úterý 31. ledna 2017

Náboženství a politika

Pokusil jsem se srozumitelnou formou a relativně v krátkosti vysvětlit vývoj vztahu náboženství a politiky. Je to komplexní téma, které lze určitě uchopit různými způsoby. Každopádně budu rád za komenty a postřehy každého, koho tato problematika zajímá. 

Vzájemné ovlivňování náboženství a politiky – tedy moci světské a moci duchovní – můžeme v historii sledovat prakticky od počátku vzniku prvních státních útvarů. V tomto textu se budeme věnovat vztahu náboženství a politiky především v abrahámských náboženstvích, tedy v judaismu, křesťanství a islámu.

Od teokracie k sekulárnímu státu


V různých částech světa, kde existují nejrůznější náboženské tradice, se vyvinuly taky odlišné vztahy mezi náboženstvím a politikou. V určitých obdobích mohlo dojít až ke vzniku teokracií, tedy státních útvarů, kde měli v politice hlavní slovo duchovní (např. Papežský stát řízený římským biskupem a do určité míry také starověký Izrael, kde se o moc, která byla podřízená zákonům Tóry, dělili společně král, proroci a kněží). Někdy dokonce mohl být i samotný panovník považován za božstvo (např. starověký Egypt, Japonsko do r. 1946). V určitých případech se také panovník mohl stát hlavou nějaké konkrétní církve, přičemž se jednalo o tzv. césaropapismus (např. Anglie od dob Jindřicha VIII.) 

Na rozdíl od judaismu a islámu došlo v křesťanství k ustavení církve svaté a papežské moci (V Novém zákoně je více míst, které se týkají vztahu náboženství a světské moci. Jednou z nejznámějších je Ježíšův výrok: „Dejte tedy to, co je císařovo, císaři, a co je Božího, Bohu.“ Matouš 22,21). V křesťanských zemích se tak panovníci stali v mnoha ohledech závislí na papeži, což vedlo ve středověké evropské historii k různým konfliktům, nejvýrazněji k bojům o investituru na přelomu 11. a 12. století. Šlo tehdy o spor, zda to bude papež, nebo císař Svaté říše římské, kdo bude dosazovat významné církevní hodnostáře. Konkordát wormský z roku 1122 urovnal celou věc kompromisem. 

V judaismu a islámu se nevyvinula žádná obdoba církevní hierarchie a papežské moci (rabíni a sunnitští imámové mají spíše pozici učitelů a vážených osobností, určitou podobnost s církví lze najít snad jen u hierarchie šíitských ajatolláhů). Rovněž vztah náboženství a politiky se u nich více překrývá než v křesťanství, což se v židovském prostředí projevilo ve starověkých židovské státnosti, v islámu pak v podobě středověkého islámského státu – chalífátu (hlavně 632–1258), na který formálně navázala Osmanská říše (1512–1924). 

V každém z abrahámovských náboženství také postupem času docházelo k různým vnitřním schizmatům a štěpením (v křesťanství např. došlo k rozdělení na katolíky, pravoslavné a protestanty; v islámu na sunnity a šíity, od tradičního judaismu se v 19. století oddělila řada reformních proudů), přičemž nové náboženské skupiny a směry často zaujaly odlišné přístupy k politice než tradiční směry. 

Protestanté papežskou moc i existenci samotné církve úplně odmítali, což byl i jeden z důvodů krvavých konfliktů v evropské historii. Například Třicetiletá válka (1618–1648) měla výrazné rysy soupeření mezi katolicismem (Habsburské země) a protestantismem (Švédsko, Nizozemí, Prusko ad.). Podobné rysy měla i anglická (1642–1651) a nizozemská (1566–1664) občanská válka. Spor mezi katolíky a protestanty se znovu oživil i v moderních konfliktech, například v Severním Irsku v letech 1968–1998. 

V protestantském prostředí se daleko více než v katolicismu začala vést diskuse o oddělení státu a náboženství (viz např. Lutherova koncepce „dvou království“). Její počátky je ale možné vystopovat už ve starověku (například Sokrates odmítal víru v oficiální božstva řeckých městských států). 

Hlavně od dob osvícenství (18./19. století) dochází na Západě nejen v teorii, ale i v praxi k různým formám odluky náboženství od státu/politiky. Důležitým milníkem byl vznik USA v roce 1776, kdy otcové zakladatelé – a mezi nimi především James Madison a Thomas Jefferson – prosadili koncepci sekulárního státu řízeného světskou vládou a institucemi, kde nebude existovat žádné státní náboženství, avšak víra a náboženství budou chráněny stejně jako svoboda nebýt věřící či církevně organizovaný. To vše také zakotvil první dodatek americké ústavy z roku 1791: 

„Kongres nesmí vydávat zákony zavádějící nějaké náboženství nebo zákony, 
které by zakazovaly svobodné vyznávání nějakého náboženství; ...“

Pro země, které prošly osvícenstvím, se stalo příznačné stále větší omezení náboženské moci ve veřejném životě a odsunutí náboženství především do soukromé sféry každého jednotlivce. To ale neznamená, že by i v sekulárním demokratickém státě nemohly existovat například křesťansko-demokratické strany. 

Vzhledem k tomu, že k osvícenství dochází hlavně na Západě, týká se odluka náboženství a státu hlavně zemí s křesťanskou tradicí (jsou i výjimky, např. Turecko po r. 1923, Tunisko 1956–2011). Na mnoha místech islámského světa – ale do určité míry i v Indii a na Dálném východě – zůstal vztah náboženství a politiky často tradičnější (na Dálném východě zřejmě nejvíc v Japonsku). 

Náboženství a politika v současnosti

Ve 20. a 21. století existuje ve světě stále mnoho forem vzájemného ovlivňování náboženství a politiky. Ty do značné míry souvisí s charakterem politického režimu. 

U různých nedemokratických a hybridních režimů můžeme narazit na zcela protikladné postoje ke vztahu náboženství a politiky: na jedné straně mohou být státní režimy, kde je z politických důvodů náboženství potlačováno (různé režimy Východního bloku, např. Československo 1948–1989), či dokonce ve jménu ateismu násilně potíráno (komunistická Albánie).

Na straně druhé jsou pak nedemokratické či hybridní země, kde jsou náboženské principy preferovány jako základní hodnotový systém, který je vynutitelný právním řádem. V některých islámských zemích tak existuje struktura náboženských soudů, které mají pravomoc např. i v trestním právu dle kodexu šaríja (např. Saúdská Arábie či Írán od r. 1979). Naprostým extrémem vynucování náboženských pravidel, který je odsuzován i většinou muslimského světa, jsou politické režimy nastolené organizacemi jako Tálibán či tzv. Islámským státem v Iráku a Sýrii (ISIS). 

Podíváme-li se na vztah religiozity a politiky z hlediska demokracií, je spektrum jejich vzájemných vztahů podstatně užší. Soudobým demokraciím se vesměs podařilo najít konsensus mezi demokratickými idejemi a hodnotami náboženství a existující prolínání religiozity s politikou v nich většinou nevyvolává zásadnější problémy. To ale neznamená, že by v demokraciích bylo soužití náboženství a politiky zcela jednoznačně ve všech ohledech vyřešeno. I v rámci demokracií existuje více konceptů, přičemž některé se i výrazně odlišují. Pro lepší představu uveďme dva velmi důležité: státní sekularismus a občanské náboženství.

