Islám jako náboženství zla?

Řada Čechů je skálopevně přesvědčena, že islám je ze své podstaty špatné a násilné náboženství či dokonce anticivilizace. Vždyť si mohou každý večer zapnout zprávy a takřka pokaždé se jim dostane příděl násilí od entity, která si sama říká „Islámský stát“. Ta se ve svém spektakulárním krveprolévání neomezuje už jen na teritorium Blízkého východu, ale stále častěji děsí i Evropany. Naopak jiná skupina Čechů má za to, že islám náboženstvím zla být nemůže, neboť to dokazuje mírumilovný život mnoha muslimů, kteří se od násilí distancují.

Stejně tak i řada různých analýz a koláčových grafů šířících se po Facebooku ukazuje, že extremisté představují jen úplné minimum muslimské populace. Jedna taková z poslední doby ukazuje, že z celkového počtu 1,6 miliardy muslimů je jich radikálních jen nepatrný zlomek – podle jedné z nejčastěji teď sdílených je to přesně 0,006 procenta muslimů, tedy 106 tisíc radikálních džihádistů.

Tak jednoduché počty to ale nejsou. Sto tisíc příznivců ISIS je spíše střízlivý odhad, nehledě na přinejmenším další statisíce radikálů v Afghánistánu, Pákistánu na Arabském poloostrově i jinde.

V diskusích v české kotlině je ale černobílý přístup k politickým problémům dneška zcela typický. Musíte být buď s muslimy, nebo proti nim, s Ruskem, nebo Ukrajinou, s Izraelem, či Palestinou, s Čínou, nebo Tibetem… Jako by neexistovala žádná diskuse o prostoru „mezi“. 

Podíváme-li se nyní na černobílé vidění islámu, oba dva výše zmíněné přístupy jsou chybné už v tom, že berou toto náboženství jako monolit. Nerozeznávají absenci jeho sjednocující autority, jeho vnitřní štěpení, jeho vývoj od druhé poloviny 20. století a nevidí ani rozdíly mezi jednotlivými muslimskými zeměmi. A především vůbec nevnímají lidskou interpretaci islámských textů a její různé varianty v místě a čase.

Zní to velmi relativisticky, ale soudobý islám nelze jednoznačně označit ani za „dobrý“, či za „špatný“. Podobné lze ale konstatovat ale i o křesťanství a judaismu, neboť žádné z těchto náboženství neexistuje v nějaké globalizované a jednotné podobě. U všech lze vystopovat v jejich dávnější i bližší historii těžké šrámy – ať už jde o inkvizitory a paliče knih (či lidí) v křesťanských dějinách, či v případě judaismu o nejradikálnější židovské osadníky v současné Palestině.

Těžko lze zpochybnit, že by papežové vybízející k potírání protestantů nebyli křesťané, případně že by radikálové v severoirském konfliktu nebyli protestanté či katolíci.

Muslimové, kteří odsuzují teror muslimských radikálů (nezřídka namířený proti jiným muslimům) často tvrdí, že radikální islamisté nejsou muslimové, neboť „pravý“ islám zakazuje zabíjení nevinných. V určitém ohledu mají pravdu, protože naprostá většina muslimů skutečně žije podle tradice, která násilí odmítá.

Vzhledem k decentralizovanému charakteru islámu ale není možné jednoznačně říci, který islám je tím „jediným pravým“. Přinejmenším z formálního hlediska nelze vyvrátit, že Usáma bin Ládin by nikdy nebyl muslimem. Podobně tak jako nikdo nepopře, že křesťanem byl třeba katolický farář Jozef Tiso či protestant a ústřední myslitel křesťanské reformace Martin Luther – oba dva antisemité do morku kostí. Ostatně hluboce věřícím židem byl také masový vrah z Hebronu Baruch Goldstein. Na tom nic nezmění ani fakt, že naprostá většina světových muslimů, křesťanů i židů se od jejich násilí bude hluboce distancovat.

Podíváme-li se opět blíže na islám, zjistíme, že hlavně v druhé polovině 20. století na více místech muslimského světa vznikly či se rozvinuly izolované skupiny s osobitými interpretacemi islámských náboženských textů. Nevznikly ale z ničeho nic. Při jejich zrození či rozvoji hrála obrovskou roli politická realita doby – například represe a korupce vlád muslimských zemí (tak třeba vzniklo Muslimské bratrstvo v Egyptě), západní imperialismus (na ten reagovala např. řada ší‘itských radikálů) či sovětský imperialismus a sekularismus (to byl zase případ mudžáhídů v Afghánistánu, ze kterých se vydělila Al-Káida).

Ukázalo se, že tyto skupiny se přiblížily často k velmi striktním, nezřídka doslovným, interpretacím islámských posvátných textů, často blízkým wahhábismu, tedy extrémně přísné islámské doktríně pocházející z území Arabského poloostrova 18. století. Jiné zase souvisely se salafismem, který se wahhábismu v řadě aspektů podobá. 

Wahhábistický či salafistický výklad islámu se možná může zdát i mnohým muslimům nekompatibilní se současností, ale podobně tak mnozí z těchto moderních muslimů nepopřou, že by tyto proudy neměly v rámci jejich víry jistou teologickou legitimitu. Není samozřejmě salafista jako salafista a wahhábista jako wahhábista. Ostatně zdaleka ne každá přísná varianta křesťanství z vás udělá antisemitu a ani většina z variant židovské ortodoxie vás nebude teologicky manipulovat do nenávisti vůči Palestincům.

Zkrátka a dobře není možné vyslovovat kategorické soudy o jakémkoliv velkém náboženství, islám nevyjímaje. Každé se potýkalo či potýká ve svých dějinách s násilnými tendencemi či stagnací.

Některé směry islámu jsou paradoxně více problematické v současnosti, než třeba byly jeho hlavní proudy v období raného středověku, kterému historici přezdívají „zlatá éra islámu“. Tehdejší islámský stát (chalífát) byl schopen přinášet prostřednictvím muslimských filosofů zaostalému křesťanskému Západu třeba Aristotelovu filozofii, astronomické, lékařské a matematické poznatky či vědce formátu Avicenny. To vše se odehrávalo jen několik století po proroku Mohamedovi, tedy v době, kdy musel být islám výrazně autentičtější než dnes (podobně jako se třeba křesťanství ve 3. století daleko víc podobalo Kristovu pojetí). 

Je pravda, že „zlatá éra islámu“ se v současnosti rozhodně neopakuje. Ale i za současné situace je třeba soudit toto náboženství v kontextu celého jeho vývoje – a nikoliv jen útržkovitě pod dojmem rozmachu radikálních proudů ve 20. a 21. století.

Vyšlo 12. 8. 2016 v Deníku referendum. 

S Koránem proti Hitlerovi a za svobodu Evropy - část 1.

Malý náhled na osud Arabů a muslimů, kteří bojovali po boku Spojenců na bojištích světových válek

A brief overview of the role of Muslim and Arab soldiers in the two World wars in the Allied armies.

Před více než deseti lety jsem ve Francii navštívil verdunské bojiště. Kromě zdejších stále patrných kontur měsíční krajiny, na které ještě sto let po velké válce je zakázáno z bezpečnostních důvodů hospodařit, rozbombardovaných obřích pevností, zbytků zákopů (ze kterých na jednom místě ční bodáky zasypaných vojáků), mě zaujaly také zdejší vojenské hřbitovy. Na většině z nich byly obvykle prosté kříže se jmény francouzských vojáků. Nedaleko verdunské kostnice, však byl i jiný hřbitov: Jeho náhrobky byly popsány arabsky a jen kousek od něj též pomník padlých vojáků s nápisy v hebrejštině.

O válečných osudech arabských, židovských a nejrůznějších koloniálních vojáků jsem tehdy ještě příliš nevěděl, podobně jako o skutečnosti, že často bojovali společně - a dobrovolně - za zájmy velmocí, které však zájmy jejich (důstojnost, sebeurčení, svoboda, samostatnost atd.) reflektovaly jen neochotně, případně vůbec. Navíc se řada vojáků z etnických menšin či kolonií, bojujících v britské či francouzské uniformě hlavně během druhé světové války, dostala později i do problémů s vlastními nacionalisty. Ostatně se zde trochu nabízí analogie s osudem českých vojáků C. a K. armády, kteří za války nedezertovali k legiím a přes veliké ztráty a statečnost byli za první republiky víceméně odsouzení k zapomnění.

Židovským vojákům za veliké války se budu věnovat brzy v samostatném článku. V tomto textu se zaměřím hlavně na osud muslimů a Arabů v průběhu světových válek, a to hlavně ze dvou důvodů:

- Osud arabských a muslimských vojáků za první světové války je u nás prakticky neznámé téma. Ostatně celá první světová válka je v našich zeměpisných šířkách tak trochu překryta tou druhou a řada důležitých souvislostí upadla v zapomnění. 

- Osud arabských a muslimských vojáků za druhé světové války je často disproporčně prezentován v podstatě jako kolaborace s nacisty. To přitom není jen obraz podporovaný dnešními kolektivními stigmatizátory islámu, ale i důsledek skutečnosti, že toto téma je obecně jen velmi málo zpracováno  (a když zadáte např. do pana Googla hesla "islam WW2", hemží se vyhledané odkazy na setkání muftího Al-Husajního s Hitlerem a obrázky bosenských muslimských esesáků). Ano, muftí, chorvatsko-bosenská divize SS i některé menší jednotky složené z muslimů, skutečně páchaly válečné zločiny po boku nacistů, avšak ve stejné době výrazně větší počet muslimů bojoval na straně Spojenců.   

V případě obou světových válek se muslimové a Arabové (není každý Arab muslim) mohli setkat jako protivníci. V první válce to byli muslimové a Arabové na straně Dohody (hlavně indo-pákistánští v britské armádě a afričtí muslimové v armádě francouzské) proti muslimům osmanským (což byli jak Turci, tak i část Arabů) či rakouským (Bosňáci). 

