Trump a konspirační teorie o židovsko-muslimském spiknutí proti křesťanství

Autoři: Ivan Kalmar, Azeezah Kanji

Profil střelce Roberta Bowerse na sociálních sítích je značně znepokojujícím náhledem do hrubě zkreslené reality, kterou produkuje antisemitská, proti-muslimská a proti-utečenecká hysterie.

Ve dnech, které předcházely masovému krveprolití v synagoze „Strom života“ v Pittsburghu, sdílel Bowers příspěvky o „špinavých židech, kteří přivádějí špinavé muslimy do země“ a tvrdil, že popravy ISIS byly ve skutečnosti formou „židovské rituální vraždy známé také jako krevní pověra“.

Bowers také nasdílel obrázek bojovníka proti Osmanům z 15. století Vlada III. Drákuly „Napichovače“ (angl. „Impaler“) s komentářem „Make impaling great again“, což je kombinace volebního hesla Donalda Trumpa o obnovení americké velikosti s obdivem k extrémně brutálnímu středověkému vévodovi Vladovi, kterého však Bowers interpretuje jako hrdinského obránce evropského křesťanství proti muslimům a židům. 

Tweet masového vraha Roberta Bowerse
postovaný nedlouho před jeho útokem na pittsburskou synagogu.  

Bowersova blouznivá představa o „hanebném židovsko-muslimském tajném komplotu“ pokračuje v dlouhé tradici propojování protižidovské a protimuslimské zášti. Století evropské křesťanské polemiky líčilo židy jako „teologické (a vnitřní) nepřátele“ a „muslimy jako politické (a vnější) nepřátele“, jak vysvětluje profesor Gil Anidjar z Kolumbijské univerzity v New Yorku ve své knize The Jew, the Arab: A History of the Enemy.

Někteří středověcí evropští autoři zpodobňovali islám jako zvrácenou reinkarnaci „Mojžíšova zákona“, přičemž existují jasné paralely mezi klasickým křesťanským pojetím „starozákonního Boha“ jako pomstychtivého, nemilujícího a „obscénního otce“ a velmi podobné křesťanské interpretace muslimského „Alláha“.

Nemilosrdnost a autoritářství dvojice židovský Bůh-Alláh se odrazilo v západních křesťanských představách o typickém muslimském vládci, který je vyobrazován jako všemocný uzurpátor. Tato představa postavy „orientálního despoty“ stále ovlivňuje některé současné islamofobní interpretace islámu jakožto nepřítele sekulární demokracie.

Konspirační teorie o protikřesťanské spolupráci mezi muslimy a židy se ve středověké Evropě opakovaly. Židovské obce bývaly například obviňovány z pomoci muslimským vojskům proti křesťanským Vizigótům ve Španělsku v 8. století, ze spolupráce s Fátimovskou říší při zničení Božího hrobu v Jeruzalémě v 11. století a ze spiknutí s muslimským králem v Granadě ve 14. století, které přineslo do křesťanského světa nákazu lepry. 

Obvinění, že židé nebo muslimové chtějí ovládnout svět, je samozřejmě poněkud ironické, protože to bylo křesťanství, které jako první využívalo koncept uctívání jediného Boha k ospravedlnění budování celosvětové říše.

Bílý rasista v USA s tričkem "European Brotherhood"
na demonstraci v Charlottesville, Virginie.

Stereotypy používané k dehumanizaci a démonizaci židovské a muslimské populace se velmi podobají. Jak muslimové, tak židé byli často popisováni jako obludní kanibalové, kteří doslova „ujídají“ lidstvo – přitom to paradoxně byli křesťanští rytíři, u kterých bylo prokázáno, že konzumovali maso svých protivníků během křížových výprav.

Populární pomluvy, které charakterizovaly židy jako traviče studní a vrahy Krista, byly přeneseny také na muslimy. Středověké a renesanční obrazy Kristova ukřižování anachronicky zobrazovaly muslimské postavy, které nosily turbany a vedle židovských postav mávali vlajkou půlměsíce, zatímco středověké anglické divadelní mirákly popisovaly nepřítele Ježíšova narození krále Heroda jako „Machometána“.

Toto negativní propojování židů a muslimů v souvislosti spojené s voláním po dalších kruciátách do muslimského světa přinášelo často i protižidovské pogromy přímo v Evropě. V roce 1215 také uložil Čtvrtý lateránský koncil katolické církve stejná oděvní omezení Židům i muslimům, „jako kdyby obě komunity bezvěrců byly polovinami jediného těla semitských vetřelců“, konstatuje odbornice na středověkou literaturu Geraldine Hengová.

