"Pagerový útok" a aktuální vývoj na frontě Izrael-Hizballáh

Izraelské údery v Libanonu během minulého týdne – jednalo se o sofistikovaný útok prostřednictvím explozí pagerů, vysílaček a proběhly i nálety na Bejrút a další místa – mimo jiné zabily další elitní velitele Hizballáhu spojené s jeho speciálními jednotkami Radwán. Po nedávné likvidaci Fuáda Šukra šlo nyní o Ibráhíma Akíla a Ahmeda Wahbiho. To vše zvýšilo riziko rozšíření konfliktu na Blízkém východě zatím na nejnebezpečnější úroveň za celý uplynulý rok. Hizballáh je nyní zahnán do situace, kdy je nucen reagovat, což zase dává možnost Izraeli uštědřit mu další těžké rány. Hizballáh sice stále vede stoupenec tvrdé linie hnutí Hasan Nasralláh. Ten však postupně v současném konfliktu přichází o všechny zkušené velitele. 

V podstatě celé mezinárodní společenství – včetně USA, ale třeba také Íránu – si nepřejí, hlavně vzhledem k vlastní vnitropolitické situaci (USA: prezidentské volby, Írán: dlouhodobě špatná ekonomická situace + těžké mezinárodní sankce) další eskalaci konfliktu. Nicméně izraelský premiér Benjamin Netanjahu právě těchto momentů využívá – do značné míry z důvodů vlastního vnitropolitického přežití – k eskalaci situace, během které by protivníkům uštědřil ještě více ponižujících úderů.       

Řada lidí na Západě se rozplývala nad sofistikovaností „pagerové“ operace Mosadu. Jednalo se skutečně o bezprecedentní akci, která byla namířena vůči dlouhodobému izraelskému nepříteli, hnutí Hizballáh. Ve skutečnosti však velmi tvrdě zasáhly i libanonské civilisty. Technické detaily byly popsány na mnoha místech. Zkusme se ale podívat na tuto a další izraelské akce v Libanonu i z jiných úhlů a také jakou roli hraje v Libanonu vlastně Hizballáh a co to vše vlastně znamená.  

Zdroj: Daily Mail

Hizballáh a Hamás - podobnosti a rozdíly 

Hizballáh je každopádně velmi tvrdý hráč - v současnosti zřejmě nejlépe vyzbrojený radikální nestátní aktér na  - kterého je určitě v mnohém možné srovnat s Hamásem, zároveň ale mezi oběma hnutími existuje množství rozdílů. Má podobnou ideologii, do určité míry strukturu. Má bojové jednotky, které se však na rozdíl od Hamásu nepotýkají jen s Izraelem, ale v nedávné době také tvrdě válčily s Islámským státem a dalšími radikálně islamistickými organizacemi v Sýrii. Má rovněž, podobně jako Hamás, civilní křídlo.

Je zde ale také řada podstatných rozdílů: Hizballáh nejsou většinově sunnitští Palestinci, ale jeho stoupenci jsou především libanonští šíité. Vznikl též v jiném kontextu – v polovině 80. let v průběhu mimořádně krvavé libanonské občanské války v reakci na izraelskou okupaci jižního Libanonu (1975–1990).

