středa 26. prosince 2012

Gangnam Style in Yiddish!


Video ze svatby zbožných Židů (charedim), kde místrní DJ hraje předělávku jihokorejského Gangnam Style do jidiš a angličtiny. Všimněte si také, že remake písničky je "cudnější" než originál (chybí např. jakákoliv zmínka o "sexy lady":) Hlavně v mužské části můžete vidět, že ne úplně všichni pánové jsou ze skladby nadšeni. Nicméně zbožní Židé mají velmi široký rámec přístupu k hudbě. Od mladíků "Na-Nachim", kteří se považují za braslavské chasidy a poslouchají na ulicích techno (viz níže), až po charedim, kteří by nikdy žádnou světskou hudbu neposlouchali (viz zajímavý článek). 
Ať tak či tak, každopádně: "Mazl tov!"     

A koho zajímají covery písniček v jidiš, tak ať se mrkne na předělávku od Beatles :) 


středa 19. prosince 2012

Václav Havel a Blízký východ

Onehdá jsem na kafkovsko-freudovské výstavě v Holešově narazil na poměrně originální projev Václava Havla při přejímání čestného doktorátu na Hebrejské univerzitě. Ten najdete níže.
Havla Blízký východ a izraelsko-palestinský spor velmi zajímal. Dokonce na začátku 90. let usiloval o to, aby se Česká republika stala prostředníkem ve vyjednávání mezi Izraelci a Palestinci. Protože jsme pak ale měli problémy trošku sami se sebou a s rozpadem federácie, poměrně slušně nás "zastoupili" Norové. Havel, jako řada disidentů, celkem přirozeně víc sympatizoval s Izraelem, což mu ale nebránilo zajímat se o otázku Palestiny a scházet se s jejími představiteli a zvát na Fórum 2000 izraelské i palestinské intelektuály. Havel se také zasazoval za zrušení rezoluce Valného shromáždění OSN 3379 z roku 1975, které označovalo sionismus jako formu rasismu a rasové diskriminace ("pro" tehdy hlasovalo na povel Moskvy i komunistické Československo). Václava Havla také inspirovalo židovství a židovská Praha. Našel jsem ve svých záznamech, že Havel byl na oficiálních návštěvách v Izraeli dvakrát - v roce 1990 a 1997. Možná mě ještě nějaká cesta utekla, tak mě klidně upřesněte. 
Jeho smrt mě loni zastihla v jedné chummusové hospůdce v Ramalláhu (ale vzpomínal jsem na něj i následující den v Kirjat Arba!:) Vygoogloval jsem také pár obrázků V.H. z jeho cest na Blízký východ či setkání  s B.V. politiky.

Jeruzalém, 26. dubna 1990

Vážený pane rektore,
vážení přítomní,

především vám děkuji za velkou poctu, kterou je dnešní udělení čestného doktorátu vaší univerzity. Není to sice zdaleka první čestný doktorát, který dostávám, nicméně ho přijímám s týmž pocitem, s nímž jsem přijímal i ty předchozí, totiž s pocitem hlubokého studu. Trápím se jistotou, že si ho při své nedovzdělanosti nezasloužím, beru ho jako podivný dar, který mne přivádí do nových a nových rozpaků, a umím si snadno představit, že každou chvíli může přijít nějaký povědomý pán, který mi vytrhne právě získaný diplom z ruky, uchopí mne za límec a vyhodí z této auly s tím, že to byl všechno omyl zkombinovaný s mou drzostí.

Zajisté poznáváte, kam tímto svérázným způsobem poděkování mířím. Chci využít této příležitosti k tomu, abych se tu vyznal několika větami ze svého dávného a vpravdě intimního vztahu k velkému synu židovského národa, pražskému spisovateli Franzi Kafkovi.

Nejsem kafkolog, kafkologickou literaturu nečítám obvykle s přílišným zaujetím a netroufám si dokonce o sobě říct, že jsem přečetl úplně všechno, co Kafka napsal. K tomuto poněkud apatickému vztahu ke kafkovskému bádání mám velmi zvláštní důvod: totiž pocit, že jediný, kdo Kafkovi rozumí, jsem já sám a že mi tudíž nikdo nemá co jeho dílo zpřístupňovat. Můj liknavý vztah ke studiu jeho díla vychází přitom z nejasného dojmu, že nemusím všechno a opakovaně z Kafky číst, protože beztak vím, co v jeho díle mohu nalézt. Jsem dokonce v skrytu duše přesvědčen, že kdyby Kafka neexistoval a já uměl psát lépe, než umím, napsal bych celé jeho dílo já.

