Proč izraelsko-palestinské napětí nepolevuje?

V nedohlednu je řešení letitého izraelsko-palestinského konfliktu. Nedávná vlna nepokojů byla spojena s Chrámovou horou v Jeruzalémě. Jakou roli v konfliktu hraje právě tato hora?

Chrámová hora má obrovský symbolický význam jak pro židy, tak i muslimy, a je reálným středobodem izraelsko-palestinského konfliktu. Ten sice není sám o sobě svým původem náboženský, ale postupem času využívá stále většího množství religiózních symbolů.

Chrámová hora je považována za nejposvátnější místo judaismu a zároveň třetí nejsvětější místo islámu. Nachází se v místech, kde chtěl Abrahám obětovat syna Izáka a kde byla později králem Šalamounem vybudována ústřední židovská svatyně – tzv. První chrám. Ten zničili Babyloňané, avšak po čase byl znovu vybudován jako Druhý chrám (posléze nazývaný Herodův). O několik set let později však i ten zničili Římané. Chrám nebyl od té doby obnoven. Místo, kde původně stál, se začalo označovat jako Chrámová hora a zůstalo pro Židy nadále teologicky nejvýznamnějším místem, byť přímo na ni už nesměli z důvodů nemožnosti provedení patřičné rituální očisty vstupovat. Největší dochovaný fragment Druhého chrámu se nazývá Západní zeď či Zeď nářků. 

O mnoho století později se v duchu abrahámovské tradice stala Chrámová hora posvátná i pro muslimy. Ti totiž věří, že z jejího vrcholku vystoupil prorok Mohamed při tzv. „Noční pouti“ do nebe: Mohameda údajně probudil v Mekce archanděl Gabriel a dovedl ho k okřídlenému oři, na jehož hřbetě se přenesl do Jeruzaléma, kde se na Chrámové hoře spolu s Abrahámem, Mojžíšem, Ježíšem a dalšími proroky pomodlili k Bohu. Následně z téhož místa Mohamed vystoupal po žebříku skrze sedm nebí až do Boží blízkosti. Tato událost pak učinila z Jeruzaléma třetí nejvýznamnější poutní místo muslimů a jednu dobu se dokonce muslimové místo k Mekce modlili k Jeruzalému. Na Chrámové hoře nechali později chalífové vybudovat dvě mešity: známý „Skalní chrám“ se zlatou kopulí, skrývající vrcholek posvátné skály, a v jeho sousedství vizuálně méně nápadnou, avšak podstatně větší mešitu al-Aksá.

Jak je tedy vidět, židovská i muslimská tradice Chrámové hory nejdou proti sobě, ale spíše se navzájem posilují. Však také v průběhu staletí se mezi muslimy, židy, křesťany a dalšími jeruzalémskými komunitami vytvořil status quo navzájem respektující specifický vztah různých náboženství k tomuto místu. Přesto začaly být ve 20. století mnohé svatyně zneužívány k politickým účelům, a jsou tak dnes spíše symbolem konfliktu než smíření. Konkrétně na Chrámové hoře, ale také v Hebronu poblíž hrobky proroka Abraháma i na řadě dalších svatých míst se začali muslimové a židé navzájem zabíjet.

V podobném duchu se nesl i poslední spor o Chrámovou horu z léta 2017, když na ní byli zabiti dva izraelští policisté (mj. oba arabského původu). A následně se Izrael pokusil pozměnit určité aspekty statu quo Chrámové hory. Obojí vytvořilo vysoce výbušný politicko-náboženský koktejl, který mohl přerůst v opravdu vážné násilí. K tomu ale nakonec naštěstí nedošlo. Podobné situace se ale mohou brzy zopakovat.      

