pondělí 28. května 2012

Dvě izraelské "perly" našich překladatelů


Dvě ukázky kvalitních současných českých překladů:

První je asi víc alarmující, protože se jedná přímo o průvodce o Izraeli, kde ale překladatelku asi vůbec nenapadlo podívat se třeba na těžko dostupnou wikipedii. Znáte labouristickou stranu Golda Meira a izraelskou stranu Likuel?

V tomto případě jsem se v původním textu dopustil omylu, když jsem nedopatřením za nakladatele bedekru označil nakladatelství J. Vašut. Moc se nakladateli i paní překladatelce Hromádkové omlouvám! Správný údaj o nakladateli doplním, hned jak jej dohledám.  
Druhý exemplář je z jednoho evidentně rychlokvaškově přeloženého životopisu papeže Jana Pavla II. (Svědek naděje, nakladatelství Práh 2005, inkriminovanou část přeložil pan Viktor Faktor). Tam se zase můžete dočíst o izraelském prezidentu Rošovi Hašanahovi a přání, které mu papež poslal k židovskému novému roku...   Toš to pak chag sameach...

Obecně vzato je úroveň překladů (a někdy i původních prací) s tematikou Izraele a Blízkého východu po lingvistické stránce u nás dost slabá. Je sice pravda, že transkripce arabských a hebrejských názvů a jmen do češtiny nejsou sjednocené, ale proč si překladatelé neřeknou: "Budu třeba přepisovat podle toho, jak doporučuje ve své knize Luboš Kropáček" ... a u hebrejštiny můžu zase transkribovat podle Newman, Sivan: "Judaismus od A do Z". Není to tak složité a koneckonců i nějaký ten hebraista a arabista, či znalec regionálních reálií se u nás občas najde.



neděle 27. května 2012

Some inteeeresting articles - Pár zajímavých článků

Some up-to-date interesting articles in English and Czech about current situation in the Middle East (Arab Spring, Presidental elections in Egypt.)

