Příběh amerických muslimů

A story of the American Muslims. A brief overview of the history and development of the US Muslim community since 1776, through age of slavery, emancipation, developments in 20th century (such as increased Muslim immigration since 1965) until era after 9/11 and election of Trump.

Další ze série článků "Po stopách americké tolerance a nenávisti" (2.)
Vyšlo v časopise Dotyk.

1. Díl (Úvod a protestantské kořeny USA)
3. Díl (Američtí katolíci a antikatolicismus v USA)
4. Díl (Američtí židé)

V prvním ze série článků jsem se věnoval skutečnosti, že náboženský vývoj Evropy a USA se v mnoha ohledech odlišoval. V době kdy se rodily Spojené státy, Evropu stále svíraly slábnoucí absolutistické monarchie. Také etablované církve i papežská moc se pokoušely zachovat si své postavení. Nově vzniklé Spojené státy však staré evropské pořádky – ztělesněné monarchiemi, šlechtou a státními církvemi – odmítly a v roce 1776 se ustavily na značně progresivnějších základech republikanismu a náboženské svobody.

Amerika se začala považovat za výjimečnou zemi, což bylo do jisté míry oprávněné, avšak měla i své stinné stránky, mj. otrokářství. To také velkou měrou přispělo v roce 1860 k vypuknutí občanské války Severu proti Jihu. Kromě zrušení otroctví a řady dalších změn narušila i politickou a společenskou hegemonii bílých protestantů.

Duch ústavou zaručené náboženské svobody také postupně stále více otevíral prostor nejen jiným odnožím křesťanství (hlavně katolíkům, které řada amerických protestantů hluboce nenáviděla), ale i lidem bez konkrétní víry – a v neposlední řadě též jiným náboženstvím. V Americe postupně nacházela útočiště i řada stoupenců judaismu, buddhismu či islámu.

Kdo jsou američtí muslimové? 

Ramadánová bohoslužba, Kansas City.

Islám nepatří mezi největší náboženská společenství v USA. Muslimové představují jen kolem jednoho procenta obyvatelstva, tedy méně než tři a půl milionu Američanů z celkového počtu. Zároveň jsou ale velmi dynamicky se rozvíjející komunitou, která má daleko k nějaké monolitičnosti. Mají kořeny v nejrůznějších částech světa: nejvíc jich pochází z jihovýchodní Asie (35 %); na druhém a třetím místě jsou se shodnými 25 % muslimští Arabové a Afroameričané. Zbylých 15 % představují další muslimská etnika jako Turci, Kurdové, Albánci, Bosňáci, čínští muslimové, ale třeba i bílí američtí konvertité.

Podobně, jako se americká křesťanská komunita historickým vývojem odlišuje od evropské, je to podobné i u amerických muslimů. Americká společnost je z podstatné části složená z přistěhovalců, což u Evropy zdaleka neplatí. Těsné sousedství Evropy s regionem Blízkého východu, kde islám převládá, a rovněž fakt, že se řada evropských území ocitla na dlouhou dobu pod nadvládou Osmanské říše, nejvíc odlišuje evropské muslimy od amerických. 

Nejde ale zdaleka jen o muslimskou historii Balkánu. USA nikdy neměly – na rozdíl od evropských mocností, jako byly Británie, Nizozemsko či Francie – žádné muslimské kolonie. Na jejich území se tak nevytvořily žádné koloniální ani postkoloniální vazby s muslimským světem.

V období po druhé světové válce (kdy mj. proběhla i zásadní etapa dekolonizace) se do Evropy dostávali hlavně muslimové, kteří tam přicestovali jako levná pracovní síla podílející se na rekonstrukci poválečné západní Evropy. V podobném čase do USA imigrovaly spíše vzdělanější vrstvy lidí než manuální pracovníci.

Muslimové také nebyli v rámci poválečných imigračních komunit do USA nejpočetnější náboženskou skupinou – tou byli hlavně latinskoameričtí katolíci. Stali se tak jen jednou z mnoha náboženských komunit v už tak velmi rozmanité společnosti, ve které měl takřka každý nějaké imigrantské kořeny.

