sobota 31. října 2015

A New Book: Rabbis of our Time

Rabbis of our Time: Authorities of Judaism in the Religious and Political Ferment of Modern Times.  

By Marek Čejka and Roman Kořan

Series: Routledge Jewish Studies Series
Hardcover: 240 pages
Publisher: Routledge (October 28, 2015)
Language: English
ISBN-10: 1138813168
ISBN-13: 978-1138813168

The term ‘rabbi’ predominantly denotes Jewish men qualified to interpret the Torah and apply halacha, or those entrusted with the religious leadership of a Jewish community. However, the role of the rabbi has been understood differently across the Jewish world. While in Israel they control legally powerful rabbinical courts and major religious political parties, in the Jewish communities of the Diaspora this role is often limited by legal regulations of individual countries. However, the significance of past and present rabbis and their religious and political influence endures across the world.

Rabbis of Our Time provides a comprehensive overview of the most influential rabbinical authorities of Judaism in the 20th and 21st Century. Through focussing on the most theologically influential rabbis of the contemporary era and examining their political impact, it opens a broader discussion of the relationship between Judaism and politics. It looks at the various centres of current Judaism and Jewish thinking, especially the State of Israel and the USA, as well as locating rabbis in various time periods. Through interviews and extracts from religious texts and books authored by rabbis, readers will discover more about a range of rabbis, from those before the formation of Israel to the most famous Chief Rabbis of Israel, as well as those who did not reach the highest state religious functions, but influenced the relation between Judaism and Israel by other means. The rabbis selected represent all major contemporary streams of Judaism, from ultra-Orthodox/Haredi to Reform and Liberal currents, and together create a broader picture of the scope of contemporary Jewish thinking in a theological and political context.

An extensive and detailed source of information on the varieties of Jewish thinking influencing contemporary Judaism and the modern State of Israel, this book is of interest to students and scholars of Jewish Studies, as well as Religion and Politics.

See more on Routledge pages.
Purchase on Amazon (including Kindle edition)

Reviews: 

A useful source for those interested in contemporary Orthodox Judaism. An insight into an unknown world often deemed forbidding and inaccessible.
            Yakov Rabkin, Professor of Contemporary Jewish History, University of Montreal.

Rabbis of Our Time presents informative portraits of over 50 prominent rabbinic personalities, primarily Orthodox (hence male) leaders, who have influenced the religious and political lives of modern Jews. In accessible language, the authors place each figure in his historical context and explain how he shaped the thinking and practice of fellow Jews. In the political climate of the 20th and early 21st centuries, rabbis in Israel and the Diaspora have exercised considerable influence, which makes this overview, with references provided for further reading, a distinctly helpful resource for Jews and non-Jews alike.
             Yehezkel Landau, Associate Professor of Interfaith Relations, Hartford Seminary.

Authors.

Autographing of the book in Jerusalem :)

pátek 16. října 2015

ÍRÁN 2015: Koketně spuštěné šátky, hipsteři a uvolnění

Rozhovor pro internetový časopis Mezinárodní politika (vyšlo 15. 10. 2015)

Írán jste navštívil už dvakrát – v roce 2008 a nyní. Jak se země za sedm let změnila? V čem je rozdíl nejpatrnější?

Na první pohled se dá všimnout velkého stavebního boomu v okolí velkých měst. Třeba za Teheránem vznikají celá nová paneláková sídliště. Rozvíjí se také vlaková doprava – například k pobřeží Kaspického moře se přes hory buduje nákladná nová železnice, na které je mnoho tunelů a viaduktů. Takové obří projekty v současnosti po světě zase tak často neuvidíte. Na mnoha místech země je také patrné, že tam probíhá systematické zalesňování. Zlepšila se taky infrastruktura měst a třeba tamní parky nabízí dnes možností rekreace, které by leckterý český park mohl těm íránským závidět. Jen jako příklad - takové množství cvičební strojů, šachovnic, pingpongových stolů jsem ještě v parcích v žádné zemi neviděl. A cvičili na nich, nebo si hráli, kluci i holky, děti i dospělí, hipsteři i penzisté.