úterý 22. května 2012

Cesta k Nečasjahuovi

An article about Czech-Israeli relations and about last visit of Israeli prime minister Netanyahu in the Czech republic.
Je dobré mít v mezinárodního politice silného spojence a partnera a budovat a posilovat s ním dvoustranné vztahy. To je určitě možné říci o přátelství Izraele a Česká republiky. To navíc není jen jakýmsi účelovým či náhodným soudobým svazkem, ale jeho souvislosti jsou velmi hluboké a sahají už do dob Rakouska-Uherska. 
PŘÁTELÉ. Jednoznačně podporujeme právo Izraele na obranu proti teroristickým útokům, uvedl 17. května premiér Nečas.
Před 112 lety se profesor T. G. Masaryk z Univerzity Karlovy zastal v antisemitském soudním procesu Žida Leopolda Hilsnera, obviněného z rituální vraždy. V té době samozřejmě žádný židovský stát neexistoval a sionistické hnutí bylo ještě v plenkách. První republika pod Masarykovým vedením se pak dvě dekády později stala k Židům i sionistickému hnutí velmi přátelskou. Trochu paradoxně pak přátelství velmi krátce, ale o to intenzivněji, pokračovalo i ve stalinistickém poúnorovém Československu. Právě v jeho prvních měsících totiž proběhly legendární dodávky zbraní do Izraele, ke kterým by Stalin s Gottwaldem dali těžko svolení, pokud by nedoufali, že se z Izraele vedeného levicovými sionisty nestane další sovětský satelit. Soudruzi si ale velice brzy uvědomili, že jejich plán nevychází a došlo tak k velkému obratu československé politiky, kdy zazněl z Moskvy povel dodávat zbraně největším izraelským nepřátelům, jako byl hlavně násirovský Egypt. S výjimkou krátké etapy okolo roku 1968 zůstaly naše vztahy k Izraeli na bodu mrazu.
Až listopad 1989 přinesl další zásadní změnu a obrat. Československo a později česko-izraelské vztahy vylétly do obrovských výšin. Svou roli v tom určitě sehrál pozitivní postoj prezidenta Václava Havla, kterému mimo jiné velmi záleželo i na izraelsko-palestinském usmíření. Po odchodu Havla a příchodu některých pravicových vlád se vztahy České republiky k Izraeli staly až nekritické.
Na vrcholu vzájemných vztahů
Dnešní vztahy mezi Nečasovou a Netanjahuovou vládou jsou v tomto ohledu zatím vrcholem. Na poslední vzájemné návštěvě, kdy Netanjahu poctil Česko i dovezením části svého kabinetu do Prahy, se od premiéra Nečase už kromě všeobjímajících obecností typu "Jednoznačně podporujeme právo Izraele na obranu proti teroristickým útokům" a "Společně sdílíme obavy z íránského jaderného programu," stěží dozvíme už cokoliv dalšího. Přitom jeho partner na izraelské straně – Benjamin Netanjahu – je sice politik nesmírně úspěšný a charismatický, přesto v mnoha ohledech i kontroverzní.
Nečas sice prohlašuje, že "Česká republika nepodporuje jednostranné kroky, které nemohou přispět k mírovému procesu. Stabilní řešení musí být nalezeno na principu dvou států, které budou naplněním práva židovského a palestinského práva na sebeurčení". Přesto mu jednostranné kroky jeho partnera, jako je například Netanjahuova podpora výstvbě židovských osad, nijak zásadně nevadí. U postojů izraelského premiéra se přitom nejedná o žádnou náhodu.
Hrobař blízkovýchodního mírového procesu
V 90. letech se jako opoziční politik netajil svým odporem k mírovému procesu a účastnil se tehdy demonstrací, na kterých byly k vidění "oběšené" figuríny Jicchaka Rabina – tehdejšího izraelského premiéra. Po smrti Rabina z rukou izraelského radikála ho vystřídal v premiérském křesle právě Netanjahu. Pod enormním nátlakem USA a se skřípáním zubů musel slevit z opoziční rétoriky a podepsat několik důležitých mírových smluv.
RADIKÁL. Bývalý vyhazovač na diskotéce, nynější šéf izraelské diplomacie Avigdor Lieberman je v České republice vítán.
Přesto svou pověst jednoho z hrobařů mírového procesu, vedle těch palestinských, potvrdil ve svém druhém – současném premiérském období. Během druhé Netanjahuovy vlády, která začala v roce 2009, nedošlo prakticky k jedinému pokroku v izraelsko-palestinském uspořádání. Podíl na tom má i Netanjahuův ministr zahraničí Avigdor Lieberman, který v Praze patří rovněž mezi velmi vítané hosty. Přitom byl tento muž – původním povoláním vyhazovač na diskotéce v moldavském Kišiněvě – již dříve v Izraeli zcela otevřeně považován za ultrapravicového radikála. Lvím podílem Netanjahua je však dnes mainstreamovým politikem.
Trocha kritiky by neškodila
Není určitě od věci se zeptat, zda v případě, že jsme tak dobří přátelé Izraele, nesnese náš spojenec i jistou míru kritiky? Nespočívá i v politice přátelství a spojenectví také v tom, že můžeme dobrému partnerovi říci i některé nepříjemné věci, kterých by se měl raději vyvarovat? Možná by právě tato kritika od České republiky zapůsobila na dobrého spojence Izrael daleko výrazněji než stejná slova pronesená většinou politiků Evropské unie či nevládními aktivisty.
Tento článek bych rád uzavřel slovy nejrenomovanějšího současného izraelského historika Toma Segeva, která mě řekl během nedávného interview:
"Leckterá kritika ze Západu, která na Izrael dopadá, není ve skutečnosti protiizraelská, nýbrž je míněna dobře. Jestliže je například kritizována politika izraelské vlády, neznamená to přece, že jde hned o kritiku existence Izraele jako takové! Někdy může být kritika přímo výrazem proizraelských postojů. Situace v Izraeli by byla ve skutečnosti mnohem horší, kdyby na nás nedohlížel svět. A to neplatí jen pro Izrael, ale i pro další země."
          Vyšlo 22. května 2012 v internetové Kavárně iDnes

sobota 19. května 2012

Tom Segev about the assassination of Reinhard Heydrich

The most prominent current Israeli historian writes about assassination of the one of the most important man in Nazi Germany seventy years ago.  