Vím, jak zvláštně zní to, co tu říkám, ale pevně věřím, že mi rozumíte. Neříkám tím nic jiného a nic míň, než že v Kafkovi odvždycky nalézám velký kus své zkušenosti se světem, se sebou samým a se svým způsobem bytí na tomto světě.

Pokusím se jen velmi stručně a heslovitě vyjmenovat některé snadněji pojmenovatelné tvary této zkušenosti. Jsou to: jakýsi hluboký, bazální a proto veskrze neurčitý pocit vlastního provinění. Jakoby snad sama má existence byla svého druhu hříchem. Dále je to silný pocit celkové nepatřičnosti své i všeho, co se kolem mne bezděky vytváří. Tíživý zážitek nesnesitelného dusna. Potřeba trvale někomu sám sebe vysvětlovat a před někým se obhajovat. Touha po nedosažitelném řádu věcí, touha o to silnější, oč nepřehlednější a nesrozumitelnější je terén, po němž kráčím. Občasný výbuch potřeby potvrdit si svou problematickou identitu tím, že na někoho houknu a rázně se domáhám svých práv. Takové houknutí je samozřejmě zcela zbytečné, neboť se vždycky a osudově míjí se svým pravým adresátem a beznadějně mizí v černé díře, která mne obklopuje. Všechno, co potkávám, vystrkuje na mne především své absurdní dimenze. Stále jako bych běžel kdesi za pelotonem silných a sebevědomých mužů, nikdy jako bych je nemohl dohnat, natož se jim vyrovnat. Jsem si v podstatě protivný a zdá se mi, že zasluhuji vlastně jen obecný posměch.

Už slyším, co mi nepochybně mnohý z vás chce v tomto okamžiku namítnout: že se do těchto kafkovských kontur jen stylizuji, protože ve skutečnosti jsem přece někým absolutně jiným: totiž člověkem klidně a vytrvale o cosi zápasícím, kterého jeho idealismus vynesl až do čela vlastní země.

Ano, uznávám samozřejmě, že se navenek mohu jevit jako pravý protipól všech Josefů K., zeměměřičů K. i Franzů K.. Přesto za tím, co jsem sám o sobě řekl, stojím. Dodávám k tomu pouze, že to je podle mého názoru právě můj niterný pocit vyřazenosti či nezařazenosti, jakési vyděděnosti a bytostné nepatřičnosti, který je skrytým motorem veškerého mého houževnatého snažení a že to je právě má zoufalá touha po řádu, která mne znovu a znovu vhání do úplně nepravděpodobných dobrodružství. Odvážil bych se dokonce říct, že všechno dobré, co jsem kdy udělal, udělal jsem možná jen proto, abych nějak překryl svůj téměř metafyzický pocit provinění. Zdá se mi, že stále něco tvořím, něco organizuji a za něco bojuji vlastně jen proto, abych obhájil své trvale zpochybňované právo na existenci.

Možná si položíte otázku, jak může být prezidentem nějaké země člověk, který tímto způsobem reflektuje sám sebe. Je to velmi paradoxní, ale musím se vám přiznat k tomu, že jsem-li lepším prezidentem, než by byl na mém místě leckdo jiný, pak je to právě proto, že kdesi v nejskrytějším podhoubí mé práce je trvalá pochybnost o sobě samém a svém právu vykonávat svou funkci. Jsem člověk, který by se vůbec nedivil, kdyby ho uprostřed prezidentské práce předvolali či předvedli k obskurnímu tribunálu anebo odvedli rovnou do lomu. Nepřekvapilo by mne to, stejně jako by mne nepřekvapilo, kdyby se teď náhle ozvalo slovo "budíček" a já se probudil ve své cele a všechno, co jsem v posledním půlroce prožil, vyprávěl pak pobaveně svým spoluvězňům. Čím jsem níž, tím přiměřenější mi mé místo připadá, čím jsem naopak výš, tím silněji se mi vtírá podezření, že jde o nějaký omyl. Cítím na každém kroku, jak velkou výhodou je pro dobrý výkon prezidentské funkce vědomí, že z ní mohu být kdykoli právem vypuzen.

