Hlava XXII. v Gaze

Více než půl roku od začátku války v Gaze nejsou stále na obzoru nějaké jasnější scénáře vývoje, které nastanou, až válka skončí. Takovouto situaci na sklonku roku 2023 málokdo předpokládal. Rozlohou velmi malý a pravidelně geometricky tvarovaný region Gazy, který má pouhých 365 km2 (Praha má 496 km2), a není navíc geograficky nijak komplikovaný, protože se jedná o písčitou nížinu na březích Středozemního moře. Ze začátku se tedy zdálo, že se bude jednat o několikadenní, maximálně několikatýdenní, záležitost. Přesto se jedna z technologicky nejvyspělejších armád světa dostala do problémů. Pásmo Gazy sice postupně obsadila od severu až ke městu Rafah, které se rozkládá na obou stranách hranice pásma Gazy a Egypta, ale že by byl Hamás u konce s dechem, zatím není vůbec zřetelné. Hamás odpaluje čas od času salvy raket na Izrael – někdy i z míst, která byla už „vyčištěna“ izraelskou armádou. Podobně tak i nejvyšší vůdcové militantních operací Hamásu stále unikají a jsou zřejmě ukryti někde ve stovky kilometrů dlouhém labyrintu chodeb a tunelů pod písčitým povrchem Gazy.  

V ulicích Jeruzaléma (červen 2024)

Míra destrukce, která tuto vojenskou operaci provází, je obrovská. Teroristický útok Hamásu ze 7. října 2023 způsobil bezprecedentní utrpení Izraelců a solidaritu velké části světa. Mnoho aspektů charakteru izraelské vojenské operace v Gaze, která se naplno rozjela na konci loňského října však přineslo nekončící bolest zase pro Palestince z Gazy. K nim se tak výrazná část solidarity světa přesunula. 

Izraelská armáda se v Gaze uchýlila k vojenské doktríně „Dahíja“, používané v asymetrických konfliktech s nestátními ozbrojenými aktéry typu Hamásu či libanonského Hizballáhu. Při ní jsou často komplexně – a bez ohledu na obrovské civilní ztráty – ničeny i civilní cíle, které jsou či mají potenciál být využívány nepřítelem. Autorem pojmu samotného označení vojenské doktríny je izraelský generál Gadi Eizenkot, který byl až do poloviny června 2024 členem izraelského válečného kabinetu. Název byl inspirován jménem bejrútské čtvrti Dahíja, která byla v roce 2006 v odvetném útoku proti Hizballáhu těžce poškozena izraelským bombardováním. Využívání podobných metod asymetrického válčení Izraelem, spojených s ničením civilní infrastruktury, jde však mnohem hlouběji do historie – viz například izraelská strategie během války v Libanonu v roce 1982. A hlubší původ izraelských vojenských a protipovstaleckých postupů je možné vysledovat dokonce i v tvrdých protiteroristických operacích Britů během existence mandátu Palestina (1923–1948). Tyto strategie se obvykle ukázala úspěšné jen z krátkodobého hlediska. Dlouhodobě se však proti jejich proponentům obracely: Britové opouštěli v roce 1948 mandát s velmi pošramocenou pověstí nejen u Arabů, ale i u Židů. A tvrdé izraelské angažmá v Libanonu v roce 1982 ochránilo severní hranici Izraele jen nakrátko. Navíc přispělo ke vzniku Hizballáhu.   

Využívání civilních infrastruktur je jednou z taktik Hamásu, která dává Izraeli záminku k aplikaci „Dahíje“. Přitom obě strany své strategie navzájem dobře znají a jsou schopné jich velmi dobře využít k mobilizaci vlastní i vysvětlit ji svým podporovatelům. Izrael navíc operuje s faktem, že v dnešní Gaze není vždy jasná hranice mezi tím, kdo je pouhý civilista a kdo už má vazby na Hamás. Podobně tak Izrael kalkuluje s faktem, že Hamás může využívat v terorismu a bojích i některé dospívající děti. Vzniká tak cyklický kruh mimořádně destruktivního násilí, přičemž oběťmi této „Hlavy 22“ jsou nyní už několik měsíců hlavně civilisté v Gaze. Ti představují – ať jde prakticky o jakoukoliv definici bojovníka Hamásu – většinu z dnes už více než 37 000 mrtvých. Zatímco ozbrojenci Hamásu jsou v médiích prakticky neviditelní, PR Izraele a jeho armády nesmírně utrpělo třeba už jen příspěvky, které někteří izraelští vojáci v Gaze zveřejňují na svých sociální sítích.  

Ozbrojené křídlo Hamásu je více než půl roku trvající vojenskou operací v mnoha ohledech oslabeno, ale jeho fragmenty projevují neutuchající vůli bojovat a nevzdat se. To v očích premiéra Benjamina „Bibi“ Netanjahua a izraelské armády tak stále vytváří důvod pro pokračování v kontroverzní vojenské strategii. Přesto však nemá izraelský premiér bianco šek na její neomezené prodlužování. Izraelský válečný kabinet se totiž v polovině letošního června rozpadl, poté, co z něj odešli Benny Ganc a zmiňovaný generál Eizenkot. Oba reprezentovali ve válečném kabinetu opoziční alianci Národní jednota vedenou právě Gancem. Ten dal Netanjahuovi nedávno ultimátum, které určil na letošní 8. červen, jako hranici dokdy musí „Bibi“ podpořit Gancův šestibodový strategický plán: 

1. Dosáhnout návratu izraelských rukojmích vězněných Hamásem. 

2. Zásadně omezit nadvládu Hamásu nad Gazou, demilitarizovat ji a získat nad teritoriem izraelskou bezpečnostní kontrolu.

3. Vytvořit mezinárodní civilní mechanismus správy Gazy, včetně amerických, evropských, arabských a palestinských prvků, které by sloužily jako základ pro budoucí alternativu, kterou nebude ani Hamás a palestinský prezident Abbás.  

4. Navrátit obyvatelstvo severního Izraele (ohroženého konfliktem s Hizballáhem) do jeho domovů do 1. září 2024 a zajistit situaci v regionu západního Negevu sousedícím s Gazou (Poznámka: severní hranice Izraele a posílený konflikt s Hizballáhem je dalším velmi napjatým bodem dnešního dění).  

5. Pokročit v normalizaci se Saúdskou Arábií jako součástí procesu vytvoření aliancí proti Íránu a jeho spojencům.

6. Přijmout rámec pro vojenskou službu pro všechny (tady hlavně ultraortodoxních) Izraelců.

Bylo celkem zjevné, že pro Netanjahua nebude splnění tohoto plánu realistické. Přesto celkem přehledně vymezuje, jaké jsou základní požadavky jádra izraelské opozice, což může determinovat k čemu může teoreticky dojít, pokud by „Bibi“ z nějakého důvodu o svoji politickou moc přišel. Ten se jí však dlouhodobě a tvrdošíjně – a nutno říci, velmi úspěšně – drží. K tomu, aby uspěl však musí vybalancovávat i stranu svého kabinetu, na které sedí ultrapravicoví ministři reprezentující nejtvrdší jádro izraelských osadníků. Jedná se hlavně o Itamara Ben Gvira a Becalela Smotriče. Ti se po Gancově odchodu z válečného kabinetu dožadovali zahájení politiky obnovení osadnické činnosti v Gaze i přímo vlastního vstupu do válečného kabinetu. Zde pro upřesnění doplňuji, že šlo prakticky jen o šestičlenný orgán ustavený ve specifickém válečném stavu. Tyto požadavky byly i pro Netanjahua přes čáru, takže na tlak ultrapravicových ministrů zareagoval jeho poněkud šalamounským rozpuštěním. 

Vnitropolitická izraelská situace se tak prakticky vrátila do politických kolejí před 7. říjnem, kdy byl Ganc předsedou izraelské opozice. Zároveň je zjevné, že válečný kabinet bude i nadále fungovat, avšak spíš neformálně – což v praxi znamená, že bude založen hlavně na komunikaci mezi Netanjahuem, ministrem obrany Joavem Gallantem z Likudu (který má však s premiérem dlouhodobě komplikovaný politický vztah), ministrem strategického plánování Ronem Dermerem z Likudu a Arje Dérim, hlavní osobností vládní strany Šas (byť Déri stojí kvůli korupčnímu skandálu mimo vládu). Konzultovat však už Bibi nebude ani Gance ani Eizenkota, ale zřejmě ani extremistické ministry. Jejich podpora však zůstává klíčová pro politické vážky Netanjahuova přežití v čele vlády, kdy právě oni představují potřebné hlasy v Knesetu, která „Bibimu“ zaručují nadpoloviční podporu poslanců. Toho jsou si dobře vědomi. Zároveň jde ale i o jistou hru, ve které i Ben Gvir dobře ví, že pokud by Bibiho vládě svým odchodem podrazil nohy, zřejmě už nikdy by nebyl do žádné vládní koalice přizván. A Netanjahu naopak ví, k jaké hranici až může zajít, aby si „bengvirovce“ přespříliš neznepřátelil. Jde tedy o symbiózu, která nejradikálnější pravicovou vládu v izraelské historii může udržet ještě nějaký čas u moci.   

Ben Gvir - záchranný pás Netanjahua
(billboard v Tel-Avivu, červen 2024)

Katastrofa způsobená válkou v Gaze je komplexní na mnoha úrovních, přičemž židovské Izraelce dnes nejvíce tíží osud unesených a zároveň i stále zvětšující se počet padlých vojáků (od 7. října 2023 jich přišlo o život více než 750). Ostatně jde dnes už o druhou nejdelší válku v izraelské historii (tou první je stále válka za nezávislost z let 1948-49). Protesty izraelské veřejnosti proti vládě se tak postupně svou intenzitou vracejí k období před 7. říjnem 2023. Tehdy probíhaly mohutné protivládní demonstrace, které však nesouvisely s Gazou ani jiným konfliktem s Palestinci, ale s Netanjahuovou antidemokratickou soudní reformou. 

Minulý týden jsem se vrátil z Jeruzaléma a zaznamenal jsem mj., že požadavky na návrat unesených jsou v dnešním Izraeli všudypřítomné, a to ať už více oficiálními postery, tak i řadou různých neformálních graffiti, nápisů a po domácky zhotovených plakátů. Zároveň je však mezi většinou židovských Izraelců cítit odtrženost od osudu Palestinců a utrpení prostých lidí v Gaze. Například ve Východním Jeruzalémě, kde žijí velké arabské komunity obyvatel, si zdejší lidé podobným způsobem oběti z Gazy připomínat nemohou.  Ze strany izraelských úřadů by jim totiž hrozily problémy. 

Bez ukončení utrpení Gazanů a zároveň vytvoření reálných perspektiv pro ně však Hamás zřejmě nikdy zničen a poražen nebude. „Nezničitelnost“ tohoto extremistického hnutí je dána do značné míry právě dlouhodobě špatnou izraelskou politikou vůči Gaze, a aktuálněji pak formou probíhající vojenské operace. Hamás dobře ví, jak má různých podob útlaku vlastního obyvatelstva využívat. Pokud se tedy izraelská strategie vůči Gaze v budoucnu zásadně nezmění, militanty Hamásu možná na čas tvrdá vojenská operace oslabí, ale „zmizí“ jen zdánlivě. Na základě děsivých zkušeností ze současné války je zde totiž více než kdy dříve možnost, že část současné generace nezletilých z Gazy může být zárodkem další generace radikálů. 