Reinhard Heydrich, one of the architects of the Holocaust, loved his open car, a Mercedes 320, and was not careful about complying with security rules. The car bore the license plate SS-3, and during his stay in Prague, Heydrich traversed the same route nearly every day.
Generally, only his driver was with him. On the morning of May 27, 1942, Heydrich was driving through one of Prague's northern residential districts. The car came to a sharp turn and, as usual, slowed down. An assassin who had been lying in wait for Heydrich opened fire on the car; a second person tossed a hand grenade into it. Heydrich was wounded, but managed to get himself out of the vehicle and return fire. Afterward he collapsed. He was taken to a hospital and died from his injuries a few days later.
This month marks the 70th anniversary of that incident, and as happens every decade, a debate has been reignited in Prague. The state sees the assassination as a heroic act, whereas quite a few Czechs view it as a terrible mistake.
Heydrich was one of the heads of the domestic security system in Nazi Germany. In 1941 he was appointed acting Reichsprotektor of Bohemia and Moravia, as the remnants of occupied Czechoslovakia were called. De facto, he was the governor. He was well known, close to the heads of the Nazi regime and therefore a target for assassination by its enemies.
The decision to liquidate him was made in London, where a Czechoslovak government-in-exile sat, headed by Edvard Benes. The assassins, Jan Kubis and Jozef Gabcik, underwent special training for what was code-named Operation Anthropoid, and parachuted from a plane that specifically flew them in from Britain. After the murder they hid in one of the churches in Prague, but were discovered. One of them was killed in a shootout with the Germans and the other shot himself. Today they are, by and large, considered national heroes.
Current scholarship ties the decision to assassinate Heydrich with a need to improve the Czech government-in-exile's image in the eyes of the British, and to boost patriotic morale back home. Up to that point, the operations against the Nazis had not been a great success. Before they decided to take out Heydrich, Benes and his people debated whether it was worth risking an operation like this, because they knew the Germans' vengeance would be horrific. And so it was: The Germans killed more than 1,000 civilians, including many of the inhabitants of Lidice, a village located 20 kilometers northwest of Prague. All of the men and many of the women were shot on the spot; other women were sent to death camps. Lidice became one of the symbols of the crimes the Nazis committed in Europe.
Heydrich's murder did in fact improve the prestige of the exiled Benes government, but it was of no real benefit. The war carried on, and so did the extermination of the Jews. The only real way to save Europe was to defeat the Third Reich.
Heydrich's murder bequeathed to Czechoslovakia a myth of heroism, but also of treason. The perpetrators of the murder were discovered in their hiding place because someone squealed on them. The communists ascribed the heroism of the assassins to themselves. But in the land of the "Good Soldier Svejk," there were many who disavowed Heydrich's murder and to this day still repudiate the official ceremonies that glorify the bravery of the assassins. It was an unnecessary and harmful act, they say.
Among the events planned to mark the 70th anniversary are an exhibition at the Knesset that will deal, among other things, with the Terezin (Theresienstadt) concentration camp in what is now the Czech Republic, and a performance of Verdi's "Requiem" in Jerusalem. The Terezin inmates were forced to perform the "Requiem" to camouflage the murderous goings-on in the camp, which was commonly described as a "ghetto."
Thus, Heydrich's name is being made to serve as a link of sorts between Lidice and Terezin. But this is a fairly artificial attempt to invent a Jewish context for his murder. In any case, apparently there was not even a single inmate in Terezin whose life was saved thanks to the murder of this man.

Haaretz, May 18, 2012

pondělí 14. května 2012

Za synagogami a legionáři!