Státní sekularismus (laicita, fr. laïcité) existuje například ve Francii či Mexiku a striktně odděluje náboženství od státu a omezuje náboženský vliv na státní a vládní politiku. Projevuje se nejen ve státních institucích (které např. nemohou financovat žádné náboženské organizace), ale třeba i na státních školách, kde není možné nosit žádné náboženské symboly. Francouzský sekularismus je někdy kritizovaný jako příliš striktní a v multikulturní Francii vyvolal zákaz nošení křížků, muslimských šátků, židovských jarmulek či sikhských turbanů četné kontroverze.

Občanské náboženství (civic religion) je termín, se kterým přišel americký sociolog Robert Bellah (blízko k němu má pojem „politické náboženství“ Erice Voegelina) v textu „Občanské náboženství v Americe“ (1967). Bellah poukazuje na to, že v konfesijně neutrálních a formálně sekulárních USA vzniká pocit jisté politicko-náboženské výjimečnosti, který vyvěrá z historických kořenů (např. z kalvinistického učení o predestinaci, pocitu specifického dějinného poslání USA a smlouvy amerického lidu s Bohem). Primárně nenáboženské veřejné rituály, symboly, státní svátky, hodnoty společnosti atd., tak získávají v USA na posvátnosti až náboženského charakteru. V amerických kostelech tak často visí státní vlajky, na dolarových bankovkách je nápis „V Boha věříme“ a projevy nejvyšších amerických státních představitelů jsou často zakončovány slogany jako „Bůh žehnej Americe“. Prvky občanského náboženství jsou silné i v jiných demokraciích, například v Izraeli. 

Pro srovnání – mnohý Američan by byl znepokojen, kdyby jeho prezident nezmínil v nějakém klíčovém projevu Boha. Pokud by však Boha zmínil v projevu prezident Francie, řada Francouzů by vyrazila do ulic demonstrovat za jeho odstoupení. 

I v demokratických státech, které jsou svým uspořádáním vztahů mezi náboženství a politikou někde mezi Francií a USA, se můžeme setkat s odlišnými přístupy veřejnosti i politiků v této problematice. Některé otázky – například zákonodárství ohledně provádění potratů – mohou v některých zemích vyvolávat velké společenské diskuse a napětí (např. v Polsku či Irsku), v jiných jsou spíš na okraji společenského zájmu (např. Česká republika, Estonsko). 

Doporučené prameny v češtině: 

Barša, P.: Západ a islamismus – střet civilizací, nebo dialog kultur?, CDK, Brno 2001
Beránek, O.; Ostřanský, B. (ed.): Islámský stát, Academia, Praha 2016
Čejka, M: Judaismus a politika v Izraeli, Barrister & Principal, Brno 2009
Fiala, P.; Hanuš. J.; Vybíral. J. (eds.): Autorita v abrahamských náboženstvích – náboženské a politické aspekty autority v judaismu, křesťanství a islámu, CDK, Brno 2005
Juergensmeyer, M.: Teror v mysli Boží – globální vzestup náboženského násilí, CDK, Brno 2007
Kepel, G.: Válka v srdci islámu, Karolinum, Praha 2006
Kepel, G.: Boží pomsta – křesťané, židé a muslimové znovu dobývají svět, Atlantis, Brno 1996 
Mendel, M.: S puškou a Koránem – Pojmy a argumenty soudobého islámského fundamentalismu, Orientální ústav AV ČR, Praha 2008
Pavlincová, H.; Horyna, B. (eds.): Slovník judaismus, křesťanství, islám, nakl. Olomouc, Olomouc 2003

Rozhovor k aktuální situaci v Izraeli a Palestině.

Pane doktore, v Izraeli zjitřil emoce případ vojáka Elora Azarii, který zastřelil zraněného teroristu. Ten měl údajně pod bundou sebevražednou vestu. Je podle Azaria vás vrahem, či hrdinou? A dá se to vůbec jednoznačně říct?

Podívejte se, celým případem se velice podrobně zabýval tříčlenný senát izraelského vojenského soudu, který měl k dispozici veškeré materiály, důkazy a výpovědi. Vojáka obvinil z úmyslného zabití, což je v právní terminologii něco mezi úkladnou vraždou a neúmyslným zabitím. Izraelská armáda oficiálně vychází z etického kodexu „Čistota zbraní“ (hebrejsky Tohar Ha-Nešek), a někdy se o ní dokonce mluví jako o „nejmorálnější armádě světa“. To je podle řady odborníků mýtus, ale i tak tento kodex tvoří alespoň teoreticky jakýsi morální základ izraelské vojenské doktríny, který se zmiňovaný soud pokusil uchránit.   

Benjamin Netanjahu se vyjádřil v tom smyslu, že by pro vojáka žádal milost. Je však správné, že i po rozhodnutí vojenského soudu, který Azariu uznal vinným, Netanjahu milost ze své pozice požaduje?

Netanjahu se v celém případě choval populisticky. Vzápětí po incidentu, ke kterému došlo loňský březen, tento čin odsoudil. Potom ale začal postupně couvat – například telefonoval vojákovým rodičům – neboť viděl, že mu to v části nacionalisticky rozjitřené izraelské společnosti, kde sbírá voliče, přidává body. A s populismem tedy souvisí i Netanjahuův požadavek milosti.

Dalším aktuálním případem je rozhodnutí poradců nově nastupujícího amerického prezidenta Donalda Trumpa přesunout americkou ambasádu z Tel Avivu do Jeruzaléma, což vyvolalo značné podráždění prezidenta palestinské samosprávy Mahmúda Abbáse. Je podle Vás tento krok správný?

Jeruzalém je vůbec nejcitlivější místo dlouholetého izraelsko-palestinského sporu. I daleko menší změny ve status quo tohoto města mohou vyvolat velké nepokoje, nezřídka se ztrátami na životech. A přesun americké ambasády je velmi významným krokem, navíc ze strany supervelmoci, která se stále považuje za garanta izraelsko-palestinského míru. Tak jednostranný krok – navíc v době vleklé krize izraelsko-palestinských jednání – zohledňující přístup jen jedné ze stran konfliktu, by prakticky pohřbil veškeré předešlé americké snahy o mír. Navíc by se potenciálně mohl stát rozbuškou velkých nepokojů, které by vystavily  ohrožení životů nejen řadu Izraelců a Palestinců, ale i Američanů.       

Na druhé straně právě Abbás prohlásil, že tím Trump ,,vyhlašuje válku muslimům". Považujete jeho výrok adekvátní dané situaci?

Podobně jako Netanjahu, tak i palestinští politici rádi používají populistické fráze, které je činí silnými v očích vlastního obyvatelstva. Na druhou stranu Jeruzalém není jen nějaký český a polský Těšín, který by byl věcí politického zájmu a jednání pouhých dvou subjektů mezinárodního práva. Jeruzalém je centrem a stěžejním místem tří velkých náboženství, který bedlivě sleduje řada věřících po celém světě. Proto ostatně neměl být Jeruzalém podle původního plánu OSN z roku 1947 součástí ani židovského, ani arabského státu, ale měl mít zvláštní mezinárodní status corpus separatum.

