Zabít dvě mouchy jednou ranou

S jistým odstupem k širšímu geopolitickému kontextu kauzy novináře Chášukdžího, jak jí Turecko využilo k tlaku na USA a Saúdskou Arábii a též stručně o válce v Jemenu.

Může smrt Džamála Chášukdžího narušit dobré vztahy mezi USA a Saúdskou Arábií, respektive mezi Donaldem Trumpem a korunním princem Mohamedem bin Salmánem ("princ MbS"), který je podezříván, že vraždu inicioval?

Nedomnívám se, že by kauza z dlouhodobého hlediska výrazně poškodila saúdsko-americké vztahy. Trump má se Saúdy velmi dobré konexe, což souvisí i s jeho podnikatelskými aktivitami z doby, než se stal prezidentem. Bude zřejmě různě lavírovat a mlžit a ke konkrétním krokům sáhne jen v případě, že by ho to stálo ztrátu podpory voličů. A pokud by přece jen došlo ke zvýšenému tlaku na Saúdskou Arábii, jednalo by se zřejmě o nějaká polovičatá řešení.

Politická budoucnost Mohameda bin Salmána je mnohem variabilnější: může skandál politicky přežít a zachovat si větší část svého vlivu, ale není ani vyloučené, že se stáhne do pozadí, přičemž však může saúdskou politiku nadále ovlivňovat. Ovšem také může být smeten, protože má nejen v zahraničí, ale i ve své početné rodině řadu oponentů, jejichž vliv se v minulosti pokusil výrazně omezit – a ti rádi využijí příležitosti mu to oplatit. V saúdské královské rodině proběhla v minulosti řada sporů a jednoho z nejvýraznějších saúdských panovníků, významného reformátora krále Fajsala, zavraždil v roce 1975 jeho synovec. Je tedy těžké odhadnout, co se v budoucnu v tak rozvětvené a komplikované rodině odehraje.

Co když se proti Saúdské Arábii postaví Evropa v čele s Německem, které vyzývá, aby tam evropské státy přestaly dodávat zbraně?

Saúdský král Fajsal
(1906-1975)

Dodavatelé zbraní jsou velmi draví a mnoho firem jen čeká na příležitost. V Saúdské Arábii je sice tradiční úroveň německých, belgických či francouzských zbraní ceněna, ale počet kvalitních dodavatelů z jiných částí světa narůstá. Například mezi těžšími saúdskými zbraněmi dnes už figurují i čínské samohybné houfnice, brazilské raketomety a dokonce gruzínská obrněná auta. A kontrakty zde mají i Rusové, kteří trpělivě vyčkávají, aby zase o něco posílili svou pozici na Blízkém východě. Co se týká Německa, tam saúdská armáda dosud nakupovala hlavně lehčí zbraně, ty nejdůležitější stejně pocházejí odjinud, hlavně z USA.

Jaký je geopolitický kontext kauzy, například vztah země k Turecku? 

Velkou roli hraje turecký prezident Erdoğan, který si uvědomil, jak významně mu může angažmá v kauze prospět. Případ mu dal možnost zabít dvě mouchy jednou ranou. Jeho vztahy se Saúdskou Arábií nejsou dnes právě nejlepší a ochladly i jeho vztahy s Trumpem. Nyní může vyvinout tlak nejen na obě mocnosti, ale i na samotné saúdsko-americké spojenectví. Zároveň se Erdoğan může projevit jako kladný hrdina. Má skutečně pravdu, když tvrdí, že Chášukdžího kauza je výjimečná svou morbidní brutalitou i diplomatickým přesahem a že poukazuje na to, co většinou blízkovýchodní státy přísně tají. Celá kauza mu pomáhá získat image „ochránce svobody slova a novinářů“, což rozhodně nebyla oblast, ve které by v posledních letech exceloval.

Korunní princ bývá líčen jako reformátor, jenž se snaží minimalizovat vliv wahhábismu, zároveň ale buduje nacionalistický policejní stát. V čem se liší jeho vize Blízkého východu od Erdoğanovy představy?

Aktuální spor oživuje etno-nacionalistické historické reminiscence: budou Blízkému východu dominovat Turci (dříve Osmané), nebo Arabové? Také jde o konkurenci osobních politických kultů a samozřejmě i o soupeření současných geopolitických bloků. Saúdové a jejich spojenci se už několik let usilovně snaží vytvořit hráz proti změnám statu quo, ohroženého arabským jarem. Naopak Turci a Katar arabské jaro velmi podporovali. Sám Erdoğan se dokonce pokoušel stát arbitrem – a podle některých komentátorů „novodobým sultánem“ – nového pořádku na Blízkém východě. To mu ale nevyšlo.