Jeffersonův Korán

Na muslimském knižním veletrhu, Detroit. 

První kontakty mezi Spojenými státy a islámským světem jdou až k samotným počátkům americké nezávislosti. Muslimský sultanát Maroko se totiž v roce 1777 stal vůbec prvním státem, který nezávislé USA uznal. Z této doby se také dochovala korespondence mezi Georgem Washingtonem a marockým sultánem Muhammadem III.

O islám a arabštinu se také velmi zajímal Thomas Jefferson, jehož vlastní výtisk Koránu se zachoval v knihovně Kongresu. Právě na něj také v roce 2006 přísahal – podobně jako křesťanští kongresmani přísahají na Bibli –  vůbec první muslimský kongresman Keith Ellison. Thomas  Jefferson je známý také tím, že v roce 1805 uspořádal v Bílém domě slavnostní iftár (ramadánovou večeři) pro tuniského velvyslance, což se stalo později na tomto místě tradicí.

V 19. století se ale muslimové dostávali do Ameriky většinou méně slavnostně: hlavně jako afričtí otroci. Historikové uvádí, že až 30 % z nich byli muslimové, avšak jejich náboženství bylo v následném otroctví většinou potlačeno.

U Afroameričanů se znovu vynořilo až o mnoho desetiletí později, když v roce 1930 vzniklo hlavně mezi potomky bývalých černých otroků náboženské hnutí zvané „Národ islámu“ (The Nation of Islam). Nešlo v pravém slova smyslu o islám, ale spíš o rozporuplnou sektu přejímající určité aspekty muslimské víry a křesťanství.

Američtí muslimové ve 20. století  

 Malcolm X., svého času
jedna z hlavních osobností
"The Nation of Islam".

Po otrocích z první poloviny 19. století přišla větší komunita muslimů na americké území až na přelomu 19. a 20. století, kdy USA začaly přijímat velké počty ekonomických imigrantů. Z toho období také pocházejí první americké mešity. Hodně muslimů se tehdy usídlilo v oblasti Detroitu, kde se dynamicky rozvíjel automobilový průmysl.

Mnoho z příchozích muslimů, hlavně Arabů, pocházelo z území tehdejší mnohonárodnostní Osmanské říše – hlavně z teritoria dnešního Iráku, Sýrie a rovněž z Izraele a Palestiny. Zdaleka ne všichni arabští imigranti ale byli muslimského vyznání. Výrazná část z nich – a obzvláště pak ti, kteří přišli z území dnešního Libanonu – byli arabští křesťané.   

Zdaleka největší přistěhovalecká vlna z muslimských zemí započala ve Spojených státech ve volebním období prezidenta Johnsona v 60. letech minulého století. Přijetím Hart-Cellerova zákona v roce 1965 totiž došlo k uvolnění imigračních a etnických kvót a americká společnost se začala rychle proměňovat.

USA tehdy otevřely brány hlavně vzdělaným lidem a odborníkům ze zemí třetího světa. Z těchto generací muslimských přistěhovalců pochází například laureát Nobelovy ceny za chemii Ahmed Zewail, známý politický komentátor Fareed Zakaria či významná aktivistka a novinářka Mona Eltahawy. Další světoznámí američtí muslimové jako boxeři Muhammad Ali a Mike Tyson či rapper Ice Cube, nepocházeli z přistěhovaleckých rodin, ale k islámu během svého života konvertovali. Někteří z nich se k němu dostali přes zmiňované hnutí „Národ islámu“.

Nejvíc amerických muslimů dnes sice žije v městských aglomeracích ve státech New York a Kalifornie, ale velmi vysoký počet se usadil v tradičně křesťansky konzervativním Texasu. Tam dnes existuje více než 300 mešit.

Celkově se američtí muslimové stali poměrně úspěšnou částí americké společnosti. Za jednolitou komunitu je ale až donedávna označit příliš nešlo. Velmi sjednocovat je začalo až vnitropolitické dění v USA v uplynulých dvou desetiletích.