Před několika dny zažil Jeruzalém teroristický útok, kdy na ulici útočník s nákladním autem zabil několik lidí. Taková forma teroristického útoku není pro Izrael úplně obvyklá. Je možné říct, že se tato forma útoků inspirovala v Evropě, například v Německu? A myslíte si, že se může objevovat častěji?

Už v minulosti se v Jeruzalémě mnohokrát stalo, že útočníci najížděli do davu auty či buldozery. Není to tedy žádná novinka. Na druhou stranu bylo v Jeruzalémě už daleko hůře, než je v současnosti. Sám jsem tam zažil v letech 2001-2002 vlnu sebevražedných atentátů, která stála životy daleko většího množství lidí, než dnes.

Zesnulý bývalý izraelský prezident Šimon Peres prohlásil těsně před svou smrtí pro list Jerusalem Post, že ,,doslova" zabránil Netanjahuovi zaútočit na Írán. V roce 2012 byl prý Netanjahu připravený útok provést. Myslíte si, že Peresovo tvrzení může být pravdivé, nebo je jen odrazem vzájemné nevraživosti?

Dokážete si představit, že by Netanjahu provedl útok na Írán, aniž by ho koordinoval či dokonce získal souhlas ze strany Američanů, načež přišel Šimon Peres a přemluvil Netanjahua, aby na poslední chvíli útok zastavil? Já si to příliš představit nedokážu, takže mám o tomto údajném Peresově tvrzení pochybnosti. Peresovo zlaté období skončilo v roce 1995 smrtícími výstřely na jeho nadřízeného – premiéra Jicchaka Rabina. Od té doby už byla Peresova politická dráha spíš jen labutí písní jeho dřívějších mírových snah a už nedokázal nijak zásadně ovlivnit rozpad mírového procesu, ani nic dalšího zásadního.   
Rozhovor vedl P. Duchoslav

neděle 22. ledna 2017

Trump nabízí islámským radikálům konfrontaci na zlatém podnose.

Aktualizovaný rozhovor pro časopis studentů Fakulty sociálních studií "Halas". 

Jakým způsobem změní Trump americkou politiku vůči Blízkému východu?

Donald Trump byl ve svých předvolebních vyjádřeních na adresu různých blízkovýchodních problémů obzvláště nekonzistentní a chaotický. Ale je tu ještě celá další řada věcí, které budou mít vliv. Jednou z nich je i fakt, že Trump nikdy nebyl žádný ideolog, ale spíše velký oportunista. Dobře to ilustruje, že v osmdesátých letech tak třeba podporoval demokraty, následně republikány, pak populistu Rosse Perota a následně opět demokraty, aby nakonec skončil jako republikánský kandidát na prezidenta... 

I přes jeho zmiňovanou nekonzistentnost, lze o Trumpově blízkovýchodní zahraniční politice hovořit v konkrétnějším tónu?

Ve věcech Blízkého východu - a nejen v nich - půjde Trump do toho, co pro něj bude momentálně nejvýhodnější. Takový přístup má více aspektů: momentální výhodnost nemusí zohledňovat žádné dlouhodobé vize (například snahu o dosažení izraelsko-palestinského míru), ale zase to může znamenat, že se vůbec nemusí řídit nějakými ideologickými scénáři, jak to činili neokonzervativci v době G. W. Bushe. 

Takže by Trump mohl mít teoreticky blíže k Obamovu přístupu, než k Bushově? 

Trump ve své volební kampani kritizoval prakticky veškerou Obamovu politiku, včetně jeho diplomacie na Blízkém východě. Politika G. W. Bushe byla pro Blízký východ katastrofální, ale ani o Obamově blízkovýchodním dědictví nelze hovořit příliš pozitivně. Prakticky jediným průlomovým momentem - a rovněž nejednoznačným, jehož efektivita se ukáže teprve časem - bylo uzavření atomové dohody s Íránem. Ale i o té Trump prohlásil, že je "nejhorší dohodou, jaká kdy byla uzavřena". Vzhledem ke skutečnosti, že dohoda nebyla uzavřena pouze mezi USA a Íránem, ale jejími smluvními stranami jsou také Velká Británie, Francie, Rusko, Čína a Německo, nebude pro Trumpa tak jednoduché ji zrušit. Při řešení dalších důležitých problémů dnešního Blízkého východu Obama už příliš úspěšný nebyl, ať už se jedná o konflikty v Sýrii, Libyi či Iráku. A nepodařil se mu ani žádný zásadní průlom v oblasti izraelsko-palestinského konfliktu.

Vzhledem k tomu, že se jedná o jednu z hlavních oblastí vašeho zájmu, nemohu se nezeptat: Co lze od Trumpa očekávat právě v Izraeli a Palestině?

Izraelský premiér Netanjahu i řada dalších izraelských politiků zvolení Trumpa přivítala a podle mě se zdaleka nejednalo o zdvořilostní gesto. Netanjahu bude mít s Trumpem určitě lepší vztah než s Obamou, protože ten byl velmi špatný i v osobní rovině. Přestože v Trumpově administrativě získal velmi důležitý post ministra obrany bývalý americký generál James Mattis, který je mimo jiné známý svými kritickými výroky na adresu izraelské politiky, nemusí se podle mého názoru Netanjahu zatím žádného zásadnějšího amerického tlaku obávat. To může v praxi také znamenat, že bude mít možnost v klidu pokračovat s expanzí židovských osad na palestinských územích. To Palestinci ponesou logicky se značnou nevolí, ale prakticky nebudou mít možnost situaci jakkoli změnit. Následkem pak může být posílení frustrace a radikalizace v jejich řadách. To nejsou pro konstruktivní řešení vleklého konfliktu zrovna dobré vyhlídky.

Trump už je sice prezidentem, ale na jeho praktické kroky vzhledem k Blízkému východu si ještě budeme muset počkat. Byly nějaké odkazy na Blízký východ v Trumpově inauguračním projevu? 

Byl tam jeden odkaz na "islámský terorismus". Doslova řekl, že "..musíme sjednotit civilizovaný svět, proti radikálnímu islámskému terorismu, který zcela vymýtíme z povrchu zemského." To jsou přesně fráze, na které čeká tzv. ISIS a jemu podobné organizace. Konfrontace a polarizace je přesně to, o co usilují a v čem se cítí jako ryba ve vodě - a Trump jim to už v projevu naservíroval na zlatém podnose. V prostředí konfrontace se islámští radikálové (ale i řada Trumpových voličů) daleko snáze orientují a vymezují a zároveň získávají další příznivce, než ve smířlivější atmosféře. I bez inauguračního projevu byl ale Trump už dávno řazen islámskými radikály mezi "nepřátele islámu", a to třeba už jen pro své paušalizující výroky na adresu muslimů během volební kampaně. Ne že by v podobné pozici nebyl i Obama - a nepochybně by tam byla i Hillary Clintonová - ale ISIS by měl situaci daleko složitější, protože přinejmenším (rétoricky umírněnější) prezident by byl schopen získat alespoň částečné sympatie množství umírněných muslimů po světě. Trump ale zatím dává svou populistickou přezíravostí najevo, že v rámci muslimů příliš nerozlišuje. To v USA neodpuzuje jen ty muslimy, kteří kdysi volili Republikány (a bylo jich hodně), ale ztěžuje to situaci i mnoha dalším umírněným muslimům po světě, kteří by jinak řadu amerických kroků v boji proti islámskému radikalismu podpořili. Na rozdíl třeba od Obamy je pro ně Trump jen velmi těžko akceptovatelný. Za takové situace radikální islám nejen že nezmizí z povrchu světa, ale je možné, že získá i další příznivce...