Sama společnost Gazy musí pracovat na své proměně, ale nesmíme zapomínat, že jsme stále v prostředí asymetrického konfliktu. A při jejich řešení je vždy o něco důležitější přístup té silnější strany. Izrael by tak měl po válce svůj přístup ke Gaze zásadně změnit. Avšak nikoliv v rovině větších represí a další a sofistikovanější izolace Gazy – ale věcně v tom smyslu, aby přispěl k deeskalaci a deradikalizaci Gazy. Pokračování ve starých chybách by totiž přineslo jen další rovinu „nekonečnosti“ izraelsko-palestinského konfliktu.   

-MČ-  

Redakčně zkrácený text vyšel v Deníku N, 20. 6. 2024

Izraelsko-palestinská cesta k 7. říjnu 2023

Starší verze tohoto textu vyšla v časopise Dějiny a současnost, 10/2023

Jeden z největších teroristických útoků v lidské historii, který mělo na svědomí palestinské hnutí Hamás, proběhl v kontextu již téměř staletého trvání izraelsko-palestinského konfliktu. Následující text se nebude pokoušet analyzovat jej v celé šíři, ale zaměřit se hlavně na vývoj, který předcházel zmiňovanému útoku Hamásu a následné izraelské vojenské operaci.   

V Hebronu (foto MČ, přibl. 2015)

Podstatné rysy izraelsko-palestinského sporu se oproti minulosti v posledních dekádách nijak zásadně nezměnily. Ze své podstaty šlo z hlediska typologie symetrie konfliktů (viz např. zde) stále o konflikt výrazně asymetrický. Na straně izraelské se totiž nachází jedna z nejlépe vyzbrojených a technologicky nejrozvinutějších armád světa, na palestinské se straně oproti minulým desetiletím násilí více defragmentované a soustředěné v podstatě na aktivity dvou skupin – Hamás a Palestinský islámský džihád.

Pokud se podíváme, v jaké fázi se nacházel v předvečer útoku izraelsko-palestinský mírový proces, který nadějně začal v 90. letech minulého století, je možné konstatovat, že byl ve fázi  hluboké stagnace. Ta počala již v roce 2000, přičemž však byla ještě o několik let později přerušena mezinárodními diplomatickými pokusy (např. The Road Map to Peace). Následný řetězec vlád izraelského premiéra Netanjahua však snahy o jeho oživení odstavil na slepou kolej. Na jednu stranu chtěl Netanjahu tuto svou politickou koncepci kompenzovat jistými ekonomickými ústupky a stimuly vůči Palestincům, v politické a vojenské rovině však ještě posílilo prohlubování okupačního statu quo doprovázeného zvýšenou expanzí izraelských osad. 

Oficiální politika Palestinské autonomie se stávala v průběhu stagnace mírového procesu stále více zkostnatělou a zkorumpovanou. Velmi důležitou roli sehrál také rozkol palestinské politiky a společnosti, který proběhl po vítězství politického křídla Hamásu v palestinských volbách v roce 2006. To ale tehdy nezvítězilo ani tak kvůli radikalismu křídla ozbrojeného, ale hlavně skrze boj proti korupci, která tehdy mj. velmi silně ovládala struktury Fatahu. Povolební konflikt Fatahu a Hamásu vedl k pučům a menší občanské válce, která vytvořila politický dualismus, který od sebe politicky oddálil Západní břeh a pásmo Gazy. Tento rozkol ukončil pragmatičtější politické ambice Hamásu vládnout palestinské společnosti jako celku. Daleko více se pak soustředil na politickou kontrolu pásma Gazy, přičemž jeho ozbrojené křídlo – Kasámovy brigády – zůstaly nadále aktivní.   

Právě Hamás tak byl od roku 2007 hlavním aktérem násilí z palestinské strany a palestinské sekulárně-nacionalistické skupiny v tomto ohledu zcela marginalizoval. Někdy mu v pásmu Gazy sekundoval i podobně ideologicky zabarvený Palestinský islámský džihád, který ale co do popularity i vlivu zůstával tradičně ve stínu Hamásu. 

Co se týká vývoje strategií teroru ze strany Hamásu, rovněž ty se oproti období druhé intifády (2000–2005) značně posunuly. Zatímco dříve prováděl Hamás sebevražedné útoky v izraelských městech, tak po izolaci v pásmu Gazy v r. 2007 od nich ustoupil a zaměřil se na rozvoj raketových technologií. V těch dosáhl – za občasné technologické podpory z Íránu – pokroků. Svou vojenskou silou však zůstával s izraelskou armádou nadále nepoměřitelný.

Hamás však s touto disproporcí asymterického konfliktu – kdy nemůže slabší strana nikdy silnějšího protivníka porazit – evidentně počítal. K tomu, aby neprohrál, mu totiž stačilo jen občasně svého nepřítele konfrontovat a zároveň se od něj nenechat zlikvidovat. Takto postupovalo ozbrojené křídlo Hamásu přibližně patnáct let. Intenzitou a brutalitou útoku ze 7. října 2023 tak Hamás velmi překvapil, nejvíce pak izraelské bezpečnostní struktury, které mají na starost monitorování a predikci činnosti hnutí.  

Kontext Arabského jara

V roce 2011 se v okolí Izraele a Palestiny rozhořely protesty Arabského jara. Ty sice zarezonovaly i mezi Palestinci, ale bez nějakého hlubšího dopadu. Ani v okolním arabském světě nakonec nevedly k širšímu uvolnění a demokratizaci, které by mohly na řešení izraelsko-palestinského konfliktu pozitivně působit z vnějšku. Spíše naopak – vlna násilí nedořešený izraelsko-palestinský spor zastínila. Nové občanské války v Sýrii, Libyi a Jemenu během několika málo měsíců usmrtily více lidí, než bezmála století izraelsko-palestinského sporu. To ho posunulo do poněkud jiného světla, ve kterém už ho bylo třeba daleko více chápat nikoliv jako dominantní a médii protežovaný konflikt, ale jen jako jeden z důležitých sporů rozbouřeného Blízkého východu. 

Na izraelsko-palestinský konflikt měly důsledky Arabského jara ještě jeden významný dopad: Urychlily proces sbližování mezi některými arabskými zeměmi a Izraelem. Ten započal už dříve před arabským jarem, ale akcelerovala ho hlavně politika prezidenta Obamy. Naznačila postupné omezování amerického vlivu na Blízkém východě. Také obavy z destabilizace geopolitického statu quo na Blízkém východě, se kterým začalo Arabské jaro otřásat, byly dalším důvodem, který nakonec diplomaticky sblížil Izrael s arabskými zeměmi jako Spojené arabské emiráty a Bahrajn. Jednalo se o takzvané Abrahámovské dohody, které byly zprostředkovány v roce 2020 Jaredem Kushnerem, americkým vyjednavačem pro Blízký východ a zeťem prezidenta Trumpa v jedné osobě. Vzápětí následovalo i uzavření diplomatických styků Izraele se Súdánem a Marokem. Do jisté míry se prohloubily též izraelské kontakty s nejkonzervativnějším islámským režimem v oblasti, se Saúdskou Arábií, byť nenabyly podoby oficiálních diplomatických styků. A byl zde ještě jeden důležitý faktor arabsko-izraelského sbližování – posilování íránského vlivu na Blízkém východě. V roce 2015, tedy rovněž za Obamovy éry, došlo totiž k uzavření tzv. Íránské jaderné dohody mezi Íránem a pěti stálými členy Rady bezpečnosti OSN: Čínou, Francií, Ruskem, Spojenými státy a Velkou Británií, společně s Německem a Evropskou unií. Jak Izrael, tak sunnitské konzervativní režimy Íránu nevěřily a obávaly se, že jaderná dohoda íránský režim výrazně posílí a ani nezabrání íránskému vývoji nukleárních zbraní.    

Abrahámovské dohody před 7. říjnem 2023 (Zdroj: GIS)

Pro Palestince se posílení izraelského spojenectví s některými arabskými státy – navíc uzavřené Netanjahuem – stalo signálem, že přinejmenším významná část arabského světa už nemusí přikládat jejich osudu takovou váhu jako v uplynulých dekádách. Jinými slovy: Mír arabského světa s Izraelem už nemusel být nutně podmíněný spravedlivým vyřešením izraelsko-palestinského sporu. Netanjahuův establishment se tak namísto „conflict solution“ prostřednictvím mírového procesu, pohyboval kolem pojmu „conflict management“. Je možné, že jednou z příčin radikalizace Hamásu, která vedla k útoku ze 7. října 2023, byla právě snaha zabránit „normalizaci“ vztahů s dalšími arabskými zeměmi, hlavně pak Saúdskou Arábií, se kterou v době útoku vedl Izrael intenzivní diplomatická jednání.  

Se sousedními státy jako Sýrie a Libanon izraelské vztahy setrvávaly v permanentním napětí i v kontextu „normalizace“ s arabskými zeměmi. Také s Jordánskem se měly v netanjahuovské éře spíše tendenci zhoršovat, byť vzájemnou mírovou smlouvu ani diplomatické vztahy to výrazně neohrozilo. Otázkou zůstávají pragmatické postoje Turecka, které pod vedením prezidenta Erdoğana hřímá na podporu Palestinců (mj. i po útocích ze 7. října) a čile komunikuje s Hamásem, přičemž v minulosti v analogických situacích v podstatě paralelně provádělo s Izraelem byznys, včetně zbrojního.  

Globální proměny

Dění na Blízkém východě velmi poznamenávají i proměny globální geopolitiky. Ze světa unipolárního, dominovaného po rozpadu Sovětského svazu Spojenými státy, se posunul více k multipolaritě, což je v některých částech Blízkého východu zvláště patrné. Američané tak již počínaje prezidentem Obamou (v čemž ale pokračoval i Trump) přestali ztrácet energii i čas na řešení konfliktů, kterým se ještě donedávna velmi věnovali. Izraelsko-palestinský konflikt tak v jejich pozornosti klesl přinejmenším za konflikt na Ukrajině a napjaté vztahy s Čínou. Navíc se Američané i sami doma začali potýkat s vážnými autokratickými tendencemi. To se ostatně za éry prezidenta Trumpa negativně promítlo i do amerických snah být v případě Izraele a Palestiny od dob mírového procesu 90. let „čestným zprostředkovatelem“ (honest broker). Trump totiž v mnohém ignoroval principy, které se snažili při řešení konfliktu vytýčit jeho prezidentští předchůdci. Je sice pravda, že Trump také prostřednictvím Jareda Kushnera přišel s mírovým plánem na řešení izraelsko-palestinského konfliktu, ale ten se ukázal pro svou jednostrannost pro Palestince zcela nepřijatelný. Jistou náhražkou za něj se pak staly výše zmiňované 

Bibiho nekonečný příběh

Autokratické tendence nebezpečně zasáhly i Izrael, neboť nejdéle sloužící izraelský premiér Netanjahu se i přes množství domácích skandálů rozhodl neopustit premiérské křeslo jen tak a vyvolal tak například v izraelské historii zcela bezprecedentní sérii opakovaných voleb (v mezidobí 2019–2021 se konaly hned čtvery). Učinil tak z izraelských voličů rukojmí svého politického přežití. Netanjahu byl nakonec po volbách na jaře 2021 na čas odstaven od moci ideologicky širokou vládní koalicí (zahrnující levici, pravici, liberály, a dokonce umírněné izraelsko-arabské islamisty), která měla jen velmi těsnou většinu v Knesetu. Do jejího čela se postavil Naftali Bennett z radikálně pravicové strany Jamina, který měl být rotačním principem vystřídán Jairem Lapidem z liberálně-sekularistické strany Ješ Atid. Po roce vlády se v červnu 2022 dostala koalice do hluboké krize a na podzim 2022 tak byly vyhlášeny další předčasné volby. V těch opět zvítězil Likud a Netanjahu se znovu vrátil k moci. Tentokrát se však musel spolehnout jen na opozici z předešlého volebního období, takže výsledkem byla na samém závěru roku 2022 nejvíce náboženská a radikálně pravicová vláda v izraelské historii. Ta zahrnulo kromě Likudu a stran charedim také politické pokračovatele rabína Kahaneho – zakladatele nejextrémnějšího proudu izraelské politiky – ztělesňované ministry Itamarem Ben Gvirem a Becalelem Smotričem. Natanjahu taky v této koalici velmi rychle započal s procesem oklešťování izraelské demokracie, který zahrnoval rozsáhlou reformu oslabující vliv izraelského soudnictví. Proti těmto snahám se vzedmula nezvykle silná vlna občanských protestů, která byla ukončena až vyhlášením válečného stavu po útocích ze 7. října 2023, kdy se z pochopitelných důvodů pozornost izraelské společnosti zaměřila přinejmenším na čas jiným směrem.     