Cesta k 11. září

Přednáška o současném americkém islámu
na Hartford Seminary v Connecticutu.

Příběh amerických muslimů jako integrované komunity by mohl být téměř idylický, nebýt dění na Blízkém východě. Americké diplomatické, ekonomické a vojenské angažmá v tomto regionu má kořeny hluboko ve studené válce, přičemž spojenectví se zeměmi jako Saúdská Arábie jde dokonce ještě do předválečných dob.

Američané si v druhé polovině 20. století vytvořili spojence a zároveň i nepřátele v řadě muslimských zemí. Došlo také ke zvláštnímu paradoxu, kdy na sklonku studené války někteří islámští fundamentalisté velmi pomohli americkým zájmům při porážce Sovětského svazu v Afghánistánu, aby se z nich následně stali členové al-Káidy...

Samotný islámský radikalismus a fundamentalismus se přímo na americkém území začal objevovat už v dekádě před 11. září 2001. Málokdo ho ale tehdy dával do nějaké hlubší spojitosti s americkými muslimy. Pachatelé islamistických útoků v té době totiž byli hlavně radikálové z blízkovýchodních zemí. I samotné útoky na Světové obchodní centrum (WTC) v roce 2001 byly zorganizovány především občany blízkovýchodních států, hlavně Saúdské Arábie.

Přestože se neobjevila žádná spojitost mezi americkými vyznavači islámu a pachateli útoků na WTC, na americké muslimy tehdy dolehl ze strany mnoha jejich spoluobčanů stín kolektivního podezření. Naopak u muslimů propukla po 11. září nervozita, obavy a pocit nespravedlnosti, neboť v době po útocích začala být řada z nich konfrontována s předsudky, se kterými se do té doby v Americe nesetkali.

V některých částech americké společnosti dokonce přerostla obava z islámu až v hysterii, k čemuž notně přispělo i velmi tendenční pokrytí problematiky řadou médií. Toho všeho začali využívat nejen političtí populisté, ale i různí ultrakonzervativci, nezřídka propojení s různými křesťanskými církvemi.

Muslimové coby téma volební kampaně      

Řada amerických muslimů
podpořila nejdříve Bernie Sanderse
a následně Hillary Clintonovou. 

Téma islámu a amerických muslimů ostatně velmi výrazně a tvrdě rezonovalo i ve volebních kampaních Hillary Clintonové a Donalda Trumpa. Zatímco Clintonová se snažila být v těchto záležitostech smířlivá, Trump dokonce pohrozil zákazem muslimské imigrace a deportacemi.

Přes zmiňovanou mediální hysterii však v USA – až na izolované případy – do dnešních dnů žádné masové protimuslimské nepokoje nepropukly. Jak se bude v tomto ohledu vyvíjet situace v prezidentském období Donalda Trumpa nelze dnes zcela jednoznačně předjímat.

Je však dost pravděpodobné, že Trump bude nucen v nejvyšší politické funkci poněkud slevit ze svého volebního populismu. Mohl by tomu nahrávat i fakt, že jistá malá část amerických muslimů ho v kampani podpořila. Naprostá většina Američanů muslimského vyznání však hlasovala pro jeho oponentku – podobně jako to učinili i američtí židé a příslušníci mnoha dalších náboženských a etnických menšin.  

Pro komplexnost obrazu amerických muslimů je třeba zmínit, že v době po 11. září 2001 se v USA objevilo několik vážnějších teroristických útoků spojovaných s radikálním islámem. Za všechny jmenujme bombový útok na bostonský maraton v roce 2013 či letošní červnový útok na gay-klub ve floridském Orlandu.

U těchto i několika dalších případů se ale jednalo spíše o „osamělé vlky“ bez hlubšího teroristického zázemí. Radikalizace pachatelů souvisela i s jejich osobními problémy, případně měla rouška radikálního islamismu přispět k zviditelnění jejich činů. Prakticky všechny americké muslimské komunity také tyto zločiny rezolutně odsoudily. Strach z muslimů v některých částech americké společnosti však ještě více posílil a možná i jistou měrou přispěl k Trumpovu volebnímu vítězství.