čtvrtek 19. ledna 2017

Sýrie - šestý rok války v „postfaktuální době“


Výsledkem pozvolného uklidňování konfliktu v Sýrii je dočasné příměří, na něž by měla navázat mírová jednání v Kazachstánu. Nadšení z postupného odeznívání krvavé války je ale z mnoha důvodů předčasné. 






















Dění kolem syrského konfliktu může v posledních týdnech vyvolávat dojem, že došlo k jistému zklidnění. Nejen v Aleppu, odkud přicházely ještě nedávno děsivé zprávy, ale i ve velké části Sýrie je od 30. prosince 2016 aspoň relativně dodržováno příměří vyjednané Tureckem a Ruskem. Pokud vydrží, má na něj ještě během ledna navázat mírové jednání v kazašské Astaně. 

Frakce a vnější aktéři 

S vědomím, že v minulosti už podobná příměří mnohokrát zkrachovala, je ovšem i to současné nutné brát s rezervou. Ve hře o Sýrii je totiž stále příliš mnoho faktorů, přičemž ty nejvlivnější se dnes už ani nenacházejí na syrském území. Důležitými vnějšími aktéry nejsou jen Turecko a Rusko. Jedná se také o Irák, s nímž je syrský konflikt propojen stále existujícím tzv. Islámským státem. Dalšími aktéry jsou Saúdská Arábie a některé státy Perského zálivu, Írán, Jordánsko a dále USA i Evropská unie. Nelze opomíjet ani vliv „neutrálního“ Libanonu či Izraele. Všichni zmiňovaní aktéři mají v konfliktu své zájmy, které mohou být se zájmy ostatních aktérů v rozporu, a nezřídka přímo v konfliktu podporují své klienty – často ozbrojené skupiny nejrůznějšího charakteru, od těch sekulárních po radikálně islamistické.

Mnoho vnitřních aktérů syrské války dokázalo bojovat a přežít v dnes už relativně dlouhém a navíc extrémně brutálním konfliktu jen díky štědré zahraniční podpoře. Už na začátku syrského konfliktu v roce 2011 nebyla situace v zemi vůbec jednoduchá. Přesto byla jeho logika mnohem čitelnější než dnes. Konflikt se však od protirežimního občanského odporu, který se podobal tomu v Egyptě či Tunisku během arabského jara, stále více profiloval etno-nábožensky a sektářsky. Šlo hlavně o uvolnění nahromaděné nespokojenosti většinové části syrského arabského obyvatelstva – tedy sunnitů – proti nadvládě menšin, hlavně alavitů, konkrétněji asadovské kamarily. Toto dělení ale nikdy neplatilo absolutně, neboť řada příslušníků alavitské, křesťanské i jiných menšin se rovněž postavila proti režimu a řada sunnitů jej naopak nadále podporovala. 

Podobně i sunnitský odboj na sebe vzal různé podoby – od relativně sekulárních frakcí Svobodné syrské armády, do níž vstoupili i někteří příslušníci menšin, až po extrémně fundamentalistický tzv. Islámský stát. Ke slovu se rovněž přihlásilo nearabské etnikum syrských Kurdů. Komplikovanost a stupňující se brutalita syrského konfliktu se v mnoha ohledech začala podobat občanské válce v Libanonu z let 1975 až 1990 či sérii konfliktů v Jugoslávii v letech 1992 až 2001. Přeskupování aliancí a rozpad velkých bloků na frakce konflikt změnilo v jen obtížně srozumitelné bojiště, které je navíc velmi nebezpečné i pro mezinárodní zpravodaje (na rozdíl třeba od novinářsky „bezpečného“ izraelsko-palestinského konfliktu, kde pro „senzační“ záběry není třeba podstupovat žádné enormní riziko). S ohledem na skutečnost, že v Sýrii absentují důvěryhodné místní zdroje, je povědomí o skutečné situaci stále labyrintem spekulací a propagandy.

Informační válka

Syrské krveprolévání trvá už téměř šest let a odehrává se navíc v době zvýšeného napětí v globální politice. Libanonská i jugoslávská válka byly obdobně brutální jako ta syrská (která je nicméně do počtu obětí už překonala), avšak odehrávaly se alespoň v relativně čitelném mezinárodněpolitickém prostředí, v němž byly jasně definovány zájmy omezeného počtu hlavních aktérů. Libanonská válka se odvíjela v době přehledné bipolární struktury pozdní studené války a jugoslávské konflikty zase v čase jasné globální hegemonie USA. Na konfliktu v Sýrii je specifické, že se o něm kromě nepřehledné myriády informací vyrojila i bezprecedentní smršť dezinformací. To souvisí nejen se zmiňovanou absencí místních zdrojů kvalitních zpráv, ale i s rusko-západní informační válkou posledních let, která využila mimo jiné i velmi liberálního prostředí globálních sociálních sítí. Na Facebooku je pro řadu lidí opravdu jen velmi těžko rozlišitelné, která informace je pravdivá a která už tendenční či zavádějící.

Internet je relativně nový prostředek komunikace, který v době libanonské války neměl žádný vliv a v případě konfliktu v Jugoslávii mohl mít vliv jen omezený. Jedním z důsledků této situace je fenomén, který označuje dnes módní termín „postfaktuálnost“. Názory odborníků, arabistů, politologů – často komplexní, a proto vyžadující určité soustředění – jsou přehlušovány daleko srozumitelnější a přehlednější propagandou, hoaxy či konspiračními teoriemi, které se pak pro laickou veřejnost stávají jedním z hlavních zdrojů informací.

Syrský konflikt jednoho dne skončí, byť nikdo nezaručí, zda to bude důsledkem momentálního, anebo až některého z dalších příměří. Ještě nepochybně mnohokrát uslyšíme, že se ta či jiná syrská frakce spojila s další a vyjednala to či ono. Z této informace ale budeme moci jen stěží vyvodit nějaký obecnější závěr. O extrémně nepřehledném syrském konfliktu zkrátka získáme reálnější obraz až s větším časovým odstupem – bude-li pak ještě někoho zajímat...

neděle 15. ledna 2017

Američtí židé ve víru náboženství a politiky

Po stopách americké tolerance a nenávisti (4. díl)


Čtvrtá část volné série sérii článků o náboženstvích, sektách a fundamentalistech v politice Spojených států amerických.
Vyšlo v časopise Dotyk.   

V brooklynském Williamsburgu
během židovského svátku purim.
Americká židovská komunita je v povědomí světové veřejnosti hlavně díky řadě významných osobností veřejného života. Nejsou to ale jen celebrity z oblasti kultury jako různí známí herci, hudebníci a režiséři formátu Woodyho Allena, Boba Dylana či Stevena Spielberga, ale i řada dalších osobností vědy, hospodářství či politiky, jako například Albert Einstein, Henry Kissinger či Mark Zuckerberg.

