čtvrtek 8. listopadu 2018

Zabít dvě mouchy jednou ranou

S jistým odstupem k širšímu geopolitickému kontextu kauzy novináře Chášukdžího, jak jí Turecko využilo k tlaku na USA a Saúdskou Arábii a též stručně o válce v Jemenu.

Výsledek obrázku pro erdogan trump mbs

Může smrt Džamála Chášukdžího narušit dobré vztahy mezi USA a Saúdskou Arábií, respektive mezi Donaldem Trumpem a korunním princem Mohamedem bin Salmánem ("princ MbS"), který je podezříván, že vraždu inicioval?

Nedomnívám se, že by kauza z dlouhodobého hlediska výrazně poškodila saúdsko-americké vztahy. Trump má se Saúdy velmi dobré konexe, což souvisí i s jeho podnikatelskými aktivitami z doby, než se stal prezidentem. Bude zřejmě různě lavírovat a mlžit a ke konkrétním krokům sáhne jen v případě, že by ho to stálo ztrátu podpory voličů. A pokud by přece jen došlo ke zvýšenému tlaku na Saúdskou Arábii, jednalo by se zřejmě o nějaká polovičatá řešení.

Politická budoucnost Mohameda bin Salmána je mnohem variabilnější: může skandál politicky přežít a zachovat si větší část svého vlivu, ale není ani vyloučené, že se stáhne do pozadí, přičemž však může saúdskou politiku nadále ovlivňovat. Ovšem také může být smeten, protože má nejen v zahraničí, ale i ve své početné rodině řadu oponentů, jejichž vliv se v minulosti pokusil výrazně omezit – a ti rádi využijí příležitosti mu to oplatit. V saúdské královské rodině proběhla v minulosti řada sporů a jednoho z nejvýraznějších saúdských panovníků, významného reformátora krále Fajsala, zavraždil v roce 1975 jeho synovec. Je tedy těžké odhadnout, co se v budoucnu v tak rozvětvené a komplikované rodině odehraje.

Co když se proti Saúdské Arábii postaví Evropa v čele s Německem, které vyzývá, aby tam evropské státy přestaly dodávat zbraně?

Faisal ibn Abdul Aziz Al Saud
Saúdský král Fajsal
(1906-1975)
Dodavatelé zbraní jsou velmi draví a mnoho firem jen čeká na příležitost. V Saúdské Arábii je sice tradiční úroveň německých, belgických či francouzských zbraní ceněna, ale počet kvalitních dodavatelů z jiných částí světa narůstá. Například mezi těžšími saúdskými zbraněmi dnes už figurují i čínské samohybné houfnice, brazilské raketomety a dokonce gruzínská obrněná auta. A kontrakty zde mají i Rusové, kteří trpělivě vyčkávají, aby zase o něco posílili svou pozici na Blízkém východě. Co se týká Německa, tam saúdská armáda dosud nakupovala hlavně lehčí zbraně, ty nejdůležitější stejně pocházejí odjinud, hlavně z USA.

Jaký je geopolitický kontext kauzy, například vztah země k Turecku? 

Velkou roli hraje turecký prezident Erdoğan, který si uvědomil, jak významně mu může angažmá v kauze prospět. Případ mu dal možnost zabít dvě mouchy jednou ranou. Jeho vztahy se Saúdskou Arábií nejsou dnes právě nejlepší a ochladly i jeho vztahy s Trumpem. Nyní může vyvinout tlak nejen na obě mocnosti, ale i na samotné saúdsko-americké spojenectví. Zároveň se Erdoğan může projevit jako kladný hrdina. Má skutečně pravdu, když tvrdí, že Chášukdžího kauza je výjimečná svou morbidní brutalitou i diplomatickým přesahem a že poukazuje na to, co většinou blízkovýchodní státy přísně tají. Celá kauza mu pomáhá získat image „ochránce svobody slova a novinářů“, což rozhodně nebyla oblast, ve které by v posledních letech exceloval.

Korunní princ bývá líčen jako reformátor, jenž se snaží minimalizovat vliv wahhábismu, zároveň ale buduje nacionalistický policejní stát. V čem se liší jeho vize Blízkého východu od Erdoğanovy představy?

Aktuální spor oživuje etno-nacionalistické historické reminiscence: budou Blízkému východu dominovat Turci (dříve Osmané), nebo Arabové? Také jde o konkurenci osobních politických kultů a samozřejmě i o soupeření současných geopolitických bloků. Saúdové a jejich spojenci se už několik let usilovně snaží vytvořit hráz proti změnám statu quo, ohroženého arabským jarem. Naopak Turci a Katar arabské jaro velmi podporovali. Sám Erdoğan se dokonce pokoušel stát arbitrem – a podle některých komentátorů „novodobým sultánem“ – nového pořádku na Blízkém východě. To mu ale nevyšlo.

Princ podle všeho často jedná bez vědomí saúdského krále. Tak bylo údajně rozhodnuto třeba o útocích na Jemen. Jak je to možné?

Mocenské uspořádání v nedemokratických státech může mít nejrůznější podoby. Není to poprvé, kdy místo krále vládne v zemi princ. Připomeňme třeba korunního prince Abdulláha, který vykonával regentství za svého nemocného bratra Fahda téměř deset let. O převedení nástupnictví na Mohameda bin Salmána rozhodl v roce 2017 jeho otec, současný král Salmán, který tak odstavil od nároku na trůn svého synovce Muhammada bin Nájifa. Králi Salmánovi je dvaaosmdesát let a dosazení ambiciózního syna mělo dodat saúdské politice dynamiku a nekompromisnost v době, kdy se v regionu otřásal nejeden režim. Po nástupu Mohameda do role korunního prince se širokými pravomocemi se skutečně začaly dít v Saúdské Arábii a jejím okolí velké, až agresivní změny nejrůznějšího charakteru.

Podle OSN hrozí Jemenu v případě, že Saúdy vedená koalice nepřestane do tří měsíců s bombardováním, stoletý hladomor, který ohrozí třináct milionů lidí. Zajímá tato válka i někoho jiného než její bezprostřední aktéry?

Pokud se nějaký konflikt zdá zapomenutý v České republice, ještě to neznamená, že tomu tak je i jinde. Existuje řada diplomatických a humanitárních aktivit na pomoc jemenským civilistům a globální zpravodajské stanice o válce poměrně obšírně informují. Jemen ale bohužel zřejmě i tak zůstane ve velmi komplikované situaci. Jde sice o krásnou zemi, představuje ale do značné míry periferii Blízkého východu. Pro světové ekonomické a politické giganty není zdaleka tak zajímavá jako Sýrie či Libye, kde se rozpoutaly krvavé konflikty v podobnou dobu jako v Jemenu a od jemenské války odpoutaly pozornost. Navíc je Jemen zástupným bojištěm saúdsko-íránského konfliktu, který se trumpovské Spojené státy, jež jsou v této oblasti stále důležitým hráčem, nesnaží zmírnit, ale naopak eskalovat.

Ptal se Lukáš Rychetský z časopisu A2

Výsledek obrázku pro war in yemen map 2018

čtvrtek 6. září 2018

Štatl, Hebron a Koločava, obce mé nejmilejší

Rozhovor pro Shekel.cz, 5. 9. 2018

Čím jste chtěl být, když jste byl malý?

Myslím, že asi jako každý tehdejší kluk jsem chtěl být – hlavně pak pro možnost jezdit v úžasných autech – požárníkem a popelářem. Když jsem malinko vyrostl, chtěl jsem se stát cestovatelem a lovcem v Africe. Jednou jsem k narozeninám nafasoval dokonce lovecké navštívenky. To cestování se mi potom částečně splnilo. Ale v jiné části světa a v jiných souvislostech. V Africe jsem prakticky – pokud nepočítám severní země a kus Etiopie – nikdy pořádně nebyl. Ale cestování mě zajímalo od dětství. Taky to souviselo s tím, že jsme s tatínkem četli Verneovky a další podobné knížky.

Jaká je Vaše nejoblíbenější Verneovka?

Nejvíc se mi líbilo Zemí šelem a Pět neděl v balónu. Ty jsem si pak ještě sám přelouskal ještě hodněkrát dokola…

Co vás vedlo k touze studovat politologii? Nebo byla nejdřív práva?

Bylo to paralelně. Politologie tehdy byla v Brně nový obor. Jedním z čelních zakladatelů a představitelů byl profesor Vladimír Čermák, který byl jak významný politolog, tak i právník. Znal jsem ho od dětství a velice jsem si ho vážil. Říkal jsem si, že by bylo fajn studovat na katedře, kde se právě on angažuje. Tehdy jsem ještě nebyl nijak tematicky vyhraněný. Bakalářskou práci jsem psal o holandské politice. Blízký východ mě začal zajímat až během magisterského studia. Diplomové práce na právech i na politologii jsem už potom psal na témata spojená s Izraelem.

Výsledek obrázku pro vladimír čermákPodrobně a jistě nejen pracovně se zabýváte Blízkým východem. Místem, kde se střetávají tři kontinenty a taky tři velká světová náboženství. Proč jste si vybral právě tuto oblast?

Tato místa jsem navštívil poprvé zhruba před dvaceti lety. Moje sestra tehdy pracovala v Izraeli na ambasádě, tak jsem za ní několikrát jel. V té době už jsem studoval politologii a práva a hledal jsem nějaké téma na diplomku. Život v Izraeli a vůbec celá tamní realita mě velice zaujaly. U nás v té době o tomto tématu moc knížek nebylo. Snad jen tradiční beletrie a něco málo o Jeruzalémě, ale vlastně nic odbornějšího. Izrael mi nabízel spoustu témat, politologických i právních. Takže jsem nejdřív jezdil za sestrou a později jsem tam dostal roční stipendium. No a do jisté míry v tom byl také mladistvý zájem o spiritualitu, který se prolínal i s mým popkulturním zaměřením – hodně mě ovlivňovaly například různé knihy, filmy a hudební skupiny, které si s těmito tématy pohrávaly – třeba jihočeský Oceán, nebo britští The Cure a Depeche Mode. To tehdy opravdu frčelo a mě ta hudební temnota ve spojení s náboženskou symbolikou do určité míry oslovuje dodnes.

Myslíte si, že se téma Blízkého východu může vůbec někdy vyčerpat?

To ještě hodně dlouho ne. Na druhou stranu ten region ale nebyl vždycky jen nestabilní a synonymem pro konflikty a náboženský fundamentalismus. Je to hlavně otázka druhé poloviny dvacátého století, kdy se tam hodně rozvinuly základy dnešních krveprolití. Zmiňovaný náboženský fundamentalismus je pak dokonce problémem až posledních několika desetiletí, počínaje přelomem 70. a 80. let. V každém případě to vypadá, že k nějakému zklidnění na Blízkém východě bohužel povede ještě dlouhá cesta…

Celý konflikt je takové zamotané klubko. Má vůbec běžný člověk, který se nezabývá až tak podrobně politikou, třeba i konkrétně tohoto území, šanci se v této problematice zorientovat?

Lidé se snaží soudobé světové dění zjednodušovat, aby je pochopili. Vytvářejí si schémata s nezřídka jasně formulovaným zlem a dobrem.  Ale právě ono zjednodušení vede často k deformaci reality, která je opravdu složitá a nestačí si na ni shlédnout pár novinových článků a televizních reportáží, navíc dnes mnohdy i z velmi pochybných informačních zdrojů. Možná i proto je u nás tolik předsudků a odsudků.  Lidé totiž chtějí černobílá vysvětlení, nikoliv složité interpretace, které se například na islám či Izrael dívají z mnoha pohledů. Politika na Blízkém východě je pro lidi ze Západu v mnohém mnohem hůře srozumitelnější než politika, jak ji znají třeba z Evropy. Taky je výrazně více než na Západě ovlivněna náboženstvím.

Které rozdíly jsou v této oblasti nejvýraznější?

