pátek 19. prosince 2014

Šest hlavních důvodů česko-izraelského spojenectví

The six main reasons of the Czech-Israeli alliance.

Mám za to, že současné česko-izraelské spojenectví vychází z těchto šesti skutečností:  


1. Historicky pozitivní vztahy prvorepublikového Československa (1918–1938) k sionismu výrazně spojené s osobností T. G. Masaryka 

Osobní postoje T. G. Masaryka vůči Židům, antisemitismu a sionistickému hnutí v jeho před-prezidentském i prezidentském období velmi výrazně formovaly pozitivní pohled Židů a sionistů na prvorepublikové Československo. U Masaryka oceňovali jak jeho pevné angažmá v Hilsneriádě, kritizující český antisemitismus, tak i jeho pozdější podporu a porozumění sionistickým aktivitám. S Masarykovým odkazem ve vztahu k Židům se později plně identifikoval také Václav Havel.
Také pozice Židů v meziválečném Československu byla poměrně dobrá i v době, kdy se postavení Židů v evropských státech na sklonku 20. let a ve 30. letech dvacátého století často zhoršovalo. Pozitivní vztahy vůči Židům byly nejen idealistické, ale měly i svůj pragmatický aspekt: Uznání židovského národa mělo totiž za cíl i formální „snížení“ počtu příslušníků německé a maďarské menšiny v ČSR. Největší sympatie tak nežidovští Češi/Slováci chovali především k Židům, kteří mluvili česky/slovensky. Je zjevné, že jistý vliv na postoje Masaryka a Čechů k sionismu a Židům mělo i potlačení vlivu katolicismu přinejmenším v české části prvorepublikového Československa. Katolicismus totiž představoval pro část Čechů jak jistý nepopulární symbol ancien régime, tak i určitého nositele tradičních antisemitských předsudků vycházejících z křesťanského katolického antijudaismu. Ty ostatně znovu oživly v plné síle po rozpadu Československa ve fašistickém Slovenském štátu, kde byla vazba mezi antisemitským fašistickým režimem a katolickým klérem velmi zřetelná. 

2. Československá podpora vzniku Izraele a dodávky zbraní Izraeli v letech 1948–1951

Po druhé světové válce podporovalo Československo velmi účinně vznik Státu Izrael. Ministr zahraničí Jan Masaryk vystupoval aktivně v tomto směru v roce 1947 v OSN. Dne 29. listopadu 1947 hlasoval československý zástupce ve Valném shromáždění OSN pro rozdělení Palestiny na židovský a arabský stát. O necelé tři měsíce později, 25. února 1948, proběhl v Československu komunistický převrat. Sovětský svaz však vznik Izraele podpořil, a tak i nová Československá vláda uznala nezávislost Izraele 19. května 1948, tedy pouhých pět dnů po jeho vzniku. Diplomatické styky pak navázaly obě země 3. července 1948.
Jeden z často zmiňovaných mezníků vztahu mezi Československem a vznikajícím Izraelem je ten, že se ČSR významnou měrou podílela na dodávkách zbraní včetně bojových letadel nově vzniklému státu a výcviku příslušníků izraelské armády. K tomu došlo v době silné mezinárodní izolace Izraele během první izraelsko-arabské války v letech 1948–1949. Z pohledu hodnocení tehdejšího československého konání je třeba přihlédnout k faktu, že pomoc byla poskytována v období, kdy u nás došlo ke změně politického režimu na otevřeně stalinistický. Navíc si Československo nechalo za zbraně tvrdě zaplatit i přesto, že Izrael byl s ohledem na válečný konflikt ve špatné hospodářské situaci. Je také zcela evidentní, že pomoc nově vzniklému státu byla poskytnuta se souhlasem Stalina, který vznik Izraele zpočátku podpořil jako protiváhu prozápadních arabských režimů. Československo tak poprvé zafungovalo jako proxy-režim podléhající vůli stalinistického Sovětského svazu.
Jakmile se však v poměrně krátkém časovém horizontu ukázalo, že se Izrael přiklání spíše k západnímu bloku a nevydá se tak cestou „lidových demokracií“, SSSR i celý východní blok včetně Československa své postoje k židovskému státu na počátku padesátých let podstatně přehodnotily.  
Odhlédneme-li od motivů prodeje zbraní či od politické situace u nás, je jisté, že námi dodané zbraně prokázaly Izraeli cennou službu ve velmi kritické době, kdy jiné státy podobnou pomoc odmítly. Izrael dal mnohokrát vědět, že ho v těžké době dodávky československých zbraní zachránily, a naopak pro řadu Čechů se staly dodávky zbraní jistou legendou, která spojuje Čechy a Izraelce od samého počátku. Jaké byly hlubší politické souvislosti československých dodávek, je však často opomíjeno.

3. Reakce disidentských kontraelit na výrazný antisionismus – a v některých obdobích i antisemitismus – během československého komunistického režimu (1950–1989)

Od února 1951 tak byly všechny československé zbraňové dodávky Izraeli zastaveny. Podporu Izraele vystřídal velmi rychle antisionismus a silný antisemitismus, ztělesněný na počátku let hlavně procesy se Slánským. Na tento radikální obrat navázala o něco později i podpora palestinského národně osvobozeneckého hnutí. To byla nová oficiální linie režimu, avšak mezi veřejností byla situace méně jednoznačná. Kromě řady stoupenců měl totiž československý komunistický režim i množství odpůrců. Byli to jak členové nové kontraelity – hlavně bývalí příznivci nekomunistických stran, někdejší soukromí podnikatelé či členové zahraničního odboje atd. –, tak i kritici skrytí mezi širokou veřejností. Hlavně první skupina se stala brzy předmětem tvrdé perzekuce ze strany režimu. Mezi oběma vrstvami kritiků režimu přetrvával vesměs pozitivní pohled na Židy i tajné sympatie k Izraeli. Jisté oficiální uvolnění v pohledu na Izrael proběhlo krátce v roce 1967, po sovětské invazi v roce 1968 však následoval návrat do starých kolejí. Hlavní proud disidentů kolem V. Havla a Charty 77 však stále zachovával pozitivní postoj k Izraeli. 

4. Fakt, že se disidentské kontraelity kolem Václava Havla staly po roce 1989 oficiálními politickými elitami a že začaly výrazně ovlivňovat českou zahraniční politiku; ta se začala formovat výrazně atlantisticky a odrážela postoje USA vůči Izraeli a Blízkému východu 

Poté co československý komunistický režim padl, mnozí disidenti se stali vlivnými československými (a později českými) politiky a jejich předchozí pohledy z doby normalizace a dob studené války u nich přetrvaly. V této souvislosti lze kromě Václava Havla určitě zmínit i jména jako Michael Žantovský či Alexandr Vondra. Jedna z prvních věcí, o kterou se Václav Havel zasazoval v zahraniční politice, bylo právě obnovení diplomatických vztahů s Izraelem. Byly navázány už 9. února 1990. Česká zahraniční politika začala usilovat o vstup do Evropské unie a sledovala i výraznou atlantickou linku. V diplomacii začala česká zahraniční politika výrazněji sledovat americkou zahraniční politiku včetně jejích nejednoznačných rysů. To se projevilo i po 11. září 2001, kdy česká zahraniční politika sleduje pod vlivem amerických neokonzervativců v přístupu k Blízkému východu a izraelsko-palestinskému konfliktu až nekriticky proizraelskou linii.    

5. Český atlantismus začal být někdy spojován s islamofobií, přičemž Izrael začal být vnímán rovněž jako ústřední pilíř boje proti „islamizaci Západu“

Přestože jsou atlantické a proizraelské postoje spjaty spíše s českou politickou pravicí, není to pravidlem. Výrazné atlantické postoje například zastával dříve i současný prezident Zeman, který mnohokrát deklaroval i otevřeně islamofobní pozice. Ty dává do kontextu se svým velmi jednostranným postojem k Izraeli, který chápe jako pilíř boje proti „islamizaci Evropy a Západu“. V určitých částech české společnosti se stala islamofobie – na rozdíl od antisemitismu – v mnoha ohledech něčím akceptovatelným či dokonce pozitivním. To u některých Čechů, včetně části českých politiků a veřejných představitelů, posiluje i jejich vztah k Izraeli, který se v tomto ohledu velmi podobá Zemanovým postojům.  

6. Romantizující nebo tendenční pohled na Blízký východ, Izrael a Palestinu

Důležitou roli v pohledu na současný Izrael hraje i české veřejné mínění. Obecně je možné konstatovat, že v České republice je poměrně velký zájem o témata související se židovstvím a Izraelem (od historických židovských legend přes židovskou beletrii až po tematiku holocaustu) a tato skutečnost ovlivňuje i sympatie řady Čechů s Izraelem. V kombinaci s nepříliš kvalitním zpravodajským informováním o blízkovýchodním dění však dochází v povědomí Čechů často ke směšování různých nesouvisejících informací a pojmů dohromady. U mnoha Čechů také přetrvávají zažité stereotypy vidění světa z období studené války, případně jejich zrcadlově převrácené varianty. Češi obecně nemají příliš zkušenosti s multikulturní společností a hlavně islám a Arabové u nich vyvolávají spíše negativní pocity, zatímco Izrael považují za kulturně bližší. O tom ostatně svědčí i vysoká úroveň islamofobie v České republice za současné existence jen velmi malé muslimské komunity na českém území. 