Současní pravicoví extremisté v Severní Americe i v Evropě mají v oblibě paralely středověkých dějin, aby odůvodnili prosazování současné rasistické agendy. Bílí rasisté na svých demonstracích s oblibou nosí křižácké kostýmy, používají též křižácké slogany jako „Deus Vult“ („Bůh to tak chce“) a dávají do oběhu memy zobrazující Donalda Trumpa jako křižáckého rytíře.

Polští ultranacionalisté během připomínek
polské nezávislosti. Na transparentech je heslo "Deus Vult" (viz text)

Lítost prezidenta Trumpa v souvislosti se střelbou v synagoze „Stromu života“ v duchu jeho tvrzení „Zdá se, že jsme se dostatečně nepoučili z minulosti“, působí značně pokrytecky, neboť je to právě on a jeho stoupenci, kdož hledají inspiraci pro současnost v temných vizích z minulosti. 

Na konferenci v roce 2014, která se konala u Vatikánu, se budoucí stratég Trumpova Bílého domu Steve Bannon rovněž odvolával na středověké dějiny, aby podpořil svůj narativ o „totální válce“ mezi „židovsko-křesťanským Západem“ a „džihádistickým islamofašismem“: 

„Pokud se zpětně podíváte na dlouhou historii boje judeo-křesťanského Západu proti islámu, mám za to, že naši předkové hájili správný postoj a dělali dobrou věc: Ať už to bylo u Vídně, nebo u Tours (dějiště dvou známých bitev mezi evropskými a muslimskými armádami), nebo na jiných místech. To nám napomohlo zachovat instituci západní církve,“ konstatuje Bannon. 

Stejně jako slogan „Make America Great Again“ (MAGA), který může být v této souvislosti zaměněn za „Make America Medieval (středověká) Again“ (MAMA), má za cíl znovu vytvořit představu, která nikdy neexistovala. Obraz jednotné a bílé židovsko-křesťanské Evropy sjednocené proti islámu je smyšlenkou moderní rasistické ideologie, nikoliv přesným odrazem středověké reality. Historicky to nebylo židovství a křesťanství, které byly neoddělitelně propojeny, ale naopak židé a muslimové jako objekty nenávisti. 

Zatímco současní bílí rasisté jako Robert Bowers nadále otevřeně opovrhují jak muslimy, tak židy, Trump a spol. se pokouší vzdorovat antisemitismu za pomoci revizionistických odkazů na „židovsko-křesťanskou“ civilizaci a nekritickou podporu izraelských politik proti Palestincům. 

Ale i za těmito Trumpovými argumenty jsou antisemitské stereotypy zřetelné. Během své prezidentské kampaně Trump například používal reklamy obviňující filantropa George Sorose a několik dalších lidí židovského původu z toho, že jsou reprezentanty dravých „zvláštních globálních zájmů“.

To se jako červená nit vine kódovaným protižidovským diskurzem, počínaje pochmurně proslulým padělkem Protokoly sionských mudrců, který už na počátku dvacátého století obviňoval Židy z toho, že zničili křesťanskou civilizaci za pomoci ovládnutí globálních financí a politické levice. 

Plakáty maďarské vlády vyobrazující George Sorose s nápisem:
"Nenechte Sorose, aby se smál jako poslední".  

Bannonova Breitbart News Network a další subjekty podobné pravicové orientace pravidelně očerňují Sorose za jeho financování projektů zaměřených na řešení islamofobie a podporu muslimských (i nemuslimských) uprchlíků. FrontPage Magazine – vydávaný Davidem Horowitzem, jehož „Freedom Center“ formovalo podle Washington Post některé z nejmocnějších a nejvlivnějších osob v Trumpově administrativě, popsal Sorose jako „pomahače islámu – náboženství, které expanduje dobýváním a úklady více než 1400 let.“

Podle našeho výzkumu bylo „usvědčení“ Sorose, že podporuje muslimy, poprvé publikováno ruským propagandistickým serverem, který Sorose obvinil z financování muslimské migrační vlny do Evropy v důsledku syrské občanské války v roce 2015. To se okamžitě objevilo i na polské verzi stránky Prison Planet, kterou zaštiťuje Alex Jones, jeden z hlavních amerických konspiračních „teoretiků“. 

Maďarský premiér Viktor Orbán učinil následně z celé věci ústřední bod své vládní propagandy, čímž se Soros stal hlavním vůdcem sil podporujících převážně muslimskou migrační vlnu, která uštědří „poslední úder křesťanské kultuře“.

Trumpem propagovaná kachna, že Soros financoval karavanu středoamerických migrantů směřujících do Spojených států, je tak jen další mutací dřívějšího islamofobního a antisemitského obvinění. To navíc Trump ještě více posílil (lživým) tvrzením, že se karavany účastní i lidé z Blízkého východu.