Vliv náboženství obecně u nás lidé srovnávají většinou s křesťanstvím, hlavně s katolicismem, které je v našich šířkách nejčastější. Islám a judaismus jsou ale v mnohém od katolického modelu odlišné jak v absenci hierarchické struktury, tak i v neexistenci takových náboženských autorit, jako je třeba papež. Řada lidí u nás například nechápe, proč se muslimové „nemohou chovat tak jako dnešní křesťané“. Řada lidí se ptá: „Proč si muslimové nezajdou jen jednou týdně do mešity, jako my křesťané do kostela (pokud tam teda vůbec chodíme) a stále mají různé požadavky týkající se stravy, zahalování atd.?“ Lidé u nás už ale většinou netuší, že ona dnešní podoba západních společností, kde jsou chráněny lidská práva a zároveň náboženství hraje spíše jen symbolickou roli, není ani tak důsledkem křesťanství samotného, jako spíše důsledkem procesů osvícenství. Vždyť jedním z aspektů osvícenských změn byl právě boj proti církevní a papežské moci a snaha o to, co Max Weber nazval „odkouzlení světa“. Oproti Západu prošly islámské země osvícenskými změnami výrazně omezeněji než Západ, a navíc současní muslimové nemají ani žádného svého „papeže“ či „super-imáma“, který by mohl výrazně ovlivňovat muslimský svět ve stylu, jako to dělá třeba současný papež František u katolíků.

Poprvé jste do Izraele odjel před více než dvaceti lety. Vzpomenete si, co vás tehdy nejvíce překvapilo a co pro vás bylo největším kulturním rozdílem?

Když jsem tam byl poprvé, byla tam stále ještě relativně optimistická doba. Tehdy se o Izraeli a Palestině mluvilo jako o jakémsi příkladu úspěšného smiřování. Vypadalo to, že dlouhý konflikt obou komunit se pomalu ukončuje. Víc jsem se pohyboval na izraelské straně, ale dostal jsem se i do Palestiny. Moc mě zaujala rozmanitost tamních společností, hlavně pak v Izraeli – nejvíce pak vztahy mezi světskými a zbožnými Izraelci. Něco z toho mě dost překvapilo, protože představa o izraelské společnosti v tehdejší České republice se s trochou nadsázky podobala „povídkám o Koločavě a knížce Exodus dohromady“… Překvapily mě hlavně vleklé spory související s rolí judaismu uvnitř izraelské společnosti, což bylo téma, o kterém se u nás tehdy vědělo jen málo. Proto jsem se mu začal věnovat a napsal o něm i svou první knihu. Nejen v Izraeli, ale i v Palestině jsem potkal spoustu lidí původem z Československa. Mnozí se u nás ještě narodili, nebo tu alespoň studovali, případně se v Československu oženili. Příjemná byla pohostinnost, otevřenost a vůle k diskuzi. Ale to bylo i tím, že ta doba nebyla tolik konfliktní. To se ale později rychle změnilo. I to jsem mohl pozorovat, protože v době, kdy propukla další velká vlna násilí mezi Izraelci a Palestinci, jsem do Jeruzaléma vyrazil na roční stáž (2001–2002).

Zemí Blízkého východu jste navštívil hodně. Je Izrael vaší nejoblíbenější?

Asi ano, a to i z důvodu, že jsem tam byl tolikrát, že jsem tu zemi měl možnost skutečně do hloubky poznat. Ale velice zajímavá byla i předválečná Sýrie. Tam byli taky úžasní lidé a nic nenasvědčovalo tomu, že by mělo dojít k nějakému konfliktu, který velice krátce nato zemi rozvrátil. Velmi mě zaujal i Libanon, kde však už bylo na první pohled jasné, že je to dost nestabilní země. Konflikt mezi komunitami byl hodně cítit. A další nesmírně poutavou zemí je Irán. Tam jsem se například zajímal i o tamní nemuslimské komunity, včetně íránských Židů.

Na cestách hodně fotíte. Vyšla vám i fotografická kniha Lidé svatých zemí. Co udělat z fotek výstavu?

Klidně. Nějaké výstavy jsem i dříve měl. To bylo před dobou Facebooku a sociálních sítí. Ale nebyly to velké výstavy, spíše jen v různých kavárnách. Potom jsem si říkal, že možná bude lepší fotky prezentovat právě skrze sociální sítě. Roli hrají taky časové důvody. Ale fotím stále rád.

Maskované setkání s nevlastním strýčkem Moše Dajana v Hebronu
nakonec vzbudilo pozornost ostřížích pohraničních hlídek...   
Jak fotíte? Patříte mezi neustále cvakající, kteří potom z kvanta fotek vyberou jednu podařenou anebo si se záběrem počkáte na správnou chvíli?

Považuji se za „politologického turistu“ a moje amatérská fotografická dokumentaristika se myslím hodně zaměřuje na různá politická témata. Baví mě fotit třeba situace, kdy se prolíná politika – například politické graffiti – s běžným životem. Různé paradoxy. To může být na mých fotkách zajímavé. Ale fotím pro radost, nesnažil jsem se nikdy o žádné velké umění. Dneska sice může díky mobilům a digitálním foťákům fotit kdekdo, ale výsledkem je mimo jiné i obrovská fotografická inflace. Někdo samozřejmě fotí i tak dobře, řada lidí však jen plácá obrovský počet fotek a věří, že nějaká z toho vyjde. To ale není úplně moje filozofie. Fotil jsem už hodně v době před digitály a snad mi zůstal z těch dob i jistý cit pro kompozici.

Napsal jste pět knih. Na šesté a sedmé jste se spoluautorsky podílel. Ty knihy jsou velice čtivé pro laiky, kteří s tématikou teprve začínají a zároveň uspokojí i odborníky. Kdy vyjde další kniha?

Chystá se a doufám, že to bude v příštím roce. Opět to bude souviset s politikou a náboženstvím, ale přesným tématem se nechte překvapit.

Máte vy sám čas číst ve volném čase? Máte nějakou obílenou literaturu?

Když jsem byl malý, četl jsem hodně – hlavně cestopisy, romány, životopisy a dobrodružné příběhy. Někdy se sám divím, kolik jsem toho dřív dokázal přečíst. Potom ale přišel internet. Člověk tak dnes čte mnohem více útržkovitě. Nebo má rozečteno více knížek najednou. Musím číst taky hodně literatury z mého oboru a ani tady nejde prostudovat úplně všechno. Teď se snažím trochu se vracet k beletrii nebo ke knihám, které úplně nesouvisí s Blízkým východem.

Hodně cestujete, navštěvujete celou řadu zemí. Vracíte se domů rád?

Ano. V Brně jsem se narodil a cítím se s ním hodně spojený. Mám tady spoustu blízkých a taky si myslím, že se Brno v posledních letech hodně pozitivně změnilo. Když je tady ale člověk příliš dlouho, může ho to samozřejmě i zde někdy štvát, ale celkově je to příjemné místo k životu. Není zase tak složité odtud na určitý čas vypadnout a pak se zase těšit domů nazpátek.

Jaká jsou vaše oblíbená místa v Brně? 

Nejraději v Brně mám zřejmě staré dělnické čtvrti. Nejen Kamenku, ale třeba i Šanghaj (Divišovu čtvrť) a několik dalších míst, které mají moc příjemný genius loci. Fajn je Komín, hlavně pak jeho okolí, kam rád vyrážím na kole. V luzích a hájích kolem Brna je pak celá řada prima míst a taky hospůdek.

Dokážete si tedy představit, že byste žil mimo Českou republiku? Které místo by to případně bylo?

Už jsem to udělal. Z mých dlouhodobějších pobytů to byl Jeruzalém, tam jsem strávil rok. Relativně nedávno jsem byl na rok v Americe, což bylo taky zajímavé. Taky jezdím na spoustu kratších cest. Třeba jen na několik týdnů. Takže si určitě dokážu představit, že bych na nějakou dobu odešel. Ale asi bych se sem potom zase rád vrátil. Jak už jsem říkal, v Brně jsem doma.

Řekl byste, že jste dobrodruh? Máte rád adrenalinové situace spojené s cestováním?

Spíše ty humorného druhu. Adrenalin často přichází nečekaně. Na Blízkém východě jsou to třeba opletačky s místními úřady nebo s vojáky, ale také přepadení a teroristické útoky. Pak se na to sice dobře vzpomíná, ale v danou dobu se snažím chovat se opatrně. S délkou pobytu ale často bdělost otupuje a více i méně příjemná překvapení tak přichází tam, kde by je málokdo čekal.

Věnujete se právu i politologii, dokážete si sám sebe představit jako aktivního politika?

Raději jsem nezávislým komentátorem. A vlastně se ani moc nevěnuji české politice, jen případně jejím zahraničněpolitickým přesahům. V oblasti izraelsko-palestinského konfliktu jsem byl už mnohokrát kritizován zaťatými stoupenci Izraele i Palestiny, což mi nakonec přišlo jako vcelku pozitivní, protože to dává signál, že člověk stojí mezi nimi. Ani já nejsem samozřejmě stoprocentně objektivní, ale to člověk nemůže být nikdy. Měl by se však o to aspoň snažit, nenechat se ovlivňovat sympatiemi ke konkrétním lidem a místům. Ty určitě má, ale to neznamená, že by měly zatemnit jeho odborný úsudek ve věcech kritiky řady aspektů izraelské a palestinské politiky. A ještě poznámka: Ve srovnání s izraelsko-palestinskou realitou v České republice zase tak o moc nejde. Přesto mnoho lidí asi potvrdí, že politika je u nás stále otřesnější. Jak se pak dívat na politiku, kde jde dennodenně o skutečné lidské tragédie a smrt?

Myslíte si, že je Izrael opravdu oázou demokracie Blízkého východu?

Výsledek obrázku pro israeli poster militaryNa to bych odpověděl srovnáním: Velká Británie a Francie jsou se svými chartami práv či revolučními svobodami také považovány za kolébky demokracie a lidských práv. Jenže se podívejme, jak se tyto země souběžně, kdy budovaly demokracii a občanské svobody, chovaly ke svým sousedům, které kolonizovaly třeba v Irsku či Alžírsku. Tam rozhodně nešlo o demokracii a občanské svobody, ale naopak o velmi brutální politický, vojenský a ekonomický útlak. Takže demokracii je namísto účelových proklamací nutné měřit nejen podle efektivity a demokratičnosti vnitřních politických procesů, ale i z jiných hledisek. Podobné je to i s Izraelem – jeho vnitřní podoba demokracie zaznamenala i přes složitou pozici země po roce 1948 řadu úspěchů. Izraelské koloniální angažmá po roce 1967 však nejenže přineslo řadu nespravedlnosti vůči arabským obyvatelům podrobených území, ale z dlouhodobého hlediska začalo rozleptávat i zmiňované vnitřní úspěchy izraelské demokracie. V posledních desetiletích tak stále poměrně marginální skupiny osadníků či náboženských fanatiků stále více ovlivňují život všech Izraelců. A různé negativní posuny v izraelské demokracii lze sledovat hlavně v letech nekončící Netanjahuovy vlády, kdy premiér těchto nedemokratických elementů stále otevřeněji využívá k posílení vlastní agendy a pozice. Takovýto vývoj izraelské politiky nelze prostě jen odbýt tím, že země v okolí Izraele jsou méně demokratické.

Doplnění rozhovoru: Zajímavé je sledovat demokratizační dynamiku v dalších částech Blízkého východu. Nejprogresivnější je v tomto ohledu Tunisko, kde na samém konci roku 2010 začalo Arabské jaro, které následně otřáslo celým regionem. Právě země, kde tento proces započal, je zároveň prakticky i jediným státem, kde se situace změnila k lepšímu a tato země je dnes právem řazena mezi demokracie. Z hlediska dynamiky demokratizace je na základě tvrdých dat Tunisko velmi úspěšné, protože se dokázalo během několika málo let přeměnit z autoritativního režimu na "demokracii s problémy" (flawed democracy). To je podle The Economist stejná skupina demokracií, kde se nachází třeba Izrael, Česká republika, nebo dnes už i USA. V Tunisku je velmi zajímavé sledovat obzvláště proměny a demokratizaci tamní hlavní islamistické strany En-nahda. Na dobré cestě byly během Arabského jara po určitý čas i Libye a Egypt, kde však později převážil výrazný regres směrem k autoritativnosti, případně destabilizaci země (Libye). Ze zemí, kde Arabské jaro proběhlo jen omezeně, se situace pomalu zlepšuje například v Maroku.     

Už máte naplánovanou nějakou další cestu?

Určitě bych se zase rád podíval do Jeruzaléma a okolí, kde jsem teď delší čas nebyl. Třeba jen na otočku. Někdy cesty plánuji delší dobu, jindy se ale rozhodnou třeba výhodné letenky.  Určitě by zajímaly i části Blízkého východu, kde jsem zatím nebyl, třeba Omán nebo Alžírsko. Ale rád bych poznal třeba i Střední Asii či oblast Indonésie a okolí. Uvidíme, kdy se to všechno stihne.

