Hlava XXII. v Gaze

Více než půl roku od začátku války v Gaze nejsou stále na obzoru nějaké jasnější scénáře vývoje, které nastanou, až válka skončí. Takovouto situaci na sklonku roku 2023 málokdo předpokládal. Rozlohou velmi malý a pravidelně geometricky tvarovaný region Gazy, který má pouhých 365 km2 (Praha má 496 km2), a není navíc geograficky nijak komplikovaný, protože se jedná o písčitou nížinu na březích Středozemního moře. Ze začátku se tedy zdálo, že se bude jednat o několikadenní, maximálně několikatýdenní, záležitost. Přesto se jedna z technologicky nejvyspělejších armád světa dostala do problémů. Pásmo Gazy sice postupně obsadila od severu až ke městu Rafah, které se rozkládá na obou stranách hranice pásma Gazy a Egypta, ale že by byl Hamás u konce s dechem, zatím není vůbec zřetelné. Hamás odpaluje čas od času salvy raket na Izrael – někdy i z míst, která byla už „vyčištěna“ izraelskou armádou. Podobně tak i nejvyšší vůdcové militantních operací Hamásu stále unikají a jsou zřejmě ukryti někde ve stovky kilometrů dlouhém labyrintu chodeb a tunelů pod písčitým povrchem Gazy.  

V ulicích Jeruzaléma (červen 2024)

Míra destrukce, která tuto vojenskou operaci provází, je obrovská. Teroristický útok Hamásu ze 7. října 2023 způsobil bezprecedentní utrpení Izraelců a solidaritu velké části světa. Mnoho aspektů charakteru izraelské vojenské operace v Gaze, která se naplno rozjela na konci loňského října však přineslo nekončící bolest zase pro Palestince z Gazy. K nim se tak výrazná část solidarity světa přesunula. 

Izraelská armáda se v Gaze uchýlila k vojenské doktríně „Dahíja“, používané v asymetrických konfliktech s nestátními ozbrojenými aktéry typu Hamásu či libanonského Hizballáhu. Při ní jsou často komplexně – a bez ohledu na obrovské civilní ztráty – ničeny i civilní cíle, které jsou či mají potenciál být využívány nepřítelem. Autorem pojmu samotného označení vojenské doktríny je izraelský generál Gadi Eizenkot, který byl až do poloviny června 2024 členem izraelského válečného kabinetu. Název byl inspirován jménem bejrútské čtvrti Dahíja, která byla v roce 2006 v odvetném útoku proti Hizballáhu těžce poškozena izraelským bombardováním. Využívání podobných metod asymetrického válčení Izraelem, spojených s ničením civilní infrastruktury, jde však mnohem hlouběji do historie – viz například izraelská strategie během války v Libanonu v roce 1982. A hlubší původ izraelských vojenských a protipovstaleckých postupů je možné vysledovat dokonce i v tvrdých protiteroristických operacích Britů během existence mandátu Palestina (1923–1948). Tyto strategie se obvykle ukázala úspěšné jen z krátkodobého hlediska. Dlouhodobě se však proti jejich proponentům obracely: Britové opouštěli v roce 1948 mandát s velmi pošramocenou pověstí nejen u Arabů, ale i u Židů. A tvrdé izraelské angažmá v Libanonu v roce 1982 ochránilo severní hranici Izraele jen nakrátko. Navíc přispělo ke vzniku Hizballáhu.   

Využívání civilních infrastruktur je jednou z taktik Hamásu, která dává Izraeli záminku k aplikaci „Dahíje“. Přitom obě strany své strategie navzájem dobře znají a jsou schopné jich velmi dobře využít k mobilizaci vlastní i vysvětlit ji svým podporovatelům. Izrael navíc operuje s faktem, že v dnešní Gaze není vždy jasná hranice mezi tím, kdo je pouhý civilista a kdo už má vazby na Hamás. Podobně tak Izrael kalkuluje s faktem, že Hamás může využívat v terorismu a bojích i některé dospívající děti. Vzniká tak cyklický kruh mimořádně destruktivního násilí, přičemž oběťmi této „Hlavy 22“ jsou nyní už několik měsíců hlavně civilisté v Gaze. Ti představují – ať jde prakticky o jakoukoliv definici bojovníka Hamásu – většinu z dnes už více než 37 000 mrtvých. Zatímco ozbrojenci Hamásu jsou v médiích prakticky neviditelní, PR Izraele a jeho armády nesmírně utrpělo třeba už jen příspěvky, které někteří izraelští vojáci v Gaze zveřejňují na svých sociální sítích.  

Ozbrojené křídlo Hamásu je více než půl roku trvající vojenskou operací v mnoha ohledech oslabeno, ale jeho fragmenty projevují neutuchající vůli bojovat a nevzdat se. To v očích premiéra Benjamina „Bibi“ Netanjahua a izraelské armády tak stále vytváří důvod pro pokračování v kontroverzní vojenské strategii. Přesto však nemá izraelský premiér bianco šek na její neomezené prodlužování. Izraelský válečný kabinet se totiž v polovině letošního června rozpadl, poté, co z něj odešli Benny Ganc a zmiňovaný generál Eizenkot. Oba reprezentovali ve válečném kabinetu opoziční alianci Národní jednota vedenou právě Gancem. Ten dal Netanjahuovi nedávno ultimátum, které určil na letošní 8. červen, jako hranici dokdy musí „Bibi“ podpořit Gancův šestibodový strategický plán: 

1. Dosáhnout návratu izraelských rukojmích vězněných Hamásem. 

2. Zásadně omezit nadvládu Hamásu nad Gazou, demilitarizovat ji a získat nad teritoriem izraelskou bezpečnostní kontrolu.

3. Vytvořit mezinárodní civilní mechanismus správy Gazy, včetně amerických, evropských, arabských a palestinských prvků, které by sloužily jako základ pro budoucí alternativu, kterou nebude ani Hamás a palestinský prezident Abbás.  

4. Navrátit obyvatelstvo severního Izraele (ohroženého konfliktem s Hizballáhem) do jeho domovů do 1. září 2024 a zajistit situaci v regionu západního Negevu sousedícím s Gazou (Poznámka: severní hranice Izraele a posílený konflikt s Hizballáhem je dalším velmi napjatým bodem dnešního dění).  

5. Pokročit v normalizaci se Saúdskou Arábií jako součástí procesu vytvoření aliancí proti Íránu a jeho spojencům.

6. Přijmout rámec pro vojenskou službu pro všechny (tady hlavně ultraortodoxních) Izraelců.

Bylo celkem zjevné, že pro Netanjahua nebude splnění tohoto plánu realistické. Přesto celkem přehledně vymezuje, jaké jsou základní požadavky jádra izraelské opozice, což může determinovat k čemu může teoreticky dojít, pokud by „Bibi“ z nějakého důvodu o svoji politickou moc přišel. Ten se jí však dlouhodobě a tvrdošíjně – a nutno říci, velmi úspěšně – drží. K tomu, aby uspěl však musí vybalancovávat i stranu svého kabinetu, na které sedí ultrapravicoví ministři reprezentující nejtvrdší jádro izraelských osadníků. Jedná se hlavně o Itamara Ben Gvira a Becalela Smotriče. Ti se po Gancově odchodu z válečného kabinetu dožadovali zahájení politiky obnovení osadnické činnosti v Gaze i přímo vlastního vstupu do válečného kabinetu. Zde pro upřesnění doplňuji, že šlo prakticky jen o šestičlenný orgán ustavený ve specifickém válečném stavu. Tyto požadavky byly i pro Netanjahua přes čáru, takže na tlak ultrapravicových ministrů zareagoval jeho poněkud šalamounským rozpuštěním. 

Vnitropolitická izraelská situace se tak prakticky vrátila do politických kolejí před 7. říjnem, kdy byl Ganc předsedou izraelské opozice. Zároveň je zjevné, že válečný kabinet bude i nadále fungovat, avšak spíš neformálně – což v praxi znamená, že bude založen hlavně na komunikaci mezi Netanjahuem, ministrem obrany Joavem Gallantem z Likudu (který má však s premiérem dlouhodobě komplikovaný politický vztah), ministrem strategického plánování Ronem Dermerem z Likudu a Arje Dérim, hlavní osobností vládní strany Šas (byť Déri stojí kvůli korupčnímu skandálu mimo vládu). Konzultovat však už Bibi nebude ani Gance ani Eizenkota, ale zřejmě ani extremistické ministry. Jejich podpora však zůstává klíčová pro politické vážky Netanjahuova přežití v čele vlády, kdy právě oni představují potřebné hlasy v Knesetu, která „Bibimu“ zaručují nadpoloviční podporu poslanců. Toho jsou si dobře vědomi. Zároveň jde ale i o jistou hru, ve které i Ben Gvir dobře ví, že pokud by Bibiho vládě svým odchodem podrazil nohy, zřejmě už nikdy by nebyl do žádné vládní koalice přizván. A Netanjahu naopak ví, k jaké hranici až může zajít, aby si „bengvirovce“ přespříliš neznepřátelil. Jde tedy o symbiózu, která nejradikálnější pravicovou vládu v izraelské historii může udržet ještě nějaký čas u moci.   

Ben Gvir - záchranný pás Netanjahua
(billboard v Tel-Avivu, červen 2024)

Katastrofa způsobená válkou v Gaze je komplexní na mnoha úrovních, přičemž židovské Izraelce dnes nejvíce tíží osud unesených a zároveň i stále zvětšující se počet padlých vojáků (od 7. října 2023 jich přišlo o život více než 750). Ostatně jde dnes už o druhou nejdelší válku v izraelské historii (tou první je stále válka za nezávislost z let 1948-49). Protesty izraelské veřejnosti proti vládě se tak postupně svou intenzitou vracejí k období před 7. říjnem 2023. Tehdy probíhaly mohutné protivládní demonstrace, které však nesouvisely s Gazou ani jiným konfliktem s Palestinci, ale s Netanjahuovou antidemokratickou soudní reformou. 