Kontext vzniku a fungování Hizballáhu

Bývalý izraelský premiér Ehud Barak, který se i války v Libanonu účastnil jako generál, to komentuje velmi sebekriticky: „Když jsme vstoupili do Libanonu, tak tam žádný Hizballáh nebyl. Šíité na jihu nás vítali rýží a květinami. Byla to naše přítomnost v Libanonu, která Hizballáh vytvořila“. Příčiny vzniku Hizballáhu byly složitější, než popisuje Barak – klíčovou roli hrál např. íránský vliv – ale je pravda, izraelská brutalita během invaze 1982 sehrála při jeho vzniku zásadní roli. Z pohledu Izraele byl tvrdý postup v Libanonu navíc i strategická chyba, protože část libanonské populace z řad křesťanů a šíitů tehdy brala Izrael jako spojence. Tuto možnost svou následnou politikou vůči Libanonu prakticky nadobro ztratil. I v dobách „míru“ si totiž dělal Izrael z Libanonu své bojiště. Časté narušení suverenity izraelskými stíhačkami, rozsáhlá špionáž, deklarovaná okupace malé části libanonského území i solidarita s osudem Palestinců, dávaly takřka permanentní záminku Hizballáhu k protiizraelským akcím. Naopak libanonská armáda je nejen v dnešním dění upozaděna a dlouhodobě se nepodílí ani na žádných protiizraelských akcích. V tomto ohledu ji pak supluje právě Hizballáh, který jako jediný čelí izraelským vojenským úderům. Tím si získává i větší popularitu mimo libanonskou šíitskou komunitu, tedy i mezi částí sunnitů, křesťanů a drúzů. I tak má ale Hizballáh v libanonské společnosti daleko větší množství oponentů než podporovatelů. Těm však nezbývá, než se s mocným „státem ve státě“ smířit.

Problematický osud Libanonu

Libanon je dvakrát menší než Izrael. Nachází se dlouhodobě v obrovských ekonomických a politických problémech, které ohrožují křehkou rovnováhu po ukončení občanské války.  Potýká se stále s důsledky izraelských bombardování a ostřelování, války v Sýrii, která do něj přivedla miliony uprchlíků, obřího výbuchu amoniaku z roku 2020, de facto zhroucení bankovního systému, korupce, sektářského politického systému, který způsobuje dlouhodobou politickou paralýzu země a řady dalších hrozeb. V tomto chaosu nahrazuje civilní křídlo Hizballáhu často pro řadu šíitů, kteří jsou tradičně nejchudší složkou libanonské společnosti, dysfunkční státní sociální systém. Velká část jeho členů se žádných bojových operací neúčastní a z hlediska mezinárodního práva nejsou tak legálním cílem. Řada lidí navázaných na civilní křídlo navíc ani vůbec nemusí být členy hnutí.  Vzpomeňme si na případ českého fotbalového trenéra, který před rokem 2015 trénoval Racing Club Bejrút. I tento klub byl pod kontrolou Hizballáhu. Kdyby tam byl i dnes, dost možná by pagery vybuchly i v jeho blízkosti.    

Explozi pagerů stále halí řada nejasností. Tato zařízení neměli u sebe totiž vysocí představitelé Hizballáhu, ale byly rozptýleny hlavně v nižších hierarchiích hnutí, často v civilním křídle. Mimořádně však zasáhly zraněními, a někdy i úmrtími, zcela náhodné civilisty na místech jako byly supermarkety či nemocnice. Kupříkladu exploze vysílačky, která proběhla o den později po výbuchu pagerů, explodovala na pohřbu dítěte, které zahynulo při výbuchu pageru o den dříve.  

Celá akce sice může působit pro člověka neznalého situace v regionu jako z pohledu Hizballáhu mega-blamáž a naopak obrovské izraelské vítězství. To však platí jen v krátkodobé rovině taktické, nikoliv strategické. Hizballáh je mezi libanonskou společností většinově nepopulární, máloco ji však sjednotilo proti Izraeli tak, jako právě tento útok. Ten je mj. experty na mezinárodní právo považován za mimořádně zákeřný a spadající pod porušení mezinárodněprávního protokolu o zakázaných konvenčních zbraních („Protokol o minách, nástražných a jiných zařízeních“), jehož smluvní stranou je také Izrael. Podle některých analytiků splňuje útok špatnou selektivností, nerespektováním principu proporcionality s plošným účinkem na civilisty kritéria tzv. státního terorismu.   