Získat turistické vízum bylo obtížnější tehdy, nebo nyní?

Je to určitě jednodušší dnes, protože je možnost získat krátkodobé turistické vízum přímo na teheránském letišti. Platí dva týdny a je vystavené na počkání. Více o vízech píši zde.

Je v nabídce zboží v obchodech vidět vliv ekonomických sankcí?

Ano. V obchodech je poměrně málo západního zboží. Ve velkých městech ale najdete obchody, kde ho mají. Často jsou však západní věci dost drahé. V Íránu se dá koupit takřka všechno, ale musíte vědět kam zajít a mít na to peníze. Západní zboží si tak mohou dovolit například někteří bohatí lidé ze severního Teheránu, kde najdete i ty nejluxusnější současné vymoženosti, super-drahá auta atd.

Místo Západu se Írán obrátil v ekonomické spolupráci na Čínu. Je to patrné i na pultech obchodů nebo například na ulicích?

Tradiční íránské bazary jsou zaplavené levným čínským zbožím, ale tak je to i jinde ve světě. Je možné si všimnout i různých větších čínských investic – například na výstavbě a provozu teheránského metra se výrazně podílely čínské firmy. Je ale možné sledovat i angažmá firem ruských, hlavně v regionu Kaspického moře.  

Během minulé i současné cesty jste hovořil s mnoha obyčejnými Íránci. Co jim nejvíce vadí na íránské politice, potažmo politice světového společenství vůči Íránu?

Neprováděl jsem samozřejmě žádný sociologický průzkum, ale i tak jsem vysledoval určité tendence. Na první pohled si je možné všimnout, že třeba řadě žen vadí povinné zahalování šátkem, což je vidět ze stylu nošení, který je někdy opravdu symbolický. Pokud například ženy studují na školách či pracují ve státních institucích, musí často nosit nepohodlné černé oděvy a hidžáby. Bylo tak často poznat, že některá děvčata skoro komplet zahalená do černých hábitů nebyla zdaleka tak zbožná, než jak by mohla působit na první pohled. Hodně mladých lidí si také stěžovalo, že cestování do zahraničí, hlavně na Západ, je – hlavně skrze obtížně získatelná a drahá víza – stále velmi složité.

Co se týká kritiky Íránců vůči Západu, tak řadě lidí vadily povrchní postoje, které vyvolávají západní masmédia o Íránu jako celku. Ty často hází všechny Íránce do jednoho velkého fundamentalisticko-nukleárního pytle. Takřka každý Íránec přitom upozorňoval na skutečnost, že Írán je daleko pestřejší a složitější, než si většina lidí představuje a že řada mladých lidí a obyvatel měst má velice podobné postoje a životní styl, jako má podobná skupina lidí v západní Evropě.

A v této souvislosti jsem si vzpomněl na dvě zajímavosti pro Čechy: v jedné teheránské literární kavárně jsem narazil na zdi na portréty Franze Kafky, Ludvíka Vaculíka a Ivana Klímy. Všichni tito - i někteří další středoevropští - autoři jsou mezi Íránci velmi oblíbení. A druhá věc, spíš humorná: velká část mladých Íránců vyrůstala na seriálu Pat a Mat. Tato dvojice postaviček je v Íránu úžasně oblíbená a narazíte na ni všude - ať už ve formě hraček, nebo třeba ve formě reklamy na místní fastfood... (pro obrázek klikněte sem

Podporují Íránci jadernou dohodu, která má vyústit do postupného rušení sankcí?

Bylo to vidět dokonce i mediálním informování o Íránu v našich médiích, jaké nadšení vzbudily pokroky v jaderných jednáních v ulicích íránských měst. Íránci nejsou monolit a jsou mezi nimi samozřejmě i ti, kteří jednání odmítají. Výrazná většina Íránců by ale podle mě uvolnění uvítala. Svědčí o tom i průzkumy Gallupova ústavu, které potvrzují, že Íránci byli pozitivně nakloněni jednáním i před důležitými letošními vyjednávacími posuny (více o průzkumu čtěte zde).