Minulý týden jsem se vrátil z Jeruzaléma a zaznamenal jsem mj., že požadavky na návrat unesených jsou v dnešním Izraeli všudypřítomné, a to ať už více oficiálními postery, tak i řadou různých neformálních graffiti, nápisů a po domácky zhotovených plakátů. Zároveň je však mezi většinou židovských Izraelců cítit odtrženost od osudu Palestinců a utrpení prostých lidí v Gaze. Například ve Východním Jeruzalémě, kde žijí velké arabské komunity obyvatel, si zdejší lidé podobným způsobem oběti z Gazy připomínat nemohou.  Ze strany izraelských úřadů by jim totiž hrozily problémy. 

Bez ukončení utrpení Gazanů a zároveň vytvoření reálných perspektiv pro ně však Hamás zřejmě nikdy zničen a poražen nebude. „Nezničitelnost“ tohoto extremistického hnutí je dána do značné míry právě dlouhodobě špatnou izraelskou politikou vůči Gaze, a aktuálněji pak formou probíhající vojenské operace. Hamás dobře ví, jak má různých podob útlaku vlastního obyvatelstva využívat. Pokud se tedy izraelská strategie vůči Gaze v budoucnu zásadně nezmění, militanty Hamásu možná na čas tvrdá vojenská operace oslabí, ale „zmizí“ jen zdánlivě. Na základě děsivých zkušeností ze současné války je zde totiž více než kdy dříve možnost, že část současné generace nezletilých z Gazy může být zárodkem další generace radikálů. 

Sama společnost Gazy musí pracovat na své proměně, ale nesmíme zapomínat, že jsme stále v prostředí asymetrického konfliktu. A při jejich řešení je vždy o něco důležitější přístup té silnější strany. Izrael by tak měl po válce svůj přístup ke Gaze zásadně změnit. Avšak nikoliv v rovině větších represí a další a sofistikovanější izolace Gazy – ale věcně v tom smyslu, aby přispěl k deeskalaci a deradikalizaci Gazy. Pokračování ve starých chybách by totiž přineslo jen další rovinu „nekonečnosti“ izraelsko-palestinského konfliktu.   

-MČ-  

Redakčně zkrácený text vyšel v Deníku N, 20. 6. 2024

Rozhovor k násilnostem v Jeruzalémě, zvláště pak na Chrámové hoře (duben 2022)

V půlce dubna 2022 propukly v Jeruzalémě na Chrámové hoře opět nepokoje. Byla situace vypjatá už před samotným zásahem izraelské policie?

Meditující kocúr od Skalního dómu,
foto: M. Čejka

Násilí na Chrámové hoře předcházela nejintenzivnější vlna teroristických útoků na izraelské civilisty od roku 2016, která proběhla městy Beer Ševa, Chadera, Bnej Brak a Tel Aviv. Zahynulo při ní 14 Izraelců včetně dvou policistů arabského původu. Na rozdíl od útoků v nedávné minulosti, ke kterým se obvykle přihlásil Hamás nebo Palestinský islámský džihád, není souvislost mezi aktuálními teroristickými útoky jasná. První dva – v Beer Ševě a Chadeře – totiž spáchali Izraelci arabského původu, kteří sympatizovali s takzvaným Islámským státem. Ten, podobně jako Al-Káida, vždy spíše palestinské otázky zneužíval pro své globálně džihádistické cíle a ani zmiňované palestinské radikálně islamistické skupiny s ním nikdy nechtěly mít mnoho společného. Podobně ani terorismus z řad takzvaných izraelských Arabů není pravděpodobný. Obecně nebyly sympatie ke globálnímu džihádismu mezi nimi ani Palestinci nikdy výrazné a může tak jít i o jistý způsob vyhraňování se proti „tradičním“ skupinám, které se již mohou zdát některým individuálním útočníkům nedostatečně radikální.

Útoky v Bnej Braku a Tel Avivu však ale provedli útočníci z oblasti města Džanín na Západním břehu, což mělo blíže k obvyklému scénáři. Jenže ani oni nebyli spojeni s žádnou z organizací. Hamás a Islámský džihád sice útoky ocenili, ale v reálu se opět mohlo jednat o výraz deziluze útočníků z těchto skupin.

Izraelci následně zahájili odvetnou operaci v uprchlickém táboře v Džanínu, odkud útočníci pocházeli. Při následných přestřelkách pak bylo zabito několik palestinských ozbrojenců, kteří se postavili izraelským vojákům, ale i palestinských civilistů.

Zmiňované násilí se odehrává na pozadí dlouhodobé a stupňující se izraelské vojensko-civilní okupace Západního břehu i pokračující nedemokratické hegemonie zkorumpovaného Fatahu na Západním břehu a brutálního Hamásu v pásmu Gazy. To samozřejmě není jakékoliv ospravedlnění izraelské osadnické politiky či naopak palestinského teroru proti Izraelcům. Kontext izraelsko-palestinského konfliktu, který se prakticky vytratil ze současného globálního zpravodajství, je ale pro pochopení různých současných násilných aktivit důležitý. Mírový proces je od roku 2000 zamrzlý a některé pozitivní změny, které předtím přinesl, již v roce 2022 dávno nefungují. Je pravda, že izraelsko-palestinský spor není z globálního ani regionálního hlediska zdaleka tak nebezpečný a násilný jako dění v Sýrii či na Ukrajině, z čehož plyne i odliv zájmu médií, ale to neznamená, že by se jeho základní rysy marginalizovaly nebo nějak podstatně změnily.

V pátek 15. dubna také začal židovský Pesach, muslimský Ramadán je v plném proudu. Jak moc souvisí aktuální násilí právě s těmito svátky? Ostatně loni na jaře se dělo něco podobného.

Religiozita se jak na straně palestinské, tak izraelské, už desetiletí propojuje s politikou. Náboženství, která oficiálně deklarují svou apolitičnost a mírumilovnost, se tak stala nositeli politického aktivismu a nezřídka i násilí. Má to svou logiku v dimenzi globální, lokální, lidské i politické, u které hraje roli zmiňované dlouhodobé nedořešení izraelsko-palestinského sporu.

Období ramadánu tak obecně patří k částem roku, kdy dochází k izraelsko-palestinským eskalacím nejčastěji. Při svátečních muslimských modlitbách (mimo velké muslimské svátky se pak často jedná o modlitby páteční) se schází větší počet věřících než obvykle, což může na exponovaných místech izraelsko-palestinského konfliktu, jako je právě Jeruzalém, a zvláště pak tamní Chrámová hora, náboženské poutníky často rychle proměnit v politické aktivisty.

Ramadánové modlitby jsou pak přímo v Jeruzalémě specifické nejen svým svátečním charakterem, ale i větším množstvím věřících rozmanitějšího původu než během roku. V době ramadánu má totiž možnost získat těžko dostupná izraelská povolení k návštěvě jeruzalémských svatých míst i větší počet Palestinců ze Západního břehu. Roli hraje také nervozita související s velmi asketickými a vyčerpávajícími ramadánovými omezeními – mimo jiné zákaz konzumace potravin a jakýchkoliv nápojů během dne. V prostředí permanentního a často velmi tvrdého dohledu izraelské pohraniční policie, která je nejen v době ramadánu v jeruzalémském Starém městě prakticky všudypřítomná, tak Palestinci, kteří podobně jako Izraelci považují Jeruzalém za své hlavní město, začnou nezřídka protestovat proti aktivitám izraelských osadníků a brutalitě bezpečnostních složek.

Letos navíc došlo k souběhu Ramadánu s Velikonocemi a židovským svátkem Pesach. Velký počet zpolitizovaných věřících z různých náboženství v jeruzalémském Starém městě je tak dalším faktorem, který může náboženské poutníky v nervózní a davové atmosféře snáze vyhranit proti sobě. Radikálové nejsou zdaleka jen mezi Palestinci, ale i mezi izraelskými věřícími, kteří však mají na rozdíl od Palestinců ze strany po zuby ozbrojených pohraničníků spíše ochranu.

Jeruzalém, a právě Chrámová hora, je v už tak vyhrocených izraelsko-palestinských vztazích dost možná tím nejpalčivějším bodem. Rýsují se na horizontu konkrétní návrhy, nebo alespoň teoreticky nějaké naděje na uklidnění, nebo je otázka Jeruzaléma stále ve stavu patu?

Vůbec nemám dojem, že by se situace na Chrámové hoře (Palestinci a muslimové jí říkají – al-Haram al-Qudsí aš-Šaríf čili „Vznešená svatyně jeruzalémská“ – která je ve své podstatě výrazem uctívání stejné abrahámovské tradice jako u židů, byť v islámské interpretaci) nějak zásadně měnila v duchu zmírnění izraelsko-palestinského napětí. Spíš naopak – současné eskalace na Chrámové hoře souvisí mimo jiné i se stupňujícími se návštěvami židovských náboženských mesianistů, nezřídka z řad izraelských osadníků.

V kontextu letošního dění a svátků je Chrámová hora velmi propojená s židovským svátkem Pesach (pašije). Právě hora Moria, která je středobodem Chrámové hory, je místem, kde měl podle židovské tradice Abrahám obětovat svého syna Izáka, ale na boží příkaz nakonec podřezal beránka. Různé židovské mesianistické skupiny (jako například „Chrámový institut“) se pokoušejí tuto praxi na Chrámové hoře obnovit a během Pesachu zintenzivňují její návštěvy. Ty samozřejmě probíhají za doprovodu izraelské policie a protestů muslimských věřících. Právě tyto aktivity často zažehnou potyčky a další formy násilí na Chrámové hoře – a nejinak tomu bylo i letos.

