Recenze na "Korán, meč a volební urnu" v Dingiru

ZEVRUBNĚ O ISLAMISMU

Marek Čejka: Korán, meč a volební urna, Praha: Academia, 2020, 288 s.

Recenzoval Jan Sušer, Dingir 3/2020

Politolog a znalec moderního Blízkého východu Marek Čejka (* 1975) je v českém akademickém prostředí dlouhodobě výraznou osobností zejména díky textům o izraelsko-palestinském konfliktu. Nyní nakladatelství Academia přináší v edici Orient obsáhlou monografii vystavěnou na jeho habilitační práci. Pojednává tentokrát o zdrojích a podobách islamismu, jak praví podtitul. Pojem islamismus je užíván často zejména v mediální sféře, ale zasahuje i hlubší vrstvy veřejného diskursu, a často se pod tuto šifru schovají velice různé skutečnosti. Proto dává dobrý smysl význam tohoto pojmu podrobně zpracovat, jak se o to snaží Čejkova publikace. 

Jejím přínosem je už to, že vychází – jak autor v úvodu sám zdůrazňuje – záměrně v češtině a je zamýšlena pro českého čtenáře. Práci lze rozdělit na dvě kompaktní části: první je zaměřena na analýzu samotného pojmu „islamismus“, jeho vznik, způsoby užívání, zároveň též termíny jemu příbuzné (salafismus, džihádismus, politický islám apod.); poukazuje i na rozdíly v jeho použití v prostředí frankofonním, anglofonním, okrajově též např. v ruskojazyčném, ale také na to, jak se jeho chápání v daných oblastech vyvíjelo. Přehledné zpracování složitého tématu je stejně potřebné jako náročné. Zde je třeba přiznat, že kniha rozhodně není kratochvilné čtení. 

Marek Čejka vykonal podrobnou analýzu a jeho práce, která drží vysoký akademický standard, předpokládá nejen již jistou předběžnou orientaci v islámských tématech, ale i v geopolitice a historii islámského Blízkého východu. Aby mohl popsat složité a stále živé fenomény v jejich komplexitě, volí Čejka systematický způsob výkladu: nejprve předestře určitou vrstvu problematiky a postupně k ní dolepuje další a další rozměry. V knize tak často upozorňuje odkazy na předchozí výkladové pasáže i na rozvinutí daných témat, které bude ve výkladu teprve následovat. To klade rozhodně značné nároky na čtenářovu pozornost a poněkud ubírá na čtivosti – jak si ovšem lze brzy všimnout, nejedná se důsledek autorské roztěkanosti, ale o funkční strategii jak dynamické skutečnosti popsat co možná přehledně i důsledně. V tomto úsilí je, domnívám se, Čejka úspěšný.

Po lingvisticko-teoretické části nastupuje část, která se věnuje islamismu v jeho praktických formách a zabývá se jeho kořeny, vývojem, institucemi a reprezentativními organizacemi. Zde nalezneme pasáže o ideových předchůdcích islamismu, islamismu 20. století a rovněž o jeho zcela současných podobách. Tato pasáž je cenným korektivem užívání pojmu islamismus ve veřejné debatě. Čejka se snaží postihnout nejen kořeny a vývoj jednotlivých hnutí, ale i jejich vztah k politice v islámských zemích. Čtenáře tak může překvapit, že např. v některých zemích, kde se role islámu ve veřejném životě často tematizuje, jsou islamistická uskupení spíše v opozici vůči vládnoucím puristicko-pragmatickým kruhům, dokonce jsou často terčem perzekucí. Přehledně jsou zpracována uvedení do situace v Egyptě, Tunisku, Palestině, nechybí ani „okrajovější“ oblasti jako Pákistán či Jordánsko. Tematizován je i šíitský Írán po islámské revoluci 1979 či relativně sekulární, leč v posledních letech rovněž bouřlivě se měnící Turecko. 

Nová monografie doc. Čejky je tedy ukázkou pečlivé akademické práce nad nelehkými problémy, které analyzuje s nepochybnou erudicí nejen v politologii, politických dějinách, ale i v problematice islamologické a religionistické, a je jistě důležitou přípravou k porozumění proměnlivé a často výbušné situaci moderního Blízkého východu.

Recenze na knihu "Arabské jaro"

Miloš Mendel: Arabské jaro

Academia, Edice Orient, 2015

Z velké části Čechů se v uplynulých zhruba dvou-třech letech stali „odborníci na Blízký východ, islám a terorismus“. Souvisí to s mainstreamovou mediální smrští, která byla věnována uprchlickému problému hlavně v roce 2015. V tomto roce jako by dle našich médií zmizely snad všechny neřesti světa a celé dění se točilo kolem toho, jestli náhodou skupiny mladých mužů – hlavně Syřanů, Iráčanů či Afghánců – nepřekračují naše hranice, nezačínají už za Mikulovem znásilňovat české ženy, plodit malé muslimy a vytvářet buňky Islámského státu. 

Ke všeobecné hysterii a místy až panice přispěl i fakt, že v české kotlině je stále účinný kult akademických titulů: člověk, který dosáhl doktorátu – a je jedno, jestli v entomologii, geologii či nějaké variantě medicíny – má v očích mnohých Čechů automaticky kompetenci vyjadřovat se ke všemu. K takovému marasmu ale lvím podílem přispěl zdaleka nejen bulvár, ale i tzv. „seriózní média“, která těmto zdánlivým vzdělancům dávala prostor, namísto aby zvala kompetentní odborníky s celoživotní znalostí Blízkého východu a islámu. 

Arabské jaro je důležitý fenomén, spojovaný nejdříve s pozitivními změnami a v pozdějších fázích s rozvratem řady států Blízkého východu. Právě ona kritická fáze Arabského jara souvisí s příčinami uprchlické vlny, která kulminovala v loňském roce. Jak už to tak v dnešním senzacechtivém světě bývá, o Arabském jaru se velmi brzo vynořila řada publikací, často spíš naivních. Ostatně podobně se dnes objevují kvanta knih na téma tzv. „Islámského státu“. Až na výjimky nemají tyto takzvané „rychlokvašky“ větší informační hodnotu, neboť se nemohou opřít o skutečnou znalost situace ani o potřebný časový odstup. O to je cennější, když se objeví u kvalitního nakladatelství a v už tradičně dobré „orientální“ edici odborně fundovaná kniha, navíc s potřebným časovým odstupem.  

Známý odborník Miloš Mendel se v minulých letech objevoval v médiích spíše méně, než tomu bylo dříve. Patří přitom do starší generace odborníků-orientalistů s takřka celoživotní zkušeností s děním na Blízkém východě a výbornou znalostí arabštiny. Jeho nejnovější práce „Arabské jaro“ srozumitelnou formou vysvětluje souvislosti a zároveň svým celkovým poselstvím rozbíjí nejrůznější mýty i konspirační teorie, které se v uplynulých létech navršily. Zpochybňuje dále i jistou naivitu západního uvažování o Blízkém východě. Například jak si do statisíců lidí demonstrujících na káhirském náměstí Tahrír projektovali Arabskému jaru naklonění Zápaďané reprezentativní hlas bezmála stamiliónové egyptské společnosti. Západní mediální obraz typického egyptského demonstranta proti prezidentu Mubárakovi se skutečně velmi podobal mladým a moderním Zápaďanům používajícím facebook a jiné sociální sítě, avšak o smýšlení devadesáti procent dalších Egypťanů neměli Evropané a Američané ani nadále prakticky žádné tušení. 