Najít vyvážený postoj

Co se týká názorového střetu mezi Českou republikou a většinou států EU ohledně současného Izraele a izraelsko-palestinského konfliktu, mám za to, že ten souvisí především s třemi posledními body v předchozí části – tedy s příčinami českých postojů k Izraeli po roce 1989 a příklonem české zahraniční politiky k poměrně jednostranným postojům USA k Izraeli, a to hlavně po roce 2001.
Nedomnívám se, že by Evropská unie jako celek prosazovala „propalestinskou“ zahraniční politiku, ale naopak se snaží více vyvažovat zájmy obou stran konfliktu. Reaguje tak třeba více i na ideologické posuny v izraelských vládních administrativách a politikách, které se v průběhu posledních dvou desetiletí posunuly znatelně ke krajnímu nacionalismu. Ve stejnou dobu zůstávala zahraniční politika České republiky k těmto posunům až na výjimky netečná. To vedlo k bizarním situacím, kdy se někdy mohlo zdát, že loajalita ČR k Izraeli má přednost před loajalitou k EU, jíž je ČR členem. Například při hlasování o uznání Palestiny za členský stát na půdě OSN v roce 2012, kdy ČR hlasovala proti tomuto uznání společně s osmi dalšími státy – Izraelem, USA a některými jejich spojenci – nejen proti zbytku světa, ale i proti všem zemím EU. Podle mého názoru nemusí ČR zastávat takto vyhraněné jednostranné postoje, aby zachovala velmi dobré vztahy s Izraelem.  
V situaci, kdy má ČR nadstandardní a velmi pozitivní vztahy s Izraelem, by ČR měla vždy důsledně trvat na tom, aby zůstaly zachovány základy, ze kterého toto nadstandardní a vzájemně obohacující se partnerství vzešlo – tedy z humanistických postojů prezidenta Masaryka a dále ze zásad zahraniční politiky v polistopadovém období, hlavně v obdobích prezidenta Havla. Jak Masarykovo, tak Havlovo dědictví vidělo v sympatiích k sionistickému hnutí a Izraeli hodnoty demokracie, humanismu, snahy o dosažení míru a spravedlnosti, a zároveň také práva na sebeurčení a respektu k menšinám.
Základy současného nadstandardního česko-izraelského spojenectví byly položeny v 90. letech, kdy v Izraeli probíhal mírový proces a kdy českoslovenští a čeští politici navázali dobré vztahy s jeho protagonisty na obou stranách konfliktu. Jak v Izraeli, tak v Palestinské autonomii však došlo k výrazné radikalizaci, která pohřbila nejen mírový proces, ale také některé politiky s ním spjaté – hlavně pak izraelského premiéra Rabina. Právě za jeho smrtí stálo myšlení ne zcela vzdálené od toho, které se dnes někdy prosazuje i v nejvyšší izraelské politice. 

ČR by měla i do budoucna rozvíjet pozitivní vztahy s Izraelem, avšak zároveň – i z pozice dobrého přítele – by měla být adekvátně kritická a schopná dát najevo, že toto přátelství nemusí být za všech okolností vždy bezpodmínečné, ale musí být vyvažováno i konstruktivními postoji druhé strany.  

pondělí 24. listopadu 2014

Násilí v Izraeli přiživují jak islámští, tak židovští radikálové

Úterní útok na synagogu v Har Nof byl svého druhu vyvrcholením dlouhotrvajících nepokojů a střetů mezi Palestinci a izraelskými občany a pořádkovými silami, při nichž v posledních týdnech a měsících zemřelo mnoho lidí. Někteří komentátoři to označují za pozvolný začátek třetí intifády. Myslíte, že se dá o něčem takovém hovořit?

Napětí se stupňuje, ale to ještě neznamená, že musí automaticky přerůst do velkého všeobecného palestinského povstání. Může pokračovat jistou dobu i podobným způsobem – tzn. občasnými a spíše individuálními a systematicky neorganizovanými násilnostmi ze strany zradikalizovaných Palestinců a z opačné strany se můžeme dočkat vzestupu násilí ze strany židovských osadníků na Západním břehu. Obojí je velmi těžko kontrolovatelné. Abbásův vliv Jeruzalémě je jen velmi omezený a židovští osadníci si někdy troufají i na izraelské vojáky.  

Mohly by podle vás současné nepokoje vyústit do podobného konfliktu, jaký v oblasti propuknul letos v létě?

Izrael určitě nezvolí proti jeruzalémským arabským čtvrtím, odkud pocházejí radikálové, stejnou taktiku jako proti pásmu Gazy. Na druhou stranu strategie bourání obydlí pachatelů terorismu a posilování židovského osidlování konfliktních čtvrtí bude zřejmě v Jeruzalémě pokračovat. Na Západním břehu je situace jiná, a pokud dojde k větší radikalizaci i v této oblasti, tak tam už se izraelské vojenské akce mohou více přibližovat Gaze. Pokud dochází k radikalizaci Západního břehu, tak nejvíce napětí bývá obvykle tam, kde je nejvyšší hustota palestinského obyvatelstva a zároveň židovských osadníků – tzn. hlavně Hebron a okolí Nábulusu.  

Účastníci demonstrací a střetů tvrdí, že jednají na vlastní pěst. Hamás útoky i střety s izraelskou policií a armádou chválí, ale nehlásí se k jejich organizování. Jakou roli tedy v současné napjaté situaci hraje? A jakou roli hraje Fatáh?

Hamás je silný v některých částech Západního břehu a má své stoupence i v arabském Jeruzalémě. Pokud se napětí bude zvyšovat, může se Hamás i v těchto oblastech více zaktivizovat a být agresivnější. Hlavní vedení Fatahu v čele s Abbásem si musí být vědomé, že palestinští radikálové v Jeruzalémě poškozují palestinskou kauzu. Na druhou stranu Fatah a obecně organizace v arabském světě nemají často tak pevnou strukturu, na jakou jsme zvyklí třeba z Evropy. Fatah má řadu odštěpeneckých frakcí, které o sobě mohou ale stále prohlašovat, že jsou Fatah (v Evropě se dělo něco podobného v případě IRA v Severním Irsku). Před několika desítkami let o sobě Abú Nidal – jeden z největších teroristů všech dob – také prohlašoval, že je Fatah a zároveň plánoval atentát na Jásira Arafata.

Jaká bude podle vás role židovských radikálních organizací? Bude z jejich strany tendence se za podobné útoky mstít?

Některé části komunity židovských osadníků jsou permanentně agresivní – útočí na palestinský majetek a mešity, zapalují úrodu, někdy po Palestincích střílí a hází kameny a různými způsoby je atakují. Nepřekvapilo by mě, kdyby nyní jejich agresivita ještě vzrostla. O tom se v médiích prakticky nemluví. Nejhorší je situace v okolí Hebronu a v některých osadách u Nábulusu. Jedná se přitom o osadníky, se kterými má někdy problém i izraelská armáda. Izraelská policie a tajná služba Šin Bet má speciální experty a policisty na potírání jejich teroru. Nemůže ale podchytit vše. Řada rabínů v komunitě osadníků jsou velcí extremisté, kteří mimo jiné teologicky motivovali a „ospravedlnili“ vraždu izraelského premiéra Rabina v roce 1995. Pak je tu ale i malá skupina náboženských osadníků, kteří chtějí žít s Palestinci v míru. Byli seskupení kolem rabína Fromana z osady Tekoa u Betléma. Rabín bohužel nedávno zemřel, takže tento proud osadníků ztratil vůdčí osobnost.

Zástupci EU souběžně s tím veřejně prohlašují, že Palestina by měla být uznána jako samostatný stát. Proč podle vás přichází tento obrat právě nyní? Může nějak ovlivnit palestinskou politiku vůči Izraeli (např. smířlivější přístup za účelem získání mezinárodní kredibility...)?

EU rozhodně neváže snahy o akceptaci Palestiny na vzestup teroru palestinských radikálů. Nejedná se také ani o jednorázový obrat v evropské politice, ale tato tendence je tu již delší dobu. Souvisí to částečně i s reakcemi na postoje současné izraelské administrativy, která se nijak netají podporou rozšiřování židovských osad. Posun v přístupu EU či některých jejích členských zemí souvisí tak podle mého názoru hlavně se skutečností, že mírový proces zahájený v 90. letech prakticky zkrachoval a je tak třeba hledat jiné cesty řešení konfliktu.