Izraelský vrchní rabinát sice židům vstup na Chrámovou horu z teologických důvodů zakazuje, ale zmiňovaní mesianisté si z toho nic nedělají. Někteří z nich dokonce spřádají apokalyptické plány na likvidaci mešit a výstavbu Třetího chrámu, což má v jejich teologii přiblížit mesiášský věk. Právě z těchto skupin vzešla řada židovských extremistů, pro které má izraelská zpravodajská služba Šin bet dokonce speciální oddělení. Jenže bezpečnostní složky téhož státu nezřídka poskytují podobným radikálům ochranu, takže se izraelský boj proti židovskému extremismu stává poněkud sisyfovským.

Loni se v Izraeli vyměnila vláda. Po velmi dlouhé době byl z premiérského křesla sesazen Benjamin Netanjahu. Jak proměnila nová vláda izraelsko-palestinské vztahy? A ohrožuje ji aktuální dění?

Od nové izraelské vlády jsem z hlediska izraelsko-palestinského konfliktu očekával jisté pokroky. Ale o něco méně naivněji jsem si ve stejnou dobu říkal, že se nezmění prakticky nic. Pravdou je bohužel spíše to druhé. Ano, došlo k určitým kosmetickým změnám – obnovily se například některá izraelsko-palestinská jednání na vysoké úrovni, došlo k jistým ekonomickým úlevám vůči Palestincům – ale v těch podstatných věcech se nezměnilo vůbec nic. Naopak, počet izraelských osadníků na Západním břehu – což je podle mě naprosto klíčová věc ztěžující řešení konfliktu – stále narůstá. Také palestinská autonomie s Fatahem je zkorumpovanější a represivnější vůči svým oponentům. Podobně tak má i islamistického Hamásu řada Palestinců plné zuby. V prostředí, kde ale palestinský prezident omezuje demokratické procesy, aby papaláši z Fatahu neztratili své pozice, nesvítá na nějakou novou – a konstruktivnější – politickou sílu prakticky žádná naděje.

Nejen Netanjahuovi, ale i některým současným politikům současné izraelské vlády, začala tato situace paralyzované Palestiny vcelku vyhovovat, neboť je v ní možné snáze udržovat status quo nerušeného pokračování osadnické kolonizace Západního břehu. Netanjahu šel z pragmatických důvodů osadníkům otevřeně na ruku a současný premiér Bennett dokonce sdílí i jejich politickou teologii. Brzdou mu je jen to, že jeho vláda je tak nekonzistentním ideologickým slepencem, že bude moci být ráda, když jejím jediným výrazným úspěchem bude odolání neustálým pokusům Netanjahua o návrat. Ale ani tím si Bennettova vláda nemůže být v posledních týdnech jistá.

Rozhovor pro A2arm, dotazy: Matěj Schneider, 25. 4. 2022

Mezi Izraelci a Palestinci dospěla generace, která nepamatuje jiného premiéra než Netanjahua

S politologem Markem Čejkou o tom, jak se palestinsko-izraelský konflikt proměnil v letech, kdy mu nebyla věnovaná mezinárodní pozornost

Čím si vysvětlujete, že se teď opět rozhořel izraelsko-palestinský konflikt, který byl řadu let překrytý jinými krizemi v regionu?

Jednomu z nejsilnějších raketových útoků na izraelské území ze strany Hamásu, o kterém dnes informují velká média, předcházel celý řetězec událostí, kterému už tolik pozornosti věnováno není.   Již od dubna přispívaly k eskalaci současného napětí nezvykle tvrdé zásahy izraelské policie během letošního ramadánu a následné chuligánství ze strany neklidných mladíků z řad Palestinců a izraelské radikální pravice. Situaci dále vyostřil blížící se verdikt izraelského Nejvyššího soudu ve věci vysídlení palestinských rodin ze čtvrti Šejch Džarra. Vliv mohlo mít také kličkování palestinského prezidenta Abbáse s odklady palestinských voleb. Některé izraelské zdroje také poukazují na skutečnost, že na eskalaci napětí mohl mít zájem i Netanjahu, jehož premiérské křeslo se momentálně hodně pohupuje. Ostatně nebylo by to poprvé, co by nepokoje kolem Chrámové hory pomohly politickému jestřábovi – v roce 2000 obdobné situace mistrovsky využil Ariel Šaron – a stal se následně izraelským premiérem. Každopádně když se následně do konfliktu vložil Hamás a izraelská armáda, násilí nabralo dalšího stupně obrátek.   

                  Zdroj:  The Economist

A co jsou dlouhodobější příčiny konfliktu?

Hlubším důvodem jsou důsledky dění, které začalo s šestidenní válkou v roce 1967, kdy nedlouho po vojenské okupaci Západního břehu, pásma Gazy a Východního Jeruzaléma začala výstavba izraelských civilních sídel na okupovaných územích. Tím získal izraelsko-palestinský konflikt další dimenzi – starousedlíci vs. osadníci – která vyvřela v nespočet násilností, dvě velká povstání (intifády), přičemž ani mírový proces v 90. letech nakonec nedospěl k zásadnímu zklidnění konfliktu. Z hlediska typu konfliktů spadá izraelsko-palestinský mezi spory asymetrické. V tom jde o opotřebovací válku mezi silným aktérem – v tomto případě hlavně Izraelskou armádou, jednou z nejsilnějších armád světa na straně jedné - a aktérem výrazně slabším, dnes hlavně palestinskými militantními hnutími typu Hamásu, na straně druhé. I Hamás je sice v průběhu let stále zbraňově sofistikovanější, ale svou silou bude s Izraelskou armádou vždy nepoměřitelný. Slabší strana však může být v asymetrickém konfliktu pravidelně decimována, ale stačí jí jen „neprohrát“. K „výhře“ by silnější strana musela přikročit k anihilaci nepřítele, což Izrael z mnoha důvodů nemůže, mj. i proto, že se prohlašuje za demokratický stát.   

Proč k těm nezvykle tvrdým zásahům policie došlo právě v průběhu letošního ramadánu?

Situace u Damašské brány, centra východního – arabského – Jeruzaléma a místa trhů a každodenního setkávání z hlediska Izraele permanentně přitvrzuje. K už existujícím checkpointům přibyly letos během ramadánu další, přičemž policie několikrát rozpoutala násilí proti osobám či rodinám, které se večer shromáždily na místě na oslavu přerušení ramadánového půstu. Tvrdý postup proti lokálním obyvatelům i demonstrujícím zvolila pohraniční policie také ve čtvrti Šejch Džarra. Sám jsem byl v minulosti svědkem zdejších demonstrací a obvykle měly formu happeningu, kdy sice k zatčením občas docházelo, ale policie obvykle nepřikročila k nějakému tvrdšímu postupu. Co se týká Chrámové hory, tam byly vždy v době ramadánu menší potyčky mezi policií a palestinskými mladíky poměrně běžné a policie nechala obvykle vášně vychladnout bez nějakých drakonických zásahů. Letos nejen že bezpečnostní síly vnikly do samotné mešity Al-Aksá, kde mj. použila slzné granáty, ale na samotném prostranství Chrámové hory zranila obušky a pogumovanými projektily přes 300 lidí, včetně novinářů a dětí. Právě tato enormně vyhrocená situace na nejposvátnějším místě regionu se stala záminkou pro Hamás, aby se do celé věci vložil.  Jednu z hypotéz, proč byly zásahy izraelská policie právě letos tak tvrdé, jsem nastínil už v předchozí odpovědi. Je faktem, že Netanjahu má za nastalé situace daleko větší šanci na politické přežití ve funkci premiéra.  

O co přesně jde v soudním sporu ohledně vysídlení palestinských rodin ze čtvrti Šejch Džarra?

Řada izraelských právníků i organizací dlouhodobě kritizuje skutečnost, že vypořádání majetkových poměrů mezi Izraelci a Palestinci je z dlouhodobě nespravedlivé. Týká se to hlavně legislativy i soudního rozhodování ohledně osudu palestinských majetků před rokem 1948 (na území bývalé britské Palestiny) a po roce 1967 ve Východním Jeruzalémě, na Západním břehu a v pásmu Gazy. 

Spor o nemovitosti ve čtvrti v Šejch Džarra je dlouhodobě jedním z nejexponovanějším tohoto typu. Jde o soudní řízení mezi tamními palestinskými uprchlíky z období po roce 1948 a izraelskými osadníky po šestidenní válce v roce 1967. Pokud by dopadlo ve prospěch osadníků – k čemuž právě chystané rozhodnutí Nejvyššího soudu, které vyvolalo na místě nedávné demonstrace, směřovalo – by v podmínkách spravedlivého právního systému otevřelo řadě Palestinců právo na jejich rodinné majetky na řadě míst Izraele. A zde je hlavní pointa, že v reálu by se tak mohlo stát jen stěží – k čemuž směřuje ona kritika dvojího metru lokální justice.      

Mešita al-Aksá, jedna z nejvýznamnějších muslimských mešit, stojí na Chrámové hoře, která je zase svatá pro Židy a křesťany. Jaký přístup tam muslimští věřící mají? Palestinci si stěžují na zbytečnou šikanu, například při bezpečnostních kontrolách. Mají pravdu, nebo jsou kontroly přiměřené a smysluplné?