Princ podle všeho často jedná bez vědomí saúdského krále. Tak bylo údajně rozhodnuto třeba o útocích na Jemen. Jak je to možné?

Mocenské uspořádání v nedemokratických státech může mít nejrůznější podoby. Není to poprvé, kdy místo krále vládne v zemi princ. Připomeňme třeba korunního prince Abdulláha, který vykonával regentství za svého nemocného bratra Fahda téměř deset let. O převedení nástupnictví na Mohameda bin Salmána rozhodl v roce 2017 jeho otec, současný král Salmán, který tak odstavil od nároku na trůn svého synovce Muhammada bin Nájifa. Králi Salmánovi je dvaaosmdesát let a dosazení ambiciózního syna mělo dodat saúdské politice dynamiku a nekompromisnost v době, kdy se v regionu otřásal nejeden režim. Po nástupu Mohameda do role korunního prince se širokými pravomocemi se skutečně začaly dít v Saúdské Arábii a jejím okolí velké, až agresivní změny nejrůznějšího charakteru.

Podle OSN hrozí Jemenu v případě, že Saúdy vedená koalice nepřestane do tří měsíců s bombardováním, stoletý hladomor, který ohrozí třináct milionů lidí. Zajímá tato válka i někoho jiného než její bezprostřední aktéry?

Pokud se nějaký konflikt zdá zapomenutý v České republice, ještě to neznamená, že tomu tak je i jinde. Existuje řada diplomatických a humanitárních aktivit na pomoc jemenským civilistům a globální zpravodajské stanice o válce poměrně obšírně informují. Jemen ale bohužel zřejmě i tak zůstane ve velmi komplikované situaci. Jde sice o krásnou zemi, představuje ale do značné míry periferii Blízkého východu. Pro světové ekonomické a politické giganty není zdaleka tak zajímavá jako Sýrie či Libye, kde se rozpoutaly krvavé konflikty v podobnou dobu jako v Jemenu a od jemenské války odpoutaly pozornost. Navíc je Jemen zástupným bojištěm saúdsko-íránského konfliktu, který se trumpovské Spojené státy, jež jsou v této oblasti stále důležitým hráčem, nesnaží zmírnit, ale naopak eskalovat.

Ptal se Lukáš Rychetský z časopisu A2

Turecké volby 2015: Konec dominance AKP?

Parlamentní volby, které se konaly v Turecku letošního 7. června, byly do značné míry referendem o politickém kurzu, který nastolila Strana spravedlnosti a rozvoje (AKP) ztělesněná současným tureckým prezidentem a bývalým premiérem Recepem Tayyipem Erdoğanem. Tento politik i jeho strana byly původně v Turecku široce velmi populární, což souviselo mj. s posilováním turecké ekonomiky a nárůstem politického vlivu a sebevědomí Turecka.

Opakované výrazné volební úspěchy AKP a dlouhodobé setrvávání Erdoğana v nejvyšších státních funkcích však neměly na stranu i jejího nejvýraznějšího politika jen pozitivní důsledky. Hlavně vzdělanější Turci ve velkých městech se začali obávat autoritářských tendencí, korupce a snah pozměnit sekulární charakter Turecka více náboženským směrem.

Zlomovým bodem se stala pro mnohé Turky státní represe v souvislosti s demonstracemi za zachování istanbulského parku Gezi v roce 2013. V tureckých městech tak Erdoğan postupně ztrácel příznivce, avšak na tureckém venkově silná podpora AKP přetrvává do dneška, což potvrdily i letošní volební výsledky.

I přes jednoznačné vítězství AKP (41% hlasů) došlo v turecké politice k výraznému politickému posunu, protože po letošních volbách už není AKP schopná sestavit jednobarevnou většinovou vládu.

Jedním z klíčových hráčů politické změny se stala „kurdská“ strana HDP, které se podařilo překročit velmi vysokou desetiprocentní volební klauzuli a vůbec poprvé zasednout v parlamentu. Ve finálním přepočtu křesel svým úspěchem tak zatlačila AKP pod polovinu křesel.

Opoziční strany neměly vůbec jednoduchý volební boj: v ulicích tureckých měst bylo zcela jasné, kdo má nejvíce prostředků na volební kampaň a předvolební působení prezidenta Erdoğana rovněž nepůsobilo často nadstranicky. Volbám předcházela řada incidentů, včetně vandalismu a fyzických útoků na opoziční aktivisty (těsně před volbami dokonce explodovala bomba na mítinku příznivců HDP v Diyarbakıru a usmrtila čtyři účastníky), došlo k několika kontroverzním zatčením a mezi opozicí panovaly obavy o regulérnost samotného průběhu voleb. Ty však byly nakonec shledány mezinárodními pozorovateli za férové.