Ptala se Kateřina Höferová.

pondělí 30. července 2018

Kam směřuje Izrael jako "Národní stát židovského lidu"?

Mírně zkrácená a zeditovaná verze vyšla 30. 7. 2018 v Deníku referendum. Otázky kladl František Kalenda.

Minulý týden přijal Izrael nový zákon o národním státu, který okamžitě vyvolal vlnu nevole například kvůli podpoře stavby osad nebo kvůli tomu, že arabština přichází o status oficiálního jazyka. Bude mít tento zákon nějaké praktické dopady na soužití většinového židovského obyvatelstva a menšin?

Důsledky mohou být skutečně negativní jak pro arabské občany Izraele, tak pro vzájemné soužití židovského a nežidovského obyvatelstva i celkově destruktivní pro izraelskou demokracii. Ta se ostatně i bez tohoto zákona dlouhodobě potýká s různými problémy, které zdaleka nesouvisí jen se vztahy mezi židovským a arabským obyvatelstvem, ale má i řadu konfliktních bodů uvnitř židovské společnosti. Ty souvisí například s nespravedlivě uspořádanými vztahy mezi sekulárními a religiózními židy, a dokonce se vztahy i mezi věřícími židy navzájem – například při konverzích k judaismu. 

Zde bych rád ještě zdůraznil, že se nejednalo jen o přijetí běžného zákona, ale o tzv. základní zákon. Ty v Izraeli hrají roli ústavních zákonů a nahrazují psanou ústavu, kterou Izrael nemá. V kontextu izraelského práva se tedy jedná o právní předpis nejvyšší právní síly a není to tak jen „běžný“ kontroverzní zákon. Na druhou stranu charakter některých z těchto základních zákonů, či části jejich ustanovení, je spíše deklaratorní a symbolický. Je to i případ tohoto základního zákona, který se jinak oficiálně nazývá Základní zákon: Izrael jako národní stát židovského lidu (dále už jen „Základní zákon“). Ale často právě symboly a proklamace mohou v izraelsko-palestinském konfliktu hrát výrazně důležitější roli než nějaké předpisy, nařízení atd. Navíc také přijetí Základního zákona v současném znění ukazuje, jakým směrem se posouvá klíčová izraelská legislativa. Základní zákon například hovoří pouze o „židovském státu“. Přitom třeba dřívější základní zákony zmiňují výslovně spojení „židovský a demokratický stát“. Tyto starší předpisy zůstávají samozřejmě v platnosti, ale přesto je velmi znepokojující, že bylo u nové legislativy definující základní rysy státu slovo „demokratický“ vypuštěno...

Jinak bude také velmi záležet na tom, jak bude nový základní zákon v praxi aplikován: Možná se nic zásadního v praktických vztazích mezi židovskými a nežidovskými Izraelci nezmění. Možná také izraelský nejvyšší soud či Kneset tento zákon časem pozmění či zruší. Ale je zde také poměrně reálná možnost, že tento zákon bude velkým formálním hřebíkem do rakve izraelské demokracie, protože přístup izraelských úřadů vůči izraelským občanům nežidovského původu bude po přijetí tohoto základního zákona stále více diskriminační... 

Je možné ve spojitosti s novým zákonem používat termín „apartheid“ a „rasismus“?

Apartheid se vyvinul jako zvláštní systém segregace jihoafrického obyvatelstva během specifického nedemokratického režimu v JAR. Pojem „rasismus“ předpokládá diskriminaci mezi rasami a byl pro jihoafrický režim zcela esenciální. (pozn.: Pojem „rasismus“ nemá zcela jednoznačnou definici a já zde používám spíše jeho užší pojetí, jak je známé v českém jazyce, kde je rasismus chápán hlavně biologicky. Naopak anglo-americké pojetí rasismu může být výrazně širší a může zahrnovat i nenávist vůči etnické skupině). Oproti tomu případy, kdy Izraelci diskriminují vlastní občany arabského původu či Palestince (tzn. ty Araby, kteří žijí v Gaze, na Západním břehu, nebo jinde po světě – často jako uprchlíci – a nemají zároveň izraelské občanství), tak ty nejsou založeny na biologickém rasismu, ale ne jiných předpokladech: Na popírání národních a politických práv, na kulturně-náboženské dominanci, na osadnickém útlaku starousedlíků, na islamofobii, anti-arabismu (či obecně xenofobii) a někdy i na zločinech z nenávisti.

To nemusí nic měnit na tom, že některé důsledky izraelské politiky vedou k tomu, že v konečné situaci mohou být podobné důsledkům apartheidu. Jenže i tady je třeba rozlišovat mezi izraelskými Araby a Palestinci. I po přijetí nového Základního zákona totiž zůstávají zachována občanská práva nežidovských (tedy hlavně arabských) obyvatel Izraele. Na druhou stranu se teď ale už mohou zcela oficiálně cítit jako „občané druhé kategorie“. V mnoha jejich právech však jejich pozice zůstává i nadále mnohem lepší než pozice Palestinců, kteří žádná občanská práva v Izraeli nemají.

Právě situace Palestinců (tedy nikoliv izraelských Arabů) byla doteď často popisována jako „apartheid“. A skutečně – zvláště situace Palestinců na Západním břehu tento systém připomíná. Jenže opět nesouvisí s rasovou odlišností a barvou pleti, jako hlavně s výše zmíněnými předpoklady (popírání národních a dalších práv). Segregace na Západním břehu je také do velké míry důsledkem principů mírového procesu 90. let minulého století, na jejichž základě byl Západní břeh rozdělen do zón s odlišnou izraelskou a palestinskou správou. Tento princip byl už ve své době velmi kritizován právě s odkazem na posílení segregace obou skupin. Nicméně v mírových smlouvách ho tehdy schválilo nejvyšší palestinské vedení v čele s Arafatem.          

Mohl byste ještě vysvětlit proč nemá izraelsko-palestinský konflikt rasistický podtext?  

Pokud odhlédneme od skutečnosti, že samotný koncept ras a rozdílů mezi nimi je – hlavně od porážky nacismu a rasových kvazivědeckých teorií – zpochybňován, nelze dokonce ani v povrchní taxonomii přiřazovat Izraelce a Araby k odlišným rasám. Obě skupiny patří k jedné rase europoidní (angl. Caucasian), přičemž je třeba vzít v potaz i stejné semitské kořeny Arabů a Židů. Navíc výrazná část izraelských Židů pochází přímo z arabských zemí a má k Arabům stále etnicky i kulturně velmi blízko.

To nic nemění na tom, že „skutečný“ (tedy myšleno biologický) rasismus se v moderní izraelské historii objevil například v některých přístupech státu k etiopským Židům černé pleti. Tady šlo opravdu o rasovou diskriminaci, protože zodpovědným izraelským dominovali v inkriminované době aškenázští Židé bílé pleti. Například v přístupu některých židovských osadníků k Palestincům se určitě mohou objevit rasistické stereotypy, a v opačném případě zase antisemitismus - nicméně často je jejich původci konstruují velmi účelově. Paradoxně velmi tvrdě protipalestinské stereotypy se vyskytují u některých sefardských Židů, kteří ač etnicky sami velmi blízcí Arabům (někdy dokonce mluvící arabštinou jako rodnou řečí) tímto způsobem vytěsňují svoji původní etnicitu. Mám za to, že pokud chce někdo na výše uvedené případy používat přesnější terminologii, měl by se některé pojmy buď zvážit, nebo alespoň používat termíny jako kvazi-apartheid či kvazi-rasismus. Ale to vše pro šíři a nejednotné užívání pojmů beru také jako téma do diskuse.

Ostatně velmi diskutabilní je i princip nabývání izraelského občanství: Pokud neprokážete židovský původ z nějaké komunity v diaspoře, můžete získat občanství už prakticky jen na základě konverze podle pravidel ortodoxního judaismu. To je přece obrovský paradox, stát se občanem demokratického státu na základě hluboce religiózní procedury...  Ale ani tento princip ale nemá rovněž rasistický charakter: Teoreticky může jakýkoliv Palestinec či jiný Arab, respektive Afričan černé pleti konvertovat podle pravidel ortodoxního judaismu a získat následně izraelské občanství. V tomto ohledu se stal velmi zvláštní např. případ libanonského šíity Ibráhíma Jásína z Hizballáhu, který konvertoval k ortodoxnímu judaismu a pod jménem Avraham Sinaj se stal izraelským občanem. 

Jaké jsou politické konotace přijetí tohoto Základního zákona? Co jím chce Netanjahu sdělit dovnitř Izraele a navenek?  

S terminologií „Izrael jako národní stát židovského národa“ a jí podobnými, které lze najít v kontextu Základního zákona, operuje izraelská pravice jako s určitou mantrou už dlouho. Platí to jak pro sekulární pravici, kde lze v této souvislosti zmínit jména politiků jako současný premiér Benjamin Netanjahu, ministr obrany Avigdor Lieberman či ministryně spravedlnosti Ajeled Šakedová, tak i pro pravici religiózní. Tam je důležitým jménem hlavně současný ministr školství a diaspory Naftali Bennett. Dovnitř Izraele znamená přijetí tohoto Základního zákona (mj. těsnou poměrně těsnou většinou 62:55) posílení nacionalistického, protiliberálního ducha, který už delší dobu v izraelské společnosti výrazně zakořeňuje.  Přelomovým obdobím byl konec mírového procesu a začátek druhé intifády v roce 2000. Jak je ale na hlasování vidět, výrazná část izraelských politiků se s touto tendencí neztotožňuje, včetně některých zbožných Židů i příslušníků pravice.  

Izraelská opozice Základní zákon posměšně označila za předvolební. Má ale Netanjahu důvod obávat se za rok opozice? Existuje strana nebo alespoň silný politik, který by jej mohl vyzvat v příštích volbách?

To je velká otázka. Netanjahu měl už nespočet vážných skandálů, ale vždy se z nich dokázal dostat ven a buď se vrátit k moci, nebo se u ní udržet. Dokonce se mu začalo pro jeho schopnost přežít krize a skandály začalo přezdívat „teflonový premiér“. Netanjahu je velmi obratný a charismatický politik, zkušený řečník a manipulátor v jedné osobě. Bude velmi těžké ho porazit, ale nikdo není v politice navěky.  

Co historicky silná izraelská levice? Co brání koalicím levicových stran, jako je Sionistická unie, aby Netanjahua porazily?

Jen na vysvětlenou pro čtenáře: Sionistická unie je koalice Strany práce, strany Ha-Tnua („Hnutí“) a izraelských Zelených. Strana práce je historicky jedna z nejdůležitějších a největších izraelských stran a zároveň tradiční konkurent pravicově-nacionalistického Likudu. Velmi dlouhou dobu kandidovala samostatně. Ha-Tnua je fragment liberální strany Kadima, kterou ztělesňuje známá politička Cipi Livniová. A Zelení jsou už dle názvu malá izraelská ekologická strana. 

Velkým problémem Strany práce i koalice Sionistická unie, zformované v roce 2014, je dlouhodobě hlavní vedení. Od atentátu na Jicchaka Rabina se levici nepodařilo najít vůdce, který by byl dostatečně charismatický a schopný vzdorovat posilující nacionalisticko-náboženské pravici v čele s Netanjahuem. Jména lídrů jako Amram Micna, Šelly Jachimovičová, Jicchak Hercog a řada dalších, nebyly schopny dát straně správný směr a energii, zmobilizovat dostatečný počet voličů a porazit Likud.        

Benjamin Netanjahu bývá často přirovnáván k Viktoru Orbánovi, s nímž ostatně udržuje blízké vztahy. Před pár dny maďarský premiér dokonce navzdory protestům Izrael oficiálně navštívil. Dá se říct, že Netanjahu nastoupil v Izraeli maďarskou cestu? K jakési „neliberální demokracii“? Jak se za dobu jeho vlády Izrael proměnil?

