrnoval také balíček návrhů pro členy PKK, kteří složí zbraně, omilostní děti a mladé muže, které PKK unesla, aby doplnila své řady o nové bojovníky, a navrhne rehabilitaci pro mladé aktivisty PKK, kteří "nemají na rukou žádnou krev".
Snahy o usmíření se však v roce 2015 zhroutily a Turecko přešlo do měsíce trvající smrtící ofenzívy proti tureckým a iráckým Kurdům. Tisíce lidí byly zabity a velké části Diyarbakiru, považovaného za hlavní město kurdského regionu v Turecku, byly zničeny.
Současný nový proces usmíření se otevírá za okolností, které by mohly pomoci uspět. Rychlý kolaps Assadova režimu v Sýrii vedený organizací Haj'át Tahrír aš-Šám pod vedení Ahmeda al-Šará (Abú Mohammad Al-Džaulání), a s tureckou pomocí, která proměnila Sýrii v turecký "protektorát", vytváří pro turecké a syrské vůdce složité výzvy, jejichž vyřešení bude vyžadovat několik strategických rozhodnutí.
Ambice Abú Mohammeda al-Šará vytvořit sjednocenou zemi se zastupitelskou vládou a jednotnou národní armádou, znamená dosažení dohod se všemi milicemi, zejména s kurdskými silami, které kontrolují severovýchodní oblasti Sýrie.
Poškozený plakát Bašára Asada. Omar Haj Kadour/AFP
Deklarativně již získal souhlas vůdce kurdských sil Mazlúma Abdiho, který v sérii rozhovorů oznámil, že jeho síly by měly být integrální součástí syrské armády a že považuje třímilionovou kurdskou menšinu v Sýrii za integrální součást syrského národa a státu.
Abdi má však pro sloučení několik podmínek, počínaje udělením zvláštního statusu kurdským okresům a požadavkem na politická jednání, která však zatím ještě nezačala.
Turecko bude muset dát al-Šaráovi zelenou, aby do syrské armády zahrnulo lidi z organizací, které definovalo jako "teroristické" a proti nimž bojuje a vyhrožuje dobytím jejich okresů východně od Eufratu jakmile obsadí většinu okresů od řeky na západ.
Abdi, charismatický vůdce, který prokázal velmi dobré schopnosti ve válce proti ISIS a stal se americkým spojencem, je připraven vyjednávat s Tureckem o budoucích vztazích. Turecko má však jednoznačnou podmínku – kurdské síly musí "složit zbraně, nebo budou s nimi pohřbeny," jak Erdogan hrozí. Začátek formuláře Konec formuláře
Uplatňování této hrozby však může al-Šaráa dostat do nebezpečné pozice tím, že z Kurdů udělá nepřítele, právě ve chvíli, kdy se snaží vytvořit národní konsensus. Turecko by však mohlo souhlasit s tím, že Abdi odstraní ze svých řad "externí strany" – tj. členy PKK, kteří přišli z Iráku a Íránu – a poskytne své zbraně nové syrské armádě a spokojí se s politickou strukturou, která bude partnerem syrské vládě.
Mazlúm Abdi v rozhovoru pro Reuters, Sýrie prosinec 2024. Orhan Qereman/Reuters
Abdi v rozhovoru pro noviny Asharq Al-Awsat uvedl, že síly PKK opustí Sýrii, až jakmile vojenské operace skončí.
Zdánlivě by usmíření mezi Tureckem a PKK, které je podmíněno tím, že Öcalan oznámí rozpuštění strany, mohlo vydláždit cestu k tureckému souhlasu s integrací syrských kurdských sil do syrské armády, zmírnit napětí na obou stranách hranice, a dokonce zmírnit hrozbu turecké invaze.
Tato optimistická vize však musí nejprve překonat zatěžkávací zkoušky. I když totiž Öcalan bude souhlasit s rozpuštěním PKK nebo alespoň jejím odzbrojením, neexistuje žádná záruka, že ho její členové poslechnou a složí zbraně.
Navíc, kromě ukončení ozbrojeného boje mají Kurdové, jak v Turecku, tak v Sýrii, v obou zemích nároky na podíl ze státních rozpočtů a na účast ve vládě.
Navíc, i když syrští Kurdové mohou poslat členy PKK pryč, výměnou za to požadují, aby se turecké síly stáhly z měst a vesnic, které dobyly, a umožnily kurdským obyvatelům, kteří uprchli nebo byli z nich vyhnáni, aby se vrátili domů.
Očekávají se proto dlouhá a vyčerpávající jednání. Otázkou je, jak se Kurdové zachovají, pokud jim bude jasné, že usmíření bude jednostranné a že syrská a turecká vláda nemají v úmyslu splnit jejich požadavky.
Koneckonců, PKK zažila podobný neúspěšný proces, a pro syrské Kurdy nebude lehké uvěřit, že Turecko stáhne své síly, protože je al-Šará dokáže přesvědčit či že nově zvolený prezident Donald Trump, Erdoganův přítel, donutí Ankaru k akci.
Ale tváří v tvář všem těmto překážkám má Erdogan praktický důvod pokročit v usmíření s PKK a kurdskou menšinou ve své zemi, a to může mít rozhodující vliv. Jeho prezidentské období končí za tři roky a ústava mu zakazuje znovu kandidovat. Sedmdesátiletý Erdogan již oznámil, že má v úmyslu znovu kandidovat, "pokud si to národ bude přát".
Aby však mohl uplatnit "vůli lidu", musí změnit ústavu, což je proces, který vyžaduje třípětinovou většinu ze 600 poslanců, aby byl dodatek schválen v referendu (nebo dvě třetiny pro schválení bez něj).
Erdoganova koalice má v současné době pouze 321 křesel a Erdogan bude potřebovat podporu 39 opozičních poslanců. Ale většinou jsou to členové prokurdské DEM, u které Erdogan doufá, že si ji usmíří.
Zdánlivě jsou tři roky dlouhá doba, během níž se může stát hodně, ale Erdogan, který oslabil v předchozích volbách, nemá v úmyslu nechat čas jen tak uplynout a nepokusit se prosadit ústavní dodatek.
Erdogan bude v roce 2028 u moci 25 let, a pokud bude znovu zvolen, bude vládnout pravděpodobně nepřetržitě 30 let. Je-li k naplnění této ambice zapotřebí usmíření s Kurdy, pak není vyloučeno, že za to tuto cenu zaplatí.
--------------------------------
Seznam mých vlastních komentářů k dění v Sýrii po pádu Asadova režimu můžete najít tady.
Slavojův koment k Sýrii tady.
Žádné komentáře:
Okomentovat