Synagogue and battlefield tour in the Western Ukraine

If you want to see part of half-forgotten European history, go to the Western Ukraine! You will find giant fortresses, old battlefields, churches with Turkish minarets or graves of famous Jewish tzadikkim, abandoned synagogues and revival of the Jewish life in some places like Uman, Medzhybizh or Odessa...

Putování za synagogami a legionáři na západní Ukrajině

Ta místa měla různé správce – Habsburskou monarchii, Rakousko-Uhersko, Osmanskou říši, Litvu, Polsko, Sovětský svaz... Dnes už je to více než dvě dekády, co leží v zemi zvané Ukrajina, což ale vzhledem k nejednoznačné identitě jejích obyvatel, vnitřních politických sporech a ambicích sousedního Ruska také nemusí být definitivní stav. 


V ODĚSE. Ještě v roce 1897 tvořili Židé plných 30,5 procenta 
obyvatel tohoto významného přístavu.  

ODESSA: In 1897 Jews were 30.5 % of the city inhabitants

Také struktura obyvatelstva na dnešním ukrajinském území se bouřlivě proměnila, a to hlavně v důsledku dvou světových válek, sociálního inženýrství a holodomoru v dobách Sovětského svazu. Dříve početné místní komunity Němců, Židů, Poláků, Rumunů, Turků a dalších etnik dnes představují jen nevýrazné a často velmi asimilované menšiny.


TAVICÍ KOTEL. Stará rakouská pohlednice ukazující různé národy žijící v tehdejší Bukovině – zleva Rumuni, Žid, Huculové, Lipované a Rusíni.  

MELTING POT. Old Austro-Hungarian postcard showing different nations living in Bukovina - from left: Roumanians, Jew, Hutsuls, Lipovans and Ruthenians

Přesto tu po nich zůstalo mnoho viditelných stop a připomínek, které však mohou také zanedlouho zmizet. Relativně dobře jsou zachovány ve větších městech, jako jsou Černovice, Lvov či Oděsa, kde zmiňované komunity stále existují v ne zcela zanedbatelném počtu. Na venkově je však situace podstatně horší a často jen aktivity několika zbylých členů komunit, případně nadšenců a prostých dobrých lidí pomáhají zpomalovat dílo času a počasí, které se zakusuje do starých kostelů, hřbitovů, synagog a jiných významných míst.


SATANOV. Pohled z židovského hřbitova, na kopci je místní pevnostní synagoga.
SATANOV. View from the Jewish cemetery, on the hill is local fortified-synagogue


SATANOVSKÝ ŽIDOVSKÝ HŘBITOV. Znamení na židovských hrobech v Satanově.

SATANOV JEWISH CEMETERY. Interesting grave-signs.
 

Typickým příkladem je městečko se zlověstným názvem Satanov v regionu Podolie. Město sice dnes nenajdete ani na anglické Wikipedii, přesto v sobě ukrývá památky na historii kozáckého a tureckého dobývání. Kromě zajímavých fragmentů opevnění zde stojí i majestátní pevnostní synagoga ze 16. století a na špatně dostupné výšině i židovský hřbitov s velmi neobvyklými  znameními na náhrobních kamenech.

Pevnostní synagogy jsou pro zdejší kraj charakteristické a na obdobné stavby narazíte i ve městech jako Husjatin, Šarhorod či Brody. V minulosti sloužily totiž nejen jako svatostánek, ale měly i ryze praktický účel: chránit místní židovské komunity před častými pogromy. Kolem satanovské synagogy se v době naší návštěvy proháněly slepice a kozy a celá stavba vypadala pro svůj špatný stav na první pohled nepřístupně, ba přímo nebezpečně. Už jsme se chystali odejít, když tu najednou vyšel z přilehlého domku urostlý padesátník, který se na nás smál svým pečlivě udržovaným zlatým chrupem a nesl v rukou velký klíč. "Určitě se chcete podívat dovnitř."


RELIKT. Interiér satanovské synagogy.

Inside Satanov synagogue.