Ptal se Martin Müller, vyšlo na Lidovkách.cz

Jeruzalémské vraždy a selhání mírového procesu

Do Jeruzaléma jezdím prakticky každý rok od roku 1998 a v napjatých letech 2001-2 jsem pak ve městě přímo žil. Atmosféra, kterou jsem tam pocítil před čtrnácti dny, kdy jsem se odtamtud naposledy vrátil, by se dala občas opět krájet, podobně jako před
dvanácti lety, kdy ve městě probíhala druhá intifáda doprovázená sebevražednými atentáty. Ještě donedávna byl však v Jeruzalémě až na několik incidentů relativně klid. Dnešní „celé a sjednocené“ město, jak deklaruje izraelský „Základní zákon – Jeruzalém“ z roku 1980, je však jednotné pouze na papíře. Místy, kde arabské a židovské části spojuje nová tramvajová linka, jsou dnes vypálené zastávky a stráží je těžce ozbrojené policejní patroly.

Aktuální problém města souvisí s vyústěním neúspěšného mírového procesu, ve kterém hrál Jeruzalém vždy prvořadou roli, dále se situací na Chrámové hoře a s důsledky metodických změn ve statusu východního – před rokem 1967 prakticky stoprocentně arabského – Jeruzaléma. Tyto změny administrativa premiéra Netanjahua i dalších politiků s ním ideově spřízněných intenzivně zaštiťuje. V posledních měsících se však zaktivizovala i řada palestinských radikálů, kteří zcela nepřiměřenými a brutálními činy na uvedené posuny reagovali. V poslední době se navíc často jedná o takzvané „osamělé vlky“ – tedy nijak neorganizované jednotlivce, kteří na vlastní pěst páchají teroristickou činnost a nelze je prakticky kontrolovat. Brutalita palestinských akcí z poslední doby nemá jakoukoliv omluvu, stejně tak ani glorifikace jejich pachatelů.

Situace v Jeruzalémě – hlavně v některých jeho částech, jako je čtvrť Sylwán  se velice začíná podobat nedalekému Hebronu. Tam mezi desetitisíci Palestinců žije nejtvrdší jádro židovských osadníků a extremismus tam dosáhl neobyčejně  brutálních podob. Velmi analogický s předvčerejším útokem na jeruzalémskou synagogu byl právě zločin hebronského židovského osadníka Barucha Goldsteina, který v roce 1994 povraždil v tamním chrámu 29 palestinských muslimů. To pak zažehlo i vlnu nepokojů, které vedly k sebevražedným atentátům a nepřímo i ke smrti izraelského premiéra Rabina, kterého zavraždil Goldsteinův obdivovatel. V palestinské Goldsteiny se předevčírem proměnili i dva Palestinci, kteří podobně brutálním způsobem začali pálit do nevinných židovských věřících v odlehlé jeruzalémské synagoze.

Ve zmiňované jeruzalémské čtvrti Sylwánu však nadále pokračuje nastěhovávání židovských osadníků do arabské čtvrti a zdá se tak, že další ohnisko trvalého napětí podobné centru Hebronu vzniká přímo pod úpatím Starého města. Mnoho nasvědčuje tomu, že „Město míru“, jak je název Jeruzaléma interpretován, tak čeká – a s ním i řadu Izraelců a Palestinců – bohužel další neradostné období.   

Vyšlo v MFDnes, 20. 11. 2014

pátek 21. listopadu 2014

Třetí intifáda zatím nevypukla, útočí spíše osamělí vlci.

Co stojí za současnou vlnou násilí v Jeruzalémě?

Současná situace souvisí jak s vyústěním neúspěšného mírového procesu. V tom hrála otázka Jeruzalém vždy prvořadou roli, včetně situace na Chrámové hoře. Nepokoje dnes však souvisí i se snahou o metodické změny ve statusu východního – před rokem 1967 prakticky stoprocentně arabského – Jeruzaléma. Ty hlavně administrativa premiéra Netanjahua i dalších politiků s nim ideově spřízněných poměrně intenzivně zaštiťuje.

Napětí v Jeruzalémě eskalovalo i kvůli sporu o Chrámovou horu. O co v něm jde?

Pokud má dnes izraelsko-palestinský konflikt i náboženský rozměr, je Chrámová hora jeho středobodem. Po šestidenní válce Izraelci akceptovali, že správu tohoto místa bude vykonávat muslimská nadace, tak jako tomu bylo po staletí. Zároveň se ale stejné místo dostalo do pozornosti židovských a křesťanských mesianistů, kteří věří, že se Chrámová hora stane místem, kde nadejde Soudný den – tzn. někteří Židé si jí spojují s příchodem Mesiáše, pro část křesťanů je zase spojena s Kristovým návratem. Zároveň je Chrámová hora místem Mohamedovy cesty do nebe a třetím nejvýznamnějším místem islámu. To vše představuje ve vyhrocených momentech a ve spojení se současnou politikou třaskavou směs nábožensko-politického fundamentalismu a napětí.
Pak je tu ještě jedna věc – religiózní Židé věří, že na Chrámové hoře je trvalá Boží přítomnost. Do starověkého Chrámu směli vstupovat jen zvláštním způsobem očištění židovští kněží. Dnes velká část izraelských rabínů, včetně Izraelského vrchního rabinátu, židovské návštěvy Chrámové hory zakazuje, protože očistu před příchodem Mesiáše nelze zatím vykonat. S tímto názorem polemizuje menší skupina spíše modernistických rabínů, kteří naopak návštěvy Chrámové hory povolují.
Vzhledem k tomu, že jde často o rabíny napojené na židovské osadníky a náboženskou pravici, dochází na Chrámové hoře ke střetům s muslimy. V minulosti se dokonce židovští radikálové pokusili mešity na Chrámové hoře vyhodit do povětří, ale vše nakonec odhalila izraelská rozvědka Šin Bet, která má zvláštní oddělení pro židovský extremismus. Náboženská i sekulární izraelská pravice ale dobře ví, že jí napětí spíše přináší voliče a politické body, což ukázala i návštěva Ariela Šarona na Chrámové hoře v roce 2000. O pár měsíců později se pak v prostředí intifády Šaron stal premiérem.

Proč v úterý teroristé útočili v synagoze?

Útok na synagogu a bezbranné věřící je velmi bolestný a zároveň symbolický. Je to totiž zároveň i útok na víru, což je jeden z nejdůležitějších prvků identity lidí na Blízkém východě. Zároveň takovýto přístup automaticky spojuje oběti v očích atentátníků s politikou státu, což samozřejmě nemusí být ani pravda. Při teroristických útocích zahynou velmi často zcela náhodní lidé, bez jakékoliv spojitosti s konfliktem. Jinak řada synagog nemá ani ochranku a může do nich vstoupit kdokoliv. Vládní budovy mají nejen v Izraeli velmi důkladnou ochranu.

Proč si útočníci vybrali k atentátu zrovna synagogu ve čtvrti Har Nof?

Zřejmě chtěli zasáhnout nějaké méně exponované a zároveň nečekané místo.

Jak podle vás Netanjahuova vláda na útok v synagoze zareaguje? Izrael v odvetě na útoky bourá domy útočníků. Čeho tím chce dosáhnout a má taková metoda efekt?

Netanjahu zareaguje jako obvykle tvrdě a obávám se, že teď bude ještě více bude posilovat osadnické aktivity v Jeruzalémě i na Západním břehu. Pokud tomu tak bude, není vyloučeno, že podobných incidentů bude jen přibývat.
Jinak bourání domů je stará metoda, se kterou přišli do oblasti už Britové v době mezi světovými válkami. Tento postup automaticky trestá i celou rodinu, případně i další lidi, kteří v domě útočníka žijí. Je to čistá represe, nikoliv nastolení spravedlnosti.

Po útoku v synagoze se u synagogy sešli radikální Židé a provolávali „smrt Arabům“ a „odplata“. Můžeme očekávat podobný útok v mešitě?

To není vyloučené. Už řadu měsíců před jeruzalémským masakrem v synagoze probíhaly útoky radikálních židovských osadníků na palestinské mešity na Západním břehu. Některé z nich byly vypáleny, jiné posprejovány hanlivými nápisy. Většinou ale nedošlo k obětem na životech. To se ale může teď změnit.
Navíc je tu precedent, kdy v roce 1994 vstoupil do tamní Abrahámovy svatyně, která sloužila k modlitbám muslimů i Židů, židovský osadník Baruch Goldstein a automatickou puškou povraždil 29 věřících, načež byl sám zabit. Izraelská vláda ustavila vzápětí po masakru vyšetřovací komisi, která odhalila, že Goldsteinovým cílem bylo zastavení izraelsko-palestinského mírového procesu.
Masakr výrazně zkomplikoval průběh mírového procesu a přispěl k propuknutí nepokojů, jehož oběťmi bylo dalších 26 Palestinců a 9 Izraelců. Palestinští radikálové – hlavně z militantního křídla Hamásu – si také vytvořili záminku k dalším teroristickým činům. Naopak Goldsteinův obdivovatel Jigal Amir o rok později zavraždil izraelského premiéra Rabina a mírový proces tak dostal těžkou ránu.
Izrael se s dědictvím Goldsteina dosud nevyrovnal, neboť extremista má jak četné stoupence v řadách osadníků, tak i pamětními kamínky pokrytý hrob ve speciálním malém parčíku na okraji Hebronu. Izrael by se měl od takovýchto teroristů jednoznačně distancovat a stejně jako boří domy rodin atentátníků, měl by i podobné teroristy umísťovat do neoznačených hrobů, aby se z nich nestávaly poutní místa extremistů.