Rozděl a panuj

Samotná palestinská politika a společnost se před 7. říjnem 2023 nacházely v hluboké krizi. Ta byla aktuálně dána jak vnitřní palestinskou politickou realitou, tak i přístupy poslední Netanjahuovy administrativy. Podívejme se na obojí o něco blíže. Obrovským problémem palestinské politiky je od roku 2007 antagonistický dualismus, který započal nedlouho po zatím posledních palestinských volbách v roce 2006. Tehdy došlo k politicko-občanskému konfliktu, který skončil rozštěpením na Západní břeh ovládaný Hamásem a pásmo Gazy pod kontrolou Hamásu. Oficiálním představitelem Palestinců a diplomatickým partnerem pro Izrael i svět byl pak nadále jen Fatah a jeho spojenci v rámci OOP. Ten se však potýká s dlouhodobou krizí demokratické legitimity, papalášstvím, korupcí, autokratickými a nezřídka i brutálními metodami vládnutí, kdy neváhá prostřednictvím palestinských bezpečnostních složek i fyzicky likvidovat domácí opozičníky. Stále více Palestinců tak ve strukturách Fatahu viděla jak neschopný moloch, tak i prodlouženou ruku izraelské politiky. Zvenčí pak tento dualismus vyvolával dojem, že Hamásu vyhovuje, neboť ten měl v rámci Gazy prakticky ve všem volnou ruku. Ani Netanjahu nijak zvlášť netajil, že mu politika „rozděl a panuj“ vůči Palestincům konvenuje daleko více než návrat k principům mírového procesu. V tomto duchu systematicky stále prohluboval i výstavbu izraelských osad. Do ní je v destruktivní logice konfliktu paradoxně zapojena i palestinská ekonomika, kdy se některé palestinské firmy a dělníci podílejí na výstavbě osad. Otázky kolaborace v palestinské společnosti jsou tak jevem, které mohly naznačovat, že v prostředí nedořešeného sporu byly určité části Palestinců už přinejmenším apatické, ne-li zlomené. Docházelo také k jistým generačním konfliktům, kdy přinejmenším část mladší generace ztrácela o konflikt zájem a pokoušela se „normálně žít“. Tato tendence byla ještě více patrná na izraelské straně, kde byla podobná snaha výrazně snáze uskutečnitelná, neboť nebyla komplikována dlouhodobou okupační politikou a obstrukcemi s ní spojenými. Nemalá část Izraelců, z nichž mnoho obývalo telavivskou aglomeraci, tak žila ve svých společenských „bublinách“, ve kterých jim realitu konfliktu před 7. říjnem 2023 citelněji připomenuly snad jen občasné salvy raket Al-Kasám z pásma Gazy. Iluzi izraelského „managementu“ a „normalizace“ konfliktu ukončila 7. října 2023 běsnící komanda Hamásu.   

Radikalizace mládeže

Paralelně však také docházelo u jiného segmentu mladé generace k radikalizaci. V Izraeli to byli v osadnických komunitách ze Západního břehu mladí osadníci, kteří navazují na první generaci radikálů z hnutí Guš Emunim. Tato „mládež z vrcholků“ (heb. Noar Ha-Gvaot, ang. hilltop youth) je však ještě radikálnější a inspiruje se otevřeně zmiňovaným „kahanismem“. Útočí nejen na palestinské zemědělce a jejich pozemky (vypaluje olivovníky, ničí úrodu apod.), ale někdy se pouští i do potyček s izraelskou armádou, která je má ochraňovat. Právě z tohoto okruhu mládeže pocházejí zmiňovaní ministři Ben Gvir a Smotrič. Ti také následně z nejvyšších státních postů začali obhajovat násilné masové akce připomínající pogromy.      

Vlajka používaná "Hilltop Youth" (2015, Zdroj: Ynetnews)

V tomto kontextu dochází k radikalizaci také na druhé straně barikády. Na Západním břehu tak například krystalizují nové militantní skupiny, mezi nimiž se nejvíce začalo mluvit o „Lvím doupěti“ vzniknuvším v roce 2022 v Nábulusu. Tato skupina zradikalizovaných mladíků se začala potýkat nejen s izraelskou armádou a agresivními osadníky, ale odmítla loajalitu i Palestinské autonomii. Podobných skupin vzniklo na Západním břehu více a mohou být příznakem masovějšího generačního se vymezování proti zkostnatělým strukturám Palestinské autonomie.   

Členové "Lvího doupěte" (2022, Zdroj: Arab American News)

K radikalizaci mládeže však docházelo i v pásmu Gazy, kde je dnes polovina obyvatel mladší osmnácti let. Bezvýchodný život v izolované enklávě, ze které prakticky není úniku, učinil z mladé generace velmi tvárný materiál pro radikalizaci ze strany militantního křídla Hamásu a Palestinského islámského džihádu. Tato generační radikalizace byla do jisté míry také patrná na útocích ze 7. října 2023. V reálu však prakticky nikdo nebyl zvenčí schopen tyto radikalizační posuny nějak reálněji zaznamenat. Je zjevné, že od roku 2006, kdy proběhly druhé palestinské volby, došlo ke ztrátě vlivu starších pragmatiků uvnitř Hamásu, a naopak dorostla nová generace mladých radikálů. K podrobnějšímu popisu dynamiky Hamásu jsou však momentálně stále jen kusé informace, takže na hlubší analýzu vývoje hnutí v mezidobí 2006-2023 si budeme muset ještě počkat.   

Bylo zjevné, že Izrael bude na teror Hamásu rázně zareagovat, ale jeho strategie „spálené země“ začala tentokrát dopadat na obyvatelstvo Gazy mimořádně tvrdě. Navíc se tak začlo dít vzhledem k civilním ztrátám ještě více disproporčně než u dřívějších operací. Minulost ukázala, že tato izraelská protiteroristická strategie – aplikovaná mnohokrát nejen proti pásmu Gazy, ale například i v 80. letech proti Jižnímu Libanonu – má řadu limitů. Nejen že působí na oslabení radikalismu spíše krátkodobě, ale ve většině případů přináší ještě větší radikalizaci. Ostatně právě izraelská okupace Jižního Libanonu přispěla ke vzniku hnutí Hizaballáh.

Co bude dál?

Je otázkou, jaký bude v kontextu současného konfliktu osud pásma Gazy a co může dnešní vývoj znamenat pro vývoji izraelsko-palestinských vztahů. 

Ohledně bližší budoucnosti pásma Gazy se nabízí několik možností: 

- Vojenská okupace Gazy Izraelem (celková/částečná) – Přestože by si to část izraelské pravice, hlavně radikální, které jsou u vlády, přály, půjde pravděpodobně jen o dočasné řešení. Izrael, který z pásma Gazy odešel za Šaronovy vlády v roce 2005 deklaroval, že je pro něj dlouhodobá okupace Gazy výrazně zatěžující. 

Podobně tak ani expulze Palestinců do Egypta či jiné země není příliš reálná varianta, a to jak z hlediska nepřijatelnosti pro mnoho Palestinců, ale i proto, že to zmiňované země to odmítají vzhledem k obavám, že by Palestincům nebyl umožněn návrat do Gazy. Stojí za nimi ale i nezájem sousedních zemí o velkou uprchlickou komunitu, obavy z radikalismu s ní spojeným apod. 

- Reinstalace Fatahu do pásma Gazy. Vzhledem k výše zmiňovaném úpadku popularity i akceschopnosti hnutí se jedná o problematickou, ale nikoliv nereálnou variantu. Dnes prosazují USA. Izrael je zatím proti (pravděpodobně z důvodu, že by to ukončilo Netanjahuovo „rozděl a panuj“ vůči Palestincům). 

- Mezinárodní správa Gazy – Např. správa OSN či správa ze strany některé arabské či muslimské země/zemí.  

- Pokračování vlády civilního křídla Hamásu v Gaze (např i v nějaké omezené/kombinované formě, např. za pomoci klanů v Gaze). Izrael takovéto řešení nyní jednoznačně odmítá, avšak při prodlužování konfliktu může vůči Gaze zaujmout pragmatičtější pohled.  

Z hlediska dlouhodobého vývoje izraelsko-palestinských vztahů se nabízejí tyto scénáře: 

- „Trojstátní“ řešení, respektive tři politické entity (proto uvozovky) vedle sebe (Stát Izrael + více/méně osadami kolonizovaný Západní břeh + více/méně izolovaná Gaza) To byla de facto situace před 7. říjnem 2023, která může za určitých okolností pokračovat, avšak její dlouhodobá udržitelnost je vysoce diskutabilní.  

- Dvoustátní řešení (Palestinský stát složený ze Západního břehu a Gazy vedle Státu Izrael) – Jde o hlavní princip mírového procesu 90. let, který je však od Netanjahuova nástupu k moci v r. 2009 ve stavu hluboké krize. Za současné situace je jeho realizace ještě hůře představitelná. Jednou z mála možností, kdy by byla jeho implementace pravděpodobnější, je situace, pokud by se podařilo obnovit funkční správu Fatahu v pásmu Gazy.  

- Jednostátní řešení (Gaza a Západní břeh by byly de facto administrativně propojeny/integrovány s Izraelem) K tomuto scénáři by mohlo dojít po zhroucení Palestinské autonomie. Svým způsobem k němu směřoval vývoj za Netanjahua nedlouho před 7. říjnem 2023. Otázky však vyvolává, jaká by byla forma soužití Židů a Arabů v takovémto státě. Jednalo by se o stát s nerovným postavením obou entit dominovaný izraelským židovským obyvatelstvem (tedy o stát blížící se etnické segregaci či apartheidu), nebo by se jejich vztahy přibližovaly větší rovnosti (tedy demokracie)? Jak by se Izrael a hlavně pak izraelská pravice, vypořádaly s tím, že by takovýto stát už nebyl většinově židovský?    

Jedná se jen o moji momentální představu scénářů o budoucím vývoji a jsem si vědomý jejich limitů. Dění na Blízkém východě je ve skutečnosti velmi nevypočitatelné a přináší sebou často těžko predikovatelný sled událostí. V reálné podobě se tak můžeme dočkat i scénářů, které dnes odhadovat nelze. Pokud by ale dnešní tragická krize izraelsko-palestinských vztahů zažehla nějaké nové politické procesy, koncepce či zrodila nové politické vůdce, mohlo by i toto být za určitých okolností jistou nadějí Izraelců a Palestinců.  

-MČ- 

PS. Pokud si chcete přečíst podobné texty v předstihu + najít řadu dalších zajímavostí z mojí provenience, které jinde nenajdete - či byste rádi podpořili moji práci, můžete tak učinit na: herohero.co/marekcejka

O izraelsko-palestinském konfliktu pro podkást Masaryčky

Na pozvání Jiřího Hanuše v podkástu "MUsíme to vědět".

