Drajmáál o dění v dnešním Izraeli a Palestině

Rozhovor pro Seznam Zprávy, 13. 2. 2023

Dotazy kladl Milan Rokos

Izrael v pondělí zažívá generální stávku a mohutné protesty proti justiční reformě. Protesty sílí i proto, že lidé nevěří, že nový premiér dokáže zajistit bezpečnost, říká pro Seznam Zprávy český politolog Marek Čejka. 

Izraelský parlament v pondělí v prvním čtení schválil první část kontroverzní justiční reformy, kterou kritizují právní experti a označují ji za začátek konce demokracie v zemi. Odpor proti plánu krajně pravicové vlády Benjamina Netanjahua vyjádřily i Spojené státy. Oslabení moci soudů, které má reforma přinést, odmítl při své nedávné návštěvě Izraele šéf americké diplomacie Antony Blinken. Hlasování ústavně-právního výboru v Knesetu doprovázely emoce, křik i dramatické odchody ze sálu. Tisíce lidí pak protestovaly venku před budovou Knesetu. Přesto se v prvním čtení podařilo vládním poslancům první várku změn v poměru hlasů 9:7 protlačit. Z Izraele se minulý týden vrátil český politolog Marek Čejka, který se na region a zvláště na izraelsko-palestinský konflikt dlouhodobě specializuje. V rozhovoru pro Seznam Zprávy mluví o protestech, postoji Izraelců k reformě i o depresivní atmosféře ve městě Hebron. 

V Izraeli dnes už šestým týdnem pokračují protesty proti vládou navrhované justiční reformě. Je podle vás to hnutí dost silné, aby změny, které podle expertů zničí izraelskou demokracii, dokázalo zastavit? 

Zdá se, že protestní hnutí posiluje, na dnešek byla vyhlášena i generální stávka. Do Jeruzaléma na ni dnes přijelo na 50 tisíc lidí. Je také třeba připomenout, že vzhledem k volební klauzuli při nedávných volbách hodně hlasů propadlo – společnost je hodně rozdělená, menšina je s (Benjaminem) Netanjahuem, většina je ostře proti němu. Netanjahu navíc ve volbách obvykle sází na slib, že právě on přinese lidem bezpečnost. To se ale neděje, v lednu zažila země řadu násilností, při kterých bylo značné množství mrtvých. A na palestinské straně to bylo ještě výrazně horší. Lidé tak vidí, že premiér není schopný zajistit bezpečnost. 

Jaká je na protestech atmosféra? Chodí tam hlavně stoupenci levice, nebo třeba i ti, kteří občas Netanjahua volí, teď už jim ale přijde, že zachází se svými krajně pravicovými partnery až moc daleko? 

Já osobně jsem viděl demonstraci v Jeruzalémě, kde je situace polarizovanější než třeba v Tel Avivu a je tam mnohem víc Netanjahuových voličů. Většinu účastníků tvořili spíše středoví a liberálně naladění lidé, vyloženě levicoví aktivisté tam byli spíše v menšině. Někteří lidé měli i jarmulky, na demonstraci zkrátka přišel docela široký segment společnosti. Mluví se také o tom, že na protestech chybí arabská populace, i když ji k tomu vyzývají někteří politici… V Jeruzalémě na demonstraci vystoupila i jedna Palestinka a lidé jí tleskali. Pár Arabů tam tedy asi bylo, ale byli rozhodně v menšině. 

V neděli izraelská vláda schválila největší rozšíření židovských osad na Západním břehu za poslední roky. Myslíte, že tento krok v kombinaci se zmiňovanou justiční reformou může přinést nějaký větší rozkol s USA? Tedy více než jen obvyklé řeči o „hlubokém znepokojení”? 

Myslím, že pro Izraelce zásadnější je v tuto chvíli justiční reforma. Proti legalizaci devíti outpostů (výraz pro divoké židovské osady na okupovaných územích, pozn. red.) se pár organizací ozve, samotných Izraelců se to ale vlastně příliš netýká. Justice se dotýká úplně každého. Všichni vidí, že si chce Netanjahu překroutit justiční systém pro vlastní prospěch, aby nebyl stíhaný. Pro mnoho Izraelců je reforma překročením červené linie. Ostatně při protestu v Jeruzalémě byla ostatně natažená v ulici před prezidentskou rezidencí obří nafukovací červená linie, která to měla demonstrovat. K vidění na demonstracích jsou i některé vtipné transparenty – kvůli zákazu palestinské vlajky na veřejnosti si tak někteří aktivisté nosí plakáty, na nichž jsou rozkrojené melouny, které symbolizují její barvy, nebo nápis v hebrejštině „Tohle je palestinská vlajka.“ Co se týče Američanů, tam si úplně nedokážu představit, co by teď mohli udělat zásadnějšího než nějaké proklamace. Pro Ameriku je Izrael a Palestina jen jeden z mnoha světových problémů a bylo to trochu cítit i z nedávné návštěvy ministra zahraničí Antonyho Blinkena. 

Během své týdenní cesty jste navštívil i Hebron, jedno z nejnapjatějších míst izraelsko-palestinského konfliktu. Odráží se tam nějak poslední nárůst násilí ve Svaté zemi? 

Byl jsem tam v pátek, kdy tam vždy panuje napětí kolem modliteb. Město bylo vylidněné, tedy kromě pár osadníků, a vládla tam hluboce depresivní atmosféra. V jednom místě probíhaly střety mezi Palestinci a izraelskou policií, kdy Palestinci házeli kameny a policie používala projektily se slzným plynem. Nejsem si ale jistý, zda toto akumulované napětí může přerůst v další intifádu, o které se často mluví. Chybí jí jednoznačný vůdce, protože hnutí Fatah a s ním i prezident Mahmúd Abbás jsou v posledních letech vnímáni jako mimořádně zkorumpovaní a autoritativní, ruce pryč ale dávají lidé i od Hamásu.

Ulice Šuháda v Hebronu, která je vyhrazena pro izraelské osadníky
působí vždy jako ve městě duchů. 

--------------------------------------------------

Rozhovor pro A2arm, 14. 2. 2023

Dotazy kladl Matěj Schneider 

Z ulic zmizely plakáty extremistů, ti jsou teď na ministerstvech, říká z Jeruzaléma Marek Čejka

O tom, co čekat od země pod vládou vracejícího se Netanjahua, který s sebou nově přináší radikálnější vládu než kdy dřív, jsme se bavili s blízkovýchodním expertem Markem Čejkou.

Jsi přímo v Jeruzalémě, což je město, ve kterém jsou často změny nálad cítit výrazněji než ve zbytku země – ostatně na konci ledna tu proběhl teroristický útok na civilisty. Proměnila se podle tebe po loňských volbách atmosféra ve městě výrazně?

Vždycky mě překvapí, jak je v Jeruzalémě stále více a více pobožných a tradicionalistických lidí, kteří neustále někam nervózně spěchají. To je diametrální rozdíl oproti plážovému Tel Avivu. Jestli na něco opravdu sedí ono rčení o „nebi a dudách“, tak jsou to právě tato dvě města vzdálená jen asi šedesát kilometrů od sebe. Ale to nesouvisí ani tak s volbami, jako s demografickým vývojem Izraele a Jeruzaléma zvláště. Sekulárních lidí tu viditelně ubývá a v podstatě už je ve větším množství musíte skoro hledat v některých kavárnách a podnicích. Málokde na světě je tak jednoznačně i vizuálně zjevné (k čemuž určitě přispívají i religiózní oděvy), jak hluboce je společnost jednoho státu hodnotově a politicky rozdělená. Kdybych nebyl v Jeruzalémě asi potřicáté, tak bych snad ani nevěřil, že je něco takového možné. A nervozita z útoků je tu teď občas patrná a je vidět, že jsou lidé obezřetní například na zastávkách a v autobusech a tramvajích. Ale pořád jsem se tu v tomto ohledu cítil „normálněji“ než třeba během druhé intifády po roce 2000.

Benjamina Netanjahua určitě nikdy v průběhu jeho kariéry nešlo označovat za bůhvíjak umírněného politika, ale přesto je nutné se pozastavit nad tím, že vláda, v jejímž čele se aktuálně vrátil k moci, je založena na daleko extrémnější koalici, než jaké byly zvykem dosud. Setkal jsi se s nějakými projevy narůstajícího hřebínku například neokahanistů nebo ultraortodoxních charedim, o kterých jsme mluvili posledně? 

Co mě velmi překvapilo, je fakt, že z veřejného prostoru takřka zmizely různé „undergroundové“ připomínky pravicového extremismu. Mám na tyhle věci oko a často je dokumentuji. Dříve byl Jeruzalém na mnoha místech pokrytý samolepkami připomínajícími extremistického rabína Kahaneho, teroristu Barucha Goldsteina či symboly zakázané strany Kach. Chvíli jsem přemýšlel, proč tomu tak už není, když dnes má radikální pravice v politice takové prominentní místo. A pak mi docvaklo, že se radikálové vlastně už nepotřebují takto prezentovat. Dostali se totiž z periferie na politické výsluní a dědici rabína Kahaneho jsou dnes ministry národní bezpečnosti. Když vládnete, nepotřebujete přece pokoutně vylepovat plakáty a samolepky se svými idejemi a modlami. Stačí si jen pustit televizi.