No Maďarsko zatím nikoho neokupuje.. :) Netanjahu určitě patří k současné generaci k autoritářství tendujících politických vůdců, kteří demokracie spíše využívají k posílení osobní moci nebo prosazení specifické neliberální politické agendy. Proto si velmi dobře rozumí s Viktorem Orbánem, Donaldem Trumpem a vcelku dobře i s Vladimírem Putinem, čínským prezidentem Si Ťin-Pchingem a řadou dalších. Trump je v této skupině politiků pro Netanjahua samozřejmě nejdůležitější, protože USA jsou už dlouho klíčový izraelský podporovatel. Netanjahu se nikdy netajil svou skepsí k mírovému procesu s Palestinci. Až na několik výjimek, ke kterým byl donucen Clintonovou administrativou, vždy poměrně konzistentně pracoval na jeho rozkladu. 

Trump si v minulosti příliš o izraelsko-palestinský konflikt nezajímal. Na začátku své prezidentské dráhy pak mluvil o izraelsko-palestinském smíru, a dokonce se velmi brzy setkal s Mahmúdem Abbásem. Proč si nakonec Trump s Netanjahuem tak padli do noty? 

Trump má oblibu v machistických politických gestech a například přesun americké ambasády do Jeruzaléma do tohoto vzorce zapadá: Z technického hlediska byl relativně jednoduše proveditelný a zároveň obrovsky medializovaný, přičemž navíc vyvolal zdání, že je Trump oproti svým předchůdcům „mužem činu“. Zároveň však tento krok současnému americkému prezidentovi, známému mnohými morálními poklesky, pomáhá udržet podporu ze strany konzervativních křesťanských voličů. Pro ty je z jednostranná podpora Izraele teologicky natolik důležitá, že pak Trumpovi ledasco odpustí. Pro Netanjahua a jemu blízké politiky byl přesun americké ambasády splněným snem. Zároveň mu imponuje i Trumpův ostře protiíránský postoj, se kterým Netanjahu sám už velmi dlouho operuje.  Této výhodné konstelace ve vztahu s americkým prezidentem je Netanjahu navíc schopen velmi efektivně využít k prosazení pravicově-nacionalistické agendy, jejíž součástí je i podpora a expanze židovských osad na Západním břehu a přitvrzení postoje k pásmu Gazy. 

Stále narůstající technologická převaha Izraele, spolu s nekritickou Amerikou za zády, tak posilují roli Izraele jako regionálního hegemona, který si s Palestinci může dělat v podstatě co chce. Zároveň však tato situace představuje pro Izrael nebezpečnou dvousečnou zbraň: Preferování hodnot ostře laděného nacionalismu, osidlovací politika, militarizace, sekuritizace a do jisté míry i posilování náboženských hodnot ve společnosti totiž oslabují demokratický charakter Izraele. Již dlouhodobě je to patrné na Izraelem okupovaných či kontrolovaných palestinských územích, kde politika osadnictví vytvořila – dnes hlavně na Západním břehu – dokonce formu koloniálního útlaku. Dnes však už nehrozí jen další stagnace či zhoršení izraelsko-palestinského sporu, ale právě přijetí zmiňovaného Základního zákona signalizuje, že jsou vážně ohroženy i existující demokratické hodnoty a procesy přímo uvnitř Izraele.     

středa 25. července 2018

Náboženská policie v Íránu a její obdoby mimo muslimský svět

Text byl psán pro souhrnný článek ČT24 k problematice náboženské/mravnostní policie. V části textu, kterou jsem psal, je věnována pozornost aktuální situaci v Íránu a obdobám náboženské/mravnostní policie mimo muslimský svět. 

Anton íránské náboženské policie Gašt-e Eršád.
Vliv náboženské/mravnostní policie v současném Íránu spíše slábne, což má více důvodů: Obecně jsou náboženská omezení pro ženy mezi liberálnějšími obyvateli Íránu (hlavně z velkých měst) velmi nepopulární a v posledních měsících výrazně vzrostl počet protestů proti povinnému nošení šátků, hidžábů a čádorů. Režim zároveň ví, že represe mu v této mezinárodně sledované věci mohou jen uškodit. Též hlavní regionální sok Íránu – Saúdská Arábie – poněkud liberalizuje práva žen, což vede íránský režim, který rád vyzdvihuje své přednosti před saúdským, k určité reakci. A v neposlední řadě také současný íránský prezident Rouhání náboženskou policii kritizoval, podobně jako řada dalších představitelů íránského režimu. Medializovaným se stal například incident z letošního dubna, kdy byly členky náboženské policie zachyceny při značně nevybíravém zákroku. Ty během krátké doby tvrdě zkritizoval jak íránský ministr vnitra Abdolréza Rahmán Fazíl, tak i viceprezidentka pro záležitosti žen a rodiny Masúme Ebtekárová (podle íránské ústavy může prezident jmenovat viceprezidenty pro různé resorty – v současnosti je jich dvanáct).   

Incident zde.

Kromě dobrovolníků basídž, kteří dohlížejí mj. na mravnost v souladu s hodnotami islámské republiky, existuje v Íránu též „Morální policie“ (Gašt-e Eršád) jako odnož policejních sborů. Oproti minulosti je ale vůči vybraným „nevhodně“ oděným ženám (a někdy i mužům) už méně represivní a pokud ženy zadrží, dostanou školení z hodnot islámské republiky a vzápětí je propustí. V prosinci 2017 pak přímo vydal teheránský policejní velitel brigádní generál Hosejn Rahímí prohlášení: „Ti kdož nebudou dostatečně dodržovat islámské hodnoty, nebudou už odesílání do detenčních zařízení a nebudou postaveni před soud, ale bude jim poskytnut výukový kurz, na jehož základě budou mít možnost změnit své jednání“. 

Obecně je pokrývka vlasů ve formě šátku u žen v dnešním Íránu stále vyžadována, což se týká i zahraničních turistek. Často ale už má jen symboličtější podobu, přičemž vůči turistům jsou často íránské úřady ještě benevolentnější než vůči místním. Způsob, jakým mnohé moderní Íránky své šátky nosí, tak mnohdy připomíná spíše módní trend, než náboženský zápal. Stejně tak je u íránských žen poměrně běžný tak výrazný make-up, což striktně vzato rovněž není v souladu s morálním kodexem islámské republiky. Na některých odlehlejších místech, jako jsou třeba „dovolenkové“ ostrovy Kešm a Hormuz v Perském zálivu, či teheránské městské parky, dokonce občas uvidíte, že si dívky na chvíli šátky zcela sejmou.
V zahradách bývalého teheránského šáhova paláce Sádabad sňaly mladé Íránky své šátky (foto autor, únor 2018) 
Činnost „morální policie“ v muslimských zemích nemusí souviset jen s nevhodným oblékáním, ale může být zaměřena i proti různým neislámským praktikám, jako je například oslava svátku svatého Valentýna. Globalizace těchto svátků totiž zapustila kořeny i v muslimském světě a v mnoha zemích, nebo třeba i v palestinských uprchlických táborech v Libanonu, lze narazit přímo na specializované prodejce valentýnských propriet všeho druhu. Někdy může mravnostní policie v muslimském světě působit i „incentivně“, když například rozdává „vhodně“ oděným ženám květiny atd. 

Prodejce valentýnských propriet v palestinském uprchlickém táboře Šatíla (foto autor, Libanon, únor 2010)
Mravnostní policie mimo muslimský svět

Byť je mravnostní či náboženská policie dnes nejvíce rozšířena v muslimském světě, její obdoby najdeme i v jiných zemích, včetně demokracií západního typu. Ve státech jako je Indie, vynucují cudné oblečení a mravy na některých místech hinduističtí aktivisté. V Indii se obvykle jedná o členy radikálně hinduistické organizace Hindu Džagrana Vedike. Ti sice nejednají na základě zákonů, ale zásahy státu proti jejich aktivitám bývají jen selektivní. 

Také v hluboce religiózních židovských komunitách v Izraeli a USA fungují „mravnostní hlídky“ (hebrejsky mišmeret cenijut), které mohou „nedostatečně“ zahaleným ženám z vlastní komunity i zvenčí způsobit nepříjemnosti, které mohou počínat u nadávek a plivanců a někdy končí u fyzických napadení. V USA ani Izraeli rovněž nejde o legální instituce, ale jejich existence je často sankcionována až v okamžiku nějakého incidentu. V Izraeli se v posledním desetiletí stala známá i ultrapravicová náboženská organizace Lehava, která je jistou nelegální a vzdálenější analogií mravnostní policie, která se zaměřuje hlavně proti projevům židovské asimilace ("necudné a nemorální" je dle ní tak to, co je v rozporu s jejím pojetím židovství a to co ho může zvenčí "kontaminovat"). Gangy jejích členů tak napadají například židovsko-arabské páry, svatební obřady a útočí třeba i na křesťanské misionáře, kostely a mešity.  

I v hluboce religiózních křesťanských komunitách v USA (například mezi amiši, hutterity, různými baptistickými skupinami atd.) existují velmi konzervativní komunity, jejichž členové mohou upozorňovat příchozí na „necudné oblečení“. Většinou se však neděje formou nějakých morálních hlídek, ale spíše pokojnými doporučeními, případně explicitním ignorováním „necudných“ osob.
Amišové ve svých typických oděvech. 

středa 16. května 2018

K současným podobám izraelsko-palestinského konfliktu

Včera jsem od ČT24 dostal několik okruhů a dotazů k aktuální eskalaci izraelsko-palestinského konfliktu. V krátkém večerním vstupu v Horizontu ČT24 se pak dostalo asi jen na tři otázky, které jsem v krátkém čase nestihl šířeji rozvést. Tady jsem je tedy ještě písemně zpracoval, včetně ostatních dotazů, které mě přišly, ale v interview se na ně nedostalo. 

Dá s říci, že se včerejší zásah u hranic s Gazou se Izraeli zcela vymkl z rukou? Nebo šlo o promyšlenou strategii?

Velmi tvrdý vojenský postup Izraelské armády (IDF) spojený s ostrou střelbou, jako tomu bylo při posledním izraelském zásahu u hranice Gazy (14. 5. 2018), není žádná výjimka. Přitom jej provedla armáda, která se někdy charakterizuje jako "nejmorálnější armáda světa" a zároveň se jedná o jedny z nejvyspělejších ozbrojených sil současnosti. Takováto chvála a zároveň sofistikovanost by tedy měla zavazovat i k velmi vysokým etickým vojenským standardům, do kterých lze zařadit i obezřetné a jen nezbytně nutné používání smrtících bojových metod, které je zcela v souladu s mezinárodními dohodami o právu válečných konfliktů, kterých je Izrael signatářem. Bohužel se tak často neděje. Je také vidět i jisté rozdíly v brutalitě při zásazích proti demonstracím na Západním břehu a proti nepokojům v pásmu Gazy. V tom prvním případě bývají velmi tvrdé, avšak zásahy proti Gaze bývají ještě výrazně lethálnější.     

Otázkou zůstává "Proč se tak děje?" - Je to do určité míry strategie "rozděl a panuj" - tedy o něco konstruktivnější izraelský přístup k Západnímu břehu vedeným Fatahem, a naopak tvrdší postoj ke Gaze vedené Hamásem. Do určité míry ale hraje roli i generační posun v izraelské armádě a politice. Mladší generace důstojníků (podobně jako izraelských politiků, jejichž ztělesněním je ministr Naftali Benett) je více "jestřábí" než veteráni dřívějších - a daleko významnějších a pro Izrael nebezpečnějších - konfliktů. Mnoho straších izraelských důstojníků, kteří zažili velké války, poznalo i Palestince a Araby obecně daleko lépe než dnešní generace vojáků a stali se ve svých soudech i hodnocení izraelské strategie výrazně zdrženlivější. Někteří se dokonce dali na dráhu mír prosazujících politiků či mírových aktivistů - viz generálové a důstojníci jako Jicchak Rabin, Amram Mitzna, Eli Geva a řada dalších. 

Mladá generace IDF má nejen k dispozici stále sofistikovanější izraelskou technologickou převahu, ale mnohdy má také neuvěřitelné sebevědomí (jejich ztělesněním je voják Elor Azaria, který nedávno zastřelil v Hebronu už zneškodněného palestinského útočníka - načež izraelská pravice, včetně samotného Netanjahua, učinila z vojáka 'mučedníka', přičemž však izraelský vojenský soud i přes velký společenský a politický tlak shledal, že se voják dopustil zabití a hrubého porušení vojenské etiky). Řada dnešních mladých důstojníků a důstojnic IDF tak nesahá v některých ohledech mnohým starším zkušeným velitelům ani po tkaničky bagančat. 