Celkově svou nejnovější knihu Mendel rozdělil přehledně do čtyř hlavních částí. Na úvod se zabývá nejdůležitějšími a na Západě nejmedializovanějšími východisky a souvislostmi Arabského jara. Následně navazuje stručným historickým exkursem, kde Mohamedem počínaje, přes chalífáty, Osmanskou říši a éru kolonialismu a arabského nacionalismu (s důrazem na palestinskou otázku) vysvětluje logiku blízkovýchodního vývoje. Jednou z nejdůležitějších částí knihy je pak ta třetí – která je věnována náboženským souvislostem v kontextu arabsko-islámského světa. Právě souvislosti mezi islámem jako náboženstvím a jeho politickými projevy (hlavně extrémními) se setkávají na Západě s největším nepochopením, mýty a zároveň obavami. Mendel v této souvislosti čerpá hodně ze svých předešlých knih, hlavně „Džihád – islámská koncepce šíření víry“ (1997), „Islámská výzva – Z dějin a současnosti politického islámu“ (1994) a „S puškou a Koránem“ (2008). Závěrečná část knihy je věnována případovým studiím jednotlivých zemí, kde se dění Arabského jara projevilo nejsilněji (Tunisko, Egypt, Libye, Sýrie, Bahrajn, Jemen) a kde také – s výjimkou Tuniska – nabralo kritický zvrat.        

Není bez zajímavosti, že Mendel podrobuje kritice i samotný pojem „Arabské jaro“, který má i vzhledem ke klimatickým podmínkám Blízkého východu v arabštině poněkud odlišný význam a je ve smyslu, v jakém byl chápán v počátečních fázích na Západě opět hlavně evropskou projekcí. Evropané v něm mohli vidět jakousi arabskou parafrázi „Jara národů“ 19. století a konkrétně Češi rozumí pojmu „politické jaro“ v odkazech na uvolnění před rokem 1968, případně po 17. listopadu 1989.         

Mendel pociťuje svoji intelektuální převahu, kterou dává v některých pasážích pocítit i čtenáři. Ale ruku na srdce – který přední světový orientalista nepodlehl v době začínajícího Arabského jara alespoň drobné euforii a byl schopen racionálně zhodnotit budoucí vývoj? Není tak vyloučené, že ani sám autor v době v době začínajícího politického kvasu nemusel mít tak brilantní predikci. O to cennější je, že si dal zmiňovaný odstup a měl tak možnost širší reflexe, která se pozitivně projevila právě v jeho poslední knize.     

Vyšlo mírně zkráceno v ĎaS (Dějiny a současnost, č. 2, 2016) 

Co mají společného Miloš Zeman a Muhammad Mursí?

Politik západní civilizace Miloš Zeman má v některých ohledech blízko ke stylu jeho egyptského sesazeného kolegy a člena Muslimského bratrstva Muhammada Mursího.

 

Není pochyb o tom, že česká a egyptská politika, a to i přes mnohé změny, které v Egyptě probíhají od roku 2011, jsou si navzájem v mnoha ohledech velmi vzdálené. Přesto ale můžeme některé z

ajímavé paralely najít. Mnozí možná netuší, že jak české, tak egyptské politické strany a politický život mají kořeny v podobné době – tedy v druhé polovině 19. století. Také Egypt zažil v období po druhé světovbé válce, podobně jako Československo, dobu výrazného omezení politické soutěže. To ale nebylo u Egypta tak razantní, jako v komunistickém Československu.

Podívejme se ale na jednu zajímavou paralelu ze současnosti. Jak Egypt, tak Česká republika si v podobné době vybraly své vůbec první přímo zvolené hlavy státu – Miloše Zemana a Muhammada Mursího. A oba prezidenti posílení touto legitimitou začali poměrně záhy po svém zvolení přistupovat k ústavnímu sytému své země specifickým stylem, který se z dlouhodobého hlediska vývoje ústavnosti nemusí jevit jako nejšťastnější. Mursí se například pustil do velmi kontroverzní bitvy s egyptským ústavním soudem. 

A ani v mnoha dalších ohledech si nepočínal tak, jak by si zřejmě přáli někteří jeho voliči – především ti, kteří mu ve volbách raději dali přednost před Ahmadem Šafíkem, představitelem mubárakovského režimu, přestože jinak velkými stoupenci Muslimského bratrstva nebyli. Prezident Miloš Zeman je na svém postu poměrně krátce, přesto je zjevné, že začíná se svojí úřednickou vládou rozehrávat zvláštní a značně pozitivistickou hru, ve které není příliš místa pro jiné věci, než pro striktní literu Ústavy bez dalších souvislostí.

Vzhledem k charakteru ústavního práva je takový způsob výkladu ústavního pořádku s nadsázkou srovnatelný s doslovným výkladem Bible či Koránu, neboť lze říci, že v sekulárních demokraciích ústavy nahradily nejvyšší Boží zákon. Jistě, doslovný a velmi pozitivistický výklad je také jedním z možných způsobů interpretace, ale i sám Miloš Zeman si dovede představit omezenost tohoto přístupu například v případě Koránu. 

Pak je tu samozřejmě řada rozdílů. Demokratický zvolený Mohammed Mursí byl nedávno sesazen egyptskou armádou a je zadržován na neznámém místě. To se stalo za podpory Mursího oponentů z řad velmi znechucené části egyptské veřejnosti. Ta obecně v uplynulých letech ztratila obavy veřejně proti svým vládám a prezidentům protestovat. Dodávám, že neexistují přesné statistiky současné popularity Mursího – zcela jistě během svého krátkého prezidentství řadu stoupenců ztratil, ale stejně tak je možné, že mu jeho nedávné zatčení armádou v očích mnoha Egypťanů dodalo na „mučednictví“, a tedy i na popularitě.

Budoucnost Miloš Zemana v České republice bude s velkou pravděpodobností výrazně odlišná. Nic nenaznačuje, že by měl být Zeman sesazen naší armádou, zadržován na neznámém místě, to vše za halasné podpory voličů Karla Schwarzenberga. Ba spíše naopak – česká veřejnost je po roce 1989 poměrně letargická, uspokojená dosaženými výdobytky polistopadového dění a blahobytu. Výrazněji angažovaná je především na facebooku a v internetových debatách. Na veřejnosti je pak o ní slyšet hlavně v případě výrazných sportovních vítězství – ke kterým beztak již dlouhou dobu nedošlo – respektive lokálně v případě protestů u multietnických sídlišť. 

Přes všechny kontroverze kolem osob Miloše Zemana a Muhammada Mursího nelze opomenout, že jsou oba přímo zvolenými zástupci lidu s vysokou legitimitou. Z hlediska voleb jako jednoho z pilířů demokracie vyjadřují oba vůli občanů svých zemí zřejmě stále reprezentativněji, než jejich kultivovanější političtí oponenti, kteří by je měli v očích nemalé části Egypťanů i Čechů nahradit. U nás tuto alternativu ještě před nedávnem ztělesňoval Karel Schwarzenberg. V Egyptě jsou po Mursího sesazení požadavky „egyptských Karlovců“ částečně uspokojeny dosazením aristoratického gentlemana západního střihu Mohameda el-Baradeje do křesla dočasného vice-prezidenta. 