----------------

Ještě více k dění na Blízkém východě od autora se můžete dozvědět na portálu Herohero!

Oheň sváru medzi Izraelčanmi a Palestínčanmi založili Briti

Vyšlo 26. 10. 2023 ve SME, Dotazovala se Katarína Kozinková

Britští vojáci prohledávají palestinského Araba
v době arabské revolty

Dá sa vojna Izrael - Hamas pripodobniť k nejakému inému historickému či súčasnému konfliktu? Napríklad k vojne na Ukrajine, 11. septembru alebo konfliktu v Severnom Írsku?

Izraelsko-palestínsky konflikt je veľmi špecifický. Hoci, ponúkajú sa tu isté jeho analógie. Niektoré naznačujete. Experti často spomínajú práve konflikt v Severnom Írsku. Oba spory sú totiž svojím pôvodom kolonizačné či osadnícke, teritoriálne. Domorodé obyvateľstvo sa stretáva s technologickejšie vyspelými osadníkmi, pričom v priebehu konfliktu hrá veľmi dôležitú úlohu kultúrne-náboženská identita. Častá je však aj analógia s alžírskou vojnou o nezávislosť. Vzdialenejšie potom s kolonizáciou Ameriky či Tibetu. Každý konflikt je však špecifický. To, že niektoré dva spory sú v niečom rovnaké, ešte neznamená, že je rovnaká aj ich podstata. Porovnávanie konfliktov a skúsenosť, ktorá z toho vyplýva, je však veľmi dôležitá. Pre snahy o ich riešenie.

Spomenuli ste kolonizačný pôvod konfliktu, ako to teda historicky v území dnešnej vojny vyzeralo?

Pôvodní palestínski, teda arabskí obyvatelia boli najmä poľnohospodári. Ešte na prelome 19. a 20. storočia predstavovali asi 95 percent obyvateľstva regiónu. Do územia, kde žijú, prichádzajú s podporou Veľkej Británie Európania, najmä sionistickí Židia zo západnej Európy. Ľudia z najvyspelejšej časti sveta. Tieto dve skupiny sa nedostávajú ihneď do konfliktu, ale ich príchod má prvky kolonializmu.

Je nejaká analógia aj medzi vojnou medzi Izraelom a Hamasom a útokmi z 11. septembra či s vojnou na Ukrajine?

Z pohľadu stratégie a teórie konfliktov je vojna na Ukrajine konvenčným konfliktom dvoch armád porovnateľná skôr so skoršími konfliktmi Izraela so susednými arabskými štátmi. Vojna Hamas a Izrael je vojna teroristickej organizácie proti vojensky veľmi silnému štátu. Symetria je tu postavená inak. Vo vojne na Ukrajine síce platí, že ruská armáda bola spočiatku silnejšia. Ukrajina však začala dostávať dodávky západnej techniky z celého sveta a to sily viac vyvážilo. Hamas využil tiež moment prekvapenia, ale nemá napríklad letectvo či obrnené jednotky. Je to, jednoducho povedané, teroristická taktika použitá proti armáde a civilistom. Jedenásty september bol jeden sofistikovane vykonaný teroristický útok na civilné objekty s politickými cieľmi. Spoločné majú všetky tri udalosti práve utrpenie civilistov.

Keby ste mali označiť zásadné chyby, ktoré sa vo vzťahoch Izraela a Palestíny historicky stali, našli by ste také?

Na toto je veľmi ťažké odpovedať. Celá história ľudstva je lemovaná chybami s katastrofálnymi následkami. Ak by som mal vybrať nejaký osudový moment pri Izraelčanoch a Palestínčanoch, nie je veľmi známy, ale podľa mňa má zásadný dosah na priebeh celého konfliktu. Bola by to britská politika, ktorá sa uplatňovala voči palestínskym Arabom a Židom v čase Britského mandátu v Palestíne. Ten existoval v rokoch 1920 až 1948. Po prvý raz sa tu prakticky stretávame so všetkými aspektmi konfliktu, ktoré v ňom vidíme v modernizovanejších podobách podnes. Sú to extrémizmus, radikálny nacionalizmus, intifády, nábožensky motivovaný teror aj brutálny vojenský útlak. Briti počas svojho koloniálneho vládnutia dokázali umne využívať vo svoj prospech v duchu stratégie "rozdeľuj a panuj" napätie v lokálnych komunitách. Robili to tak aj v medzivojnovej Palestíne. A to až do momentu, keď sa im celá situácia vymkla spod kontroly a znepriatelili si nielen palestínskych Arabov, ale aj sionistických Židov. Napokon boli radi, že sa z oblasti "po anglicky" vyparili. Ale oheň sváru, ktorý tam Briti založili a potom rozdúchali, tam už zostal.

Viete nájsť najviac negatívnu a najviac pozitívnu postavu histórie izraelsko-palestínského konfliktu?

Pri Izraeli je tou najviac negatívnou jednoznačne Benjamin Netanjahu. A nejde iba o konflikt s Palestínčanmi, ktorý práve teraz nadobudol bezprecedentné rozmery, ale aj rozštiepenie izraelskej spoločnosti. Jeho zodpovednosť za súčasnú situáciu je vzhľadom na dĺžku jeho vlády a chorobnú túžbu napriek tomu vládnuť zrejmá. Jednoznačne najpozitívnejšou osobnosťou na izraelskej strane bol Jicchak Rabin. A to nielen preto, že sa stal hlavnou izraelskou postavou mierového procesu 90. rokov. Za čo, mimochodom, zaplatil životom. Ale tiež pre svoj osobnostný obrat. Zo zatvrdnutého generála sa stal štátnikom, ktorý bol na konci dňa ochotný sadnúť si za rokovací stôl aj so svojím odvekým nepriateľom.

A v palestínskej histórii?

Tam je pre mňa jednoznačne najdeštruktívnejšia osoba moslimského vodcu, veľkého jeruzalemského muftího Amína Al-Husejního z obdobia Britského mandátu v Palestíne. Bol nemilosrdným radikálom, ktorý sa napokon skompromitoval s nacizmom. Najlepší mi pripadá dnes už nie veľmi známy Fajsal Al-Husejní. Bol to veľmi charizmatický a, zdá sa, i konštruktívny politik z obdobia mierového procesu 90. rokov. Bol schopný zatieniť aj rozporuplného Jásira Arafata. Žiaľ, predčasne zomrel. Stojí za pozornosť, že obaja boli z rovnako veľkej jeruzalemsko-arabskej rodiny.

Karikatura britské politiky v Palestině z deníku Daily Mail z r. 1947
Všimněte si i stereotypizujících zobrazení Araba a Žida

Existuje moment, v ktorom keby sa niečo udialo inak, konflikt, ktorí vidíme dnes, by nemal taký katastrofálny rozsah? 

Je ním určite charakter okupácie, ktorú naštartovala šesťdňová vojna v roku 1967. Účel samotného preemptívneho útoku z roku 1967 bol z izraelského pohľadu pochopiteľný, nie však už potom podoba následnej okupácie palestínskych území. Mám na mysli hlavne výstavbu izraelských civilných osád na okupovaných územiach. Tá prispela nielen k výraznému zvýšeniu napätia medzi Izraelčanmi a Palestínčanmi, ale začala vnútorne negatívne ovplyvňovať aj izraelskú spoločnosť a demokraciu. A prinášať do vrcholovej politiky extrémistov, akým je napríklad aj súčasný minister národnej bezpečnosti Itamar Ben Gvir. Myslím si, že keby Izrael nezačal s výstavbou osád, a to najmä na rozsiahlom území Západného brehu, a ponechal by si na okupovaných územiach iba svoje vojenské základne, mohli už v 90. rokoch existovať vedľa seba dva štáty.

Čo bolo na začiatku šesťdňovej vojny? Keď hovoríte, že účel útoku Izraela bol pochopiteľný.

Pre Izrael existovala výrazná a reálna hrozba útoku zo susedných krajín, najmä z Egypta a zo Sýrie.

Ste zástancom toho, že pre trvalý mier musia teraz vzniknúť dva štáty, izraelský a palestínsky? A čo zároveň hovoríte na argument, že pre to nie je v území konfliktu dosť fyzického priestoru?

O riešení mať dva štáty sa v posledných rokoch hovorilo skôr už len ako o klišé, ktorému nikto veľmi neveril. Viac sa začalo hovoriť o izraelskom "manažmente konfliktu", ktorý by hádam raz mohol dospieť do nejakej podoby jednoštátneho riešenia. Potom sa však objavili aj hypotézy o trojštátnom riešení, teda že by Izrael, Západný breh a Gaza existovali ako politicky oddelené entity. Napokon, ešte výraznejšej izolácii Gazy do budúcna nahráva aj súčasná dramatická situácia. To je však veľmi neisté prorokovanie. Každopádne sú tu minimálne tieto tri scenáre.

Útok na nemocnicu al-Ahlí v Gaze, ktorý bol ihneď pripísaný Izraelu a až neskôr chybnej palestínskej rakete, mal aj politický dosah. Zástupcovia arabských krajín sa odmietli stretnúť s americkým prezidentom Joeom Bidenom, ktorý bol na návšteve Izraela. Palestínsky prezident Mahmúd Abbás, jordánsky kráľ aj egyptský prezident zrušili plánovanú schôdzku. Škodí rýchle neoverené informovanie potenciálnemu hľadaniu mieru?

Vplyv sociálnych médií stále narastá a každá strana konfliktu, prípadne jej priaznivci, dávajú do obehu obrovské množstvo informácií a propagandy, kde si každý môže nájsť, čo chce. V dnešnej situácii, žiaľ, reálny obraz zostáva kdesi bokom a pravdu si môže každý vykonštruovať a oprieť sa o množstvo "argumentov". Ale to, že sa arabskí lídri nestretli s Bidenom, môže mať aj iné súvislosti, než že by to bola iba reakcia na rôzne interpretovanú konkrétnu udalosť. Veľa "svojich" lídrov totiž považujú obyvatelia arabských krajín za mimoriadne skorumpovaných Američanmi a Izraelom. Takže stretnutie s americkým prezidentom v takej dramatickej a emotívnej chvíli im, aj napriek pravde, mohlo v očiach vlastných ľudí ešte viac uškodiť.

Biden sa pri návšteve Izraela postavil otvorene na jeho stranu. Spomenul však aj civilistov z Gazy. Aké argumenty podľa vás používa za zatvorenými dverami, pri rokovaní s Netanjahuom, aby dosiahol napríklad vpustenie mierových konvojov cez hranice s Egyptom?

Biden deklaruje, a úplne autenticky, veľmi silnú americkú podporu Izraelu. Ale zároveň si je vedomý toho, aká nebezpečná celá situácia je. Američania za ostatných desať rokov v izraelsko-palestínskom konflikte značne "vypratali pole" a zaradili ho vo svojich prioritách pomerne hlboko pod vojnu na Ukrajine, zhoršovanie vzťahov s Čínou či ťažkú situáciu v Afganistane. Teraz sa Američania snažia vrátiť do tejto roly veľmi dôležitého aktéra vzťahov medzi Izraelčanmi a Palestínčanmi. Biden tak k jasne deklarovanej podpore Izraela položil na stôl aj celkom jasnú otázku: Čo chce Izrael plánovanou pozemnou operáciu dosiahnuť a aké má hlbšie systémové riešenie ohľadom svojho prístupu ku Gaze a k humanitárnej situácii Palestínčanov v Gaze.

Vie na toto Netanjahu Bidenovi odpovedať, má nejakú predstavu o situácii v povojnovej Gaze? Vie na to vôbec niekto odpovedať?