Hamas útok oslavuje, prezident Palestinské samosprávy ho odsoudil. Značí to další rozkol mezi palestinskými hnutími?

Vztahy Hamasu a Fatahu bych nepřeceňoval. I když jsou mezi nimi uzavřeny určité formy spolupráce, jsou to dost odlišná hnutí. Abbás a pragmatická část Fatahu dobře ví, jak podobné atentáty poškozují celou palestinskou věc. Naopak Hamás má úplně jiný přístup a na podpoře násilí staví velmi často svoji politiku.

Izraelský tisk spekuluje o třetí intifádě. Hrozí Izraeli skutečně další palestinské povstání?

Pojem „intifáda“ se z arabštiny překládá jako „procitnutí“, ale přeneseně to znamená především „povstání“. Je to pojem, který bývá nejčastěji spojován s Palestinci, konkrétně s obdobím 1987–1993 (tzv. první intifáda) a s obdobím 2000–2005 (tzv. druhá intifáda). Obecně byla druhá palestinská intifáda daleko násilnější, než ta první, takže se dá předpokládat, že pokud by nějaké organizovanější násilí vypuklo znovu, mohlo by být ještě krvavější než dříve.
Jinak zatím bych současnou vlnu násilí ještě za intifádu neoznačoval. Jedná se zatím spíš o řetězec násilí, který nemá centrální vedení. Řada útočníků jsou tzv. „osamělí vlci“, kteří jednají na vlastní pěst a nemusí být ani nijak organizováni. Ale to se vše může změnit.

Jakou roli mají v izraelsko-palestinském konfliktu ultraortodoxní židé?

Příliš velkou ne, protože se primárně soustředí na studium a dodržování Tóry. Neznamená to však, že by ale byli zcela rezistentní vůči izraelsko-palestinskému konfliktu, což ukázal například jeruzalémský atentát. V izraelském parlamentu také působí ultraortodoxní politické strany a ty čas od času musí také zaujímat ke konfliktu stanovisko.
Řada ultraortodoxních Židů (správněji se jim říká hebrejským slovem „charedim“) se také stěhuje do židovských osad na Západním břehu, ale především proto, že jim tam izraelský sociální systém poskytuje levnější bydlení a živobytí než přímo v Izraeli. Tam se zároveň dostávají i do daleko větší blízkosti k izraelsko-palestinskému konfliktu.
Je zajímavé, že většina charedim se ani nepovažuje za sionisty (tj. podporovatele Státu Izrael v jeho dnešní podobě), protože čekají na příchod Mesiáše, který teprve sám ustaví ten správný židovský stát. Na druhou stranu tento antisionismus je čistě náboženská věc a nemusí vůbec znamenat sympatie k Palestincům. Útoky jako byl ten poslední jeruzalémský naopak charedim spíš staví do ostře protipalestinského tábora. Jsou ale i výjimky.

Tázala se a vyšlo na iDnes, 20. 11. 2014

středa 19. listopadu 2014

Když se vraždí v synagogách a mešitách

Útok na jeruzalémskou synagogu je dalším příznakem zvýšení náboženského charakteru původně výrazně světského a nacionalistického konfliktu mezi Izraelci a Palestinci. Politicky motivované vraždění ve svatostáncích není v izraelsko-palestinském konfliktu ničím novým (nebudu se nyní věnovat jiným blízkovýchodním konfliktům, kde dochází i k útokům na křesťany a další náboženské skupiny, nebo kde sunnitští extrémisté zabíjejí při bohoslužbách šíity a naopak). Synagogy, mešity a náboženské instituce se staly mnohokrát terči útoků radikálů z jedné či druhé strany a naposledy zaplály svatostánky v izraelsko-palestinském konfliktu minulý týden. Ne vždy ale dojde i přímo k vraždění věřících. Útoky na místa bohoslužeb a samotné věřící přitom vybočují z politicky motivovaného násilí právě zapojením teologického faktoru, který mimo jiné naprosto neguje víru ve stejného Boha znepřátelené strany a automaticky – navíc často nelogicky – spojuje věřící znepřátelené strany i s politickým konfliktem. Víra je přitom jeden z nejcitlivějších bodů v mentalitě blízkovýchodních obyvatel, takže zásah mešity, synagogy, kostela či jiného chrámu je většinou zásahem do srdce oné společnosti. Vražda věřících je hrubá urážka Boha, takže jakákoliv racionalita při řešení konfliktu ustupuje ještě více stranou.

Historie novodobé smrtící strategie útoků politicko-náboženských radikálů na svatostánky v izraelsko-palestinském konfliktu začíná v Hebronu v únoru v roce 1994. Do tamní Abrahámovy svatyně, která sloužila k modlitbám muslimů i Židů, vstoupil tehdy na ranní ramadánovou bohoslužbu židovský osadník Baruch Goldstein a automatickou puškou povraždil 29 věřících, načež byl sám zabit. Izraelská vláda ustavila vzápětí po masakru vyšetřovací komisi, která odhalila, že Goldsteinovým cílem bylo zastavení izraelsko-palestinského mírového procesu.  Masakr výrazně zkomplikoval průběh mírového procesu a přispěl k propuknutí nepokojů, jehož oběťmi bylo dalších 26 Palestinců a 9 Izraelců. Palestinští radikálové – hlavně z militantního křídla Hamásu – si také vytvořili záminku k dalším teroristickým činům. Naopak Goldsteinův obdivovatel Jigal Amir o rok později zavraždil izraelského premiéra Rabina a mírový proces tak dostal těžký ránu. Izrael se s dědictvím Goldsteina dosud nevyrovnal, neboť extremista má jak četné stoupence v řadách osadníků, tak i vzpomínkovými kamínky pokrytý hrob v speciálním malém parčíku na okraji Hebronu.       

K dalšímu velmi krvavému a zároveň medializovanému útoku na svatostánek došlo v roce 2008. Tentokrát šlo o útok palestinského extremisty na náboženskou školu a synagogu Merkaz HaRav v Jeruzalémě a útočník použil taktiku prakticky identickou s Goldsteinovou: Osamělý střelec Alá Abú Dhín začal samopalem pálit do židovských studentů. Stihl povraždit osm lidí, načež byl zabit. Rovněž on byl oslavován některými palestinskými extrémisty jako hrdina.

Krvavému útoku v Hebronu v roce 1994 nahrávala nesmírně napjatá situace mezi Palestinci a židovskými osadníky v tomto městě. Také ješiva Merkaz HaRav nebyla v roce 2008 vybrána útočníkem náhodně: Jednalo se totiž o jedno z hlavních duchovních center náboženských židovských osadníků. Oproti tomu se poslední útok na synagogu v jeruzalémské čtvrti Har Nof se vymyká tím, že synagoga, kde došlo k masakru, nebyla s izraelsko-palestinským konfliktem zřejmě nijak blíže spojena. 

Nezmínil jsem nesčetné útoky na mešity a synagogy, ke kterým došlo v uplynulých dvou dekádách a během kterých nedošlo většinou k usmrcení věřících, ale spíš k vypalování a znesvěcování staveb, například sprejováním urážlivých nápisů.

Represivní izraelské opatření na sebe nenechají jistě dlouho čekat. A jako tomu bylo už i v minulosti – podobné útoky a eskalace posilují spíše radikální části izraelského politického spektra. Podobná reakce se dá čekat i na palestinské straně. Vidina nějakého konstruktivnějšího řešení konfliktu tak dnes už nejspíš není vzdálená jen sto mil, ale ještě o několik desítek mil dále. 

Vyšlo ve zkrácené verzi v Lidových novinách, 19. 10. 2014

pondělí 17. listopadu 2014

"Boží ruce na vašich hlavách" aneb čepice v Rozrazilu!

Vše co jste chtěli vědět o čepicích, kloboucích, jarmulkách, turbanech a báli jste se zeptat! 
Více i méně vážný rozhovor nad dlouholetou sbírkou (nejen) blízkovýchodních pokrývek hlavy.
Kupte si nový Rozrazil! (49/50)




středa 22. října 2014

Kde je dnes umírněný islám?

Dění na Blízkém východě během posledních měsíců vzbuzuje pozornost a obavy ještě více než obvykle. Před krutostí radikálně islamistické organizace ISIL blednou i některé metody afghánské Al-Káidy. Její rozmach se může někomu zdát překvapivý, ale pokud jsme sledovali situaci v Iráku po americké invazi v roce 2003, bylo možné vidět prudkou destabilizací země. Po odstranění krutovládce Saddáma Husajna nebyli Američané a jejich spojenci schopni zvládnout situaci v zemi. Došlo k zažehnutí či znovuoživení řady konfliktů a vznikly také extrémně nebezpečné skupiny, které začaly destabilizovat celý region. V tomto prostředí se zrodila ISIL. 