A svět jeruzalémských charedim? Ten možná navenek vypadá homogenně, ale uvnitř je vysoce komplexní. A spíše nabobtnal, než že by se nějak zásadněji změnil. Jen oproti době před deseti lety má dnes řada charedim elektrokoloběžky, elektronické cigarety a někteří z nich dokonce koukají do chytrých mobilů s košer certifikátem…

Co naopak dělá opozice vůči vládě? Odpůrci Netanjahua i pravicového směřování země se zdají být výsledkem voleb taky poměrně aktivizovaní.

Ano, opozice vůči „Bibi“ Netanjahuovi a jeho spojencům narůstá a souvisí to jak s plánovanou justiční reformou, tak i s faktem, že se nové vládě nedaří udržet bezpečnost. V prvé řadě Izraelce nejrůznějšího ideologického směřování irituje, že pro své setrvání u moci je Bibi nejen schopen donekonečna vyhlašovat volby, což činil donedávna, ale neváhá za tímto účelem ani postupně likvidovat demokratické instituce. V krátkosti chce Bibi dnes oslabit Nejvyšší soud, více ho zpolitizovat a v konečném důsledku narušit systém „brzd a protiváh“ mezi jednotlivými složkami moci. Vládu i Kneset mají Bibi a jeho kumpáni teď celkem bezpečně pod kontrolou, což jim umožňuje provádět často nedemokratické politiky. Nejvyšší soud jim to ale stále jako třetí pilíř moci narušuje. Nejde ale jen o politické cíle Bibiho Likudu a jeho teokraticko-extremistických spojenců. Bibi chce pro sebe taky za každou cenu dosáhnout beztrestnosti ve vleklých soudních řízeních, které nad ním stále visí jako Damoklův meč.

A co se týká bezpečnostní karty, na tu Bibi vždy hrál. Je skutečně pravda, že během jeho minulých vlád počet izraelských obětí konfliktu značně poklesl. Jenže letošní leden, který byl zároveň i prvním měsícem jeho nové vlády, byl nejkrvavějším měsícem za posledních 12 let. Teď tedy možná někteří jeho izraelští fandové uvidí, že ani on nedokáže zajistit bezpečí.

Nenavštívil si nějakou z velkých protivládních demonstrací, kterých teď v Izraeli bylo několik?

Ano, byl jsem na pravidelné sobotní demonstraci před jeruzalémským sídlem prezidenta. Ta bývá sice méně početná než ta v Tel Avivu, ale vzhledem k tomu, že se koná ve městě, kde sídlí naprostá většina státních institucí, kde se také daleko intenzivněji projevují všechna společensko-politická napětí a kde rovněž mnohem více převažují Netanjahuovi voliči, tak je vlastně důležitější. Překvapila mě její poměrně uvolněná atmosféra. Účastnilo se jí množství sekulárnějších Jeruzalémanů, které jsem už trochu s nadsázkou zmiňoval jako ohrožený druh. Poměrně dost lidí evidentně nebylo levicového smýšlení, ale šlo spíše o středové voliče. Někteří měli dokonce tradicionalistické jarmulky.

Naopak levicoví aktivisté s bubny a transparenty byli trochu ostrakizovaní na opačném konci ulice. Palestinské vlajky jsem neviděl – nový ministr národní bezpečnosti a odsouzený extrémista v jedné osobě Ben Gvir je totiž nedávno na veřejnosti zakázal. Ale podle novinářky Nataši Dudinské, která demonstrace pravidelně navštěvuje, se tu objevují také. Daleko častěji jsou prý ale vidět na demonstracích v Tel Avivu, kde žije více liberálních aktivistů. Jeden z nich prý Ben Gvirův zákaz vyřešil velmi vtipně, když si vzal velký transparent, na který hebrejsky napsal „palestinská vlajka“.

Chrámová hora v Jeruzalémě je středobodem velké části napětí a je tomu tak i teď – Ben Gvir ji pravidelně navštěvuje, což vyvolává tenzi, Netanjahu musel nedávno ujišťovat jordánského krále, který formálně dohlíží na muslimská svatá místa v Jeruzalémě, že se na současném statu quo nic nezmění. Věříš tomu?

Jordánsko je pro Izrael nesmírně důležitý stát, se kterým si musí zachovat alespoň studený mír. Ben Gvir a náboženští osadníci tak budou zřejmě stupňovat své provokace a na Chrámovou horu bude nyní pravděpodobně směřovat stále více náboženských mesianistů. Tomu nemůže prakticky nikdo zabránit, protože ti se tam vždycky mohou dostat jako turisté. To určitě přispěje k izraelsko-palestinskému napětí na tomto posvátném místě. Ale pochybuji, že by Netanjahu, který je sám o sobě hlavně pravicový sekularista, souhlasil s nějakou zásadní změnou statu quo Chrámové hory. To by se mu mezinárodně-politicky i bezpečnostně mohlo pořádně nevyplatit.

Netanjahu je velmi zkušený (či lidově řečeno „mazaný“) politik a je teď paradoxně v pozici, kdy je v izraelské vládě vlastně ten nejumírněnější element. Určitě tak z toho bude umět těžit ve smyslu „já jsem tady šéf a budu krotit své extremisty.“ Bibi je opravdu mimořádně schopný obrátit i nesnáze, které sám zapříčinil, ve svůj vlastní prospěch. Existuje však i scénář, který odpovídá úsloví, které se používá v hebrejštině „Ha-Golem kam al jocro“ – „Golem se obrátil proti svému tvůrci“.

Vtipný transparent z protivládní demonstrace v Jeruzalémě:
"Dělba moci" a pod ním všechny její složky v podobě Netanjahua.

---------------------------------------------------

Rozhovor pro Lidové noviny, 14. 2. 2023 (v tištěných novinách byla zkrácená verze)

Dotazy kladl Luboš Jirsa

"Netanjahu je posedlý mocí"

Jak místní hodnotí dosavadní působení nové vlády? 

Větší část izraelské společnosti vidí kroky jednoznačně negativně, a to navzdory tomu, že vláda má v parlamentu většinu. Izraelská společnost je skrze osobu „Bibi“ Netanjahua a jeho spojenců velmi zpolarizovaná a lze tak říci, že výrazná většina Izraelců, kteří hlasovali pro strany, které nejsou zastoupeny v dnešní Bibiho vládě, jsou ostře proti ní. Navíc se dvě poměrně velké levicové strany – Merec a Balad – do Knesetu těsně nedostaly, a tak hlasy téměř tři sta tisíc hlasů izraelských voličů, kteří byli jednoznačně proti Netanjahuovi, propadly. Další věc, která nové vládě na popularitě určitě nepřidala, je i skutečnost, že už během její zatím velmi krátkého funkčního období se prudce zhoršila bezpečnostní situace. Například násilnosti během letošního ledna byly z pohledu Izraelců nejkrvavější za posledních 12 let a stály životy 7 Izraelců a 35 Palestinců. Netanjahu hrál přitom vždy hodně na bezpečnostní kartu, když tvrdil, že předešlá vláda nezvládala bezpečnost – a loňský rok, kdy vládla, byl skutečně nejkrvavějším rokem od konce druhé intifády v roce 2005. Teď mohou Izraelci vidět, že ani za něj nejsou v bezpečí. No a zrovna když píšu tuto odpověď, tak jsem se dozvěděl, že v Jeruzalémě právě došlo k dalšímu teroristickému útoku...     

Co se z politického hlediska v Izraeli nyní nejvíce řeší?  

Je to jednoznačně Netanjahuova justiční reforma, která má za cíl oslabit Nejvyšší soud, více ho zpolitizovat a v konečném důsledku narušit systém „checks and ballances“ mezi jednotlivými složkami moci. Výkonnou a legislativní moc mají Netanjahu a jeho spojenci teď celkem bezpečně pod kontrolou k provádění svých nedemokratických politických cílů. Nejvyšší soud jim jako vrchol třetího pilíře moci tyto ambice narušuje. Ale nejde jen o politiku, ale i o premiérův osobní prospěch: Chce si totiž oslabením soudní moci zajistit i svou beztrestnost v sérii trestních řízení, která jsou proti němu už dlouho vedená v různých korupčních kauzách. Bibi je prostě posedlý sám sebou a svojí mocí a už přesáhl práh, kdy je pro to schopen udělat prakticky všechno. V této situaci tak už nemá problém dokonce ani nahlodat pilíř izraelské demokracie, která se i bez Bibiho potýká s dlouhodobými problémy. Zde by bylo určitě možné zmínit zkušenosti mnoha izraelských Arabů, kteří se cítí být občany druhé kategorie, dále je to posilování náboženské legislativy na úkor demokratických principů a v neposlední řadě samotná selektivnost demokracie, která sice funguje poměrně dobře na izraelském území, ale ve stejné chvíli se na teritoriích Izraelem okupovaných stupňuje velmi tvrdá koloniální politika.       

Jak silné protipalestinské nálady panují mezi obyvatelstvem, shoduje se to s vládní rétorikou? 