Téma amerických židů vydá spíš na rozsáhlou knihu než na článek. Proto, abychom na omezeném prostoru nesklouzli až k přílišné obecnosti, zaměříme se zde na vztah amerických židů k vybraným aspektům amerického života – hlavně k náboženství a politice.

V předchozích textech už bylo zmiňováno, že USA se etablovaly jako federativní republika respektující svobodu všech bez ohledu vyznání. Cesta k ideálu však byla – a v některých ohledech stále je – lemována trny v podobě otrokářství a rasismu, krvavé občanské války Severu proti Jihu, potlačování původních obyvatel, nejrůznějších forem náboženského fundamentalismu a současného politického populismu.

Amerika ale také od samých počátků otevírala brány různým skupinám pronásledovaným v Evropě a postupně i z jiných částí světa. Zprvu byla výrazná většina z nich křesťané, nejčastěji protestanté. Paralelně, byť v menším počtu, však do USA přicházeli i členové jiných křesťanských církví a dalších náboženství a jejich počet postupně stoupal. Jednou z takových skupin byli židé. 

Židé byli v Severní Americe v malém počtu přítomni mezi nizozemskými kolonisty už od 17. století, kdy se usazovali hlavně v tehdejším Novém Amsterodamu (dnes New York). Mezi americkými „otci zakladateli“ židy nenajdeme, ale řada z nich s židy sympatizovala na základě ideálů občanské rovnosti. Sám George Washington zaslal roku 1790 židovské komunitě na Rhode Islandu dopis, garantující, že „židé nebudou v USA jen trpěnou menšinou, ale budou požívat plných občanských svobod“.

Amerikanizace židovství

"Příchod ruských židů do USA"
plakát z roku 1909
Podobně jako se specificky vyvíjelo v USA křesťanství, kdy na jeho území vznikly zcela nové křesťanské směry, i americký judaismus se začal odlišovat od tradičních evropských pojetí.

Malé židovské komunity často postrádaly dostatečný počet rabínů a zároveň se jejich život v USA, kdy se často musely přesouvat na velké vzdálenosti a zakládat nová živobytí, začal značně odlišovat od jejich usedlejšího evropského života. Židé si přáli zachovat svou identitu, zároveň se však museli přizpůsobit novým podmínkám a neměli zdaleka tolik času na studium a dodržování velkého množství náboženských povinností.

Výsledkem tohoto kompromisu byl vznik řady zjednodušených a reformovaných směrů židovství, obvykle značně uvolněnějších než přísná evropská ortodoxie. Tradiční rabíni v Evropě (a později i v USA, kam mnozí z nich také odešli), takovouto modernizaci judaismu kritizovali. Obávali se totiž jeho postupného zpovrchnění, které v konečném důsledku povede k asimilaci a zániku tisícileté židovské tradice.      

Až do poloviny 19. století představovali američtí židé jen pár zlomků procenta americké společnosti. V důsledku celkového zvýšení přistěhovalectví začala však i židovská imigrace postupně narůstat. Přelom nastal hlavně po roce 1881, kdy byl v Petrohradu spáchán atentát na cara Alexandra II., což velmi povzbudilo ruský antisemitismus a v důsledku toho i snahy ruských židů emigrovat. Od roku 1881 do roku 1924, kdy byly Johnson-Reedovým zákonem zavedeny restriktivní přistěhovalecké kvóty, imigrovalo do USA kolem dvou milionů židů, hlavně z ruského impéria a menší část i z Rakouska-Uherska a Rumunska.

Obálka jidiš časopisu "Forwerts"
v době New Dealu. 
Židovští přistěhovalci byli spíše z chudších vrstev obyvatelstva, často ale z jeho velmi odlišných pólů: jeden tvořili hluboce věřící ultraortodoxní židé (charedim), hlavně chasidé, kteří se v Rusku často stávali terčem antisemitismu už jen pro svou jasně rozeznatelnou tradiční vizáž (pejzy, klobouky atd.).

Druhou – výrazně větší – skupinu židovských imigrantů představovali sekulární židovští dělníci a intelektuálové, kteří naopak striktní judaismus považovali za zpátečnictví, a blízké jim byly tehdejší moderní levicové ideologie jako socialismus, komunismus, anarchismus či bundismus (ruský židovský socialismus).

Dědictví obou těchto směrů je dnes v USA jasně patrné: v newyorském Brooklynu a některých dalších městech lze najít velmi tradiční komunity charedim, které nemají příliš zájem integrovat se do většinové společnosti, ani příliš nekomunikují se sekulárními židy a nežidovskými Američany. Pokud se o světskou politiku vůbec zajímají, mají spíš blíže k Republikánům. Naopak většina současných amerických židů patří buď k reformním proudům judaismu, nebo jsou ještě sekulárnější. Bližší je jim liberalismus, zasazují se za ochranu menšinových práv a politicky inklinují spíš k Demokratům.

Americký antisemitismus a radikální židovská odpověď

"Kovboj trestá židovského obchodníka"
(dobový obrázek z 2. poloviny 19. stol.)
Jak se postupně zvětšovala americká židovská populace, přibývala v některých částech americké křesťanské společnosti stereotypizace židů, která někdy přerůstala do otevřeného antisemitismu. Známý sociolog Martin Seymour Lipset však konstatuje, že i přes tyto občasné tendence čelili židé ve Spojených státech výrazně menší diskriminaci než v kterékoliv jiné zemi s převahou křesťanského obyvatelstva.

V reakci na narůstající antisemitismus založili američtí židé v roce 1913 Antidefamační ligu (ADL), jejímž cílem měl být boj proti americkému rasismu, hlavně antisemitského charakteru. Antisemitismus se však i po první světové válce v USA spíše prohluboval. Oblíbený mýtus o židovské světovládě například výrazně podpořil jeden z nejslavnějších podnikatelů (nejen) americké historie – Henry Ford. Jeho série pamfletů s názvem Mezinárodní žid se stala antisemitským bestsellerem.

Popíračí holocaustu z řad KKK
V USA byly ve dvacátých letech vytvořeny také omezující kvóty pro židy na některých univerzitách, bylo omezeno jejich stěhování do určitých městských čtvrtí a uplatnily se i další formy diskriminace. Silný antisemitismus se ve 30. letech také projevoval mezi americkými nacisty německého původu, sdruženými v organizaci German-American Bund, který byl rozpuštěn po americkém vstupu do druhé světové války. Během ní byli američtí židé v bezpečí, ale řada těch, kteří chtěli uprchnout před holocaustem do USA, doplatila na tvrdé přistěhovalecké kvóty.  

Ani po druhé světové válce antisemitismus neskončil v propadlišti dějin, ale znovu se objevil v politice Ku-Klux-Klanu (KKK), jehož třetí výrazné období započalo právě po válce. V roce 1959 vznikla také Americká nacistická strana a v podobnou dobu i několik dalších antisemitských formací.