Další velkou ránu stabilitě oblasti přinesl konflikt v Sýrii nedlouho po vypuknutí Arabského jara v roce 2011. Represe režimu prezidenta Asada vyvolaly reakci protirežimních sil, a to jak sekulárních, tak i velmi tvrdě nábožensky fundamentalistických. Ty druhé se posléze úspěšně propojily s ideově blízkými frakcemi v Iráku a ovládly části syrského teritoria, které ve spojení s iráckými oblastmi dnes nazývají „Islámský stát“. V jeho rámci se netají jak s praktikováním nesmírně tvrdé interpretace náboženského práva šaría, tak i naháněním hrůzy brutální fyzickou likvidací oponentů. Ve skutečnosti je ale Islámský stát asi tolik islámský, jako je současná „Boží armáda odporu“ v Ugandě, hlásící se ke křesťanství, skutečně Boží.

Židé a muslimové na jedné lodi

Zápaďané, kteří nemají s islámem příliš osobních zkušeností – a takových je například mezi Čechy většina – jsou dnes ještě více znejistěni. Že by skutečně měli pravdu radikální islamofobové, kteří vždy upozorňovali na „násilnou podstatu islámu“? Není tak překvapivé, že si radikální kritici islámu, včetně těch českých, mnou po nástupu ISIL ruce. Mají totiž po období uvadající afghánské Al-Káidy v rukách další „argument o destruktivní podstatě celého jednoho náboženství“ čítajícího dnes přibližně 1.6 miliardy lidí. Ano, je skutečně pravda, že islámský svět v posledních desetiletích prožívá krizi, která má dílem vnější i vnitřní příčiny. Západní imperiální politika rozvrátila na počátku 20. století společnosti Blízkého východu. Poté co však tyto národy získaly možnost – hlavně v období po druhé světové válce – vzít věci více do svých rukou a napravit bývalé křivdy, nebyly většinou schopny vybudovat efektivní politické režimy, ale diktatury. Reakce na tento stav se projevila mimo jiné obrovským rozmachem náboženského extremismu, jaký nemá v historii islámu obdoby. Přesto není dnešní dění v Iráku ani jinde argumentem k odsouzení 1,6 miliardy muslimů jako celku, ale je třeba rozlišovat mezi různými směry chápání islámu. A ty „umírněné“ stále existují ve velkém počtu. O tom ale níže.    

Pohled islamofobů na dnešní muslimy do jisté míry připomíná kolektivní odsuzování Židů evropskými antisemity v meziválečné Evropě. Nacismus používal jako jeden z hlavních argumentů proti Židům koncept „židobolševismu“, tedy židovské snahy o ovládnutí světa pomocí komunismu. Ano, v evropských komunistických stranách tehdy skutečně působilo mnoho lidí židovského původu. Výjimkou nebyl ani stalinistický Sovětský svaz, kde se řada z nich podílela na brutálních represích, proti kterým jsou dnešní akce ISIL co do počtu obětí stále skromné. Řadě vzdělaných a z křesťanské tradice vzešlých Evropanů tehdy podobná paušální obvinění Židů stačila jako „důkaz“ podstaty celosvětové židovské populace čítající mnoha miliónů. Role některých Židů ve stalinských represích ve skutečnosti nemohl nikdy vyjadřovat postoje absolutní většiny Židů, kteří se také na ničem podobném nepodíleli.

Podobná logika je však dnes mnohými vzdělanými a dobře vychovanými Zápaďany aplikována na muslimy. Rozdíl je jen v tom, že k jejich kolektivnímu odsuzování neslouží „šířením bolševismu“, ale „šíření islámského fundamentalismu“. Velmi identická je u antisemitů i islamofobů představa o „ovládnutí světa“ – ať už Židy, či muslimy. Podle ní i na první pohled „slušní a integrovaní” mezi nimi mají ve skutečnosti ve svých hlavách dědičně naprogramovanou agendu ovládnutí světa. U Židů k tomuto účelu sloužil bolševismus, mezinárodní kapitál, nověji pak izraelsko-americké spojenectví. U muslimů je nástrojem světovlády a vytvoření globálního chalífátu teror, zavádění práva šaría – to vše navíc schované za důmyslnou přetvářku, která má oklamat naivní a mírumilovné Zápaďany. Podobné postoje před pár lety velmi výstižně artikuloval i dlouholetý doyen naší politiky Miloš Zeman: „Umírněný muslim je contradictio in adjecto, tedy protimluv, stejně jako contradictio in adjecto je umírněný nacista.“

Není náboženství bez extrémů   

Ač zní Zemanova slova přesvědčivě a nešetří latinou, nejsou pravdivá, neboť umírněný islám existuje, stejně tak jako existuje umírněné křesťanství, judaismus, hinduismus, buddhismus a sikhismus. Umírněné směry dokonce představují ve všech náboženstvích výraznou většinu, takže pro ně vlastně ani není třeba používat adjektiva „umírněný“. Ve stejný okamžik ale nemůže žádné z velkých náboženství prohlásit, že by nemělo své extremisty. V případě křesťanství pomiňme krvavost historických událostí, kterým bylo dodáváno teologického ospravedlnění, jako bylo například zotročování afrických národů, dobývání Ameriky, inkvizice či vraždění protestantů. V době moderní a docela nedávné bylo křesťanství zneužito v konfliktech v Jugoslávii (včetně období druhé světové války), v Severním Irsku či ve zločinech zmiňované Boží armády odporu v Ugandě. V extrémních formách judaismu zase někteří rabíni vyzývají k eliminaci Palestinců a adorují činy židovských teroristů. Část buddhistických mnichů z Barmy se aktivně podílí na tamních protimuslimských pogromech, podobně jako některé autority extrémního hindusimu v nedaleké Indii. A ve výčtu by bylo by možné pokračovat.

Je pozitivní, pokud extremismus kritizují sami věřící či jejich autority. Na druhou stranu není možné vždy požadovat omluvu od toho, kdo za nic nemůže, případně kdo extremisty vůbec odmítá zahrnout do své víry. Je srozumitelné, že stejně jako mnoho muslimů necítí žádnou spojitost s ISIL, tak ani řada křesťanů necítí jakoukoliv zodpovědnost za současnou ugandskou Boží armádu odporu či za antisemitismus režimu faráře Jozefa Tisa.  

Stále je možné říci, že s násilím ISIL, Al-Káidy, Hamásu i jiných uskupení nemá absolutní většina muslimů nic společného. Často dokonce sami muslimové představují největší část obětí těchto extrémistů. Platí to i pro sunnitskou ISIL, která vraždí Zápaďany, křesťany a jiné menšiny, nicméně největší počet jejích obětí představují především šíitští muslimové, které považuje za heretiky. Mezi jejími oběťmi jsou však i sunnité, kteří ji odmítli odpřísáhnout loajalitu.

Tyto fakta nemohou nikdy konvenovat s logikou islamofobů. Islám pro ně bude vždy jen monolitem, který se více či méně otevřeně připravuje na ovládnutí světa a na globální nastolení práva šaría. Je pravda, že jejich černobílé interpretaci zjednodušených a z kontextu vytržených faktů řada lidí snadno porozumí a nebude je nutit nad ničím složitěji přemýšlet. Ostatně o souvislý obraz zdaleka ne každý stojí – je třeba mu totiž věnovat hodně pozornosti a neřídit se pouze klipovitými informacemi a nesouvislými fakty, kterých je v mainstreamových médiích tolik.      

Amerika jako laboratoř vztahu islámu a Západu

Mnoha Čechům a Evropanům dělají vrásky na čele muslimští radikálové v některých evropských zemích. I u Evropy však platí, že mezi extremisty patří jen zlomek komunit, byť velmi halasný. Konfliktní linie „Západ versus islám“ ve skutečnosti velmi často souvisí i s linií „starousedlíci versus přistěhovalci“ a začíná často u sociálních problémů, které teprve následně na sebe berou i náboženský háv.
 
Mnohem pozitivnější je v tomto ohledu příklad Spojených států, které v sobě nenesou dědictví evropské historie a kde má takřka každý Američan imigrantské kořeny. To vytváří v americké společnosti nezřídka zvláštní dojem rovnosti, se kterou se v Evropě příliš nesetkáme. Platí to i pro americké muslimy, což zároveň ilustruje představu, jak může islám být islám kompatibilní se západním světem.

Celkově je většina americké muslimské komunity o něco mladší než západoevropská. Významnější komunity amerických muslimů přišly do USA rovněž za prací a lepším životem, podobně jako do Evropy. Většinou se ale jednalo o vzdělanější skupiny lidí, než gastarbeiteři, kteří dorazili jako levná pracovní síla budovat západní Evropu po druhé světové válce.