Další souvislosti "pagerového" útoku

V každém případě ale podobně bezprecedentní útoky snižují laťku toho, co je v moderních konfliktech akceptovatelné, o výrazných pár čísel níže. Představme si nyní třeba myšlení ruských stratégů: Pokud je pro Západ akceptovatelné, že takhle může proti „svým“ teroristům postupovat „největší demokracie Blízkého východu“, zařídíme se podle toho i my proti teroristům „našim“ (a mezi ně může v dnešních ruských představách hypoteticky patřit i Česko). Začnou se nyní lidé bát svých chytrých telefonů, sportovních vysílaček, notebooků a dalších zařízení? Nebo se dokonce budou obávat i těch, které patří náhodnému kolemjdoucímu či člověku, který nakupuje vedle vás v supermarketu?

"Ocelová pěst" versus "Hearts and minds"

Desetiletí zkušeností z konfliktů na Blízkém východě ukazují, že podobné akce možná vyhrávají PR bitvu a pozvednou na moment popularitu politiků, kteří za nimi stojí – v tomto případě Netanjahua. Nevyhrávají však válku. Hnutí jako Hizballáh však mají obrovskou schopnost regenerace a tvrdé údery jim z dlouhodobého hlediska přinášejí spíš mučednickou auru a popularitu. Podobně jako v Gaze, ani v Libanonu nezničí nepřátelská hnutí tvrdá síla. Na té mj. pohořela izraelská strategie v Libanonu od roku 1982. Vždyť při vší izraelské sofistikovanosti je tu po desetiletích vzájemného potýkání stále Hizballáh jako mimořádně silný a motivovaný arcinepřítel. Naopak modernější protipovstalecká strategie „Hearts and minds“ usiluje o získání důvěry a loajality civilního obyvatelstva za minimalizace násilí a prostřednictvím zlepšení jeho životních podmínek. To pak postupně izoluje a marginalizuje militanty. Tato strategie je samozřejmě pracnější, ale například její využití při řešení vleklého konfliktu v Severním Irsku zafungovalo.   

Dnes se ale zdá, že protiválečná písnička izraelského rockera Zeeva Tene „Každý den jsem bombardoval Bejrút“, bude obrazně znít v uších těžce zkoušených Libanonců ještě hodně dlouho.  

-MČ-                                           

22. 9. 2024

Christian Armed Groups: A forgotten actor of the Middle Eastern conflicts

Although radical Islamism is the most widely discussed and widespread type of religion-related violence today, even other major religions are not free from links with violence, including Christianity. The text will focus on several Middle East conflict areas where Christian activities and violence have been present in the modern history of the region. In the light of Phil Williams's violent non-state actor (VNSA) typology it will explain the concept of Middle Eastern Christian violence – from the aggressive-dominant violence seeking to maintain political status quo (Lebanon during the Civil war), through nationalist-liberation movements (Israeli-Palestinian conflict) to  purely defensive violence (Iraq after 2003 and Syria after 2011).

See the article here. (Obrana a strategie, č. 2/2020)

Křesťanské ozbrojené skupiny - Zapomenutý aktér blízkovýchodních konfliktů

Přestože je radikální islamismus dnes nejrozšířenějším a nejznámějším druhem násilí spojeným s religiozitou, ani další velké náboženské systémy nejsou propojení s násilím ušetřeny, včetně křesťanství. Text se zaměří na několik oblastí moderních konfliktů na Blízkém východě, kde jsou násilné křesťanské aktivity přítomny a zasadí je do typologie násilných nestátních aktérů (VNSA) Phila Williamse – od agresivně-dominantního násilí usilujícího o zachování politického status quo (Libanon během občanské války), přes nacionalistická osvobozenecká hnutí (izraelsko-palestinský konflikt) až po čistě obranné násilí (Irák po roce 2003 a Sýrie po roce 2011).

Článek zde. (Obrana a strategie, č. 2/2020)

Krátký komentář k explozi v Bejrútu

1. Ako čítate včerajšie udalosti, čo sa tam vlastne stalo? Je to nešťastná náhoda, alebo môže ísť o niečo úmyselné, ako naznačuje okrem iných Donald Trump?