Odemkl a ukázal nám, kde byly v synagoze schody na střechu s cimbuřím a kde byla naopak podzemní chodba, kterou mohli Židé použít k útěku do bezpečné vzdálenosti od města. Vnitřek synagogy nemá kupodivu propadlý strop, jak se mohlo na první pohled zdát, a svatyně má dokonce stále jasně viditelný áron ha-kodeš – výklenek na Tóru i s vybledlou modrou barvou a plastikou desek desatera.


Strážce satanovské synagogy.

Guardian of the Satanov synagogue

"Snažím se ochránit, co se dá, zatloukl jsem aspoň částečně okenice a synagogu hlídám." Na dotaz, zda-li na svatostánek dává nějaké peníze ukrajinská či izraelská vláda či instituce, se muž jen smutně pousměje. "Já jsem sice pravoslavný, ale přece to tu nenechám spadnout, většina místních, ani úřady se o tyto památky vůbec nezajímají."

Po stopách československých legií

K židovským památkám se ještě vrátíme, protože jsou na Ukrajině tak výrazné a zároveň v mnohém i tak odlišné od našich. Podívejme se ale na místo, které má bezesporu nejvýraznější vazbu k Českým zemím (i Slovensku). Je jím městečko Zborov nedaleko Lvova, respektive místa v jeho okolí, kde proběhla v roce 1917 bitva Kerenského ofenzívy, ve které zaznamenaly výrazný úspěch československé legie.


PAMÁTNÉ MÍSTO. Krajina u dnešního Zborova.

Landscape near Zborov

V poněkud bratrovražedném boji zde legionáři prorazili linii drženou rakousko-uherskými pluky, ve kterých na straně Rakušanů bojovalo rovněž mnoho Čechů, hlavně z posádek v Plzni a Jindřichově Hradci. Legionáři vítězstvím u Zborova výrazně napomohli v Masarykově politickém úsilí. O československých legiích dnes ví už jen část obyvatel Zborova a okolních vesnic, nicméně celkem bez problémů najdete za pomoci místních lidí silnici do vesnici Kalinivka. Tam se po "ulici" sestávající z několika domků, avšak nesoucí hrdý název "Čechoslovacka", dostanete až na místní hřbitov, kde v jeho zadní části stojí  košatými lípami téměř zastíněná mohyla s nápisem v češtině a ukrajinštině:

"Zde na staré slovanské půdě vedle Zborova, spí synové Československa, kteří padli za svobodu, mír a lepší budoucnost všech slovanských národů."


Mohyla u Zborova: Se ségrou vzpomínáme na naše pradědóšky legionáře.

Monument of the Czechoslovak legions near Zborov.




Hroby československých legionářů od Zborova.

Graves of the Czechoslovak legion soldiers.

Na tak důstojném místě člověka skoro ani nenapadne, že zde vykrvácelo mnoho našich krajanů také za lepší budoucnost germánských a ugrofinských národů. Na vzpomínky na legionáře však narazíte i v okolních vesnicích, jako je třeba Ozerna. Na zdejším hřbitově plném zašlých, avšak velice zajímavých soch a hrobů s polskými nápisy, narazíte na pečlivě upravenou stezku, která vás zavede až do zadní části hřbitova. Tam se nachází několik zašlých památníčků se jmény: Jaroslav Igor Vilímek – velitel 4. roty 1. československého pluku, 27 let … František Petrů – střelec 2. roty, 29 let … Vladimír Kubalík – mladší poddůstojník 4. roty, 21 let …

Architektonické perly: Černovice a Kamenec Podolský

Hroby a mohyly ale nejsou jedinou dobře viditelnou připomínkou Čechů na dnešní Ukrajině. Kromě nejrůznějších typů škodovek, prohánějících se po místních hůře či lépe záplatovaných silnicích, obstarožních typů tramvají a trolejbusů ve zdejších městech a všude viditelných reklamách na různé druhy českého piva, je to také architektura.


UNIVERZITA V ČERNOVICÍCH. Stavba českého architekta a mecenáše Josefa Hlávky.