Jak žijí američtí muslimové dnes 

Muslimští hipsteři, Detroit. 

...Z amplionů se ozve zpěv prvního verše z Koránu, súra Al-Fátiha. Několik tisíc lidí ve velké hale, mužů i žen, oddělených do dvou velkých skupin, padne čelem k zemi a začne provádět tradiční rituál muslimské modlitby. Celý obřad trvá asi hodinu. Na jeho závěr promluví také starosta města a zpívá se státní hymna. Když obřad skončí, lidé se navzájem loučí, objímají a vystrojeni do svých nejlepších oděvů odchází oslavit hostinou konec muslimského postního měsíce ramadánu ...

Výjev z dnešní Káhiry či Ammánu? Nikoliv. Toho všeho jsem byl nedávno svědkem v Kansas City, v „kraji kovbojů“, na pomezí států Missouri a Kansas v hlubokém nitru Spojených států.

V rámci Fulbrightova stipendia jsem měl velkou část roku 2014 možnost komunity amerických muslimů zkoumat, vést rozhovory s americkými imámy (podobně tak i s židovskými rabíny) a zjišťovat, jaký je jejich život a politické postoje.

Naprostá většina muslimů, se kterými jsem se v Americe setkal, hodnotila svou životní zkušenost v USA velmi pozitivně, a to i s ohledem na atmosféru po 11. září 2001. Většina z imámů se domnívala, že strach z muslimů je v Americe spíš uměle vyvoláván určitými skupinami a existuje hlavně v některých médiích a na sociálních sítích, než v běžném životě.

Omer Badžwa
z Yale University.

Ze stovek amerických muslimů, se kterými jsem se během svých pobytů v USA setkal, na mě většina z nich působila velmi integrovaně. U mnoha muslimů mladší generace byla také patrná jejich „amerikanizace“. Zatímco ty nejkonzervativnější muslimské oděvy, jako jsou třeba ženské závoje nikáby a burky, nosí američtí muslimové jen zřídka, moderní oblečení citlivě nakombinované s tradicí bylo velmi časté. Dokonce jsem občas narazil i na mladé muslimy oblečené ve stylu hipsterů.

Z vlastní zkušenosti jsem poznal, že američtí muslimové jsou také velmi aktivní v mezináboženském dialogu a mají často přátele mezi příslušníky jiných náboženství. Při plnohodnotném zařazení do americké společnosti mnoho z nich působilo tak, že prožívají svoji víru přesně podle svých představ – a někdy možná i svobodněji, než by tomu bylo v zemích jejich původu.

Omer Badžwa, jeden desítek imámů, se kterými jsem se během svého výzkumného pobytu setkal a který dnes působí jako studentský duchovní na prestižní Yaleské univerzitě, přístup amerických muslimů popsal velmi výstižně:

„Věřit v Boha, modlit se k němu, praktikovat ramadán, dávat peníze na charitu, usilovat o to být dobrým člověkem a vycházet dobře s ostatními – to je zcela v souladu s americkou svobodou a americkými hodnotami“.

Kde je dnes umírněný islám?

Dění na Blízkém východě během posledních měsíců vzbuzuje pozornost a obavy ještě více než obvykle. Před krutostí radikálně islamistické organizace ISIL blednou i některé metody afghánské Al-Káidy. Její rozmach se může někomu zdát překvapivý, ale pokud jsme sledovali situaci v Iráku po americké invazi v roce 2003, bylo možné vidět prudkou destabilizací země. Po odstranění krutovládce Saddáma Husajna nebyli Američané a jejich spojenci schopni zvládnout situaci v zemi. Došlo k zažehnutí či znovuoživení řady konfliktů a vznikly také extrémně nebezpečné skupiny, které začaly destabilizovat celý region. V tomto prostředí se zrodila ISIL. 