V rámci Fulbrightova stipendia jsem měl téměř rok možnost tyto komunity sledovat, vést rozhovory jak s americkými imámy, tak i židovskými rabíny a zjišťovat, jaký je život jejich komunit, jak američtí muslimové a Židé navzájem reagují či jak reflektují dění na Blízkém východě. Naprostá většina z imámů kvitovala svoji zkušenost i vztahy v USA velmi pozitivně, a to i s ohledem na atmosféru po 11. září 2001. Většina z imámů se domnívá, že islamofobie je v Americe spíš uměle vyvolávána určitými skupinami a médii, avšak v běžném životě se s ní muslimové setkávají jen výjimečně. Zapojují se také často do mezináboženského dialogu, mají mezi křesťany a Židy přátele a zároveň žijí plnohodnotný život ve své komunitě. Diskuse o muslimských šátcích na pracovišti, o výstavbě mešit (kterých v Americe existují přes dva tisíce), či prodeji halal potravin v běžných obchodech v dnešních USA málokoho rozruší. Jsou samozřejmě i výjimky, které mohou připomínat vyhrocenou diskusi v České republice: V roce 2009 chtělo muslimské centrum v Murfreesboro ve státu Tennessee rozšířit z kapacitních důvodů mešitu. Celá věc vyvolala velké napětí. Obecně je ale situace muslimů v Americe solidní a vzájemný respekt mezi americkými náboženskými komunitami může být inspirativní. Omer Badžwa, který působí jako imám muslimských studentů na prestižní Yaleské univerzitě se domnívá, že život muslima v Americe může být zcela plnohodnotný: „Věřit v Boha, modlit se k němu, praktikovat ramadán, dávat peníze na charitu, usilovat o to být dobrým člověkem a vycházet dobře s ostatními – to je zcela v souladu s americkou svobodou a americkými hodnotami“.

Vyšlo ve zkrácené verzi v časopise A2.

neděle 12. října 2014

Fotbal v Osmanské říši

Footbal in the Ottoman Empire - for English see below.
Osmanlı Imparatorluğu Futbol

Páteční zápas mezi českou a tureckou fotbalovou reprezentací mě přivedl na to, že vlastně nevím nic o tom, na jaké úrovni se hrál v pozdní Osmanské říši fotbal. Ta oficiálně zanikla až v roce 1923, takže by se dalo očekávat, že se v ní fotbal už musel hrát i na soutěžní úrovni. Při googlování jsem narazil na hodně starých fotografií a tabulek lokálních osmanských ligových soutěží. Jako takový přivezli fotbal do Osmanské říše Britové kolem roku 1875 a první soutěžní zápasy se odehrály v Selaniku (dnešních řeckých Thessalonikách) a ve Smyrně (Izmir). V prvních tureckých klubech hráli hlavně britští a řečtí hráči, protože tureckým fotbalistům bránily zpočátku nastupovat prudérní osmanské úřady. Opravdový první turecký klub zvaný Siyah Çoraplılar ("Černé ponožky"), byl ustaven v roce 1899. První ligová soutěž byla zahájena v roce 1904 v Istanbulu a začaly v ní hrát pozdější slavné kluby jako Fenerbahçe a Galatasaray (sportovní organizace Beşiktaş sice vznikla už v roce 1903, ale s fotbalem začala až od roku 1911). Už po rozpadu Osmanské říše vznikla v roce 1923 Turecká fotbalová federace. 

Klub Galatasaray - Vítěz "Istanbulské nedělní ligy" z let 1908-9 
Všimněte si kaligrafického nápisu na kopačáku - je na něm napsáno Galatasray - ale v arabském písmu, které tehdy bylo stále používáno pro turečtinu namísto pozdější latinky.  

When googling I came across a lot of old photographs and league-tables from the Ottoman local leagues. Football was taken to the late Ottoman Empire by the British around 1875 and the first competitive matches took place in Selanik (today Thessaloniki in Greece) and Smyrna (Izmir). In the first Turkish clubs played mainly British and Greek players because Turkish footballers were banned from play by the prudish Ottoman authorities. A first authentic Turkish club was called Siyah Çoraplılar ("Black Stockings") and was established in 1899. The first league competition was launched in 1904 in Istanbul. Famous clubs such as Fenerbahçe and Galatasaray started just there. The Turkish Football Federation was established in 1923, after the collapse of the Ottoman Empire.  

sobota 20. září 2014

"Iron Wall" by Vladimir Jabotinsky (1923) Vladimír Žabotinskij - "Železná zeď" (1923) - studijní text

An important texts ("The ethics of Iron Wall" is also included) by Vladimir Jabotinsky from 1923 explains the attitudes of revisionist Zionism towards conflict with Arabs/Palestinians. The English text follows after brief introduction in Czech language. 

"Železná zeď" je jeden z nejdůležitějších textů sionistického myslitele Vladimíra Žabotinského. Ten v něm v roce 1923 (v rusky psaném časopise "Rassvět - Úsvit" v Paříži) vysvětluje, že palestinští Arabové se nesmíří s židovským většinovým státem v Palestině, na což by sionistické hnutí mělo reagovat nekompromisně a tvrdě. Mezi sionisty a Araby neexistuje žádné nedorozumění, ale jedná se o přirozený koloniální konflikt.    

"Železná zeď" není jen historický dokument, ale svým způsobem vysvětluje i postoje pozdější (a také současné) izraelské sekulární pravice - hlavně kolem strany Likud - k izraelsko-palestinskému konfliktu, která spatřuje velkou inspiraci právě v Žabotinského myšlenkách.

Žabotinskij, Vladimír (1880–1940) byl významný sionista, politický vůdce a ideolog. Narodil se v ukrajinské Oděse a byl vychován v sekulární židovské rodině. Po pogromech na Ukrajině se na začátku 20. století stal aktivním sionistou a založil Židovskou organizaci pro sebeobranu. V první světové válce bojoval v britské armádě proti Turkům a zorganizoval jednotku „Židovská legie“ (zvaná také Zion Mule Corps). V období britského mandátu v Palestině (1920–1948) byl v r. 1921 zvolen do výkonné rady Světové sionistické organizace (SSO, angl. WZO), ale zanedlouho se svého mandátu vzdal. Stal se ústředním teoretikem tzv. revizionistického sionismu, který žádal „revizi“ sionismu prosazovaného Chajimem Weizmannem (1874–1952) a Davidem Ben Gurionem (1886–1973). Žabotinskij se stal duchovním vůdcem několika nacionalistických organizací: Nové sionistické organizace založené v r. 1935 jako konkurence SSO, dále mládežnického nacionalistického hnutí Bejtar a milice Irgun. Cílem Žabotinského byl co nejrychlejší vznik židovského státu, nejlépe za pomoci Velké Británie. Měl až nenávistný odpor ke všem levicovým doktrínám. Na labouristické sionisty a jejich politické reprezentanty pohlížel jako na „rakovinu na těle sionismu“. V jeho učení je možné vystopovat určitou inspiraci italským fašismem, včetně hnědých stejnokrojů a zvláštních pozdravů. Kladl důraz na hodnoty jako je síla, národní soudržnost a národní nadřazenost. Zaníceně také pracoval na vytvoření modelu přesvědčeného židovského mládežníka, který je připraven bojovat jak proti Arabům, tak případně i proti Britům a padnout pro věc sionistického židovského státu. Zemřel v r. 1940 v New Yorku na zástavu srdce. 

The Iron Wall

Originally published in Russian magazine Rassviet in Paris 4/11/1923

It is an excellent rule to begin an article with the most important point,  but this time, I find it necessary to begin with an introduction, and, moreover, with a personal introduction.

I am reputed to be an enemy of the Arabs, who wants to have them ejected from Palestine, and so forth. It is not true.

Emotionally, my attitude to the Arabs is the same as to all other nations – polite indifference. Politically, my attitude is determined by two principles.  First of all, I consider it utterly impossible to eject the Arabs from Palestine. There will always be two nations in Palestine – which is good enough for me, provided the Jews become the majority. And secondly, I belong to the group that once drew up the Helsingfors Programme , the programme of national rights for all nationalities living in the same State.  In drawing up that programme, we had in mind not only the Jews, but all nations everywhere, and its basis is equality of rights.

I am prepared to take an oath binding ourselves  and our descendants that we shall never do anything contrary to the principle of equal rights, and that we shall never try to eject anyone. This seems to me a fairly peaceful credo.

But it is quite another question whether it is always possible to realise a peaceful aim by peaceful means. For the answer to this question does not depend on our attitude to the Arabs, but entirely on the attitude of the Arabs  to us and to Zionism.

Now, after this introduction, we may proceed to the subject.

Voluntary Agreement Not Possible.

There can be no voluntary agreement between ourselves and the Palestine Arabs.  Not now, nor in the prospective future.  I say this with such conviction, not because I want to hurt the moderate Zionists.  I do not believe that they will be hurt. Except for those who were born blind, they realised long ago that it is utterly impossible to obtain the voluntary consent of the Palestine Arabs for converting "Palestine" from an Arab country into a country with a Jewish majority.