Volby řešení nepřinášejí

Současné vztahy Izraelců a Palestinců jsou špatné, byť v historii byly ještě podstatně horší. Izraelsko-palestinská mírová jednání totiž dlouhodobě stagnují. Přitom si řada Palestinců i Izraelců upřímně přeje mír, ale nejsou vzhledem k charakteru izraelského a palestinského politického systému v pozici, aby to mohli nějak výrazně ovlivnit. Izraelci sice mohou ve volbách demokraticky hlasovat pro nějakou „promírovou“ stranu, ale politický systém je nastaven tak, že výrazný vliv na podobu vládní koalice nakonec stejně mají menší strany s vysokým koaličním potenciálem, které jsou v Izraeli „jazýčkem na politických vahách“. A řada z těch malých – a zároveň důležitých – stran o mírová jednání příliš zájem nemá. Dnešní izraelská vláda je takových politických formací plná. 

A v Palestině se volby od roku 2006 raději už vůbec nekonají, protože se ukázalo, že v nich vyhrává Hamás. Palestinská politická scéna je tak dlouhodobě hluboce paralyzovaná, zkorumpovaná, rozštěpená a postrádající dynamiku, která by přivedla k moci nějaké mladší konstruktivnější osobnosti. Palestinskému prezidentovi Mahmúdu Abbásovi, který je obecně světem považován za „nejkonstruktivnějšího palestinského politika“ je dnes 82 let. Není ale vůbec jasné, jestli se rýsuje nějaký jeho nástupce či pozitivní alternativa k němu.  

Další překážky míru

V Izraeli byla před časem celá plejáda politiků, kteří se poměrně upřímně zasazovali o mír s Palestinci. Část jejich generace je dnes už bohužel po smrti a mezi mladšími není nikdo, kdo by je nahradil. V Izraeli tak vládne už dlouho charismatický nacionalistický populista Netanjahu, který nikdy neměl opravdu upřímný zájem o dosažení míru. Dříve se s tím dokonce ani netajil. Když se pak stal v 90. letech poprvé premiérem, musel sice začít mluvit pragmatičtěji, ale jinak se na podstatě jeho přístupu nic zvláštního nezměnilo. A jeho aktuální premiérská období jsou v tomto ohledu svým způsobem ještě horší, neboť někteří politici, které přizval do vlády, jsou ještě radikálnější než on. Řada z nich podporuje budování osad na palestinských územích, což je na izraelské straně dlouhodobě obrovská překážka míru.

A v Palestině donedávna pokračovala dlouhodobá politická paralýza (která byla už výše zčásti vysvětlená). Problémem Palestiny je také dlouhodobý konflikt mezi Západním břehem a pásmem Gazy, přičemž jde de facto o spor mezi sekulárnějším Fatahem, který vládne z Ramalláhu, a radikálně islamistickým Hamásem, jenž dominuje Gaze. Nyní se podařilo po dlouhé době dosáhnout oběma hnutím určitého konsenzu (jenž minimálně na papíře zahrnuje i jistou de-radikalizaci Hamásu), který může dát palestinské politice nový impuls. Přestože současný pokus o zlepšení vztahu mezi palestinskými frakcemi vypadá o něco reálněji než řada neúspěšných dřívějších, je ještě příliš brzo na jeho hodnocení. Dalším faktorem, který může smíření ztížit je fakt, že konflikt mezi palestinskými frakcemi a regiony izraelským politikům v duchu  strategie divide et impera často vyhovoval. 

V Palestině se také v posledních letech vyskytlo velké množství individuálního teroru (za použití nožů a různých jednoduchých zbraní), který je velmi těžko kontrolovatelný. To je současný velký problém na palestinské straně. Pachatelé útoků to často zdůvodňují dlouhodobou frustrací, izraelskou osadnickou politikou atd. Tato logika je ale naprosto kontraproduktivní nejen pro neomluvitelné násilí na nevinných, ale i proto, že terorem mj. poskytuje záminku pro další přitvrzení izraelských opatření, případně i pro další budování osad.      

Pokud jde o případné trvalejší usmíření mezi Izraelci a Palestinci, zde bohužel zřejmě není příliš prostoru pro optimismus (ale rád bych se pletl). Spíše mám za to, že budeme ještě dlouhá léta svědky podobného „zahnívání“ konfliktu, tak jak jsme to viděli třeba v uplynulém desetiletí. Navíc nelze zapomínat na to, že na obou stranách dnes už stoletého sporu vzniklo tolik různých subjektů, které na konfliktu profitují, že i to bude další velká překážka jeho ukončení.