Soros byl prvním, kdo nedávno obdržel trubkovou bombu od Cesara Sayoce, fanatického Trumpova stoupence, a byl to tentýž Soros, který byl na sociálních sítích dehonestován masovým vrahem Robertem Bowersem. 

Ve svém statusu, který bezprostředně předcházel jeho smrtícímu útoku, napadl Bowers další židovský cíl, který byl podobně jako Soros obviňovaný z usnadnění infiltrace muslimů a dalších údajně nebezpečných migrantů: Šlo o HIAS (The Hebrew Immigrant Aid Society), což je organizace, která napomáhá imigrantům všech náboženství. (A pomohla i jednomu ze spoluautorů tohoto článku, pražskému rodáku Ivanu Kalmarovi). 

Mezináboženská připomínka a modlitba za oběti pittsburské
masové vraždy v Cambridge, Massachusetts.

V celkovém kontextu je snadné vysledovat, že přistěhovalectví, které podle Bowerse způsobovalo „vyvražďování mého lidu“, bylo součástí stejné hrozby vůči bílé rase jako muslimští migranti „napadající“ Evropu. 

V tomto nejistém světě se židovsko-muslimský nepřítel znovu reinkarnuje. A to hlavně z pohledu lidí, kteří chtějí za každou cenu chránit to, co údajně ohrožují nejrůznější druhy nepřátel: černí i hnědí, nezaměstnaní, ekologové, LGBT lidé či ženy organizující se proti sexuálnímu obtěžování a násilí.

Jedním ze způsobů, jak to vše a jednoduše „vysvětlit“, je i vzkřísit prapůvod všeho zla – středověký přízrak „judeo-muslimského nepřítele“. Právě ten se také stal dehumanizovaným objektem nenávisti pittsburského vraha Bowerse. 

Text Trump the 'White Power Crusader' Feeds Global Conspiracy Theories of a Jewish-Muslim Plot Against Christianity vyšel původně v Haaretz.com. Z angličtiny přeložil Marek Čejka.

Ivan Kalmar se narodil v Praze. Je profesorem antropologie na univerzitě v Torontu. Spolu s Derekem J. Penslarem vydal knihu „Orientalism and the Jews“ a napsal knihu „Early Orientalism: Imagined Islam and the Notion of Sublime Power“. Twitter:  @ramlaknavi

Azeezah Kanji je z Toronta a je právní teoretičkou a novinářkou. Je programovou ředitelkou The Noor Cultural Centre, muslimské náboženské, vzdělávací a sociálně-právní organizace. 

Proč hrají chasidé o vánocích šachy?

Tušili jste, že někteří chasidé také "slaví" vánoce? Ale značně jiným způsobem než křesťané a vlastně i tak trochu z opačných důvodů. Vzhledem k tomu, že ve středověké křesťanské Evropě docházelo k četným projevům antisemitismu právě v době důležitých křesťanských svátků (židé se například v té době někde nemohli vůbec objevovat na veřejnosti a někdy se během "svátků míru" stali i terčem násilí a pogromů), vznikla v některých západních židovských - hlavně chasidských - komunitách tradice považovat vánoce za dny truchlení nad obětmi křesťanského antisemitismu.

Někteří židovští mystici měli rovněž za to, že se během vánoc zlo kulminuje v plné síle. Z toho důvodu nedoporučovali o vánocích dokonce ani studovat Tóru a na místo toho se věnovat různým světským činnostem: číst například sekulární literaturu (oblíbená byla zvláště kniha kritizující Ježíše zvaná "Sefer Toldot Ješu" - "Kniha pokolení Ježíšova"), hrát šachy, karty, případně trhat toaletní papír na používání během šabatu (trhání toaletní papíru je rovněž považováno za práci a je o šabatu zakázáno). Někteří rabíni vyzývali k sexuální zdrženlivosti během vánoc, neboť se domnívali, že pokud by v těchto dnech došlo k početí, mohl by se narodit odpadlík od víry.  

Vánoce, resp. hlavně štědrý večer, jsou nazývány chasidy jako "nittel nacht". Nejen chasidští cadikové, ale i řada rabínů nechasidských komunit, včetně takových autorit, jako byl prešporský (bratislavský) rabi Chatam Sofer, se k problematice "nittel nacht" vyjadřovalo.  

Navzdory tomu, že řada politiků a spol. dnes mluví o tzv. "židovsko-křesťanské civilizaci", faktem je, že teologické napětí mezi judaismem a křesťanstvím bylo v dějinách velmi silné. Židovské menšiny se uzavíraly do sebe a majoritní křesťané se vůči židům často dopouštěli brutálních činů. V moderní době začal křesťanský antisemitismus ustupovat a mnozí křesťané začali pociťovat vinu za nespravedlnosti páchané vůči židům. Řadu aspektů slábnoucího křesťanského antisemitismu však převzal antisemitismus rasový, který vyvrcholil holocaustem.