Další velkou ránu stabilitě oblasti přinesl konflikt v Sýrii nedlouho po vypuknutí Arabského jara v roce 2011. Represe režimu prezidenta Asada vyvolaly reakci protirežimních sil, a to jak sekulárních, tak i velmi tvrdě nábožensky fundamentalistických. Ty druhé se posléze úspěšně propojily s ideově blízkými frakcemi v Iráku a ovládly části syrského teritoria, které ve spojení s iráckými oblastmi dnes nazývají „Islámský stát“. V jeho rámci se netají jak s praktikováním nesmírně tvrdé interpretace náboženského práva šaría, tak i naháněním hrůzy brutální fyzickou likvidací oponentů. Ve skutečnosti je ale Islámský stát asi tolik islámský, jako je současná „Boží armáda odporu“ v Ugandě, hlásící se ke křesťanství, skutečně Boží.

Židé a muslimové na jedné lodi

Zápaďané, kteří nemají s islámem příliš osobních zkušeností – a takových je například mezi Čechy většina – jsou dnes ještě více znejistěni. Že by skutečně měli pravdu radikální islamofobové, kteří vždy upozorňovali na „násilnou podstatu islámu“? Není tak překvapivé, že si radikální kritici islámu, včetně těch českých, mnou po nástupu ISIL ruce. Mají totiž po období uvadající afghánské Al-Káidy v rukách další „argument o destruktivní podstatě celého jednoho náboženství“ čítajícího dnes přibližně 1.6 miliardy lidí. Ano, je skutečně pravda, že islámský svět v posledních desetiletích prožívá krizi, která má dílem vnější i vnitřní příčiny. Západní imperiální politika rozvrátila na počátku 20. století společnosti Blízkého východu. Poté co však tyto národy získaly možnost – hlavně v období po druhé světové válce – vzít věci více do svých rukou a napravit bývalé křivdy, nebyly většinou schopny vybudovat efektivní politické režimy, ale diktatury. Reakce na tento stav se projevila mimo jiné obrovským rozmachem náboženského extremismu, jaký nemá v historii islámu obdoby. Přesto není dnešní dění v Iráku ani jinde argumentem k odsouzení 1,6 miliardy muslimů jako celku, ale je třeba rozlišovat mezi různými směry chápání islámu. A ty „umírněné“ stále existují ve velkém počtu. O tom ale níže.    

Pohled islamofobů na dnešní muslimy do jisté míry připomíná kolektivní odsuzování Židů evropskými antisemity v meziválečné Evropě. Nacismus používal jako jeden z hlavních argumentů proti Židům koncept „židobolševismu“, tedy židovské snahy o ovládnutí světa pomocí komunismu. Ano, v evropských komunistických stranách tehdy skutečně působilo mnoho lidí židovského původu. Výjimkou nebyl ani stalinistický Sovětský svaz, kde se řada z nich podílela na brutálních represích, proti kterým jsou dnešní akce ISIL co do počtu obětí stále skromné. Řadě vzdělaných a z křesťanské tradice vzešlých Evropanů tehdy podobná paušální obvinění Židů stačila jako „důkaz“ podstaty celosvětové židovské populace čítající mnoha miliónů. Role některých Židů ve stalinských represích ve skutečnosti nemohl nikdy vyjadřovat postoje absolutní většiny Židů, kteří se také na ničem podobném nepodíleli.

Podobná logika je však dnes mnohými vzdělanými a dobře vychovanými Zápaďany aplikována na muslimy. Rozdíl je jen v tom, že k jejich kolektivnímu odsuzování neslouží „šířením bolševismu“, ale „šíření islámského fundamentalismu“. Velmi identická je u antisemitů i islamofobů představa o „ovládnutí světa“ – ať už Židy, či muslimy. Podle ní i na první pohled „slušní a integrovaní” mezi nimi mají ve skutečnosti ve svých hlavách dědičně naprogramovanou agendu ovládnutí světa. U Židů k tomuto účelu sloužil bolševismus, mezinárodní kapitál, nověji pak izraelsko-americké spojenectví. U muslimů je nástrojem světovlády a vytvoření globálního chalífátu teror, zavádění práva šaría – to vše navíc schované za důmyslnou přetvářku, která má oklamat naivní a mírumilovné Zápaďany. Podobné postoje před pár lety velmi výstižně artikuloval i dlouholetý doyen naší politiky Miloš Zeman: „Umírněný muslim je contradictio in adjecto, tedy protimluv, stejně jako contradictio in adjecto je umírněný nacista.“