Za druhé světové války to byli opět indo-pákistánští muslimové v britské armádě a afričtí muslimové v armádě francouzské na straně Spojenců proti několika menším muslimským jednotkám na různých frontách. V případě Spojenců šlo o statisíce muslimů (např. v roce 1944 představovali muslimové přibližně 300 tisíc z celkových 500 tisíc vojáků v armádě Svobodné Francie. Jednalo se o Maročany, Alžířany, Senegalce, obyvatele Čadu a dalších francouzských dominií. Oproti tomu nejznámější muslimská (oficiálně chorvatská) jednotka bojující po boku nacistů - 13. horská SS divize Handžar - měla v době největší síly 17 tisíc mužů. V době druhé světové války vytvořili obyvatelé Indie a dnešního Pákistánu po boku Británie největší dobrovolnickou armádu v dějinách světa o síle až dva a půl miliónu mužů. V této armádě bojovalo proti silám Osy přibližně 30% muslimů. Pokud tedy sečteme, máme zde přinejmenším jeden milión muslimů bojujících během druhé světové války na straně Spojenců - oproti několika desítkám tisíc muslimů bojujících v jednotkách na straně nacistického Německa. 

Velká část Evropanů - a Čechů zvláště - vnímá dnes takřka vše přicházející z Blízkého východu, islámského či arabského světa jako potenciální nebezpečí a "neslučitelné s evropskými hodnotami". V některých případech je to skutečně pravda, ale rozhodně ani zde neplatí kolektivní vina. Důkazem jsou i některé kapitoly moderní historie evropských i neevropských muslimů a jsem přesvědčen, že do ní patří i ta, o které právě píši. Ukazuje, že řada muslimů "evropské hodnoty" nejen že respektovala, ale dokonce za ně položila život. 

Zde je druhý díl - o muslimech za první světové války 
a zde díl třetí - o muslimech za druhé světové války.

Kde je dnes umírněný islám?

Dění na Blízkém východě během posledních měsíců vzbuzuje pozornost a obavy ještě více než obvykle. Před krutostí radikálně islamistické organizace ISIL blednou i některé metody afghánské Al-Káidy. Její rozmach se může někomu zdát překvapivý, ale pokud jsme sledovali situaci v Iráku po americké invazi v roce 2003, bylo možné vidět prudkou destabilizací země. Po odstranění krutovládce Saddáma Husajna nebyli Američané a jejich spojenci schopni zvládnout situaci v zemi. Došlo k zažehnutí či znovuoživení řady konfliktů a vznikly také extrémně nebezpečné skupiny, které začaly destabilizovat celý region. V tomto prostředí se zrodila ISIL. 

Další velkou ránu stabilitě oblasti přinesl konflikt v Sýrii nedlouho po vypuknutí Arabského jara v roce 2011. Represe režimu prezidenta Asada vyvolaly reakci protirežimních sil, a to jak sekulárních, tak i velmi tvrdě nábožensky fundamentalistických. Ty druhé se posléze úspěšně propojily s ideově blízkými frakcemi v Iráku a ovládly části syrského teritoria, které ve spojení s iráckými oblastmi dnes nazývají „Islámský stát“. V jeho rámci se netají jak s praktikováním nesmírně tvrdé interpretace náboženského práva šaría, tak i naháněním hrůzy brutální fyzickou likvidací oponentů. Ve skutečnosti je ale Islámský stát asi tolik islámský, jako je současná „Boží armáda odporu“ v Ugandě, hlásící se ke křesťanství, skutečně Boží.

Židé a muslimové na jedné lodi

Zápaďané, kteří nemají s islámem příliš osobních zkušeností – a takových je například mezi Čechy většina – jsou dnes ještě více znejistěni. Že by skutečně měli pravdu radikální islamofobové, kteří vždy upozorňovali na „násilnou podstatu islámu“? Není tak překvapivé, že si radikální kritici islámu, včetně těch českých, mnou po nástupu ISIL ruce. Mají totiž po období uvadající afghánské Al-Káidy v rukách další „argument o destruktivní podstatě celého jednoho náboženství“ čítajícího dnes přibližně 1.6 miliardy lidí. Ano, je skutečně pravda, že islámský svět v posledních desetiletích prožívá krizi, která má dílem vnější i vnitřní příčiny. Západní imperiální politika rozvrátila na počátku 20. století společnosti Blízkého východu. Poté co však tyto národy získaly možnost – hlavně v období po druhé světové válce – vzít věci více do svých rukou a napravit bývalé křivdy, nebyly většinou schopny vybudovat efektivní politické režimy, ale diktatury. Reakce na tento stav se projevila mimo jiné obrovským rozmachem náboženského extremismu, jaký nemá v historii islámu obdoby. Přesto není dnešní dění v Iráku ani jinde argumentem k odsouzení 1,6 miliardy muslimů jako celku, ale je třeba rozlišovat mezi různými směry chápání islámu. A ty „umírněné“ stále existují ve velkém počtu. O tom ale níže.    

Pohled islamofobů na dnešní muslimy do jisté míry připomíná kolektivní odsuzování Židů evropskými antisemity v meziválečné Evropě. Nacismus používal jako jeden z hlavních argumentů proti Židům koncept „židobolševismu“, tedy židovské snahy o ovládnutí světa pomocí komunismu. Ano, v evropských komunistických stranách tehdy skutečně působilo mnoho lidí židovského původu. Výjimkou nebyl ani stalinistický Sovětský svaz, kde se řada z nich podílela na brutálních represích, proti kterým jsou dnešní akce ISIL co do počtu obětí stále skromné. Řadě vzdělaných a z křesťanské tradice vzešlých Evropanů tehdy podobná paušální obvinění Židů stačila jako „důkaz“ podstaty celosvětové židovské populace čítající mnoha miliónů. Role některých Židů ve stalinských represích ve skutečnosti nemohl nikdy vyjadřovat postoje absolutní většiny Židů, kteří se také na ničem podobném nepodíleli.

Podobná logika je však dnes mnohými vzdělanými a dobře vychovanými Zápaďany aplikována na muslimy. Rozdíl je jen v tom, že k jejich kolektivnímu odsuzování neslouží „šířením bolševismu“, ale „šíření islámského fundamentalismu“. Velmi identická je u antisemitů i islamofobů představa o „ovládnutí světa“ – ať už Židy, či muslimy. Podle ní i na první pohled „slušní a integrovaní” mezi nimi mají ve skutečnosti ve svých hlavách dědičně naprogramovanou agendu ovládnutí světa. U Židů k tomuto účelu sloužil bolševismus, mezinárodní kapitál, nověji pak izraelsko-americké spojenectví. U muslimů je nástrojem světovlády a vytvoření globálního chalífátu teror, zavádění práva šaría – to vše navíc schované za důmyslnou přetvářku, která má oklamat naivní a mírumilovné Zápaďany. Podobné postoje před pár lety velmi výstižně artikuloval i dlouholetý doyen naší politiky Miloš Zeman: „Umírněný muslim je contradictio in adjecto, tedy protimluv, stejně jako contradictio in adjecto je umírněný nacista.“

Není náboženství bez extrémů   

Ač zní Zemanova slova přesvědčivě a nešetří latinou, nejsou pravdivá, neboť umírněný islám existuje, stejně tak jako existuje umírněné křesťanství, judaismus, hinduismus, buddhismus a sikhismus. Umírněné směry dokonce představují ve všech náboženstvích výraznou většinu, takže pro ně vlastně ani není třeba používat adjektiva „umírněný“. Ve stejný okamžik ale nemůže žádné z velkých náboženství prohlásit, že by nemělo své extremisty. V případě křesťanství pomiňme krvavost historických událostí, kterým bylo dodáváno teologického ospravedlnění, jako bylo například zotročování afrických národů, dobývání Ameriky, inkvizice či vraždění protestantů. V době moderní a docela nedávné bylo křesťanství zneužito v konfliktech v Jugoslávii (včetně období druhé světové války), v Severním Irsku či ve zločinech zmiňované Boží armády odporu v Ugandě. V extrémních formách judaismu zase někteří rabíni vyzývají k eliminaci Palestinců a adorují činy židovských teroristů. Část buddhistických mnichů z Barmy se aktivně podílí na tamních protimuslimských pogromech, podobně jako některé autority extrémního hindusimu v nedaleké Indii. A ve výčtu by bylo by možné pokračovat.

Je pozitivní, pokud extremismus kritizují sami věřící či jejich autority. Na druhou stranu není možné vždy požadovat omluvu od toho, kdo za nic nemůže, případně kdo extremisty vůbec odmítá zahrnout do své víry. Je srozumitelné, že stejně jako mnoho muslimů necítí žádnou spojitost s ISIL, tak ani řada křesťanů necítí jakoukoliv zodpovědnost za současnou ugandskou Boží armádu odporu či za antisemitismus režimu faráře Jozefa Tisa.  

Stále je možné říci, že s násilím ISIL, Al-Káidy, Hamásu i jiných uskupení nemá absolutní většina muslimů nic společného. Často dokonce sami muslimové představují největší část obětí těchto extrémistů. Platí to i pro sunnitskou ISIL, která vraždí Zápaďany, křesťany a jiné menšiny, nicméně největší počet jejích obětí představují především šíitští muslimové, které považuje za heretiky. Mezi jejími oběťmi jsou však i sunnité, kteří ji odmítli odpřísáhnout loajalitu.

Tyto fakta nemohou nikdy konvenovat s logikou islamofobů. Islám pro ně bude vždy jen monolitem, který se více či méně otevřeně připravuje na ovládnutí světa a na globální nastolení práva šaría. Je pravda, že jejich černobílé interpretaci zjednodušených a z kontextu vytržených faktů řada lidí snadno porozumí a nebude je nutit nad ničím složitěji přemýšlet. Ostatně o souvislý obraz zdaleka ne každý stojí – je třeba mu totiž věnovat hodně pozornosti a neřídit se pouze klipovitými informacemi a nesouvislými fakty, kterých je v mainstreamových médiích tolik.      

Amerika jako laboratoř vztahu islámu a Západu

Mnoha Čechům a Evropanům dělají vrásky na čele muslimští radikálové v některých evropských zemích. I u Evropy však platí, že mezi extremisty patří jen zlomek komunit, byť velmi halasný. Konfliktní linie „Západ versus islám“ ve skutečnosti velmi často souvisí i s linií „starousedlíci versus přistěhovalci“ a začíná často u sociálních problémů, které teprve následně na sebe berou i náboženský háv.