Velká část Izraelců se vlastně o Palestince nijak zvlášť nezajímá. A nejen o ně: Izrael je i spousta oddělených světů a bublin i v rámci samotné židovské společnosti. Já sám jsem potkal v Tel-Avivu několik Izraelců, kteří nikdy nebyli v 80 kilometrů vzdáleném Jeruzalémě, protože nesnáší tamní obyvatele – a to především židovské ultraorotodoxní. Je smutnou ironií, že svět i Izraelci se o osud Palestinců začnou více zajímat až v okamžiku, kdy dojde palestinským teroristickým útokům. Takže v duchu stoupajícího násilí se zase začíná víc o Palestincích mluvit – a to jak negativně, což je charakteristické hlavně pro velká izraelská média – tak se část Izraelců, nutno dodat že výrazně menší, více zajímá o to, co Palestincům způsobuje dlouhodobá okupace. Zhoršování bezpečnosti dříve tradičně (a úspěšně) házela pravice na izraelskou levici. I to je jeden z důvodů, proč je dnešní izraelská levice v troskách. Dnes ale už ani nikdo pravicovější a nacionalističtější v Izraeli ani vládnout nemůže, takže bude zajímavé, co to s popularitou těchto stran udělá. Jinak nový ministr národní bezpečnosti Ben Gvir, který byl během svého života sám mnohokrát stíhán za politický extrémismus, nedávno zakázal v Izraeli vyvěšování palestinských vlajek. Ty se ale i tak na dnešních izraelských protivládních demonstracích nadále objevují.       

Jak místní hodnotí válku na Ukrajině a jaká je izraelská pozice v konfliktu a jak se vyvíjí vztah s Ruskem?

V Izraeli vzhledem ke větší vzdálenosti konfliktu nerezonuje válka tak intenzivně jako u nás. Ale určitě i zde je to důležité zahraničněpolitické téma, které má i domácí přesahy, protože řada Izraelců má svůj původ na území Ruska i Ukrajiny. Určitě je ale možné říci, že dnes jednoznačně převažuje v Izraeli hlas, který solidarizuje s Ukrajinou. Potvrzují to ostatně i průzkumy veřejného mínění. Hodně Izraelců také iritovala naivita bývalého premiéra Bennetta vůči Rusku i skutečnost, že Putina jednoznačně neodsoudil. Na stranu druhou – Netanjahu, který má neutuchající popularitu – měl velmi blízko k Putinovi a jeho dnešní postoj ke konfliktu na Ukrajině je zahalen závojem nejasností. Izrael i Bibi dříve zdůvodňovali vazby Rusku nutností koordinace vojenských operací v Sýrii. Jenže tam má dnes Rusko už výrazně méně vojáků a zbraní, protože je stáhlo právě do bojů na Ukrajině. Navíc Izrael stále více ohrožují ruské vojenské technologie v rukou Íránu, a dokonce došlo i k případu, že Íránci použili izraelskou dronovou technologii dodanou Rusku vůči Izraeli. Takže bude zajímavé sledovat, jak se vyvinou Bibiho postoje k Rusku. Zatím je to spíš takové ticho po pěšině.     

Ještě jeden vtipný banner
z jeruzalémské protivládní demonstrace:
"Bibi-cal disaster"
("Bibi" je přezdívka premiéra Netanjahua)

Horké léto v Izraeli a Palestině

Od počátku událostí na přelomu let 2010 a 2011, které začaly být nazývány „Arabské jaro“, se izraelsko-palestinskému konfliktu a souvisejícímu politickému vývoji obou jeho aktérů dostává až na výjimky spíše druhořadé pozornosti. To je velký rozdíl oproti předešlým desetiletím, kdy slovo „blízkovýchodní konflikt“ bylo de facto synonymem sporu mezi Izraelci a Palestinci a kdy se mnozí mylně domnívali, že jeho vyřešení přinese Blízkému východu kýženou stabilitu. Jenže právě Arabské jaro přerostlo na mnoha místech od optimistického vývoje v nepřehledný a krvavý chaos. Ten rozvrátil Sýrii, Libyi a destabilizoval již tak těžce zkoušené země jako je Irák či Libanon. Začal dokonce ohrožovat stabilní státy jako jsou Turecko a Jordánsko.  

Odvrácení prvořadé pozornosti od izraelsko-palestinského sporu je do jisté míry logické, neboť současný geopolitický rozvrat regionu je nesrovnatelně nebezpečnější a krvavější, než spor na malém území bývalého britského mandátu Palestina. Na stranu druhou odklon pozornosti – nejen novinářské, ale především velmocenské a diplomatické – vleklý konflikt nejen zakonzervovává ve své nedořešenosti, ale navíc ho i prohlubuje. Typickým případem jsou události letošního léta.

Facebookový teror

Zhoršování situace je patrné na obou stranách. Na té palestinské se projevuje nárůstem těžko kontrolovatelného násilí tzv. „osamělých vlků“, kteří – na rozdíl od dřívějších podob terorismu – vůbec nemusí být vázáni pokyny či materiální podporou některé z militantních skupin typu Hamásu. V letošním létě takových útoků byla celá řada. Asi nejzávažnější – s následnými čtyřmi oběťmi – se odehrál n začátku letošního června v telavivské kavárně. Zde jen nespolehlivost podomácku vyrobených samopalů „Carlo“ (kopie švédského samopalu Carl Gustav s velmi jednoduchou konstrukcí, kterou může napodobit zkušený železář) dvou palestinských teroristů zabránila většímu krveprolití. Hamás sice akci zpětně ocenil, ale nepřihlásil se k ní. To nebylo až tak překvapivé, což už se ale nedá říci o odezvě některých izraelských nacionalistů: Tak třeba mladá Izraelka Emily Moghrabi zveřejnila na svém facebooku status:

„Je důležité, že se to stalo v Tel-Avivu. Jaké to potěšení!“.

Na vysvětlenou: Tel-Aviv je izraelskými nacionalisty, kteří žijí nejčastěji v Jeruzalémě či židovských osadách, pokládán za levicové a propalestinské hnízdo. Facebook po mnohačetném sdílení tento příspěvek smazal, ale vzápětí tatáž Izraelka postovala další status:

„Jedním ze zabitých byl aktivista izraelské mírové organizace Šalom Achšav. Jsem radostí bez sebe! Elore Azarijo, to je pro tebe!“ (Azarija je izraelský voják, který nedávno popravil v Hebronu již spoutaného palestinského útočníka).

Tento post se stal rovněž virálem a dočkal se 130 sdílení. V Izraeli tak dospěla analogie sporu „slušní Češi versus sluníčkáři“ do poměrně morbidních podob. Zdejší voličský posun k pravici, včetně radikální, a polarizace společnosti jsou ale už relativně dlouhodobým fenoménem, takže tyto nenávistné výlevy Izraelců proti Izraelcům jsou jeho průvodními jevy.

S facebookem si velmi dobře rozumí i zradikalizovaná palestinská mládež, která se nechává inspirovat skupinovými výzvami k útokům na Izraelce. Tito mladí si velmi dobře rozumí s internetem, ale zároveň si už příliš nepamatují ani Arafata, ani mírový proces a z izraelské politiky znají jen Netanjahua. Právě tato skupina Palestinců má v sobě největší potenciál k radikalizaci a mnoho „bodajících“ útočníků z poslední doby pochází právě z této skupiny.     

Nebezpečný Hebron

Z bezpečnostního ohledu je v poslední době velmi kritická situace okolo města Hebron na Západním břehu. Toho si přitom světová média všímají daleko méně, než pásma Gazy. Přitom jde o jedno z nejvýraznějších ohnisek dlouhodobého konfliktu. V těsném sousedství zde totiž žije pár tisícovek příslušníků nejtvrdšího jádra židovských osadníků vedle několika set tisíc Palestinců. Pro ty je nejčastějším ztělesněním „Izraelce“ právě židovský osadník, nebo po zuby ozbrojený voják, se kterými se zde denně setkávají.   

30. června, dva dny před naší návštěvou Hebronu, infiltroval devatenáctiletý Palestinec Mohammad Tra'ajra osadu Kirjat Arba ležící v jeho těsném sousedství. Přelezl elektronický plot a v dětském pokoji brutálně ubodal třináctiletou Hillel Jaffe Ariel, dceru tamních osadníků. O dva dny později se do Hebronu pokoušíme dostat. Na jednom checkpointu nás izraelští vojáci pouští do blízkosti Abrahámovy svatyně, ale o dvě stě metrů dále na dalším stanovišti na nás vojenská hlídka rozrušeně volá, ať se okamžitě vrátíme. Několik desítek metrů odtud totiž právě mladá Palestinka zaútočila nožem na izraelského policistu. Než ho však stačila bodnout, byla zastřelena. Později se ukázalo, že se jednalo o příbuznou mladého vraha. Ještě ten stejný den nedaleko odtud někdo zastřelí osadnického rabína a vážně zraní i další členy jeho rodiny v projíždějícím autě.       

Následující dny neváhají těchto tragických událostí využít izraelské politické špičky, jako radikálně pravicový ministr Bennett či samotný premiér Netanjahu. Následuje tak nejen očekávaná kolektivní uzávěra hebronské oblasti, ale hlavně jejich politický příslib výstavby dalších bytových jednotek v osadách.