Chrámová hora (pro židy), neboli Posvátný okrsek (pro muslimy), byla od počátku konfliktu, tedy od meziválečných dob britského mandátu, nesmírně emotivním středobodem zájmu nacionalistů z obou stran. Byť šlo často o sekulární politiky a formace, dodávala jejich snahám religiózní posvátnosti. Až později (hlavně po šestidenní válce v roce 1967) se stala důležitým symbolem náboženských fundamentalistů (ať už šlo o osadnické hnutí Guš Emunim, nebo o zárodky Hamásu). Její právní status je velmi komplikovaný, takže jen v náznaku: Se souhlasem Izraele byla správa Hory ponechána i po obsazení Východního Jeruzaléma izraelskou armádou v roce 1967 v rukou wakfu (islámské nadace) a patronát nad ní má jordánská královská rodina. To zaručuje relativně svobodný přístup muslimů, který je však často narušován postupně se stupňujícími osadnickými aktivitami (osadníci si přejí postavit na místě mešit třetí židovský chrám), kterým se dostává ochrany izraelské policie, která má na Chrámové hoře bezpečnostní pravomoc. Protesty proti přítomnosti osadníků či policie (či proti oběma zároveň) se tak nezřídka zvrhnou v násilí, což bylo podobný mechanismus i u aktuální eskalace. 

K jakým nejvýznamnějším posunům/trendům ve vztazích mezi Palestinci a Izraelem došlo v letech, kdy tomu tématu nebyla v našich i ve světových médiích věnována tak velká pozornost jako dříve? 

Čeho jsem si třeba já naposledy všiml při svých častých návštěvách v oblasti, byla vnitřní polarizace obyvatelstva v Izraeli i Palestině. Dříve jsem si myslel, že náboženské komunity a hnutí budou postupně stále více dominovat zdejší politice. Jenže po deseti letech mohu vidět, že religiózních sice přibylo, ale podobně tak posílil i sekulární tábor. Mezi mladými Izraelci a Palestinci také už v podstatě dospěla generace, která nemá v paměti jiného premiéra než Netanjahua. To způsobuje na straně mladých Palestinců nárůst frustrace a znechucení, v Izraeli pak zase vzestup mládežnického nacionalismu. Je to ostatně možné sledovat například u mladých izraelských vojáků, z nichž se někteří chovají stále brutálněji, přičemž starší a zkušenější izraelští důstojníci mohou nezřídka mít na konflikt střízlivější pohled.    

Jak se otázka palestinské budoucnost debatuje v izraelské politice? Jakou roli hrála v opakující se volebních kampaních minulých let?

Vzhledem k tomu, že značnou část izraelského politického prostoru ovládla v uplynulých dekádách pravice, ultrapravice a náboženské strany, tak jsem zaznamenal ve volebních kampaních vůči Palestincům hlavně negativní vymezování. Dialog a obnovu mírového procesu si dnes přejí jen některé menší strany, které mají navíc malý koaliční potenciál. A některé strany – mj. po letošních volbách důležitá strana „Ješ Atid“ Jaira Lapida – se třeba na konflikt dříve soustředila jen minimálně.  

Jaké jsou dneska názory v izraelské společnosti na řešení palestinského konfliktu - a jak se tohle v minulé dekádě změnilo?

Částečně to kopíruje vývoj politiky směrem k nacionalistické pravici. Jinde – třeba v tel-avivské bublině, jak se někdy říká – mě zase překvapil nezájem reflektovat co se děje o pár kilometrů za hranicemi města. Přitom právě zde byl kdysi tak silný aktivismus usmíření a dialogu. Každý si samozřejmě přeje mír – i osadníci, i Hamás – akorát si ho představuje úplně jinak… Na druhou stranu je ale občanský aktivismus v Izraeli stále viditelný na různých platformách, byť je asi i více fragmentovaný a není o něj takový zájem médií jako v dobách mírového procesu.      

Několik arabských státu přestalo podmiňovat navázání diplomatických vztahů vyřešením palestinské krize. Proč a jaké to mělo dopady přímo mezi Palestinci?

Příčin je více – důležitou roli určitě hraje i Trumpovo období, které postavilo byznysový cynismus na piedestal. Řada arabských lídrů chce dnes hlavně kšeftovat, vytvářet megalomanské projekty a vše ostatní, včetně konfliktů v okolí je zajímá, jen pokud je to pro ně výhodné. Zároveň má ale izraelsko-palestinský konflikt i určité rysy z dob studené války, přičemž masová podpora řady arabských zemí byla tehdy velmi ideologická a také neupřímná: například syrský režim využíval konfliktu a permanentního válečného stavu s Izraelem k pacifikaci vlastních občanů. A pak jsou tu také důsledky arabského jara v podobě nových konfliktů, kdy například jen ten syrský co do počtu obětí za uplynulých deset let několikanásobně převýšil oběti všech izraelsko-arabských válek dohromady... Palestinci z oslabování zájmu o jejich kauzu radost nemají, ale není to v kontextu dění na Blízkém východě asi nic, co by je výrazně překvapovalo.      

Existuje momentálně na obou stranách vůbec nějaká vůle k mírové dohodě? 

Pokud se zeptáte běžných lidí ze střední třídy na obou stranách konfliktu, asi vám odpoví pozitivně. Problém je v politice – což v kontextu Izraele znamená třeba vysoce proporční politický systém, který nezřídka neúměrně posiluje moc a vydírání ze strany některých marginálních formací. Ale určitě roli hraje i zřetelný posun Izraelců k nacionalistické pravici, o kterém jsem už mluvil. A ta má často zájem o osadnické projekty a expanzi území, což mimo jiné také souvisí s velkým byznysem a opěvovanými izraelskými start-upy. Ideologie a náboženství může hrát také roli, ostatně někteří osadníci jsou tvrdí fundamentalisté. Avšak častěji se jedná o pragmatiky a oportunisty, kteří za dlouhodobé podpory pravicově-nacionalistických vlád mají prostě více šancí.     

A mezi Palestinci?

V Palestině je situace zdánlivě jednodušší – jde stále v mnoha ohledech o souboj konkurenčních politických hegemonů – Fatahu a Hamásu. Jenže fatahovských papalášů, co si nakradli v době mírového procesu, i hamásnických islamistů, má už řada Palestinců také plné zuby. Bohužel pokusy o politickou alternativu a kritickou politiku jsou už od dob Arafata a šejcha Jásína dušeny oněmi lokálními giganty v samotném zárodku, takže palestinská politika dlouhodobě stagnuje.     

Izraelský prezident hovořil o protižidovském pogromu, poté co arabští demonstranti v několik izraelských městech vypálili židovské obchody i synagogy. To se zdá být novým fenoménem – proč k téhle explozi došlo? jak se v minulé dekádě změnily vztahy Arabů a Židů v izraelských městech? 

To zase záleží město od města. Momentálně se mluvilo hlavně o městě Lod, kde jsou vleklé problémy sociálního charakteru i dlouhodobá diskriminace arabsko-izraelské minority – pro zajímavost: těm se věnuje třeba i místní arabská hiphopová scéna. V podmínkách vyloučených lokalit zde ale nežije jen množství Arabů, ale také židů. Sociální protesty a nepokoje se tu tak často mohou zvrhnout v politické – a k vzájemné nenávisti pak není vůbec daleko. A ve stínu současného rozjitření konfliktu začalo docházet k násilí podobnému pogromům. To je dost nový fenomén a může to znamenat negativní posun ve vztazích mezi židovskými a arabskými občany Izraele (tedy těmi Araby, kteří mají – na rozdíl od Palestinců – izraelské občanství a představují 21% izraelské společnosti). Ty nebyly v uplynulých desetiletích zdaleka tak napjaté jako vztahy mezi izraelskými židy a obyvateli pásma Gazy, Západního břehu a Jeruzaléma.

Jak nepokoje vypadají?

Dochází k rabování, útokům na synagogy, mešity a hřbitovy, jednotlivci jsou ohrožení lynčujícími gangy… Brutalita ale nevychází jen z arabské strany, ale i z židovské. A není to také zdaleka jen Lod, ale podobné problémy byly hlášeny z řady dalších smíšených židovsko-arabských měst jako je Akko, Haifa, Jaffa, Bat Jam a některých dalších. 

Co víme o zmíněné “druhé straně”, tedy o židovských extremistech? Je to také nový trend či nová sociální vrstva?

Židovský ultrapravicový extremismus je dlouhodobý fenomén, kterým se zabývají nejen izraelští novináři, ale i tajná služba Šin Bet. A v posledním desetiletí se extrémistům zvláště daří. Například v březnových volbách se dostala přímo do parlamentu strana Ocma Jehudit, která je dědicem vůbec největšího rasisty v novodobé izraelské historii – rabína Kahaneho. Řada z příznivců radikální pravice má centrum v Jeruzalémě, ale výraznými ohnisky židovského extrémismu jsou tradičně i některé izraelské osady. V mnoha ohledech se jev podobá radikální pravici v Evropě – jedná se často o velmi mladé lidi a je mezi nimi napojení na fotbalové fanoušky, hlavně pak klubu Bejtar Jeruzalém. Mnohá izraelská média se násilnostem sice věnují, ale židovský extrémismus často zlehčují na úkor arabského.

Která izraelská média máte na mysli? 

Hlavně ta největší typu izraelské státní televize, rádia, komerční televize a některé velké deníky jako Jediot Achronot. A pak tu jsou samozřejmě i tiskoviny typu Haarec či internetové portály +972 Magazine, Ha-Makom/The Hottest Place in Hell, Darkenu, Ha-Okets, The 7th Eye a další jsou známé svou velmi kvalitní a mnohem více nestrannou novinářskou prací. Jenže ty mají omezenější čtenářstvo, navíc často vzdělané. Nižší vrstvy obyvatel tato média prakticky nečtou.

Tázal se Tomáš Lindner, vyšlo v Respektu, 17. 5. 2021

Násilí v Izraeli přiživují jak islámští, tak židovští radikálové

Úterní útok na synagogu v Har Nof byl svého druhu vyvrcholením dlouhotrvajících nepokojů a střetů mezi Palestinci a izraelskými občany a pořádkovými silami, při nichž v posledních týdnech a měsících zemřelo mnoho lidí. Někteří komentátoři to označují za pozvolný začátek třetí intifády. Myslíte, že se dá o něčem takovém hovořit?