 

Mnohem pozitivnější je v tomto ohledu příklad Spojených států, které v sobě nenesou dědictví evropské historie a kde má takřka každý Američan imigrantské kořeny. To vytváří v americké společnosti nezřídka zvláštní dojem rovnosti, se kterou se v Evropě příliš nesetkáme. Platí to i pro americké muslimy, což zároveň ilustruje představu, jak může islám být islám kompatibilní se západním světem.

Celkově je většina americké muslimské komunity o něco mladší než západoevropská. Významnější komunity amerických muslimů přišly do USA rovněž za prací a lepším životem, podobně jako do Evropy. Většinou se ale jednalo o vzdělanější skupiny lidí, než gastarbeiteři, kteří dorazili jako levná pracovní síla budovat západní Evropu po druhé světové válce.

V rámci Fulbrightova stipendia jsem měl téměř rok možnost tyto komunity sledovat, vést rozhovory jak s americkými imámy, tak i židovskými rabíny a zjišťovat, jaký je život jejich komunit, jak američtí muslimové a Židé navzájem reagují či jak reflektují dění na Blízkém východě. Naprostá většina z imámů kvitovala svoji zkušenost i vztahy v USA velmi pozitivně, a to i s ohledem na atmosféru po 11. září 2001. Většina z imámů se domnívá, že islamofobie je v Americe spíš uměle vyvolávána určitými skupinami a médii, avšak v běžném životě se s ní muslimové setkávají jen výjimečně. Zapojují se také často do mezináboženského dialogu, mají mezi křesťany a Židy přátele a zároveň žijí plnohodnotný život ve své komunitě. Diskuse o muslimských šátcích na pracovišti, o výstavbě mešit (kterých v Americe existují přes dva tisíce), či prodeji halal potravin v běžných obchodech v dnešních USA málokoho rozruší. Jsou samozřejmě i výjimky, které mohou připomínat vyhrocenou diskusi v České republice: V roce 2009 chtělo muslimské centrum v Murfreesboro ve státu Tennessee rozšířit z kapacitních důvodů mešitu. Celá věc vyvolala velké napětí. Obecně je ale situace muslimů v Americe solidní a vzájemný respekt mezi americkými náboženskými komunitami může být inspirativní. Omer Badžwa, který působí jako imám muslimských studentů na prestižní Yaleské univerzitě se domnívá, že život muslima v Americe může být zcela plnohodnotný: „Věřit v Boha, modlit se k němu, praktikovat ramadán, dávat peníze na charitu, usilovat o to být dobrým člověkem a vycházet dobře s ostatními – to je zcela v souladu s americkou svobodou a americkými hodnotami“.

Vyšlo ve zkrácené verzi v časopise A2.

Genealogy of Islamism

In his book "Islam and Islamism: The Dilemma of the Muslim World", P. R. Demant shows a depiction of the evolution of the phenomenon of Islamism (or "political Islam"). Although this graph cannot include every single detail in the history of Islamism, I believe it is one of the best visualizations that help understand this complex subject. I have enhanced the original black and white graph by adding color and portraits of important personalities. In this form, it should be even easier to understand. Click on the picture to enlarge.

Pardubické šachy s ramadánem

Muslimové na šachy nepřijedou. Kvůli ramadánu

Na dobu konání festivalu šachu a her Czech Open tento rok připadá i postní měsíc ramadán. Muslimští hráči proto zůstanou doma 

Účast na šachovém festivalu Czech Open v Pardubicích letos ovlivní i taková událost jako ramadán. Islámský postní měsíc sice muslimům nezakazuje cestování, ale dodržet všechna pravidla by pro ně mohlo být obtížné. Například z arabského Kataru proto do pardubické arény nedorazí ani jeden šachista. „Ramadán letos pro muslimské šachisty nevyšel zrovna nejlépe,“ uvedl ředitel festivalu Jan Mazuch. Odborník na Blízký východ Marek Čejka navíc řekl, že muslimské autority věřícím příliš nedoporučují hraní her. „Pokud pominu fakt, že člověk bez jídla a pití by se při partii šachu velice obtížně soustředil, muslimové by se v době ramadánu měli věnovat spíše duchovnějším činnostem,“ uvedl Čejka. Pohyblivý postní měsíc ramadán letos začíná dvacátého července, tedy přesně ve stejný den, kdy v Pardubicích startují hlavní šachové turnaje profesionálů. Smyslem půstu je zřeknutí se některých pozemských potřeb a přiblížení se k duchovní podstatě islámu.
Pořadatelé si letos povšimli i další zajímavosti, pokud jde o počty účastníků. „Izraelská delegace je zatím nejpočetnější, jaká tu kdy byla,“ řekl organizátor Mazuch. Zatímco před rokem si v Pardubicích zasoutěžilo třiadvacet Izraelců, letos je jejich počet téměř dvojnásobný. Zaregistrovaných hráček a hráčů z židovského státu je prozatím pětačtyřicet. Organizátoři Jan Mazuch a Petr Laušman koketovali s myšlenkou, zda neúčast muslimů může souviset s velikostí izraelské delegace. Blízkovýchodní expert Čejka se spíše přiklání k tomu, že jde o shodu náhod. „Nemyslím si, že by Izraelci přijeli v takovém počtu jen proto, že se zde pravděpodobně nepotkají s muslimy,“ uvedl Čejka.
Na festivalu pro ty, co si rádi hrají, se setkávají hráči až z padesáti zemí světa. Docela snadno tak může nastat i „mezinárodní problém“. Například před rokem odmítl mladík z Kataru nastoupit proti Izraelci.
Mezinárodní festival šachu a her Czech Open začíná už zítra a potrvá až do devětadvacátého července. Hlavním tahákem festivalu jsou právě šachy, které jsou ale na programu až v jeho druhé polovině.

MFDnes - Pardubice, 11. 7. 2012

Mapa ukazující, jak se z muslimského světa šířily šachy do Evropy:

 

Hroby muslimských vojáků u nás - Graves of Muslim Soldiers in the Czech Republic

There are several graveyards in the Czech republic - I know Brno and Olomouc - where Muslim soldiers from the time of WW1 a pre-war time are buried.

Vzhledem k tomu, že má muslimská komunita u nás několik tisíc lidí, není zase tak překvapivé, že se v českých zemích nachází několik muslimských oddělení na hřbitovech. Že ale u nás odpočívají i muslimští vojáci, tuší asi málokdo. Já sám vím o dvou místech - jedním je brněnský ústřední hřbitov, kde je v jeho vojenské části pochován poručík turecké armády.Tak to aspoň píše cedule. Podle jména si ale spíš myslím, že jde o Bosňáka, který bojoval v rakousko-uherské armádě. Koneckonců zkratka nad jménem zřejmě znamená 49 pěší pluk. Ale možná že se pletu a že to nějaký znalejší člověk uvede na pravou míru. 

Druhé místo je ještě zajímavější - je jím olomoucký napůl zrušený vojenský hřbitov v Černovíru. Zde je přímo celý turecký hřbitov i s malou kaplí s kaligrafickým nápisem v arabštině. V případě Olomouce, šlo o spojenecké turecké vojáky (Rakousko-Uhersko bylo v první světové válce spojencem Turecka) zraněné ve válce, kteří se z nějakých důvodů dostali do olomoucké vojenské nemocnice. V případě Brna šlo o pohřbení ještě před první světovou válkou.    

ﺍﷲ ﻴﺭﺤﻣك  
  

Je možné, že i na dalších místech jsou pochování muslimští vojáci (nepochybuji že v Praze). Víte o dalším takovém místě? Jestli máte nějaké zajímavé tematické fotografie, klidně je pošlete.

Tušíte, jestli je na brněnském ústředním hřbitově také muslimské oddělení jako v Praze a Třebíči? 

• Zajímavý link na pohřebiště.cz
• Turci uctili památku padlých na pardubickém hřbitově 

Rozhovor s Lukášem Lhoťanem

O českých muslimech, Eurábii a pouti do Mekky

Kdo se aspoň trochu zajímá o islám v Českých zemích, tomu určitě neuniklo jméno Lukáš Lhoťan. Tento mladý aktivista na sebe už dlouhou dobu upozorňuje různými mediálními výstupy v souvislosti nejdříve s podporou a později s kritikou českých muslimů. Lidé, kteří dráhu Lukáše Lhoťana sledují delší dobu kriticky, říkají, že „prodělal velký myšlenkový posun od muslimského aktivisty až k velkému kritikovi islámu, který není názorově příliš konzistentní a jehož aktivity dnes mají patrný osobní podtext“. Co si o tom všem myslí sám Lukáš Lhoťan, přiblíží rozhovor, který jsem s ním uskutečnil na začátku února 2012.   
  

Jak bys dnes charakterizoval své současné náboženské a politické postoje a kdo jsou tvé největší vzory v těchto ohledech?

Současné? Já mám trvalé a ty mi pomohly překonat nástrahy dnešního světa plného idejí a ideologii. Věřím v boha a to Boha, který jako správný stvořitel nepotřebuje vnucovat svou existenci nebo nutnost v něho věřit. Mým vzorem? To je těžké, protože některé vlastnosti se libí a jiné ne, takže vyhraněné vzory nemám, ale líbí se mi jak ideální vzor Ježíš pohledem Tomášova evangelia a líbí se mi i to, jak je jako člověk popsán v jiných textech ...

Z toho co jsi teď odpověděl vyplývá, že už nejspíš nejsi muslim...

Takhle bych to neřekl, protože problém naších odborníků na islám je, že berou mnohdy za zdroj jen to, co se jim hodí a co bylo vytvořené staletími jednou z části muslimů ... nádherně to popsal Ignác Goldziher. No a kdo je to vlastně muslim? Je jím třeba Irshad Manji muslimka? Podle ortodoxních muslimů ne, protože chce reformovat islám.

No ale přesto tu jsou některé základní věci, na kterých se všichni muslimové shodnou. Kromě základní víry v jednoho Boha-Alláha a Mohameda jako jeho proroka tu je také víra v anděly, posly, knihy, soudný den a předurčení...