Zatím to vypadá na lokální šlendrián a nehodu, nicméně definitivní závěry na sebe ještě nechají čekat. Faktem ale je, že pokud by se jednalo o teroristický akt, zřejmě by se k němu již někdo přihlásil. I to může v některých případech trvat déle, takže skutečně počkejme pár dní až bude více fakt a méně prostoru pro časté trumpovské konspirace.

2. Ako je teraz na tom hnutie Hizballáh? Už sme o ňom nič nepočuli, udržiava si svoju silu a podporu?

Politické křídlo hnutí Hizballáh je členem vládní koalice, která vládne od začátku letošního roku a byť vládl i dříve, jeho pozice v politice spíše posílila. Každopádně v Libanonu je dlouhodobá nespokojenost veřejnosti s politikou vlády hlavně co se týká ekonomiky, konfesního systému vládnutí, korupce a řady dalších témat. A Hizballáh je samozřejmě na straně zodpovědných za tuto situaci a bude mít nyní o to větší obavy o svou politickou budoucnost.

3. Akú úlohu zohráva aktuálne v Libanone Irán, má tam svoje záujmy, ovplyvňuje dianie?

Írán má dlouhodobě velmi silný vliv na Hizballáh a pak různě silnou měrou na jeho spojence, což jsou nejen šíítské, ale třeba i křesťanské politické hnutí. Libanonská politika je nesmírně komplikovaná a nesleduje vzorce, které mají ve svých hlavách nastavené Středoevropané.

4. Môže po tejto tragédii hroziť nové napätie, destabilizácia, vznikajú z toho riziká pre Izrael?

Ano, můžou posílit občanské protesty v zemi a volání po radikálních změnách politického systému. Jak bylo naznačeno, Hizballáhu může současná situace spíše ublížit, takže z tohoto pohledu se bude muset nyní soustředit spíše na jiné věci, než Izrael. Pevně doufám, že současné dění v Libanonu alespoň trochu podnítí zájem o komplikované a často tak tragické dění v této malé zemi, o které se přes její důležitost pro vývoj v regionu, ví u nás jen velmi málo.

Odpovědi byly poskytnuty Hospodárským novinám na Slovensku.

Papež a blízkovýchodní křesťané

A remarks about visit of the pope Benedict XVI. in Lebanon, about current position of Christians in the Middle East and about Christian radicalism, especially in Lebanon.

Papežská návštěva v Libanonu a zároveň stupňující se neklid na Blízkém východě dávají dobrou příležitost sledovat zase poněkud více vliv Vatikánu v této oblasti i samotný osud blízkovýchodních křesťanů. Papežské návštěvy na Blízkém východě nejsou v dnešní době nic až tak překvapivého, o což se zasloužil hlavně papež-cestovatel Jan Pavel II. Ten si také vydobyl respekt mnoha tamních obyvatel, bez ohledu na to, zda byli z křesťanských církví neuznávajících Vatikán, či šlo o blízkovýchodní muslimy nebo izraelské Židy. Zvláště snaha o dobré vztahy křesťanů se Židy a muslimy byla u Jana Pavla daleko moudřeji realizována, než u jeho nástupce. Zatímco Jan Pavel II., ač v mnoha otázkách také velmi konzervativní, to s lidmi a politiky – nejen na Blízkém východě – daleko více „uměl“, Benedikt XVI. začal vystupovat podstatně zkostnatěleji. Připomeňme si třeba jeho přednášku z univerzity v Řezně z roku 2006, která rozlítila i řadu umírněných muslimů, tak i na některé výroky na adresu izraelsko-palestinského konfliktu, které zase nepotěšily izraelskou vládu.      

Proč nejsou v Saúdské Arábii kostely?