To je celé nejasné. Sú scenáre, ale jedno jasné riešenie nie je. Celá situácia je príliš komplikovaná.

Je uskutočniteľné, ako to deklaruje denne ako svoj cieľ Izrael, zničiť Hamas?

Musíme sa na to pozrieť v kontexte. Izrael sa už v minulosti snažil zlikvidovať hnutie Hamas. Rozsah ako dnes tie operácie nemali, ale zničil jeho zakladajúcu elitu, dôležitých veliteľov aj duchovného vodcu. Zlikvidoval mnoho konštruktérov rakiet či výbušnín. A napriek tomu nastal útok zo 7. októbra. Hamas je veľmi komplexné hnutie a má aj civilnú zložku. Substituuje štát. Má teda aj širší presah, ako sú teroristické operácie. Má tiež exilovú zložku. Veľa dôležitých osobností Hamasu je v zahraničí. Rozhodne je ťažké niečo takéto zlikvidovať. Môže sa to podariť na nejaký čas, ale Hamas sa môže začať regenerovať. Prosperuje z nenávisti a chudoby, a tá keď bude pokračovať, Izraelčania nad tým celým nebudú vedieť držať celý čas železnú päsť.

Řadu britských protipovstaleckých strategií z doby Mandátu Palestina
převzal posléze Izrael. 
 

Dnes proti sebe stoja argumenty kolaterálnych škôd a kolektívneho trestania (angl. collective punishment), ktoré je zakázané z hľadiska humanitárneho medzinárodného práva. Máme to s čím historicky porovnať, čo sa týka rozsahu?

Najviac sa tomu približuje situácia spojená s krvavými udalosťami medzi Izraelom a Gazou na prelome rokov 2008 a 2009. Čo bola trojtýždňová vojenská invázia namierená proti Hamasu, s obrovským počtom obetí hlavne na palestínskej strane. Ale brutálny útok Hamasu zo 7. októbra a následné izraelské vojenské akcie proti Gaze ju, pokiaľ ide o počty obetí, a to tak na izraelskej, ako i na palestínskej strane, aj ďalšie faktory, výrazne prekonali.

Museli o brutálnom teroristickom útoku Hamasu na Izrael vedieť Irán a Libanon, prípadne ich aj nejako odobriť? Mohlo o nich vedieť Rusko?

Libanonský Hizballáh a iránsky režim o nich vedieť mohli, ale nemuseli. Že by ich dokonca priamo naplánovali a odsúhlasili, to je ešte menej pravdepodobné. Hamas je v mnohých ohľadoch veľmi autonómna organizácia a samotný fakt, že má s Iránom a Hizballáhom dobre vzťahy, ešte neznamená, že by im dovolil, aby im niečo plánovali. Putinovské Rusko má celkom určite na rukách veľa krvi, ale hlavne v iných konfliktoch.

Situácia sa dramatizuje aj na severe Izraela, na hranici s Libanonom. Ako vidíte prípadné zapojenie sa Hizballáhu do prebiehajúcej vojny, čo by sa muselo stať, aby sa tak stalo?

Ak by sa konflikt priniesol aj na územie Libanonu, zapojiť by sa mohli následne aj Sýria a Irán. Bol by to výrazne komplikovanejší konflikt. Aby sa Hizballáh zapojil, musela by sa podľa mňa opakovať situácia z roku 2006. Vtedy mal pripravenú veľkú operáciu. To, čo vidíme dnes, sú zatiaľ skôr prestrelky.

Izrael tento konflikt vníma ako novú vojnu, Hamas verzus Izrael, ktorá sa začala teroristickým útokom Hamasu 7. októbra a Izrael reaguje. Palestínčania hovoria, že táto vojna trvá už vyše sto rokov a toto je len jedna epizóda v nej. Ako to je?

Sú to extrémne brutálne momenty konfliktu, ktorý sa začal nie dlho po prvej svetovej vojne v období Britského mandátu v Palestíne a potom v priebehu 20. a 21. storočia v nepravidelných sínusoidách gradoval alebo naopak slabol.

Existuje krajina, aj keď táto otázka neznie dobre, ktorá má z aktuálnej brutálnej situácie radosť? Ak áno, ktorá a prečo?

Sú režimy, ktorým môže daná situácia vyhovovať. Ale aj tým, ktorým vyhovuje, napríklad tomu iránskemu, môže priniesť terajšia situácia zároveň aj veľké komplikácie. Irán sa môže napríklad začať v oveľa väčšej miere obávať priamej konfrontácie s Izraelom. To si však v skutočnosti určite neželá. Pretože dobre vie, že v potenciálnom iránsko-izraelskom konflikte by išlo o veľmi odlišné vojnové "ihrisko" s výrazne inými pravidlami, než aké vidíme teraz, v ich doterajšom skrytom súperení. Takže by som radšej odporúčal "radosti" aj "starosti" jednotlivých krajín sledovať vždy zo širšej perspektívy. 

V podstatě první světový politik, který navštívil Izrael po útocích v Gaze, byl britský premiér. Palestinský Západní břeh nenavštívil. 

----------------

Ještě více k dění na Blízkém východě od autora se můžete dozvědět na portálu Herohero!

V podkástu Světoví na téma izraelsko-palestinského konfliktu a jeho kontextů

 

----------------

Ještě více k dění na Blízkém východě od autora se můžete dozvědět na portálu Herohero!

Izrael vs. Hamás - Debata Marka Čejky a Josef Krause (24. 10. 2023)

 

Mezi Izraelci a Palestinci dospěla generace, která nepamatuje jiného premiéra než Netanjahua

S politologem Markem Čejkou o tom, jak se palestinsko-izraelský konflikt proměnil v letech, kdy mu nebyla věnovaná mezinárodní pozornost

Čím si vysvětlujete, že se teď opět rozhořel izraelsko-palestinský konflikt, který byl řadu let překrytý jinými krizemi v regionu?

Jednomu z nejsilnějších raketových útoků na izraelské území ze strany Hamásu, o kterém dnes informují velká média, předcházel celý řetězec událostí, kterému už tolik pozornosti věnováno není.   Již od dubna přispívaly k eskalaci současného napětí nezvykle tvrdé zásahy izraelské policie během letošního ramadánu a následné chuligánství ze strany neklidných mladíků z řad Palestinců a izraelské radikální pravice. Situaci dále vyostřil blížící se verdikt izraelského Nejvyššího soudu ve věci vysídlení palestinských rodin ze čtvrti Šejch Džarra. Vliv mohlo mít také kličkování palestinského prezidenta Abbáse s odklady palestinských voleb. Některé izraelské zdroje také poukazují na skutečnost, že na eskalaci napětí mohl mít zájem i Netanjahu, jehož premiérské křeslo se momentálně hodně pohupuje. Ostatně nebylo by to poprvé, co by nepokoje kolem Chrámové hory pomohly politickému jestřábovi – v roce 2000 obdobné situace mistrovsky využil Ariel Šaron – a stal se následně izraelským premiérem. Každopádně když se následně do konfliktu vložil Hamás a izraelská armáda, násilí nabralo dalšího stupně obrátek.   

                  Zdroj:  The Economist

A co jsou dlouhodobější příčiny konfliktu?

Hlubším důvodem jsou důsledky dění, které začalo s šestidenní válkou v roce 1967, kdy nedlouho po vojenské okupaci Západního břehu, pásma Gazy a Východního Jeruzaléma začala výstavba izraelských civilních sídel na okupovaných územích. Tím získal izraelsko-palestinský konflikt další dimenzi – starousedlíci vs. osadníci – která vyvřela v nespočet násilností, dvě velká povstání (intifády), přičemž ani mírový proces v 90. letech nakonec nedospěl k zásadnímu zklidnění konfliktu. Z hlediska typu konfliktů spadá izraelsko-palestinský mezi spory asymetrické. V tom jde o opotřebovací válku mezi silným aktérem – v tomto případě hlavně Izraelskou armádou, jednou z nejsilnějších armád světa na straně jedné - a aktérem výrazně slabším, dnes hlavně palestinskými militantními hnutími typu Hamásu, na straně druhé. I Hamás je sice v průběhu let stále zbraňově sofistikovanější, ale svou silou bude s Izraelskou armádou vždy nepoměřitelný. Slabší strana však může být v asymetrickém konfliktu pravidelně decimována, ale stačí jí jen „neprohrát“. K „výhře“ by silnější strana musela přikročit k anihilaci nepřítele, což Izrael z mnoha důvodů nemůže, mj. i proto, že se prohlašuje za demokratický stát.   

Proč k těm nezvykle tvrdým zásahům policie došlo právě v průběhu letošního ramadánu?

Situace u Damašské brány, centra východního – arabského – Jeruzaléma a místa trhů a každodenního setkávání z hlediska Izraele permanentně přitvrzuje. K už existujícím checkpointům přibyly letos během ramadánu další, přičemž policie několikrát rozpoutala násilí proti osobám či rodinám, které se večer shromáždily na místě na oslavu přerušení ramadánového půstu. Tvrdý postup proti lokálním obyvatelům i demonstrujícím zvolila pohraniční policie také ve čtvrti Šejch Džarra. Sám jsem byl v minulosti svědkem zdejších demonstrací a obvykle měly formu happeningu, kdy sice k zatčením občas docházelo, ale policie obvykle nepřikročila k nějakému tvrdšímu postupu. Co se týká Chrámové hory, tam byly vždy v době ramadánu menší potyčky mezi policií a palestinskými mladíky poměrně běžné a policie nechala obvykle vášně vychladnout bez nějakých drakonických zásahů. Letos nejen že bezpečnostní síly vnikly do samotné mešity Al-Aksá, kde mj. použila slzné granáty, ale na samotném prostranství Chrámové hory zranila obušky a pogumovanými projektily přes 300 lidí, včetně novinářů a dětí. Právě tato enormně vyhrocená situace na nejposvátnějším místě regionu se stala záminkou pro Hamás, aby se do celé věci vložil.  Jednu z hypotéz, proč byly zásahy izraelská policie právě letos tak tvrdé, jsem nastínil už v předchozí odpovědi. Je faktem, že Netanjahu má za nastalé situace daleko větší šanci na politické přežití ve funkci premiéra.  

O co přesně jde v soudním sporu ohledně vysídlení palestinských rodin ze čtvrti Šejch Džarra?

Řada izraelských právníků i organizací dlouhodobě kritizuje skutečnost, že vypořádání majetkových poměrů mezi Izraelci a Palestinci je z dlouhodobě nespravedlivé. Týká se to hlavně legislativy i soudního rozhodování ohledně osudu palestinských majetků před rokem 1948 (na území bývalé britské Palestiny) a po roce 1967 ve Východním Jeruzalémě, na Západním břehu a v pásmu Gazy. 

Spor o nemovitosti ve čtvrti v Šejch Džarra je dlouhodobě jedním z nejexponovanějším tohoto typu. Jde o soudní řízení mezi tamními palestinskými uprchlíky z období po roce 1948 a izraelskými osadníky po šestidenní válce v roce 1967. Pokud by dopadlo ve prospěch osadníků – k čemuž právě chystané rozhodnutí Nejvyššího soudu, které vyvolalo na místě nedávné demonstrace, směřovalo – by v podmínkách spravedlivého právního systému otevřelo řadě Palestinců právo na jejich rodinné majetky na řadě míst Izraele. A zde je hlavní pointa, že v reálu by se tak mohlo stát jen stěží – k čemuž směřuje ona kritika dvojího metru lokální justice.      

Mešita al-Aksá, jedna z nejvýznamnějších muslimských mešit, stojí na Chrámové hoře, která je zase svatá pro Židy a křesťany. Jaký přístup tam muslimští věřící mají? Palestinci si stěžují na zbytečnou šikanu, například při bezpečnostních kontrolách. Mají pravdu, nebo jsou kontroly přiměřené a smysluplné?