Mezinárodní společenství, včetně nejvěrnějších izraelských spojenců a sponzorů, jako USA, obecně pokládají izraelskou osadnickou politiku za nepřijatelnou. Je proti ní i většina Palestinců a stále i množství Izraelců. Koneckonců stoupenec osadnictví a odpůrce mírového procesu zavraždil v roce 1995 izraelského premiéra Rabina, který se na závěr své kariéry pokoušel (neúspěšně) osadnictví omezit. Adekvátní reakcí na vraždu mladé dívky by tak měla být ze strany izraelské vlády především snaha potrestat pravé viníky, nikoliv zavádění dalších kolektivních trestů pro celý palestinský Hebron a další prohlubování napětí prostřednictvím rozšiřování osad.  

V Hebronu a v izraelsko-palestinském konfliktu se obecně střetávají nejrůznější úrovně viny. Od individuálních provinění zradikalizovaných jednotlivců z řad izraelských a palestinských civilistů, přes teror ze strany armády či různých ozbrojených skupin a milicí, až po zodpovědnost politickou ze strany izraelské či palestinské vlády za určité činnosti či naopak opomenutí. Politická vina obvykle způsobuje viny jiného typu, což však neznamená, že by tím jakékoliv další zločiny byly ospravedlnitelné.   

Zavražděná třináctiletá Hillel mohla stěží kdykoliv nést jakoukoliv vinu za konflikt a její mladý vrah byl dostatečně vyspělý, aby si uvědomoval, čeho se dopouští. Jenže zároveň je osada Kirjat Arba, kterou Hillel oprávněně pokládala za svůj domov, působištěm největších židovských radikálů v izraelsko-palestinském konfliktu. Za zdejším malým parčíkem, pojmenovaným podle rasistického rabína Meira Kahaneho, se nachází upravený hrob Barucha Goldsteina – osadníka, který v únoru 1994 vstoupil do hebronské Abrahámovy svatyně a samopalem začal masakrovat zdejší muslimy. Z Kirjat Arby pochází i řada dalších extremistů a zdejší děti tak vyrůstají nejen v nesmírně nebezpečném prostředí, kde je glorifikován protipalestinský teror, ale jsou navíc indoktrinovány i radikály ze svého okolí. Tyto skutečnosti věděli jak rodiče Hillel, tak i izraelský premiér a ministři. Přesto Netanjahu a řada jeho ministrů stále podporuje výstavbu osad, včetně těch nejradikálnějších. Tato politika tak vystavuje nové generace Izraelců a Palestinců dalšímu nebezpečí. Ale bez viny v tomto případě není ani palestinský prezident Abbás. Ten brutální vraždu jednoznačně neodsoudil a svým způsobem přispěl k vytváření atmosféry, kdy si někteří mladí Palestinci budou myslet, že je další podobné násilí ospravdelnitelné.

Generace Izraelců a Palestinců je už příliš dlouho obětí svých politických vůdců a extrémistů. Nic bohužel nenasvědčuje nějaké zásadnější pozitivní politické změně. Za takovéto situace lze očekávat, že násilí bude provázet Izraelce a Palestince ještě velmi dlouhou dobu. A kdy skončí – to by zřejmě netuší ani v Hebronu odpočívající prorok Abrahám.     

Vyšlo v A2, č. 15, 2016                 

Zemřel rabín Moše Levinger

16. května 2015 zemřela jedna z hlavních osobností hnutí židovských náboženských osadníků – rabín Moše Levinger. Zde bych rád připomenul některá data i širší souvislosti jeho života. 

Levingerovi rodiče uprchli do Palestiny z Německa před nacistickou perzekucí, takže Moše Levinger se narodil již v Jeruzalémě v roce 1935. Po vzoru rodičů se stal přesvědčeným náboženským sionistou a později i žákem rabína Cvi Jehudy Kúka. Známým se však stal až po šestidenní válce v roce 1967, kdy během bojových operací Izrael obsadil Západní břeh Jordánu, pásmo Gazy, Sinajský poloostrov a Golanské výšiny. Zanedlouho po této válce, v níž Izrael dobyl území trojnásobně přesahující jeho dosavadní rozlohu, začaly izraelské vlády s plánovanou osadnickou politikou v některých částech okupovaných území (hlavně v údolí Jordánu, regionu Guš Ecijon a v pahorkatině v okolí města Hebron). Tehdejším politickým argumentem pro politiku osadnictví bylo, že osídlení částí okupovaných území posílí hájitelnost izraelských hranic a zvýší tak bezpečnost Izraele. Zpočátku se však počítalo s tím, že by přinejmenším část území mohla být vrácena zpět arabským zemím výměnou za bezpečnostní záruky. 

Náboženští sionisté, jako byl Levinger, však měli o okupovaných územích jinou představu a v jejich hlavách byly značně odlišné plány než v myslích ministrů levicových izraelských vlád, kteří politiku osadnictví zahájili. V duchu teologie náboženského sionismu (a zvláště učení rabína Kooka mladšího), měl Levinger a další náboženští sionisté za to, že jim byla šestidenní válkou navrácena území biblické Země izraelské, která jim byla Bohem přislíbena a o kterou kdysi dávno v biblických dobách přišli. Nyní se s Božím přičiněním ocitla znovu v židovských rukou a již nikdy neměla být vydána nepříteli. Hlavním předmětem zájmu náboženských sionistů se stal především Západní břeh, který odpovídá biblickým regionům Judeje a Samaří.

Levinger prohlásil, že „Je micvou každého Žida vrátit se do Erec Jisra´el a znovu vybudovat království. Tato povinnost vyplývá z Tóry, ze Smlouvy s Bohem. Judea a Samaří patřila židovskému lidu i před rokem 1967. Věděli jsme, že nám patří po celé dějiny. Žádný Žid se ve vyhnanství nemodlil třikrát denně za návrat do Tel-Avivu a Haify, ale po celá staletí se Židé modlili za návrat do Jeruzaléma, Hebronu a Šechemu (Nábulusu). Hrobky Abraham, Izáka a Jákoba jsou tam, ne v Tel-Avivu. Hebron byl městem Davidovým. Než Arabové povraždili společenství tamních učenců Tóry v roce 1929, v Hebronu žili Židé po celý galut“. 

Velký osadník

Po šestidenní válce se Levinger stal horlivým stoupencem výstavby židovských osad ve všech oblastech okupovaných území, tedy nejen ve státem vymezených částech. V té době však nebyly podobné snahy mezi náboženskými sionisty příliš rozšířené a nebyly ani koordinovány. Přesto se již v dubnu 1968 Levinger stal vůdcem skupiny osadníků, kteří se pokusili usídlit přímo v centru města Hebron v jižní části Západního břehu. V přestrojení za turisty obsadili Levinger a několik židovských osadníků hotel v centru města.  Následně rabín prohlásil, že hodlá obnovit židovskou komunitu v Hebronu. V té době však byl Hebron zcela osídlen palestinskými Araby a přítomnost radikálních osadníků přímo v městském centru vyvolala velké napětí a střety. Izraelský premiér Levy Eškol nakonec rozhodl odsunout skupinu z centra města na jeho okraj do prostoru vojenské základny. Tam zůstali a tuto osadu nazvali biblickým jménem Kirjat Araba.

Město Hebron má pro Židy, muslimy a někdy i křesťany zvláštní význam. Nejenže jde o jedno z nejstarších blízkovýchodních měst a zároveň nejdéle osídlených lidských sídlišť vůbec. Z teologického pohledu je nejdůležitější, že ve zdejší jeskyni Machpela spočívají ostatky praotce judaismu, křesťanství a islámu Abraháma (heb. Avraham, arab. Ibráhím) a jeho synů Izáka (heb. Jicchak, arab. Ishák), Jákoba (heb. Jaakov, arab. Ja´akúb) a jejich manželek Sáry (heb. Sara, arab. Sára), Rebeky (heb. Rivka, arab. Ríbíká) a Ley (heb. Le´a, arab. Lía). Pro Židy je Hebron jedním ze čtyř nejposvátnějších měst judaismu (vedle Jeruzaléma, Safedu a Tiberiasu). Na rozdíl od většiny židovských osad, které byly na Západním břehu postaveny po roce 1967, byla židovská přítomnost v Hebronu nepřetržitá od starověku až do první poloviny 20. století (s výjimkou období křížových výprav). Malá židovská komunita tak žila celá století v sousedství islámu a nedostávala se do výraznějších konfliktů s muslimskou většinou. Ve 20. století se však v době vznikajícího konfliktu mezi sionisty a palestinskými Araby arabsko-židovské vztahy prudce zhoršily. 