Izrael viní Hamas z toho, že zneužívají civilisty jako lidské štíty. Jak rozšířený je to problém? Byl i toto ten případ?

Ano, tzv. 'mučednictví' i lidské štíty jsou jednou z mnoha strategií Hamásu. Na druhou stranu zcela jistě řada Gazanů nešla demonstrovat aby podpořila Hamás, ale protože jejich životní situace v oploceném a přelidněném pásmu je dlouhodobě velmi těžko zvladatelná. Hamás samozřejmě podobných protestů využívá, respektive zneužívá a diskredituje je radikálně islamistickým vlivem. 

Určitě v této souvislosti stojí za to připomenout, jak Hamás v pásmu Gazy vznikal.  

Palestinci jsou rozhádaní i mezi sebou. Proč se nezdařil pokus o vnitropalestinské usmíření? A jak to ovlivňuje jejich životní podmínky?

Palestinská jednota je problém starý jako moderní palestinská společnost a v 80. letech se tato vnitřní napětí ještě zkomplikovala sporem mezi islamisty (Hamás) a sekulárními nacionalisty (OOP/Fatah). Nejsou to ale jen ideologické rozdíly (sekulární Palestina vs. islámská Palestina), ale také různé frakční boje, nevraživost mezi konkrétními politiky a křídly hnutí, atd. 

Napětí Fatah-Hamás z posledního desetiletí má kořeny ve výsledku palestinských voleb z roku 2006, kdy Hamás zvítězil ve všeobecných palestinských volbách, avšak mnozí funkcionáři Fatahu ani přes prohru nechtěli předat své posty. Určitou dobu dokonce vypukl konflikt s prvky palestinské občanské války, který skončil - použiji-li novinářské hantýrky - "Fatahlandem" na Západní břehu a "Hamastánem" v Gaze. Netenajahu následně této polarizace začal umně využívat a palestinskou společnost metodami cukru a biče ještě více rozdělovat.   

OSN, UK a SRN žádají po krvavých protestech v Gaze nezávislé vyšetřování. Jak by mohlo vypadat a co by přineslo?

Vyšetřování by samozřejmě mělo probíhat, ale ještě více by se měly odstraňovat příčiny velmi depresivní situace obyvatel Gazy, které chudoba a násilí činí snadným cílem pro extrémisty. Obecně vzato bylo vyšetřování v dějinách izraelsko-palestinského konfliktu nespočet - jak mezinárodních, tak na izraelské úrovni. Izrael je s trochou nadsázky "zemí vyšetřovacích komisí". Výsledky těchto vyšetřování ale trpí často mnoha problémy: přichází pozdě, jsou neúměrně politizovány a následně jsou jednotlivými stranami sporu odmítány, případně jsou jejich zjištění příliš vágní (typu "Izrael se choval příliš tvrdě a Hamás radikalizoval obyvatelstvo...") atd. 

Obyvatelé Gazy žijí v tíživých podmínkách (nedostatek vody, elektřiny, nezaměstnanost...). Existují nějaké konstruktivní návrhy, jak jejich situaci řešit?

Plánů pro Gazu bylo více, ale jak to u izraelsko-palestinského konfliktu (který je také celkově řešitelný) bývá, chyběla často vůle k jejich implementaci. Například mírový proces počítal s výrazným zlepšením propojení mezi Západním břehem a Gazou pomocí koridoru, který by usnadnil pohyb Palestinců mezi těmito územími a umožnil jim o něco důstojnější život. Tvrdé je též izraelské embargo, které nepostihuje zdaleka jen nebezpečné suroviny a materiály. Také situace rybářů v Gaze je kvůli často až absurdním obstrukcím dlouhodobě kritická a těžko uživí sebe i ostatní, přičemž rybolov byl tradičně jedním z hlavních zdrojů obživy lidí z Gazy.

Pokud budou nepokoje a násilí na hranicích pokračovat, hrozí čtvrtá válka mezi Izraelem a Hamásem za poslední dekádu?

Další násilí může samozřejmě nastat - potenciál k jeho propuknutí se nyní posílil. Jak může Hamás i Izrael postupovat, známe velmi dobře z posledních velikých válečných konfliktů v Gaze (2009 a 2014). 

Jestli vypukne 3. intifáda je těžké říci - už velmi dlouho se o ní mluví a v posledních letech došlo k občasnému nárůstu protestů i násilí v části palestinské společnosti, avšak to se nikdy neproměnilo v celospolečenský fenomén. 

Situace Palestinců je dnes v mnoha ohledech odlišná, než tomu bylo v letech 1987 a 2000, kdy předešlé intifády vypukly. Je zde jiná geopolitická situace, palestinská společnost trpí nedostatkem osobností a je také více rozdělená. Faktorů by bylo možné najít ještě více.   

sobota 21. dubna 2018

Dva rozhovory k Sýrii a aktuální situaci na Blízkém východě

Rozhovor o aktuální situaci v Sýrii a hegemonech "sunnitské" politiky na dnešním Blízkém východě. 
Vyšlo v Deníku referendum, 19. 4. 2018, Otázky kladl František Kalenda

Sobotní (14. 4. 2018) chemický zásah v Sýrii často vyvolal alarmistické reakce, v některých kruzích se mluvilo dokonce o třetí světové válce. Jak reálný je přímý střet mezi Rusy a Američany, který různým způsobem naznačovali prezidenti obou zemí?

Otevřený konflikt mezi USA a Rusy není v zájmu ani jedné z velmocí. Spíše můžeme být svědky dalších eskalací, i když se naopak můžeme dočkat zklidňování situace. Dá se však předpokládat, že obě velmoci budou nyní ještě více využívat různé klientské skupiny a milice k prosazení svých zájmů. Mezinárodní situace se tak může více přiblížit studené válce minimálně s ohledem na různé války v zastoupení (proxy wars). Ovšem nemusí jít přímo o syrské bojiště, kde je dnes hlavním americkým zájmem zadržování íránského vlivu a dodávek zbraní, ale i o jiné části světa. Jedním takovým příkladem může být konflikt na Ukrajině.

Jaké jsou dlouhodobé zájmy a cíle západních států? Mají vůbec představu, čeho v zemi chtějí a mohou dosáhnout?

Dlouhodobé zájmy Západu oscilují kolem teritoriální likvidace ISIS a porážky nebo co největšího oslabení Asadova režimu a omezení jeho vazeb na Írán. Dříve se uvažovalo i o Asadově nahrazení někým více nakloněným Západu.

První cíl se relativně podařilo naplnit a samozvaný Islámský stát je na kolenou, byť samotná ideologie ISIS může přežít v řadách svých četných stoupenců nebo se transformovat. V dobách Al-Káidy také málokdo věřil, že by mohla existovat nebezpečnější radikálně islamistická organizace.

Vize Asadova odchodu ze syrské politické scény je ale ze západního pohledu stále problematičtější. To souvisí hlavně s rostoucím angažmá Ruska na Asadově straně. Západ tak postupně zmírňuje své ambice a v souvislosti s posledním útokem na syrská zařízení jsme mohli například přímo z úst britské premiérky slyšet, že „útok neusiluje o změnu syrského režimu“. 

Jak byste popsal přítomnost západních sil v Sýrii? Mluví se o dvou tisícovkách amerických vojáků, počet jednotek se prý chystá navýšit i Francie... 

Čísla, která uvádíte, před několika měsíci zveřejnil Pentagon. Bral bych je s rezervou. Mocnosti si přesné údaje většinou pečlivě střeží a různým způsobem mlží. Od onoho oficiálního prohlášení Pentagonu také uběhla nějaká doba a situace v Sýrii se posunula.

Po teritoriální porážce ISIS, o kterou tolik usiloval Donald Trump, mohlo dojít ke snížení počtu amerických vojáků. Dnes však opět narůstá napětí na severu Sýrie díky tureckým aktivitám a právě v souvislosti s ním Francouzi proklamovali, že posílí svou vojenskou přítomnost na podporu kurdských spojenců. A současné rusko-americké napětí může stimulovat přísun nových amerických pozemních jednotek do některých částí Sýrie. Další věc je také přítomnost „soukromých bezpečnostních společností“, o kterých se začalo hodně diskutovat v souvislosti s konfliktem v Iráku, a které působí samozřejmě i v Sýrii. 

Vladimír Putin a princ MBZ z Emirátů.  
Sobotní vojenskou intervenci podpořily také konzervativní sunnitské monarchie včetně Saúdské Arábie. Ta bývala považována za důležitého hráče v syrském konfliktu a za jednoho z hlavních oponentů prezidenta Asada. Platí stále toto spojení? Když saúdský král Salmán loni na podzim navštívil Rusko, vypadalo to na jisté sblížení dříve nesmiřitelných zájmů...

Loňská cesta krále Salmána do Moskvy byla znamením, že se Saúdská Arábie pokouší o nezávislejší zahraniční politiku a že vliv USA na Blízkém východě slábne. Sýrie je určitě sporným bodem mezi oběma zeměmi, pragmatismus ale na druhé straně v mezinárodní politice často vítězí. Rusové a Saúdové tak mohou spolupracovat v řadě oblastí, od energetiky až po byznys se zbraněmi. 

Je ale třeba mít na paměti, že v říjnu 2017, kdy k saúdské návštěvě Ruska došlo, byly americko-ruské vztahy ještě o dost lepší než dnes. Nedokážu si příliš představit, že by k podobné návštěvě mělo dojít třeba příští týden.

Zůstaňme ještě v Saúdské Arábii. V půlce minulého roku se stal následníkem trůnu Saúdské Arábie princ Muhammad bin Salmán (známý pod zkratkou MBS), který je považován za faktického vládce země. Od té doby uskutečnil řadu reformních kroků, od povolení ženám řídit auto, až po (znovu)otevírání kinosálů. Jedná o skutečně přelomové změny? Je možné, že za pár let už Saúdská Arábie nebude moci být považována za jeden z nejkonzervativnějších režimů na světě?

Samotný MBS a jeho kroky nejsou rozhodně jednoduše interpretovatelné v nějakých černobílých schématech. Snaha o reformu a modernizaci Saúdské Arábie, stejně tak jako oslabení vlivu wahhábistických duchovních, působí poměrně autenticky. MBS si uvědomuje, že království dlouhodobě závisí na vývozu omezených zásob ropy a je plné frustrovaných mladých lidí. Více než polovina Saúdů je mladší 25 let a tito lidé budou stále obtížněji hledat práci v upadajícím ropném průmyslu i mimo něj. Jejich život navíc na každodenní bázi brzdí řada archaických náboženských omezení. 

Pak je ale třeba vidět i jiné rysy osobnosti a politiky MBS. Je to velmi tvrdý hráč, který bezskrupulózně likviduje opozici. V prvé řadě nechal zatknout nejen desítky princů přímo ve své rodině, kteří by ho mohli ohrozit, ale kupříkladu i několik čelných představitelů televizních stanic. MBS se tak začíná podobat nacionalistickým autokratům moderní arabské historie. Vzdaluje se totiž od islamistických ideálů muslimské jednoty a ostře posiluje saúdsko-sunnitský nacionalismus, kterým se vymezuje nejen proti šíitskému Íránu, ale i proti jiným arabským zemím, hlavně Kataru. 

Právě tato agresivita vůči zemím v regionu bývá často dávána do kontrastu s „umírněnými“ reformami ve vlastní zemi. MBS je mimo jiné považován za architekta invaze do Jemenu a blokády zmíněného Kataru. Proč tak konfrontační strategie? Jaké výhody může přinést Saúdské Arábii ve chvíli, kdy se tímto způsobem rozkládá spojenectví arabských států v Perském zálivu?

Saúdská Arábie sousední Jemen už delší dobu viděla jako nestabilní a nevypočitatelnou zemi ve svém těsném sousedství. To následně posílily ambice a radikalismus tamní šíitské húsíjské komunity, která je podporována Íránem, tedy saúdským regionálním konkurentem číslo jedna. 

Blízkovýchodní spojenecké bloky (ještě však bez katarsko-tureckého spojenectví)

Írán dlouhodobě tvrdě soupeří se Saúdy a jejich spojenci o vliv na Blízkém východě. Jeho náboženský režim se soustředí hlavně na oblasti, kde jsou výraznější šíitské komunity, což je vedle Libanonu právě i případ Jemenu. Tato chudá země se tak stala brutálním bojištěm saúdských a íránských zájmů a už několik let se zmítá ve válce a humanitární katastrofě. 