To, co jsem tu řekl, nebyla žádná přednáška nebo esej, byla to jen velmi stručná poznámka na téma "Franz Kafka a moje prezidentství". Domnívám se, že se hodilo, aby právě Čech právě na Hebrejské univerzitě tuto svou poznámku vyslovil. Možná jsem tím odkryl karty víc, než bych měl, a možná mě mí poradci za to pokárají. Ani to mne však nevyvede z míry, neboť přesně to očekávám a zasluhuji. Má připravenost na očekávané pokárání budiž tu jen dalším dokladem toho, jak výhodné je pro výkon mé funkce, když jsem trvale připraven na nejhorší.

Ještě jednou vám děkuji za vaši poctu a po tom, co jsem řekl, se stydím znovu opakovat, že tuto poctu přijímám se studem.

Děkuji vám.

neděle 16. prosince 2012

Lidé svatých zemí pod vaše stromčeky!

Book "People of the Holy Lands" under your Xmas trees! - English info here

Chybí vám už nápady na další dárky? Chcete potěšit své přátele "něčím blízkovýchodním" a zároveň ne moc drahým? Tak pak toto jest jedna z vašich poledních chancí! Jalla, jalla!!!
Doporučuji některou z mých publikací, zvláště pak bohatě fotograficky illustrovanou a na křídovém papíře vyvedenou práci „Lidé svatých zemí“, která jest oblíbena mezi nejširším spektrem čtenářstva. Dostanete u dobrých knihkupců, ale - a teď pozor - jen ode mne ji při osobním odběru dostanete za pouhých 199,- !!! S poštovným je to pak nepatrně víc. Piště na mail cejka@fss.muni.cz. Rád knihu podepíšu, případně opatřím věnováním! Neváhejte proto a obdarujte své přátele, rodiče, sourozence, opatrovníky, tcháňata, milence, snoubence či oblíbené duchovní autority právě hezkou knihou!    

Na skladě jsou též další knihy: Izrael a Palestina, Judaismus a politika v Izraeli, Encyklopedie blízkovýchodního terorismu a Rabíni naší doby, jejichž ceny se pohybují bez poštovného v rozmezí 200–250,-  ...No nekup to! :)  

čtvrtek 13. prosince 2012

Prezidentští kandidáti, izraelsko-palestinský konflikt a Blízký východ

Malý výběr názorů prezidentských kandidátů na toto téma může něco napovědět i o budoucím směřování naší diplomacie. Pokud narazíte na něco dalšího zajímavého, budu rád když pošlete. Doplním to sem.


Názory na Palestinský stát a Sýrii jsou z tohoto článku na iHNedu.

Měla by podle vás mít Palestina vlastní stát? 

Zeman: Ne.

Fischer: Samozřejmě. Základem mírového řešení na Blízkém východě musí být existence dvou nezávislých a samostatných států - Palestiny a Izraele. Oba ovšem musí uznat právo na existenci toho druhého.

Roithová: Ano. Ale pouze za podmínek, které zabezpečí mír a stabilitu v regionu - například bude muset palestinská politická reprezentace uznat existenci státu Izrael.

Dlouhý: V dlouhodobém horizontu by nejen měla mít, ale musí mít. To si musí uvědomit i izraelská veřejnost a především její politici. Nyní ale vyvolají jakékoli jednostranné kroky vedoucí k vytvoření palestinského státu jen další vlnu násilí. K fungujícímu palestinskému státu lze dojít jen vzájemnou dohodou obou stran, tedy státu Izrael a Palestinců. Proto jsem otevřeně podpořil vládu za to, že jsme v OSN hlasovali proti novému státu Palestinců (a za to, že jsme se oportunisticky nezdrželi hlasování).

Schwarzenberg: Palestinci na to mají zajisté právo.

Sobotka: Tak to předpokládá rezoluce OSN. Tedy by ho mít měla.

Fischerová: Ano.