V roce 1929 vypukly velké nepokoje mezi sionisty a Araby a jedním z jejich důsledků byl pogrom na Židy, ke  kterému došlo v srpnu 1929. Zfanatizovaný dav arabských výtržníků povraždil 69 členů původní židovské komunity v Hebronu. Britský důstojník se sice s malým policejním oddílem pokusil krveprolití zabránit, ale jeho síly na zvládnutí pogromu nestačily. Stovky hebronských Židů však našly útočiště u svých arabských sousedů, kteří se do běsnění a vraždění odmítali zapojit. Přesto ale museli být zanedlouho po masakru všichni hebronští Židé evakuováni a v Hebronu tak nežili od počátku třicátých let 20. století až do roku 1968. Po šestidenní válce se tedy do Hebronu znovu vrátili. S původními mírumilovnými židovskými obyvateli města však už neměli příliš co do činění. Byli to fundamentalisté tělem i duší, jejich pohled na Araby byl v lepším případě podezřívavý, v horším otevřeně nepřátelský. A právě v jejich čele stál rabín Moše Levinger. Jeho „ostré hochy“ drželi zpočátku izraelští vojáci na uzdě, ale s postupujícím časem se jim to dařilo stále méně a zbožní osadníci se jim vymykali zpod kontroly. Kromě oblasti Hebronu stál Levinger v čele osídlovacích snah i v další oblasti Západního břehu – bloku Ecijon (heb. Guš Ecijon – oblast mezi Betlémem a Hebronem). Ten byl od krveprolití v roce 1948 rovněž bez židovského osídlení. Guš Ecijon však byl i součástí „oficiálního“ osídlovacího plánu izraelské vlády, takže zde bylo méně konfliktů než v Hebronu.   

V čele Guš Emunim – „Bloku věrných“

Velkým impulzem pro zbožné osadníky byl rok 1974, kdy se Levingerovi a několika dalším osadnickým vůdcům podařilo založit religiózní osadnické hnutí, které  mělo lépe artikulovat a prosazovat jejich zájmy. Dostalo název Guš Emunim (heb. Blok věrných). Pro izraelské vlády začalo být problémem, neboť nerespektovalo „oficiální osadnické plány“ na Západním břehu a soustředilo se na  regiony nejvíce osídlené Palestinci. To samozřejmě zvyšovalo už tak velké izraelsko-palestinské napětí na Západním břehu a ohrožovalo izraelskou bezpečnost. Potomci přeživších hebronských Židů, kteří se zachránili v roce 1929 před pogromem, se dokonce otevřeně od „nových“ hebronských osadníků v roce 1996 distancovali a prohlásili, že s jejich předky nemají současní hebronští osadníci nic společného (jiná skupina přeživších se k nim naopak přihlásila).   

Levinger se zaměřil hlavně na osídlování centrálního pohoří na Západním břehu, severně od Jeruzaléma, tedy region, kde jsou velká palestinská města, jako je Ramalláh, Náblus, Džanín či Kalkílíja. V sedmdesátých letech se Levinger spolu s dalšími členy Guš Emunim pokusil založit nedaleko Nábulusu  židovskou osadu Elon More, což se mu po několika neúspěších nakonec zdařilo. Levingerova strategie při zakládání Elon More se pak stala i hlavní strategií Guš Emunim: usadit se nezákonně na vybraném místě (v případě Elon More to byla bývalá železniční stanice u obce Sebastia) a v protikladu s osadnickou politikou levicových vlád donutit následně vládu uznat osadu jako fakt. Mezi červnem 1974 a 1975 podnikli členové Guš Emunim několik dalších neúspěšných pokusů o založení osad poblíž Nábulusu. Osmý pokus vedl ke kompromisu mezi aktivisty hnutí a ministrem obrany Šimonem Peresem. Osadníci měli povoleno zůstat na vojenské základně Kadum na západ od Nábulusu. O dva roky později byla vojenská základna oficiálně přeměněna na osadu Kedumim. V ostatních případech získali osadníci z Guš Emunim povolení úřadů ke zřízení osady na základě zatajení či přímo zfalšování pravých důvodů výstavby. V jednom případě získali osadníci povolení, neboť chtěli poblíž arabské vesnice Ein Jabrud založit dílny. Tyto „dílny“ se posléze změnily na osadu Ofra. V dalším případě byla pod záminkou archeologického výzkumu založena osada Šilo.

Miram Levinger

Dalším úspěchem hnutí byla skutečnost, že se v roce 1979 Levingerova žena Miriam zasloužila o obnovu židovské komunity přímo v centru Hebronu. Miriam Levinger, spolu se skupinou asi sedmdesáti dalších souvěrkyň, obsadila dům ve starém hebronském městě (jednalo se o bývalou nemocnici Bejt Hadassa) a odmítla odtud odejít. Izraelské úřady však jejich úmyslu nezabránily a ženy neevakuovaly z centra města násilím. Naopak, dostalo se jim ještě vojenské ochrany.

Není překvapující, že se Levinger díky svému militantnímu radikalismu dostal nejednou do rozporu s izraelskými úřady a byl nejméně desetkrát uvězněn. V roce 1985 byl odsouzen pouze k pokutě a podmíněnému trestu. Tehdy se vloupal do domu palestinské ženy v Hebronu a zaútočil na jejího šestiletého syna, který údajně hodil kámen po jeho synovi. V roce 1988 byl Levinger dokonce obviněn i z vraždy Palestince. Levinger však během soudního procesu tvrdil, že střílel jen do vzduchu. Nakonec  byl odsouzen pouze za neúmyslné zabití, načež si ve vězení odseděl pouhých 92 dní (během tohoto „trestu“ mu bylo umožněno i navštívit Hebron). Když byl v srpnu 1990 propuštěn, prohlásil v interview pro izraelský rozhlas: „Pokud budu znovu v ohrožení života, znovu použiji zbraň. Doufám, že příště budu přesnější a neminu cíl.“ Podobných deliktů se Levinger dopustil ještě mnohokrát. Přitom si byl vždy zcela vědomý porušování izraelských zákonů, ale nedbal na to, neboť své činy považoval on sám a jeho stoupenci za „dobré pro Zemi izraelskou“, a tedy nadřazené izraelskému právnímu řádu. Navíc spoléhal na izraelskou justici, která se v podobných případech ukázala jako velice laxní.

      

Hnutí Guš Emunim nebylo politickým hnutím (mělo však v osmdesátých letech své politické křídlo, stranu Techija, která se třikrát dostala do Knesetu). Levinger se však v roce 1992 pokusil dostat přímo v rámci vlastní politické formace do Knesetu, když vytvořil kandidátku „Země izraelská – Tóra Izraele“. Ta ale propadla, neboť zaujal jen hrstku svých skalních stoupenců a ta ho ani zdaleka nepřiblížila k minimální hranici potřebné pro vstup do parlamentu. Jeho agresívní volební klip si však můžete prohlédnout na serveru youtube. 

V roce 1987 izraelský týdeník Chadašot dělal průzkum mezi dvaadvaceti významnými izraelskými osobnostmi s nejrůznějšími politickými názory, kdo je podle nich „osobnost generace, muž či žena, který měl největší vliv na izraelskou společnost během uplynulých dvaceti let.“ První místo v tomto průzkumu obsadili společně bývalý premiér Menachem Begin a rabín Moše Levinger.

Postoje a se agresívní ideologie některých stoupenců rabína Levingera se sice nikoliv doslova, ale často principiálně, podobají nejen postojům militantních islámských fundamentalistů, ale paradoxně i současných neonacistů. Ve jejich agresívních bojůvkách, sloganech typu „Arabové do plynu“, vyjadřovaní nadřazenosti (které někdy vede i k rasovým vraždám) bychom našli mnoho podobností. Nejbrutálnějším případem se stal hebronský osadník Baruch Goldstein, pachatel dalšího masakru v témže městě (1994). Levinger stál přinejmenším symbolicky v čele těchto extremistů a poskytoval jim někdy i osobní příklad velké osobní agresivity. 

Nebyl však jen zaujat proti muslimům a Arabům, ale za svého nepřítele v určitých případech považoval dokonce i izraelský sekulární establishment a někdy i izraelskou armádu (Levinger osobně zaútočil i na izraelského důstojníka). Izrael však paradoxně jemu i jeho stoupencům stále poskytoval (a nadále poskytuje) ochranu a není proti extremistům schopen účinně zakročit – tzn. evakuovat alespoň nejagresivnější osadníky z jejich osad a ty, kteří se dopouštějí násilí, přísně potrestat stejným metrem jako radikály palestinské. 

Svými postoji rabín Levinger nejenže popíral a deformoval lidské poslání judaismu a učinil z něj nebezpečnou směsici fundamentalistických a netolerantních postojů, nakombinovaných s arogancí a agresivitou. Odkaz rabína Levingera je tak pro judaismus podobný, jako je odkaz některých muslimských extrémistů pro islám.      

Text vychází z kapitoly o Moše Levingerovi z knihy "Rabíni naší doby", kde také najdete podrobnější odkazy a citace. 

Rabín Levinger (uprostřed u stolku) při modlitbě v Machpele 

(fotil jsem na konci roku 2009)

Násilí v Izraeli přiživují jak islámští, tak židovští radikálové

Úterní útok na synagogu v Har Nof byl svého druhu vyvrcholením dlouhotrvajících nepokojů a střetů mezi Palestinci a izraelskými občany a pořádkovými silami, při nichž v posledních týdnech a měsících zemřelo mnoho lidí. Někteří komentátoři to označují za pozvolný začátek třetí intifády. Myslíte, že se dá o něčem takovém hovořit?

