Opakované výrazné volební úspěchy AKP a dlouhodobé setrvávání Erdoğana v nejvyšších státních funkcích však neměly na stranu i jejího nejvýraznějšího politika jen pozitivní důsledky. Hlavně vzdělanější Turci ve velkých městech se začali obávat autoritářských tendencí, korupce a snah pozměnit sekulární charakter Turecka více náboženským směrem.
Zlomovým bodem se stala pro mnohé Turky státní represe v souvislosti s demonstracemi za zachování istanbulského parku Gezi v roce 2013. V tureckých městech tak Erdoğan postupně ztrácel příznivce, avšak na tureckém venkově silná podpora AKP přetrvává do dneška, což potvrdily i letošní volební výsledky.
I přes jednoznačné vítězství AKP (41% hlasů) došlo v turecké politice k výraznému politickému posunu, protože po letošních volbách už není AKP schopná sestavit jednobarevnou většinovou vládu.
Jedním z klíčových hráčů politické změny se stala „kurdská“ strana HDP, které se podařilo překročit velmi vysokou desetiprocentní volební klauzuli a vůbec poprvé zasednout v parlamentu. Ve finálním přepočtu křesel svým úspěchem tak zatlačila AKP pod polovinu křesel.
Opoziční strany neměly vůbec jednoduchý volební boj: v ulicích tureckých měst bylo zcela jasné, kdo má nejvíce prostředků na volební kampaň a předvolební působení prezidenta Erdoğana rovněž nepůsobilo často nadstranicky. Volbám předcházela řada incidentů, včetně vandalismu a fyzických útoků na opoziční aktivisty (těsně před volbami dokonce explodovala bomba na mítinku příznivců HDP v Diyarbakıru a usmrtila čtyři účastníky), došlo k několika kontroverzním zatčením a mezi opozicí panovaly obavy o regulérnost samotného průběhu voleb. Ty však byly nakonec shledány mezinárodními pozorovateli za férové.
AKP ztratila v letošních volbách poprvé od roku 2002 absolutní většinu křesel v parlamentu. V roce 2002, kdy se AKP dostala k moci, strana získala sice jen něco přes 34 procent hlasů, avšak rozdrobenost tehdejší turecké politické scény, spolu s vysokou volební klauzulí, vpustila do parlamentu už jen atatürkovskou CHP. AKP od té doby vždy získala pohodlnou nadpoloviční většinu pro jednobarevnou vládu.
I po letošních volbách sice zůstala AKP jednoznačně nejpopulárnější tureckou stranou, problémem však je její koaliční potenciál, neboť všechny tři další strany, které se dostaly do parlamentu, odmítají jít s AKP do koalice. Pro tureckou politiku tak zůstávají v zásadě tři nejpravděpodobnější scénáře:
- Některá strana s AKP do koalice nakonec vstoupí.
- AKP vytvoří menšinovou vládu.
- Turecko budou čekat další volby.
Zde v krátkosti představujeme čtyři hlavní strany zastoupené v aktuálním tureckém parlamentu:
AKP (Adalet ve Kalkinma Partisi – Strana spravedlnosti a rozvoje)
AKP vznikla v roce 2001 a navázala na reformní politiky z ústavním soudem dříve zakázané islamistické Strany cti (Fazilet Partisi) a Strany blahobytu (Refah Partisi) bývalého premiéra Necmettina Erbakana (odstaveného armádou v roce 1997 pro narušení sekularismu země; členem strany byl tehdy také Erdoğan). AKP dále navázala na některé konzervativnější i liberální formace z devadesátých let. Stala se postupně dominantní silou turecké politiky a symbolem ekonomického vzestupu Turecka. Zároveň začala být sekularisty obviňována z prosazování politického islámu, neo-otomanismu, autoritativnosti a korupce.
Současný předseda: Ahmet Davutoğlu (premiér a bývalý ministr zahraničí).
CHP (Cumhuriyet Halk Partisi – Republikánská lidová strana)
CHP představuje pilíř turecké sekulární politiky v tradici zakladatele moderního Turecka Mustafy Kemala Atatürka (kemalismus). Je také nejstarší tureckou politickou stranou oficiálně založenou v roce vzniku Turecké republiky – 1923. V současnosti má silný kemalistický a sociálně-demokratický charakter.
Současný předseda: Kemal Kılıçdaroğlu.
MHP (Milliyetçi Hareket Partisi – Strana nacionalistického hnutí)
Je ostře nacionalisticky orientovaná strana. Podle jejího neoficiálního militantního křídla, se jí také přezdívá „Šedí vlci“ (Bozkurtlar). Ve své politice kombinuje vyhraněný turecký nacionalismus, panturkismus (přesahující do mytologického turanismu) s prvky fašismu a xenofobního populismu.
Za současného předsednictví Devleta Bahçeliho strana zaznamenala jisté umírnění a odklon od nejradikálnějších postojů.
HDP (Halkların Demokratik Partisi – Lidová demokratická strana)
HDP je nováček turecké parlamentní politiky. Je sice označována za „kurdskou“ stranu, ale vymezuje se protinacionalisticky a snaží se zaujmout hlavně mladší turecké voliče levicovým programem (antidiskriminace, enviromentalismus, odmítání neoliberalismu atd.). V posledních volbách představoval hlas pro HDP částečně i protest vůči AKP, protože právě vstup HDP do parlamentu převážil absolutní většinu AKP.