Negativní vztah k vánocům se vyvinul hlavně tam, kde byl křesťanský antisemitismus nejsilnější - tedy hlavně ve středověké Evropě. Naopak v sefardských a orientálních komunitách, které žily pod muslimskou nadvládou, se averze ke křesťanství a vánocům nerozvíjela. S emancipací židů a ústupem antisemitismu v některých částech světa zanikala také pomalu tradice "nittel nacht". Přesto ji do dnešních dnů některé chasidské komunity dodržují. Řada židů také tráví vánoce různou odpočinkovou činností a hraním her, což může vzdáleně odkazovat ke zmiňované tradici.

Další zdroje:
Článek na dané téma z The Times of Israel

Ilustrační obrázky: nahoře - Lubavičtí rabíni Josef Jicchak Schneersohn a Menachem Mendel Schneersohn hrají šachy.
dole - Z židovských komunit pochází řada geniálních šachistů (Garry Kasparov, Emanuel Lasker, Michail Tal, Boris Gelfand, Judita Polgárová, pražský Rodák Wilhelm Steinitz, ...) - na fotce hraje osmiletý Samuel Reshevsky, pozdější velmistr, simultánku ve Francii. 

Antisemitismus a demonstrace za Gazu

Zamyšlení nad extrémními postoji při propalestinských demonstracích a také o babylonu pojmů ve vnímání dnešního izraelsko-palestinského konfliktu.

Pokud někteří propalestinští demonstranti přikročí k antisemitismu - jako třeba při nedávných protestech na podporu pásma Gazy v Německu či Francii - diskreditují nejen sami sebe, ale především celou kauzu, za kterou bojují.

Určitě si nemyslím, že by podobné smýšlení bylo příznačné pro většinu z nich. V některých evropských zemích jsou však útoky hlavně islámských extremistů na lidi židovského původu a různé židovské instituce stále častější, a to dokonce bez jejich jakékoliv vazby na Izrael (pro pořádek: v Evropě stoupají s posilováním populistické pravice i útoky na muslimy, které však v očích mnoha Evropanů nemají takovou závažnost a není jim ani přikládána taková pozornost médií). Jeden bizarní incident za všechny: V Amsterodamu tak například došlo před rokem k útoku muslimského radikála na antisionistického rabína, který v očích onoho muslima splňoval všechny jeho domnělá "kritéria," protože vypadal asi přesně jako Žid z antisemitských karikatur, které znal - avšak o rabínově smýšlení nevěděl ve skutečnosti vůbec nic. V řadě případů jde skutečně o úmyslný rasismus. Jindy však může hrát roli i fakt, že mnozí dnes už nejsou schopni rozlišit mezi Izraelci a Židy a jiní zase mezi islamisty a Araby, Palestinci a muslimy atd. Nic z toho neopravňuje k nenávisti a násilí. Z podobné "logiky" však řada dnešních útoků a nenávistných textů vzniká.

Některé skupiny, ať už etnické, náboženské či politické, tuší, že čin často omezené skupiny extremistů z jejich tábora bude vztahován kolektivně na celou jejich skupinu. V historii střední Evropy se o podobné stigmatizaci často přesvědčili Židé (používám velké písmeno, neboť judaismus není jen vírou, ale může být považován za etnicitu, podobně jako v kontextu Bosny "Muslim"), Romové a v jiných částech světa to mohli být třeba černoši, katolíci, protestanti, muslimové atd.

U tak citlivého tématu jako je izraelsko-palestinský konflikt by měla každá ze skupin jednostranných stoupenců tušit, že jakákoliv jejich chyba bude vděčná pro jejich kolektivní stigmatizaci stranou druhou, čemuž dnešní svět liberálních sociálních médií jen nahrává.  

Chápu, že ne každý člověk může studovat dějiny náboženství, židovsko-muslimské vztahy v historii a vývoj antisemitismu (pro zajímavost - tomu pojmu někteří Arabové nerozumí, protože jsou sami považováni za Semity a nejsou ho pak schopni pochopit ve smyslu, v jakém byl vždy používán na Západě: Tedy jako nenávist k Židům, nikoliv semitským národům obecně). Stejně tak je srozumitelné, že pro lidi v Gaze a Palestině je těžko uvěřitelné, že slovo "sionismus" nemusí zahrnovat jen izraelského premiéra a vojáky v helikoptérách Apache nad Gazou, ale třeba i lidi, kteří s nimi mohou soucítit, aniž by je to odvracelo od myšlenky sympatií k Izraeli jako takovému.