Napětí se stupňuje, ale to ještě neznamená, že musí automaticky přerůst do velkého všeobecného palestinského povstání. Může pokračovat jistou dobu i podobným způsobem – tzn. občasnými a spíše individuálními a systematicky neorganizovanými násilnostmi ze strany zradikalizovaných Palestinců a z opačné strany se můžeme dočkat vzestupu násilí ze strany židovských osadníků na Západním břehu. Obojí je velmi těžko kontrolovatelné. Abbásův vliv Jeruzalémě je jen velmi omezený a židovští osadníci si někdy troufají i na izraelské vojáky.  

Mohly by podle vás současné nepokoje vyústit do podobného konfliktu, jaký v oblasti propuknul letos v létě?

Izrael určitě nezvolí proti jeruzalémským arabským čtvrtím, odkud pocházejí radikálové, stejnou taktiku jako proti pásmu Gazy. Na druhou stranu strategie bourání obydlí pachatelů terorismu a posilování židovského osidlování konfliktních čtvrtí bude zřejmě v Jeruzalémě pokračovat. Na Západním břehu je situace jiná, a pokud dojde k větší radikalizaci i v této oblasti, tak tam už se izraelské vojenské akce mohou více přibližovat Gaze. Pokud dochází k radikalizaci Západního břehu, tak nejvíce napětí bývá obvykle tam, kde je nejvyšší hustota palestinského obyvatelstva a zároveň židovských osadníků – tzn. hlavně Hebron a okolí Nábulusu.  

Účastníci demonstrací a střetů tvrdí, že jednají na vlastní pěst. Hamás útoky i střety s izraelskou policií a armádou chválí, ale nehlásí se k jejich organizování. Jakou roli tedy v současné napjaté situaci hraje? A jakou roli hraje Fatáh?

Hamás je silný v některých částech Západního břehu a má své stoupence i v arabském Jeruzalémě. Pokud se napětí bude zvyšovat, může se Hamás i v těchto oblastech více zaktivizovat a být agresivnější. Hlavní vedení Fatahu v čele s Abbásem si musí být vědomé, že palestinští radikálové v Jeruzalémě poškozují palestinskou kauzu. Na druhou stranu Fatah a obecně organizace v arabském světě nemají často tak pevnou strukturu, na jakou jsme zvyklí třeba z Evropy. Fatah má řadu odštěpeneckých frakcí, které o sobě mohou ale stále prohlašovat, že jsou Fatah (v Evropě se dělo něco podobného v případě IRA v Severním Irsku). Před několika desítkami let o sobě Abú Nidal – jeden z největších teroristů všech dob – také prohlašoval, že je Fatah a zároveň plánoval atentát na Jásira Arafata.

Jaká bude podle vás role židovských radikálních organizací? Bude z jejich strany tendence se za podobné útoky mstít?

Některé části komunity židovských osadníků jsou permanentně agresivní – útočí na palestinský majetek a mešity, zapalují úrodu, někdy po Palestincích střílí a hází kameny a různými způsoby je atakují. Nepřekvapilo by mě, kdyby nyní jejich agresivita ještě vzrostla. O tom se v médiích prakticky nemluví. Nejhorší je situace v okolí Hebronu a v některých osadách u Nábulusu. Jedná se přitom o osadníky, se kterými má někdy problém i izraelská armáda. Izraelská policie a tajná služba Šin Bet má speciální experty a policisty na potírání jejich teroru. Nemůže ale podchytit vše. Řada rabínů v komunitě osadníků jsou velcí extremisté, kteří mimo jiné teologicky motivovali a „ospravedlnili“ vraždu izraelského premiéra Rabina v roce 1995. Pak je tu ale i malá skupina náboženských osadníků, kteří chtějí žít s Palestinci v míru. Byli seskupení kolem rabína Fromana z osady Tekoa u Betléma. Rabín bohužel nedávno zemřel, takže tento proud osadníků ztratil vůdčí osobnost.

Zástupci EU souběžně s tím veřejně prohlašují, že Palestina by měla být uznána jako samostatný stát. Proč podle vás přichází tento obrat právě nyní? Může nějak ovlivnit palestinskou politiku vůči Izraeli (např. smířlivější přístup za účelem získání mezinárodní kredibility...)?

EU rozhodně neváže snahy o akceptaci Palestiny na vzestup teroru palestinských radikálů. Nejedná se také ani o jednorázový obrat v evropské politice, ale tato tendence je tu již delší dobu. Souvisí to částečně i s reakcemi na postoje současné izraelské administrativy, která se nijak netají podporou rozšiřování židovských osad. Posun v přístupu EU či některých jejích členských zemí souvisí tak podle mého názoru hlavně se skutečností, že mírový proces zahájený v 90. letech prakticky zkrachoval a je tak třeba hledat jiné cesty řešení konfliktu.

Ptal se Martin Müller, vyšlo na Lidovkách.cz

Jeruzalémské vraždy a selhání mírového procesu

Do Jeruzaléma jezdím prakticky každý rok od roku 1998 a v napjatých letech 2001-2 jsem pak ve městě přímo žil. Atmosféra, kterou jsem tam pocítil před čtrnácti dny, kdy jsem se odtamtud naposledy vrátil, by se dala občas opět krájet, podobně jako před

dvanácti lety, kdy ve městě probíhala druhá intifáda doprovázená sebevražednými atentáty. Ještě donedávna byl však v Jeruzalémě až na několik incidentů relativně klid. Dnešní „celé a sjednocené“ město, jak deklaruje izraelský „Základní zákon – Jeruzalém“ z roku 1980, je však jednotné pouze na papíře. Místy, kde arabské a židovské části spojuje nová tramvajová linka, jsou dnes vypálené zastávky a stráží je těžce ozbrojené policejní patroly.

Aktuální problém města souvisí s vyústěním neúspěšného mírového procesu, ve kterém hrál Jeruzalém vždy prvořadou roli, dále se situací na Chrámové hoře a s důsledky metodických změn ve statusu východního – před rokem 1967 prakticky stoprocentně arabského – Jeruzaléma. Tyto změny administrativa premiéra Netanjahua i dalších politiků s ním ideově spřízněných intenzivně zaštiťuje. V posledních měsících se však zaktivizovala i řada palestinských radikálů, kteří zcela nepřiměřenými a brutálními činy na uvedené posuny reagovali. V poslední době se navíc často jedná o takzvané „osamělé vlky“ – tedy nijak neorganizované jednotlivce, kteří na vlastní pěst páchají teroristickou činnost a nelze je prakticky kontrolovat. Brutalita palestinských akcí z poslední doby nemá jakoukoliv omluvu, stejně tak ani glorifikace jejich pachatelů.

Situace v Jeruzalémě – hlavně v některých jeho částech, jako je čtvrť Sylwán  se velice začíná podobat nedalekému Hebronu. Tam mezi desetitisíci Palestinců žije nejtvrdší jádro židovských osadníků a extremismus tam dosáhl neobyčejně  brutálních podob. Velmi analogický s předvčerejším útokem na jeruzalémskou synagogu byl právě zločin hebronského židovského osadníka Barucha Goldsteina, který v roce 1994 povraždil v tamním chrámu 29 palestinských muslimů. To pak zažehlo i vlnu nepokojů, které vedly k sebevražedným atentátům a nepřímo i ke smrti izraelského premiéra Rabina, kterého zavraždil Goldsteinův obdivovatel. V palestinské Goldsteiny se předevčírem proměnili i dva Palestinci, kteří podobně brutálním způsobem začali pálit do nevinných židovských věřících v odlehlé jeruzalémské synagoze.

Ve zmiňované jeruzalémské čtvrti Sylwánu však nadále pokračuje nastěhovávání židovských osadníků do arabské čtvrti a zdá se tak, že další ohnisko trvalého napětí podobné centru Hebronu vzniká přímo pod úpatím Starého města. Mnoho nasvědčuje tomu, že „Město míru“, jak je název Jeruzaléma interpretován, tak čeká – a s ním i řadu Izraelců a Palestinců – bohužel další neradostné období.   

Vyšlo v MFDnes, 20. 11. 2014

Třetí intifáda zatím nevypukla, útočí spíše osamělí vlci.

Co stojí za současnou vlnou násilí v Jeruzalémě?

Současná situace souvisí jak s vyústěním neúspěšného mírového procesu. V tom hrála otázka Jeruzalém vždy prvořadou roli, včetně situace na Chrámové hoře. Nepokoje dnes však souvisí i se snahou o metodické změny ve statusu východního – před rokem 1967 prakticky stoprocentně arabského – Jeruzaléma. Ty hlavně administrativa premiéra Netanjahua i dalších politiků s nim ideově spřízněných poměrně intenzivně zaštiťuje.

Napětí v Jeruzalémě eskalovalo i kvůli sporu o Chrámovou horu. O co v něm jde?

Pokud má dnes izraelsko-palestinský konflikt i náboženský rozměr, je Chrámová hora jeho středobodem. Po šestidenní válce Izraelci akceptovali, že správu tohoto místa bude vykonávat muslimská nadace, tak jako tomu bylo po staletí. Zároveň se ale stejné místo dostalo do pozornosti židovských a křesťanských mesianistů, kteří věří, že se Chrámová hora stane místem, kde nadejde Soudný den – tzn. někteří Židé si jí spojují s příchodem Mesiáše, pro část křesťanů je zase spojena s Kristovým návratem. Zároveň je Chrámová hora místem Mohamedovy cesty do nebe a třetím nejvýznamnějším místem islámu. To vše představuje ve vyhrocených momentech a ve spojení se současnou politikou třaskavou směs nábožensko-politického fundamentalismu a napětí.