UNIVERSITY of CHERNIVTSI: Built by Czech Josef Hlávka

Dominanty města Černovice v Bukovině  tvoří stavby významného architekta, stavitele a mecenáše v jedné osobě – Josefa Hlávky. Ten v druhé polovině 19. století uskutečnil v tomto významném regionálním centru na východní hranici Habsburské monarchie své významné stavební projekty. Postavil tu mohutnou bukovinskou biskupskou rezidenci (dnes stavba slouží jako univerzita) a arménskou katedrálu. Na případu Černovic je vidět, že zdejší region prožíval svou dobu slávy právě v Hlávkově době a několik desetiletí po ní. Honosné klasicistní a secesní domy jsou dnes postupně opravovány a je vidět, že město začíná pomalu lákat turisty ze zahraničí.


UKRAJINSKÝ KRUMLOV. Obří pevnost v Kameneci Podolském.

Giant fortress in Kamienets Podolski.

Podobně je na tom i nedaleký Kamenec Podolský, který by s trochou nadsázky bylo možné označit za dnešní „ukrajinský Český Krumlov“. Historické jádro města se nachází na skále obkroužené řekou Smotryč a skalisky, které je navíc stráženo mohutnou pevností. Na první pohled je tak jasné, jak významným strategickým bodem muselo v minulosti toto sídlo být.

Ve městě samém narazíte na velkou zvláštnost – kostel opatřený minaretem, na jehož vrcholku je několikametrová zlatá socha panny Marie. Je to pozůstatek přetahování se o město mezi křesťany a Osmany. Původní kostel byl po tureckém obsazení města přebudován na mešitu. Po vytlačení Turků polským vojevůdcem Janem Sobieskim zůstal na základě dohody minaret na místě, ale dostal na vrchol zmiňovaný artefakt.


Kamenec Podolský: Katolický kostel s minaretem

Kamienets Podolski: Catholic Church with Turkish minaret.

Centrum města dnes působí velmi pokojně. Návštěvníka by ani nenapadlo, že sem byly v roce 1941 nahnány desítky tisíc Židů, které pak byly v jednom z prvních masakrů holocaustu popraveny. Na jednom ze zdejších domů se také nachází pamětní plaketa Symona Petljury – ukrajinského národního hrdiny a zároveň velmi kontroverzní osobnosti, za jehož krátké vlády v letech 1919–20, kdy vedl boje proti bolševikům, Bílým i Polákům, byly zmasakrovány desítky tisíc Židů. Petljurovi se o několik let později pomstil ukrajinský židovský anarchista Šolem Schwartzbard, který na něj spáchal v jeho pařížském exilu atentát.           

Poutě k cadikům

Židovské památky jsou jedněmi z nejzajímavějších artefaktů, se kterými se můžete na dnešní západní Ukrajině setkat. Zatímco pravoslavné kostely, které v době obrody církví a křesťanského života na Ukrajině získávají s pozlacováním svých kopulí a bání stále více marcipánový a poněkud sterilní ráz, židovské památky vás překvapí svou různorodostí. Zdaleka nejde jen o zarostlé židovské hřbitovy a polorozbořené ruiny synagog.


MĚSTO BRODY. Mohutné židovské náhrobky.

BRODY: Giant Jewish tombstones.

Na Ukrajině postupně ožívá i holocaustem a Sovětským svazem umlčený židovský život. Nejedná se sice o obnovu zdejších komunit ve své původní podobě – a to přesto, že jedny z největších chasidských skupin v dnešním židovském světě nesou často názvy podle řady dnešních ukrajinských měst a vesnic.

Slavné chasidské skupiny jako Čortkov, Husjatyn, Sadigura, Belz, Vižnic dnes najdete spíše v Brooklynu, Londýně a Jeruzalémě. Přesto na dnešní Ukrajině můžete chasidy celkem snadno potkat, pokud víte, kam se vydat. Téměř jistě se vám to povede v místech, jako je Braclav, Medžybiž a Uman. Právě tam jsou pochovány jedny z největších osobností chasidismu, k jejichž hrobům se současní ultraortodoxní židovští poutníci z celého světa sjíždějí. U hrobu zakladatele chasidismu Baal Šem Tova najdete dnes nově postavené centrum pro poutníky i synagogu.