Napětí se stupňuje, ale to ještě neznamená, že musí automaticky přerůst do velkého všeobecného palestinského povstání. Může pokračovat jistou dobu i podobným způsobem – tzn. občasnými a spíše individuálními a systematicky neorganizovanými násilnostmi ze strany zradikalizovaných Palestinců a z opačné strany se můžeme dočkat vzestupu násilí ze strany židovských osadníků na Západním břehu. Obojí je velmi těžko kontrolovatelné. Abbásův vliv Jeruzalémě je jen velmi omezený a židovští osadníci si někdy troufají i na izraelské vojáky.  

Mohly by podle vás současné nepokoje vyústit do podobného konfliktu, jaký v oblasti propuknul letos v létě?

Izrael určitě nezvolí proti jeruzalémským arabským čtvrtím, odkud pocházejí radikálové, stejnou taktiku jako proti pásmu Gazy. Na druhou stranu strategie bourání obydlí pachatelů terorismu a posilování židovského osidlování konfliktních čtvrtí bude zřejmě v Jeruzalémě pokračovat. Na Západním břehu je situace jiná, a pokud dojde k větší radikalizaci i v této oblasti, tak tam už se izraelské vojenské akce mohou více přibližovat Gaze. Pokud dochází k radikalizaci Západního břehu, tak nejvíce napětí bývá obvykle tam, kde je nejvyšší hustota palestinského obyvatelstva a zároveň židovských osadníků – tzn. hlavně Hebron a okolí Nábulusu.  

Účastníci demonstrací a střetů tvrdí, že jednají na vlastní pěst. Hamás útoky i střety s izraelskou policií a armádou chválí, ale nehlásí se k jejich organizování. Jakou roli tedy v současné napjaté situaci hraje? A jakou roli hraje Fatáh?

Hamás je silný v některých částech Západního břehu a má své stoupence i v arabském Jeruzalémě. Pokud se napětí bude zvyšovat, může se Hamás i v těchto oblastech více zaktivizovat a být agresivnější. Hlavní vedení Fatahu v čele s Abbásem si musí být vědomé, že palestinští radikálové v Jeruzalémě poškozují palestinskou kauzu. Na druhou stranu Fatah a obecně organizace v arabském světě nemají často tak pevnou strukturu, na jakou jsme zvyklí třeba z Evropy. Fatah má řadu odštěpeneckých frakcí, které o sobě mohou ale stále prohlašovat, že jsou Fatah (v Evropě se dělo něco podobného v případě IRA v Severním Irsku). Před několika desítkami let o sobě Abú Nidal – jeden z největších teroristů všech dob – také prohlašoval, že je Fatah a zároveň plánoval atentát na Jásira Arafata.

Jaká bude podle vás role židovských radikálních organizací? Bude z jejich strany tendence se za podobné útoky mstít?

Některé části komunity židovských osadníků jsou permanentně agresivní – útočí na palestinský majetek a mešity, zapalují úrodu, někdy po Palestincích střílí a hází kameny a různými způsoby je atakují. Nepřekvapilo by mě, kdyby nyní jejich agresivita ještě vzrostla. O tom se v médiích prakticky nemluví. Nejhorší je situace v okolí Hebronu a v některých osadách u Nábulusu. Jedná se přitom o osadníky, se kterými má někdy problém i izraelská armáda. Izraelská policie a tajná služba Šin Bet má speciální experty a policisty na potírání jejich teroru. Nemůže ale podchytit vše. Řada rabínů v komunitě osadníků jsou velcí extremisté, kteří mimo jiné teologicky motivovali a „ospravedlnili“ vraždu izraelského premiéra Rabina v roce 1995. Pak je tu ale i malá skupina náboženských osadníků, kteří chtějí žít s Palestinci v míru. Byli seskupení kolem rabína Fromana z osady Tekoa u Betléma. Rabín bohužel nedávno zemřel, takže tento proud osadníků ztratil vůdčí osobnost.

Zástupci EU souběžně s tím veřejně prohlašují, že Palestina by měla být uznána jako samostatný stát. Proč podle vás přichází tento obrat právě nyní? Může nějak ovlivnit palestinskou politiku vůči Izraeli (např. smířlivější přístup za účelem získání mezinárodní kredibility...)?

EU rozhodně neváže snahy o akceptaci Palestiny na vzestup teroru palestinských radikálů. Nejedná se také ani o jednorázový obrat v evropské politice, ale tato tendence je tu již delší dobu. Souvisí to částečně i s reakcemi na postoje současné izraelské administrativy, která se nijak netají podporou rozšiřování židovských osad. Posun v přístupu EU či některých jejích členských zemí souvisí tak podle mého názoru hlavně se skutečností, že mírový proces zahájený v 90. letech prakticky zkrachoval a je tak třeba hledat jiné cesty řešení konfliktu.

Ptal se Martin Müller, vyšlo na Lidovkách.cz

Třetí intifáda zatím nevypukla, útočí spíše osamělí vlci.

Co stojí za současnou vlnou násilí v Jeruzalémě?

Současná situace souvisí jak s vyústěním neúspěšného mírového procesu. V tom hrála otázka Jeruzalém vždy prvořadou roli, včetně situace na Chrámové hoře. Nepokoje dnes však souvisí i se snahou o metodické změny ve statusu východního – před rokem 1967 prakticky stoprocentně arabského – Jeruzaléma. Ty hlavně administrativa premiéra Netanjahua i dalších politiků s nim ideově spřízněných poměrně intenzivně zaštiťuje.

Napětí v Jeruzalémě eskalovalo i kvůli sporu o Chrámovou horu. O co v něm jde?

Pokud má dnes izraelsko-palestinský konflikt i náboženský rozměr, je Chrámová hora jeho středobodem. Po šestidenní válce Izraelci akceptovali, že správu tohoto místa bude vykonávat muslimská nadace, tak jako tomu bylo po staletí. Zároveň se ale stejné místo dostalo do pozornosti židovských a křesťanských mesianistů, kteří věří, že se Chrámová hora stane místem, kde nadejde Soudný den – tzn. někteří Židé si jí spojují s příchodem Mesiáše, pro část křesťanů je zase spojena s Kristovým návratem. Zároveň je Chrámová hora místem Mohamedovy cesty do nebe a třetím nejvýznamnějším místem islámu. To vše představuje ve vyhrocených momentech a ve spojení se současnou politikou třaskavou směs nábožensko-politického fundamentalismu a napětí.

Pak je tu ještě jedna věc – religiózní Židé věří, že na Chrámové hoře je trvalá Boží přítomnost. Do starověkého Chrámu směli vstupovat jen zvláštním způsobem očištění židovští kněží. Dnes velká část izraelských rabínů, včetně Izraelského vrchního rabinátu, židovské návštěvy Chrámové hory zakazuje, protože očistu před příchodem Mesiáše nelze zatím vykonat. S tímto názorem polemizuje menší skupina spíše modernistických rabínů, kteří naopak návštěvy Chrámové hory povolují.

Vzhledem k tomu, že jde často o rabíny napojené na židovské osadníky a náboženskou pravici, dochází na Chrámové hoře ke střetům s muslimy. V minulosti se dokonce židovští radikálové pokusili mešity na Chrámové hoře vyhodit do povětří, ale vše nakonec odhalila izraelská rozvědka Šin Bet, která má zvláštní oddělení pro židovský extremismus. Náboženská i sekulární izraelská pravice ale dobře ví, že jí napětí spíše přináší voliče a politické body, což ukázala i návštěva Ariela Šarona na Chrámové hoře v roce 2000. O pár měsíců později se pak v prostředí intifády Šaron stal premiérem.

Proč v úterý teroristé útočili v synagoze?

Útok na synagogu a bezbranné věřící je velmi bolestný a zároveň symbolický. Je to totiž zároveň i útok na víru, což je jeden z nejdůležitějších prvků identity lidí na Blízkém východě. Zároveň takovýto přístup automaticky spojuje oběti v očích atentátníků s politikou státu, což samozřejmě nemusí být ani pravda. Při teroristických útocích zahynou velmi často zcela náhodní lidé, bez jakékoliv spojitosti s konfliktem. Jinak řada synagog nemá ani ochranku a může do nich vstoupit kdokoliv. Vládní budovy mají nejen v Izraeli velmi důkladnou ochranu.

Proč si útočníci vybrali k atentátu zrovna synagogu ve čtvrti Har Nof?

Zřejmě chtěli zasáhnout nějaké méně exponované a zároveň nečekané místo.

Jak podle vás Netanjahuova vláda na útok v synagoze zareaguje? Izrael v odvetě na útoky bourá domy útočníků. Čeho tím chce dosáhnout a má taková metoda efekt?

Netanjahu zareaguje jako obvykle tvrdě a obávám se, že teď bude ještě více bude posilovat osadnické aktivity v Jeruzalémě i na Západním břehu. Pokud tomu tak bude, není vyloučeno, že podobných incidentů bude jen přibývat.

Jinak bourání domů je stará metoda, se kterou přišli do oblasti už Britové v době mezi světovými válkami. Tento postup automaticky trestá i celou rodinu, případně i další lidi, kteří v domě útočníka žijí. Je to čistá represe, nikoliv nastolení spravedlnosti.

Po útoku v synagoze se u synagogy sešli radikální Židé a provolávali „smrt Arabům“ a „odplata“. Můžeme očekávat podobný útok v mešitě?