Pak je tu ještě jedna věc – religiózní Židé věří, že na Chrámové hoře je trvalá Boží přítomnost. Do starověkého Chrámu směli vstupovat jen zvláštním způsobem očištění židovští kněží. Dnes velká část izraelských rabínů, včetně Izraelského vrchního rabinátu, židovské návštěvy Chrámové hory zakazuje, protože očistu před příchodem Mesiáše nelze zatím vykonat. S tímto názorem polemizuje menší skupina spíše modernistických rabínů, kteří naopak návštěvy Chrámové hory povolují.

Vzhledem k tomu, že jde často o rabíny napojené na židovské osadníky a náboženskou pravici, dochází na Chrámové hoře ke střetům s muslimy. V minulosti se dokonce židovští radikálové pokusili mešity na Chrámové hoře vyhodit do povětří, ale vše nakonec odhalila izraelská rozvědka Šin Bet, která má zvláštní oddělení pro židovský extremismus. Náboženská i sekulární izraelská pravice ale dobře ví, že jí napětí spíše přináší voliče a politické body, což ukázala i návštěva Ariela Šarona na Chrámové hoře v roce 2000. O pár měsíců později se pak v prostředí intifády Šaron stal premiérem.

Proč v úterý teroristé útočili v synagoze?

Útok na synagogu a bezbranné věřící je velmi bolestný a zároveň symbolický. Je to totiž zároveň i útok na víru, což je jeden z nejdůležitějších prvků identity lidí na Blízkém východě. Zároveň takovýto přístup automaticky spojuje oběti v očích atentátníků s politikou státu, což samozřejmě nemusí být ani pravda. Při teroristických útocích zahynou velmi často zcela náhodní lidé, bez jakékoliv spojitosti s konfliktem. Jinak řada synagog nemá ani ochranku a může do nich vstoupit kdokoliv. Vládní budovy mají nejen v Izraeli velmi důkladnou ochranu.

Proč si útočníci vybrali k atentátu zrovna synagogu ve čtvrti Har Nof?

Zřejmě chtěli zasáhnout nějaké méně exponované a zároveň nečekané místo.

Jak podle vás Netanjahuova vláda na útok v synagoze zareaguje? Izrael v odvetě na útoky bourá domy útočníků. Čeho tím chce dosáhnout a má taková metoda efekt?

Netanjahu zareaguje jako obvykle tvrdě a obávám se, že teď bude ještě více bude posilovat osadnické aktivity v Jeruzalémě i na Západním břehu. Pokud tomu tak bude, není vyloučeno, že podobných incidentů bude jen přibývat.

Jinak bourání domů je stará metoda, se kterou přišli do oblasti už Britové v době mezi světovými válkami. Tento postup automaticky trestá i celou rodinu, případně i další lidi, kteří v domě útočníka žijí. Je to čistá represe, nikoliv nastolení spravedlnosti.

Po útoku v synagoze se u synagogy sešli radikální Židé a provolávali „smrt Arabům“ a „odplata“. Můžeme očekávat podobný útok v mešitě?

To není vyloučené. Už řadu měsíců před jeruzalémským masakrem v synagoze probíhaly útoky radikálních židovských osadníků na palestinské mešity na Západním břehu. Některé z nich byly vypáleny, jiné posprejovány hanlivými nápisy. Většinou ale nedošlo k obětem na životech. To se ale může teď změnit.

Navíc je tu precedent, kdy v roce 1994 vstoupil do tamní Abrahámovy svatyně, která sloužila k modlitbám muslimů i Židů, židovský osadník Baruch Goldstein a automatickou puškou povraždil 29 věřících, načež byl sám zabit. Izraelská vláda ustavila vzápětí po masakru vyšetřovací komisi, která odhalila, že Goldsteinovým cílem bylo zastavení izraelsko-palestinského mírového procesu.

Masakr výrazně zkomplikoval průběh mírového procesu a přispěl k propuknutí nepokojů, jehož oběťmi bylo dalších 26 Palestinců a 9 Izraelců. Palestinští radikálové – hlavně z militantního křídla Hamásu – si také vytvořili záminku k dalším teroristickým činům. Naopak Goldsteinův obdivovatel Jigal Amir o rok později zavraždil izraelského premiéra Rabina a mírový proces tak dostal těžkou ránu.

Izrael se s dědictvím Goldsteina dosud nevyrovnal, neboť extremista má jak četné stoupence v řadách osadníků, tak i pamětními kamínky pokrytý hrob ve speciálním malém parčíku na okraji Hebronu. Izrael by se měl od takovýchto teroristů jednoznačně distancovat a stejně jako boří domy rodin atentátníků, měl by i podobné teroristy umísťovat do neoznačených hrobů, aby se z nich nestávaly poutní místa extremistů.

Hamas útok oslavuje, prezident Palestinské samosprávy ho odsoudil. Značí to další rozkol mezi palestinskými hnutími?

Vztahy Hamasu a Fatahu bych nepřeceňoval. I když jsou mezi nimi uzavřeny určité formy spolupráce, jsou to dost odlišná hnutí. Abbás a pragmatická část Fatahu dobře ví, jak podobné atentáty poškozují celou palestinskou věc. Naopak Hamás má úplně jiný přístup a na podpoře násilí staví velmi často svoji politiku.

Izraelský tisk spekuluje o třetí intifádě. Hrozí Izraeli skutečně další palestinské povstání?

Pojem „intifáda“ se z arabštiny překládá jako „procitnutí“, ale přeneseně to znamená především „povstání“. Je to pojem, který bývá nejčastěji spojován s Palestinci, konkrétně s obdobím 1987–1993 (tzv. první intifáda) a s obdobím 2000–2005 (tzv. druhá intifáda). Obecně byla druhá palestinská intifáda daleko násilnější, než ta první, takže se dá předpokládat, že pokud by nějaké organizovanější násilí vypuklo znovu, mohlo by být ještě krvavější než dříve.

Jinak zatím bych současnou vlnu násilí ještě za intifádu neoznačoval. Jedná se zatím spíš o řetězec násilí, který nemá centrální vedení. Řada útočníků jsou tzv. „osamělí vlci“, kteří jednají na vlastní pěst a nemusí být ani nijak organizováni. Ale to se vše může změnit.

Jakou roli mají v izraelsko-palestinském konfliktu ultraortodoxní židé?

Příliš velkou ne, protože se primárně soustředí na studium a dodržování Tóry. Neznamená to však, že by ale byli zcela rezistentní vůči izraelsko-palestinskému konfliktu, což ukázal například jeruzalémský atentát. V izraelském parlamentu také působí ultraortodoxní politické strany a ty čas od času musí také zaujímat ke konfliktu stanovisko.

Řada ultraortodoxních Židů (správněji se jim říká hebrejským slovem „charedim“) se také stěhuje do židovských osad na Západním břehu, ale především proto, že jim tam izraelský sociální systém poskytuje levnější bydlení a živobytí než přímo v Izraeli. Tam se zároveň dostávají i do daleko větší blízkosti k izraelsko-palestinskému konfliktu.

Je zajímavé, že většina charedim se ani nepovažuje za sionisty (tj. podporovatele Státu Izrael v jeho dnešní podobě), protože čekají na příchod Mesiáše, který teprve sám ustaví ten správný židovský stát. Na druhou stranu tento antisionismus je čistě náboženská věc a nemusí vůbec znamenat sympatie k Palestincům. Útoky jako byl ten poslední jeruzalémský naopak charedim spíš staví do ostře protipalestinského tábora. Jsou ale i výjimky.

Tázala se a vyšlo na iDnes, 20. 11. 2014

Když se vraždí v synagogách a mešitách

Útok na jeruzalémskou synagogu je dalším příznakem zvýšení náboženského charakteru původně výrazně světského a nacionalistického konfliktu mezi Izraelci a Palestinci. Politicky motivované vraždění ve svatostáncích není v izraelsko-palestinském konfliktu ničím novým (nebudu se nyní věnovat jiným blízkovýchodním konfliktům, kde dochází i k útokům na křesťany a další náboženské skupiny, nebo kde sunnitští extrémisté zabíjejí při bohoslužbách šíity a naopak). Synagogy, mešity a náboženské instituce se staly mnohokrát terči útoků radikálů z jedné či druhé strany a naposledy zaplály svatostánky v izraelsko-palestinském konfliktu minulý týden. Ne vždy ale dojde i přímo k vraždění věřících. Útoky na místa bohoslužeb a samotné věřící přitom vybočují z politicky motivovaného násilí právě zapojením teologického faktoru, který mimo jiné naprosto neguje víru ve stejného Boha znepřátelené strany a automaticky – navíc často nelogicky – spojuje věřící znepřátelené strany i s politickým konfliktem. Víra je přitom jeden z nejcitlivějších bodů v mentalitě blízkovýchodních obyvatel, takže zásah mešity, synagogy, kostela či jiného chrámu je většinou zásahem do srdce oné společnosti. Vražda věřících je hrubá urážka Boha, takže jakákoliv racionalita při řešení konfliktu ustupuje ještě více stranou.

Historie novodobé smrtící strategie útoků politicko-náboženských radikálů na svatostánky v izraelsko-palestinském konfliktu začíná v Hebronu v únoru v roce 1994. Do tamní Abrahámovy svatyně, která sloužila k modlitbám muslimů i Židů, vstoupil tehdy na ranní ramadánovou bohoslužbu židovský osadník Baruch Goldstein a automatickou puškou povraždil 29 věřících, načež byl sám zabit. Izraelská vláda ustavila vzápětí po masakru vyšetřovací komisi, která odhalila, že Goldsteinovým cílem bylo zastavení izraelsko-palestinského mírového procesu.  Masakr výrazně zkomplikoval průběh mírového procesu a přispěl k propuknutí nepokojů, jehož oběťmi bylo dalších 26 Palestinců a 9 Izraelců. Palestinští radikálové – hlavně z militantního křídla Hamásu – si také vytvořili záminku k dalším teroristickým činům. Naopak Goldsteinův obdivovatel Jigal Amir o rok později zavraždil izraelského premiéra Rabina a mírový proces tak dostal těžký ránu. Izrael se s dědictvím Goldsteina dosud nevyrovnal, neboť extremista má jak četné stoupence v řadách osadníků, tak i vzpomínkovými kamínky pokrytý hrob v speciálním malém parčíku na okraji Hebronu.       