Zdaleka nejimpozantnější je v tomto ohledu město Uman. Zde se totiž nachází hrob slavného rabína Nachmana z Braclavi, pravnuka Baal Šem Tova, kolem kterého vzniklo celé chasidské sídliště. V nevzhledných sovětských panelácích v okolí hrobu se dnes nacházejí ubytovny pro poutníky, košer bistra a obchody. Zkrátka jako byste se najednou teleportovali z Ukrajiny na nějaké předměstí v dnešním Izraeli.

Zdaleka nejvíce poutníků se do Umanu sjíždí tradičně na židovský Nový rok, kdy sem přilétává charterovými lety pravidelně více než dvacet tisíc poutníků. Pro některé Ukrajince představuje podobná událost velký byznys, došlo však už také k řadě konfliktů mezi domácími a poutníky, ve kterých ožily jak antisemitské předsudky některých Ukrajinců, tak i řevnivost poutníků z „bohatých zemí na chudém východě“.



Židovští poutníci v Umanu

Jewish pilgrims in Uman

Hlavním nepřítelem je lhostejnost

Nezdá se ale, že by antisemitismus představoval největší nebezpečí pro budoucnost toho, co se na Ukrajině z židovského života zachovalo. Jistě, nedělali jsme sociologický průzkum, ale při naší cestě jsme navštívili kolem desítky hřbitovů Židů i jiných menšin, oslovili řadu místních, kteří nám vždy ochotně ukázali cestu k nim i ke starým synagogám, a mluvili také s řadou starousedlíků, kteří s úctou vzpomínali na své židovské sousedy (a třeba jim i přinesli na hrob kamínky).

Zdá se, že daleko větší nebezpečí pro židovské dědictví na Ukrajině představuje lhostejnost. A to jak místních obyvatel (kteří však zvláště na venkově stále žijí značně chudobně a těžko se mohou starat o jiné věci, než uživení vlastní rodiny), tak i úřadů a orgánů, které by se o dané památky měly starat. Určitě by pomohl větší zájem ze zahraničí – hlavně z Izraele, USA a ze strany Evropské unie, kde by určitě bylo možné najít prostředky na ochranu a konzervaci řady vzácných reliktů.

V každém případě – pokud vás zajímá bouřlivá historie východní Evropy, dávná sláva různých jejích komunit a koneckonců i vzpomínky na naši vlastní historii, s cestou na Ukrajinu příliš neotálejte – mnohé zajímavé věci tam totiž mohou v dohledné době zmizet nadobro.


Katolický chrám svatého Josefa v Podhorcích/Pidhircích 

Catholic church of St. Joseph in  Pidhirtsi

neděle 13. května 2012

Mudžáhedíni ledního hokeje! - Doporučuji zvláště bitku v zápase Alžírsko-Kuvajt!

Arab ice-hockey exposed! :) Interesting parts of hockey matches between Algeria, Kuwait, Morocco... Allah bless true ice-hockey mujahideens and shaheeds :-)

Po pravdě jsem netušil, že si najdu cestu k lednímu hokeji skrze Blízký východ :) I po zjištění, že v renomovaných hokejových reprezentacích hraje několik hráčů arabského původu jsem neměl páru o tom, že lední hokej dorazil i do zemí jako je Alžírsko, Kuvajt či Spojené arabské emiráty... Až čtenáři tohoto blogu mi otevřeli oči a patří jim dík za to, že mě motivovali trošku zayoutubovat na téma arabský hokej. No a nalezené archiválie ze světa rychlého touše na ledové ploše horkého Blízkého východu si nelze nechat pro sebe!

Vůbec první alžírský hokejový gól na mezinárodní úrovni.