To je velký omyl. Například do středověku část muslimů sice věřila v Mohameda jako proroka, ale považovala ho za menšího než Ježíše a byl pro ně důležitější Ježíš. Teprve muslimská inkvizice ortodoxního islámu je vyvraždila... Je to jen příklad. Pak tu máš alawity (Turecko 10 procent, Sýrie ...).

To ale jsou spíš různé větve, někdo říká sekty, islámu. Muslimové je za muslimy už nepovažují a oni sami sebe už také příliš ne. Jsou to osobité víry, které mají své kořeny v islámu, hlavně ší´itském...

Jenže tak se to nedá dělat a vysvětlovat. Mnohdy je zavrhnutý kámen kamenem původním. Pokud odborník začne argumentovat tím, že část označuje jinou část za herezi a přikloní se k té jedné části, je pak na cestě nebýt odborník. Ti muslimové také měli své texty a důkazy, že jsou na správné cestě. Tím, že je muslimská inkvizice zničila, odstranila nepohodlné důkazy a může tvrdit, že je původní. Ale co když ty jejich texty byly původní?

Obávám se, že to jsou spekulace, které asi v tomto rozhovoru nevyřešíme. Věnujme se raději současnému dění a tvým názorům. Koho si považuješ jako své současné osobní vzory a jakých politiků si vážíš, cizích i českých...

To je těžké jednoznačně říci... Člověk, který sice není to můj vzor, ale cením si ho za jeho postoj je Christopher Hitchens. To jak se dokázal, byť levičák, postavit levicovému appeasementu vůči ortodoxnímu islámu a islamismu.

Co český konzervativní komentátor Roman Joch, na kterého často odkazuješ?  

Roman Joch je velmi vzdělaný člověk, který občas píše stylem, že lidé nemající dostatečné znalosti ho správně nepochopí. Je smutné, že například jeho snahu o dialog s českými muslimy společenství českých muslimů ignorovalo a přiklonilo se k levici ...

No ale možná, že ti muslimové (a případně i nemuslimové) četli některé jeho názory na serveru Eurabia a asi s ním necítili moc společného... Mimo jiné, Ty jsi dřív Eurábii velmi kritizoval a dnes naopak Eurabia ráda používá tvé myšlenky. Jak to vnímáš?

No nežijeme v totalitním státě. Je logické, že s některými názory jiných lidi souhlasíme a s jinými ne, ale pokud někdo buduje muslimskou komunitu směrem do jedné strany, jednoho proudu apod., nemůže se divit, že pak se mu rozpadla a je vnímám jako kryptozákladnu pro jeden politický proud. To se stalo v ČR. Jinak Eurabia je dnes spíše takový diskusní informační zdroj. A ano kdysi jsem ji kritizoval a některé příspěvky se mi stále nelíbí, ale v mnoha věcech dávám některým jejich příspěvkům za pravdu. Pouze vidím příčiny jinde než oni. Je třeba si také uvědomit, že před několika roky jsme neměl k dispozici tolik podkladů informací jako dnes a mohu tedy korigovat své omylné názory na některé věci z té doby.

Co říkáš na aktivity šéfa Eurábie Adama B. Bartoše, jeho seznamy „pravdoláskařů“, jeho názory na Židy...?

V tom s ním nesouhlasím. Jistě má pravdu v tom, že naše politika je proizraelská (to netajíme), ale nesouhlasím s jeho názorem, že za problém islamizace v Evropě mohou i židé. V této věci se neshodneme, ale snaha některých lidí ho „upálit“ je také špatná.

Z čeho pramení tvůj celoživotní aktivismus – podal jsi řad žalob, stížností, dostal ses do konfliktu s mnoha lidmi...

No to je dědičné ...  Ale dokud jsem byl mladý, byl jsem takový ten naivní aktivista, co vidí jen jednu část problému a chce spasit svět. Díky setkání s realitou skutečného stavu uvnitř muslimského společenství a s růstem mého poznáni jsem se stal spíše takovým Don Quijotem. Ale on bojoval proti větrným mlýnům, já vím, že problémy, s kterými bojuji, jsou reálné a hrozí. Bohužel většina společnosti je nevnímá a proto také působím v této egoismem a materialismem vyhrocené době k tomu trošku podivnému spektru.

Co si třeba myslíš, že se ti nejvíc při tvém aktivismu povedlo a kde ses naopak zmýlil?

No to je těžká otázka, takhle jsem o tom ještě nepřemýšlel. Asi považuji za takový větší úspěch to, že se mi podařilo ukázat odpovědným lidem na příkladu Islámské nadace v Brně kdo doopravdy usiluje o „umírněný“ islám a kdo pouze o pozitivní prezentaci v mediích a pak také to, že se téma islamizace České republiky a s tím spojené kontroverze přesunulo z hospod a extremistických skupin do diskuze odpovědných lidí, byť to není moc veřejné... Zmýlil jsem se v mnoha věcech, asi za nejzásadnější omyl považuji svou představu, že by šlo otupit protiamerický, protižidovský a protievropský kurz ve struktuře kolem islámských nadací a Ústředí muslimských obcí. Také jsem se hodně mýlil v tom, že většina obyčejných muslimů má zájem na tom aby zde fungovaly skutečné umírněné organizace. Obdobně mě zklamal postoj českých politiků a státních úředníku, z nichž si mnozí hrají na tolerantní, ale ve skutečnosti jim vadí všichni muslimové (umírnění i radikálové) a nechtějí nic udělat aby ty umírněné podpořili ...

Teď to trochu působí, jako kdyby sis uvědomoval, že ses zmýlil v hodně postojích, které jsi donedávna zastával. Hodně lidí si tě pamatuje jako aktivistického muslima spojeného s brněnskou mešitou, který má blízko k panu Alráwímu, spolupracuje s Lukášem Větrovcem a dalšími, proti kterým se teď tak ostře stavíš..

Ano, uvědomuji si, že jsem se v mnoha odhadech a předpokladech spletl. Již zhruba od roku 2005 jsem se snažil ovlivnit liberalizaci a umírnění zevnitř a využíval jsem k tomu toho, že nebyl nikdo, kdo by měl takovou znalost a schopnost práce s medii, veřejnosti a pod. Což mi umožnilo vybudovat si malé postavení i bez zapojení do oficiálních struktur, kterému bránili lidé vyznávající silně ortodoxní islám. Lukáš Větrovec byl jeden z bodu střetu našich dvou směrů. Oni v něm podporovali ortodoxní islám, který dnes reprezentuje, a já jsem se ho snažil ovlivnit liberálně. Bohužel jsem já prohrál. Rozhodl jsem se tedy postupně ukázat české veřejnosti a nezasvěceným jaký byl tento vnitřní zápas ...

A není za tím něco osobního? Určitě má každý své chyby, ale opravdu si myslíš, že je třeba pan Alráwí tak nekompetentní? Nemyslíš si, že problém Lukáše Větrovce třeba nemusí být v tom, že by mohl být antisemita, ale že se – jako mnoho jiných konvertitů – snaží být někdy „papežštější než papež“ a ve své horlivosti se někdy nechá unést více, než by bylo zdrávo? To nic nemění na tom, že to jeho kázání před dvěma lety v brněnské mešitě bylo opravdu velmi špatné.

No, já si nemyslím, že by pan Alráwí nebo Větrovec byli ztělesněním ďábla. Prostě oni se také vyvíjeli a měnili své postoje, byť to nemusejí přiznávat, a vydali se prostě směrem ve svém přesvědčení a chování, který je jiný než ten můj. Něco osobního může být ve všem, ale kdybych chtěl „eliminovat“ jejich osoby z osobní msty, udělal bych to úplně jinak. Zůstal bych s nimi a místo snahy o podporu liberalizace a umírněných muslimů, bych na ně donášel BIS a Policii nepravdivé zprávy. Pokud se zeptáš právníka, ten ti řekne, že to co zatím bylo zveřejněno je sice mnohdy na hraně zákona, ale i průměrný kecálista se z toho vykroutí. Takže na takových 90% se jim stejně nic nestane, pochybuji, že by státní moc měla zájem na tom vše vyšetřit. Mohly by se totiž ukázat i nepříjemné pravdy o některých státních zaměstnancích a politicích ... Mně prostě o tyto lidi nejde, jde mi o to aby si i obyvatele ČR uvědomili, že nežiji v izolaci a celosvětové změny obyvatelstva a společnosti mají dopad i sem ...

Myslíš, že kdyby ses s nimi sešel a věci probral, že by to mohlo ledasco vyjasnit a otupit ten osobní podtext těch sporů, kterého si každý trochu bedlivější pozorovatel všimne...

No, tak já jsem se s nimi pokoušel vést dialog již před x roky, ale oni prostě nejsou lidé reálného dialogu. Jsou již moc závislí na svých sponzorech a ideolozích. Jejich požadavek je jednoznačný, přestat usilovat o umírnění muslimské komunity v ČR a hrát veřejně komedii o tom, že je vše ok. Musíš vzít v potaz to, že jejich struktura je jiná než jakou známe od jiných společenství. Oba, Větrovec i Alráwí, jsou dnes závislí přímo i nepřímo na financích na „islám a islamizaci“ v ČR. Oni se chytli do vlastní pasti. Řekni mi, jak bych měl vést dialog a vyjasnit věci s lidmi, kteří o to již několik let nestojí a kteří z mešity vyhnali všechny, co mají jiný názor než oni?

Já vím, že tak kritizuješ údajnou závislost českých muslimů na Saúdské Arábii (přiznám se, že nejsem schopen posoudit, do jaké míry tomu tak je). Já osobně ten režim také považuji za špatný a i saúdská verze islámu – wahhábismus – je velmi tvrdá. Jenže politická realita je, že Saúdi vděčí za svůj vliv hlavně podpoře Západu a USA. Saúdská Arábie má hodně prostředků a mohou si dovolit sponzorovat ledasco. Saúdská Arábie je legitimní politický hráč, ať si o tom myslíme, co chceme. Je spousta dobrých Saúdů i špatných, stejně tak i saúdských muslimů. Není tak přece možné paušálně zavrhovat všechno saúdské, ale je třeba rozlišovat, což se mi u tebe ne vždy zdá, že děláš. Zdá se mi, že vše saúdské je v jednom pytli, stejně jako islamismus je pro tebe jen synonymum špatného, i když je to ve skutečnosti daleko komplikovanější záležitost...