Vztah Vatikánu a řadou blízkovýchodních zemí zdaleka nesouvisí jen s tím, že jsou právě v této oblasti místa, která jsou pro křesťanství tak důležitá. Křesťanství je na Blízkém východě více než pouhé historické náboženství – křesťanství je integrální součást místní kultury, včetně kultury arabské. Kritici dnešního arabského světa a islámu často zmiňují: „Proč není možné stavět v dnešní Saúdské Arábii kostely?“. Nejde jen o to, že i pro řadu muslimů je přísný saúdský islám až příliš, ale že je možné i odpovědět: „Jednou z hlavních opor saúdského režimu jsou už po desetiletí USA, která se sice křesťanskými hodnotami často zaštiťují, ale s ohledem na jejich zájmy v oblasti pro ně byla spolupráce s ultrakonzervativním režimem vždy výhodnější, než jeho odsuzování.“ Zmínění kritici také stále zdůrazňují současné násilnosti muslimů vůči křesťanům, vypalování kostelů atd. K těm na dnešním Blízkém východě dochází a jsou smutným průvodním jevem některých konfliktů v posledních desetiletích (v Iráku, Libanonu, během Arabského jara...). Proč ale kritici také férově nezmíní, že vztahy mezi křesťany, Židy a muslimy byly po staletí na Blízkém východě poměrně korektní a to většinou až do doby, než se začaly o Blízký východ zajímat právě křesťanské velmoci? Proč nezmíní, že se až na výjimky nevyskytovalo v muslimském světě násilí, kterým po staletí sužovali evropští křesťané například Židy, což v konečném důsledku zaselo v Evropě podhoubí holocaustu?        

S Pannou Marií na samopalu

Po muslimské expanzi na Blízkém východě se dostalo zdejší křesťanství do role menšinového náboženství a muselo respektovat pravidla nastolená islámem. Ty byly jak omezující, tak v některých ohledech i ochranné – křesťané například mohli obvykle pod muslimskou nadále vyrábět a pít alkohol a jíst vepřové maso, což byly věci muslimům zakázané. Křesťané také nebyli vždy jen obětí blízkovýchodních konfliktů, ale někdy přímo i jejich spoluiniciátory. Z historie je nejznámější příklad křížových výprav, kdy evropští křesťanští rytíři zabíjeli ve velkém nejen muslimy, ale i Židy a dokonce blízkovýchodní křesťany. Analogie křížových výprav se současností je dnes s oblibou využívána propagandisticky, často muslimskými fundamentalisty, jako byl například Usáma bin Ládin. Není třeba ale chodit tak hluboko do historie, abychom mohli vidět i moderní odvrácenou tvář křesťanství. Typickým případem byla blízkovýchodní země, kterou papež Benedikt XVI. právě navštívil, tedy Libanon. V průběhu patnácti let trvající občanské války byly libanonské křesťanské milice a křesťanští politici zodpovědní za množství masakrů, a to nejen vůči muslimům a ostatním komunitám, ale podobně jako křižáci, i vůči jiným křesťanům. Libanonská občanská válka se změnila v průběhu dlouhých patnácti let v orgie násilí a zabíjení, kde se pod praporem křesťanství či islámu děly velká zvěrstva. Válka je poměrně dobře zdokumentována a můžeme narazit na fotografie militantů s kříži na krku či s panenkou Marií nalepenou na samopalech.

Současná politika i dávnější historie nám ukazují, že ačkoliv o sobě každé velké náboženství může prohlašovat, jak je mírumilovné, v patřičné interpretaci se může přeměnit v děsivé ospravedlňování násilí. Jeden slavný rabín kdysi poznamenal, že se jeho náboženství „může stát nejen lékem života, ale i jedem smrti“. To nesporně platí i pro křesťanství, islám a jiná náboženství. Nakonec přece papež Benedikt XVI. si určitě sám dobře pamatuje druhou světovou válku a určitě slyšel i o katolickém knězi-prezidentovi Tisovi, který posílal lidi do Osvětimi, nebo o řádění křesťanů na válečném Balkáně. Křesťanství se od těch dob už hodně posunulo ve své sebereflexi, přesto má před sebou papež Benedikt, jeho nástupci – ale i představitelé ostatních náboženství – ještě hodně těžké práce. 

všlo v MFd, 15. 9. 2012 pod názvem "Arabští křesťané"

Do Libanonu raději na kole nejezděte...