Dienstbier: Jsem pro to, aby v budoucnu měli Palestinci svůj vlastní stát. Mezinárodní právo veřejné každému národu zaručuje jeho právo na sebeurčení.

Byl/a byste jako prezident pro, nebo proti podpoře vojenské intervence (ať už NATO s naší účastí, nebo bez ní mimo NATO) v Sýrii?

Zeman: Nevylučuji tuto možnost, pokud by vedla k zastavení občanské války.

Fischer: Každá vojenská intervence musí mít plán, co bude po něm. Bohužel tomu tak v minulosti nebylo, což s sebou přineslo v Iráku či Libyi řadu problémů. Pokud by takový plán neexistoval, pak bych takový krok nepodpořil.

Roithová: Vraždění, plenění a násilí jsou nepřijatelné. Pokračující válka občanská může přerůst ve válku regionální. Musíme mít odvahu k řešení i bez rezoluce RB OSN. Řešením je přítomnost mírových sil z arabských zemí s jasnou podporou  demokratického světa. Mír v Sýrii nenastane, pokud bude Evropa pouze čekat na  podporu rezoluce ze strany Ruska a Číny. Pouze aktivní politika přivede Rusko a Čínu k jednacímu stolu. Věcně se vojenskými intervencemi zabývá článek 43. Ústavy ČR, který jasně stanovuje, že klíčovou roli při vysílání ozbrojených sil ČR mimo území ČR schvaluje Parlament a vláda ČR. Obecně bych v tom respektovala jejich politické rozhodnutí.

Schwarzenberg: Nebyl bych pro.

Sobotka: Opět spekulace a ty já nemám rád. Obecně jsem pro angažovanost NATO, tedy i České republiky tam, kde to bude v zájmu bezpečnosti a ochrany demokracie. Čili například kdyby se Sýrie chystala napadnout Izrael, byl bych pro zásah. Naopak si myslím, že do občanské války by NATO zasahovat nemělo.

Dlouhý: Obávám se, že vojenská intervence v Sýrii by, vzhledem ke složitosti a nepřehlednosti tamního konfliktu, nevedla k jeho rychlému ukončení. Byl bych proto v této věci velmi opatrný a rozhodl bych se po důkladném zvážení všech informací. Při omezených informacích, které mám nyní, jsem proti.

Fischerová: Představa, že invaze a organizované násilí zvenčí něco vyřeší, je naivní a pravidelně selhává. Proto jsem také nikdy žádnou vojenskou misi nepodpořila a byla bych proti i teď. V případě Sýrie ještě nebyly vůbec využity diplomatické cesty. To, co vidíme a slyšíme, jsou zatím jen silácké řeči, které si politici vyměňují přes oceán. Je třeba hledat skutečná řešení, které nabídne mírový proces a oběma stranám sporu zajistí bezpečí. Základní podmínkou je, přestat dodávat podobným režimům zbraně, munici a další věci potřebné pro armádní operace. Jenže tomu se zatím Západ brání, protože vidina zisků je pro nás příliš lákavá. Podle monitorovací zprávy Social Watch 2010, byly z ČR dodávány zbraně oběma stranám konfliktu se souhlasem státních orgánů.

Dienstbier: Upřednostňuji mírové před násilným řešením konfliktů, včetně posílení role OSN, OBSE a dalších mezinárodních organizací. Platí to i ve vztahu k Blízkému východu, kde souzním se zahraniční politikou EU.

úterý 11. prosince 2012

Akademiky oceněná kniha Svět politického islámu je těžkopádný monolit

vyšlo v Kavárně iDnes

Karel Černý: Svět politického islámu - Politické probuzení Blízkého východu
vydalo Nakladatelství Lidové noviny, 2012, vázaná, 591 stran

Kniha „Svět politického islámu“ je pokusem o kompendium významného nábožensko-politického fenoménu naší doby. Zatímco donedávna byl u nás politický islám spojovaný v médiích hlavně s těmi nejradikálnějšími skupinami z Blízkého východu, po událostech Arabského jara se i širší veřejnost dozvídá, že politický islám je poněkud komplikovanější záležitost, než jen teroristické organizace ztělesněné ozbrojenými vousáči v maskáčích zaštiťující se účelově vytrženými citacemi z Koránu. Kniha mladého sociologa Karla Černého se pokouší reflektovat i nejnovější dění a zároveň se ho snaží zasadit do hlubších souvislostí. Práce je tak významná i tím, že se jedná o počin člena mladší generace českých výzkumníků, kteří sice nemají zkušenosti a třeba i jazykovou erudici našich nestorů-orientalistů, ale zase přinášejí novější pohledy a myšlenky.  