Problémem je, že se mnohdy stírá islám a islamismus, pokud někteří muslimové věří, že je nedílnou součásti jejich víry i politika („islám je víra i politika“ – jejich heslo), co jsou potom? Politická strana nebo náboženství? Ano, Saúdové jsou politickými hráči a jako takoví mají své přátele a protivníky. Ne každý Saúd je špatný nebo zlý, ale je to stejný problém jako s Německem za nacismu. Ne každý Němec byl nacista a špatný člověk, ale ti dobří mlčeli a sklonili se před zlem, stejně tak i problém „saúdismu“ a jeho vlivu je problémem dobrých lidi co mlčí...

Ale srovnávat nacistické Německo se Saúdskou Arábií není adekvátní. Navíc připomínám, že Saúdové za svůj vliv vděčí „nejdemokratičtější velmoci světa“ a nevypadá, že by se na tom mělo cokoliv dohledné době změnit. Islám a politika mají k sobě blízko, ale to přece nemusí být jen negativum – vždyť máme i křesťansko demokratické strany, náboženský sionismus, politický hinduismus... Jsou určitě pozitivní a na druhé straně i velmi destruktivní propojení islámu a politiky...    

Neadekvátní může být srovnání nacistického Německa se Saúdskou Arábii, ale ne srovnání těch jejich ideologií. Ty jsou stejně netolerantní, fanatické a nebezpečné. A nesouhlasím s tím, že by odpovědnost za vzestup Saúdů nebo wahábismu nesla jen vedoucí země demokracie. To je taková evropská nemoc házet odpovědnost jen na USA. Odpovědnost nesou nejprve Britové, kteří Saúdům pomohli k moci na úkor umírněnějších Hášimovců a pak všechny země, co od nich berou ropu. Všichni moc dobře víme, na co slouží peníze z těchto prodejů a jak moc to ovlivňuje hrozby proti nám, ale kdo z občanů nebo politiků si dovolí proti této politice jít? A nelze srovnávat křesťanské strany s islamistickými. Křesťanství má jasný koncept dvou směrů, církve a moci veřejné. Být šéfem církve neznamená být šéfem společnosti. V ortodoxním islámu jsou ty dvě funkce spojeny. Takže těžko může vzniknout občanská společnost na jeho základech. V teorii islamistů má být po dosažení plné kontroly nad zemí nastolen systém, kdy jen ten kdo je uznán určitým „klérem“ za správného muslima může být vůdcem země, ne ten koho si lidé zvolí.

Jakkoliv považuji wahhábismus za velmi fundamentalistickou verzi islámu, jeho srovnání s nacismem mě přijde zcestné. Stejně tak jsem zmiňoval „Západ a USA“, nikoliv jen USA, které podporují Saúdskou Arábii. Když se ale podíváš na křesťanství, tak samotné oddělení církve a státu nemusí hrát důležitou roli – podívej se na klerofašistický Slovenský štát, na „dobré katolíky“ Ustašovce v Chorvatsku, na rozporuplnou roli Vatikánu za druhé světové války,... Trochu s nadsázkou na závěr, ty sám jsi před časem konal pouť do Mekky za peníze saúdské královské rodiny. Jak bys to dnes vysvětlil?

Na to máme odlišné názory. Co se týká klerofašistických států, to byla úchylka, která nemá oporu v církevní tradici ani Evangeliu. Bohužel je to temné období církve a církev se s ním vyrovnává. Nelze to však srovnávat s ortodoxním islámským postojem. Co se týče mé poutě do Mekky, zase tak nedávno to není ... Bylo to v roce 2002, tedy před deseti roky a umožnilo mi to pochopit a poznat hodně věcí co normálnímu člověku mimo muslimskou komunitu uniká. Tehdy jsem byl ovlivněn pozitivním postojem pana Alráwího k lidem ze Saudské Arábie. Přes určitý pozitivní přínos mému poznání, to vidím dnes ale jako chybu. Jenže já nejsem jako jiní absolventi poutě do Mekky. Například místopředseda strany Suverenita v jihomoravském kraji Libor Matouš byl také na hadži a popíral to veřejně a někteří představitelé muslimů v ČR ho v tom podporovali. Na závěr chci jen říci, že v tom je rozdíl mezi mnou a jimi. Já se nebojím přiznat chybu nebo něco co jsem udělal ... Nikdo není tak stár, aby se nemohl novém věcem naučit a poznat své omyly, byla by chyba jen to zakrývat a tvářit se, že to neexistuje jen proto, aby se člověk zalíbil lidem ....

Děkuji za rozhovor!

Marek Čejka

Lukáš Lhoťan, od roku 1995 člen muslimské komunity v ČR, absolvent opakovaných školení saúdskoarabské organizace World Assembly of Muslim Youth (WAMY) v ČR, do roku 2010 zaměstnanec Islámské nadace v Brně a spolupracovník Ústředí muslimských obcí v ČR, absolvent programu IVLP ministerstva zahraničí USA pro mezináboženský dialog a komunitní aktivismus 2010, publicista a nakladatel. V roce 2010 odešel z Islámské nadace v Brně a Ústředí muslimských obcí. Vydal knihu „Islám a  islamismus v ČR“.

Proč egyptští islamisté nevyženou turisty a jen stěží pohřbí starověké mumie

Zajímavý rozhovor o roli islamistů v dnešním Egyptě s egyptsko-českým novinářem Danielem Reizkem v Lihovkách (26. 1. 2012).

Václav Klaus a Muslimské bratrstvo

"Václav Klaus and the Muslim Brotherhood" - Article explains opinion of the Czech political scientist Pavel Barša about similarities between revolutions in Czechoslovakia and Egypt in the sixties and between revolutions in 1989 (Czech Velvet Revolution) and 2011 (Arab spring). 

Pár zajímavých myšlenek z článku "Sbohem postkomunismu" od Pavla Barši v dnešních Lidovkách:

...na první pohled bijí do očí paralely mezi arabským jarem a středoevropskými revolucemi roku 1989. V obou šlo o občanskou mobilizaci proti autoritářské formě vlády. Étos demonstrací na náměstí Tahrír v lednu a únoru minulého roku připomínal étos demonstrací na Václavském náměstí v listopadu 1989. Na obou místech nestáli lidé prvotně jako stoupenci té či oné ideologie nebo politického programu, ale jako občané hlásící se o svá práva. Tím se tyto události lišily od ideologicko motivovaných masových mobilizací 60. let, ať již byly neseny panarabským nacionalismem v Káhiře, či socialismem s lidskou tváří v Praze. Lidé na Václavském náměstí na podzim 1989 či na Tahríru v zimě 2011 nebyli poháněni konkrétní politickou vizí, ale obecnými hodnotami lidské důstojnosti, občanské rovnosti a samovlády lidu. 

V tomto ideologickém prázdnu spočívala síla, ale i slabost obou revolucí. Síla ležela v univerzalitě slibu demokracie a rovné důstojnosti pro všechny - tedy bez ohledu na rozdílná politická přesvědčení či náboženská vyznání, pohlaví, etnickou identitu či ekonomické postavení. Všichni Češi či Egypťané, napříč hranicemi oddělujícími různé světové názory, sociální kategorie a politické orientace, byli v těchto demonstracích vyzýváni, aby se podíleli na rekonstituci občanského lidu. Slabost ideologického prázdna spočívala v tom, že ty skupiny, které měly v revoluční chvíli již připravený ideologický program, nebo dokonce organizační základnu, byly s to velmi rychle usplavnit revoluční energie tak, aby poháněly uskutečnění jejich cílů - v Česku před dvaceti lety to byli neoliberálové kolem Václava Klause, v současném Egyptě to jsou Muslimští bratři. 

Egyptské volby a triumf Muslimského bratrstva

Commentary about victory of the Muslim brotherhood in the first round of Egyptian elections 2011.

Pokládám za úspěch, že v situaci zvyšujícího se napětí v Egyptě první kolo (další budou následovat v průběhu prosince a ledna) parlamentních voleb vůbec uskutečnilo a že o ně Egypťané měli takový zájem (kolem 62%, i když se dříve odhadovalo ještě více). Předběžné výsledky mě zásadně nepřekvapily, vždyť se už dlouho obecně předpokládalo, že vítězem bude Muslimské bratrstvo.

Pravděpodobně ale nebude tak silné, aby bylo samo schopno vytvořit vládu, takže vznikne koalice. Samotné Bratrstvo prodělalo od svého vzniku v roce 1928 dynamický vývoj a z je ho řad vzešla jak řada radikálů, tak i umírněných politiků (od radikálního ideologa Sajjída Kutba, přes "arciteroristu" Usámu bin Ládina až po egyptské prezidenty Násira a Sadata).

V posledních desetiletích se Muslimské bratrstvo profiluje spíš umírněně, než fundamentalisticky a už dávno není militantním hnutím z 40.-60. let minulého století. Během Násirových represí bylo mnoho jeho radikálů popraveno a hnutí se pak v éře prezidenta Sadata víc odklonilo od násilí (to mělo mj. za následek odštěpení nespokojených radikálů a vznik nových skupin, jako např. Islámský džihád, který měl později na svědomí právě atentát na Sadata). 

Politická linie Bratrstva je dnes v kontextu islámského světa relativně umírněná. Za Mubaraka bylo Bratrstvo akceptováno v určitých ohledech jako důležitá síla v egyptské společnosti a mohlo vyvíjet řadu sociálních a ekonomických aktivit. Kandidáti Bratrstva mohli dokonce i kandidovat na listinách jiných stran (např. strany Wafd), resp. jako nezávislí kandidáti. Mubarak ale často používal ve „volbách“ různé diskriminační praktiky (nejen) vůči kandidátům islamistů. Doufejme, že relativně umírněný politický kurs Muslimského bratrstva bude v Egyptě pokračovat i poté, co po volbách v zemi převezme daleko větší politickou zodpovědnost než kdy dříve.