Rather do not go to Lebanon on a bike...

Oblíbená turistická destinace Libanon: Extremisté dostali v Libanonu trest smrti za únos estonských cyklistů

• Estonian cyclist abduction (wiki)

Zásadní filmy o Blízkém východě - vol. 1

The most interesting films about the Middle East - vol. 1
- this volume is dedicated to films about Israeli-Palestinian and Israeli-Arab conflict.  

Vzhledem k tomu, že jsem nedávno měl v Holomóci (Olmiku) přednášku pro Centrum pro studium populární kultury o popkultůře v sóvislosti s Blízkém véchodem, říkal jsem si, že bych mohl dát pár věcí na blog. Zaměřoval jsem se hlavně na filmovou tvorbu. Berte to prosím jen jako osobní hitparádu člověka, který nestudoval filmovou vědu, ale na druhé straně na dané téma viděl filmů opravdu dost a měl párkrát šanci to srovnat se skutečností. Jako první téma nabízím - zcela nečekaně :) - pětici filmů s tematikou izraelsko-palestinského a izraelsko-arabského konfliktu.

Sliby/Promises

Mým zcela nejoblíbenějším filmem je velmi originelní dokument režiséra Justina Shapira Promises z roku 2001. Je sice deset let starý, ale stále zcela výborně vystihuje podstatu konfliktu i myšlení Izraelců i Palestinců. Shapira vybral celkem reprezentativně několik dětí z obou stran konfliktu (sekulární izraelská dvojčata, jeruzalémského Palestince, osadníčka, Palestince z tábora,..) a nechává je hovořit o konfliktu a vztazích k druhé straně. Vrcholem filmu je, když režisér dohodne setkání mezi dvojčaty a klukem z uprchlického tábora. Jejich světy by se jinak těžko protly, přestože všichni žijí asi 10-15 kilometrů od sebe. 

Na ČSFD 80 % (i když netvrdím, že je to vždy směrodatné)

Waltz with Bashir/Valčík s Bašírem

Netřeba nějak zvlášť zdůrazňovat, že Valčík s Bašírem izraelského režiséra Ari Folmana z roku 2008 je zcela nezbytné vidět. Nejen pro svůj děj, ve kterém rozkrývá vzpomínky několika izraelských vojáků na traumata z vojenské služby v libanonské válce (1982-85), která vyvrcholila masakrem v táborech Sabra a Šatíla, ale i svým ponurým animovaným zpracováním. Autoři filmu o Aloisi Nebelovi se určitě Valčíkem inspirovali, ale scénáristicky mu nesahají ani po kotníky. 

ČSFD 84 %.   

      

Lebanon/Libanon

"To člověk je z oceli, tank je jen kusem železa" je zdánlivým mottem filmu Libanon izraelského režiséra Samuela Maoze, o kterém někteří kritici říkají, že je tankovou verzí slavného protiválečného ponorkového filmu Das Boot. Je relativně krátký, úderný a točí se hodně kolem psychologie čtyřčlenné posádky v útrobách izraelského obrněnce (opět v Libanonu v roce 1982). Zcela výjimečně je pojato prostředí mimo tank, které je prakticky celý film vidět pouze periskopem palubního střelce Šmulika. 

ČSFD 71%

Paradise Now/Ráj hned teď

Výborný film, který se zaměřuje na psychologii palestinských sebevražedných atentátníků. Jeho režisérem je Palestinec Hany Abú Assad žijící v Nizozemí, s nímž také film vnikl v koprodukci v roce 2005. Není rozhodně žádnou glorifikací terorismu, jak se snažily tvrdit některé zdroje, ale je naopak velmi humanistickým dramatem poukazujícím na hloupost taktiky sebevražedných atentátů.    