Určitě najdeme daleko více podobností mezi našimi „Karlovci“ a egyptskými „Baradejovci“, než mezi „Zemanovci“ a „Mursíovci“. Ti první jsou zřejmě více intelektuální, více se zajímají o hlubší souvislosti politiky jak doma, tak i ve světě a jsou také zřejmě odolnější vůči populistickým slibům i různým ideologiím. Oproti tomu „typický“ volič Miloše Zemana se od voliče Mohammeda Mursího a Muslimského bratrstva nepochybně velmi odlišuje – což zdaleka nesouvisí jen s postojem Mursíovců k Becherovce a alkoholickým nápojům obecně. 

Přesto názory skupin podobných „Karlovcům“ a „Baradejovcům“, jakkoliv mohou být jejich názory mnohým čtenářům tohoto média blízké, tvoří ve společnostech dnešního světa spíše názorovou menšinu, než většinu. K českému či egyptskému „obyčejnému člověku“ má zřejmě blíže Zeman a Mursí než Schwarzenberg a El-Baradej. Ti první více ztělesňují i to, co si jejich země na základě přání voličů „zasluhují“. Platónská „vláda filozofů – vzdělanců“ by byla Egyptu i České republice v mnoha ohledech prospěšnější. Skutečností však je, že principy moderního vládnutí z tohoto platónského pojetí nevychází a počítají s rovnoprávným hlasem VŠECH. Jednodušeji řečeno: hodnota hlasu českého a egyptského filozofa má stejnou váhu jako hlas brněnského či alexandrijského podnikatele v knihovnictví, stejnou jako hlas káhirského a pražského popeláře a též i stejnou jako hlas recidivisty z Mírova či radikálního islamisty podezřelého z teroristického útoku. 

Vyšlo na iHNed, 18. 7. 2013

Česko-egyptský novinář o současné situaci v Egyptě

Boj za lidská práva nezná diskriminaci na základě politické příslušnosti. Nejen členové Muslimského bratrstva (MB), ale i stoupenci dalších islamistických organizací včetně těch nejradikálnějších mají právo na korektní zacházení a jednání neporušující jejich lidská práva.

Včera došlo k politováníhodné události ve městě Mansúra v nilské Deltě. Byly zastřeleny čtyři ženy během demonstraci stoupenkyní exprezidenta Mursího. Osobně mám silné podezření na samotné MB, které čile spolupracuje s recividisty. Během střetů u sídla republikánských  gard před zhruba týdnem padlo 51 mužů. Vyšetřování ukázala, že sedm obětí bylo evidováno u policie jako nebezpečných recividistů, další byli členové MB i radikálních organizací se sklony k násilí či terorismu.(Dva týdny zpět jsem umístil na FB video usvědčující MB z vraždy občana ve snaze vše hodit na armádu). Přesto je třeba co nejobjektivněji vyšetřit obě krvavé události. Je třeba dodat, že za včerejší smrt čtyř žen v Egyptě může částečně i Ministerstvo vnitra, které včas nezasáhlo na obranu demonstrantů nebo jim nezajistilo dostatečné bezpečnostní krytí.

Lidská práva zadržených vysoce postavených vůdců MB mají podle stejného metru být respektována. Nic na tom nemění ani fakt, že drtivá část Egypťanů po jednoroční zkušenosti s islamistickou vládou považuje MB za téměř teroristickou organizaci.

V této souvislosti je možné uvažovat, pokud se ještě nestalo, o misi složené z AI a dalších mezinárodních lidskoprávních organizací, která by navštívila Egypt a na místě zjistila, zda jsou lidská práva zadržených členů MB a dalších islamistických organizací nějak porušována. Součástí mise by bylo i zjišťování okolností jejích zadržení. Nelze souhlasit s politickým zatýkáním. Je to protiprávní a protiústavní. Úřady musí prokázat, že příslušné osoby byly zatčeny na základě konkrétních podezření či obvinění při respektování právních kroků a ustanovení egyptského trestního řádu. Všiml jsem si více signálů, že by tato myšlenka (mise) nemusela setkat se zásadným odmítnutím ze strany Egypťanů. Pokud nejsou ničí práva porušována a vše proběhlo a probíhá v souladu se zákony, tak by taková mise naopak mohla pomoct Egypťanům, kteří hájí svou druhou revoluční vlnu proti teoriím o „vojenském spiknutí“.

Mince má však i druhou stranu. Jde o politické hrátky ze strany některých mezinárodních politiků. Ti totiž nevolají po zachování lidských práv zadržených, nežádají dodržování zákona při zadržování a obvinování podezřelých osob, nenabádají k jejích postavení před spravedlivé soudy, nýbrž rovnou chtějí pro ně svobodu. Například kancléřka Merkelová, která včera přišla se požadavkem na osvobození Mohammeda Mursího, i když politika německé vlády je mnohem vstřícnější než třeba ta americká vůči politické změně z 30 června, kterou já osobně nemohu nazvat jinak než revolucí. Pro Merkelovou bych možná našel polehčující okolnost v podobě oprávněných obav z mnohamilionové masy německých muslimů, kde salafisté a radikální islamisté mají nemalý vliv, ale v našich souvislosti není to nijak relevantní.

Zde je tedy velké riziko zneužívání klíčového tématu lidských práv pro politické účely. Západní a především americká politika, která hodně vsadila na tzv. umírněné MB, chce zachovat svého hráče ve hře. Může se hodit v budoucnosti. Za svou osobu mohu říct, že nemám nic proti pokračování MB ve hře, ale za jasně definovaných podmínek: zříci všech forem násilí páchaného přímo nebo prostřednictví spojenců z Džamaa Islámija a dalších radikálních organizací, urovnání právního postavení MB v rámci egyptských zákonů (MB je do dnešního dne tajnou organizací, která funguje mimo rámec egyptských zákonů a nemá jasně definovaný právní statut), provedení vnitřní ideové a ideologické reformy včetně distancování se od protiústavních praktik vedení, hrát podle společně definovaných pravidel a standardů demokracie… atd.

Jen pro informaci, několik dní před jeho sesazením revolucí z 30 června byl Mohammed Mursí spolu s dalšími 26 vysoce postavenými činiteli MB egyptským soudem shledáni vinni z dvou vážných trestních činů: útěk z vězení dne 26 ledna 2011, tedy den po vypuknutí revoluce proti Mubarakovi, a (klasifikováno podle platného egyptského práva) protistátního jednání páchaného za pomoci cizí strany, konkrétně organizací Hamas a Hizballáh, které 26. ledna aktivně pomohly vysvobodit Mursího a jeho soudruhy útokem na 11 egyptských věznic, což si vyžádalo několik životů dozorců i nepolitických vězňů. Útok dokonce uvolnil cestu z věznic celkem 26.000 odsouzeným, včetně těžkých zločinců, kteří dodnes terorizují egyptskou společnost.