- publikovano také na mém blogu na iHNed
- viz také odpovědi (M.Č., O. Vondruška, T. Raděj) na stejné téma na blogu iDnes

Viz také/See also:

• Islamists, elections and the Arab spring (The Economist) 
• Israel and Islamists (The Economist)

Rozhovor s arabistou Attilou Kovácsem - Interview with Arabist Attila Kovacs

Interview with Slovak-Hungarian Arabist, Islamologist and Religionist Attila Kovacs is focusing on current situation Libya, visual aspects of contemporary turmoil in the Middle East, role of tribes and comparison of views of Czechs, Slovaks and Hungarians on what happens on the Middle East.   

(Vyšlo v Lidových novinách - Orientaci, 27. 8. 2011)   

Na Blízkém východě to od počátku roku vře v míře, jakou si ještě loni touhle dobou nikdo neuměl představit – kdo by si například loni v létě troufl odhadnout, že Kaddáfího dny budou za rok u konce? Co překvapilo nejvíc vás?

Ta úžasná dynamika tamního. V posledním půlstoletí ten region fungoval určitým způsobem a autokratické režimy, které tam vládly byly takřka všemi, včetně západních odborníků, považovány za něco samozřejmého. Skoro to vypadalo, že ten stav na Blízkém východě přetrvá „navěky“ a ¬bylo zcela normální uvažovat, že tam ty současné režimy vždycky budou. Kdo se věnoval studiu Blízkého východu a islámu, vycházel z toho co tam existuje a nepřemýšlel příliš nad tím, co by tam být mohlo. A podobně vlastně uvažovali i místní lidé. Nikdo zkrátka nevěřil tomu, že by na Blízkém východě mohlo být někdy i něco jiného.

Ale letošní převratné dění přece není úplně bezprecedentní. Blízký východ byl plný revolucí, protikoloniálních povstání, převratů. Byly tu události jako islámská revoluce v Íránu v roce 1979 a ¬mnohem později i nezdařená íránská zelená revoluce...

Ano, ale třeba u íránské revoluce každý bral, že je to spíš šíitská záležitost. Turecko se také hodně měnilo a mění, ale to zase není arabský svět. Tam prakticky každý bral, že je tam nějaký ten arabský vůdce vůči kterému stojí v opozici obávaní islámští radikálové. A arabští diktátoři hráli na strunu „když my tu nebudeme, tak se tady rozpoutá peklo“. Vytvářeli dojem, že islámští radikálové jsou jediní, kteří mohou přebrat jejich pozici. Ale zatím se to nikde nestalo. I když na druhou stranu je v arabské světě teď chaos a vystupují tam na povrch hrůzné věci: etnické, náboženské a jiné konflikty, které byly uměle potlačeny vládnoucím režimem...

Může na Blízkém východě fungovat demokracie? Nebo ještě jinak: které její prvky tam fungovat nemohou?

Ta otázka je složitá. Dřív jsem si nebyl jistý třeba tím, jestli mohou na Blízkém východě fungovat nezávislá média. Ale dnes vidíme, že právě ty takzvaná nová média tam sehrávají velice důležitou roli. A že tam dobře funguje i civilní žurnalismus: mobilní nahrávky na youtube, blogy a řada dalších podobných věcí.

Zdálo se také, že islamistické organizace jsou v regionu nejtvrdší složkou opozice. Pak se ale ukázalo, že v revolucích arabského jara žádnou zvláštní roli nesehrávaly. Je to zvláštní, protože byly v mnoha ohledech na změnu připraveny lépe než ostatní – měly většinou strukturu i propagandu. Nejspíš za svou hroznou pověst vděčily částečně i démonizaci ze strany režimů. Myslím, že se nakonec ve většině arabských zemí dostanou umírnění islamisté do politiky – jako je to třeba dnes v Jordánsku nebo v Maroku – zatímco radikálové setrvají v opozici.

Vydrží islámský radikalismus při síle ještě dlouho, nebo ho vystřídá něco jiného a situace se bude trochu podobat dobám před třiceti lety, kdy byl islamistický radikalismus dost bezvýznamný a daleko větší nebezpečí v arabském světě představovaly různé varianty levicových ideologií?

Těžko říci. Ale faktem zůstává, že například v 70. letech se z mnoha bývalých maoistů stali islamisté. Třeba v rámci Palestinského islámského džihádu působí několik bývalých maoistů a jako jeden ze symbolů používá tohle hnutí zaťatou pěst – takový hodně levicový symbol. Není tedy vyloučené, že takovým způsobem se může část islamistů v budoucnu zase přetransformovat na něco jiného. Zatím ale formování nějaké velké ideologie není vidět. Nijak zvlášť bych se ale nebál toho, že se islamisté dostanou do politiky. Už proto, že pro islamisty je výhodné zůstávat v opozici, kde mohou horlit proti korupci, společenským neřádům a dovolávat se sociální spravedlnosti. Když si ale Hamás v Palestině vyzkoušel pobyt u moci, ukázalo se, že i někteří jeho představitelé jsou zkorumpovatelní. Hamás je sice sám odvolal, ale pohled Palestinců na celé hnutí to změnilo...

Věnujete se krom jiného islámské vizuální kultuře a roli symbolů v ní. Tradičními barvami arabského povstání jsou černá, červená, bílá a zelená. Je zelená v tomto případě symbolem islámu?

Může, ale nemusí být. Záleží na tom, jaký je to odstín zelené. Jeden z výkladů proč právě zelená je barvou islámu totiž tvrdí, že vše vychází z barvy Mohammedova pláště. Ten měl ovšem pistáciový odstín a to pruhy na arabských vlajkách nemají. Na druhou stranu v dobách zrodu islámu Mohammed také používal černou, červenou a bílou. Dnes ty barvy přebírají účelově různé skupiny a význam symbolů reinterpretují. Radikální džihadisté tak dnes například často používají černou a bílou barvu.

Jaký je vlastně vztah obyvatel Blízkého východu k jejich státním emblémům? Proč například všude s výjimkou Libye používají protirežimní demonstranti vlajky, které zároveň ztělesňují starý režim?

To se dá dobře vysvětlit třeba na příkladu Egypta: demonstranti si nemysleli, že by byla nějak kompromitována identita moderního egyptského státu jako takového, problém měli především s Mubárakovým režimem. A to ještě chovali ve velké úctě některé jeho složky. Například armádu. Jednak jí totiž díky masivní propagandě vnímali jako ochránkyni národa a také s ní neměli špatné zkušenosti, protože narozdíl třeba od policie a tajných služeb s ní prakticky nepřišli do přímého konfliktu.

Proč tedy povstalci v Libyi používají starou královskou vlajku. Stýská se jim po monarchii, nebo se prostě jen potřebují symbolicky odlišit od Kaddáfího režimu?

Symboly žily v arabském světě vždy svým vlastním životem a většinou nebyly spojeny s osobou jednoho politika. To ale neplatí v případě Libye, kde zelená vlajka byla vyloženě symbolem Kaddáfího režimu a exentrických výmyslů spojených s jeho osobou: v Libyi například nezačínal ramadán stejně jako jinde v muslimské světě, ale vždy na základě výpočtů, které provedl Kaddáfí.

Jinak v Libyi za Kaddáfího neexistoval prakticky žádný politický systém tak jak si ho představujeme. Jeho „džamáhiríje“ žádné politické strany nepřipouštěla, bylo to vše postavené výhradně na jeho osobě.

To je rozdíl například oproti Tunisu a Egyptu. Tunis má jednu z nejstarších ústav v oblasti a v Egyptě začaly vznikat politické strany už před nějakými 150 lety, tedy podobně jako tady ve střední Evropě. Krom toho má Egypt ze všech blízkovýchodních zemí asi nejstarší politickou historii v moderním slova smyslu. To je obrovský rozdíl proti zemím jako je Saúdská Arábie, kde něco takového neexistuje dodnes. Jsou tam teď sice několik posledních let komunální volby, ale hlavní orgán státu madžlis aš-šúra jmenuje částečně král.

V souvislosti s Libyí a některými dalšími státy se také hodně mluví o vlivu kmenů a kmenové společnosti...

Ano, o Libyi se mluví jako o kmenovém státu, kde Kaddáfí de facto některé kmeny koupil. A mě by teď například zajímalo, jak se bude projevovat třeba berberská otázka v severní Africe. O tom skoro nikdo nemluví. Kaddáfí berberské kmeny občas podporoval, zejména na jižní libyjské hranici na Sahaře, kde žijí Tuaregové. A u těch je kmenová identita hodně silná. Mnohem silnější, než ta národní.

Nicméně celkově je role kmenů podle mého názoru poněkud přeceňována – kmenové uspořádání možná funguje ve venkovských oblastech, ale stěží už ve velkých městech. Kaddáfího snem bylo vždy znovu posílit kmenový systém. Proto také bydlel ve stanu a viděl sám sebe jako „velkého beduína“. Chtěl se vrátit k beduínským hodnotám, které tam už dávno nefungovaly. On ten kmenový systém v Libyi de facto obnovil, ale samozřejmě takovým způsobem, aby to odpovídalo jeho zájmům.

Kmenový systém si Evropané dnes už příliš nedovedou představit. Když o něm dnes v souvislosti s Blízkým východem slyší, není jim jasné, jestli se jedná o příbuzenské vztahy, nebo jde o nějaký patriarchální rodový systém podobný středověku, případně je to něco úplně jiného...

Mohl byste tedy arabské kmeny a kmenovou politiku charakterizovat?

Kmen je velmi široký pojem. Na Blízkém východě se jedná většinou o velmi početné kmenové svazky. Fungují hlavně v zemích, kde nejsou moderní politické instituce, jako je Saúdská Arábie. Tam existují i různé privilegované kmeny a ty jsou také propojeny s různými hospodářskými zájmy. Většina kmenových systémů na Blízkém východě nepřežila arabský nacionalismus spojený s nástupem moderní politiky a modernizace. Kmenové struktury také naboural přesun obyvatel z venkova do měst. A pokud nefunguje komunitní život, tak přestane fungovat i kmen.

Je ale zajímavé, že kmeny a některé archaismy s nimi spojené jsou stále velmi výrazné třeba na palestinském venkově, a to i přes celkovou nacionalizaci a politizaci palestinské společnosti. Kmeny také velmi výrazně fungují například v dnešním Jemenu.