Chrámová hora (pro židy), neboli Posvátný okrsek (pro muslimy), byla od počátku konfliktu, tedy od meziválečných dob britského mandátu, nesmírně emotivním středobodem zájmu nacionalistů z obou stran. Byť šlo často o sekulární politiky a formace, dodávala jejich snahám religiózní posvátnosti. Až později (hlavně po šestidenní válce v roce 1967) se stala důležitým symbolem náboženských fundamentalistů (ať už šlo o osadnické hnutí Guš Emunim, nebo o zárodky Hamásu). Její právní status je velmi komplikovaný, takže jen v náznaku: Se souhlasem Izraele byla správa Hory ponechána i po obsazení Východního Jeruzaléma izraelskou armádou v roce 1967 v rukou wakfu (islámské nadace) a patronát nad ní má jordánská královská rodina. To zaručuje relativně svobodný přístup muslimů, který je však často narušován postupně se stupňujícími osadnickými aktivitami (osadníci si přejí postavit na místě mešit třetí židovský chrám), kterým se dostává ochrany izraelské policie, která má na Chrámové hoře bezpečnostní pravomoc. Protesty proti přítomnosti osadníků či policie (či proti oběma zároveň) se tak nezřídka zvrhnou v násilí, což bylo podobný mechanismus i u aktuální eskalace. 

K jakým nejvýznamnějším posunům/trendům ve vztazích mezi Palestinci a Izraelem došlo v letech, kdy tomu tématu nebyla v našich i ve světových médiích věnována tak velká pozornost jako dříve? 

Čeho jsem si třeba já naposledy všiml při svých častých návštěvách v oblasti, byla vnitřní polarizace obyvatelstva v Izraeli i Palestině. Dříve jsem si myslel, že náboženské komunity a hnutí budou postupně stále více dominovat zdejší politice. Jenže po deseti letech mohu vidět, že religiózních sice přibylo, ale podobně tak posílil i sekulární tábor. Mezi mladými Izraelci a Palestinci také už v podstatě dospěla generace, která nemá v paměti jiného premiéra než Netanjahua. To způsobuje na straně mladých Palestinců nárůst frustrace a znechucení, v Izraeli pak zase vzestup mládežnického nacionalismu. Je to ostatně možné sledovat například u mladých izraelských vojáků, z nichž se někteří chovají stále brutálněji, přičemž starší a zkušenější izraelští důstojníci mohou nezřídka mít na konflikt střízlivější pohled.    

Jak se otázka palestinské budoucnost debatuje v izraelské politice? Jakou roli hrála v opakující se volebních kampaních minulých let?

Vzhledem k tomu, že značnou část izraelského politického prostoru ovládla v uplynulých dekádách pravice, ultrapravice a náboženské strany, tak jsem zaznamenal ve volebních kampaních vůči Palestincům hlavně negativní vymezování. Dialog a obnovu mírového procesu si dnes přejí jen některé menší strany, které mají navíc malý koaliční potenciál. A některé strany – mj. po letošních volbách důležitá strana „Ješ Atid“ Jaira Lapida – se třeba na konflikt dříve soustředila jen minimálně.  

Jaké jsou dneska názory v izraelské společnosti na řešení palestinského konfliktu - a jak se tohle v minulé dekádě změnilo?

Částečně to kopíruje vývoj politiky směrem k nacionalistické pravici. Jinde – třeba v tel-avivské bublině, jak se někdy říká – mě zase překvapil nezájem reflektovat co se děje o pár kilometrů za hranicemi města. Přitom právě zde byl kdysi tak silný aktivismus usmíření a dialogu. Každý si samozřejmě přeje mír – i osadníci, i Hamás – akorát si ho představuje úplně jinak… Na druhou stranu je ale občanský aktivismus v Izraeli stále viditelný na různých platformách, byť je asi i více fragmentovaný a není o něj takový zájem médií jako v dobách mírového procesu.      

Několik arabských státu přestalo podmiňovat navázání diplomatických vztahů vyřešením palestinské krize. Proč a jaké to mělo dopady přímo mezi Palestinci?

Příčin je více – důležitou roli určitě hraje i Trumpovo období, které postavilo byznysový cynismus na piedestal. Řada arabských lídrů chce dnes hlavně kšeftovat, vytvářet megalomanské projekty a vše ostatní, včetně konfliktů v okolí je zajímá, jen pokud je to pro ně výhodné. Zároveň má ale izraelsko-palestinský konflikt i určité rysy z dob studené války, přičemž masová podpora řady arabských zemí byla tehdy velmi ideologická a také neupřímná: například syrský režim využíval konfliktu a permanentního válečného stavu s Izraelem k pacifikaci vlastních občanů. A pak jsou tu také důsledky arabského jara v podobě nových konfliktů, kdy například jen ten syrský co do počtu obětí za uplynulých deset let několikanásobně převýšil oběti všech izraelsko-arabských válek dohromady... Palestinci z oslabování zájmu o jejich kauzu radost nemají, ale není to v kontextu dění na Blízkém východě asi nic, co by je výrazně překvapovalo.      

Existuje momentálně na obou stranách vůbec nějaká vůle k mírové dohodě? 

Pokud se zeptáte běžných lidí ze střední třídy na obou stranách konfliktu, asi vám odpoví pozitivně. Problém je v politice – což v kontextu Izraele znamená třeba vysoce proporční politický systém, který nezřídka neúměrně posiluje moc a vydírání ze strany některých marginálních formací. Ale určitě roli hraje i zřetelný posun Izraelců k nacionalistické pravici, o kterém jsem už mluvil. A ta má často zájem o osadnické projekty a expanzi území, což mimo jiné také souvisí s velkým byznysem a opěvovanými izraelskými start-upy. Ideologie a náboženství může hrát také roli, ostatně někteří osadníci jsou tvrdí fundamentalisté. Avšak častěji se jedná o pragmatiky a oportunisty, kteří za dlouhodobé podpory pravicově-nacionalistických vlád mají prostě více šancí.     

A mezi Palestinci?

V Palestině je situace zdánlivě jednodušší – jde stále v mnoha ohledech o souboj konkurenčních politických hegemonů – Fatahu a Hamásu. Jenže fatahovských papalášů, co si nakradli v době mírového procesu, i hamásnických islamistů, má už řada Palestinců také plné zuby. Bohužel pokusy o politickou alternativu a kritickou politiku jsou už od dob Arafata a šejcha Jásína dušeny oněmi lokálními giganty v samotném zárodku, takže palestinská politika dlouhodobě stagnuje.     

Izraelský prezident hovořil o protižidovském pogromu, poté co arabští demonstranti v několik izraelských městech vypálili židovské obchody i synagogy. To se zdá být novým fenoménem – proč k téhle explozi došlo? jak se v minulé dekádě změnily vztahy Arabů a Židů v izraelských městech? 

To zase záleží město od města. Momentálně se mluvilo hlavně o městě Lod, kde jsou vleklé problémy sociálního charakteru i dlouhodobá diskriminace arabsko-izraelské minority – pro zajímavost: těm se věnuje třeba i místní arabská hiphopová scéna. V podmínkách vyloučených lokalit zde ale nežije jen množství Arabů, ale také židů. Sociální protesty a nepokoje se tu tak často mohou zvrhnout v politické – a k vzájemné nenávisti pak není vůbec daleko. A ve stínu současného rozjitření konfliktu začalo docházet k násilí podobnému pogromům. To je dost nový fenomén a může to znamenat negativní posun ve vztazích mezi židovskými a arabskými občany Izraele (tedy těmi Araby, kteří mají – na rozdíl od Palestinců – izraelské občanství a představují 21% izraelské společnosti). Ty nebyly v uplynulých desetiletích zdaleka tak napjaté jako vztahy mezi izraelskými židy a obyvateli pásma Gazy, Západního břehu a Jeruzaléma.

Jak nepokoje vypadají?

Dochází k rabování, útokům na synagogy, mešity a hřbitovy, jednotlivci jsou ohrožení lynčujícími gangy… Brutalita ale nevychází jen z arabské strany, ale i z židovské. A není to také zdaleka jen Lod, ale podobné problémy byly hlášeny z řady dalších smíšených židovsko-arabských měst jako je Akko, Haifa, Jaffa, Bat Jam a některých dalších. 

Co víme o zmíněné “druhé straně”, tedy o židovských extremistech? Je to také nový trend či nová sociální vrstva?

Židovský ultrapravicový extremismus je dlouhodobý fenomén, kterým se zabývají nejen izraelští novináři, ale i tajná služba Šin Bet. A v posledním desetiletí se extrémistům zvláště daří. Například v březnových volbách se dostala přímo do parlamentu strana Ocma Jehudit, která je dědicem vůbec největšího rasisty v novodobé izraelské historii – rabína Kahaneho. Řada z příznivců radikální pravice má centrum v Jeruzalémě, ale výraznými ohnisky židovského extrémismu jsou tradičně i některé izraelské osady. V mnoha ohledech se jev podobá radikální pravici v Evropě – jedná se často o velmi mladé lidi a je mezi nimi napojení na fotbalové fanoušky, hlavně pak klubu Bejtar Jeruzalém. Mnohá izraelská média se násilnostem sice věnují, ale židovský extrémismus často zlehčují na úkor arabského.

Která izraelská média máte na mysli? 

Hlavně ta největší typu izraelské státní televize, rádia, komerční televize a některé velké deníky jako Jediot Achronot. A pak tu jsou samozřejmě i tiskoviny typu Haarec či internetové portály +972 Magazine, Ha-Makom/The Hottest Place in Hell, Darkenu, Ha-Okets, The 7th Eye a další jsou známé svou velmi kvalitní a mnohem více nestrannou novinářskou prací. Jenže ty mají omezenější čtenářstvo, navíc často vzdělané. Nižší vrstvy obyvatel tato média prakticky nečtou.

Tázal se Tomáš Lindner, vyšlo v Respektu, 17. 5. 2021

Diskuse o současné krizi na Blízkém východě a česko-izraelských vztazích

Online Brněnská kavárna na téma "Pohled EU a ČR na Izrael – stejný nebo odlišný?"

Účastníci diskuse: Eva Horelová, vedoucí politické sekce Delegace Evropské unie v Turecku, 

Marek Čejka, politolog a odborník na Blízký východ.

18. 5. 2021

Izrael hoří. Vlnu násilí spustilo i plánované vysídlení Palestinců z východního Jeruzaléma

Vyostřená situace má kromě dlouhodobých příčin – např. slabá pozice Palestinců v asymetrickém konfliktu, rozvíjející se politika osadnictví za vlády Netanjahua, korupce v Palestinské autonomii, konflikt mezi Hamásem a Fatahem – celou řadu těch krátkodobějších. 

Nepokoje započaly s nedávným začátkem muslimského postního měsíce ramadán v polovině letošního dubna, kdy izraelské úřady uzavřely náměstí před Damašskou bránou jeruzalémského Starého města. To je tradičním centrem arabského východního Jeruzaléma, místem trhů a setkávání běžných lidí, což v období ramadánu platí ještě více. 

Nepokoje dále eskalovaly se sporem ohledně plánovaného vysídlení několika palestinských rodin ve čtvrti Šejch Džarra ve Východním Jeruzalémě, kde probíhá letitý spor o pozemky mezi Palestinci a komunitou židovských osadníků, který aktuálně vyostřilo blížící se rozhodnutí izraelského Nejvyššího soudu. Celá záležitost je právně velmi komplikovaná, ale jejím průvodním jevem je dvojí metr k přístupu k palestinskému a židovskému majetku v židovských a arabských stranách města po roce 1948 respektive po šestidenní válce v roce 1967.  