My readers have a general idea of the history of colonisation in other countries.  I suggest that they consider all the precedents with which they are acquainted, and see whether there is one solitary instance of any colonisation being carried on with the consent of the native population. There is no such precedent.

The native populations, civilised or uncivilised, have always stubbornly resisted the colonists, irrespective of whether they were civilised or savage.

And it made no difference whatever whether the colonists behaved decently or not. The companions  of  Cortez and Pizzaro or (as some people will remind us) our own ancestors under Joshua Ben Nun, behaved like brigands; but the Pilgrim Fathers, the first real pioneers of North America, were people of the highest morality, who did not want to do harm to anyone, least of all to the Red Indians, and they honestly believed that there was room enough in the prairies both for the Paleface and the Redskin. Yet the native population fought with the same ferocity against the good colonists as against the bad.

Every native population, civilised or not, regards its lands as its national home, of which it is the sole master, and it wants to retain that mastery always; it will refuse to admit not only new masters but, even new partners or collaborators.

Arabs Not Fools 

This is equally true of the Arabs. Our Peace-mongers are trying to persuade us that the Arabs are either fools, whom we can deceive by masking our real aims, or that they are corrupt and can be bribed to abandon to us their claim to priority in Palestine, in return for cultural and economic advantages.  I repudiate this conception of the Palestinian Arabs. Culturally they are five hundred years behind us, they have neither our endurance nor our determination; but they are just as good psychologists as we are, and their minds have been sharpened like ours by centuries of fine-spun logomachy. We may tell them whatever we like about the innocence of our aims, watering them down and sweetening them with honeyed words to make them palatable, but they know what we want, as well as we know what they do not want.  They feel at least the same instinctive jealous love of Palestine, as the old Aztecs felt for ancient Mexico, and the Sioux for their rolling Prairies.

To imagine, as our Arabophiles do, that they will voluntarily consent to the realisation of Zionism, in return for the moral and material conveniences which the Jewish colonist brings with him, is a childish notion, which has at bottom a kind of contempt for the Arab people; it means that they despise the Arab race, which they regard as a corrupt mob that can be bought and sold, and are willing to give up their fatherland for a good railway system.

All Natives Resist Colonists

There is no justification for such a belief. It may be that some individual Arabs take bribes. But that does not mean that the Arab people of Palestine as a whole will sell that fervent patriotism that they guard so jealously, and which even the Papuans will never sell. Every native population in the world resists colonists as long as it has the slightest hope of being able to rid itself of the danger of being colonised.

That is what the Arabs in Palestine are doing, and what they will persist in doing as long as there remains a solitary spark of hope that they will be able to prevent the transformation of "Palestine" into the "Land of Israel." 

Arab Comprehension

Arabs have not understood us, and that is the only reason why they resist us; if we can only make it clear to them how moderate our intentions really are, they will immediately extend to us their hand in friendship.Some of us have induced ourselves to believe that all the trouble is due to misunderstanding –  they will immediately extend to us their hand in friendship.

This belief is utterly unfounded and it has been exploded again and again. I shall recall only one instance of many. A few years ago, when the late Mr. Sokolow was on one of his periodic visits to Palestine, he addressed a meeting on this very question of the "misunderstanding." He demonstrated lucidly and convincingly that the Arabs are terribly mistaken if they think that we have any desire to deprive them of their possessions or to drive them our of the country, or that we want to oppress them. We do not even ask for a Jewish Government to hold the Mandate of the League of Nations. 

One of the Arab papers, "El Carmel" replied at the time, in an editorial  article, the purport of which was this: 

The Zionists are making a fuss about nothing. There is no misunderstanding. All that Mr. Sokolow says about the Zionist intentions is true, but the Arabs know that without him. Of course, the Zionists cannot now be thinking of driving the Arabs out of the country, or oppressing them, not do they contemplate a Jewish Government. Quite obviously, they are now concerned with one thing only- that the Arabs should not hinder their immigration. The Zionists assure us that even immigration will be regulated strictly according to the economic needs of Palestine. The Arabs have never doubted that: it is a truism, for otherwise there can be no immigration.

No "Misunderstanding" 

This Arab editor was actually willing to agree that Palestine has a very large potential absorptive capacity, meaning that there is room for a great many Jews in the country without displacing a single Arab. There is only one thing the Zionists want, and it is that one thing that the Arabs do not want, for that is the way by which the Jews would gradually become the majority, and then a Jewish Government would follow automatically, and the future of the Arab minority would depend on the goodwill of the Jews; and a minority status is not a good thing, as the Jews themselves are never tired of pointing out. So there is no "misunderstanding".

The Zionists want only one thing, Jewish immigration; and this Jewish immigration is what the Arabs do not want. 

This statement of the position by the Arab editor is so logical, so obvious, so indisputable, that everyone ought to know it by heart, and it should be made the basis of all our future discussions on the Arab question. It does not matter at all which phraseology we employ in explaining our colonising aims, Herzl's or Sir Herbert Samuel's. 

Colonisation carries its own explanation, the only possible explanation, unalterable and as clear as daylight to every ordinary Jew and every ordinary Arab.

Colonisation can have only one aim, and Palestine Arabs cannot accept this aim. It lies in the very nature of things, and in this particular regard nature cannot be changed. 

The Iron Wall 

We cannot offer any adequate compensation to the Palestinian Arabs in return for Palestine. And therefore, there is no likelihood of any voluntary agreement being reached. So that all those who regard such an agreement as a condition sine qua non for Zionism may as well say "non" and withdraw from Zionism. 

Zionist colonisation must either stop, or else pive population. Which means that it can proceed and develop only under the protection of a power that is independent of the native population – behind an iron wall, which the native population cannot breach. 

That is our Arab policy; not what we should be, but what it actually is, whether we admit it or not.  What need, otherwise, of the Balfour Declaration? Or of the Mandate?  Their value to us is that outside Power has undertaken to create in the country such conditions of administration and security that if the native population should desire to hinder our work, they will find it impossible. 

And we are all of us,without any exception, demanding day after day that this outside Power, should carry out this task vigorously and with determination.

In this matter there is no difference between our "militarists" and our "vegetarians". Except  that the  first prefer that the iron wall should consist of Jewish soldiers, and the others are content that they should be British. 
We all demand that there should be an iron wall. Yet we keep spoiling our own case, by talking about "agreement" which means telling the Mandatory Government that the important thing is not the iron wall, but discussions. Empty rhetoric of this kind is dangerous. And that is why itis not only a pleasure but a duty to discredit it and to demonstrate that it is both fantastic and dishonest.

Zionism Moral and Just

Two brief remarks:

In the first place, if anyone objects that this point of view is immoral, I answer:  It is not true: either Zionism is moral and just ,or it is immoral and unjust. But that is a question that we should have settled before we became Zionists. Actually we have settled that question, and in the affirmative.

We hold that Zionism is moral and just. And since it is moral and just, justice must be done, no matter whether Joseph or Simon or Ivan or Achmet agree with it or not.

There is no other morality.

Eventual Agreement 

In the second place, this does not mean that there cannot be any agreement with the Palestine Arabs. What is impossible is a voluntary agreement. As long as the Arabs feel that there is the least hope of getting rid of us, they will refuse to give up this hope in return for either kind words or for bread and butter, because they are not a rabble, but a living people. And when a living people yields in matters of such a vital character it is only when there is no longer any hope of getting rid of us, because they can make no breach in the iron wall. Not till then will they drop their extremist leaders, whose watchword is "Never!" And the leadership will pass to the moderate groups, who will approach us with a proposal that we should both agree to mutual concessions. Then we may expect them to discuss honestly practical questions, such as a guarantee against Arab displacement, or equal rights for Arab citizen, or Arab national integrity. 

And when that happens, I am convinced that we Jews will be found ready to give them satisfactory guarantees, so that both peoples can live together in peace, like good neighbours.

But the only way to obtain such an agreement, is the iron wall, which is to say a strong power in Palestine that is not amenable to any Arab pressure.  In other words, the only way to reach an agreement in the future is to abandon all idea of seeking an agreement at present. 


Vzápětí Žabotinskij doplnil původní text další esejí "Etika železné zdi" (zajímavá může být zmínka Čechů a T. G. Masaryka):

The Ethics of the Iron Wall

Originally Published in Rassviet (Paris) 11/11/1923 as a continuation of the previous article.

Let us go back to the Helsingfors Programme. Since I am one of those who helped to draft it, I am naturally not disposed to question the justice of the principles advocated there. The programme guarantees citizenship equality, and national self-determination. I am firmly convinced that any impartial judge will accept this programme as the ideal basis for peaceful and neighbourly collaboration between two nations.