Vyšlo během léta 2017 v Katolickém týdeníku. Aktualizováno.

Sekery, nože a velký muftí

Letošní podzim se opět do médií po delší odmlce dostal izraelsko-palestinský konflikt. V době, kdy je část Blízkého východu v plamenech, ustoupil tento spor poněkud do pozadí. Svým způsobem je to logické, protože věci, které se odehrávají v současné Sýrii a Iráku, ho svojí brutalitou opravdu mnohonásobně převyšují. Mohou mít také na region daleko širší dopad, než dlouhodobý a rozvlekle zahnívající izraelsko-palestinský spor, kde už léta nedochází k žádným zásadním posunům. Navíc dění v Izraeli a Palestině ani nijak hlouběji neovlivňují současnou uprchlickou krizí v regionu a v Evropě.

Nyní ale přeci jen spor ve Svaté zemi znovu zaujal mainstreamová média. Jedná se o další projev toho, co bývá novinářskou hantýrkou někdy označováno jako „tichá intifáda“, „intifáda nožů“ atd. Tyto žurnalistické neologismy dokáží do jisté míry krátkodobě vzbudit pozornost, stěží jsou ale schopny popsat hlubší realitu konfliktu. Je ale fakt, že hlavně v oblasti Jeruzaléma se v uplynulých týdnech a měsících rozpoutala vlna násilí, která se projevila řadou brutálních útoků ze strany palestinských radikálů (úmyslně nebudu používat kolektivní mediální zkratku „Palestinci“ ani „Izraelci“) za pomoci chladných zbraní, hlavně nožů a seker. Videozáběry pouličních kamer také zdokumentovaly velmi násilné zločiny a hlavně židovští Jeruzalémané v posledních týdnech opět pocítili pocit nebezpečí ne příliš vzdálené tomu, kdy po roce 2000 vybuchovaly v jeruzalémských ulicích sebevražedné bomby Hamásu. Přesto je u nás prezentovaný obraz opět jen výsečí izraelsko-palestinské reality.     

Hlubší příčiny současných násilností nespočívají v nějaké kolektivním a bytostném předurčení Palestinců k násilí, jak se někteří lidé domnívají, ale už zmiňovaném dlouhodobém zahnívání izraelsko-palestinského konfliktu. Ten přestal být už dávno systematicky řešen a řada jeho aspektů se naopak v mezidobí plíživě zhoršovala, což však už mediální mainstream příliš nezajímá. To se projevuje na izraelské straně mj. pokračováním výstavby osad a radikalizací osadníků, na straně palestinské zase periodickými výbuchy násilí podobným dění v posledních týdnech. Oproti první a druhé intifádě, za kterými stály konkrétní osobnosti či hnutí, se ukazuje, že současné útoky postrádají centrální koordinaci a i v jiných ohledech se od „velkých“ intifád odlišují.  

Je zde jednoznačná subjektivní vina konkrétních pachatelů teroristických útoků, kteří by měly být spravedlivě potrestáni bez ohledu na to, jestli se jedná o extrémisty z jedné či druhé strany. Pak je zde ale i širší vina politická – vina za situaci, ve které vyrůstají na straně jedné zabijáci se sekerami a noži a na druhé zase ne až tak odlišná sorta lidí pocházejících hlavně z některých židovských osad na Západním břehu a v určitých případech i oblečených do armádních uniforem a se špičkovou výzbrojí. 