Poválečný americký antisemtismus vycházel jednak z podobného společenského podhoubí jako v Evropě (například z různých ultrapravicových organizací či od white-power skinheadů), tak i z různých specifických kořenů (KKK, antisemitismus afroamerické organizace Národ islámu), případně z řad některých církví.
Meir Kahane

Takřka neomezená šíře svobody projevu umožnila v USA beztrestně publikovat různé antisemitské texty a rovněž pamflety popírající holocaust. Jedním z dalších bestsellerů amerických antisemitů se stal román Williama Luthera Pierceho Turnerovy deníky, vydaný v roce 1978.

Není bez zajímavosti, že na poválečný antisemitismus zareagovala jistá část amerických židů radikalizací. Například newyorský rabín Meir Kahane v roce 1968 založil organizaci, kterou nazval Židovská obranná liga (JDL). Ta se pod hesly „Nikdy více!“ a „Teror proti teroru“ začala profilovat různými násilnými akcemi, které se zdaleka nedotkly jen antisemitů.

Výhonky této organizace se později přesunuly i do Izraele a pod názvem Kach! se staly nejradikálnější součástí izraelské politiky. V souvislosti s brutalitou v rámci izraelsko-palestinského konfliktu se tato  židovská organizace nakonec ocitla i na americkém seznamu teroristických organizací – po boku al-Káidy a Hamásu.

Dnešní situace

V současnosti představuje židovská komunita kolem dvou procent celkové americké populace, tedy přibližně šest milionů lidí. Židovství je pro mnoho Američanů také výrazem kulturní identity spojené s tradicí – a zdaleka ne jen náboženství. Americká židovská společnost je proto velmi rozmanitá a její přístupy k náboženství a politice jsou nezřídka velmi odlišné.

Mezí věřícími židy lze například najít izolované skupiny charedim, které žijí hlavně v uzavřených komunitách v Brooklynu a v okolí New Yorku – například ve městě Kiryas Joel, které obývají prakticky jen satmarští chasidé (specifická chasidská skupinu původem z Maďarska). Izolace od vnějšího světa je zde opravdu silná: Z více než dvaceti tisíc místních obyvatel mluví plynně anglicky jen zhruba polovina. Naopak téměř všichni ovládají jidiš (jde de facto o dialekt němčiny používaný tradičně v evropských židovských komunitách).
Chasidská svatba v Brooklynu.

Na opačném náboženském pólu od charedim je například liberální gay-komunita v Bostonu. Její synagogu navštěvují nejen židé, ale i řada dalších lidí a komunitní rabín třeba ani nenosí na hlavě jarmulku. Vzájemné interakce mezi věřícími liberály a charedim jsou zcela minimální a každá z komunit žije zcela podle svých zvyků.

Jak již bylo uvedeno, z politického hlediska podporuje výrazná část amerických židů (70–80%) spíše liberální a levicové politické směry, což v americkém kontextu dvou hlavních stran znamená Demokraty.

Tato tradice souvisí do určité míry stále s výrazně sekulární a levicovou orientací židů, kteří přišli do USA na přelomu 19. a 20. století. Ti byli často citliví v otázkách sociální spravedlnosti a zároveň se velmi ostře stavěli proti rasismu a xenofobii, ať už namířeným proti komukoliv. V 60. letech se proto řada židů – včetně mnoha rabínů – postavila na stranu Afroameričanů v boji za občanská práva a proti rasové segregaci.

Podobné postoje americké židy opět stavěly spíše do tábora podporovatelů Demokratické strany, kde řada z nich také dosáhla na vysoké politické posty. Zmínit lze například Joea Libermana a Bernieho Sanderse, kteří se stali vážnými kandidáty na amerického prezidenta, či Rahma Emmanuela, který byl za prezidenta Obamy ředitelem Bílého domu.

Ve vrcholné politice se prosadilo pod hlavičkou Demokratů i mnoho dalších židovských kongresmanů, senátorů a dalších osobností. Židy je samozřejmě možné najít – byť ve výrazně nižším počtu – i v řadách republikánů, kde je nejznámější osobností politolog a bývalý ministr zahraničí Henry Kissinger.

Americko-izraelské spojenectví

Ve všeobecném povědomí světové veřejnosti je dlouhodobé americko-izraelské strategické spojenectví. Mnoho lidí si ho dává do souvislosti právě s výraznou americkou židovskou komunitou. To ale není úplně přesné.

V USA hraje v tomto ohledu důležitou roli i řada stoupenců některých protestantských církví (tzv. evangelikálních), které podporují Izrael na základě specifické politické teologie. Věří mimo jiné v to, že výrazně proizraelská politika a podpora židovského přistěhovalectví do Izraele uspíší druhý příchod Ježíše Krista. Řada křesťanů z podobných důvodů podporuje i největší zájmovou organizaci, která lobbuje za americko-izraelské vztahy: AIPAC (Americko-izraelský výbor pro veřejné záležitosti).

Většina amerických židů Izrael rovněž podporuje, ale spíš z liberálnějších postojů než různé konzervativní lobbistické skupiny. V praxi to může znamenat, že nemusí automaticky podporovat všechny kroky izraelských vlád (například s ohledem na izraelsko-palestinské vztahy). V náboženských otázkách se pak mohou dostávat do konfliktu s izraelskými ortodoxními institucemi, které jsou velmi kritické vůči liberálním židovským proudům v USA.

Americká židovská komunita je početně srovnatelná s o něco větší komunitou izraelskou. Ta americká je ale svou strukturou a přítomností různých liberálních proudů výrazně komplexnější. Nežije také v prostředí trvalého politického napětí, jako je tomu v Izraeli.

Na druhou stranu ale má dnes mnoho amerických židů obavy z přicházejícího prezidenta Trumpa, proti kterému také většina z nich hlasovala (70 % volilo Hillary Clintonovou). Trump je poměrně silně provázaný s politickými kruhy, které neměly v minulosti daleko k rasismu či přímo antisemitismu, který se dokonce objevil i v jeho volební kampani. Ani fakt, že si Trumpova dcera Ivanka vzala za manžela věřícího židovského byznysmena, ze kterého Trump učinil svého poradce, většinu amerických židů zřejmě zatím příliš neuklidnil…    

  Americké židovské komunity.

Z Oděsy do Hebronu. Vzestup izraelské pravice (recenze)

Colin Shindler: The Rise of the Israeli Right. From Odessa to Hebron. Cambridge University Press. New York 2015 (recenze - book review)
Vyšlo v Lidových novinách - Orientaci, 14. 1. 2017

Málokterá část světa byla z politologického pohledu tak detailně pokryta jako Izrael a Palestina, takže mezi zahraničními publikacemi lze už jen obtížně najít nějakou originální práci. Přesto Shindlerův portrét vývoje izraelské pravice vyniká svou komplexností. Oděsa v názvu knihy symbolizuje rodiště nestora izraelské pravice Vladimíra Žabotinského, jež položil základy revizionistického sionismu, který se už hluboko před rokem 1948 ideologicky střetl s Ben Gurionovou levicí. Hebron v titulu publikace pak ztělesňuje současné ultrapravicové židovské osadníky. Pokud člověk porozumí jejich myšlení, pochopí i logiku vývoje politického proudu, který od 70. let zásadně ovlivňuje izraelskou politiku i konflikt s Palestinci. Od prvního vítězství Likudu ve volbách v roce 1977 se původně značně „levicový“ Izrael začíná stále více stávat „pravicovým“ a přináší sebou mj. i dlouhodobou dominanci politiků jako je Benjamin Netanjahu. 