Pro řadu Arabů a muslimů je však slovo "sionismus" dnes jen nadávka, aniž by reflektovali, že je to jen jiná variace nacionalismu, než v kterou věří oni sami (třeba v palestinský nacionalismus). Celou věc neulehčuje ani fakt, že Izrael sám používá označení "židovský stát," ač je založen hlavně na myšlenkách původně sekulárního, levicového a často proti tradičnímu judaismu zaměřeného nacionalismu, který však v průběhu novodobé historie stále více získával i židovské náboženské zabarvení.

Navíc je více než 20% občanů židovského státu arabského etnického původu a muslimského vyznání a měli by být s Izraelci židovského původu rovnoprávní. Lze vůbec nějak zobecnit jak oni mohou chápat svoji identitu ve vztahu k sionismu?

I v samotném Izraeli není vztah mezi termíny "Izraelec" a "Žid" po desetiletí vyjasněný.

Kauza katolíka bratra Daniela, který byl halachický Žid, například vytvořila v roce 1962 slavný precedent pro zamítnutí o žádost izraelského občanství navzdory židovskému původu. Jindy zase  vyvolaly v Izraeli spory případy nabytí občanství po přestupu k judaismu, které sice proběhly před rabínem, ale nikoliv ortodoxním. A v dalších nejasnostech by bylo možné pokračovat.

Co si pak vlastně přesně představit (i třeba jen z pohledu více jak 20% Izraelců arabsko-muslimského původu) pod častými prohlášeními izraelského premiéra Netanjahua a jeho ministrů, že Arabové musí Izrael uznat jako "židovský a zároveň demokratický stát"? Tento koncept není jednoznačné vysvětlit ani teoreticky, natož prostřednictvím politické propagandy.

Není ale zcela jasné ani chápání pojmu "Palestinec". Něco zcela jiného znamenal pojem až do roku 1948, kdy byl "Palestincem" každý Žid, muslim, křesťan či zenbuddhista, který disponoval cestovním dokladem britského mandátu Palestina.

Dnes však pojem "Palestinec" jinak chápe sekulárnější proud kolem Fatahu, který v Palestincích vidí politickou jednotu hlavně palestinských muslimů a křesťanů - kde ale nehraje náboženská otázka prvořadou roli.

U hnutí "Hamás" je koncepce palestinské identity jednoznačně postavena na islámu, kde sice i ostatní náboženství mohou být přítomna, ale pouze v jeho stínu.

A doplnit by šla  třeba i identita malé skupinky "palestinských Židů" z Jeruzalémské čtvrti Mea Šearim. Přestože jsou marginální a pro mnohé bizarní komunitou (o které navíc nemá povědomí ani mnoho Palestinců na Západním břehu a v Gaze), mohou i oni dobře zdůvodnit proč se vnímají jako Palestinci.    

Spory a nejasnosti ohledně nejrůznějších pojmů jako je "sionista", "antisionista", "palestinský islamista", "palestinský nacionalista ..." a hledání jejich oprávněných či smyšlených průniků s nejrůznějšími politickými i náboženskými extrémismy jako je antisemitismus, islamofobie, antiarabismus atd., bude představovat trvalou zásobu argumentů i "argumentů" pro diskreditaci druhé strany a ještě menší přehlednost celého konfliktu.

Cítíte se po přečtení tohoto článku poněkud zahlceni informacemi?

A co pak čekat od pochopení tak složitých problémů lidmi, kteří přijdou ve čtyři hodiny z práce a po shlédnutí zpráv vyrazí demonstrovat za Izrael či Palestinu, protože jim pro ně "hoří jejich srdce" ...?

p.s. Já poslední otázku jednoznačnou odpověď nemám. Jen vím, že ať už bych se narodil v Gaze, nebo v některé z židovských osad, případně tam měl rodinu, moje současné postoje a činy by byly zřejmě dost odlišné od toho, co si dnes myslím. Stejně tak solidarita (a "srdce") velké části současných Židů s Izraelem a muslimů s Palestinou je dle mého názoru pochopitelná.    

Židé versus Izrael, aneb když je holocaust trestem za sionismus

An article about views and political theology of Anti-Zionist Jews in contemporary State of Israel and worldwide. 

V souvislosti s informacemi o nápisech, které načmárali antisionističtí charedim v jeruzalémském memoriálu holocaustu Jad Vašem, publikuji jeden starší článek o antisionistických Židech, který snad může lépe vysvětlit jejich pro nás jen velmi těžko srozumitelné teologické postoje. 

Skupinka ultraorotodxních Židů s pejzy v černých kloboucích a kaftanech se družně baví na teheránské konferenci zlehčující holocaust s prezidentem Ahmadínežádem ... Rabín Jisroel Weiss z organizace Neturej Karta promlouvá z televizní stanice Hizballáhu o nutnosti „mírumilovného rozpuštění Státu Izrael“ ... Skupiny chasidů v Brooklynu, Londýně, či Montrealu pálí veřejně izraelské vlajky ...