ČSFD 72%

West Bank Story

Kraťoučký oskarový muzikál, který na chvíli přenese příběh o Romeovi a Julii (resp. West Side Story) kamsi do Svaté země, kde v těsném sousedství stojí palestinský bufáč Hummus hat a izraelský Kosher king. Výborná hudba, skvělý cit pro detaily a hořká legrace až příliš podobná reálným situacím a uvažování Izraelců a Palestinců. 

ČSFD 82%

Vidět Libanon a... skončit v cele

Být zatčen v cizí zemi není nic příjemného. Zážitek je o to horší, když nevíte, proč vás zatkli, a nedovolí vám obrátit se na ambasádu.

Vyrazíte-li na Blízký východ na vlastní pěst, získáte často daleko autentičtější zážitky, než když se spolehnete na zájezd „dobrodružné“ cestovní kanceláře. Pokud se ovšem zajímáte o místní politiku, život uprchlíků či náboženských menšin a snažíte se u toho fotografovat, jsou problémy velmi pravděpodobné. S trochou smůly se tak můžete zčistajasna ocitnout v poutech a s páskou na očích u výslechu zdejší kontrarozvědky, případně na špinavé betonové podlaze vazební cely.

Libanonská společnost se stále zotavuje z hrůz, kterými prošla v době občanské války v letech 1975-1990 a riziko, že se tam dostanete do nepříjemností, je relativně velké. Nejde jen o to, že ulice jsou plné vojáků, transportérů a různých bezpečnostních složek. Celá země je natolik etnicky, nábožensky i politicky rozdělená, že napětí cítíte i v běžném životě.

Vzhledem k hlubšímu zájmu o Blízký východ jsme měli v plánu naší cesty i návštěvu palestinských utečeneckých táborů. V Libanonu mají různou podobu - některé jsou v podstatě běžnými městskými čtvrtěmi, kde často nerozeznáte, zda jste ještě u místních, nebo už u Palestinců. Že se přibližujete, vám napoví zvyšující se frekvence různých politických plakátů, nejčastěji s vyobrazením Jásira Arafata. Často jsou ale tábory vyzdobeny i nepolitickými graffiti a dětskými obrázky. Jiné tábory jsou však takřka hermeticky odděleny od libanonských čtvrtí a jsou přísně hlídány armádou, obestavěny vojenskými bunkry a obehnány ostnatým drátem.

Ale i při návštěvě těch „klidných“ vám mohou nastat velké problémy, což se také stalo nám. Na základě udání jsme totiž byli den po návštěvě tábora v Baalbeku zatčeni v opačné části Libanonu ve městě Týros. Třetí z nás zatčení unikl, protože zůstal v Bejrútu. Velké obavy a nejistotu v nás vyvolala hlavně úvodní část zatčení, která spíš připomínala přepadení či únos, neboť byla provedena velmi neprofesionálním způsobem, kdy nám sice agenti nasadili pouta a pásky přes oči a počínali si jako v akčním filmu, ale nebyli s námi schopni komunikovat v angličtině ani nám nedali možnost kontaktovat ambasádu. Problém nám také způsobilo, že jsme si v peněžence nechali českou stravenku, mapku souhvězdí a drobnou izraelskou minci. Je sice jasné, že izraelský tajný agent by si u sebe nikdy minci své země nenechal, ale vysvětlujte to za situace, v které jsme byli.

Po převozu na další vyšetřování (v poutech a s páskami na očích) do města Sidon naštěstí narazíme na erudovanějšího vyšetřovatele a naše situace se v podstatě vysvětlí. To však zdaleka neznamená konec naší překvapivé anabáze. Je nám sděleno, že „ještě musí doběhnout nějaké procedury“. Čekáme tak na vyšetřovně a nad našimi hlavami právě běží zprávy, kde vidíme českého ministra zahraničí Kohouta při návštěvě Libanonu... Ambasádu ale opět kontaktovat nemůžeme a jsme vsazeni do vazební cely, kde společně s několika zatčenými Libanonci sdílíme betonovou podlahu, na kterou si maximálně tak můžeme položit ušmudlanou podušku a zakrýt se špinavou dekou. Ze sousední cely neuvěřitelně zapáchá turecký záchod, v místnostech není vůbec nic a jediné osvětlení obstarává lampa umístěna zvenčí dvojnásobně zamřížovaného okna, která celou noc nemilosrdně praží dovnitř a vypne se automaticky až ráno.