Není náboženství bez extrémů   

Ač zní Zemanova slova přesvědčivě a nešetří latinou, nejsou pravdivá, neboť umírněný islám existuje, stejně tak jako existuje umírněné křesťanství, judaismus, hinduismus, buddhismus a sikhismus. Umírněné směry dokonce představují ve všech náboženstvích výraznou většinu, takže pro ně vlastně ani není třeba používat adjektiva „umírněný“. Ve stejný okamžik ale nemůže žádné z velkých náboženství prohlásit, že by nemělo své extremisty. V případě křesťanství pomiňme krvavost historických událostí, kterým bylo dodáváno teologického ospravedlnění, jako bylo například zotročování afrických národů, dobývání Ameriky, inkvizice či vraždění protestantů. V době moderní a docela nedávné bylo křesťanství zneužito v konfliktech v Jugoslávii (včetně období druhé světové války), v Severním Irsku či ve zločinech zmiňované Boží armády odporu v Ugandě. V extrémních formách judaismu zase někteří rabíni vyzývají k eliminaci Palestinců a adorují činy židovských teroristů. Část buddhistických mnichů z Barmy se aktivně podílí na tamních protimuslimských pogromech, podobně jako některé autority extrémního hindusimu v nedaleké Indii. A ve výčtu by bylo by možné pokračovat.

Je pozitivní, pokud extremismus kritizují sami věřící či jejich autority. Na druhou stranu není možné vždy požadovat omluvu od toho, kdo za nic nemůže, případně kdo extremisty vůbec odmítá zahrnout do své víry. Je srozumitelné, že stejně jako mnoho muslimů necítí žádnou spojitost s ISIL, tak ani řada křesťanů necítí jakoukoliv zodpovědnost za současnou ugandskou Boží armádu odporu či za antisemitismus režimu faráře Jozefa Tisa.  

Stále je možné říci, že s násilím ISIL, Al-Káidy, Hamásu i jiných uskupení nemá absolutní většina muslimů nic společného. Často dokonce sami muslimové představují největší část obětí těchto extrémistů. Platí to i pro sunnitskou ISIL, která vraždí Zápaďany, křesťany a jiné menšiny, nicméně největší počet jejích obětí představují především šíitští muslimové, které považuje za heretiky. Mezi jejími oběťmi jsou však i sunnité, kteří ji odmítli odpřísáhnout loajalitu.

Tyto fakta nemohou nikdy konvenovat s logikou islamofobů. Islám pro ně bude vždy jen monolitem, který se více či méně otevřeně připravuje na ovládnutí světa a na globální nastolení práva šaría. Je pravda, že jejich černobílé interpretaci zjednodušených a z kontextu vytržených faktů řada lidí snadno porozumí a nebude je nutit nad ničím složitěji přemýšlet. Ostatně o souvislý obraz zdaleka ne každý stojí – je třeba mu totiž věnovat hodně pozornosti a neřídit se pouze klipovitými informacemi a nesouvislými fakty, kterých je v mainstreamových médiích tolik.      

Amerika jako laboratoř vztahu islámu a Západu

Mnoha Čechům a Evropanům dělají vrásky na čele muslimští radikálové v některých evropských zemích. I u Evropy však platí, že mezi extremisty patří jen zlomek komunit, byť velmi halasný. Konfliktní linie „Západ versus islám“ ve skutečnosti velmi často souvisí i s linií „starousedlíci versus přistěhovalci“ a začíná často u sociálních problémů, které teprve následně na sebe berou i náboženský háv.