Překlad knihy by mohl být osvěžením pro studium izraelsko-palestinské problematiky u nás, kde je toto téma velmi populární. Je však stále formováno spíše na základě heroizující beletrie a historiografie, případně na sympatiích k jedné ze stran konfliktu, než na kritickém myšlenkovém odstupu a na tvrdých datech.  

Hardly any part of the world has such a detailed coverage from the political science perspective as Israel and Palestine. So it is quite difficult to find some original work among myriads of publications on this topic. Yet Shindler´s portrait of the development of the Israeli political right stands out for its complexity. Town Odessa in the book title symbolizes the birthplace of the doyen of the Israeli right Vladimir Jabotinsky, while Hebron embodies the contemporary far-right Jewish settlers. If one understands their thinking, understands also the logic of development of the political currents which since seventies fundamentally influenced Israeli politics and the conflict with the Palestinians. Since the first victory of Likud in the elections in 1977, the originally very "leftist" Israel is becoming increasingly more "right-wing". This tendency also brought a long-term dominance of politicians like Benyamin Netanyahu.     

úterý 10. ledna 2017

Dramatický příběh katolíků v USA

Protikatolická karikatura
z první poloviny 20. století
Další ze série článků "Po stopách americké tolerance a nenávisti" (3. díl)

V prvním díle této série článků jsem mimo jiné zmínil silný protestantský charakter raných Spojených států, které se vymezovaly vůči „Starému světu" a „starým pořádkům", často ztělesňovanými katolickou církví a papežskou mocí. Mnozí z evropských osadníků v tehdy ještě britských koloniích severní Ameriky byli členové katolíky pronásledovaných komunit, případně pocházeli z anglosaského protestantského prostředí, kde byl silný antikatolicismus.

V Novém světě ale ve stejnou dobu našla útočiště i řada katolíků, byť byli vůči různým protestantským směrům ve výrazné menšině. V roce 1775 představovali katolíci přibližně 1,5 procenta z tehdejších celkových 2,5 milionů Američanů. Mezi 204 různými osobnostmi, které jsou řazeny mezi americké „otce zakladatele" (tzn. ti, kdo podepsali deklaraci nezávislosti, americkou ústavu, případně byly členy prvního kongresu atd.) byli katolíci tři.

Katolický jih a východ

Nová americká ústava výslovně zakotvila sekularismus, avšak zároveň i náboženskou svobodu a zákaz jakékoliv formy náboženského pronásledování. To vše se vztahovalo i na katolíky. V roce 1789 tedy byla založena Baltimorská arcidiecéze a jejím prvním arcibiskupem se stal jezuita John Carroll z Marylandu.

Měl mj. významný podíl na založení známé katolické univerzity v Georgetownu a dva jeho bratři – Daniel Carroll a Charles Carroll – patřili do zmiňované trojice katolíků v řadách „otců zakladatelů" (třetím byl Thomas Fitzsimons z Pensylvánie).

Jak se teritorium Spojených států v průběhu 19. století zvětšovalo, získávaly USA v jižních částech také silnější katolický charakter. Ten souvisel hlavně s vlivem španělského a mexického katolicismu na těchto územích. V pozdějších dobách ještě více zesílilo přistěhovalectví z Latinské Ameriky, takže katolicismus je na dnešním Jihu velmi významný fenomén. V Santa Fé v dnešním Novém Mexiku se nachází také nejstarší dochovaná křesťanská sakrální stavba v USA – katolická misie Svatého Michala (Miguela) z roku 1610.


Velký nárůst americké katolické populace v 19. století souvisel především se silnou imigrací z území dnešních států, jako je Irsko, Polsko či Itálie a rovněž z katolických částí Německa. Často se jednalo o velmi chudé lidi, což byl hlavně případ Irů v době irského bramborového hladomoru (1845–1852), kterých tehdy uprchlo do USA několik set tisíc.

V současnosti se více než deset procent Američanů hlásí k irským kořenům – včetně prezidentů Obamy, Bushů a dalších –, což představuje více než třicet milionů lidí. Pro srovnání: v současném Irsku a Severním Irsku žije necelých sedm milionů obyvatel. Také prvním americkým kardinálem se stal v roce 1875 irský katolík John McCloskey.

Irové, ale i další katolíci se tehdy často usazovali hlavně na východě USA, takže nejvýrazněji katolickým státem je dnes Massachusetts s hlavním městem Boston.

V této části USA jsou také nejsilnější irsko-katolické tradice, přičemž nejznámější z nich je určitě jarní oslava svátku Svatého Patrika – patrona Irska –, ze kterého se stala v mnoha místech na východě USA populární veselice. V tu dobu se řada Američanů – bez ohledu na to, zda mají irské kořeny – obleče co nejvíce do tradiční irské zelené barvy a za obecného nadšení teče proudem tradiční irský alkohol, jako pivo Guinness či whisky Jameson. (Traduje se, ale ne zcela přesně, že dublinskou whisky Jameson pijí tradičně katolíci, zatímco protestanté z Ulsteru tamní bushmillsku.) 

Vzepětí antikatolicismu

Při oslavě svátku Sv. Patrika v Hartfordu
se v průvodu objevily i připomínky katolických obětí
severoirského konfliktu.
Dnes jsou Irové a další katolické národy naprosto integrováni do americké společnosti a málokoho by napadlo, že to není zase tak dlouho, co byli katolíci pro svou víru v USA nejen diskriminováni, ale na určitých místech někdy dokonce čelili nebezpečí smrti. Zvláště v 19. století vzbuzovali v USA katoličtí Irové, Italové a Poláci negativní emoce, které vykazují řadu analogií s dnešní vlnou xenofobie v Evropě. Pro řadu Američanů byl v 19. století katolicismus podobně nepřijatelný, jako je pro mnoho Evropanů dnes islám.

Vnitronáboženská napětí v rámci křesťanství a dědictví krvavých náboženských válek mezi protestanty a katolíky bylo pevně zakotveno v teologii i mysli mnohých amerických protestantů. Příchod velkého množství katolíků do tehdy dominantně protestantských USA v polovině 19. století, který postupem času přispěl k tomu, že se z katolicismu stala největší americká církev, představoval pro mnohé protestanty návrat obav, před kterými mnozí z nich (či jejich předků) do Ameriky prchali.

Není bez zajímavosti, že řada amerických protestantů pocházela původem ze severního Irska a příchod katolických Irů z jižní části ostrova pro ně byl oživením tradičního katolicko-protestantského sporu.

V teologii řady protestantských církví ztělesňovala katolická církev „Děvku babylónskou" ze Zjevení svatého Jana (Apokalypsy) a sám papež byl považován za Antikrista. Odpor vůči katolíkům živil i fakt, že řada z nich, hlavně Irů, byla extrémně chudých a do puritánské Ameriky přinášeli také alkoholismus. Chudoba a bída tak ještě více posouvala katolíky do role obětních beránků za různé společenské problémy.