Deficity demokracie 

Politická situace Izraele a Palestiny je z logiky věci způsobena hlavně postupy a interakcemi politiků a stran, respektive hnutí – více i méně radikálních. Je pravda, že tyto politické subjekty jsou primárně dosazovány k moci prostými Izraelci a Palestinci ve volbách. Polehčující okolností ale pro prosté voličstvo budiž fakt, že deficity demokracie na obou stranách roli běžných občanů snižují. Na rozdíl od většiny západních demokracií je ta izraelská vysoce fragmentovaná do velkého množství stran a stále vznikajících a zanikajících frakcí. Povolební koaliční handlování je tak pro běžné voliče často daleko méně přehledné a srozumitelné, než v řadě jiných demokracií. Marginální politická uskupení získávají v Izraeli velmi často daleko výraznější koaliční potenciál, než by si za své výsledky zasluhovala. Jednou z takových izraelských skupin, které jsou sice početně stále sice výrazně menšinové, ale přesto v politice neustále více posilující a ovlivňující podobu izraelsko-palestinského sporu, jsou osadníci ze Západního břehu. Jejich mluvčími už tak dávno nejsou jen opoziční politici a různí undergroundoví rabíni, ale přímo ministři izraelských vlád – a čím dál tím více i sám premiér „Bibi“ Netanjahu. Ten navazuje na politiku svých předchůdců Begina a Šamira z 80. let. A ti zase vycházeli z ideologie, kterou ve 30. letech koncipoval radikální politik Vladimír Žabotinský, podle kterého jedinou věcí, která na Araby platí, je pouze tvrdá síla a pomyslná "železná zeď".   

V palestinské politice je sice na výběr z podstatně méně stran a hnutí, ale pro změnu se tam volby konaly naposledy v roce 2006. To je hlavně důsledek napětí mezi Fatahem a Hamásem, což jsou hegemonická politická hnutí (první na Západním břehu, druhé v Gaze), které stále nemají v palestinské politice žádnou výraznou politickou alternativu. Podpora násilí a fundamentalismu ze strany Hamásu je obecně známá skutečnost, která nepotřebuje podrobnějších komentářů. Oproti tomu palestinský prezident Abbás (který je de facto vládcem jen na Západním břehu, nikoliv v Gaze) je jednoznačně konstruktivnější než Hamás. To ostatně zcela aktuálně potvrdila i zpráva vnitřní bezpečnostní služby Šin Bet, podle které Abbás určitě nestojí za podněcováním násilností „intifády nožů“, ba dokonce se jim snaží čelit. U některých dalších palestinských politiků v jeho okolí to však již neplatilo. Právě neschopnost držet radikály na Západním břehu a v Jeruzalémě na uzdě je dlouhodobě Abbásova hlavní slabost. Tato jeho vlastnost není po odchodu vysoce autoritativního Arafata ani tak jeho osobní vinou. To sice může být jemu samému útěchou, Palestincům ale absence silného a zároveň konstruktivního politického vůdce, schopného zkrotit radikály, dlouhodobě škodí. Pro vyváženější obraz je ale třeba zmínit i fakt, že na Abbáse netlačí jen korupčníci a radikálové z Fatahu. I z izraelské strany je pod silným tlakem Netanjahua, který se nikdy příliš netajil tím, že mírový proces není jeho šálek kávy a že Izrael mírová jednání s Palestinci vlastně ani příliš nepotřebuje.

Izraelská nacionalistická pravice – dlouhodobě v čele s Bibim – je pro izraelsko-palestinské urovnání velmi destruktivní. Pokud na ni nebude činěn enormní tlak ze strany USA (které má dnes jiných zahraničněpolitických problémů opravdu dost), bude se konflikt vždy snažit řešit spíš z pozice síly a za pomoci lží a fabulací. Naposledy to ukázal velmi medializový Netanjahuův výrok z letošního října, kdy se pokusil v jednom ze svých bonmotů svalit výraznou část viny za holocaust na velkého Jeruzalémského muftího z doby britského mandátu Palestina. To sklidilo velkou nevoli nejen ze strany historiků holocaustu, ale i od současných německých politiků, kteří si nepřáli zlehčovat německou vinu za holocaust za pomoci účelových dezinterpretací. Bibi si byl určitě vědomý překrucování faktů o jinak velmi temné postavě palestinských dějin. Ve skutečnosti mu šlo spíše o vypuštění pokusného balónku, jak daleko si může dovolit zajít v démonizaci současných Palestinců, aby co nejvíce zkomplikoval resuscitaci mírového procesu.  