Peršané jsou známí svou národní hrdostí – berou jadernou dohodu jako své vítězství, nebo naopak? Globální korporace už se nemohou dočkat, až do Íránu proniknou, vládní obchodní delegace si tam v současnosti podávají dveře. Těší se Íránci na budoucí obchodní boom? Očekávají od něj zlepšení své životní úrovně?

Íránci jsou určitě hrdý národ, ale nezdálo se mi, že by celou věc brali příliš patrioticky. Jsou prostě rádi, že padnou sankce a že se znormalizují vztahy se Západem. Asi takto nepřemýšlí všech 80 miliónů obyvatel země, ale většina podle mě doufá, že si zlepší kvalitu života. Možná jsou někdy jejich očekávání až příliš přehnaná. Navíc se dal vrchní náboženský vůdce země ajatolláh Chameneí nedávno slyšet, že si nepřeje další rozvoj jednání s Američany (více čtěte zde).

V roce 2008 vládl zemi konzervativní a značně kontroverzní prezident Mahmúd Ahmadínežád, kterého nyní vystřídal liberálnější Hasan Rúhání. Jsou Íránci s novým prezidentem spokojeni?

Mladší lidé jsou vůči Rúhánímu spíše střízliví a někteří dokonce skeptičtí. Vidí v něm jen mírnější hlas stále stejného režimu a nemyslí si, že by v Rúháního silách – a možná i vůli – bylo přinést nějakou systematičtější změnu. Dokonce jsem Íráncům někdy vysvětloval, ať si nedělají iluze o západní politice – můžete mít velmi špatné prezidenty a nepotřebujete k tomu vůbec teokratickou republiku (smích, pozn. red.). Obecně ale všichni jednohlasně kvitovali pozitivní posun v prezidentském úřadu od dob Ahmadínežáda. Ten byl mezi mladými lidmi extrémně nepopulární.
   
Je ve společnosti patrné uvolnění, nebo změna politického vedení nemá větší vliv a moc pevně drží náboženští vůdci?

K cizincům byli ale Íránci vždy velmi zdvořilí i dříve, ale i tak bylo zjevné, že se v Teheránu a některých další důležitých městech atmosféra více uvolnila. V některých místech dokonce ženy ani nenosily šátky, nebo si je alespoň často velmi koketně spouštěly. To jsem třeba v roce 2008 nikde neviděl.

Írán je teokratickou společností, jak se však islám promítá do běžného života?

Íránská společnost je podle mého názoru mnohem méně zbožná, než společnost v některých dalších muslimských zemích, které nemají v názvu země napsáno „teokratická republika“. Když jsem třeba cestoval po některých místech v Jordánsku či Egyptě, tak jsem tam často viděl daleko konzervativnější lidi než v Íránu. Jen pro zajímavost jsem opět letos v Íránu počítal, kolik uvidím během dvou týdnů „nikábistek“ – tedy kompletně zahalených žen, které vidí jen skrze malou mezeru pro oči. Napočítal jsem jich celkově pět, navíc všechny v Kommu, tedy v to nejkonzervativnějším městě v zemi, kde žije nejvíce ajatolláhů. Pokud se například dnes projdete po Káhiře, nikábů se po pár minutách nedopočítáte. A to přitom nemají egyptské ženy žádnou zákonnou povinnost zakrývat si vlasy.  

Náboženská teorie a praxe jsou v Íránu často na hony vzdálené. Íránci, kteří jsou věřící jen vlažně, či ještě méně, tak dobře vědí, jak se mají chovat, aby žili co nejvíce podle svého soukromého přesvědčení a zároveň si nezadělávali na problémy. Také ženy mají přehled o tom, kam si mají vzít konzervativní černý hidžáb a kde se naopak budou daleko lépe cítit v barevném šátku, který je zavázaný jen „na drdol“.