K dalšímu velmi krvavému a zároveň medializovanému útoku na svatostánek došlo v roce 2008. Tentokrát šlo o útok palestinského extremisty na náboženskou školu a synagogu Merkaz HaRav v Jeruzalémě a útočník použil taktiku prakticky identickou s Goldsteinovou: Osamělý střelec Alá Abú Dhín začal samopalem pálit do židovských studentů. Stihl povraždit osm lidí, načež byl zabit. Rovněž on byl oslavován některými palestinskými extrémisty jako hrdina.

Krvavému útoku v Hebronu v roce 1994 nahrávala nesmírně napjatá situace mezi Palestinci a židovskými osadníky v tomto městě. Také ješiva Merkaz HaRav nebyla v roce 2008 vybrána útočníkem náhodně: Jednalo se totiž o jedno z hlavních duchovních center náboženských židovských osadníků. Oproti tomu se poslední útok na synagogu v jeruzalémské čtvrti Har Nof se vymyká tím, že synagoga, kde došlo k masakru, nebyla s izraelsko-palestinským konfliktem zřejmě nijak blíže spojena. 

Nezmínil jsem nesčetné útoky na mešity a synagogy, ke kterým došlo v uplynulých dvou dekádách a během kterých nedošlo většinou k usmrcení věřících, ale spíš k vypalování a znesvěcování staveb, například sprejováním urážlivých nápisů.

Represivní izraelské opatření na sebe nenechají jistě dlouho čekat. A jako tomu bylo už i v minulosti – podobné útoky a eskalace posilují spíše radikální části izraelského politického spektra. Podobná reakce se dá čekat i na palestinské straně. Vidina nějakého konstruktivnějšího řešení konfliktu tak dnes už nejspíš není vzdálená jen sto mil, ale ještě o několik desítek mil dále. 

Vyšlo ve zkrácené verzi v Lidových novinách, 19. 10. 2014

Rabbis are sultans of swing - Rabíni jsou ve skutečnosti sultáni

Two Haredi Jews from Jerusalem are performing the song from Dire Straits "Sultans of swing" (November 2012, Jerusalem).

Ultraortodoxní Židé nehrají jen klezmer. Můžou takto krásně zahrát třeba "Sultans of swing" od Dire Straits (listopad 2012, Jeruzalém) 

Z Mea Šearim do Izraelské národní knihovny - From Meah Shearim to Israeli National Library

Aricle about ultra-orthodox radical activist Yoel "Yoilish" Kraus who is now scanning Haredi street posters ("pashkevilim") for Israeli national library.

Articles from Haaretz and Vos Iz Neas. 

Legenda ultraortodoxního radikalismu Joel "Joliš" Kraus z jeruzalémské čtvrti Mea Šearim začal spolupracovat s Izraelskou národní knihovnou na archivaci "paškevilim" - infomačních plakátů vylepovaných v ultraortodoxních čtvrtích. Ty slouží mnoha meašearimským charedim jako jeden z mála zdrojů informací o dění kolem nich (v této souvislosti napsal reportáž o Krausovi i náš blízkovýchodní rozhlasový zpravodaj Břetislav Tureček). Řada ze zdejších obyvatel totiž doma nemá ani televizi, rádio a pochopitelně ani počítač s internetem, neboť všechna tyto média jsou považována za "zdroj morální nákazy a kontaminace sionismem". Kraus začal spolupracovat s Izraelskou národní knihovnou, za podmínky, že do ní nebude muset vstupovat, protože obsahuje sekulární tiskoviny. Knihovna tak zapůjčila domů scanner a počítač (samozřejmě bez internetu) a Kraus tak teď každý den scannuje plakáty, které osmatřicetiletý aktivista sbírá i sám vyrábí od svého dětství. V jeho sbírce je kromě plakátů například i speciální jízdenka vytištěná pro slavného satmarského rabína Joela Tajtlbauma, který před několika desteiletími navštívil Izrael, avšak nechtěl mít nic do činění se sionistickou symbolikou na lístcích.   

Článek o Krausovi a paškevilim z Haarecu a ze serveru Vos Iz Neas.

Shabbat Shalom 22. 7. - Jerusalem/Oslo

Eva Spira, living in Oslo, flew at the end of July after 12 years to visit her friends in Jerusalem. Her husband and children stayed in Oslo. In Norway, prior to her departure, some people asked her the "obligatory" question "If she is not afraid to fly to Jerusalem because of terrorism." Strange paradox caused this time it was considerably safer to be in Jerusalem than in almost always peaceful Norway.

Jsem v Jerusalémě! Po dvanácti letech. Probouzím se v minipokojíku nahoře na palandě v bytě u přátel. Pode mnou leží jedno dítě, druhá postýlka už je prázdná. Slézám a jdu do kuchyně. Je pátek a a je třeba toho spoustu připravit na šabat. Uklidit, navařit na dva dny (v duchu se raduju, že nic z toho nemusím dělat já.) Nejdřív ale s kamarádem Elim odvážím jeho dvě děti do školky. Bydlí na severu Jerusaléma, ve čtvrti French Hill. Moje dvě děti jsou s mužem v Oslu, ale v červenci je školka zavřená, takže mají naplánovano něco jiného, asi budou doma a balit (na cestu do Čech), nebo půjdou do knihovny. Do jerusalémské školky vezeme děti autem, a než se dostaneme až k paní učitelce, procházíme asi pěti brankami, a ta první je na bezpečnostní kód. Naše školka v Oslu má branku jednu, a bez kódu. Potom se vracíme zpět domů k Elimu, kde jeho žena Dafna s dvouměsíčním miminkem v šátku na břiše začíná vařit šabatové jídlo. Eli uklízí, vysává a vytírá. Kolem poledne se vydáváme na výstavu absolventů designu (Becalel) na Hebrejskou universitu. Tašky nám nikdo nekontroluje, trochu se divím. Výstava je hodně zajímavá, ale s miminkem se absolvuje trošku složitě. Přestávky na kojení a Elimu pořád někdo volá. Jedeme zpátky domů. Po obědě odjíždím už sama do města, šabat budu trávit s kamarádkou Ayalou, která bydlí přes celý Jerusalém v krásné čtvrti na jihu Talpiot. Procházím si centrum města, nasávám předšabatovou atmosféru tržiště Machane Yehuda a usedám v poklidné kavárně Beréšít. Blíží se půl páté odpoledne, a poslední autobus č. 7 mi jede z města o půl šesté, potom městská doprava končí. Procházím se znovu přes teď už celkem vylidněné tržiště, a uvědomuju si, jaké je vlastně vedro. Po devíti letech života v Oslu už opravdu na vedro zvyklá nejsem… Nesmím zapomínat hodně pít! Nasedám na autobus a najednou mi přichází smska od muže: ”Byl vybuch v Regjeringskvartalet. Zraneni. My jsme v poradku. Slyseli jsme to hlasite az sem.” Jsem fakt v šoku! Výbuch v Oslu? Hned se mi začne všechno honit hlavou... Je to možné? Já v Israeli a ve stejnou chvíli bomba v Oslu? Dost lidí se mě před cestou ptalo, ”A nebojíš se jet do Israele?” Asi jsem se nebála, ale je pravda, že jsem matkou dvou malých dětí a úplně dobře mi z toho nebylo. A teď tohle! Hlavně dostávám strach, že útoky můžou pokračovat. Bydlíme u lesa na okraji Osla, tak doufám, že takové místo není pro teroristy dostatečně atraktivní, ale stejně. Tenhle ”opačný” scénář mě ale před cestou fakt ani ve snu nenapadl. Že by se něco mohlo stát jim!

Nejdřív tomu tak nějak podvědomě nevěřím, ale za chvíli přichází další smska: ”1 mrtvy, pricina vybuchu neznama. Centrum plne policie a zachranaru.” Protože už tak za hodinu má začít šabat, a já se blížím k mé ortodoxní kamarádce, je mi jasné, že se dneska už na počítač nedostanu. Takže mě informují manžel a kamarádi z Osla smskami. Kamarádka Vanesa, která bydlí v centru, píše: ”Eva, I am ok, thank you. I was out, close to the National theater. And it was terrible, glass breaking down and falling, and ambulance and police everywhere!” Sama pochází z Bosny a v Oslu byla jen na návštěvě. A další smska od muže: ”Tady crazy. 7 mrtvych a jeste k tomu strileni na AUFs sommerleir na Utøya. Mozna connected. The irony… ”tohle se v Norsku nedeje”…” Hrozně se bojím, že za útoky stojí muslimští imigranti v Norsku. Představuju si, co by asi v Norsku nastalo, kdyby tomu tak bylo. Už tak nejsou vztahy Norů k muslimům nijak přehnaně vstřícné, a tohle by byl konec.
Nevím, co si myslet, za chvilku mám dorazit k Ayale, kterou jsem neviděla dvanáct let, má už čtyři děti a já se na ni tak těšila! Teď mám akorát srdce v krku a strach. Chce se mi brečet a vůbec nevím, co dělat! Nejradši bych strávila večer na internetu, ale to nejde. Takže nacházím dům, kde Ayala s rodinou bydlí, vítáme se, seznamuju se s dětma, zapalují se šabatové svíčky a mi nezbývá než popřát ”Šabat šalom”.
Než usnu, přemýšlím, jak by můj den asi vypadal, kdyby muž s dětmi naplánoval odpolední výlet do městské knihovny. Ta totiž leží jen asi minutu od místa výbuchu.