Není třeba dodat, že Mursí a další činitelé sesazené vlády jsou podobně jako tenkrát Husní Mubarak podezřelí ze spáchání těžkých zločinů zabití demonstrantů a dalších protiústavních jednání.

Nedávno jsme tu v ČR s úžasem sledovali provokaci a snahu o agresi vůči romské menšině ze strany radikálních občanů v Českých Budějovicích. Ačkoliv všichni jsme dobře informováni o bolestech a slabinách integrace romského obyvatelstva v české společnosti, nemohli jsme považovat tvrdý zákrok české policie proti radikálům za porušování jejích lidských práv, když se ve skutečnosti jednalo o obranu lidských práv jiné skupiny občanů proti agresi. Egypťany nyní čeká boj s vlastním (vousatým) fašismem. Jsou odhodláni se v tomto boji angažovat bez ohledu na to, co si o tom myslí západní nebo třeba východní svět. Jde o jejich dennodenní bezpečnost a budoucí orientaci země jako státu právem patřícího do 21. století. Je nezbytné však, aby místní a mezinárodní lidskoprávní organizace bedlivě sledovaly dění v Egyptě a využívaly všech nástrojů k tomu, aby tento boj nebyl zneužit pro potlačování lidských svobod a práv či uzurpování větší části moci ať už armádou nebo jinými mocenskými centry či vlivnými uskupeními.

Národní usmíření Egypťanů je nezbytné. Mě však více než Muslimské bratrstvo, Džamaa Islámija, salafisté nebo džihadisté zajímá těch (podle aktuálních odhadů) 5-7 milionů (10-15%) egyptských voličů, kteří by především z ryzé lásky a horlivosti ke své víře nadále volili islamisty.

Yasser Daniel Reizk, 21. 7. 2013

Who are the Islamists in the Arab Spring?

Lecture at Conference "From Arab Spring to Democracy", 25. 1. 2013, The Diplomatic Academy of Vienna  

In the context of the Arab Spring the use of the term "Islamism" is very common. There is talk of replacing old and more or less authoritarian secular regimes in the Middle East, mainly in North Africa, by new political elites, often by "Islamists". Journalistic use of the term is almost excessive, and moreover, I am not always sure that journalists really always know what they are writing about. It is one of the reasons why the Western public is frightened by the term or, in better case, confused by it. After all, the Islamists are not just known as organizations and political parties which are beginning to dominate politics in the countries of the Arab Spring (Muslim Brotherhood, An-Nahda,...), but they are also known as radical followers of Al-Qaeda, various offshoots of Islamic Jihad, the Palestinian Hamas, the Lebanese Hezbollah, the Afghan Taliban, etc. Using the same term for these entities must necessarily negatively affect the public's view on what is happening in the Middle East and especially the consequences of the Arab Spring. It is well known that after the Arab Spring Islamists started to participate in mainstream politics, were successful in elections, and eventually won the battle for the presidency in some countries...

In my opinion, the whole concept of using the term "Islamism" in the general discourse is very vague and often confusing. It is trying to evoke a seemingly clear and unequivocal understanding of a concept which is in fact  very general - and also, in its generality and the different streams and concepts which represent it, it also has great internal dynamics. After all, even the Islamists of the period before the Arab Spring, who often worked in hiding, or at least in opposition to the ruling regime, do not have to always be the same as the Islamists who are represented in the parliaments and government coalitions in some Arab countries today, even if the two groups still carry the same name. The dynamics and ambiguity of the term “Islamism” are the most strikingly demonstrable on the dynamics and the ambiguity of the most famous formation of the Arab Spring: the Muslim Brotherhood in Egypt. Since 1928, when it was founded, it has undergone a number of developmental stages, radicalizations and moderations:

- The Muslim Brotherhood was established as a charitable and non-political organization and as an  alternative to the dysfunctional social system in Egypt. 

- Soon the Brotherhood started to be sharply politicized and radicalized because it had great popularity, and the regime started to be worried by it. The Brotherhood began to see itself as a political alternative and even began to organize assassinations of top officials of the State - that resulted in repressions against the Brotherhood and the departure of a number of its members into exile.

- Under President Nasser, after the overthrow of the Egyptian monarchy, there was a brief truce between the Brotherhood and the state, which was followed by another wave of repression and radicalization of the Brotherhood.

- Under President Sadat a gradual loosening of the repressions against the Brotherhood began, and this led to the secession of the radicals. The loosening continued under Mubarak, and during this time the Brotherhood started to be semi-legal. Nevertheless, it was able to maintain a certain aura of martyrdom and the opposition, which, coupled with the political apparatus which the Brothers were able to establish, proved to be a great advantage for it in the time of the Arab Spring.

In the context of contemporary world events and attempts at finding parallels between Islam and political radicalism, the term "Islamism" is even more vague than, for example, the term "Christian politics." After all, “protecting Christian values ​​through politics" could also have various colors, although it is largely known in the minds of Westerners as something at least "relatively constructive" in the sense of the Christian-democratic parties. Today, it is also not remembered so much that the Christian politics is not just Christian democracy but also its militant forms (the clerical fascism of Ustasha in Croatia during the Second World War, the conflict in Northern Ireland, Joseph Kony's "God's Army", etc.).

The very understanding of the term "Islamism" and its definition are very ambiguous, and thus the public in the West, the experts and the  Muslims themselves could all have different understandings of it. For the Western public the concept of “Islamism” has a mostly negative coloring. But the experts warn that the term is so complex and ambiguous that it is difficult for the public to correctly understand it. And Muslims often do not understand the concept the way we understand it at all, since the term "Islamism" is not a traditional Arabic term like, for example, the terms in the Qur'an, but a Western neologism. I do not want to attempt to create another definition of it. Yet I would like to try to point out at least two points which are found in many different definitions of Islamism: "the Islamic revivalism" and "politicization of Islam". But both of these terms could be conceived very differently and each could also have a different internal gradation:

- Revivalism of Islamic values: this means an "Islamic Reformation" with a similar logic to that which was seen in Christianity - a return to the true/original values ​​and to the purity of Islam. It can, of course, be interpreted in different ways - it can range from a literal to a symbolic return to the Islamic roots. In this revivalism, emphasis could be placed on strengthening the role of Shari'a law and on Muslim unity (i.e. the renewal of the spiritual and political unity of Muslims with the Caliphate as the ideal political system). Often the revivalism could be seen as purifying Islam of the various "sediments" which are considered to be alien and not originally Islamic - such as Sufism and Sufi rituals (hadra, zikr), or cults of saints and pilgrimages to their tombs. But relationship between Sufism and Islamism today is not so clear - even when some Islamist movements clearly reject Sufis, the other Islamist groups could have a mingling of Sufism and revivalism. For example, the Brotherhood's founder Hassan al-Banna was a Sufi.

- Perception of Islamism as a political project (political action) in the sense of the modern understanding of politics (to put it more simply, "political Islam", "politicized Islam", or "Islam as a political ideology," which can, for example, be promoted by Islamic political parties): This does not simply mean an "Islamic government" – Islamic governments existed from the very beginning of Islam with the existence of the Caliphate. It is rather a modern Islamic revival associated with politics – and it can include both parliamentary politics, on the one hand, and radicalism and terror, on the other. As was mentioned by the main spiritual leader of the Tunisian Islamists Rashid Ghannoushi, who returned to Tunisia from his exile of many years after the fall of Bin Ali, "Islam (in Tunisia) is ancient, but the Islamist movement, I mean the action to renew the comprehension of Islam. I also mean the action which began at the end of the 70´s and which calls for a return to the sources of Islam, far from the inherited myths and fixation on traditions." 