Saúdové a jejich spojenci byli velmi zneklidněni snahami Baracka Obamy o jistou normalizaci americko-íránských vztahů. Nástup Trumpa jim ale hraje daleko více do karet a není to náhoda, že jeho první cesta na Blízký východ vedla nejprve do Rijádu a až poté do Tel-Avivu.

Katar je poněkud jiný případ, vždyť se podobně jako v případě Saúdská Arábie jedná o převážně sunnitskou monarchii. Jenže Katar už velmi dlouho hraje vlastní, nezávislou politickou hru. Největší problém mají Saúdové s podporou různých islamistických organizací, které mají blízko k Muslimskému bratrstvu. Právě ty totiž byly často spojeny s radikálními politickými změnami, které přineslo arabské jaro. Obzvlášť varovným příkladem se stal Egypt, kde Muslimští bratři krátkou dobu vítězili na celé čáře. 

Tento typ islamismu začal znepokojovat tradiční arabské autokraty, z nichž nejrigidnější ze všech jsou právě ti v Saúdské Arábii, kteří se začali obávat podobného vývoje jako v Egyptě. Od té doby logicky usilují o oslabení hlavního patrona Bratrstva – Kataru. Důvodů, proč Katar Saúdy irituje, je ale ještě více. Jde o katarské vztahy s Íránem, Al-Džazíru, různé klanové spory... 

MBS mimo jiné pojí úzké spojenectví a nejspíše i osobní přátelství s dalším korunním princem, Mohammedem bin Zajed Ál Nahjánem (naopak známým pod zkratkou MBZ) ze Spojených arabských emirátů. Vstupuje tato často opomíjená země významně do politiky na Blízkém východě? 

Emiráty jsou v současnosti nejdůležitější partner Saúdské Arábie v regionu. Je to ekonomicky velmi ambiciózní státní útvar, jehož cíle a postoje v mnoha ohledech velmi korespondují s těmi saúdskými. Dnešní Spojené arabské emiráty se už ale nechtějí profilovat jen jako hospodářská mocnost, mají také velké bezpečnostní plány v oblasti Adenského zálivu, Arabského a Rudého moře. Od Jemenu si například na dlouhou dobu pronajaly ostrov Sokotra a budují na něm obří vojenskou základnu. 

Existuje také velká osobní důvěra mezi dvěma zmíněnými korunními princi, kteří nyní ve svých státech fakticky vládnou. Oba dva sdílejí podobnou geopolitickou vizi regionu, kde nebude žádné Muslimské bratrstvo a kde íránský vliv bude oproti tomu dnešnímu výrazně okleštěný. Přestože je Saúdská Arábie výrazně větší než Spojené arabské emiráty, je to nezřídka právě MBZ, který udává v oboustranném partnerství tón. 

O hlubších motivech amerického zásahu v Sýrii a českým postojů k Blízkému východu 
Publikováno na ČT24, 16. 4. 2018, Otázky kladl Jan Nevyhoštěný

Jak vnímat americké útoky v Sýrii v kontextu současných spojenectví na Blízkém východě?





























Americké útoky mají velkou podporu v tzv. „sunnitském“ bloku zemí vedených Saúdskou Arábií a Spojenými arabskými emiráty, ke kterému má v řadě ohledů blízko také Izrael. Právě ten má ze syrského arzenálu a ze zbraní, které proudí do Sýrie od jejího ochránce Íránu, dlouhodobě největší obavy. Podporu americkému bombardování však vyslovilo i Turecko, které k sunnitskému bloku řazeno není, avšak jeho postoj je silně proti-asadovský. Naopak logicky doznal nejráznějšího odsouzení americký útok v tzv. „šíitském bloku“ v čele s Íránem, jehož součástí je i asadovská Sýrie.

Dokážete odhadnout, jakou roli hrají v americkém odhodlání k útokům v Sýrii izraelské bezpečnostní zájmy? Je v zájmu Izraele oslabení Asadova režimu, podporovaného Ruskem a Íránem?

Izraelské zájmy mají dlouhodobě klíčový vliv na americkou blízkovýchodní politiku a není důvod se domnívat, že by tomu nyní mělo být jinak – zvláště když se aktivity prezidenta Trumpa jeví jako ještě jednostranněji proizraelské, než tomu bylo u většiny jeho předchůdců. Jak už bylo zmíněno, Izrael znervózňují – a ne bezdůvodně – hlavně syrské zbraně hromadného ničení.

Je pravda, že asadovská autokracie jimi disponuje už dlouho, ale na druhou stranu byl po desetiletí syrský režim velmi odhadnutelný. To se ale začalo měnit poté, co Asad po vypuknutí syrského konfliktu v roce 2011 oslabil a stále větší roli v syrské vojenské politice začal hrát Írán. Izrael ale neiritují jen přímo syrské zbraně, ale také výzbroj, která přes Sýrii prochází a je určena jinému adresátovi: libanonskému Hizballáhu – regionálnímu nestátnímu nepříteli Izraele číslo jedna.   

Představa, že hlavním motivem Trumpovy administrativy k raketovému zásahu byly pouze záběry plačících a dusících se žen a dětí, je tedy nekompletní. Vždyť v probíhající válce v Sýrii byla zaznamenána celá řada ještě brutálnějších útoků než ten nedávný v Dúmá, a přesto v reakci na ně Obama ani Trump žádné rakety neodpálili. Jsou to tak i obavy amerických blízkovýchodních spojenců ze syrských zbraní hromadného ničení jako takové, které Trumpa (zřejmě i pod vlivem jeho jestřábích poradců) motivovaly k činu.

Tak jako USA již několikrát na syrském území útočil i Izrael – a téměř výhradně na jednotky Hizballáhu, bojujícího na Asadově straně. Proč je pro Izrael tato libanonská organizace větším nebezpečím, než byl svého času Islámský stát, či jiné islamistické organizace bojující o moc v Sýrii?

Může se to někomu zdát jako paradox – ale Izrael neměl nikdy nějaké výraznější problémy s organizacemi typu Al-Káidy a IS, které dnes Evropané vnímají jako „největší zlo“. Naopak radikálně islamistické organizace, které se z pohledu Evropy nemusí jevit tak nebezpečné, neboť jejich působnost v Evropě je výrazně omezenější, vnímá Izrael jako dlouhodobé ohrožení daleko výrazněji.

Hizballáhu i Hamásu padly za oběť stovky Izraelců. Enkláva Islámského státu sice existovala v uplynulých letech v těsné blízkosti izraelských hranic, avšak skrze velmi sofistikovanou pohraniční ochranu nebyla schopna způsobit Izraeli žádnou vážnější škodu. IS je ale po několika letech v troskách – a naopak Hizballáh je etablovaný poblíž izraelské hranice již více než tři desetiletí, má obrovské bojové zkušenosti, disponuje neutuchající lokální i íránskou podporou a jeho protiizraelská rétorika nepozbývá na plamennosti.

Jak se k útokům USA na Sýrii staví Saúdská Arábie? Můžete krátce nastínit její roli v syrském konfliktu?

Donald Trump a saúdský princ MBS
Saúdská Arábie nedávné americké, britské a francouzské útoky na syrské cíle plně podpořila, což není v kontextu jejího ostře antagonistického postoje k Asadovu režimu příliš překvapivé. V syrském konfliktu hraje Saúdská Arábie dlouhodobě velmi důležitou úlohu, neboť podporovala či podporuje řadu ozbrojených protirežimních skupin, hlavně sunnitských. Některé z nich byly členy sekulárnější Svobodné syrské armády, avšak postupem času vycházela stále více najevo i saúdská podpora skupinám jako Fronta An-Nusra či Ahrár Aš-Šám, které sice bojovaly proti IS, ale svou ideologií a loajalitou měly blízko k Al-Káidě.
  
V rámci mezinárodního společenství se proti americko-spojeneckým útokům na sklady chemických zbraní staví tvrdě Rusko, které má v Sýrii své základny. Čeho chce Kreml v Sýrii dosáhnout, jaké byly obecně zájmy SSSR na Blízkém východě v minulosti?

Sýrie Háfize Asada (otce současného prezidenta) byla dlouho jedním z nejbližších spojenců Sovětského svazu na Blízkém východě. Ani po rozpadu SSSR rusko-syrské partnerství nezaniklo, o čemž svědčí i fakt, že si Rusko v Sýrii zachovalo zmiňovanou vojenskou základnu. Putin postupně začal oživovat některé bývalé sovětské vazby na Blízkém východě a syrský konflikt mu následně poskytl šanci ruský vliv v regionu velmi posílit.

Společně s Íránem učinili Rusové z Asada zanedlouho v podstatě svého vazala. Pro Putina však má ruská účast v konfliktu ještě řadu dalších výhod: Operacemi v Sýrii například odvrátil pozornost od svých domácích problémů (ostatně podobný efekt má i nynější Trumpovo „raketové“ angažmá v konfliktu). Aktivity ruské armády v Sýrii také přinesly možnost získat řadu nových politických a válečných zkušeností a umožnily například i otestovat v praxi nové ruské zbraně.

Aktuální údery a syrský konflikt obecně bývají v Česku reflektovány často zjednodušeně, kde vidíte jakožto expert na blízkovýchodní politiku největší omyly či opomenutí? Existuje úhel pohledu, na který se zapomíná?

Česká veřejná diskuse o Blízkém východu je bohužel často velmi slabá. Na jednu stranu se tomu nedivím, protože běžný člověk může málokdy narazit na nějaký celistvější pohled na blízkovýchodní dění, který by představil region i jinak, než jen jako rejdiště diktátorů, fanatiků a teroristů. Na stranu druhou, českou diskusi ovlivňuje i skutečnost, že řada lidí má – zřejmě ještě z dob studené války – tendenci ke zjednodušenému, černobílému vidění světa, a tedy i Blízkého východu.

Například pro Čechy, kteří sympatizují s prezidentem Zemanem a Ruskem, je obvykle jedinou zárukou stability Sýrie prezident Asad – a všichni, kdo proti němu brojí, jsou v lepším případě hlupáci. Pro řadu českých liberálních a levicových intelektuálů jsou zase velkými favority syrští Kurdové a jejich politický projekt v regionu Rojava – a poměřují pak konflikt hlavně podle nich.

Obecně vzato se tak u nás lidé často zaměřují na partikulární aspekty konfliktu a na favority, kterým „fandí“ – mohou jimi být Kurdové, Izraelci, Palestinci… Jenže Češi si mohou fandit komu chtějí, ale izraelsko-palestinský konflikt nikdy neskončí, pokud nebude nalezena kompromisní spravedlnost akceptovatelná oběma stranami sporu. Podobně tak ani syrský konflikt nikdy uspokojivě nevyřeší dominance alávitského, kurdského či sunnitského vlivu, ale právě nalezení rovnováhy mezi nimi.

sobota 7. dubna 2018

Hlavní aliance a nepřátelství dnešního Blízkého východu

Někteří důležití hráči současného Blízkého východu (ilustrační obrázek)
Dnešní krveprolévání v mnoha částech Blízkého východu na první pohled vyvolává dojem, že region se potopil do nepřehledného chaosu. V této krvavé lázni se však politika v oblasti stává paradoxně čitelnější, než tomu bylo v dobách před arabským jarem a vypuknutím současného násilí. Tehdy sice řada zdejších režimů působila navenek monoliticky a uniformně, avšak pod jejich povrchem nejen pomalu rozmrzaly staré konflikty, ale formovaly se i mnohá nová napětí. Změny, které přineslo arabské jaro, řadu z těchto napětí uvolnilo a na jejich základě začal na Blízkém východě krystalizovat staro-nový geopolitický pořádek. Ten má nejen souvislost s vnitřním regionálním vývojem a arabským jarem, ale odráží se v něm výrazně i činnost či naopak pasivita významných vnějších aktérů. Tento text popisuje a interpretuje současná spojenectví a antagonismy na Blízkém východě, přičemž je v úvodní části nejdříve stručně shrnuje a v dalších kapitolách je podrobněji analyzuje. 
   
Jedněmi z klíčových vnitřních faktorů souvisejícími s arabským jarem, které zvýraznily spojenectví i nepřátelství na dnešním Blízkém východě, se stal jednak výrazný politický vzestup egyptského Muslimského bratrstva a na něj navázaných zahraničních frakcí a významnou měrou pak také válka v Sýrii. Mezi nejvýznamnější externí faktor (které rovněž souvisí se syrským konfliktem), lze pak zařadit nárůst, respektive revival, ruských geopolitických ambicí na Blízkém východě, a naopak postupný ústup amerického vlivu, který se stal zřetelný za prezidenta Obamy a pokračuje nyní i za Trumpa.   