Kdo jsou tito lidé? Náboženští poblouzněnci? Fundamentalisté, kteří zapomněli na dějiny svého národa? Exhibicionisté? Či snad dokonce „židovští antisemité“, jak už byli také nazváni. Kdyby podobné aktivity činil člověk nežidovského původu, obvinění z antisemitismu by ho určitě neminulo. V případě ultraortodoxních Židů (kterým se má správněji říkat hebrejským termínem charedim) je však otázka jejich radikálních postojů daleko složitější.

I  lidé židovského původu se mohou za určitých okolností stát antisemity. Stěží však lze z něčeho podobného vinit hluboce věřící Židy, kteří úzkostlivě dodržují přikázání Tóry. Z náboženských důvodů však mohou být zapřísáhlými antisionisty.

Sionismus – tedy moderní židovský nacionalismus – je v jejich podání ztělesněním toho nejhoršího, co mohlo židovský národ ve 20. století potkat. Všechno následující židovské utrpení, včetně holocaustu, soudobého antisemitismu, sebevražedných atentátů, jsou pak pro ně už jen Božím trestem za prvotní „sionistický hřích“. Za nejhorší plod sionismu pokládají současný židovský stát – Izrael.

Jejich pohled na Izrael je svým způsobem ještě ostřejší, než je tomu u hnutí Hamás. Na druhou stranu však zbožní antisionisté odmítají jakoukoliv formu násilí. Daleko přijatelnějším partnerem než izraelské úřady jsou pro ně Palestinci. Tito charedim odmítají jakoukoliv státní podporu od Izraele, nevolí do parlamentu, izraelskou policii nazývají „sionistické gestapo“ a někteří z nich by dokonce za nic na světě nevstoupili na izraelskou půdu. Mnoho Židů, hlavně v Izraeli, antisionistické charedim striktně odmítá či přímo nenávidí. Vyčítá jim jejich naivitu a fakt, že si neuvědomují, že mnoho Arabů mezi Židy a sionisty nerozlišuje. Případně je přímo viní z bezbřehé náboženské zaslepenosti, zrady a označují je dokonce za úkladné zločince a vyvrhele.

Sionismus a judaismus

Je třeba říci, že tak vehementní odmítání sionismu je v kruzích charedim dnes už spíše výjimkou. A dokonce i mezi antisionisty jsou patrné názorové rozdíly. Tak třeba pro největší antisionistickou skupinu na světě, stoupence rabína ze Satmaru (kterých je přibližně 100 tisíc, hlavně v USA), byla cesta půl tuctu Židů na teheránskou konferenci v roce 2007 příliš silná káva. Proto se od nich satmarští chasidé distancovali.

Nejzatvrzelejší antisionističtí radikálové jsou sdružení ve skupině Neturej Karta (aramejsky „Strážci města“). Jejich počet se pohybuje v řádu stovek, maximálně tisíců. Od roku 1937, kdy skupina vznikla, žijí její stoupenci v jeruzalémské čtvrti Mea Šearim, ale také v newyorském Brooklynu, v Londýně a Antverpách. Jsou ze všech antisionistů nejradikálnější a považují židovský nacionalismus za „rakovinu na těle židovství“ a za dílo Satanovo. Z toho důvodu jsou ochotni jednat s kýmkoliv, kdo proti němu bojuje. Tedy i s prezidentem Ahmadínežádem, šéfy Hamásu, či v dobách dřívějších s Jásirem Arafatem.

Je třeba zdůraznit, že většina soudobých ultraortodoxních Židů (jejich přesný počet není znám, ale jedná se přinejmenším o několik stovek tisíc Židů po celém světě), nemá s Izraelem žádný problém. I když vám na dotaz „Považujete se za sionistu?“ jen málokteří odpoví pozitivně, v praxi se chovají jinak. Izraelští charedim například doma využívají nejrůznějších výhod, které jim poskytuje sionistický stát, nemusí absolvovat vojenskou službu, neplatí daně a navíc mohou spoléhat na státní podporu placenou z daní „sekulárních sionistických Izraelců“.

Toto praktické přijímání sionismu však nebylo pro charedim vždy typické. Není bez zajímavosti, že pro velkou část z nich představoval sionismus ještě do druhé světové války falešný mesianismus, který popíral důležité zásady jejich tradičního pojetí judaismu; mezi nimi hlavně princip, že židovský stát může obnovit jedině sám Mesiáš, na kterého je třeba čekat v galutu (exilu).