Současné vedení strany je rozdělené mezi Selahattina Demirtaşe a Figen Yüksekdağovou.
Parlamentní volby, které se konaly v Turecku letošního 7. června, byly do značné míry referendem o politickém kurzu, který nastolila Strana spravedlnosti a rozvoje (AKP) ztělesněná současným tureckým prezidentem a bývalým premiérem Recepem Tayyipem Erdoğanem. Tento politik i jeho strana byly původně v Turecku široce velmi populární, což souviselo mj. s posilováním turecké ekonomiky a nárůstem politického vlivu a sebevědomí Turecka.
Zhoršování turecko-izraelských vztahů je v posledních letech velmi dobře viditelný proces – naposledy se projevilo odvoláním velvyslanců poté, co se Izrael odmítl Turecku omluvit za smrt devíti Turků na palubě jedné z lodí konvoje mířícího loni do pásma Gazy. Není tak dnes už vůbec vyloučené, že strategické partnerství dvou vojensky i hospodářsky silných hráčů Blízkého východu se postupně rozpadne. Přitom Turecko, ač muslimská země (skrze atatürkovskou sekularizaci sice nikoliv de iure, ale de facto), bylo spojencem Izraele už prakticky od jeho zrodu v roce 1948. Možná se někteří zeptají, co mohlo přivést do svazku "pohrobka expanzivního a krutého Osmanského impéria" a "jedinou opravdovou demokracii na Blízkém východě"? Nebyl to zdaleka jen pragmatismus – Turecko mělo s Izraelem společného více než si myslíte. 
Nebyly to zdaleka jen historicky velmi dobré vztahy mezi Židy a muslimy v Osmanské říši, kdy turečtí sultáni poskytovali azyl Židům před antisemitským běsněním některých křesťanských panovníků, ale i mnohem aktuálnější faktory. Mezi Araby a Turky totiž existuje řada nevraživostí ve smyslu vztahů mezi bývalými vládci a utlačovanými – a izraelsko-arabský vzájemný pohled má s tím tureckým mnohé analogie. Také sekularizace Turecka i Izraele (v obou případech ne zcela šťastně zvládnutá) a fakt, že v Izraeli i Turecku hrají obrovskou roli generálové a bezpečnostní složky, přispěly k nalezení další společné noty. Pak je tu také politika Turecka a Izraele vůči menšinám – Kurdům a Palestincům. I tady se obě strany od sebe možná ledasco naučily. I geopolitická mapa Blízkého východu v době Studené války (a např. obrana proti sovětským ambicím na Blízkém východě) nahrávala izraelsko-tureckému spojenectví. A mohli bychom pokračovat ekonomickými zájmy, rozvojem vzájemné turistiky atd. Jistě, všechny zmíněné faktory nejsou neměnné a v průběhu historického vývoje se redefinují a posunují (např. Studená válka je dávno pryč), přesto zůstává spojenectví přinejmenším z izraelského pohledu velmi důležité. Nejde jen o možnost kooperace jedněch z nejsilnějších armád světa, ale z mnoha dalších důvodů je strategický partner v oblasti Blízkého východu pro Izrael dnes zřejmě daleko důležitější než kdy dříve. Politická mapa Blízkého východu se totiž pro židovský stát v posledním roce vyvíjí velmi nevypočitatelně. Odhadnutelní diktátoři, o kterých Izrael dobře věděl co od nich očekávat, jsou postupně "odejiti" a na jejich místo nastupuje těžko odhadnutelný vývoj. Turecko naopak v posledním desetiletí velmi posiluje v mnoha ohledech – ekonomicky, politicky, nábožensky a velmi narůstá třeba i sebevědomí většiny Turků. Ztělesněním tohoto vzestupu je pro ně umírněná islamistická strana AKP, turecký premiér Erdogan a řada dalších politiků. Nutno podotknout, že i za této situace však zůstává potenciální členství Turecka v EU velmi nejisté. Hromadící se turecká síla se tak postupně začíná realizovat jinde – hovoří se mj. o "neo-otomanismu" – jakémsi oživování tureckých imperiálních ambicí na Blízkém výchdě v moderním hávu. 
Izrael se pod vedením tandemu „premiér Netanjahu – ministr zahraničí Lieberman“ také stále více uzavírá do sebe. Problémem je, že i přes nesmírně kvalitní armádu a silnou ekonomiku je židovský stát v mnoha ohledech v podstatně méně výhodné geopolitické pozici než Turecko. Dalším problémem je, že přestože i Turecko bylo letošním arabským jarem zaskočeno (a jeho posilující vztahy s arabskými diktátory se najednou ukázaly spíš na překážku), je zde reálná možnost, že obratným politickým balancováním se tureckým politikům podaří vliv v arabském světě posílit, nehledě na to, že řada revolučních států hledí na Turecko jako na svůj politický vzor. Izraeli se bez alespoň částečně spravedlivého vyřešení izraelsko-palestinského konfliktu může něco podobné zdařit jen stěží. Tím méně za současné vlády, která je stále více zahleděná do zájmů vnitřních izraelských zájmových skupin (např. osadníků) a jakoby "skryta uvnitř bubliny" ztrácí přehled o vývoji na Blízkém východě. 