Pouliční násilí postupně nabíralo na obrátkách. Jeho častým aktérem stali nejen mladí Palestinci, ale výrazně také zradikalizovaní izraelští osadníci podobného věku. Ve Starém městě žijí tyto znesvářené skupiny v obzvlášť těsné blízkosti. Obzvláště citlivým momentem pak je, když se násilí přelije na Chrámovou horu, kterou mají obě komunity rovněž „za humny“. Tamní demonstrace, které se nezřídka zvrhnou v házení kamení, či osadnické provokace za doprovodu po zuby ozbrojených policistů, nyní eskalovalo jako už tolikrát v moderní historii v zásahy izraelské policie v areálu Chrámové hory, ale tentokrát i přímo uvnitř mešity al-Aksá. Vyostřená situace byla dále stupňována s blížícím se „Dnem Jeruzaléma“, jehož součástí je rituál, kdy mladí nacionalisté a osadníci provokativně pochodují arabskými částmi Jeruzaléma. Letošní pochod nakonec izraelské úřady na poslední chvíli zrušily. Napětí však v tu dobu už mimořádně gradovalo.  

https://twitter.com/SuleimanMas1/status/1390779055713263620?s=09

https://twitter.com/KhJacki/status/1391633589998084100?s=09

https://twitter.com/nirhasson/status/1391648854198603777?s=09

V této situaci o sobě dalo vědět hnutí Hamás, které dalo Izraeli ultimátum, aby se stáhl z al-Aksá a Chrámové hory. Poté, co se tak nestalo, odpálili jeho militanti (po měsících relativně stabilního příměří) z pásma Gazy proti izraelskému území mimořádně silnou salvu raket Kassám. Část byla zachycena izraelským protiraketovým systémem „Železná kopule“, i tak ale byly ty zbývající schopné zabít několik Izraelců. Následná izraelská odveta proti Gaze byla však ještě krvavější: Usmrtila sice některé radikály z Hamásu a Palestinského islámského džihádu, ale také mnoho civilistů, včetně dětí.  

https://twitter.com/Independent/status/1392509878569095169

Je třeba dodat, že to vše se odehrává na pozadí dlouhodobých krizí izraelské i palestinské politiky. Ty sice nejsou primární příčinou dnešní krize a násilí, ale přinejmenším nepřispěly k jejich deeskalaci. V Izraeli letošního 23. března proběhly již čtvrté parlamentní volby během dvou let, z nichž zatím žádné nebyly schopné přinést stabilní vládu. To je přičítáno na vrub hlavně dlouhodobému premiéru Netanjahuovi, kterému řetězec patových voleb pomáhá udržet se u moci. Situace v povolebních jednáních se zatím vyvíjí tak, že Netanjahu nebyl schopen vládu sestavit, načež byl dalším pokusem pověřen sekulární centrista Jair Lapid. Dnešní vyostření násilí může určitě koaliční jednání i politickou změnu v Izraeli zkomplikovat a znovu posílit Netanjahuovu pozici.   

Dlouhodobá krize provází také palestinskou politiku. Letošního 22. května se měly původně konat po dlouhé odmlce palestinské volby. Ty ale odložil palestinský prezident Abbás z hnutí Fatah s odvoláním na komplikace ze strany Izraele. Mnohé však nasvědčuje spíš tomu, že se spíš začal obávat, že by volby přinést podobné překvapení jako ty předcházející před dlouhými patnácti lety v roce 2006. Tehdy byl oproti volebním průzkumům Fatah poražen politickým křídlem Hamásu. Zdá se tak, že Abbás upřednostnil prospěch vlastní politické formace před volbami, které Palestinská autonomie přitom již tolik potřebovala. Současná radikalizace Hamásu tak nemusí být nutně adresována pouze Izraeli, ale do jisté míry i stávajícímu palestinskému prezidentovi.   

Na zklidnění situace bude mít vliv i aktivita mezinárodních aktérů - na pásmo Gazy a Hamás mají tradičně relativně silné páky Egypťané, na Izrael zase tradičně USA. Bidenova administrativa se pokouší zaujmout odlišný přístup, než Trumpova, která dávala Netanjahuovi bianco šek prakticky na cokoliv. Jak však bude Biden v tlaku na svého spojence úspěšný, se dozvíme relativně brzy.    

Vyšlo na A2arm, 13. 5. 2021

Kompletní interview s izraelským historikem Hillelem Cohenem nejen o příčinách izraelsko-palestinského konfliktu

Hillel Cohen je významný izraelský historik, v současnosti působící jako šéf katedry islámských a blízkovýchodních studií Hebrejské univerzity v Jeruzalémě. Mimoto je předsedou Cherrickova centra pro studium sionismu a hostujícím profesorem na New York University a Dartmouth College. Napsal řadu významných knih věnujících se vztahům mezi Izraelci a Palestinci. Problematikou palestinské spolupráce se sionisty a později Izraelci se zabývají knihy Army of Shadows (Armáda stínů, 2008) a Good Arabs (Dobří Arabové, 2010). Život a politiku v arabském východním Jeruzalémě po roce 1967 mapuje v knize The Rise and Fall of Arab Jerusalem (Vzestup a pád arabského Jeruzaléma, 2011). Jeho zatím poslední knihou je práce Year Zero of the Arab-Israeli Conflict 1929 (1929: rok nula izraelsko-palestinského konfliktu, 2015).

Jak vidíte výsledky už druhých izraelských voleb v jednom roce?

  

Osobně si nemyslím, že by to přineslo nějakou zásadní změnu izraelské politiky. Jestli k nějaké změně dojde, tak jen na úrovni politiků, než na úrovni změny trendů v izraelské politice. Můžou znamenat konec Netanjahua, což bude pro izraelskou politiku dobré. Já si nemyslím třeba, že byl vždy úplně špatný v zahraniční politice, ale to co udělal doma bylo velmi destruktivní pro izraelskou společnost – a jednalo se o řadu oblastí: o vztahy mezi židy a Araby, mezi levicí a pravicí, mezi religiózními a sekulárními. Takže jestli na premiérském postu skončí, může to být určitý nový začátek. 

Zmiňoval jste, že nebyl tak špatný v zahraniční politice. Ale co říkáte na jeho „íránskou kartu“ - nevyužíval ji spíš trochu k zakrývání jiných problémů?  

Určitě jsem nemyslel, že by i všechno co zastával v zahraniční politice bylo správné, ale na druhou stranu byl schopen udržovat zároveň dobré vztahy jak s Amerikou a s Ruskem, s východní Evropou a některými dalšími regiony. A to opět neříkám, že osobně souhlasím s tím, co řada z těchto režimů představuje. Ale z pohledu real-politiky si počínal celkem úspěšně.

Nevím jestli to víte, ale Česká republika je jedním z největších podporovatelů izraelské politiky v celé Evropě. Jeden z jejích největších zahraničních stoupenců je současný český prezident Zeman, který je rovněž kontroverzní osobností a lze ho zařadit mezi současnou generaci populistů…

To je právě jejich éra, v níž žijeme. Netanjahu do této skupiny určitě také patří. Určitě je mezi nimi řada rozdílů, ale ve využívání populismu ve stylu anti-intelektualismu, omezování základních svobod, posilování role státu, vytváření napětí ve společnosti mají mnoho společného..

A jaký má podle vás Netanjahu konkrétněji vliv na spor mezi sekulárními a religiózními Izraelci? Podporovaly ho ultraortodoxní náboženské strany a jejich politická síla v jeho éře pomalu narůstala..

To určitě do jisté míry platí, ale pak jsou tu i zcela opačné tendence. Náboženské strany jsou skutečně slyšitelnější, ale ve stejnou chvíli posiluje také pozice sekulárních liberálů. Například pozice LGBT komunit v Izraeli se relativně zlepšila, stejně tak když se podíváme třeba na Jeruzalém před dvaceti lety a dnes, tak je třeba otevřeno o šabatu mnohem více restaurací. Takže změny jsou na obou stranách a způsobuje to, že obě strany navzájem bojují daleko výrazněji. Ale vlastní si ani nemyslím, že to až tak souvisí s Netanjahuem, ale spíš obecně s faktem, že liberální i religiózní proudy mají v izraelské společnosti velmi pevné zázemí. A vlastně se to také celé promítá do debaty co to v praxi znamená, že se Izrael deklaruje jako „židovský stát“. 

Když jsem se teď po třech letech vrátil do Jeruzaléma, tak jsem si na první pohled mohl všimnout, že se zdejší obyvatelstvo početně rozrostlo a že přibylo také religiózních, naopak Tel-Aviv mě přijde stabilně sekulární. Může i toto prohloubit zmiňovaná napětí? 

Napětí určitě budou, ale ne ve smyslu, že by s nimi nešlo nic dělat a nešlo společně sdílet veřejnou sféru. Jsou to debaty o určitých konkrétních sporných tématech, ale nejsem tak pesimistický, že bych si myslel, že by to naprosto rozdělilo izraelskou společnost a vedlo třeba k občanské válce. Tomu vůbec nevěřím. 

Podívejme se teď na hlavní téma, kterým se zabýváte. Napsal jste řadu knih o historii izraelsko-palestinského konfliktu na dost unikátní témata. Teď právě vyšla vaše kniha „1929 – rok nula izraelsko-palestinského konfliktu“. Skutečně se domníváte, že konflikt začal v tomto roce, nebo že jeho základy byly položeny už dříve? 

Konflikt jak ho vidíme dnes je důsledek sionistických aktivit, které začaly na sklonku 19. století a které v sobě nesly snahy vytvořit v Palestině židovský stát. Ve stejnou dobu to ale dostalo i religiózní rozměr, který souvisel s židovskou ideou „zaslíbené země“ a práva na židovskou domovinu v těchto místech pramenící v jejich pojetí přímo od Boha. Idea židů jako „vyvoleného lidu“ je mimochodem zmíněna i v Koránu, avšak tato „vyvolenost“ končí zbořením druhého židovského Chrámu a následně pak když přišel Mohamed, tak už jen jeho stoupenci jsou vyvoleným lidem. Takže od úplně prvních momentů setkávání mezi judaismem a islámem je zde debata, čí náboženství je to pravé a správné a že jen stoupenci „toho pravého“ mají nárok na Svatou zemi. Takže když sem přišli židé s ideou vybudování židovského státu, v tentýž moment se to stalo také náboženským problémem pro muslimy. To je také proč je rok 1929 tak důležitý, protože krveprolévání začalo v souvislosti s fámou, že židé chtějí postavit třetí chrám na Chrámové hoře/posvátném okrsku, což by v praxi znamenalo zničení tam existujících mešit (Al-Aksá a Skalního dómu). Takže v těchto otázkách jsou otázky nacionalismu a náboženství velmi propojené. A rok 1929 je také důležitý z toho pohledu, že do roku 1929 si sionisté nebyli vědomi úrovně arabské opozice vůči sionismu. Ti se domnívali, že když sionistické hnutí přinese do země investice a rozvine zemi, že je palestinští Arabové přijmou. A to byl velký omyl. A rok 1929 přinesl v podobě masakrů v Hebronu, Safedu a na dalších místech velmi hmatatelné důkazy o tom, že jsou Arabové vůči sionismu velmi nepřátelští.  

Tom Segev ve své knize „One Palestine, complete“ zmiňuje, že zatímco část hebronských Arabů masakrovala v roce 1929 tamní židy, řada hebronských Arabů tehdy poskytla židovským sousedům azyl. Takže to něco vypovídá o tehdejší arabské společnosti, že zdaleka ne všichni Židy nenáviděli..