 

Mnohem pozitivnější je v tomto ohledu příklad Spojených států, které v sobě nenesou dědictví evropské historie a kde má takřka každý Američan imigrantské kořeny. To vytváří v americké společnosti nezřídka zvláštní dojem rovnosti, se kterou se v Evropě příliš nesetkáme. Platí to i pro americké muslimy, což zároveň ilustruje představu, jak může islám být islám kompatibilní se západním světem.

Celkově je většina americké muslimské komunity o něco mladší než západoevropská. Významnější komunity amerických muslimů přišly do USA rovněž za prací a lepším životem, podobně jako do Evropy. Většinou se ale jednalo o vzdělanější skupiny lidí, než gastarbeiteři, kteří dorazili jako levná pracovní síla budovat západní Evropu po druhé světové válce.

V rámci Fulbrightova stipendia jsem měl téměř rok možnost tyto komunity sledovat, vést rozhovory jak s americkými imámy, tak i židovskými rabíny a zjišťovat, jaký je život jejich komunit, jak američtí muslimové a Židé navzájem reagují či jak reflektují dění na Blízkém východě. Naprostá většina z imámů kvitovala svoji zkušenost i vztahy v USA velmi pozitivně, a to i s ohledem na atmosféru po 11. září 2001. Většina z imámů se domnívá, že islamofobie je v Americe spíš uměle vyvolávána určitými skupinami a médii, avšak v běžném životě se s ní muslimové setkávají jen výjimečně. Zapojují se také často do mezináboženského dialogu, mají mezi křesťany a Židy přátele a zároveň žijí plnohodnotný život ve své komunitě. Diskuse o muslimských šátcích na pracovišti, o výstavbě mešit (kterých v Americe existují přes dva tisíce), či prodeji halal potravin v běžných obchodech v dnešních USA málokoho rozruší. Jsou samozřejmě i výjimky, které mohou připomínat vyhrocenou diskusi v České republice: V roce 2009 chtělo muslimské centrum v Murfreesboro ve státu Tennessee rozšířit z kapacitních důvodů mešitu. Celá věc vyvolala velké napětí. Obecně je ale situace muslimů v Americe solidní a vzájemný respekt mezi americkými náboženskými komunitami může být inspirativní. Omer Badžwa, který působí jako imám muslimských studentů na prestižní Yaleské univerzitě se domnívá, že život muslima v Americe může být zcela plnohodnotný: „Věřit v Boha, modlit se k němu, praktikovat ramadán, dávat peníze na charitu, usilovat o to být dobrým člověkem a vycházet dobře s ostatními – to je zcela v souladu s americkou svobodou a americkými hodnotami“.

Vyšlo ve zkrácené verzi v časopise A2.

Korán v Los Angeles

Dobrý příklad, jak může být náboženství užitečné nejen svým věřícím, ale všem - aneb Tomáš Lindner píše v Respektu o muslimské klinice v Los Angeles, kterou jsme navštívili při naší nedávné studijní cestě po USA:

98 procent ze tří tisíc pacientů žilo pod hranicí chudoby, 96 procent jich příslušelo k etnickým menšinám (především k hispáncům), 67 procent nemělo zdravotní pojištění. Tak vypadají loňské statistiky první muslimské kliniky ve Spojených státech. Na chudém jihu Los Angeles vznikla v roce 1996 z iniciativy sedmi studentů Kalifornské univerzity a poskytuje bezplatnou zdravotní péči lidem, kteří si tu placenou nemohou dovolit. Je dobré o ní vědět zvláště poté, co zářijovému zpravodajství o muslimech v USA dominovali fundamentalistický pastor a spory o mešitu v centru New Yorku. Zdravotní středisko Umma na jihu L.A. totiž život a integraci muslimů v USA vystihuje mnohem lépe než konflikty minulých týdnů. Dále viz zde.

O aktuální situaci muslimů v Americe viz také článek z Hospodářských novin

Islam in the USA (photoalbum)

Pictures are here. The photos were taken during journey through USA in summer 2010. Including photos of so called "Ground Zero Mosque".

Czech mates - Visitors discuss Muslim struggles in US, Europe

...aneb jak jsme pronikli do americké tlače:)

Article here - Článek zděs