Eva Spira, Oslo

Díky, Evuvo, za původní verzi a za druhou fotku k publikaci na Blízkovýchodních stránkách!
Mírně zkráceno vyšlo v Respektu v rubrice ”Jeden den v životě”.

Jak se volí v Jeruzalémě

Parlamentní volby nejsou rozhodně věcí, která by motivovala mnoho lidí k návštěvě cizích zemí. A když už překonáme strach a vydáme se třeba do Izraele (či nedej bože do Palestiny), spíš to budou památky a koupel v Mrtvém moři než „svátek demokracie“, na které se sem pojedeme podívat. A přece může v případě Izraele stát „volební turistika“ za to.

Izrael je zemí, kde je jeden z nejčistších poměrných volebních systémů na světě. To znamená, že do parlamentu se mohou dostat skutečně i velmi malé politické formace. Výsledkem tak čistého volebního systému je, že vzhledem k roztříštěnosti politických názorů v parlamentu je velice obtížné sestavit funkční vládu. Povolební jednání tak bývají snad ještě větším „handlem“ než u nás. Přestože Izraelci žijí politikou mnohem více než my, nadávají na ni podobně jako v jiných částech světa. Díky poměrnému systému se v Izraeli někdy snaží dostat do parlamentu značně bizarní politické formace. Například v letošních volbách to byla společná kandidátka strany za legalizaci marihuany se stranou přeživších holokaustu, či formace bojující za práva mužů v rodinách.

Předvolební kampaň

Volební kampaně sice již v Izraeli nejsou tím, čím bývaly v minulosti, přesto nemusíte být zvlášť dobří pozorovatelé ani hebraisté, abyste si udělali obrázek o izraelské politické scéně. Z nároží na vás shlíží rozhodné tváře politiků, v posledních volbách nejčastěji Cipi Livniové. Ta nedávno vzbudila naději na oživení izraelsko-palestinského mírového procesu, avšak velice brzy je pohřbila svou podporou operace „Lité olovo“ v pásmu Gazy. Někde můžete tvář Livniové jen tušit, neboť ji pohoršení jeruzalémští charedim (ultraortodoxní Židé) zamalovali.
Samotné volební plakáty jsou v Izraeli sofistikovanější než u nás – nejsou z papíru, ale z fólií, které odolávají nepřízni počasí a jdou snadno přemístit. Mladá Izraelka s úsměvem říká, že fólie se daleko lépe omývají od plivanců, které uštědřují voliči neoblíbeným politikům…
Také Ehud Barak či Benjamin Netanjahu se často usmívají z volebních plakátů. Druhý má dokonce kolekci plakátů zaměřenou na ruskojazyčné voliče: „Netanjahu - éto bezopásnosť, éto ekonómika, éto premijer!“. Plakáty bývají často zavěšeny přímo před volebními místnostmi, což je v České republice zakázáno. Sám Netanjahu se nakonec mohl usmívat i po volbách – i když jeho strana skončila až na druhém místě za Kadimou. Byl to právě on, kdo byl prezidentem Peresem pověřen, aby sestavil vládu. Mnoho plakátů má v ulicích i strana radikálního politika Avigdora Liebermana, který zaznamenal ve volbách velký úspěch, a rovněž náboženská strana Šas, která láká voliče nejen na prosazování judaismu do izraelské politiky, ale i na své sociální postoje.
Podobně jako u nás, se i v Izraeli konají volby v učebnách základních škol. Do některých nám dalo problém se dostat a fotografovat v nich, v jiných volebních okrscích nám naopak vyšli vstříc a odpovídali na naše dotazy. V samotných volebních místnostech je atmosféra (a někdy nuda) podobná té naší. Když už voliči nechodí, baví se členové komise, jak to jde.

Volby v Mea Šearim

Pokud se skutečně někdy do Izraele dostanete v době voleb, určitě si nenechte ujít návštěvu ultraortodoxní jeruzalémské čtvrti Mea Šearim. Nejde jen o to, že Mea Šearim je svou architekturou i atmosférou zcela výjimečná a že vám zřejmě více než jiné ultraortodoxní čtvrti připomene zaniklý svět východoevropských židovských štetlů. Právě zde se totiž v době voleb můžete setkat s věcmi, na které tu jindy tak snadno nenarazíte. Ze zdí na nás shlížejí rabíni, kteří vyzývají k volbám, jiní naopak před volbami varují. A právě k těm druhým se váže i demonstrace, kterou v Mea Šearim potkáme. Organizuje ji část zdejších charedim, která je sdružená v organizaci Neturej Karta (aramejsky „Strážci města“). Ta stále v duchu nejtradičnější židovské ortodoxie odmítá jakékoliv projevy sionismu – tedy i izraelské volby, politické strany a izraelský stát samotný.
Demonstrace probíhá před několika volebními místnostmi v Mea Šearim, kde několik desítek demonstrantů demonstruje a následně se přesune k další volební místnosti. Účastníci jsou sice velice hluční a chvílemi zablokují dopravu, avšak v naprosté většině případů nejsou agresivní. Občas se sice dostávají do drobných potyček s izraelskou policií, častěji však vyvolávají na tvářích policistů i ochranky volebních místností pobavené úsměvy. Několik demonstrujících řečníků bylo vskutku velmi horlivých a v jidiš dštili síru na přicházející voliče, kteří jim to naopak někdy verbálně vraceli, případně na ně hrozili svými deštníky. Pro velkou část zúčastněných Židů však byla demonstrace viditelně nejen protestem, ale i určitou formou adrenalinového pobavení. Na jednom z transparentů je nápis: „Židé v exilu mají zakázáno mít svůj vlastní stát. NEVOLTE!“ Na jiném je zase nápis v arabštině: „Konec sionistického zřízení je blíže než kdy dříve“. Neturej Karta nejenže neuznává Izrael, ale sami její členové se považují za Palestince.
Teologické souvislosti tak zarputilého odporu nám o něco později vysvětluje přímo rabín Jisrael Meir Hirsch stojící v čele jeruzalémské frakce Neturej Karta, se kterým se nám podařilo setkat. Ve své pracovně v malém bytě uprostřed Mea Šearim vytáhne ze skříně jeden traktát Talmudu a nalistuje tři přísahy, které platí v dobách před příchodem Mesiáše – dvě jsou určeny Židům a jedna pro Nežidy: Židé nemají přicházet do Svaté země v masách a nemají být odbojní proti jiným národům. A národy světa nemají Židy příliš utlačovat. Zde je třeba dodat, že sionističtí Židé interpretují výše uvedené ustanovení tohoto traktátu odlišně, navíc ho nepovažují ho za právně závazné.
Je skutečně pozoruhodné, jaké rozpory panují v židovské komunitě v některých značně elementárních záležitostech. Pod příkrovem izraelsko-palestinského sporu tak uvnitř izraelské společnosti více či méně dřímá řada dalších politických a náboženských konfliktů (sekulární versus religiózní, sionisté-antisionisté, aškenázští-sefardští Židé, přistěhovalci-starousedlíci), které občas vyvřou ve formě politických akcí, vznikem nových stran.

Co na to Palestinci?

A jak vlastně vnímají volby Palestinci a Arabové s izraelským občanstvím? Ve stínu operace „Lité olovo“ většina pohlíží na izraelskou politiku s velkou skepsí, neboť všechny velké politické strany vojenskou akci podporovaly. Převládá mezi nimi názor, že jakýkoliv výsledek izraelských parlamentních voleb žádným výrazným způsobem dlouhodobé izraelské postoje k Palestincům neovlivní. Palestinci sami volit nemohou a až na výjimky nemohou volit ani arabští obyvatelé Jeruzaléma, kteří na rozdíl od izraelských Arabů rovněž nemají izraelské občanství. Izraelské Araby zastupuje v Knesetu (izraelském parlamentu) několik malých stran, přičemž někteří Arabové volí i židovské strany. Formálně jsou izraelští Arabové ve stejném postavení jako židovští Izraelci. Arabské strany však nebyly nikdy pozvány do vlády, a to i za situace, kdy na nich byla izraelská vláda závislá. Před letošními volbami byla navíc kandidatura dvou ze tří arabských stran málem znemožněna. Souviselo to s jejich postoji po izraelské operaci v pásmu Gazy. Zasáhl však izraelský nejvyšší soud a kandidaturu těchto stran umožnil. Přesto je budoucnost izraelsko-arabského soužití stále otevřenou otázkou, neboť někteří politici – hlavně po volbách velice vlivný Avigdor Lieberman a někteří radikálně pravicoví – vidí v „arabských občanech židovského státu“ nepřátelský element.

Věštění budoucnosti izraelské politiky i konfliktu s Palestinci se rovná věštění z křišťálové koule. Politické ambice, mírové plány, které zazněly i potřesení rukou nejsou už dlouho úměrná tomu, jak situace mezi Izraelci a Palestinci vypadá v současnosti. Nezbývá než doufat, že nová izraelská vláda, ve které bude mít silný hlas izraelská pravice, dokáže překvapit tak, jako to učinili někteří pravicoví politikové v minulosti, když uskutečnili významné kroky, které vedly ke zklidnění situace na Blízkém východě.

1.4.2009, Autor: M.Č., vyšlo v časopisu A2

V Brně v Galerii Krmítko na Fakultě sociálních studií MU proběhla výstava fotografií s názvem „Jak se volí v Izraeli“. Výstava se od 8. dubna 2009 přesune do galerie Domeček na Filozofické fakultě MU v Brně.