To je skutečně pravda. Tyto věci se děly a podobně tak došlo i k případům, kdy židé lynčovali Araby a jiní Židé je zachránili. K tomu mimochodem došlo také v roce 1929. Ve své poslední knize se těmto případům věnuji.   

A jaká byla podle vás v tomto role Britů? Mám za to, že hodně používali taktiku „rozděl a panuj“. 

Britové vydali Balfourovu deklaraci, která umožňovala židovskou národní domovinu v Palestině, což bylo z arabské perspektivy zradou, neboť ti bojovali po boku Britů za první světové války. A Arabové věděli, že sionismus se tak prosadil v Palestině právě díky Britům. Takže ano, Britové ve vzniku konfliktu určitě sehráli důležitou roli.  

Je vůbec možné určit některou ze stran, že je více zodpovědná za začátek celého konfliktu? Kdo byl první, kdo se uchýlil k násilí? 

Otázka ohledně začátku konfliktu není bezpodmínečně o tom, kdo první použil ozbrojené násilí. David Ben Gurion to v jednom svém neveřejném projevu vystihl úplně nejlépe: „Každému říkáme, že Arabové jsou agresoři a my jsme oběti. Nicméně ve skutečnosti jsme to byli my, kdo byli agresoři, byť nikoliv násilní. My jsme sem přišli a hodlali ustavit židovský stát, byť prostřednictvím nákupů půdy, výstavbou kibuců atd. Ale jednalo se o kolonizaci. My jsme konflikt začali, ale nikoliv násilným způsobem a Arabové pak byli ti, kdož zahájili násilí.“ Z palestinské perspektivy to byla sebeobrana, nikoliv agresivní násilí. Každý, kdo je kolonizovaný má právo na to se bránit. Takže otázka „Kdo začal?“ nemá jednoznačnou odpověď: Palestinci řeknou: „Židé si začali, protože sem přišli ustavit židovský stát“. A Izraelci vám naopak poví: „Začali palestinští Arabové, protož byli první, kdo začali střílet“.  

Historici zmiňují, že první arabské násilné útoky na sionistické usedlosti byly údajně spíše kriminálního, než politického charakteru..

Problém je, že v konfliktu mezi židy a Araby nelze často příliš rozlišovat mezi kriminálním a politickým násilím. Často jsou propojené. Právě v letech kdy jste tady pobýval (2001–2002) existovala celkem velká palestinská síť zlodějů automobilů. A ta se zaměřovala na krádeže aut, které patřily židům, nikoliv Arabům. Můj kamarád (žid), kterému se tehdy vloupali do auta, měl v autě Korán a když to zloději zjistili, tak auto nechali na pokoji. Takže i zdejší kriminálníci mají při trestné činnosti často politické či náboženské sentimenty.  

Podívejme se nyní na téma palestinské spolupráce/kolaborace s Izraelem, kterou jste se hodně zabýval ve svých dřívějších knihách – první se zabývá hodně situací palestinské spolupráce/kolaborace během britského mandátu a druhá v mezidobí 1948-1967. Chystáte se napsat knihu i o současných aspektech palestinské spolupráce, nebo je to příliš živé a kontroverzní téma? 

V této oblasti je zde velká cenzura. Nepovolí mě to publikovat. 

Kdo by dělal problémy – izraelská či palestinská strana?

Izraelská cenzura. A také řada aktuálnějších dokumentů je stále utajovaná. Dokonce se stalo, že některé odtajněné dokumenty, které jsem použil pro knihu zabývající se spoluprací v mezidobí 1948-67, byly znovu utajeny a dnes už zase nejsou dostupné. Ale na druhou stranu na mě nikdo nevyvíjí nějaký nátlak, nebo mi nevyhrožuje. 

Kdybyste měl rozdělit palestinskou spolupráci podle jejích druhů – převažuje ta pod nátlakem, nebo jde spíš o spolupráci dobrovolnou?  

Je celá řada důvodů palestinské spolupráce. Když začneme úplně od začátku, lze říci, že před rokem 1948 bylo tlaku na Palestince výrazně méně než v době, kdy už tu existoval nezávislý stát Izrael.  Například v desetiletích před rokem 1948 nebyla pro některé Palestince nová idea lokálního palestinského arabského nacionalismu přitažlivá. Takže jejich spolupráce se sionisty mohla souviset s penězi, se sousedskými vazbami, s nějakými výhodami, s bezpečností jejich vesnice či komunity. U jiných mohly hrát roli politické důvody – například opozice vůči hlavnímu proudu palestinského nacionalismu ztělesňovaného velkým jeruzalémským muftím Al-Husajním. Zvláště pak poté, co vypukla palestinská arabská revolta v roce 1936 bylo vnitřní násilí uvnitř arabské palestinské společnosti značné. Zvláště pak ti, kdo byli oběťmi násilí ze strany příznivců velkého muftího potřebovali pomoc od Hagany nebo dalších sionistických milicí a pak společně s nimi postupovali proti muftímu v duchu rčení „nepřítel mého nepřítele je můj přítel“.    

Jaký charakter má dnešní palestinská spolupráce s Izraelem? 

Od dob Britského mandátu se situace mezi Palestinci a sionisty výrazně změnila a dnes je Izrael vůči nim velmi silný a oni naopak slabí. A v situaci, když jste velmi slabí tak máte občas větší pokušení ke spolupráci s výrazně silnější stranou. Například přístup do izraelských nemocnic, pracovní povolení a celá řada dalších věcí v Izraeli může být podmíněná spoluprací s izraelskými orgány. Ale pak je také řada Palestinců, kteří jsou frustrování politikami palestinské samosprávy či Fatahu, nebo ze strany Hamásu či dalších skupin. Mohou to být třeba stoupenci Fatahu z Gazy, kteří jsou proti Hamásu, kteří mohou nějakým způsobem spolupracovat s Izraelem. Samozřejmě že ne všichni, ale třeba jen někteří z nich. Je opravdu hodně způsobů, jak se stát spolupracovníkem/kolaborantem. 

Zabýváte se spíše Palestinci, nebo se zaměřujete i na spolupráci ze strany izraelských Arabů? 

Hlavně ve své druhé knížce – Good Arabs: The Israeli Security Agencies and the Israeli Arabs, 1948–1967 – se zaměřuji na problematiku izraelských Arabů (Západní břeh byl v té době pod jordánskou správou a Gaza pod egyptskou – pozn. aut.). Po roce 1948 se řada Arabů sice stala občany „židovského státu“ a zároveň menšinou. Pro mnoho Arabů bylo velmi těžké se s touto situací vyrovnat a hledali cesty, jak v těchto podmínkách přežít. Mohli to tak být političtí vůdcové, starostové vesnic nebo jen prostí jednotlivci, kteří se rozhodli spolupracovat s Izraelem.    

Jaké jsou vztahy mezi palestinskými Araby a arabskými beduíny? U řady z nich stále spíše převažuje jejich beduínská a kmenová identita nad palestinským nacionalismem. Určitá jejich část také nastupuje do izraelské armády. Dívají se na ně Palestinci jako na kolaboranty? 

Ano, někdy. Například znám případy, kdy byli v boji zabiti beduínští vojáci Izraelské armády, tak lidé z jejich komunity bojkotovali jejich pohřeb. Na druhou stranu se dnes také řada beduínů identifikuje jako Palestinci. Je ale pravda, že jejich proces přijímání nacionalismu byl odlišný od řady Palestinců. Nicméně velká část z těch na území Izraele také například ve volbách volí Spojenou arabskou kandidátku arabské, nikoliv sionistické strany. To platí také pro izraelskou komunitu Drúzů, kteří se také z velké většiny považují za Araby, nikoliv však za Palestince.     

Když se podíváme na izraelskou židovskou společnost, i tam se objevuje řada vnitřních nařčení z „kolaborace s nepřáteli“, zrady sionismu, podpory hnutí BDS atd. Je zde určitá analogie s tím, o čem jsme se zde bavili? 

Ano, analogii zde je možné vidět. „Zrádce“ je konstrukt, který definuje společnost. Takže pokud se většina společnosti domnívá, že nějaké jednání je „zrada“, tak ten, kdo je vykonává, je „zrádce“. To ale není typické jen pro veřejnou debatu v Izraeli, ale k podobným definicím dochází zvláště všude tam, kde probíhá nějaký konflikt: „Jaký druh aktivity by měl být definován jako zrada?“ Takže ano, někteří Izraelci definují podporovatele BDS jako zrádce. Nebo třeba vnímá jako zrádce i ty, kteří podporují organizaci „Breaking the Silence“, která byla založená bývalými izraelskými vojáky a shromažďuje jejich svědectví o brutalitě konfliktu a izraelských aktivit, jako zrádce. Takto to funguje. Část společnosti může říci, že „pravičáci jsou zrádci, protože ničíte původní ideje sionismu atd.“. Nicméně levice obvykle nevyužívá tohoto typu terminologie. Definování „zrádců“ je spíše nacionalistická záležitost a je obvykle zaměřená na příslušníky levice, než že by tomu bylo naopak. 

   

Jaké jsou obvykle metody vašeho výzkumu? 

Většinu z toho, co je v knihách o palestinské spolupráci, jsem nastudoval v archívech. Setkal jsem se samozřejmě i s mnoha lidmi a uskutečnil celou řadu inteview, ale hlavní matérie pochází z archivních zdrojů. Pokud dělám rozhovory s lidmi, pomáhá mě to hlavně pochopit, jak lidé vnímají kolaboranty, jak kolaboranti přemýšlí, jak je vnímán společností arabský nacionalismus či sionismus atd. takže když s lidmi mluvíte, tak pak rozumíte lépe také archivům. 

Vy sám jste se naučil arabštinu kvůli vašemu výzkumu? 

Ne, ne, arabsky mluvím už prakticky od dětství. Ale ne proto, že by mě to například učil někdo doma, ale do arabského jazyka jsem se zamiloval už právě nějak kolem čtrnáctého roku věku. 

A jak je to s učením arabštiny v dnešním Izraeli, například velká část „izraelských Arabů“ dnes mluví velmi obstojně hebrejsky, protože jim to usnadňuje život v Izraeli. Funguje to tak ale aspoň trochu i naopak, že by se třeba dnes více Izraelců učilo arabsky, aby lépe pochopili své sousedy? 

V posledních letech je v Izraeli poměrně silný trend studia arabštiny. Ale jen velmi málo lidí je schopné se naučit arabštinu skutečně dobře, aby ji mohlo běžně používat ke čtení, mluvení či psaní. Ale možná se to také změní, pokud se změní i nepříliš šťastný způsob, jak se vyučuje arabština na izraelských školách. Dnes lidé studují třeba dva, tři roky arabštinu, ale stejně se prakticky moc, s výjimkou těch kteří jsou nějak sociálně v kontaktu s Palestinci.   

...ale oficiálně zřejmě není arabština součástí osnov v izraelských školách...     

Je to možná překvapivé, ale oficiálně v osnovách arabština je, přesto se ale arabština často nevyučuje, nebo na ni studenti nechodí. 

A školní systém v Izraeli je stále tak oddělený pro všechny možné etnické a náboženské komunity, tak jak tomu bylo dříve?

Ano, stále to tak je poměrně výrazně, s výjimkou smíšených měst. Židovské školy jsou segregované také. Máme tu náboženské, sekulární, ultraortodoxní školy a každá z nich má dost odlišné osnovy.

O čem bude vaše další kniha? 

Bude se to zřejmě týkat vztahu izraelské levice a Arabů od doby britského mandátu až do dneška. 

Děkuji moc za rozhovor! 

Foto Marek Čejka (2019), Zkrácená verze rozhovoru vyšla 13. 1. 2020 v A2arm.