Na dnešním Blízkém východě lze nalézt dva velké znepřátelené geopolitické bloky („sunnitský“ a „ší´itský“) a jedno důležité spojenectví dvou států (Turecko a Katar). Zatím se jedná spíše o neformální aliance, byť mezi jejich jednotlivými aktéry existuje řada bilaterálních a v některých odvětvích i multilaterálních dohod. Mimo tyto tři neformální aliance působí na současném Blízkém východě ještě několik dalších důležitých aktérů (např. Kurdové bojující za větší autonomii/nezávislost či teroristická entita ISIS).
     
První a nejmohutnější na současném Blízkém východě je spojenectví tradičních sunnitských konzervativních režimů (z nichž mnohé jsou monarchie), které existovaly před arabským jarem a které se logicky začaly obávat radikálních politických změn a celkové proměny status quo v oblasti. V čele této skupiny režimů stojí dnes především Saúdská Arábie a Spojené arabské emiráty (SAE). 

Označení spojeneckého bloku jako „sunnitský“ je jen orientační. Nejedná se totiž primárně o vnitro-náboženské napětí, kde by varianta islámu tvořila hlavní štěpící linií, ale je to především mocenský konflikt usilující o posílení vlivu v různých částech Blízkého východu. Ten však velmi viditelně využívá i vnitro-náboženských rozdílů pro vlastní politické cíle a je zjevné, že na jeho pozadí vystoupily rozdíly mezi sunnity a ší´ity výrazně do popředí.

Jednou z hlavních politických spojnic celé neformální aliance je jednak odpor k politice ztělesňované skupinami politického islámu navázanými na Muslimské bratrstvo a rovněž velké obavy z íránských geopolitických zájmů. Ty jsou totiž od oslabení (1991) a následně svržení (2003) íránského úhlavního nepřítele Saddáma Husajna stále ambicióznější. Za vlády prezidenta Obamy byla navíc v roce 2015 podepsána s Íránem multilaterální „jaderná dohoda“ (dále JCPOA – podle zkratky jejího oficiálního názvu Joint Comprehensive Plan of Action). Tato potenciální normalizace vztahů Íránu se Západem – hlavně pak s USA – řadu sunnitských zemí regionu v čele se Saúdskou Arábií velmi zneklidnila. 

Druhý spojenecký blok je zaštítěný íránským vlivem a zahrnuje kromě Íránu syrský režim prezidenta Bašára Asada, libanonské hnutí Hizballáh s jeho spojenci a do značné míry i iráckou vládu v Bagdádu. Nepřesně lze hovořit o „ší´itském“ bloku, ale podobně jako u „sunnitského“ bloku je toto označení zavádějící, protože například dnešní oficiální syrský establishment nepředstavují ší´ité, ale do značné míry aláwité a blízko k němu měl tradičně i ryze sunnitský Hamás. Ze strany Íránu a jeho spojenců bývá toto spojenectví nazýváno často jako „Osa odporu/odboje“ (což byla reakce na Bushův termín „Osa zla“). 

Třetí dnešní významný aktér na Blízkém východě je dvoustranná aliance ztělesněná spojenectvím Turecka a Kataru. Po nepříliš úspěšné sázce na podporu nového status quo po arabském jaru (a s tím související podporou formací politického islámu), zůstalo Turecko pod vedením prezidenta Erdoğana na Blízkém východě poněkud osamocené. Řada režimů, které přečkaly arabské jaro, logicky ochladily své vztahy s Tureckem. Turecko tak postupně posílilo spolupráci s malým, ale velmi vlivným emirátem Katar, který už delší dobu prosazoval velmi nezávislou zahraniční politiku. Katar se pak v roce 2017 dostal pod velmi striktní blokádu sunnitského bloku v čele se Saúdskou Arábií a SAE. Tato situace ale turecko-katarské vztahy ještě posílila.  

Kurdské oddíly s ukořistěnou vlajkou ISIS
oslavují bojové vítězství
Mimo tato tři spojenectví stojí ještě řada dalších aktérů, z nichž někteří v různé míře navazovali spojenectví s existujícími bloky nebo některými jeho hráči. Zde je možné zmínit například syrské Kurdy, kteří uzavírali v průběhu syrského konfliktu různá spojenectví či příměří: tu s Asadovým režimem, jindy zase s USA. Pak je zde kvazi-státní (a v současnosti výrazně dezintegrovaná) teroristická entita ISIS. Ta se dostala do konfliktu mj. právě se syrskými a iráckými Kurdy, kteří byli po tvrdých bojích schopni zasadit ISIS s pomocí USA a některých dalších spojenců zničující údery. Posilující syrští Kurdové (navázaní do určité míry na kurdskou teroristickou organizací PKK v Turecku) začali ve stejnou dobu iritovat Turecko a postupně tak paralelně eskaloval i turecko-kurdský konflikt v Sýrii. Iráčtí Kurdové, kteří měli rovněž velký podíl na oslabení ISIS, se však do tohoto konfliktu většinou nezapojili a jejich vztahy s Tureckem zůstaly na lepší úrovni.    

Hlavně v Sýrii pak působí i další více a méně sekulární protirežimní frakce. Z těch druhých jsou to i některé džihádistické frakce s vazbou na Al-Káidu (může jít i o odpadlíky ISIS), které bývají v různých případech označovány za klienty Saúdské Arábie, SAE, Kataru a rovněž Turecka.  

Spojenectví č.1:„Sunnitská“ aliance 

MBS a MBZ
„Sunnitské“ alianci sice na první pohled vévodí Saúdská Arábie, avšak výraznou dynamiku ji dávají SAE. Nejvýraznějšími politickými osobnostmi současné Saúdské Arábie a SAE nejsou dnes jejich oficiální vládcové, ale velmi ambiciózní korunní princové: V případě Saúdské Arábie je jím syn současného krále Salmána – Mohammed bin Salmán (označovaný novinářskou zkratkou MBS). V případě SAE je hlavní osobností korunní princ Mohammad bin Zajed (zvaný MBZ), syn současného emíra Abú Dhabí a prezidenta SAE šejcha Chalífy bin Zajeda.  

Součástí neformální „sunnitské“ aliance je dále Egypt maršála Sísího, Jordánsko, Bahrajn či „východní“ libyjská vláda maršála Haftára. Egypt je tradičně jednou z nejdůležitějších a nejvlivnějších arabských zemí, ale ze zahraničněpolitického hlediska se v současnosti spíše ocitl ve vleku Saúdské Arábie a SAE a jejích ambiciózních princů. Jordánsko zastávalo zpočátku spíše neutrálnější pozici mezi oběma bloky, avšak postupem času se rovněž dostalo pod výraznější vliv princů. Blízko k sunnitskému bloku má i Mauretánie a oficiální Palestinská samospráva (nikoliv však Hamás, který měl tradičně dobré vztahy s Íránem a později hlavně s Katarem, avšak v současnosti se snaží zlepšit vztahy se sunnitským blokem).  

Některé další státy širšího Blízkého východu, jako je Maroko, Súdán, či „tripolská“ vláda v západní Libyi, se přímo neřadí ani k jedné z aliancí, avšak dnes mají stále blíže k Turecku a Kataru. 

Alžírsko a Tunisko se snaží zachovat si na současném Blízkém východě nezávislost na jednotlivých blocích a zatím se jim to poměrně daří. Specifickou roli má Kuvajt, který se pokouší hrát v současných sporech mezi bloky roli (více či méně úspěšného) mediátora.

Benjamin "Bibi" Netanjahu
Jistou zvláštností se na první pohled může jevit, že k alianci konzervativních sunnitských režimů, které po dlouhá desetiletí představují pařeniště nejtvrdšího sunnitského extrémismu (zvláště pak salafistického džihádismu), inklinuje Izrael. Jedním z hlavních důvodů proč se tak děje, je ostrý akcent sunnitského bloku zaměřený proti íránskému vlivu. Ten Izraeli, hlavně pak Netanjahuově administrativě, velmi konvenuje. Na íránský vliv je mj. dlouhodobě napojeno libanonské hnutí Hizballáh, dnes úhlavní nepřítel Izraele v jeho bezprostřední blízkosti. Stejně tak je íránským chráněncem i režim prezidenta Asada v Sýrii, který rovněž spolupracuje s Hizballáhem a poskytuje mu logistické zázemí pro jeho militantní i jiné aktivity.
Emblém
Muslimského bratrsva
Další spojnicí celého konzervativního sunnitského bloku je odpor vůči formacím politického islámu, které začaly v úvodních fázích arabského jara často profitovat z politických změn. Nejvíce se pak jednalo o různé frakce Muslimského bratrstva v čele s egyptskou mateřskou organizací. Ta zaznamenala během egyptského arabského jara ohromný úspěch v podobě parlamentních i prezidentských volebních vítězství. Podobně rychlý jako vzestup byl ale i pád establishmentu Muslimského bratrstva. To je tak dnes opět v Egyptě v ilegalitě, kdy je část jeho stoupenců uvězněna a část uprchla do exilu - hlavně do tureckého a katarského. K odkazu Muslimského bratrstva se hlásí i Hamás, což je dalším důvodem proč Izrael inklinuje právě k sunnitskému bloku. Jedním z hlavních podporovatelů Muslimského bratrstva, Hamásu a dalších frakcí se stal Katar. Tato skutečnost byla jedním z důvodů, proč zahájily sunnitské země v čele se SAE a Saúdskou Arábií v létě 2017 tvrdou proti-katarskou blokádu (viz níže). 

K přehlednějšímu chápání současných forem islamismu: 

Islamistický radikalismus posledních desetiletí vyvěrá z odlišných zdrojů - a ten se kterým se setkáváme nejčastěji (ISIS, Al-Káida) - pochází většinou ze sunnitského prostředí. To do značné míry souvisí s demografií muslimského světa, kde sunnité tvoří cca 85-90% globálních muslimů a ostatní směry, hlavně ší´ismus, jen 10-15%. To je jeden z hlavních důvodů, proč v sunnitském prostředí existuje daleko větší počet proudů a frakcí, včetně těch radikálních.   

Pokud budeme velmi abstrahovat, je možné konstatovat, že :

- prvním a historicky starším zdrojem radikálního islamismu jsou radikální frakce Muslimského bratrstva (MB), jako je například Hamás. MB je vzniklo v Egyptě v roce 1928 na principech islámské charity a odporu proti západnímu kolonialismu. Původně nemělo politické cíle, ale jak se stále více dostávalo do konfliktu s egyptským režimem, politizovalo se a radikalizovalo se. Část MB však zůstala umírněná, část jakékoliv kompromisy s režimem odmítala. Mezi ty druhé, jejichž názory ztělesňoval radikál Sajjid Qutb, lze zařadit i odštěpenecké frakce MB, které odmítly v 70. letech snahu mainstreamu MB o smír s egyptským režimem a vydaly se na cestu extremismu (např. Islámský džihád, Gamá Islámíja). Na druhou stranu mnohé současné regionální frakce MB je třeba posuzovat v lokálním kontextu - někde se například staly organizace/strany inspirované Muslimským bratrstvem regulérní součástí politického systému (Jordánsko, Maroko), nebo se dokonce přetransformovaly na sekulárnější formace (Tunisko). Někdy bývají tyto proudy označovány jako umírněný islamismus.    

- druhým zdrojem islamistického radikalismu jsou extrémně zradikalizované salafistické skupiny. Ty se vyznačují tím, že mají politické cíle, kterých hodlají dosáhnout právě prostřednictvím extrémismu (terorismu, uzurpací moci nedemokratickou cestou atd.). Politizace je pro tyto skupiny velmi charakteristická a odlišuje je od většiny salafistů. Salafisté jsou muslimští puritáni, kteří z náboženských důvodů obvykle jakýkoliv podíl na světské politice principiálně odmítají, ať už je uskutečňována prostřednictvím politických institucí nebo cestou násilného boje. Přibližně od 70. let minulého století se menší část salafistických konzervativců začala politizovat, což se projevilo hlavně kritikou svých vlád (např. v Saúdské Arábii, kde se tamní verze salafismu nazývá wahhábismus), respektive vytvořením politických stran (např. v Egyptě). Někteří takto politizovaní salafisté však došli postupem času k názoru, že ani politický aktivismus nic nezmění na kritizovaném status quo a dali se (hlavně pod vlivem afghánského konfliktu v 80. letech) na cestu politického extrémismu (hlavně terorismu) - kromě politizovaného salafismu tak vznikl další menšinový proud salafismu, který francouzský politolog Kepel začal označovat jako salafistický džihádismus. Právě z tohoto podhoubí vzešel Bin Ládin, Al-Káida a později ISIS. 