But it is absurd to expect the Arabs to have the mentality of an impartial judge; for in this conflict they are not the judges; but one of the contending parties. And after all, our chief question is whether the Arabs, even if they believed in peaceful collaboration they would agree to have any "neighbours", even good neighbours, in the country which they regard as their own. Not even those who try to move us with high-sounding phrases will dare to deny that national homogeneity is more convenient than natural diversity. So why should a nation that is perfectly content with its isolation admit to its country even good neighbours in any considerable number? I want neither your honey nor your sting", is a reasonable answer.

But apart from this fundamental difficulty, why must it be the Arabs who should accept the Helsingfors Programme, or, in that matter any programme for a State which has a mixed national population?  To make such a demand is to ask for the impossible. The Springer theory is not more than 30 years old. And no nation, not even the most civilised, has yet agreed to apply this theory honestly in practice. Even the Czechs, under the leadership of Masaryk, the teacher of all autonomists, could not would not do it.

Among the Arabs, even their intellectuals have never heard of this theory. But these same intellectuals would know that a minority always suffers everywhere: the Christians in Turkey, the Moslems in India, the Irish under the British, the Poles and Czechs under the Germans, now the Germans under the Poles and Czechs, and so forth, without end.  So that one must be intoxicated with rhetoric to expect the Arabs to believe that the Jews, of all the people in the world, will alone prove able, or will, at least, honestly intend to realise an idea that has not succeeded with other nations who are with much greater authority.

If I insist on this point, it is not because I want the Jews, too, to abandon the Helsigfors Programme as the basis of a future modus vivendi.  On the contrary we - at least the writer of these lines - believe in this programme as much as we believe in our ability to give effect to it in political life, though all precedents have failed.  But it would be useless now to the Arabs. They would not understand, and they would not place any trust in its principles: they would not be able to appreciate them.

II

And since it is useless, it must also be harmful. It is incredible what political simpletons Jews are.  They shut their eyes to one of the most elementary rules of life, that you must not "meet halfway" those who do not want to meet you.

There was a typical example in old Russia, when one of the oppressed nations, with one accord, launched a crusade against the Jews, boycotting them and pogroming them. At the same time, this nation was fighting to gain its own autonomy, without any attempt to conceal it means to use its autonomy for the purpose of oppressing the Jews. Worse than before.  And yet, Jewish politicians and writers, (even Jewish nationalists) considered it their duty to support the autonomist efforts of their enemy, on the ground that autonomy is a sacred cause. It is remarkable how we Jews regard it as our duty to stand up and cheer whenever the Marsellaise is played, even if it is played by Haman himself, and Jewish heads are smashed to its accompaniment. I was once told of a man who was an ardent Democrat and always whenever he heard the Marsellaise, he stood stiffly attention, like a soldier on parade. One night burglars broke into his house, and one of them played the Marsellaise. This sort of thing is not morality, it is twaddle. Human society is built up on the basis of mutual advantage. If you take away the mutual principle right becomes a falsehood. Each man who passes my window in the street has a right to live only in so far as he recognises my right to live; but if he is determined to kill me, I cannot admit that he has any right to live. And that is true also of nations. Otherwise, the world would become a jungle of wild beasts, where not only the weak, but also those who have any scrap of feeling would be exterminated.

The world must be a place of co-operation and mutual goodwill. If we are to live we should all live in the same way, and if we are to die we should all die in the same way.
But there is no morality, no ethics that concedes the right of a glutton to gorge, while more tempered people die of starvation. There is only one possible morality, that of humanity, and in practice it amounts in our particular instance to this: if besides the Helsingfors Programme we had our pocket full of concessions of every kind, including our willingness to participate in some fantastic Arab Federation from sea to sea negotiations with regard to them would still be possible only if the Arabs would first consent to the creation of a Jewish Palestine. 

Our ancestors knew that very well. And the Talmud quotes a very instructive legal action – which has a direct bearing on this matter. Two people walking along the road find a piece of cloth. One of them says: "I found it. It is mine:" But the other says: "No: that is not true: I found the cloth, and it is mine:" The judge to whom they appeal cuts the cloth in two, and each of these obstinate folk gets half.  But there is another version of this action.  It is only one of the two claimants who is obstinate: the other, on the contrary, has determined to make the world wonder at this magnanimity. So he says: "We both found the cloth, and therefore I ask only a half of it, because the second belongs to B.  But B. insists that he found it, and that he alone is entitled to it. In this case, the Talmud recommends a wise Judgment, that is, how very disappointing to our magnanimous gentleman. The judge says: "There is agreement about one half of the cloth. A. admits that it belongs to B. So it is only the second half that is in dispute. We shall, therefore divide this into two halves: And the obstinate claimant gets three-quarters of the cloth, while the "gentleman" has only one quarter, and serve him right. It is a very fine thing to be a gentleman, but it is no reason for being an idiot. Our ancestors knew that. But we have forgotten it. We should bear it in mind. Particularly, since we are very badly situated in this matter of concessions. There is not much that we can concede to Arab nationalism, without destroying Zionism. We cannot abandon the effort to achieve a Jewish majority in Palestine.  Nor can we permit any Arab control of our immigration, or join an Arab Federation. We cannot even support Arab movement, it is at present hostile to us and consequently we all, including even the pro-Arab rhetoriomongers, rejoice at every defeat sustained by this movement, not only adjacent Transjordan, and Syria, but even in Morocco. And this state of affairs will continue, because it cannot be otherwise, until one day the iron wall will compel the Arabs to come to an arrangement with Zionism once and for all.

III

Let us consider for a moment the point of view of those to whom this seems immoral.  We shall trace the root of the evil to this – that we are seeking to colonise a country against the wishes of its population, in other words, by force. Everything else that is undesirable grows out of this root with axiomatic inevitability. What then is to be done?

The simplest way out would be to look for a different country to colonise. Like Uganda. But if we look more closely into the matter we shall find that the same evil exists there, too. Uganda also has a native population, which consciously or unconsciously as in every other instance in history, will resist the coming of the colonisers. It is true that these natives happen to be black. But that does not alter the essential fact. If it is immoral to colonise a country against the will of its native population, the same morality must apply equally to the black man as to the white. Of course, the blackman may not be sufficiently advanced to think of sending delegations to London, but he will soon find some kindhearted white friends, who will instruct him. Though should these natives even prove utterly helpless, like children, the matter would only become worse. Then if colonisation is invasion and robbery, the greatest crime of all would be to rob helpless children. Consequently, colonisation in Uganda is also immoral, and colonisation in any other place in the world, whatever it may be called, is immoral. There are no more uninhabited islands in the world. In every oasis there is a native population settled from times immemorial, who will not tolerate an immigrant majority or an invasion of outsiders. So that if there is any landless people in the world, even its dream of a national home must be an immoral dream. Those who are landless must remain landless to all eternity. The whole earth has been allocated. Basta: Morality has said so:

From the Jewish point of view, morality has a particularly interesting appearance. It is said that we Jews number 15 million people scattered throughout the world. Half of them are now literally homeless, poor, hunted wretches. The number of Arabs totals 38 million. They inhabit Morocco, Algeria, Tunis, Tripoli, Egypt, Syria, Arabia and Iraq – an area that apart from desert equals the size of half Europe. There are in this vast area 16 Arabs to the square mile. It is instructive to recall by way of comparison that Sicily has 352 and England 669 inhabitants to the square mile. It is still more instructive to recall that Palestine constitutes about one two hundredth part of this area.

Yet if homeless Jewry demands Palestine for itself it is "immoral" because it does not suit the native population. Such morality may be accepted among cannibals, but not in a civilised world. The soil does not belong to those who possess land in excess but to those who do not possess any. It is an act of simple justice to alienate part of their land from those nations who are numbered among the great landowners of the world, in order to provide a place of refuge for a homeless, wandering people.  And if such a big landowning nation resists which is perfectly natural – it must be made to comply by compulsion. Justice that is enforced does not cease to be justice. This is the only Arab policy that we shall find possible. As for an agreement, we shall have time to discuss that later.

All sorts of catchwords are used against Zionism; people invoke Democracy, majority rule national self-determination.  Which means, that the Arabs being at present the majority in Palestine, have the right of self-determination, and may therefore insist that Palestine must remain an Arab country.

Democracy and self-determination are sacred principles, but sacred principles like the Name of the Lord must not be used in vain – to bolster up a swindle, to conceal injustice. The principle of self-determination does not mean that if someone has seized a stretch of land it must remain in his possession for all time, and that he who was forcibly ejected from his land must always remain homeless. Self-determination means revision – such a revision of the distribution of the earth among the nations that those nations who have too much should have to give up some of it to those nations who have not enough or who have none, so that all should have some place on which to exercise their right of self-determination. And now when the whole of the civilised world has recognised that Jews have a right to return to Palestine, which means that the Jews are, in principle, also "citizens" and "inhabitants" of Palestine, only they were driven out, and their return must be a lengthy process, it is wrong to contend that meanwhile the local population has the right to refuse to allow them to come back and to that "Democracy”. The Democracy of Palestine consists of two national groups, the local group and these who were driven out, and the second group is the larger.