Sionismus nemá tisíciletou historii jako judaismus. Konstituoval se až v druhé polovině 19. století. Jeho základy položili myslitelé jako Moses Hess, Leo Pinsker, Theodor Herzl a další. Ti však nebyli nábožensky založení Židé. Spíše naopak. Sionismus chápali hlavně jako ideu a praktický plán, která má pomoci ochránit Židy před evropským antisemitismem. A právě sekulární podstata sionismu zbožné charedim velice iritoval.

Nebyla náhoda, že první sionisté byli nezřídka levicově zaměření pokrokáři s velmi vlažným vztahem k víře svých předků. Právě sionistická bezbožnost znamenala pro mnoho hluboce věřících Židů nebezpečnou herezi a rouhání.

Rabín Josef Samuel Bloch přirovnal sionismus k „falešnému mesianismu, v němž byl Bůh, Tóra a její přikázání nahrazeny falešnými modlami nacionalismu a socialismu“. 

Charedim však nikdy netvrdili, že by Židé národem nebyli. „Naše národní vědomí je zcela odlišné od ostatních národů... je zcela spirituální, neboť spočívá v Tóře“, konstatoval významný rabín Jacob Jechiel Weinberg.

Nacionalistické vášně sionistů, vyzbrojování se, boj o půdu s Araby, to vše ztělesňovalo pro tyto charedim rebelii proti Bohu. Jejich výklad posvátných textů jim totiž přikazoval neusilovat o ukončení židovského exilu předčasně a nesnažit se podrobit si Zemi izraelskou za pomoci síly. Tak lze tedy zjednodušeně shrnout přístup významné části hluboce zbožných Židů k sionismu před vypuknutím druhé světové války. 
 
Charedim a holocaust

Holocaust přinesl komunitám charedim obrovské ztráty, protože mnohé z nich žily svým tradičním způsobem právě v oblastech, kterých se nacistické běsnění dotklo nejvíc – v Polsku, Rusku, na Ukrajině, v Pobaltí či Rumunsku. Přesto mnoho z přeživších rabínských autorit charedim (část z nich stačila uprchnout, hlavně do USA) nepřestalo holocaust vysvětlovat jako důsledek sionistického nedodržování Tóry a jejích přikázání.

Rabín Elchanan Wassermann napsal, že „židovská sionistická mládež byla natolik opojena národem a socialismem, že nás Bůh potrestal národním socialismem.“

Dnešní čelní představitel Neturej Karta v Izraeli, rabín Jisrael Meir Hirsch, zase prohlašuje: „Kdybych žil za války, šel bych za Hitlerem. On byl totiž velice rozezlen, když ho sionisté bojkotovali. Udeřil rukou do stolu a pravil: ´Já těm Židům ukážu!´... Co kdybychom se ho ale namísto toho tehdy pokusili usmířit?“

Samotný holocaust dnes antisionističtí charedim nezpochybňují. Jeho příčiny však chápou diametrálně odlišně než většina ostatních Židů. Rabín Weiss navíc tvrdí, že na nedávnou íránskou konferenci jeli i proto, že „sionisté zneužívají holocaustu k bezostyšnému útlaku“.  

Tak sporné a naivní interpretace holocaustu však rozhodně nebyly a nejsou příznačné pro všechny charedim. Někteří po druhé světové válce obvinili své rabíny, že je dostatečně nepovzbuzovali k útěku z Evropy. Mnozí z přeživších Židů také po válce svou víru ztratili.
      
Náboženský sionismus

Postoje hluboce věřících Židů se pod vlivem událostí minulého století proměňovaly více než kdy předtím. Významný rabín Avraham J. Kúk položil v první polovině 20. století základy nového směru židovství. Ten se pokusil smířit ortodoxní judaismus s realitou nové doby, hlavně se sionismem. Sionismus a související dění (hlavně snahu o vybudování židovského státu) tak vyložil zcela opačně než Neturej Karta, tedy jako projev Boží vůle. Vznikl tak náboženský sionismus, který byl pro mnoho Židů daleko logičtější a pochopitelnější. Navíc dodal do té doby značně sekulárnímu sionismu teologický, a tedy neoddiskutovatelný rozměr.

Přesto náboženský sionismus mnoho ze své popularity ztratil, když se část jeho členů dala na cestu radikalismu a stali se z nich nacionalističtí fanatici. Není náhoda, že rasistický rabín Kahane (který byl v Izraeli za své postoje vězněn), masový vrah Baruch Goldstein, či Jigal Amir, atentátník premiéra Rabina, pocházeli právě z této komunity.

Pro ilustraci dodávám, že v dnešním Hebronu žije mezi několika stovkami tisíc Palestinců několik stovek nejradikálnějších osadníků (málokterý jiný Izraelec by tam byl ochoten žít). Na jednu hebronskou zeď načmáral jeden z radikálů nápis: „Arabové do plynových komor!“. Je tedy vidět, že amnézie na vlastní historii nepostihla jen radikální antisionisty.