The search for other unifying characteristics of "Islamism" could continue and perhaps other additional common points of various definitions of the term could also be found. Here are two examples:

- Islamism is a defensive reaction to Western influence.

- Islamism is a response to "decadent" influences in Muslim societies - to nationalism, to ethnic, tribal, and political fragmentation, etc.).

But as I mentioned, I do not want to attempt to create another definition of Islamism, which would also be imperfect, like all the previous ones. It should also be clarified that the Islamic understanding of politics is very different from the Western concept. In the West there is a relatively clear separation between state and religion (even in cases where there is no overt separation of church and state). However, in traditional Muslim society, as in traditional Jewish society, there is no separation of secular and spiritual power – they  are intertwined into one. Due to the fragmentation of the Muslim world this was often an ideal situation rather than the real situation, but at the time of the Caliphate the unity existed and it is still an inspiration for today's followers of Islamism.

The followers of Islamism have in some respects a great advantage over other political forces – they do not need to define and adapt their political program. This is because everything (including the rules for politics) is in the Quran, the Hadith and other sacred texts. Also, "Islam is the solution" is a very popular slogan among Islamists. Of course, the situation is not as simple as it seems, because the interpretation of the Quran itself is not done not by Allah himself, but just by people – and the interpretations of various Islamist movements may be very different.

The term "Islamism" also does not reflect in any way how the mentioned values, the commitment to unity, etc. should be achieved. The spectrum is very wide: from participation in politics - e.g. through participation in elections and respecting the constitutionalism streaming from a secular constitution (but for the fundamentalist Muslims the only binding constitution is the Quran) and political competition – through the rejection of democracy as a means of promoting Islamic values ​​to radical anti-system activities which may be associated with the use of violence and terrorism. So if someone still persists in using the term "Islamism", he should make it at least slightly more accurate by using the terms "moderate Islamism" and "radical Islamism."

If we follow the blending of Islam and politics in the Middle East – not only during the Arab Spring, but during the past few decades, we can trace several different types of perception of Islamism:

(slide)

• Participative/legal (constructive, state-building) Islamist movements (e.g. Hizb an-Nahda in post-Ben Ali Tunisia, AKP in Turkey, the Muslim Brotherhood in Egypt, PJD in Morocco)  

• Radical Islamist/Jihadist movements – these use subversive and violent methods for gaining influence and dominance in politics in the Muslim World (e.g. Al-Qaeda in Islamic Maghreb, Islamic Jihad).

• Hybrid/sui-generis movements – these could combine social work, charity work, etc. together with violent methods (e.g. Hamas in Palestine, Hezbollah in Lebanon), they can use radical rhetoric without using violence (e.g. Hizb ut-Tahrir, some Wahhabi streams) or they could combine radicalism and social activity with ethnicity  – e.g. Taliban.

• Non-political Islamist movements such as some Sufi orders and some Salafis, as well as the movement Al-Adl wal Ihsan ("Justice and Charity", Morocco) and Tablighi Jamaat (an international Islamic missionary movement originating in India) – but is it still Islamism? It depends on the circumstances and the specific situation.

Particularly interesting is the last group - the so-called "apolitical Islamists" - which could actually be a contradictory term, because it is believed that one of the main elements of Islamism is at least some effort toward political action. As was already noted, many followers and leaders of Islamism came from apolitical Islamic movements. But those personalities went through intellectual developments and shifts. From this perspective, it is interesting to see the recent development of the attitudes of the Egyptian Salafists, who went directly from having apolitical attitudes before the Arab Spring to political participation. Their success and popularity in post-Mubarak Egypt are not as surprising as they might seem at first glance, though. The Mubarak regime supported the Salafists as competitors of the much stronger Muslim Brotherhood (using a "divide and conquer" strategy).

We could spend a lot of time developing our reflections on Islamism in the Arab Spring, but to close my speech, I really hope that I managed to at least indicate the complexity and pitfalls of using the term "Islamism", not only in the context of the Arab Spring. I believe that the blending of political and religious events in the Middle East should no longer be characterized by simplistic and vague concepts, and that it should be accepted or criticized in all of its complexity.

Marek Čejka

Rozhovor o situaci v Gaze a Izraeli

Vyšlo na iDnes, tázal se Jan Vaca

Může současný incident vyústit v pozemní invazi do Gazy?

To záleží na dalším vývoji konfliktu. Pro jistější informaci vás musím odkázat na Vrchní velitelství izraelské armády.

 

Má Hamás podporu mezi obyvatelstvem Gazy, nebo svou vládu udržuje jen silou?

Hamás má v pásmu Gazy velkou podporu nejen proto, že staví svoje image na boji proti Izraeli, ale i s ohledem na to, že se jedná o hnutí, které má poměrně výkonný sociální program a zajišťuje důležité životní potřeby řadě Palestincům v Gaze. Má však i rozsáhlý represivní aparát, který rovněž uplatňuje, kdykoliv uzná za vhodné. 

Hrozí podle vás, že by se do ozbrojeného střetu mohl zapojit Egypt, kde nyní vládne Muslimské bratrstvo? Nebo Egypt může naopak situaci uklidnit?

Jedna věc může být politická propaganda a druhá realita. Izrael má jednu z nejlepších armád světa, což Egypťané ví velice dobře, takže velmi pochybuji, že by egyptská vláda chtěla i v budoucnu s Izraelem opravdu reálně válčit v konvenčním konfliktu. Egypt ale určitě bude mít k Palestincům a zvláště ke Gaze jiný přístup než Mubarakova vláda a bude dávat najevo, že ne každý izraelský krok už jen mlčky přejde. Hraje taky roli, že Hamás se hlásí k odkazu Muslimského bratrstva, které dnes Egyptu spoluvládne. Tady je ale zase třeba mít na paměti, že Muslimské bratrstvo i Hamás se vyvíjely v průběhu uplynulých desetiletí odlišně a v dost rozdílných politických podmínkách. Některé vazby a vzájemné sympatie však mezi nimi  přetrvaly.   

Existuje vysvětlení, proč zrovna nyní ten konflikt vyeskaloval?

Zcela jednoznačné vysvětlení ani konkrétní incident nejsou nikde zmiňovány. Je však téměř jisté, že jak premiéru Netanjahuovi, tak Hamásu přinese současná eskalace politické body.    

 

Jaký efekt může střet mít na izraelské volby?

Jak už jsem naznačil, zhoršení bezpečnostní situace nahrává v Izraeli spíš méně kompromisním a tvrdším politikům. Vzpomeňme si na nástup Ariela Šarona do premiérského křesla, který velmi dobře využil ke svému vítězství právě vypuknutí druhé intifády v roce 2000. Tito politici jsou schopní svým voličům totiž předvést, že „ví, co dělat teroristy“. Bohužel často je tato jejich vědomost omezena jen na krátké období, nikoliv na dlouhodobou perspektivu.   

Projeví se na morálce obyvatel Izraele, že - byť zatím jen symbolicky - byl po více než 20 letech cílem Tel Aviv?