Pokud bude Bibi nadále setrvávat v premiérském křesle, bude stále pravděpodobnější, že Izrael nakonec nejen fyzicky skončí za Žabotinského "železnou zdí". Naopak Palestinci budou s politiky Abbásova formátu a s Hamásem jako militantní opozicí odsouzeni do současné nepříliš vlivné role, která bude navíc stále více komplikována nekontrolovatelnými výbuchy násilí palestinských radikálů.

Sečteno a podtrženo: Izraelci i Palestinci by měli současnou garnituru politiků co nejdříve nahradit schopnějšími a moudřejšími politiky … Pokud ale přihlédneme k reálné situaci, je taková varianta vývoje velmi nepravděpodobná, až utopická. 

Vyšlo ve zkrácené verzi v časopise A2 (č. 23, 2015)

Palestinská státnost v OSN

Interview concerning Palestinian UN state bid. 

Přestože obě strany připouští budoucí vznik samostatné Palestiny, mírové rozhovory mezi oběma stranami více než před rokem uvázly na mrtvém bodě. Které sporné otázky jsou největší překážkou pro případné obnovení jednání?

Je to jednak rozdělení Palestinců – a to jak geografické (Gaza, Západní břeh), tak politické (OOP/Fatah na Západním břehu vs. Hamás v Gaze). V případě Izraele se zase jedná o to, že zemi vládne pod vedením Netanjahua jedna z nejtvrdších a nejnacionalističtějších vlád v izraelské historii, pro kterou není hledání kompromisu s Palestinci příliš důležité. Jinak podstatou sporu stále zůstávají nedořešené věci od zkrachovalého mírového procesu z 90. let – židovské osady, status Jeruzaléma, vzájemná bezpečnost, status uprchlíků, vzájemné hranice, vodní zdroje… To vše se od dob mírového procesu ještě zkomplikovalo, přibyly nové židovské osady, nové teroristické taktiky, vzrostl počet uprchlíků, Izraelce a Palestince dnes odděluje fyzická bariéra…

Mahmúd Abbás už řekl, že 23. září předloží žádost o plné členství Palestiny v OSN. Je tedy pravděpodobné, že žádost přes Valné shromáždění projde a když se dostane před RB OSN, USA ji téměř jistě zamítnou. Může páteční hlasování vůbec přinést nějaké překvapení?

Nečekám, že by USA nevetovaly palestinskou žádost, nicméně překvapení mohou přichystat politické či jiné kroky a události (například nárůst extremismu) přímo v Izraeli či Palestině, respektive reakce dalších států.

Je palestinská žádost o uznání státu pouze pokusem o získání větší mezinárodní pozornosti nebo může mít hlasování na půdě OSN skutečně přímý dopad na situaci v regionu?

Je to palestinská reakce na dlouhodobou stagnaci mírových jednání a také na kroky současné izraelské vlády. Skrývá v sobě různá rizika, které na dnešním rozjitřeném Blízkém východě ani Palestinci ani Izraelci nemohou předpovědět. Řada Palestinců by už ráda viděla svůj stát, ale není úplně přesvědčená o důsledcích hlasování v OSN.

Jinak Izrael ještě za premiéra Šarona rovněž zahájil politiku jednostranných kroků (evakuace židovských osad z pásma Gazy, výstavbu separační bariéry), takže se palestinský krok logice vzájemných izraelsko-palestinských vztahů v posledním desetiletí zase tak nevymyká.

Za Palestinu zřejmě na Valném shromáždění vystoupí Mahmúd Abbás z hnutí Fatah, nakolik ale jeho postoj koresponduje s ostatními skupinami? Například Hamás, přestože nedávno uzavřel s Fatahem příměří, tuto iniciativu důrazně odmítá. Může Abbásova žádost znovu prohloubit rozkol mezi Palestinci?

Ano, Fatah s Hamásem skutečně uzavřeli nedávno v Egyptě (již po několikáté) dohodu, dlouhodobě jsou však vztahy mezi těmito dvěma klíčovými palestinskými hnutími špatné. Hamás se nyní od kroku distancuje, ale zřejmě bude vyčkávat, co reakce na hlasování vyvolá. Pragmaticky se bude snažit využít výsledek hlasování ve svůj prospěch, a to hlavně v případě, že by výsledek hlasování oslabil jeho soka Fatah.

