Zobrazují se příspěvky se štítkemdiplomacy. Zobrazit všechny příspěvky
Zobrazují se příspěvky se štítkemdiplomacy. Zobrazit všechny příspěvky

pondělí 9. května 2011

Spojenectví s Izraelem nestačí


vyšlo v Hospodářských novinách 9. 5. 2011

Po uplynulých měsících, kdy začalo docházet k zcela zásadním proměnám na Blízkém východě, se zdá, že česká zahraniční politika na ně není stále schopná rezolutnějším projevem reagovat. Uznání nad zneškodněním Bin Ládina a jiné samozřejmosti prostě nestačí. V dnešní době transformace Blízkého východu bychom měli jednat rezolutněji. Přes pochopitelně omezenou roli ČR ve světové politice je několik důležitých věcí, kterými můžeme pozitivním hnutím na dnešním Blízkém východě pomoci (pokud možno co nejdříve – je totiž možné, že v průběhu času začnou iniciativu získávat daleko rozporuplnější politické síly) a zároveň tím i posílit a jednat v souladu s našimi i evropskými zájmy: Jsou to například zkušenosti z pokojné transformace od normalizačního autoritativního režimu k demokracii, vědomosti našich konstitucionalistů se sepisováním moderní ústavy a možná i zkušenosti spojené s pokojným rozpadem státu.

Zatím se zdá, že jedinou jistotou naší zahraniční politiky je pozitivní vztah k Izraeli, který může někdy vypadat jako bezmála „český pohled izraelskou optikou“. Dobře to ilustruje výrok ministra obrany Vondry z nedávné Konference o národní bezpečnosti Izraele v Herzliji. Tam Vondra sice uznal, že jsou protesty v Egyptě a Tunisku oprávněné, ale přesto následně prohlásil: „Domnívám se, že občas je lepší dát přednost řízenému vývoji před revolucí s nejistým výsledkem. Nemůžeme si na Blízkém východě dovolit nejistotu, která by ohrozila Izrael, stát s jedinou skutečnou demokracií v regionu“. Přitom je určitě v zájmu nás i našeho spojence Izraele, aby k jediné skutečné demokracii na Blízkém východě přibyly i demokracie další.

Dalším nedávným projevem nerozborného česko-izraelského přátelství bylo i vůbec první pozvání českého premiéra pro izraelského ministerského předsedu. Banjamin „Bibi“ Netanjahu na společné tiskovce s Petrem Nečasem prokázal, jak je skvělý řečník, který nezapře politický um a jisté charisma. Za jeho rozhodnými slovy však úplně zapadlo, že je také jedním z nejkontroverznějších premiérů v historii Izraele. V 90. letech se netajil svým odporem k mírovému procesu a účastnil se tehdy demonstrací, na kterých byly k vidění „oběšené“ figuríny tehdejšího izraelského premiéra – Jicchaka Rabina. Po jeho násilné smrti z rukou izraelského radikála „Bibi“ Rabina vystřídal v premiérském křesle, avšak pod enormním nátlakem USA a se skřípáním zubů musel slevit z opoziční rétoriky a podepsat několik důležitých mírových smluv. Přesto svou pověst jednoho z hrobařů mírového procesu (vedle těch palestinských) potvrdil ve svém druhém – současném premiérském období. Dnes je „Bibi“ opět na koni jako velmi radikální a tvrdý politik a zastánce celým světem tak kritizované politiky výstavby židovských osad.

Určitě – i takového premiéra jako je Netanjahu je zcela legitimní pozvat jako představitele spřátelené země. Ale nemůžou z úst českých politiků otevřeně zaznít i kritická slova na adresu některých jeho postupů? I dobrému spojenci můžeme říci některé nepříjemné věci, kterých by se měl raději vyvarovat. Možná by právě tato kritika od České republiky zapůsobila na dobrého spojence Izrael daleko výrazněji než stejná slova pronesená většinou politiků EU či nevládními aktivisty.
Česká politika by mohla mít zkrátka občas více odvahy, a Blízký východ je toho zářným příkladem. Zde bychom mohli zaujmout nejen jednoznačnější postoji k pozitivním hnutím na měnícím se arabském Blízkém východě, ale i k našemu spojenci Izraeli.