Parta islamistů

Obrovský objem zajímavých a aktuálních dat ve spojení se sociologickým přístupem a znalostí hlubšího kontextu blízkovýchodního dění jsou hlavními pozitivy knihy. Většina současných diskusí o změnách na Blízkém východě a vzestupu islámu a islamismu totiž příliš sociologické a demografické příčiny tamního vývoje nereflektuje. Na straně druhé je však velmi diskutabilní struktura celé práce, její přehlednost a nejasné pojetí. Například hned na začátku čtenář narazí na kapitolu s názvem „Až příliš pestrá parta: kdo jsou a kdo nejsou islamisté?“ Je zřejmé, že použitím žurnalistického slovníku se autor text pokouší poněkud odlehčit, což samo o sobě nemusí být na škodu. To však ostře kontrastuje s množstvím různých sociologických a demografických údajů, tabulek a různých grafů, které dále v knize najdeme. Jako by autor neměl zcela jasno, zda se pokouší o populární, nebo více o vědeckou práci. Každopádně skloubení obou pojetí v konečném důsledku nepůsobí dobře. Nelze přehlédnout, že v některých částech textu autorova „odlehčení“ získávají až bulvární nádech. Například v souvislosti s případem bulharských zdravotních sester, které se dostaly na sklonku Kaddáfího režimu v Libyi do obrovských problémů, nám autor sdělí, že: „..si do zdejší dětské kliniky přijely na krátkodobý kontrakt přivydělat něco těch libyjských petrodolarů ke svým mizerným bulharským platům.“ Styl jazyka, který se pohybuje v širokém rozmezí mezi jazykem odborným a žurnalistickým, tak umocňuje nevyjasněné pojetí knihy.

Afghánistán není jen Tálibán

Výše zmíněná kapitola o „pestré partě islamistů“ vzápětí pokračuje podkapitolami nazvanými podle důležitých blízkovýchodních států. Zde by čtenář asi hledal systematičtější zasvěcení do problematiky islamismu ve zmíněných zemích. Ve skutečnosti zde narazíme spíš na útržkovité informace o některých islamistických formacích. V případě podkapitoly „Afghánistán“ autor například zmiňuje pouze Tálibán – jako by tato země nenabízela daleko širší škálu nejrůznějších islamistických organizací, stran a dalších uskupení. Následuje podkapitola „Palestina a Irák“, která nemá na délku ani jednu stránku. Nejen, že přináší dost zvláštní analogii dvou značně odlišných regionů a konfliktů, z nichž by si každý zasloužil podkapitolu vlastní, ale o podstatě iráckého islamismu se zde oproti palestinskému dozvíme naprosté minimum.

Drobnější chyby představuje nekonzistence přepisu arabských jmen a termínů, kdy například na straně 277 autor použil anglické transkripce arabských jmen, zatímco jinde používá správnější české přepisy. Kniha je sice vybavená rozsáhlým rejstříkem, ale v průběhu četby zjistíme, že v něm některá jména, na které při četbě textu narazíme, chybí. V téměř šestisetstránkovém textu nenalezneme kromě tabulek a grafů ani jednu obrazovou přílohu, která by lépe přiblížila hlavní osobnosti, politiku, ale třeba i propagandu stoupenců politického islámu. Přitom právě vizuální prezentace islamismu je veřejnosti tak mediálně známá a zároveň je většině Čechů (i Evropanů obecně) jen velmi těžko srozumitelná. 

Je opravdu škoda, že autor více nezapracoval na struktuře i celkové koncepci knihy a že se v monolitičnosti jejího textu musí méně zasvěcený čtenář v mnoha případech utopit. To si ale mohli uvědomit i editoři knihy. Černého práce je tak cenná především svým sociologickým přístupem a v některých ohledech tak doplňuje díla starší generace našich orientalistů a politologů. Stěží je ale překonává.