Bitka v zápase Alžírsko-Kuvajt, aneb blízkovýchodní konflikt svého druhu :)
Všimněte si hokejového personálu na střídačkách :) 

Gól v zápase Maroko-Alžírsko

Znaky hokejových asociací blízkovýchodních zemí: 

Borec na konec - izraelský hokejista Joel Hersh :)


Link na předešlý článek o arabském hokeji.

sobota 12. května 2012

Velmi košerná fotka z oslav Lag ba-Omeru

Impressive photo from celebrations of Lag ba-Omer holiday in Bnei Brak, Israel.

Velice hezky atmosférická fotka z fotogalerie časopisu Time z letošních oslav svátku Lag ba-Omer ve Svaté zemi. Tahle je prý konkrétně z Bnej Braku.



úterý 8. května 2012

První arabský hokejista?

First Arab ice-hockeyist? - A few words about an American hockey players of Arabic origin.

Ruku na srdce, pokud náhodou nehraje Kometa finál, hokej mě moc neinteresuje. ...Nicméně - když jsem včera náhodou zahlédl jedním okem v zápase ÚSÁ-Slovensko na drese jednoho Amíka jméno "Abdelkader", tak jsem zbystřil. Moje maminka vždycky chtěla vidět eskymáka na pláži a černocha na bruslích. Asi jsem toto přání s jistými blízkovýchodními modifikacemi podědil. Abdelkader asi nebude první hokejsta s arabskými kořeny, ale pro mě ano :) Jestli víte o dalších, klidně napiště. Voloďka včera zmiňoval ještě Džamala (Jamala) Mayerse, což zní také dobře :)


Ještě pro zajímavost, co dí o Abdelkaderovi wiki: Justin Abdelkader is the son of Joseph and Sheryl Abdelkader. The surname Abdelkader is Arabic. His paternal grandfather, Yusuf Abdul Qadir (Anglicised Joseph Abdelkader), emigrated from Jordan at the age of 19 to Muskegon, where he later met a Polish girl named Susie. 
Inu americký arabský Polák :) 


A tady jsou velmi podnětné komenty čtenářů:

Nedalo mi to a tak jsem při malém googlení narazil ještě na jména Ramzi Abid, Nazem Kadri, Alain Nasreddine a Ed Hatoum. Ed je sice trochu postarší chlapík, zato narozen přímo v Bejrútu :-) ostatní sice rodilí Kanaďané, ale s arabskými předky. Josef Boumedienne je Švéd s finskou matkou a otcem Alžířanem.
Všichni si prošli NHL, nicméně zůstal tam jen Kadri, pokud jsem se díval správně.

Některé arabské země mají i své hokejové reprezentace a například Spojené Arabské Emiráty se účastnily minimálně jednoho ročníku soutěží pořádaných mezinárodní hokejovou federací IIHF. Hráli v nejnižší skupině, ale vzhledem k tomu, že se tam občas objeví i Izrael (který sem tam vypadne z vyšší divize), hokejistí SAE nenastoupili do minulého ročníku.

Wiki - hokejový tým Spojených arbských emirátů

A tohle musely teda být mače :)
Biggest win
 United Arab Emirates 25 - 0 Bahrain 
(Astana, Kazakhstan; January 31, 2011)
Biggest defeat
 Kazakhstan 38 - 0 United Arab Emirates 
(Changchun, China; January 27, 2007)

Hokejové reprezentace mají určitě i v Kuvajtu, Maroku, Alžírsku, Ománě a Saúdské Arábii. Co vím, v severoafrických týmech (Maroko, Alžírsko) funguje pár hráčů hrajících třetí francouzskou ligu, což je soutěž možná na úrovni českého krajského přeboru, ale každopádně vyšší úroveň, než hraní na zamrzlém jezeře:-)

Doporučuji na youtube shlédnout videa ze vzájemných zápasů:-))) V mnoha případech je to hlavně boj se stabilitou na bruslích.

A na závěr přidávám ještě starší link na izraelské hokejisty - a na jednoho německo-americko-židovského hokejistu:

     Evan Kaufmann - americko-německý hokejista židovského původu, vnuk obětí holocaustu. Rodák z Minnesoty hraje dnes za německou hokejovou reprezntaci.