Stejně jako MB je i salafisty třeba posuzovat v regionálním a funkčním kontextu. Podobně tak nelze zapomínat ani na fakt, že někdy nejsou hranice mezi salafismem a jinými směry zcela ostré a může tak v praxi například docházet k určitému prolínání radikálních směrů MB i salafistického džihádismu. K této syntéze různých radikálních směrů islamismu opět přispěl hlavně afghánský konflikt 80. let, kde se tehdy islamističtí radikálové z celého světa setkali a velmi se ovlivnili. Celá otázka islamistického radikalismu je tak často velmi těžko zobecnitelná a vyžaduje partikulární přístup. 

Je zde samozřejmě ještě ší´itský islamistický radikalismus, který ale vzhledem k celkově výrazně menší světově ší´itské populaci je daleko méně četný než sunnitský. V zásadě se většinou jedná o prosazování zájmů íránského režimu různými radikálními klientskými skupinami, jako je libanonský Hizballáh či do určité míry i jemenské húsíjské hnutí. Ší´itský radikalismus nemá zdaleka tak globální záběr jako některé skupiny salafistického džihádismu a je obvykle zaměřený proti konkrétním cílům - hlavně pak izraelským a americkým, které dlouhodobě považuje současný íránský režim za své nepřátele.  

Shrnuto: Globálně je výrazně nebezpečnější radikalismus salafistických džihádistů, zatímco radikalismus frakcí MB a šíi´tů většinou globální záběr postrádá a je zaměřen proti konkrétním vládám. Například Izrael se dlouhodobě potýká se zradikalizovanou variantou MB v podobě Hamásu, avšak jen velmi málo se salafistickými džihádisty. To také vede Izrael pragmaticky blíže k sunnitskému bloku, který sice podporuje salafisty nejrůznějších směrů, avšak má - podobně jako Izrael - obavy z radikálních frakcí MB a radikálních ší´itů. 

Dalším válčištěm zvýrazňujícím antagonismus mezi sunnitským blokem a Íránem se stal Jemen. Tamní nesmírně brutální konflikt, který se naplno rozhořel v roce 2015, se stal de facto proxy-válkou saúdsko-emirátských zájmů na straně jedné a íránských zájmů na straně druhé. Kromě zásobování či otevřené bojové podpory spřátelených sil – ať už jde o sunnitské frakce a politiky ze strany Saúdů, či húsíjské rebely ze strany Íránu – z oslabení Jemenu velmi profitovaly SAE, kterým se podařilo v průběhu války pronajmout od sunnitského prezidenta na 99 let ostrov Sokotra. Ten se postupně začal stávat hubem posilujícím emirátské vojenské a ekonomické ambice v oblasti severní části Indického oceánu a Rudého moře.   

Trump při návštěvě Saúdské Arábie v roce 2017
(první zleva egyptský maršál Sísí, napravo od něj saúdský král Salmán)
Režimy Saúdské Arábie, arabských států Zálivu, Egypta, Jordánska a Izraele disponují tradičněpodporou USA. V případě americko-saúdských vztahů jde toto spojenectví dokonce ještě hluboko před studenou válku. Zároveň jsou vztahy USA a Íránu od Chomejního islámské revoluce v roce 1979 enormně špatné. To se začalo do jisté míry měnit za prezidenta Obamy, který se pokusil geopoliticky více vyvážit americký vliv v oblasti a zkusil americko-íránský antagonismus poněkud otupit jadernou dohodou JCPOA. Tato předzvěst zlepšení íránsko-amerických vztahů vyvolala mezi blokem sunnitských režimů společně s Izraelem poplach a více tyto země sblížila dohromady (což ale zároveň neznamenalo nějaké dramatické zhoršení vztahů těchto zemí s USA). Nástup prezidenta Trumpa, který se vymezoval prakticky proti všem aspektům Obamovy politiky, včetně JCPOA, opět posílil vazby bloku zmiňovaných zemí na USA a ochladil íránsko-americké sbližování.

Spojenectví č. 2: Proíránská „ší´itská“ aliance

Alegorie Chomejního
islámské revoluce z roku 1979
Současná íránská pozice na Blízkém východě má své kořeny v roce 1979. Tehdy se íránská vnitřní i zahraniční politika diametrálně změnila Chomejního islámskou revolucí, která zpřetrhala tradiční íránské vazby, včetně vztahů se Západem, nejvíce pak s USA, Británií a Izraelem. Írán ale také omezil kontakty i se sekulárně-ateistickým sovětským blokem, který neměl pro náboženské režimy ideologické pochopení. Chomejního Írán začal vzápětí budovat velmi nezávislou zahraniční politiku, jejímž cílem měl být export islámské revoluce do zahraničí, nejdříve hlavně tam, kde jsou větší ší´itské komunity. V Libanonu, který se v té době zmítal v občanské válce, tak zanedlouho vzniklo za podpory Íránu ší´itské radikální hnutí Hizballáh, které mělo ostře proti-izraelský a proti-americký akcent. Došlo také k výraznému zhoršení vztahů Íránu s iráckým režimem Saddáma Husajna, který v roce 1980 zahájil (s nepřímou podporou USA i Sovětského svazu) irácko-íránskou válku – vůbec nejkrvavější konflikt v dějinách moderního Blízkého východu. Ta trvala až do konce 80. let a přinutila zaměřit většinu íránských sil primárně na tento konflikt. Jedinými důležitými spojenci Íránu v regionu celého Blízkého východu zůstaly dvě země – kaddáfíovská Libye a asadovská Sýrie.

Po ukončení studené války a úpadku sovětské moci na Blízkém východě ztratil Saddám Husajn – zvláště pak po invazi do Kuvajtu v roce 1990 – podporu Západu. Kuvajtská válka nakonec skončila vytlačením iráckých sil zpět a výrazným oslabením Saddámova režimu. Z tohoto vývoje Írán, kde po Chomejního smrti došlo navíc k jistému uvolňování, začal profitovat, avšak ruce se mu v oblasti výrazně uvolnily až po svržení Husajnova režimu v roce 2003. Následně velmi posílily vztahy Íránu s novým, převážně ší´itským, politickým establishmentem v Iráku a pokračovaly také dobré vztahy se syrským asadovským režimem.

Důvod, proč neměly změny arabského jara v íránském prostřední zásadní dopad, nesouvisí s tradiční persko-arabskou rivalitou. Jde hlavně o skutečnost, že arabskému jaru podobné protivládní nepokoje zpacifikoval íránský režim již v době prezidentských voleb v roce 2009, tedy nedlouho před vypuknutím arabského jara. V době následných arabských protestů (hlavně pak v roce 2011) tak byla občanská opozice vůči íránskému režimu výrazně potlačená. 

Bašár Asad a Vladimír Putin
Jeden z nejkrvavějších vývojů doznalo arabské jaro na území Sýrie. Íránské obavy, že by spojenecký asadovský režim mohl padnout a přerušila by se tak mj. íránská logistická linie k Hizballáhu, přiměly Írán k ještě mohutnější podpoře Asada a přímé vojenské účasti na straně syrského režimu. Z pádu Asadova režimu začalo mít obavy také Rusko, které mělo v Sýrii svou poslední blízkovýchodní základnu. Írán a Rusko se tak staly postupně hlavními protektory Asada a zároveň velmi silnou garancí jeho setrvání u moci v klíčových součástech země. Asad se ale také souběžně stále více stával ruským a íránským vazalem, což otevřelo i možnost jeho potenciálního nahrazení nějakou další osobností, která by ještě více vyhovovala rusko-íránským zájmům. 

Jemenští húsíjové
Dalším chráněncem Íránu se stala jemenská komunita húsíjských ší´itů (jde o jinou variantu ší´ismu než íránskou), která je důležitým aktérem probíhající občanské války v Jemenu. Do toho se v roce 2015 vložila na proti-húsíjské straně vojenskými aktivitami Saúdská Arábie. Konflikt tak získal silný rys proxy-konfliktu mezi Íránem a Saúdskou Arábií. Některé jeho další aspekty už byly zmíněny výše.    




Spojenectví č. 3: Turecko-katarská aliance

Recep Tayyip Erdoğan
Ambiciózní Turecko se po vypuknutí arabského jara snažilo být v duchu politiky neo-otomanismu jakýmsi protektorem změn a politických sil (hlavně pak těch, které mají blízko k Muslimskému bratrstvu), které vystoupily proti starým režimům. Tato strategie ale Turecku, které už delší dobu vedl stále autoritativnější prezident Erdoğan, příliš nevyšla. Režimy, které arabské jaro nakonec přestály, tak začaly vnímat Turecko se stále větší nedůvěrou. 

katarský emír
Tamím ibn Hamad
As-Sání
Za této situace začaly velmi posilovat vztahy Turecka a Kataru. Malý emirát Katar totiž hrál už delší dobu v oblasti vlastní, velmi nezávislou politickou hru, která zahrnovala mj. podporu různých islamistických organizací blízkých Muslimskému bratrstvu, často pak Hamásu (což s velkou nelibostí nesl Izrael). Dobré vztahy udržoval Katar také s Íránem. Navíc řadu zemí iritovaly dlouhé prsty velmi vlivné katarské tajné služby a vše korunovalo vysílání globální televizní stanice Al-Džazíra, která už od roku 1996 výrazně čeřila značně zatuchlé vlny nejrůznějších blízkovýchodních stanic obhajujících zkorumpované režimy a status quo v oblasti. Tato katarská nezávislost, ve spojení s klanovými spory v arabském prostředí často tak přítomných a některými dalšími faktory, už delší dobu iritovala hlavně Saúdy a SAE, avšak naopak měla poměrně blízko k tureckým zahraničněpolitickým postojům. V červnu 2017 se nakonec Saúdská Arábie, Egypt, SAE a Bahrajn rozhodly drakonickým způsobem Katar izolovat: přerušily s ním diplomatické styky, uzavřely pro katarskou civilní dopravu svůj letecký prostor i přístavy a vyloučily malý emirát i z dalších druhů kooperace a spolupráce.

Kataru se ale začalo dařit krizi zvládat: Posílil nejen vztahy s Íránem, ale především spojenectví s Tureckem, kterému umožnil na svém území postavit vojenskou základnu. Zachoval si také relativně korektní vztahy s USA, které Katar rovněž potřebují, protože mají přímo v hlavním městě Dauhá velmi důležitou vojenskou bázi. 

Turecko je sice na rozdíl od Kataru tradiční regionální rival Íránu – a ten navíc výrazně podporuje současný Asadův režim, který vůbec nejbrutálněji potlačil změny arabského jara, které Turecko tak podporovalo. Tyto skutečnosti tak omezily nějakou další turecko-íránskou kooperaci, avšak zároveň neznamenaly ukončení relativně korektních vztahů mezi oběma zeměmi. 

Jak dramatický vývoj arabského jara, který nejbrutálněji vyvřel v syrské, jemenské a libyjské válce, tak i katarská krize roku 2017, více rozkryly aliance a napětí na dnešní Blízkém východě. Zároveň tento vývoj poukázal i na fakt, že konfliktní linie na Blízkém východě jdou dnes mnohem hlouběji, než stereotypně stále zdůrazňované rozpory mezi sunnity a ší'ity, Izraelci a Palestinci atd.  

Článek byl psán na začátku jara 2018, takže zohledňuje situaci v tomto období. 
Za cenné připomínky k textu děkuji Janu Danielovi a Assemu Atassimu.

Mírně upravená verze textu vyšla na webu ČT24

Příloha: Několik geopolitických map současného Blízkého východu z různých zdrojů
(ne všechny jsou zcela aktuální či nemusí nutně korespondovat se všemi body tohoto článku)


Mapa agentury AFP

Mapa The Belfer Center for Science and International Affairs

Hlavní blízkovýchodní napětí podle Economistu.

To nejlepší nakonec :)  (Cornell University)