To není vyloučené. Už řadu měsíců před jeruzalémským masakrem v synagoze probíhaly útoky radikálních židovských osadníků na palestinské mešity na Západním břehu. Některé z nich byly vypáleny, jiné posprejovány hanlivými nápisy. Většinou ale nedošlo k obětem na životech. To se ale může teď změnit.

Navíc je tu precedent, kdy v roce 1994 vstoupil do tamní Abrahámovy svatyně, která sloužila k modlitbám muslimů i Židů, židovský osadník Baruch Goldstein a automatickou puškou povraždil 29 věřících, načež byl sám zabit. Izraelská vláda ustavila vzápětí po masakru vyšetřovací komisi, která odhalila, že Goldsteinovým cílem bylo zastavení izraelsko-palestinského mírového procesu.

Masakr výrazně zkomplikoval průběh mírového procesu a přispěl k propuknutí nepokojů, jehož oběťmi bylo dalších 26 Palestinců a 9 Izraelců. Palestinští radikálové – hlavně z militantního křídla Hamásu – si také vytvořili záminku k dalším teroristickým činům. Naopak Goldsteinův obdivovatel Jigal Amir o rok později zavraždil izraelského premiéra Rabina a mírový proces tak dostal těžkou ránu.

Izrael se s dědictvím Goldsteina dosud nevyrovnal, neboť extremista má jak četné stoupence v řadách osadníků, tak i pamětními kamínky pokrytý hrob ve speciálním malém parčíku na okraji Hebronu. Izrael by se měl od takovýchto teroristů jednoznačně distancovat a stejně jako boří domy rodin atentátníků, měl by i podobné teroristy umísťovat do neoznačených hrobů, aby se z nich nestávaly poutní místa extremistů.

Hamas útok oslavuje, prezident Palestinské samosprávy ho odsoudil. Značí to další rozkol mezi palestinskými hnutími?

Vztahy Hamasu a Fatahu bych nepřeceňoval. I když jsou mezi nimi uzavřeny určité formy spolupráce, jsou to dost odlišná hnutí. Abbás a pragmatická část Fatahu dobře ví, jak podobné atentáty poškozují celou palestinskou věc. Naopak Hamás má úplně jiný přístup a na podpoře násilí staví velmi často svoji politiku.

Izraelský tisk spekuluje o třetí intifádě. Hrozí Izraeli skutečně další palestinské povstání?

Pojem „intifáda“ se z arabštiny překládá jako „procitnutí“, ale přeneseně to znamená především „povstání“. Je to pojem, který bývá nejčastěji spojován s Palestinci, konkrétně s obdobím 1987–1993 (tzv. první intifáda) a s obdobím 2000–2005 (tzv. druhá intifáda). Obecně byla druhá palestinská intifáda daleko násilnější, než ta první, takže se dá předpokládat, že pokud by nějaké organizovanější násilí vypuklo znovu, mohlo by být ještě krvavější než dříve.

Jinak zatím bych současnou vlnu násilí ještě za intifádu neoznačoval. Jedná se zatím spíš o řetězec násilí, který nemá centrální vedení. Řada útočníků jsou tzv. „osamělí vlci“, kteří jednají na vlastní pěst a nemusí být ani nijak organizováni. Ale to se vše může změnit.

Jakou roli mají v izraelsko-palestinském konfliktu ultraortodoxní židé?

Příliš velkou ne, protože se primárně soustředí na studium a dodržování Tóry. Neznamená to však, že by ale byli zcela rezistentní vůči izraelsko-palestinskému konfliktu, což ukázal například jeruzalémský atentát. V izraelském parlamentu také působí ultraortodoxní politické strany a ty čas od času musí také zaujímat ke konfliktu stanovisko.

Řada ultraortodoxních Židů (správněji se jim říká hebrejským slovem „charedim“) se také stěhuje do židovských osad na Západním břehu, ale především proto, že jim tam izraelský sociální systém poskytuje levnější bydlení a živobytí než přímo v Izraeli. Tam se zároveň dostávají i do daleko větší blízkosti k izraelsko-palestinskému konfliktu.

Je zajímavé, že většina charedim se ani nepovažuje za sionisty (tj. podporovatele Státu Izrael v jeho dnešní podobě), protože čekají na příchod Mesiáše, který teprve sám ustaví ten správný židovský stát. Na druhou stranu tento antisionismus je čistě náboženská věc a nemusí vůbec znamenat sympatie k Palestincům. Útoky jako byl ten poslední jeruzalémský naopak charedim spíš staví do ostře protipalestinského tábora. Jsou ale i výjimky.

Tázala se a vyšlo na iDnes, 20. 11. 2014

Když se vraždí v synagogách a mešitách

Útok na jeruzalémskou synagogu je dalším příznakem zvýšení náboženského charakteru původně výrazně světského a nacionalistického konfliktu mezi Izraelci a Palestinci. Politicky motivované vraždění ve svatostáncích není v izraelsko-palestinském konfliktu ničím novým (nebudu se nyní věnovat jiným blízkovýchodním konfliktům, kde dochází i k útokům na křesťany a další náboženské skupiny, nebo kde sunnitští extrémisté zabíjejí při bohoslužbách šíity a naopak). Synagogy, mešity a náboženské instituce se staly mnohokrát terči útoků radikálů z jedné či druhé strany a naposledy zaplály svatostánky v izraelsko-palestinském konfliktu minulý týden. Ne vždy ale dojde i přímo k vraždění věřících. Útoky na místa bohoslužeb a samotné věřící přitom vybočují z politicky motivovaného násilí právě zapojením teologického faktoru, který mimo jiné naprosto neguje víru ve stejného Boha znepřátelené strany a automaticky – navíc často nelogicky – spojuje věřící znepřátelené strany i s politickým konfliktem. Víra je přitom jeden z nejcitlivějších bodů v mentalitě blízkovýchodních obyvatel, takže zásah mešity, synagogy, kostela či jiného chrámu je většinou zásahem do srdce oné společnosti. Vražda věřících je hrubá urážka Boha, takže jakákoliv racionalita při řešení konfliktu ustupuje ještě více stranou.

Historie novodobé smrtící strategie útoků politicko-náboženských radikálů na svatostánky v izraelsko-palestinském konfliktu začíná v Hebronu v únoru v roce 1994. Do tamní Abrahámovy svatyně, která sloužila k modlitbám muslimů i Židů, vstoupil tehdy na ranní ramadánovou bohoslužbu židovský osadník Baruch Goldstein a automatickou puškou povraždil 29 věřících, načež byl sám zabit. Izraelská vláda ustavila vzápětí po masakru vyšetřovací komisi, která odhalila, že Goldsteinovým cílem bylo zastavení izraelsko-palestinského mírového procesu.  Masakr výrazně zkomplikoval průběh mírového procesu a přispěl k propuknutí nepokojů, jehož oběťmi bylo dalších 26 Palestinců a 9 Izraelců. Palestinští radikálové – hlavně z militantního křídla Hamásu – si také vytvořili záminku k dalším teroristickým činům. Naopak Goldsteinův obdivovatel Jigal Amir o rok později zavraždil izraelského premiéra Rabina a mírový proces tak dostal těžký ránu. Izrael se s dědictvím Goldsteina dosud nevyrovnal, neboť extremista má jak četné stoupence v řadách osadníků, tak i vzpomínkovými kamínky pokrytý hrob v speciálním malém parčíku na okraji Hebronu.       

K dalšímu velmi krvavému a zároveň medializovanému útoku na svatostánek došlo v roce 2008. Tentokrát šlo o útok palestinského extremisty na náboženskou školu a synagogu Merkaz HaRav v Jeruzalémě a útočník použil taktiku prakticky identickou s Goldsteinovou: Osamělý střelec Alá Abú Dhín začal samopalem pálit do židovských studentů. Stihl povraždit osm lidí, načež byl zabit. Rovněž on byl oslavován některými palestinskými extrémisty jako hrdina.

Krvavému útoku v Hebronu v roce 1994 nahrávala nesmírně napjatá situace mezi Palestinci a židovskými osadníky v tomto městě. Také ješiva Merkaz HaRav nebyla v roce 2008 vybrána útočníkem náhodně: Jednalo se totiž o jedno z hlavních duchovních center náboženských židovských osadníků. Oproti tomu se poslední útok na synagogu v jeruzalémské čtvrti Har Nof se vymyká tím, že synagoga, kde došlo k masakru, nebyla s izraelsko-palestinským konfliktem zřejmě nijak blíže spojena. 

Nezmínil jsem nesčetné útoky na mešity a synagogy, ke kterým došlo v uplynulých dvou dekádách a během kterých nedošlo většinou k usmrcení věřících, ale spíš k vypalování a znesvěcování staveb, například sprejováním urážlivých nápisů.

Represivní izraelské opatření na sebe nenechají jistě dlouho čekat. A jako tomu bylo už i v minulosti – podobné útoky a eskalace posilují spíše radikální části izraelského politického spektra. Podobná reakce se dá čekat i na palestinské straně. Vidina nějakého konstruktivnějšího řešení konfliktu tak dnes už nejspíš není vzdálená jen sto mil, ale ještě o několik desítek mil dále. 