Jaká je obecně pozice kmenů vůči islamismu?

Spíš bych tu otázku obrátil: Islamismus se obecně proti kmenovému uspořádání společnosti dost staví, protože se snaží vycházet z daleko širší – náboženské – identitě. Islamismus je rovnostářský a všechny muslimy bez ohledu na jejich původ, národ či kmen staví na stejnou úroveň. Je to samozřejmě také umělý konstrukt, ale zároveň islamismus představuje jeden ze způsobů, jak se dostat z pod kontroly kmenových patriarchů. Není bez zajímavosti, že imperiální velmoci jak kmenového systému, tak islamismu na Blízkém východě často využívaly.

Mají podle vás Středoevropané dostatek dobrých informací o situaci na Blízkém východě?

Když porovnám tři země, které dobře znám a v nichž se nejčastěji pohybuji – tedy Slovensko, Maďarsko a Česko – pak z té trojice je situace jednoznačně nejhorší na Slovensku. A nejde jen o informace o Blízkém východě, ale i obecně o zahraničněpolitických věcech. Většinu Slováků zajímají bohužel především témata typu „jak Slováky okrádá EU“ a chybějí tam fundované zahraničněpolitické debaty, které můžeme občas sledovat v Česku nebo Maďarsku. Je to asi i tím, že na Slovensku je jen velmi málo dobrých komentátorů. Jedním ze známějších a uznávaných je Ivo Samson, ale ten má zas problém, že je žádán, aby se vyjadřoval k velice široké škále témat: prakticky od Číny až po Maroko.

Promítá se to nějak i do oficiálních postojů jednotlivých zemí vůči Blízkému východu a izraelsko-palestinskému konfliktu?

Všechny tři zmiňované země jsou víceméně proizraelské, ale ani Maďarsko, ani Slovensko ne tak výrazně jako Česko. Řekl bych, že je to taková všeobecná reakce: Předtím tu byl socialistický blok, který byl propalestinský, tak se to teď vše obrátilo na druhou stranu.

Je ovšem například zajímavé, že v maďarské židovské komunitě jsou mnozí Židé kritičtější vůči Izraeli než řada nežidovských Maďarů. Maďarská židovská komunita má prostě hodně různých proudů a je v ní i hodně liberálních a levicových židovských intelektuálů. V tom se od té české poměrně výrazně liší.

Děkuji za rozhovor!

M. Č.

Zakaria o nebezpečí islamizace a Eurábii

Citát z kapitoly "Islámská hrozba" z knihy Postamerický svět od Fareeda Zakarii (vydala Academia, 2010, str. 22-23) dává zajímavou odpověď v souvislosti s rošiřováním různých "vědecky podložených informací" na téma hrozba islamizace Evropy, zavádění šaríje na Západě apod. Například u nás jsou šířeny jak různými servery, tak třeba i prostřednictvím rádobyvědeckých powerpointových prezentací rozesílaných po internetu.

Po 11. září se stal Západ – a zejména Spojené státy – živnou půdou pro paniku a strach. Odborníci upouštějí od seriózního zkoumání dat a vyvozují závěry z každého podezřelého jevu. Mnoho konzervativních komentátorů se vyjadřovalo k hrozbě islamizace Evropy (aby jejich zprávy vyzněly ještě znepokojivěji, hovořili o ní jako o Eurábii). Nejpřesnější odhady, založené na údajích amerických zpravodajských služeb, naproti tomu naznačují, že muslimové, v současnosti tvoří kolem 3 % evropského obyvatelstva a do roku 2025 se jejich počet zvýší na 5-8 %; poté se pravděpodobně ustálí na tomto čísle. „Hlídači" současného stavu zaznamenávali nápady každého pomateného imáma, probírali se archívy, aby nalezli nějakou zmínku o blížícím se konci našich dnů, nahrávali a rozšiřovali pozdní noční televizní úvahy každého potřeštěnce, který oslavoval mučednictví. Zuřivě reagovali na to, když somálský taxikář odmítl naložit do svého auta zavazadlo s alkoholem, a interpretovali to jako „začátek uplatňování šaríi na Západě". Tyto příhody ovšem nevystihují základní směřování muslimského světa, jenž se rovněž nachází ve stadiu modernizace, ačkoli mnohem pomalejší, než je tomu jinde. Také zde se objevují lidé, kteří se snaží postavit proti modernizačním tendencím. Zpátečníci v muslimských zemích jsou početnější a extrémnější než v jiných kulturách – jejich svět má svá specifika. Zůstávají ale nepatrnou menšinou ve světě muslimů, čítajícím více než jednu miliardu lidí. Opomíjení složitého kontextu, v němž jsou pronášeny jejich pseudonáboženské výroky, například vnitřního boje o moc mezi duchovními a laiky v Íránu, vede k hrozivým, nicméně často velmi absurdním prognózám; Bernard Lewis byl například přesvědčeno tom, že íránský prezident Mahmúd Ahmadínežád plánoval v islámském kalendáři vyznačit datum (22. srpna 2006) vhodné pro „konec světa".
Ideologičtí dozorci strávili značný čas prohlížením dokumentů o svaté válce, kvůli čemuž ztratili povědomí o současné muslimské společnosti. Kdyby měli jistý nadhled, mohli by si povšimnout nespokojenosti muslimů s fundamentalisty, touhy po modernitě (samozřejmě při vědomí důstojnosti a s hrdostí na vlastní kulturu) a hledání praktických řešení – nikoli masového vyhledávání nesmrtelnosti prostřednictvím mučednické smrti. Miliony muslimských turistů nenavštěvují na svých cestách íránské semináře, ale vzrušující Dubaj. Menšina muslimů, podporujících svatou válku, skutečně existuje, ale působí ve společnostech, kde jsou takové aktivity stále méně populární a důležité.

Sex, islám a rokenrol

O popkultuře v arabském světě viz článek Ondřeje Formánka na Lidovkách.
K podobnému tématu viz také knížka od Marka Levine: Heavy Metal Islam (viz také tyto stránky)

+ nezkrácená verze rozhovoru pro článek:

Jak se dívají obyvatelé muslimských arabských zemí a obyvatelé Íránu na západní popkulturu? Mají z ní strach, jako z něčeho cizorodého, co odplaví kulturu a hodnoty, které považují za "své" a "tradiční"? Mají k ní odpor jako k důkazu o zkaženosti Západu? (vyzývavost a polonahota ve videoklipech, sexuální scény ve filmech, fascinace násilím a symboly zla v hororech, v Tarantinovi, v heavy metalu, rocková oslava alkoholu a drog) Nebo po ní touží, jako my v době východního bloku a konzumují podobně jako my, jakmile k tomu mají dost svobody?

Řada aspektů západní popkultury obyvatele (hlavně mladé) blízkovýchodních zemí určitě přitahuje. Inspiraci západní popkulturou i její oblibu můžeme najít na Blízkém východě prakticky všude – ale v různé podobě a v různém rozsahu projevů. Na jedné straně máme blízkovýchodní země, kde je velmi silný vliv Západu, jako je třeba Libanon, Turecko a spadá sem i Izrael (kde žijí jak židovská většina, tak i výrazná arabská menšina). Pak jsou země kde hraje vedle sekularismu velmi důležitou roli i náboženství (Sýrie, Egypt, Maroko, Irák, Emiráty) až po země velmi konzervativní (Jemen, Saúdská Arábie). Celé je to ale dost složitá otázka, na jejíž zodpovězení by bylo potřeba na větším prostoru zhodnotit jak vlastně Západ a modernita ovlivnily myšlení a vkus lidí na Blízkém východě.

Je západní protestní popkultura (punk, heavy metal, hip hop, graffiti...) rozšířenou formou zábavy a protestu mezi mládeží v muslimských arabských zemích nebo je to jen okrajový jev?

Opět – záleží na tom, kde na Blízkém východě jste. V Libanonu, Izraeli, ale třeba i Palestině najdete nejen přejímání oblíbených „nejpopovějších“ a „nejsladších“ vzorů a interpretů ze Západu typu Ricky Martin, Michael Jackson, Shakira atd., ale i více či méně rozvinutou nezávislou scénu. Mezi některými mladými Araby je velmi populární hiphop – třeba jako vyjádření protestu, např. s okupací (a v Izraeli a Libanonu narazíte třeba i na punk). V jiných blízkovýchodních zemích budete protestní popkulturu tak jak ji známe na Západě hledat daleko obtížněji. Mnoha mladým Arabům a muslimům fenomény jako punk, gothic, electro atd. zkrátka nic neříkají podobně jako mnoha lidem v Evropě neříkají nic kulturní kořeny Arabů. Ale jsou samozřejmě výjimky.

Přetváří si a adaptuje muslimský arabský svět popkulturní vlivy ve větší míře ke svému obrazu, nebo se spíš snaží přejímat a/nebo kopírovat?

Určitě se rádi inspirují zmiňovanými „sladkými“ západními kapelami a interprety. Stačí se podívat na pár nejpopulárnějších arabských klipů a uvidíte svalnaté mladíky v bílých tričkách a lepé děvy (i když mírně zahalenější než v západních klipech). „Arabské“ The Clash, Depeche Mode nebo Oasis však budete hledat velmi obtížně. Je zřejmě možné zobecnit, že to co se na Blízkém východě ze západní pop-kultury v masovém měřítku přejímá je spíš ta její komerčnější a kýčovitější část. To ovlivnilo i místní kulturu, nezřídka negativně – jako příklad lze uvést, že řada blízkovýchodních populárních hudebníků dnes třeba používá místo tradičních živých rytmů kýčovité elektronické aranžmá.

Domníváte se, že západní popkultura by mohla mít výraznější vliv na sblížení západní společnosti a muslimského arabského světa?

Svým způsobem možná ano, ale bude to spíš spojnice v rovině společné obliby těch nejkomerčnějších oblastí západního středního proudu mezi lidmi a Západě a na Blízkém východě. Nezávislá západní scéna je vzhledem ke svému charakteru a kořenům lidem na Blízkém východě (až na výjimky) příliš vzdálená a nesrozumitelná. Ale tomu se nelze divit. Vždyť ani většina lidí na Západě nezávislou hudbu a kulturu nevyznává a přitom ji může pochopit mnohem snáz než obyvatelé Blízkého východu.