Zřejmě k té náboženské vlažnosti mnoha Íránců přispívá právě i fakt státního donucení (povinné šátky, povinná prohibice atd.), se kterým řada lidí vnitřně nesouhlasí. Mám za to, že pak na výraz protestu se vnitřně odklání někteří Íránci od víry daleko víc, než kdyby neměli některé věci povinné. Vytvoření sekulární kontrakultury je ale věc, se kterou se setkáte i v jiných zemích či regionech, kde je silný vliv náboženství – třeba i v některých západních společnostech.

Tázal se Jan Nevyhoštěný

úterý 13. října 2015

Pár postřehů z Íránu 2015 - 2. část - Teherán

Teherán většinou slouží řadě jako základní východisko k dalším cestám a mnoho cestovatelů ho má za špinavou díru, ze které je nejlepší co nejrychleji vypadnout do hezčích částí Íránu. Je skutečně pravda, že na rozdíl od řady ostatních měst, které byli v minulosti hlavními městy Persie (a bylo jich snad až třicet - mimo jiné Hamedán, Kazvín, Tabríz, Isfáhán či Mašhad), toho Teherán z hlediska historických skvostů nemá moc co nabídnout. Přesto má tahle megalopole (8-12 milionů obyvatel, tedy více než 10% obyvatel Íránu) svůj genius loci a asi jde těžko poznat život Íránců bez života v jejich metropoli. Zde je útržkovitou formou pár teheránských postřehů: 

Bydlení v Teheránu 

Pokud nemáte v Tehránu známé, kteří vás ubytují, či si nedojednáte couchsurfing, nezbude vám, než najít některý z mnoha zdejších hostelů či hotelů. Lonely Planet vás vyšle do okolí náměstí imáma Chomejního (dále "Chomejňák"), kde jich je celá řada, některé z nich přímo zaměřené na backpackery. Upozorňuji, že místa, kde se zmiňované hotely nachází, nejsou zrovna výstavní. Okolí Chomejňáku je naprosto přecpané zdivočelými řidiči a je plné výfukových smradů. Přejít některou ze zdejších autostrád je o zdraví a někdy i o život. Při přechodu prakticky jakékoliv z nich si přijdete jako raketa v počítačové hře z 80. let při průletu posledním levelem...  

Řada z Lonely Planetem nabízených hotelů není příliš příjemná, byť je poměrně levná (Např hotel Mashadd kolem cca 350.000 rijálů osobu, což je něco přes 250 korun - inflace je ale rychlá, ceny se mohou měnit). Internet v hostelech občas bývá - je ale ultrapomalý a taky se na většinu stránek nedostanete, protože jsou stále cenzurované (včetně fejsbůku, twitteru, řady zpravodajských serverů atd. - nicméně každý ví, jak to celkem jednoduše obejít. Vždyť i íránský prezident má svůj Twitter..)


Počasí v Teheránu znám jen podzimní. Bývá tu také pěkný hic, který ještě umocňuje smogová poklička. V Teheránu ale mohou být také pekelné lijáky a bouřky. Letošní přívalové deště údajně utopily několik piknikářů v okolí Teheránu. V noci mě jednou vzbudilo děsivé dunění, které znělo jako nálet. Byla to ale jen ultra-silná bouře.  



Obchody a bazary

Obchody jsou v Teheránu i Íránu stále nejčastěji rozmístěny podle cechovního způsobu – najdete tedy ulice, kde mají jen pneumatiky a výfuky, v jiných zase jen batohy, vojenské uniformy, kancelářské potřeby nebo telefony. V íránských městech najdete jen velmi málo samoobsluh a ještě méně supermarketů. Prakticky v každém městě je trh-bazar, často velice rozsáhlý a rozdělený opět cechovně. V Teheránu je v jižní části města (kousek pod Chomejňákem) obří bazar, zřejmě největší v zemi. Je ale opravdu obludný a architektonicky nepříliš zajímavý. Hodí se tak asi spíš k nákupu něčeho před odletem, ale pokud cestujete do historičtějších měst země, radši si vyhraďte čas pro jiné a daleko hezčí bazary (například v Kášánu).  

Zatím je na většině íránských pultů skrze západní embargo poměrně málo západního zboží (ale o to více tretek z Číny). Jen v pár obchodech v severním Teheránu jsem viděl slušnější západní sortiment - a dost drahý.   