Vyšlo ve zkrácené verzi v Lidových novinách, 19. 10. 2014

Soldiers of Hebron - Vojáci z Hebronu

The Jews call Hebron "Chevron" (חברון), the Arabs and Muslims "Al-Khalil" (الخلي). Both means "The Friend". The Friend was Abraham - the Friend of God - and grandfather of Abrahamic religions. But Abraham probably turns in his grave here very often: In 20. and 21st century Abraham´s heritage is not unifying people here anymore. Instead of it the tension here you can feel in every your step...and it looks that it is a far away from to be disappeared. Look at the video and some of my photos from Hebron here.

Židé říkají Hebronu "Chevron" (חברון) a Arabové a muslimove "Al-Chalíl" (الخلي). Obojí znamená to stejné: "Přítel". Tím přítelem je myšlen praotec Abrahám/Íbráhím - přítel Boží - a praotec abrahámských náboženství. Nicméně Abrahám (a jeho rodina) se dnes už jen mohou otáčet ve svých hrobech v jeskyni Machpela, protože to co se děje v Hebronu od 20. století do současnosti je děs-běs. Namísto aby Abrahám a spol. stále sjednocovali, vypadá to v dnešním Hebronu přesně naopak. Podívejte se níže na video (zpovědi a fotografie izraelských vojáků, kteří sloužili v Hebronu) a na některé moje fotky z Hebronu.

Israeli soldiers talks about Hebron/Izraelští vojáci hovoří o službě v Hebronu:

Nuda v Hebronu/Boredom in Hebron:

Interview with rabbi from Jewish settlement

Interview with rabbi Yair Dreyfuss from Efrata
30. 1. 2011

Efrata is large Jewish settlement south of Jerusalem overlooking Palestinian town Bethlehem. Now it houses over 8500 Jewish settlers – both religious and secular. Its territory is almost 10 kilometre long going from north (area of Bethlehem) to south (area of Hebron). Some of its parts are new comfortable stone houses with modern infrastructure. But rabbi Dreyfuss is living in northern part which which consist of simple container houses and this area is surrounded by electronic fence and overlooked by concrete military observing tower. For the first time I met rabbi here but we arranged another meeting in Jerusalem cafeteria.
Here, when we sit inside suddenly came the great whirlwind and everything in the streets started to fly as a lefas. In this stormy atmosphere we started our interview about similarly stormy conflict between Israelis and Palestinians and about one of its important actors – Jewish settlers.

In my opinion the roots of contemporary conflict between Israelis and Palestinians is not religious but rather secular-nationalist. What is your opinion? Do you see the conflict between Israelis and Palestinians as religious or secular conflict?

Yes, you are right that on the beginning it was a clash of secular movements. Every of the sided wanted to be owner of this territory. But after many years religious spirit in the Islam is very, very strong because of Ahmadinejad, Hamas, Nasrallah... growth of Iran religious arguments are more dominant.I am not sure what is going in the Egypt now. Is it secular or religious motivation to topple Mubarak?

What do you think about radicalization of religious Zionist community? Kahane, Levinger on one hand, on other hand Froman?

Yes, even for us is now conflict more religious. I think we are too much concentrated to nationalism and not on humanism. We all are human beings and we have one God – Jews, Christians, Muslims.
I know many Arabs and I can talk to them. I do not have any problem with it. And even if we do not have same opinion we do not have to fight but live together.
I know for example Sheik Ja'abari from Hebron. I have grandson, he has grandson. He told me, he want our grandchildren to play together. So we wont next generations not fight, but to live together. And I think it might be, because when we come to religious option, there is no problem. My dream is to live together without fear. I think I am realistic.

..so what you say is a proof that the conflict here is not religious but rather political

Yes, yes.

I think that settlements are for many Palestinians great problem because they see it to be built it on their land...

I think this is not exact. There is a lot of space there. Look at New-York, there is 6 million people on much smaller space and many of them are Jews and Arabs and they can live together. And here is territory much bigger – from Metulla to Eilat. And I think that borders are not such a problem. Look at Europe – there were borders after WW2 and now the situation is completely different and even there are officially borders, you can go softly through Europe.
I was in the Czech republic and Slovakia few years ago and I was also in Bratislava. And we just passed the borders only with passport. Ad I think it is also possible here. Look at Israel – there are so many Arab towns and villages and Jews and Arabs could live together without bigger problems. And Arabs in Israel have sometimes better conditions than in Arab countries – more money, good education, their schools. In Saudi Arabia or in Jordan it is sometimes much worse.
It is part of my understanding of Judaism to talk with other nations and not to be closed in my area in my thought but to open myself. And when I spoke with sheikh Ja´abari he told me that it is also his approach and that it is in Koran. So I understand that terrorism is not anything Islamic but it is against Islam.
And I try to teach also understanding to other when I am teaching in yeshiva. And also try to teach to live not just with someone you like but also with someone whom you do not like.

I am positively surprised what are you are saying - but what do you think about Jewish personalities (and also settlers) like rabi Kahane, Amir, Baruch Goldstein,... Are you thinking about them similarly like about Islamic terrorist (that their deeds were against Judaism)?

I have very sharp meaning about them – its opposite of the opposite. Of course – if you are in war you have to fight. But if you use weapon against innocent people it is really very bad. I think most of the people in Israel are not extreme. They are not sympathetic to radical left wing and radical right wing.

I think when we look for example at contemporary foreign minister Liberman, we could say that radical right wing is now more popular...

Yes you can have this feeling according the media it could look like that but when you for example look at the people in this cafeteria they really do not look they are prefering some radical right-wing or left-wing party. And I think also that most of the people on Arab side they want to live together with othres in peace. They want to have work, to give education to children, to have families, culture. They want to live as a normal human beings.
On other hand many people still have on their mind Holocaust. It is very hard psychological issue. That is why they are so anagry for example on speeches of Iranian president Ahmadinejad. Many people are really scared that it could happen again.

Yes but if I look at the Israeli political system – it causes that some small political formations have much bigger influence than is their real size.

I think this is not exactly, I think that you have two things „picture of our reality“ (in media) and „real life“ (in fact) Who is shouting more is also heard more. And I think in media or in politics you do not hear a majority of people.

What do you think abüot peace process and its consequences?

I am very critical about it. I think we have to change mind about so called „West Bank“ and „East Bank“. If we look at Oslo in 1993 nothing good come from it. Only fighting and more hate. We have to look at all territory. There are Jews and Arabs on both banks living together. Now look at the concrete border between territories. It makes very bad feeling: for us and for them. There are same families on both sides of the wall and now it is for them very complicated. It makes hatred. I think the solution is not to build the walls. I think it is possible to live here without walls. In Berlin there was a wall and it fell after Perestroika. I think it will be the same here. I think we can live together on civic principle. We are here, Arabs are here, we have to live side by side. I know it can take many yers to be it like that.

Gush Emunim movement still exist?

("Bloc of Faithful" - fundamentalist settler movement which was very influential in 1980-90s)

Only on the paper. As a ideological movement it does not exist anymore.

Have you heard about Eretz Shalom?

It is a very new thing – they want more discussion ...they want what we want.

What is your view of Hamas?

Hamas is complicated. On the one hand they are authentic. On the other hand they are terrorists. But we have to see Hamas (and now we have to fight him) if they leave terror they are much more partner than Abu Mazen. For example sheikh Jaabari hates Abu Mazen. He sees Abu Mazen like someone who came from Tunisia and like someone who is corrupted.

And how influenced you the evacuation of settlements in Gaza in time of prime minister Sharon?

It was very bad. The settler there were our friends. And I think it did not help peace so much because Hamas in Gaza radicalized. But it is five years ago what can we do. I hope that in the future the soulutions will not be unilateral.

What is in your opinion common between datiim (modern-orthodox) and haredim (ultra-ortodhox)?

There is a difference between old and young generation of haredim. Young haredim they are Israeli. They are much modern in many aspects. They look similar like 20 years ago but they are bit different. But if you speak about their grandfathers they were very like the traditional European Jewish communities – living in closed communities without interest to open it to outside world. But on the other hand it is very difficult to be haredi and to be open.

How you see rabi Teitelbaum or Neturei Karta?

The are old and there are not many of them. Satmar is very small...

...But Satmar is one of the largest hassidic group...

Yes in America but not here. Yes there are few thousands of anti-Zionists but they do not have any serious influence. Personally I do not have problem to speak with any kond of haredim a we have haredim also in our family.

Who is your favourite rabbinical authority?

It is a very difficult question. I see myself as a continuer of rabi Kook.

Older or younger (his son)?

Older, older.

Do you see great difference between them?

Yes, they are almost opposite. Avraham Kook – you can see the universalist spirit of his teaching. Wide thought. He was great educator. I teach now in yeshiva Givat Dagan his thought. His teachings can give us opinions why we are now in Israel. He does not say everything openly but he gives us many opinions about our contemporary problems here. Not just about between Jews bat also between us and other nations – Arabs, etc.

Who is your favourite Israeli politican and political party?

It was Mafdal but it split apart.

And when you vote you vote for which party if it is not secret?

It is not the same. We have elections quite often (smiling). I do not know what really to say. I´m wearing this kind of yarmulke – knitted (symbol of religious zionism). But it is not politic – it is social. It gives you belonging to special group.

Thank you, rabbi.

Marek Čejka