Když si vzpomenu, že si Izraelci dokázali poradit i v době sebevražedných atentátů (což jsem měl možnost zažít z vlastní zkušenosti), nemyslím si, že by je rakety Hamásu zase až tak rozhodily. Jistě, psychologicky to není příjemné, ale nemyslím si, že by kvůli tomu nějak měnili své životní návyky. Izraelci jsou v těchto věcech mnohem dál než my Evropané. To co by se u nás jevilo jako událost roku, je v Izraeli často považováno jen za naprosto rutinní záležitost. 

Jaký efekt může střet mít na setrvání šéfa palestinské samosprávy na Západním břehu Abbáse ve své pozici?

Pokud současná eskalace napětí posílí radikály nejen v Gaze, ale i na Západním břehu, tak to Abbásovi zkomplikuje situaci. To ale platí i pro zhoršení života u ostatních Palestinců, kteří si přejí klid a normálnější život a nechtějí řešit stále takové věci, jako jsou Hamás či Fatah. Takových Palestinců je stále hodně.   

Můžete srovnat současnou situaci se čtyři roky starou Operací Lité olovo?

To bude možné srovnávat až ve chvíli, pokud bude zahájena případná izraelská pozemní operace. Zatím bych tyto dvě akce nesrovnával.  

Má nynější vyhrocená situace nějakou souvislost s vojenským stavem Sýrie?

Tady bych nějaké zásadnější souvislosti příliš nehledal. Konflikt Izrael-Hamás byl vždy poněkud izolován od ostatních konfliktů na Blízkém východě, dokonce i do konfliktů které se odehrávaly mezi Izraelem a Palestinci na Západním břehu.

The Metamorphoses of the Egyptian Muslim Brotherhood

The North Africa Post

Posted by Marek Cejka on September 26, 2012

To comprehend the current role and position of the Muslim Brotherhood in Egypt, rather than focusing only on its present-day form and the general policies of this movement, we must take a closer look at the historical evolution of this organization. One will then realize that the Muslim Brotherhood is not an entity that could be easily defined and described and moreover, put into one clear-cut category – which is exactly what many current commentators tend to do.

Yet, it is this latter image of the Brotherhood that is so often highlighted by its opponents and, in general, by critics of the Arab Spring movement and its accompanying phenomenon, the rise of political Islam. During the reigns of Presidents Sadat and Mubarak, Muslim Brotherhood underwent significant changes and experienced shifts and splits. What’s more, there are even significant differences between the Muslim Brotherhood during the regimes of President Mubarak and the current President Mursi. Similarly, the offshoots of the Muslim Brotherhood in countries across the region outside Egypt are not interchangeable with the Egyptian Muslim Brotherhood and their policies are often independent from their Egyptian ‘mother organization’. In this context, probably the most frequently mentioned is Palestinian Hamas, which openly describes itself as an offshoot of the Muslim Brotherhood.

Since its founding by Hassan al-Banna in 1928, the Muslim Brotherhood has undergone a very dynamic development and many changes in its structure and tactics. Its radicalization or, conversely, moderation was largely a natural response to how it was dealt with by the particular Egyptian regime that was in power at that time. The Muslim Brotherhood initially operated as a charitable organization based on the principles of Islamic charity, as one of the main Islamic duties. It founded mosques, madrasah, hospitals, soup kitchens for the poor, and established youth organizations. The Brotherhood substituted the de facto dysfunctional social system of the Egyptian monarchy which was strongly supported by the British. With the increasing popularity of the Brotherhood – and proportionally with its growing political ambitions – the cleavage “Brotherhood vs. regime and its British protectors” emerged. This was also reflected in the II. World War when some members of the Brotherhood supported British enemies – the Axis Powers. But the biggest confrontation ensued in the late 1940s: after a series of violent anti-regime activities, during which Egyptian Prime Minister Nukrashi was assassinated, the Brotherhood was banned and its founder, Al-Banna, shot dead by an assassin in Cairo.

The Muslim Brotherhood logically supported the fall of the monarchy in 1952, but they were strongly against secular nationalism of the Nasserist regime. It was then that the Brotherhood also began to be covertly supported by the United States with the aim to turn it into a pillar of the Egyptian opposition to expanding Soviet influence. Nasser’s repression followed and the best-known trial was connected with the radical Egyptian Muslim Brotherhood ideologue Sayyid Qutb who was executed in 1966. While still languishing in prison, Qutb wrote the leading radical pamphlet “The Milestones” that has influenced generations of more radical members of the Brotherhood and other foreign Islamist extremists (rather than the mainstream of the Brotherhood, which completely disavowed the more violent principles of “Qutbism”).

In the era of President Sadat (1970–1981), the relations between the Brotherhood and the regime gradually improved, although the organization remained formally illegal. During Sadat’s reign, radical factions split from the Brotherhood, whereby one of them was implicated in the well-documented assassination of President Sadat to revenge for his peace treaty with Israel. The normalization of relations with the regime continued under President Mubarak when Brotherhood, though still formally an illegal organization, was accepted as an important force in Egyptian society that helped develop a range of social and economic activities. It advocated mainly for the promotion of Islamic values in the society and the fight against corruption. Under Mubarak, the Brotherhood could not operate independently as a political party, but it was tolerated on the list of other parties (such as the Wafd). However, Mubarak’s regime often used various discriminatory practices (not only) against Brotherhood candidates during the elections.

Despite the earlier mentioned tolerance towards the Muslim Brotherhood by Mubarak’s regime, the organization was still able to retain a certain aura of dissent. In contrast to the amorphous leadership behind the series of mass demonstrations against the regime and the absence of other strong political structures and leaders, the Brotherhood was very well prepared and had at its disposal a very well established political apparatus. The Brotherhood’s most successful political activities are connected with the outcome of the parliamentary elections in 2011/12 (though later canceled by the constitutional court) and with the election of Mohammed Mursi as Egypt’s new president in 2012. Whether he will be able to maintain the Brotherhood’s hitherto relatively moderate course in its policies and a relatively moderate political Islam is a question to which we do not know a definite answer. It can be only the people of Egypt who will decide what part the Muslim Brotherhood will play in Egypt’s development in the years to come.

Who is New Egyptian President Mohammed Mursi?

• Egypt president: Muslim Brotherhood's Mohammed Mursi (BBC)
• Who is Mohamed Morsi? (Al-Jazeera)
• Mixed messages from Israel as Islamist Morsi wins Egypt presidency (Haaretz)
• Mohammed Mursi neuer Präsident (F.A.Z.)
• Muslim Brotherhood-backed candidate Morsi wins Egyptian presidential election (FOX News)
• Egypt má prezidenta: Mursího z Muslimského bratrstva (Aktuálně)
• Mohammed Morsi (English Wikipedia) 
• Mohammed Mursí (Czech Wikipedia)

 

Mohammed Mursi in brief (BBC)
 - US-educated engineering professor; teaches at Zagazig University

 - Official slogan: "Our strength, in our unity"
 - Vision based on Muslim Brotherhood's "Renaissance Project"
 - Previously served in Brotherhood's Guidance Bureau; head of the Freedom & Justice Party
 - Independent MP from 2000-2005

Electoral map: Support of Mursi in %: 

Co přinese nový egyptský prezident? 

