Vývoj Hamásu - cyklus přednášek (1. a 2. díl)

2. díl (19. 4. 2024)  

Struktura druhého dílu: 

- Vznik Hamásu v r. 1987 během první intifády

- Vývoj Hamásu v době mírového procesu (90. léta) 

- Vývoj Hamásu v době druhé intifády (po r. 2000)

- Struktura hnutí - militantní, sociální a politické křídlo

1. díl (11. 2. 2024):

- Kontext vzniku Hamásu 

- Muslimské bratrstvo v Egyptě a dalších částech islámského světa 

- Co je to islamismus 

- Proč Západ dříve podporoval islamisty 

- Osobní zkušenost s násilím ze strany Hamásu

Hamás v sobě spojuje palestinský nacionalismus a radikální islamismus (rozhovor pro pořad Hergot!)

Pozvání do Hergot!u přijal docent Marek Čejka – politolog, právník, odborník na Blízký východ, především pak na izraelsko-palestinský konflikt. Mluvili jsme spolu o aktuálním dění v pásmu Gazy, kde probíhá vojenská operace izraelského státu v reakci na teroristický útok hnutí Hamás. Čejka mimo jiné vysvětluje, odkud se Hamás vzal, jaké je jeho náboženské pozadí a koho spirituálně reprezentuje.

Hamás v sobě, podle Čejky, spojuje palestinský nacionalismus a radikální islamismus. Ovšem ne ten pramenící z doktrín teroristických skupin, jako je Al Káida nebo pozdější Islámský stát. „Jedná se spíše o zradikalizovanou frakci Muslimského bratrstva,“ vysvětluje v Hergot!u.

Muslimské bratrstvo vzniklo ve 20. letech 20. století v Egyptě. Poté se jeho myšlenky rozšířily také do dalších zemí muslimského světa. Ve své původní podstatě to byla islámská charita, která se postupně politizovala, a to i s přihlédnutím k místní situaci. Někde se z něj stalo běžné politické hnutí. V zemích, kde byli Muslimští bratři perzekvováni, docházelo k jejich radikalizaci.

Podobné to bylo s Hamásem v Gaze. „Hamás vznikl v podstatě v kontextu velmi brutálního a velmi dlouho se táhnoucího konfliktu,“ dodává Čejka.

Jak se Hamás dostal k moci? V čem si je podobný s Islámským státem? Kdo jsou přední představitelé Hamásu? Jakou funkci mají v Gaze? 

                                                    Link na rozhovor najdete zde 

Autoři: Petr Wagner, Fatima Rahimi

----------------

Ještě více k dění na Blízkém východě od autora se můžete dozvědět na portálu Herohero!

Hlava XXII. v Gaze aneb jak Izrael vždy skončí jako nejlepší přítel Hamásu

Pohled izraelského novináře na vztahy mezi Izraelem a Hamásem v širším historickém a politickém kontextu. 

Originál: Catch-22 in Gaza: How Israel always winds up as Hamas’ best friend 

Autor: Chemi Shalev

14. července 2014, Haaretz

Překlad: Marek Čejka

V přírodě existují tři hlavní typy symbiózy: mutualismus, ve kterém mají obě strany prospěch; komensalismus, v němž jedna strana získá výhodu a druhá není poškozena; a parazitismus, ve kterém se jedna strana živí na úkor strany druhé. V neklidných, agresivních, ale přesto symbiotických vztazích mezi Izraelem a Hamásem byly pozorovány všechny tři typy.

Byl to Izrael, který dovolil šejchu Ahmadu Jásínovi (dlouholetý duchovní vůdce Hamásu a hlavní teolog a obhajitel jeho teroristických metod - pozn. překl.) sjednotit a povzbudit samostatné větve Muslimského bratrstva na Západním břehu a v Gaze v době po Šestidenní válce. Byl to Izrael, který viděl v Jásínovi v sedmdesátých letech neškodného duchovního vůdce a nechal ho vytvořit náboženské, sociální a organizační základy jako protiváhu k sekulárnímu nacionalismu OOP. Byl to tehdejší ministr obrany Jicchak Rabin, který se nejen setkal s představiteli Hamásu, ale také „přehlédl“ jeho formální založení, několik dní po vypuknutí první intifády, kdy se Izrael domníval, že by to mohlo rozdělit znepřátelené palestinské frakce, které by pak mohl ovládnout.