(M. Č. se ptal Ondřej Formánek)

Laboratoř pro budoucnost: Londýn

(původní článek je z roku 2009 a na několika místech jsem ho editoval a aktualizoval)

Londýn je v první řadě západním velkoměstem a jedním z center okcidentální kultury. Na druhou stranu Británie a její metropole nikdy nebyly typickými ukázkami toho, co je „evropské“; vzhledem ke koloniální minulosti britského impéria je hlavně metropole už dlouho především originální a svébytný svět. A nyní se tam můžeme výstižně setkat s fenomény, jichž si v povodí Labe a Moravy zatím tak dobře nevšímáme.

Londýn je v tom obzvlášť zajímavou laboratoří. Přistěhovalci v něm už tvoří více než čtyřicet procent obyvatel. Londýn býval centrem říše, nad níž slunce nezapadalo. Má tak k přistěhovalectví předpoklady. Řada lidí z bývalých kolonií měla na Británii vazby, případně přišla z ekonomických nebo politických důvodů. V dnešním Londýně však narazíme i na nové a výrazné komunity s jinou minulostí. Nikdo dnes nemůže v Londýně přehlédnout Poláky. Přijeli hlavně za prací, jsou schopní žít velice skromně a vydělat si tak slušné peníze. Mnoho z nich se vrátí zpět, ale hodně jich zapustí v Británii kořeny a pozmění podobu zdejší společnosti zase trochu jiným směrem. V londýnských restauracích už běžně dostanete točené polské pivo a supermarkety mívají speciální oddělení na polské výrobky včetně zelí, bigosů a jiných potravin.

Londonistán

Termín „Londonistán“ se vynořil relativně nedávno mezi různými novináři a kritiky „islamizace Evropy“. Můžeme ho vnímat i s trochou humoru a nadsázky, neboť v dnešním Londýně narazíte na islám na každém kroku. Z médií zná většina lidí zřejmě hlavně negativní aspekty „londýnského islámu“, jako atentáty z roku 2005 či Abú Hamzu alias „kapitána Hooka“. Tento nepřehlédnutelný radikální islamista, který přišel jako mudžáhid v Afghánistánu o svou pravačku a jedno oko, proslul nenávistnými projevy v londýnské mešitě ve čtvrti Finsbury.

Zní to jako fráze, ale zaslouží si opakovat: podobně jako v mnoha jiných částech světa, žije i většina londýnských muslimů mírumilovným životem. Řada z nich je sekularizovaných a potkáte zde například mnoho muslimských žen, u nichž je jejich hidžáb či oděv v prvé řadě elegantním módním doplňkem. Londýnští muslimové jako celek jsou však značně strukturovaní etnicky i nábožensky (většina z nich pochází z indického subkontinentu, je zde i mnoho Arabů a Turků) a u některých skupin muslimů je už podle oděvu patrný jejich příklon k náboženskému fundamentalismu. Z množství tamějších mešit je nejznámější Centrální londýnská mešita v Regent’s Parku; honosí se zlatou kopulí a místem až pro pět tisíc věřících. Že se k ní blížíte, poznáte podle nápadně se zvyšujícího počtu „bobbies“ – policistů. Nutno říci, že prakticky ve všech londýnských mešitách se dnes snaží chovat k příchozím vstřícně, neboť muslimové jsou si vědomi svého mediálního obrazu ve světle současného terorismu.

Orientalista Jan Šnaidauf, se kterým jsme prováděli v místních mešitách průzkum, vyprávěl úsměvnou historku, když navštívil nedávno kontroverzní mešitu ve Finsbury a zeptal se na „kapitána Hooka“, nestačil ještě ani doříci otázku a dostalo se mu odpovědi: „We have a completely new management!“ (Abú Hamza v té době čekal ve vazbě na vydání z Británie do ciziny).

Do Centrální mešity dochází široké spektrum muslimů. Například hned u vchodu se nás ujal horlivý Albánec původem z Makedonie, jemuž šlo těžko vysvětlit, že „sekulární člověk“ nemusí být synonymem pro „ateistu“ ani „demokrata“. Hlavní imám mešity nám přátelsky podal ruku a jedna náboženská studentka nás pozvala na mezireligiózní setkání. Podobně jako jiné mešity, i tato slouží coby centrum společenského života, kde najdete studovny, knihkupectví, obchod s islámskými proprietami či levnou halal kantýnu (halal je muslimskou obdobou židovského košer).

Poněkud odlišná je atmosféra v další velké mešitě – ve východolondýnské čtvrti Whitechapel. Tam je většina věřících na bohoslužbě evidentně daleko více nábožensky vyhraněna; v okolí pak zahlédnete mnoho žen zahalených podle těch nejpřísnějších tradičních pravidel, dokonce více, než vyžaduje muslimská víra. A ve zdejším knihkupectví spatříte knížky, které byste v Centrální mešitě zřejmě nenašli. Třeba základní dílo radikálního islamismu Milníky od Egypťana Sajjída Kutba. V mnoha muslimských zemích je tato "bible" radikálního islamismu zakázána. (V ČR nedávno vyšel komentovaný překlad od M. Mendela) 

Malý Jeruzalém

V Londýně se nachází i několik míst s výraznou židovskou komunitou, hlavně čtvrti Stamford Hill a Golders Green. Oproti ostatním evropským zemím jsou Británie a Londýn výjimkou v tom smyslu, že židovská komunita tady nebyla poškozena či zničena druhou světovou válkou. Narazíte zde na nejrůznější skupiny ultraortodoxních židů, košer obchody, synagogy a náboženské školy. Židé tu žijí v těsném sousedství s muslimy, sikhy a dalšími londýnskými přistěhovaleckými komunitami.

Problémy se již vyskytly, ale zatím nikdy nepřekročily únosnou míru a tito lidé nejsou zdaleka tak zpolitizovaní jako jejich souvěrci na Blízkém východě. To je připomínkou staleté (a pro mnohé dnes asi stěží uvěřitelné) tradice mírumilovného soužití židů, křesťanů a muslimů ve významných městech, jako byly například Damašek, Bagdád či Sarajevo. Politické ideologie dvacátého století, které se tu a tam namixovaly s náboženstvím, však tuto toleranci prakticky smetly.

Oči otevřené 

Britská imigrační politika funguje odlišně než například francouzská a je daleko volnější. Nesnaží se přetavit příslušníka cizí kultury na Zápaďana, ale spíš respektuje odlišnost jeho kultury při jisté nadřazenosti kultury anglické. Tento přístup však v posledních desetiletích poněkud přerostl britským úřadům přes hlavu. Zjistily, že v zemi volně působí řada různých radikálů, hlavně z muslimského prostředí. Mnozí z nich by v domovských zemích dostali těžký trest. V nejhorší podobě tento přístup přinesl odezvu v podobě londýnských atentátů v roce 2005, ve zmařeném útoku na letadla několika leteckých linek či v působení řady radikálních duchovních.

V České republice kvůli historickým i politickým okolnostem asi nikdy situace nedospěje tam, že by země získala úplně multikulturní podobu. Nicméně přistěhovalci jsou u nás stále viditelnější. Nejde jen o „tradiční“ Vietnamce či Ukrajince. Stačí se projít po ulicích velkých měst a uvidíte více muslimů než dříve, spatříme nové halal obchody, turecká bistra a košer restaurace. V Brně před deseti lety vznikla první česká mešita. Dnes už ji navštěvuje tolik věřících, že se zřejmě bude stavět mešita nová. V Praze zapustila kořeny ultraortodoxní židovská skupina Chabad atd. Stačí mít otevřené oči a sledovat malé proměny kolem sebe. Tím spíš mohou být zkušenosti Londýna i dalších evropských multikulturních velkoměst pro nás poučením – inspirativním i varujícím.

21. 2. 2009, Autor: M.Č. vyšlo v MFd - Kavárna

Místa v Londýně vhodná pro politologickou, religiózní, hřbitovní i jinou turistiku: 

East End: 

Brick Lane - mix Bengálců a hipsterů poblíž bývalého pivováru Truman. Přímo na Brick Lane je mešita, která byla původně kostelem a následně synagogou. Celá oblast byla původně židovskou čtvrtí, ale zdejší struktura obyvatelstva se výrazně změnila. Když budete hledat, najdete zde spousty starých synagog a různých židovských památek. Několik jich je v místech, kde působil Jack Rozparovač. 

Nedaleko od Brick Lane je Spitalfields market. Vetešnictví, hipstrárny, trošku se to podobá sortimentem Camdenskému trhu.

Kousek od Brick Lane je také Whitechapel mosque, což je druhá největší londýnská mešita a kolem spousty muslimských obchodů, butiků, bank atd. promixovaných s britskými hospodami.

Zajímavé jsou nástěnné malby - murály - v Cable Street, kde došlo před druhou světovou válkou k obrovské bitce mezi britskými antifašisty (hlavně židy, komunisty, Iry a dalším osazenstvem East Endu na straně jedné), britskými fašisty vedených Oswaldem Mosleyem a Metropolitní policií. Antifašisté zablokovali průvod 5000 nácků pochodujících od Bethnal Green (tradiční oblast londýnských fašistů) a i přes několikatisícovou policejní ochranu fašistů a policejní brutalitu pochod zablokovali a rozzuřený Mosley nakonec opustil scénu. Inu "Londýn blokuje" :)

Současné židovské čtvrti:

Asi nejžidovštější částí dnešního Londýna je Stamford Hill osídlený hlavně charedim (ultraortodoxními Židy) - hlavně pak Satmarskými chasidy a taky trochu Lubavičskými chasidy.

Golders Green je další čtvrť s výrazně židovským osídlením. Žije zde ale i celá řada dalších komunit - muslimové, Koptové (je zde i koptský kostel), Vietnamci atd.

To be continued, maj frend.

Druhý nejrozšířenější jazyk v Londýně. 

Fotbalová loajalita. 

Etnická hustota. 

Nejrozšířenější jména.