Severní versus jižní Teherán 


Dost výrazné rozdíly jsou na první pohled mezi bohatší severní částí velkoměsta a jižním Teheránem. Na první pohled je to patrné nejen třeba z upravenosti ulic, přítomnosti různých kvazi-západních butiků, ale uvidíte rozdíly i v oblékání lidí. Ženy ze severu města berou povinné zahalování často velice symbolicky a daleko méně také nosí černé hidžáby a čádory než ženy na jihu města. O to více mají v oblibě barevné šátky a různé moderní oblečení. Na severu narazíte daleko častěji na hipstery, metalisty, hip-hopery a jinou omladinu. 


Na severu je také čistší vzduch a daleko dražší bydlení. Teherán se totiž svažuje od velehor (pohoří Alborz, konkrétně horský masiv Točál) do nižších poloh. 


Po Teheránu se velmi dobře cestuje místním velmi levným a moderním metrem, které je také dobrá příležitost, jak trochu poznat teheránský život. V metru taky zjistíte, že nemusíte chodit na žádné trhy, protože ty tu přijdou během cesty za vámi.   

Na samotnou horu Točál můžete vyjet lanovkou, která je relativně blízko od nejsevernější stanice metra "Tadžríš". Točálská lanovka je údajně jedna z nejdelších na světě a postavila ji německá firma "Poma". Má přes sedm kilometrů, překoná převýšení z cca 1800 metrů do bezmála 4000 metrů (!), různě vás přepřahají a musíte taky jednou přestoupit do další lanovky. V oldskoolové kabince strávíte víc než půl hodiny a otevřou se pod vámi dost spektakulární výjevy hor i samotného Teheránu (pokud tedy není moc smog). Stojí to za to!   


"Hnízdo špionáže" a murály na zdech


bývalé americké ambasádě (zvané oficiálně "Hnízdo špionáže") vyzdobené plamenně antiamerickou propagandou, toho bylo napsáno na internetech a v různých článcích dost. Hodně z vás asi taky vidělo film "Argo", takže to tu nebudu rozvádět. 


Před letoškem jsem byl v Íránu naposledy hluboko za Ahmadínežáda v roce 2008. Antiamerické i antiizraelské propagandy v ulicích od těch dob celkem výrazně ubylo. Jediné nové kousky jsem zahlédl právě na bývalé americké ambasádě ("Chamenejí se suitou naklusávají na americkou vlajku"). 


Současnou politiku tak daleko více vystřídala "vzpomínková propaganda" na šahídy (padlé mučedníky) z irácko-íránské války. Jejich portrétům, válečným fotografiím, improvizovaným symbolické zákopům z pytlů z písku pokrytým ostnatým drátem a íránskými vlajkami zkrátka neuniknete. Málokterý našinec-Íránec je ale vnímá. Když jsem jedněm Íráncům na fotkách ukazoval, co všechno mají namalované na zdech, tak jen žasli: "Toto tady opravdu máme?!?" Propagandou pomalované zdi tak řada místňáků vnímá asi tak, jako v druhé polovině 80. let vnímali Češi nápisy "Se sovětským svazem na věčné časy ...". 


Ne všechny malůvky na zdech jsou politické – někdy najdete výjevy z perských bájí a na zdech v blízkosti kostelů 
jsou občas i křesťanské motivy (andělé atd.). jen tak mimochodem, kostelů je – asi oproti očekávání mnohých – opravdu hodně. Rozhodně asi desetkrát tolik, než kolik je mešit v celé České republice. To stejné platí o teheránských synagogách, těch je také kolem třiceti. Často jsou to živoucí svatostánky, kde probíhají bohoslužby, které můžete volně navštívit.  

V Talekáního ulici naproti bývalé americké ambasádě (směrem pryč od stanice metra "Talekání") je Muzeum mučedníků (Shohada museum). Je to oldskool muzeum plné různých artefaktů a osobních věcí Íránců zabitých či popravených za šáha, a hlavně pak padlých za irácko-íránské války. Koho ale zajímají moderní íránské dějiny, určitě se tu nudit nebude. Jsou tu zakrvavělé uniformy důstojníků, provaz, na kterém byl oběšen jeden duchovní a také celá plejáda politicky angažovaného umění - např. Chomejní vznášející se nad vodami.  