AKP ztratila v letošních volbách poprvé od roku 2002 absolutní většinu křesel v parlamentu. V roce 2002, kdy se AKP dostala k moci, strana získala sice jen něco přes 34 procent hlasů, avšak rozdrobenost tehdejší turecké politické scény, spolu s vysokou volební klauzulí, vpustila do parlamentu už jen atatürkovskou CHP. AKP od té doby vždy získala pohodlnou nadpoloviční většinu pro jednobarevnou vládu.

I po letošních volbách sice zůstala AKP jednoznačně nejpopulárnější tureckou stranou, problémem však je její koaliční potenciál, neboť všechny tři další strany, které se dostaly do parlamentu, odmítají jít s AKP do koalice. Pro tureckou politiku tak zůstávají v zásadě tři nejpravděpodobnější scénáře:

• Některá strana s AKP do koalice nakonec vstoupí.
• AKP vytvoří menšinovou vládu.
• Turecko budou čekat další volby.

Zde v krátkosti představujeme čtyři hlavní strany zastoupené v aktuálním tureckém parlamentu:

AKP (Adalet ve Kalkinma Partisi – Strana spravedlnosti a rozvoje)

AKP vznikla v roce 2001 a navázala na reformní politiky z ústavním soudem dříve zakázané islamistické Strany cti (Fazilet Partisi) a Strany blahobytu (Refah Partisi) bývalého premiéra Necmettina Erbakana (odstaveného armádou v roce 1997 pro narušení sekularismu země; členem strany byl tehdy také Erdoğan). AKP dále navázala na některé konzervativnější i liberální formace z devadesátých let. Stala se postupně dominantní silou turecké politiky a symbolem ekonomického vzestupu Turecka. Zároveň začala být sekularisty obviňována z prosazování politického islámu, neo-otomanismu, autoritativnosti a korupce.

Současný předseda: Ahmet Davutoğlu (premiér a bývalý ministr zahraničí).

CHP (Cumhuriyet Halk Partisi – Republikánská lidová strana)

CHP představuje pilíř turecké sekulární politiky v tradici zakladatele moderního Turecka Mustafy Kemala Atatürka (kemalismus). Je také nejstarší tureckou politickou stranou oficiálně založenou v roce vzniku Turecké republiky – 1923. V současnosti má silný kemalistický a sociálně-demokratický charakter.

Současný předseda: Kemal Kılıçdaroğlu.

MHP (Milliyetçi Hareket Partisi – Strana nacionalistického hnutí)

Je ostře nacionalisticky orientovaná strana. Podle jejího neoficiálního militantního křídla, se jí také přezdívá „Šedí vlci“ (Bozkurtlar). Ve své politice kombinuje vyhraněný turecký nacionalismus, panturkismus (přesahující do mytologického turanismu) s prvky fašismu a xenofobního populismu.

Za současného předsednictví Devleta Bahçeliho strana zaznamenala jisté umírnění a odklon od nejradikálnějších postojů.

HDP (Halkların Demokratik Partisi – Lidová demokratická strana)

HDP je nováček turecké parlamentní politiky. Je sice označována za „kurdskou“ stranu, ale vymezuje se protinacionalisticky a snaží se zaujmout hlavně mladší turecké voliče levicovým programem (antidiskriminace, enviromentalismus, odmítání neoliberalismu atd.). V posledních volbách představoval hlas pro HDP částečně i protest vůči AKP, protože právě vstup HDP do parlamentu převážil absolutní většinu AKP.

Současné vedení strany je rozdělené mezi Selahattina Demirtaşe a Figen Yüksekdağovou.

Vyšlo v Mezinárodní politice

Potřebuje víc Turecko Izrael, nebo naopak? - Israel in need of Turkey or vice versa?

This article surveys briefly the development of Israeli-Turkish (and Jewish-Turkish) relations in context of contemporary crisis of Israeli-Turkish relations. In the current situation (after significant wave of political changes in many Arab countries near Israel) it is obvious that for Israel is much more important to be strategic partner with Turkey than vice versa. 

vyšlo (v mírně zkrácené podobě) v Lidových novinách 6. 9. 2011 

Zhoršování turecko-izraelských vztahů je v posledních letech velmi dobře viditelný proces – naposledy se projevilo odvoláním velvyslanců poté, co se Izrael odmítl Turecku omluvit za smrt devíti Turků na palubě jedné z lodí konvoje mířícího loni do pásma Gazy. Není tak dnes už vůbec vyloučené, že strategické partnerství dvou vojensky i hospodářsky silných hráčů Blízkého východu se postupně rozpadne. Přitom Turecko, ač muslimská země (skrze atatürkovskou sekularizaci sice nikoliv de iure, ale de facto), bylo spojencem Izraele už prakticky od jeho zrodu v roce 1948. Možná se někteří zeptají, co mohlo přivést do svazku "pohrobka expanzivního a krutého Osmanského impéria" a "jedinou opravdovou demokracii na Blízkém východě"? Nebyl to zdaleka jen pragmatismus – Turecko mělo s Izraelem společného více než si myslíte.