O zvolení nového egyptského prezidenta Mursího si můžeme myslet co chceme, jedna věc je však jasná: je to další výrazné odchýlení se od linie mubarakovského Egypta. A to zatím zřejmě nejvýznamnější, neboť nedávné (a velmi komplikované) parlamentní volby se budou po rozhodnutí ústavního soudu s velkou pravděpodobností opakovat. Nemám velkých pochyb o tom, že i za Mursího zůstane klíčovým hráčem v Egyptě armáda, přesto je tak výrazná změna na postu prezidenta reálně viditelným projevem celkové změny. I když už nebude prezident "superman" (což je termín, který použil sám Mursí), jako v éře Mubaraka a jeho předchůdců (jeho pravomoci byly na rozdíl od minulosti okleštěny ve prospěch armády, konkrétně Nejvyšší vojenské rady v čele s maršálem Tantáwím), je zjevné, že Mursí půjde armádě přece jen méně na ruku, než jeho oponent Ahmed Šafík. To může být pro demokracii v Egyptě v zásadě pozitivní. I z psychologického hlediska se jedná o velký rozdíl oproti tomu, než kdyby vyhrál Šafík, který je mnoha Egypťany považován přinejmenším za částečného pokračovatele Mubarakova režimu.

Umírnění islamisté vyhráli již volby v Tunisku, ale tato země není na rozdíl od Egypta považována za tak důležitou pro arabský svět i celý Blízký východ. Egypt byl vždy jedním z nejdůležitějších regionálních hráčů v této oblasti.

Nyní budou mít egyptští islamisté o příležitost více ukázat Egyptu i světu, jestli jsou skutečně schopní zkombinovat své hodnoty a vztah k náboženství s politickou odpovědností, moderním pojetím demokracie i s egyptskými mezinárodněprávními závazky.

Další měsíce ukážou, zda-li je Mursího vítězství výrazným krokem vpřed, či nikoliv. V případě pozitivního vývoje může být Egypt velká inspirace pro další země. Všechny možnosti jsou otevřené a zajímá-li nás osud Egypta a celého regionu, bedlivě sledujme další vývoj.

Další akce Baraky - v Brně o současném Egyptě

Proč egyptští islamisté nevyženou turisty a jen stěží pohřbí starověké mumie

Zajímavý rozhovor o roli islamistů v dnešním Egyptě s egyptsko-českým novinářem Danielem Reizkem v Lihovkách (26. 1. 2012).

Šaría v povolebním Egyptě

Sharia in post-electoral Egypt - some opinion about development on the field relationship between religion and politics in future Egypt.

S autorem hovořil Ondřej Formánek z Lidovek. Výběr z rozhorroru by se měl objevit v první novoroční barevné příloze Lihových novin.

1) Co stojí za úspěchem islamistů v prvním kole egyptských voleb? Je to tím, že jsou nejlépe zorganizováni a mají nejvíc peněz? Nebo tím, že si dlouhodobě budují popularitu sociální prací pro chudé? Nebo je prostě egyptská společnost v zásadě konzervativní a religiózní?

Je to podle mého názoru kombinace všech těchto faktorů. Islamisté, hlavně Muslimské bratrstvo, bylo desetiletí v opozici vůči egyptskému režimu, na druhou stranu se v éře prezidentů Sadata a Mubaraka Bratrstvo pomalu dostávalo do politiky na kandidátkách jiných stran či jako nezávislí kandidáti. Vybudovali tak politický aparát a zároveň si dokázali zachovat auru opozice a něčeho nezprofanovaného a nevyzkoušeného. Na rozdíl od různých sekulárních a liberálních stran nemusí islamisté nikdy složitě definovat svůj program, cíle a vymezovat se vůči něčemu. Islám (ač různě interpretovaný a různými způsoby zaváděný do politiky) je jejich velkou jistotou, kterou nemusí neustále před voliči obhajovat.

2) Jaký je postoj většiny egyptského obyvatelstva k právu šaría?

V případě osmdesátimiliónové země lze stěží zobecňovat. Je však jisté, že výrazná část Egypťanů má o šaríi jiné představy, než většina lidí na Západě. Šaría pro ně není zdaleka jen o přísných islámských fyzických trestech za zločiny, ale je to systém, který dává muslimovi velkou oporu v životě prakticky ve všech oblastech – přes rodinu, stravování, sexualitu až po obchodování a bankovnictví.

Tak jako patří halacha (židovské právo) k životu každého opravdu věřícího Žida, tak je tomu i se šaríou v případě každého správného muslima.

3) Přispěla k úspěchu islamistických stran také Nejvyšší rada ozbrojených sil (SCAF), která se v mnoha ohledech začala chovat podobně jako Mubarakův režim? Jinými slovy, volili Egypťané Muslimské bratrstvo a salafisty jako politické síly, které jediné se mohou postavit starým mocenským strukturám nebo jako strany, které přinesou islámské právo?

Nemyslím si, že by většina egyptských muslimů prahla po nějaké radikální islamizaci země. Dovedu si představit, že takové voliče můžeme najít mezi těmi, kteří hlasují pro salafisty, ale daleko méně jich bude u sympatizantů Muslimského bratrstva. Spíš se tak domnívám, že jde o tu první variantu.

4) Zatím jsem narazil na čtyři základní scénáře, jak by se mohla situace v Egyptě vyvíjet. Řekni mi, prosím, co si o nich myslíš:

• Parlament obsadí islamistické strany, ale vládnoucí generálové budou výsledky voleb ignorovat, třeba tím, že parlamentu omezí moc. Islamisté na to odpoví vyhlášením ozbrojeného odporu a nastane situace podobná Alžírsku na počátku 90. let.
  méně pravděpodobné
• Parlament obsadí islamistické strany a Egypt se vydá cestou Íránu - autokracii vystřídá systém s totalitními rysy postavený na náboženském fundamentalismu. méně pravděpodobné (btw. často zatracovaný íránský model vlády je technicky daleko demokratičtější, než systém vlády v Saúdské Arábii a v některých dalších velkých spojenců USA a Západu v muslimském světě)
• Parlament obsadí islamistické strany a Egypt půjde cestou Indonésie, kde po pádu Suharty také nejprve ovládli politiku islamisté, nebo Iráku, kde zvítězili sektáři. V obou případech byli během dalších voleb nahrazeni pragmatičtějšími, liberálnějšími stranami, které si lépe vedly v praktických věcech jako je boj s nezaměstnaností. Dojde k tomu o to spíš, že "Arabské jaro" odstartovala právě špatná ekonomická situace a Egypt nemá zásoby ropy, kterými by se mohl islámský režim snadno financovat, jako je tomu například v Íránu. více pravděpodobné
• Ať volby dopadnou jakkoli, u moci zůstane SCAF, která postoupí část vlivu v určitých oblastech islamistům. Islamisté si díky tomu udrží výhodnou roli mocné opoziční síly. více pravděpodobné – dovedu si představit nějaký politický obchod mezi armádou a islamisty

5) Jaký bude mít vítězství Muslimského bratrstva a Salafistů vliv na turistický ruch v Egyptě?