Pokud vyjdete z muzea mučedníků a dáte se nejbližší ulicí doleva, tak asi po sto metrech narazíte na protější straně silnice na velmi hezkou literární kavárnu, kde můžete potkat různé teheránské alternativce a intelektuály. Pro našince může být zajímavá plejáda fotografií různých spisovatelů na stěnách, kde lze mimo jiné najít Kafku, Hrabala, Klímu a íránského dvojníka Ludvíka Vaculíka. Hodně oblíbených kaváren je také v okolí stanice metra "Haft-e Tir", ale tam se musíte poptat, protože bývají docela schované. 

Věž a náměstí Azadi


Zajímavé je zajet si metrem k věži Azadi na stejnojmenném náměstí. Jednak je to asi nejznámější stavba v Teheránu (věž postavil íránsko-kanadský architekt Hosejn Amanat ještě za šáha v roce 1971) a zároveň tímto náměstím kráčely novodobé íránské dějiny – veškeré největší demonstrace – ať už proti šáhovi, vítání Chomejního po návratu z exilu či nedávná zelená revoluce – se odehrávaly právě zde. V částech obřího náměstí v okolí věže je také velký šrumec – pořádají se tu různé trhy, jsou tu fastfoody a motá se tu plno lidí z nedalekých autobusových (západní terminál) a vlakových nádraží. 

Z východního nádraží (Terminal šark) je možné autobusem vyrazit ve směru hory Damávand (5610 m.n.m.). Aby se dostal člověk přímo k ní, je potřeba vystoupit po cca hodině a půl jízdy ve vesnici Pulúr a odtam boční silnicí pokračovat na úpatí hory. Cesta do hor autobusem z Teheránu rozhodně není nudná – autobus se šplhá určitě do nějakých dvou tisíc metrů. Kromě spektakulárních výhledů do údolí a občas i na samotný Damávand (pokud není v mracích) jsou vidět vůkol i íránská lyžařská střediska. 

Na hamburger k Chomejnímu 

Pokud pojedete červenou trasou metra na předposlední stanici ("Haram-e Mottahar") vystoupíte přímo u obrovského komplexu Chomejního mausolea. Ten se stále ještě dostavuje, ale oproti roku 2008 už práce dost pokročily. Hlavně to bylo vidět v samotném obřím hlavním sálu, uvnitř něhož je hrob Chomejního a jeho syna. Před pár lety tu ještě všude byl beton a trčící trubky klimatizace. Dnes už je sál takřka dokončen a je vyveden ve značně kýčovité ale zároveň působivé podobě. Ženy a muži mají sice odlišný vchod, ale v samotném sálu se pak víceméně mísí. 

Tolik oficiální část, nic víc tady neuvidíte. Co je jistý bizár, jsou některé obchody, které se nacházejí z boku, přímo ve stavbě mauzolea – tady si můžete nakoupit nejen různé chomejníovské a mučednické cetky, ale třeba i brambory, nealko-piva a jiné potraviny. A taky jsme zde narazili na asi nejsofistikovanější íránskou variaci na McDonald. Hamburgerů, pizz a hotdogů za mírné ceny zde měli celé spektrum variant (a vše přeloženo do angličtiny). Takže kdo si chce přímo v Teheránu dopřát jídlo „amerického snu“, je Chomejního mauzoleum (kromě severního Teheránu) jednou z nejlepších voleb. Toš tak.     