Co by se změnilo pro židovské osady na okupovaných územích, pokud by byla Palestina OSN uznána v hranicích před šestidenní válkou?

Zřejmě nic výrazného, protože vojensky má situaci na Západním břehu pod kontrolou Izrael. Je však možné, že vzroste napětí mezi Palestinci a židovskými osadníky na Západním břehu a že dojde k násilnostem.

Pokud by Izrael uznal palestinský stát, bylo by reálné počítat s tím, že jej na oplátku uznají některé arabské státy, které tak dosud neučinily?

Izrael při hlasování v OSN palestinský stát neuzná. V souvislosti s uznáním Izraele arabskými státy poukazuji např. na mírovou iniciativu současného saúdského krále Abdalláha z roku 2002 (tehdy byl korunním princem), která přislíbila uznání Izraele arabským světem výměnou za stažení židovského státu z území okupovaných po roce 1967 a za předpokladu „spravedlivého vyřešení osudu palestinských uprchlíků“.

Viditelným zastáncem uznání palestinského státu je Turecko. To v poslední době vyostřilo svůj spor s Izraelem, ale i jinak zastává poměrně sebevědomou zahraniční politiku. Například rada premiéra Erdogana, aby Egypt přijal sekulární ústavu podle tureckého vzoru vzbudila značný rozruch. Má tato země nakročeno k tomu stát se nejsilnější regionální velmocí?

Turecko se skutečně v poslední době chová, tak jak naznačujete. Má to řadu příčin: úspěšný a populární současný vládní establishment, hospodářská konjunktura země, jisté posilování náboženského charakteru od tradiční atatürkovské sekularizace. Pak zde také hraje roli dlouhodobé odmítání Turecka ze strany evropských integračních struktur jako rovnocenného partnera. Turecko tak přehodnocuje svou předešlou politiku a priority a orientuje se od Evropy více na Blízký východ. V současnosti má v tomto regionu dobré předpoklady k posílení už tak silné pozice.

Ve kterých státech mají Palestinci před hlasováním OSN nejvlivnější spojence? Jak jednotná je v tomto ohledu EU?

Není asi překvapující, že nejvíce je to mezi státy arabského a muslimského světa. Palestinský stát také uzná řada afrických, asijských a jihoamerických zemí. EU není i přes snahu o „jednotnou evropskou zahraniční politiku“ v této otázce jednotná, protože některé státy Palestince jednoznačně podpoří (např. Španělsko, některé skandinávské země) a jiné pravděpodobně nikoliv (Česká republika, Německo, Nizozemí).

Československo mělo v různých obdobích nadstandardní vztahy jak s Izraelem, tak s Palestinou. Mohla by mít Česká republika předpoklady stát se úspěšným prostředníkem mezi oběma stranami konfliktu?

Za současné situace o tom pochybuji, protože se Česká republika v posledním desetiletí celkem neskrývaně postavila na stranu jednoho z aktérů konfliktu – Izraele – a tak může být jen těžko chápána jako nestranná.

Všeobecně se očekává, že Česká republika palestinskou žádost nepodpoří z podobných důvodů jako USA (jednostrannost takového kroku). Mohou z toho pro Českou republiku vyplynout nějaké důsledky?

Nemyslím si, že by bylo pro Českou republiku důsledkem něco výrazného konkrétního pozitivního či negativního. Nebyli jsme, nejsme a zřejmě ani nebudeme na Blízkém východě důležitý politický hráč. Není vyloučené, že posílí nějaké specifické kontakty a kontrakty s Izraelem apod. Jak už jsem naznačil, Česká republika není vnímaná v otázce vztahů mezi Izraelci a Palestinci ve světě a v Evropě jako nestranný stát, a tak pravděpodobný český hlas proti v OSN tento obraz ještě posílí.

Vyšlo v Deníku pod názvem "Česko není nestranný hráč...Neskrývaně stojí za Izraelem", 23. 9. 2011 Rozhovor vedl Martin Dohnal