A Izrael byl stejně tak efektivní při podpoře Hamásu, i když se ho zároveň snažil zničit. Byla to Rabinova deportace 415 členů Hamásu v roce 1992 do jižního Libanonu, která sjednotila vedení tohoto hnutí, přinesla mu mezinárodní pozornost a dostala ho do přímého vlivu džihádistického mučednictví Hizballáhu, jenž se stal jeho sebevražednou značkou. Byl to zpackaný pokus o atentát Mossadu v Ammánu v roce 1997, který katapultoval Chálida Mišála (současný exilový vůdce Hamásu - pozn. překl.) na palestinské výsluní a umožnil návrat Jásína do Gazy jako hrdiny (Šejch Jásín si odpykával doživotní trest v izraelské věznici, přičemž jedním z důsledků nezdařeného atentátu bylo, že ho pod tlakem Jordánska musel Izrael propustit - pozn. překl.). A bylo to rozhodnutí Ariela Šarona nekonzultovat opuštění pásma Gazy v roce 2005 s OOP, což umožnilo Hamásu vyhrát volby v roce 2006 – pod laskavým patronátem George W. Bushe – aby následně vše zase vzalo násilný konec.

A vztahy nikdy nebyly jednoduché či jednostranné. Šimon Peres schválil v roce 1996 atentát na "inženýra" Jahjá Abú Ajjáše, který zahájil další vlnu smrtících sebevražedných útoků Hamásu, jež připravily pozoruhodné vítězství Benjamina Netanjahua ve volbách v květnu 1996. Netanjahu pak následně svedl dohody z Osla na scestí a znepřátelil si palestinské veřejné mínění, čímž posílil Hamás v klíčovém okamžiku vztahu s jeho novým úhlavním arci-nepřítelem, Palestinskou samosprávou.

Totéž lze říci o operaci „Letní deště“, kterou Izrael zahájil v roce 2006 ve snaze najít uneseného vojáka Gilada Šalita. Ta ve skutečnosti dosáhla opačného efektu: zvýšila cenu za jeho propuštění a upevnila pozici Hamásu v tomto procesu. Ze stejného důvodu výměna Šalita v říjnu 2011 za 1027 palestinských vězňů přinesla nejen převrat Hamásu a ztrátu tváře Fatahu, ale byla také přínosem pro Netanjahua: Jeho popularita stoupala, zatímco protesty proti jeho sociální politice ustoupily ve vědomí veřejnosti do pozadí.

Zdá se, že (současná) operace „Ochranné ostří“ sleduje přesně ten stejný vzor. Před únosem tří mladíků blízko Hebronu byl Hamás na historickém minimu popularity, ostrakizovaný a izolovaný v důsledku změn v Egyptě a občanské války v Sýrii. Podobně jako podpis Dohody z Osla zachránil svého času OOP od ostrakizace za podporu Iráku ve válce v Perském zálivu v roce 1991, masivní izraelská reakce na únos a sprchu raket odpalovaných ne-hamásnickými radikály navrátila dnes Hamás do středu pozornosti, ze kterého byl teprve nedávno vypuzen. Izraelské bombové nálety na Gazu a oběti mezi civilním obyvatelstvem upevnily Hamás opět jako „hlavní pilíř odporu proti sionistickému zlu“ a daly mu skvělou šanci hrát tvrdou hru v dalším úsilí amerického ministra zahraničí Johna Kerryho zprostředkovat příměří.