První část seriálu článků - Víza do Íránu

pátek 9. října 2015

Pár postřehů z Íránu 2015 - 1. část - aneb jak je to dnes s íránskými vízy

S uvolňováním vztahů mezi Íránem a Západem stoupá také zájem do této země cestovat, podobně, jako se to v uplynulých letech začalo dít v případě Barmy. Navštívit Írán ale nebyl větší problém ani v uplynulých letech, jen vízová procedura byla složitější a zdlouhavější (i dnes jsem slyšel o několika případech, kdy íránská ambasáda víza udělit "nestihla", a to i u lidí, kde bych to naprosto nečekal). Teď již několik let je možné získat íránské vízum přímo na teheránském letišti imáma Chomejního (IKA). O tomto způsobu přidělování víz se šíří různé pověsti. Napíši svoji zkušenost - a upozorňuji, že ta nemusí být obecně platná, neboť finální rozhodnutí je vždy na samotných ouřednících - na letišti mohou být různí a mohou také dostávat odlišné pokyny...nebo se prostě mohou jen špatně vyspat, však to známe... Z kusých informací jsem se také doslechl, že vízum lze získat pouze na IKA, nikoliv tedy např. na silničních pohraničních přechodech do Íránu (Bazargán atd.). 

Při letošní cestě (září 2015) do Íránu jsem se rozhodl nežádat skrze ambasádu o vízum, ale následovat doporučení pár lidí, kteří cestovali do Íránu v uplynulých letech, kteří mi řekli, že Íránci udělují víza přímo na letišti, a to hlavně na základě uděleného tzv. registračního čísla, které vyřizují některé íránské cestovní kanceláře. 

Nebudu tuto věc příliš rozvádět, protože se dnes jeví jako nespolehlivá - a zde je proč: Zažádal jsem jednu z íránských cestovek o přidělení čísla, přičemž jsem musel vyplnit mailem formulář a odeslat téže scan pasu a fotografii (za to požadovala ona cestovka 35 dolarů, které chtěla proplatit hotově po příletu do Íránu, přičemž do toho nejsou započítány letištní poplatky za vízum). Celá věc s číslem se nakonec ukázala jako zbytečná (což nemusí opět platit univerzálně, je na rozhodnutí každého, jestli si ho s předstihem raději vyřídí). Navzdory příslibu cestovky, že dodá registrační číslo do deseti pracovních dní, se tak totiž v přislíbeném čase nestalo. Rozhodl jsem se tedy risknout získat vízum přímo na letišti bez čísla (podle dřívějších informací mohlo být cestování do Íránu bez čísla problematické a ouředníci mohli tropit na opletačky, případně i nepovolit vstup do země).  

     
Na IKA ale nakonec proběhlo vše naprosto v klidu - úředníci u okénka žádné číslo nepožadovali a udělili vízum během zhruba hodinového čekání (za standardní poplatek 60 euro, fotografie nebyla potřeba). Jediné, co vyžadovali, bylo potvrzení zamluveného noclehu v hotelu v Teheránu - což jsem měl připravené a vytištěné sebou. Nějací Francouzi čekali na vízum a potvrzení o noclehu neměli. Zaslechl jsem pak úředníka jak jim říká lakonické: "No hotel - no visa". Nevím jak nakonec Frantíci dopadli, ale je velice pravděpodobné, že se dovolali do nějakého teheránského hotelu a potvrzení i vízum získali.   

Na letišti čekalo na vízum i několik dalších Čechů, například dvojice, které měla jen jedno registrační číslo pro jednu osobu, nebo další turista, který vůbec o registrační číslo nežádal. Všichni vízum bez větších problémů dostali. 



Doprava z IKA do centra Teheránu je trochu nestandardní, protože dle všech informací neexistuje jiná cesta než taxíkem (viz ale komentář níže - podle pana Unknowna existuje spoj k Chomejního mausoleu). Taxikáři jsou potvory takřka všude - 
dokonce i v Praze - ale i v Íránu leze narazit na velmi fajn jedince. No ale zrovna na IKA mají taxíkáři kartel od 600.000 rijálů  (to není na české poměry moc - cca 500,- za auto na asi dvacetikilometrovou štreku, ale na íránské taxíkové ceny to je dost). 600.000 je cena za cestu íránskou šunkou značky Samand a 650.000 pak vyklopíte, pokud se rozhodnete pro Volks-Wagon :)   

Více o Teheránu se dozvíte tady, v druhé části.