Ráno následuje další výslech, tentokrát již se soudní překladatelkou. Poté jsme opět v poutech vráceni do naší známé vazební cely a čekáme dlouhé hodiny, co se bude dít dál. Libanonští spoluvězni se postupně střídají, my však zůstáváme. Je to stěží sdělitelný pocit úplné ztráty svobody, navíc v cizí zemi, za situace, že o vašem uvěznění vlastně nikdo neví a vy netušíte, co se bude dít dál. Budeme brzo propuštěni, nebo budeme nadále vyslýcháni a zůstaneme v cele ještě více dní? Nebo budeme snad vyhoštěni? Podobné otázky a sžírající nejistota se v nás postupem času jen stupňují. Navíc začínáme špatně vnímat čas, jediným vodítkem je zpěv muezzínů zvenčí.

Nakonec jsou nám znovu nasazena pouta a jsme džípem převezeni s eskortou dvou vojáků se samopaly na vojenské velitelství do Bejrútu. Tam na nás skupina tvrdých chlápků docela zírá, neboť neví, co přesně s námi. To je jen dalším výrazem chaotičnosti a byrokratizace celého našeho zatčení. Dostaneme sice najíst (jediné jídlo ten den bylo ještě v sidonské vazbě – okoralé placky servírované na betonové podlaze a vojenský lančmít), ale je nám sděleno, že naše anabáze ještě není u konce, protože prý pojedeme ještě na „interpol“. Z „interpolu“ se ve skutečnosti vyklube policie na „místě činu“ v Baalbeku.

Při dalším převozu džípem přemýšlíme, zdali nás v Baalbeku skutečně předají policii, nebo jsme se stali nástrojem v nějaké hře zdejších bezpečnostních služeb a budeme teď předáni do rukou vyšetřovatelů z Hizballáhu (Baalbek je jedním z jeho hlavních center). Naštěstí nás džíp vyklopí na státní policii a tam jsou nám také sejmuta s konečnou platností pouta. Překvapení policistů nad naším příjezdem je ale opět znatelné. Za pomoci zkušeného překladatele, který na stanici dorazí, se vše definitivně vysvětlí a uzavře. Vše skončí takřka v přátelském duchu s nepřímou omluvou za způsobené problémy. Policejní velitel nás dokonce osobně převeze na hotel. Ráno se vrátíme do Bejrútu a setkáme se s třetím z nás, který se zatčení vyhnul a nebyl vypátrán. Český zastupitelský úřad mu však příliš nepomohl, a tak musel v nejistotě a o samotě čekat na své případné zatčení, respektive v lepším případě na náš návrat. 

Stále si nejme jistí, proč nás zatkli, neboť návštěva uprchlického tábora se určitě nejeví v kontextu našich potíží jako jediné vysvětlení. To nám ostatně potvrdily i reakce a nepřímé omluvy našich vyšetřovatelů. Jedno z možných objasnění může být, že zatčení souviselo s napjatou atmosférou v některých arabských zemích v souvislosti se zavražděním vysoce postaveného představitele Hamásu v Dubaji letos v lednu (pravděpodobně izraelským Mossadem). V době naší anabáze se o této události stále velmi mluvilo a je možné, že libanonské bezpečnostní složky byly v jejím důsledku více nervózní, protože při likvidaci hamásníka byly agenty použity pasy cizinců. Skutečný důvod našeho zatčení se asi nikdy s úplnou jistotou nedozvíme, ale v každém případě to byla neobvyklá blízkovýchodní zkušenost.                  

O našem zatčení, o Libanonu a o Blízkém východě obecně také v této diskusi pro ČT24.