Vliv mít zřejmě v určitých oblastech bude, na stranu druhou i islamisté potřebují peníze a dobře ví, co pro Egypt turistický ruch znamená. Spíš si myslím, že islamizace může zkomplikovat život liberálnějším Egypťanům a Koptům, než zahraničním turistům, kteří budou mít ve svých resortech možná dražší, nebo hůře dostupný alkohol, ale jinak spíš nečekám nějaká drastická omezení.

6) Jakým způsobem ovlivní vývoj v Egyptě okolní země?

Egypt a hlavně Káhira jsou jedna z tradičních nejdůležitějších center arabského i muslimského světa – intelektuálně, politicky, nábožensky,.... Vliv Egypta je také umocněn velkou lidnatostí celé země a velkého demografického nárůstu. Takže vliv Egypta je už tradičně velmi důležitý a tato tendence bude spíš posilovat.

• Israel seeks relations with Egypt Islamists (December 2011)

Egyptské volby a triumf Muslimského bratrstva

Commentary about victory of the Muslim brotherhood in the first round of Egyptian elections 2011.

Pokládám za úspěch, že v situaci zvyšujícího se napětí v Egyptě první kolo (další budou následovat v průběhu prosince a ledna) parlamentních voleb vůbec uskutečnilo a že o ně Egypťané měli takový zájem (kolem 62%, i když se dříve odhadovalo ještě více). Předběžné výsledky mě zásadně nepřekvapily, vždyť se už dlouho obecně předpokládalo, že vítězem bude Muslimské bratrstvo.

Pravděpodobně ale nebude tak silné, aby bylo samo schopno vytvořit vládu, takže vznikne koalice. Samotné Bratrstvo prodělalo od svého vzniku v roce 1928 dynamický vývoj a z je ho řad vzešla jak řada radikálů, tak i umírněných politiků (od radikálního ideologa Sajjída Kutba, přes "arciteroristu" Usámu bin Ládina až po egyptské prezidenty Násira a Sadata).

V posledních desetiletích se Muslimské bratrstvo profiluje spíš umírněně, než fundamentalisticky a už dávno není militantním hnutím z 40.-60. let minulého století. Během Násirových represí bylo mnoho jeho radikálů popraveno a hnutí se pak v éře prezidenta Sadata víc odklonilo od násilí (to mělo mj. za následek odštěpení nespokojených radikálů a vznik nových skupin, jako např. Islámský džihád, který měl později na svědomí právě atentát na Sadata). 

Politická linie Bratrstva je dnes v kontextu islámského světa relativně umírněná. Za Mubaraka bylo Bratrstvo akceptováno v určitých ohledech jako důležitá síla v egyptské společnosti a mohlo vyvíjet řadu sociálních a ekonomických aktivit. Kandidáti Bratrstva mohli dokonce i kandidovat na listinách jiných stran (např. strany Wafd), resp. jako nezávislí kandidáti. Mubarak ale často používal ve „volbách“ různé diskriminační praktiky (nejen) vůči kandidátům islamistů. Doufejme, že relativně umírněný politický kurs Muslimského bratrstva bude v Egyptě pokračovat i poté, co po volbách v zemi převezme daleko větší politickou zodpovědnost než kdy dříve.

- publikovano také na mém blogu na iHNed
- viz také odpovědi (M.Č., O. Vondruška, T. Raděj) na stejné téma na blogu iDnes

Viz také/See also:

• Islamists, elections and the Arab spring (The Economist) 
• Israel and Islamists (The Economist)

Muslimské bratrstvo v Egyptě

O minulosti a současnosti významné nábožensko-politické síly v dnešním Egyptě viz článek Ondřeje Formánka z 25. února t. r. v příloze Lihových novin

Dotazy a odpovědi:

1. Kdy začalo Muslimské bratrstvo v Egyptě provozovat charitativní činnnost? Jaké má podoby?

S charitou začalo Muslimské bratrstvo v době, kdy ho Hasan al-Banná založil, tedy v roce 1928. Vycházelo mj. z principů muslimské charity jakožto jedné z hlavní povinnosti muslimů. Zakládalo mešity, madrasy (islámské školy), nemocnice, klubovny pro mládež (jistá podoba se skautingem), vývařovny pro chudé,...

2. V necelý rok staré reportáži BBC hovoří reportér s doktorem z nemocnice, která je na Bratrstvo napojená, všeobecně se o tom ví - nemocnice je lacinější a oblíbenější - a doktor se tím vůbec netají ani v rozhovoru. Jak je možné, že tohle Mubarak toleroval?

Muslimské bratrstvo dnes není Muslimským bratrstvem z dob krále Farúka či prezidenta Násira. Prošlo vývojem a změnami. Jeho politická linie je v kontextu islámského světa dnes relativně umírněná (také proto se z něj v průběhu moderních egyptských dějin odštěpila řada radikálů). Za Mubaraka bylo MB akceptováno v určitých ohledech jako důležitá síla v egyptské společnosti a mohlo vyvíjet řadu sociálních a ekonomických aktivit.

3. Jak mohl Mubarak tolerovat nezávislé kandidáty, kteří patřili k Muslimskému bratrstvu, a kandidovali do parlamentních voleb? Proč mu stačilo, že se k Bratrstvu nebudou otevřeně hlásit?

To souvisí s předešlou odpovědí a s tím, že MB je v posledních desetiletích relativně umírněné a nestavělo se destruktivně k egyptskému establishmentu. MB však nemohlo za Mubaraka působit samostatně jako politická strana. Bylo však tolerováno – např. kandidáti MB na kandidátkách jiných stran (např. strany Wafd), resp. jako nezávislí kandidáti. Mubarak ale často používal ve „volbách“ různé diskriminační praktiky (nejen) vůči kandidátům MB.

4. Nemá dnes Bratrstvo trošku problém s vlastní identitou (zda bojuje za Šaríu nebo za pluralitu názorových i náboženských proudů, zda bojovat násilím nebo ne, zda válčit s Izraelem nebo ne...) a nechybí mu k tomu, aby se stalo politickou stranou, nějaký ucelený politický program, který by byl širší než "Islám je odpověď" a "ženy noste šátek"?

Jistá vágnost islámských hnutí souvisí s decentralizovaností sunnitského islámu jako takového. Muslimské bratrstvo je ale v každém případě jednou z nejvýznamnějších sociálních a politických sil v dnešním Egyptě s řadou konkrétních výsledků (právě ty různé nemocnice, charity, školy, fondy, podniky,...) a je známé, že je daleko méně zkorumpované než stále existující egyptský režim (byť bez Mubaraka). Několik posledních desetiletí se MB chovalo poměrně konstruktivně a státotvorně. Těžko ale uslyšíme od jeho představitelů chválu na Izrael. Na druhou stranu dnes na Blízkém východě všichni dobře ví, co to znamená válčit s Izraelem. A doufám, že i vůdcové MB jsou natolik inteligentní, aby si to uvědomili.

5. Jaká bude podle Tebe role Bratrstva v Egyptě v nejbližší budoucnosti?

To dnes neví přesně nikdo a závisí to na vývoji situace. Předpokládám ale, že role MB bude vyšší než za Mubaraka, ale zase bych jeho roli a popularitu nepřeceňoval v tom ohledu, že by měl v Egyptě vzniknout teokratický stát.