Proti katolické, obzvláště irské, imigraci se v polovině 19. století v USA zvedlo tzv. „nativistické hnutí" nacionalistických protestantů, kteří začali organizovat i násilné akce. Několik katolických kostelů a konventů lehlo popelem. V roce 1855 se v Kentucky odehrálo „Krvavé pondělí", kdy bylo při pogromu zlynčováno 22 katolíků.

Kolik procent Američanů se hlásí k irským kořenům. 
Ke znovuoživení nativismu došlo ke konci 19. století s dalšími imigračními vlnami. V USA se v druhé polovině 19. století také rozhořel souboj o financování katolických a protestantských škol ze státních rozpočtů. Mnoho Američanů totiž spatřovalo v katolických školách nebezpečný nástroj papežské indoktrinace.

Další dimenzi dal americkému antikatolicismu vývoj Ku-Klux-Klanu (KKK), hlavně pak v jeho druhém období (1915–1944). Po Afroameričanech to totiž byli hlavně katolíci a židé, kteří se stali terčem jeho nenávisti. Členové klanu však obviňovali katolíky z poměrně protichůdných postojů: jednak jim vyčítali teokratizaci americké společnosti prostřednictvím pronikání papežského vlivu do USA a na druhou stranu katolíky obviňovali i „zavlékání komunistických myšlenek", protože řada chudších katolíků sympatizovala s levicí.

Nejen extremisté z KKK, ale i řada běžných Američanů podezřívala katolický klérus a instituce ze zasahování do politiky. To bylo pro mnoho Američanů důkazem nekompatibility katolicismu s demokracií a americkými hodnotami. Na vysoké politické úrovni se to projevilo ještě v roce 1928, kdy běžela prezidentská kampaň.

Demokratickým kandidátem byl tehdy nominován guvernér New Yorku, katolík Alfred Smith. Bez ohledu na kvality se stal velmi rychle terčem pomluv tisku i veřejnosti, a to především kvůli své víře a kvůli obavám, že papež bude „přes něj tahat za nitky americké politiky". Smith se rovněž rezolutně stavěl proti vlivu KKK a zároveň kritizoval tehdejší přísnou prohibici. Mnozí puritánští protestanté, kteří více či méně tajně sympatizovali s KKK, ho následně obvinili z podpory alkoholismu. Ve vypjaté atmosféře pak byl Smith jednoznačně poražen protestantským republikánem Herbertem Hooverem.

Volební placka katolíka Alfreda Smithe
z roku 1928.
V době kolem druhé světové války antikatolicismus v americké politice ještě několikrát rezonoval, avšak jeho intenzita slábla a postavení katolíků jako „občanů druhé kategorie" se postupně vytrácelo. Dlouhá kapitola amerického antikatolicismu byla zřejmě definitivně uzavřena zvolením katolíka irského původu J. F. Kennedyho do úřadu prezidenta v roce 1961.

V rovině obecné katolíci – jako i ostatní americké menšiny – v politice inklinovali spíše k Demokratům. K většímu sblížení s protestantskými Republikány však došlo v období Ronalda Reagana, a to na základě jejich náboženského konzervativismu (kritika antikoncepce, LGBT práv atd.). Typickým příkladem katolického Republikána jsou například známí politici jako Newt Gingrich či Rudy Giuliani.

Naopak mezi současné známé demokratické politiky katolického vyznání patří dosluhující viceprezident Joe Biden či současný kalifornský guvernér Jerry Brown. Několik katolíků je také mezi soudci Nejvyššího soudu včetně jeho současného předsedy Johna G. Robertse.

Katolický radikalismus

Ve 30. letech se v USA stal velmi známou osobností římskokatolický kněz z Michiganu Charles Coughlin (1891–1979). Za svou popularitu vděčil nejen svému řečnickému umění, ale také tehdejšímu modernímu médiu – rozhlasovému vysílání. Stal se vůbec jedním z prvních široce známých „mediálních duchovních" a svým vlivem a popularitou o několik desetiletí předběhl pozdější „televangleisty", jako byl Billy Graham a Jerry Falwell, či televizní imámy na Al-Džazíře.

Coughlinovy plamenné rozhlasové projevy se však radikalizovaly. Nejenže v nich tvrdě napadal Rooseveltův „New Deal", ale v projevech byl stále zřetelnější i antisemitismus a sympatie s Mussolinim a Hitlerem. Mnoho představitelů americké katolické církve začalo Coughlina silně kritizovat, ale páky na něj měl tehdy v rámci církevní hierarchie jen detroitský arcibiskup Michael Gallagher, který s ním sympatizoval.

Vysoká míry svobody slova, zaručená v prvním dodatku americké ústavy, neumožňovala nikomu hlásání nenávisti zakázat. Postupem času však Coughlin stále více ztrácel přístup do médií, až nakonec během druhé světové války jeho vliv dramaticky poklesl. Farářem však zůstal až do roku 1966.

Jeden z radikálních projevů pátera Coughlina 
ze 30. let minulého století.

Náboženský radikalismus, který v některých případech přerostl až v teror, je v USA příznačný spíše pro okrajové protestantské skupiny než pro katolíky. V této souvislosti byly v 90. letech minulého století známé případy teroristických útoků na lékaře a kliniky provádějící potraty. Velmi medializované bylo také obléhání fanatické protestantské sekty v texaském Waco.

Pokud se v posledních desetiletích dostala americká katolická církev do spojitosti s nějakými formami násilí, nemělo to většinou co do činění s politikou. Jednalo se totiž hlavně o případy trestných činů zneužívání mladistvých některými duchovními, které byly odhaleny novináři deníku The Boston Globe v roce 2002. Tato a některé další kauzy následně vyvolaly kritickou reflexi i uvnitř samotné církve.

V kontextu tohoto článku je však třeba zmínit, že druhého největšího teroristického útoku v dějinách USA – útoku na federální budovu v Oklahoma City v roce 1995, při kterém zahynulo 168 lidí – se dopustil katolík Timothy McVeigh. Podle politologa Marka Jurgensmeyera hrály v jeho uvažování motivy inspirované rasistickým mezikonfesním hnutím „Křesťanská identita".

Obecně lze konstatovat, že americký katolicismus měl k politickému radikalismu vždy velmi daleko. Osočování katolíků ze snahy ovládnout USA a zavádět „staré pořádky a papeženství", se spíše než realitě blížily tradičním antisemitským stereotypům o „židovské světovládě". Ostatně antisemitismus se v USA také objevoval a vycházel obvykle z podobných kruhů jako radikální antikatolicismus: hlavně z řad části bílých jižních protestantů.

Ke katolicismu se v současných Spojených státech hlásí přibližně čtvrtina obyvatel, tedy přes 80 milionů lidí. Je velmi pluralitním náboženstvím, v němž lze narazit jak na hluboce konzervativní skupiny, tak i na velmi otevřené katolické liberály.

Dnešní katolicismus je také výrazně spojený se španělsky mluvícími Američany i s ekonomickými migranty z Latinské Ameriky. Nově zvoleným prezidentem USA je protestant (alespoň ve formálním slova smyslu) Donald Trump, který se mj. těší podpoře řady bigotních evangelikálů, kteří se zároveň proti imigrantům silně vymezují. Až čas tedy ukáže, jestli je konfliktní linie mezi katolíky a protestanty v americké společnosti definitivně zahlazená.