Na rozdíl od toho, co nedávno prohlásili izraelští mluvčí v posledních dnech – snad aby přesvědčili sami sebe – ani příměří a ani omezené pozemní operace Hamás neoslabí ani neponíží, ale spíše posílí a postaví do vítězné pozice – tedy alespoň v logice norem, kde slabost je síla a smrt nevinných ho jen učiní silnějším. Jedinou možností jak se vyhnout takové situaci by bylo, kdyby se Izrael rozhodl „useknout hadovi hlavu" tím, že odstraní vojenské a politické vedení Hamásu úplně, jako navrhovali někteří, včetně bývalého ministra obrany Šaula Mofaze. Netanjahu se však zdráhá provést takový náročný a drahý podnik, který by si vyžádal řadu izraelských životů a dostal by Izrael pod ještě silnější mezinárodní tlak než dosud.

Kdyby byl Netanjahu více ambiciózní, zváží předání Gazy bez Hamásu palestinskému prezidentu Mahmúdu Abbásovi, avšak takový odvážný a riskantní krok by - a to i v případě úspěchu, pravděpodobně zvýšil tlak na Netanjahua k dosažení dvoustátního řešení, což by však jeho pozici oslabilo. Bez tohoto kroku by byly vyhlídky Gazy bez Hamásu značně deprimující - buď by izraelská armáda musela znovu sáhnout k okupaci, nebo by se Gaza propadla do chaosu a násilí gangů a milicí typu ISIS.

I ty nejlépe připravené plány lovu  myší neskončí často podle našich představ, jak napsal svého času básník Robert Burns. Avšak v antagonistických vztazích mezi Izraelem a Hamásem může být nahrazeno „často“ za „vždy“: Zákon nezamýšlených důsledků se v tomto případě stane axiomem. Není třeba obviňovat obsedantní konspirační teoretiky, kteří vyvozují, že taková série není nahodilá, a kteří jsou přesvědčeni, že Izrael a Hamás opětovně spolupracují na machiavelistickém plánu, ve kterém se obě strany neustále učí lépe chodit – a to ke vzájemnému prospěchu.

  

Další články o kontextu vztahů mezi Izraelem a Hamásem: 

• Izraelská podpora vznikajícímu Hamásu byla velkou chybou, říká izraelský odborník
• Zahánět čerta luciferem - USA, Izrael a nekonzistentní postoj Západu k radikálním islamistům

How Israel helped to Spawn Hamas - Izraelská podpora vznikajícímu Hamásu byla velkou chybou, říká izraelský odborník

Link to article from Andrew Higgins, Wall Street Journal ( 24. 1. 2009)
"Hamas, to my great regret, is Israel's creation," says Mr. Cohen, a Tunisian-born Jew who worked in Gaza for more than two decades. Responsible for religious affairs in the region until 1994, Mr. Cohen watched the Islamist movement take shape, muscle aside secular Palestinian rivals and then morph into what is today Hamas, a militant group that is sworn to Israel's destruction.

Izraelští odborníci připomínají, že izraelská podpora formujícímu se Hamásu a šejchu Jásínovi v 70. letech byla velkou chybou. Podobně jako USA považovalo v 80. letech afghánské radikální islamisty za své spojence v boji proti komunismu, Izrael viděl v Hamásu velkého konkurenta Arafatova Fatahu. Mnozí z mudžáhidínů v Afghánistánu přitom již během války proti Sovětům připravovali vznik Al-Káidy. Brigádní generál Jicchak Segev vzpomíná, že "náš arcinepřítel byl tehdy Fatah" a šejch Jásín byl "stoprocentně mírumílovný". Avner Cohen, který pracoval na izraelském ministerstvu pro náboženské záležitosti, odbor pásma Gazy, zaslechl mnohá varování od tradičních islámských kleriků v Gaze na sdresu šejcha Jásína. Říkali: "Držte se od něj, je to nebezpečný člověk, za 20-30 let budete mít velké problémy". "Klerik měl pravdu", konstatuje Cohen. Celý článek z Wall Street Journal najdete zde.