Nebyly to zdaleka jen historicky velmi dobré vztahy mezi Židy a muslimy v Osmanské říši, kdy turečtí sultáni poskytovali azyl Židům před antisemitským běsněním některých křesťanských panovníků, ale i mnohem aktuálnější faktory. Mezi Araby a Turky totiž existuje řada nevraživostí ve smyslu vztahů mezi bývalými vládci a utlačovanými – a izraelsko-arabský vzájemný pohled má s tím tureckým mnohé analogie. Také sekularizace Turecka i Izraele (v obou případech ne zcela šťastně zvládnutá) a fakt, že v Izraeli i Turecku hrají obrovskou roli generálové a bezpečnostní složky, přispěly k nalezení další společné noty. Pak je tu také politika Turecka a Izraele vůči menšinám – Kurdům a Palestincům. I tady se obě strany od sebe možná ledasco naučily. I geopolitická mapa Blízkého východu v době Studené války (a např. obrana proti sovětským ambicím na Blízkém východě) nahrávala izraelsko-tureckému spojenectví. A mohli bychom pokračovat ekonomickými zájmy, rozvojem vzájemné turistiky atd. Jistě, všechny zmíněné faktory nejsou neměnné a v průběhu historického vývoje se redefinují a posunují (např. Studená válka je dávno pryč), přesto zůstává spojenectví přinejmenším z izraelského pohledu velmi důležité. Nejde jen o možnost kooperace jedněch z nejsilnějších armád světa, ale z mnoha dalších důvodů je strategický partner v oblasti Blízkého východu pro Izrael dnes zřejmě daleko důležitější než kdy dříve. Politická mapa Blízkého východu se totiž pro židovský stát v posledním roce vyvíjí velmi nevypočitatelně. Odhadnutelní diktátoři, o kterých Izrael dobře věděl co od nich očekávat, jsou postupně "odejiti" a na jejich místo nastupuje těžko odhadnutelný vývoj. Turecko naopak v posledním desetiletí velmi posiluje v mnoha ohledech – ekonomicky, politicky, nábožensky a velmi narůstá třeba i sebevědomí většiny Turků. Ztělesněním tohoto vzestupu je pro ně umírněná islamistická strana AKP, turecký premiér Erdogan a řada dalších politiků. Nutno podotknout, že i za této situace však zůstává potenciální členství Turecka v EU velmi nejisté. Hromadící se turecká síla se tak postupně začíná realizovat jinde – hovoří se mj. o "neo-otomanismu" – jakémsi oživování tureckých imperiálních ambicí na Blízkém výchdě v moderním hávu.

Izrael se pod vedením tandemu „premiér Netanjahu – ministr zahraničí Lieberman“ také stále více uzavírá do sebe. Problémem je, že i přes nesmírně kvalitní armádu a silnou ekonomiku je židovský stát v mnoha ohledech v podstatně méně výhodné geopolitické pozici než Turecko. Dalším problémem je, že přestože i Turecko bylo letošním arabským jarem zaskočeno (a jeho posilující vztahy s arabskými diktátory se najednou ukázaly spíš na překážku), je zde reálná možnost, že obratným politickým balancováním se tureckým politikům podaří vliv v arabském světě posílit, nehledě na to, že řada revolučních států hledí na Turecko jako na svůj politický vzor. Izraeli se bez alespoň částečně spravedlivého vyřešení izraelsko-palestinského konfliktu může něco podobné zdařit jen stěží. Tím méně za současné vlády, která je stále více zahleděná do zájmů vnitřních izraelských zájmových skupin (např. osadníků) a jakoby "skryta uvnitř bubliny" ztrácí přehled o vývoji na Blízkém východě.

Loňská flotila do Gazy byla velmi kontroverzní záležitost z obou stran – celkem dobře ji analyzovala právě nedávno zveřejněná zpráva Palmerovy komise OSN. Sečteno a podtrženo: Za stávající situace je tak zřejmé, že daleko více než že by dnes Turecko potřebovalo Izrael, platí tento vztah spíš naopak. Za těchto podmínek obvykle realisticky uvažující politici zaskřípou zuby a vysloví omluvu třeba i za něco, s čím se nemohou plně ztotožnit. Děje se ale spíš opak. Zdá se tak, že si nad tureckou Anatolií stíhačky s Davidovou hvězdou při společných vojenských cvičeních už "jen tak v klidu" nezalétají. A možná bude i hůř. (-mč-)