Židé proti Arabům?

Antisionisté vždycky upozorňovali na to, že se k nim po staletí Arabové a muslimové chovali slušně. S jistými omezeními mohli totiž Židé po staletí praktikovat v muslimských zemích svou víru. Bylo to ve stejných dobách, kdy byli v křesťanské Evropě Židé vyháněni z měst, obviňováni z trávení studní a dokonce i tehdy, kdy „moderní a civilizované“ evropské země spřádaly a realizovaly plány na jejich úplnou likvidaci. Že se po druhé světové válce vše změnilo a křesťanské země dnes vypadají jako advokáti Židů, zatímco Arabové jako rodilí antisemité, přikládá Neturej Karta právě vzniku Izraele v roce 1948.

Co je na radikálních sionistech asi nejkontroverznější? Že svými názory mohou dodávat legitimitu těm, kteří jsou skutečnými antisemity. Zde ovšem existuje věčné dilema: Má člověk potlačovat své názory za situace, kdy část z nich může být zneužitelná někým jiným?. Představitelé Neturej Karta tvrdí, že její aktivity přispívají k tomu, že muslimové začínají odlišovat židovství od sionismu. Tím v konečném důsledku přispívají ke snížení antisemitismu v muslimském světě. Otázkou zůstává, zda si tyto věci uvědomí i lidé, jako je šéf Ku-Klux-Klanu a někteří popírači holocaustu, kteří se teheránské konference také zúčastnili...  

Názory mnoha náboženských antisonistů jsou určitě extrémní a zůstanou i v budoucnu pro většinu Židů naprosto nepřijatelné. Že by antisonisté, radikální náboženští sionisté či jiní náboženští fundamentalisté začali své názory radikálně měnit, je také nepravděpodobné. Je zde však určitý rozdíl v tom, že názory Neturej Karta sice oprávněně pohoršily bezpočet lidí, na rozdíl od mnoha jiných fundamentalistů však nestály život ani jednoho člověka.

Politicko-náboženský extremismus všeho druhu najde v budoucnu jen stěží ospravedlnění. Přesto je však pro Židy existence zbožných antisionistů i náboženských sionistů – tedy komunit s tak diametrálně odlišnými názory – v něčem obecně prospěšná: Snad více než cokoliv jiné rozbíjí tradiční antisemitské mýty o „světovém židovském spiknutí“ a jim podobné a poukazuje naopak na pluralitu a názorovou různorodost Židů po celém světě.

Vyšlo v Kavárně MFDnes, 19. 5. 2007. 

Dovětek:
Při psaní článků a knížek s tematikou vztahu náboženství a politiky v Izraeli jsem se setkal v Izraeli s řadou religiózních Židů s nejrůznějšími názory na Izrael, sionismus či izraelsko-palestinský konflikt. Kromě osadnických rabínů a židovských osadníků jsem potkal i antisionistické Židy a jejich náboženské autority (viz např. rozhovor s rabínem Hirschem v knize „Rabíni naší doby“). V obou případech bylo zajímavé, jak rozdílné bylo běžné jednání těchto charedim a prezentace jejich postojů, pokud nešlo o politiku. Ještě patrnější byl tento rozdíl u antisonistů. Většinou se jednalo o lidi, kteří na první dojem působili velice křehce, skoro jako někteří chasidé z knížek Isaace Bashevise Singera: bledí, shrbení, s brýlemi, dlouhými pejzy a divokými plnovousy, kteří jako by ani nevnímali rozdíly mezi dnem a nocí a většina pozemských problémů pro ně byla něčím naprosto vzdáleným. 

To je velmi odlišovalo od sluncem a větrem ošlehaných a sebevědomých osadníků žijících v pohořích Západního břehu. Mluva antisionistů byla často velmi jemná a tichá. O to překvapivější byla jejich „zaťatost“, pokud došlo na otázky Izraele a sionismu. S mnoha názory lze z hlediska jejich teologického pohledu stěží polemizovat. Je to jejich - dost radikální a nekompromisní - interpretace, kterou jim nabízí široký prostor jejich víry a sekulární člověk si ji můžete tak maximálně vyslechnout. 

Přesto mé překvapení vždy vzbuzovala jejich verbální nenávist vůči některým izraelským politikům, institucím a sionistickým rabínům, což vůbec nekorespondovalo s jejich vizáží a fyzickým vzhledem, které by nebyly schopné ublížit ani kuřeti. Nejméně pochopitelný však byl pro mě jejich pohled na holocaust. Antisionistické vnímání šoa jako „Božího trestu za sionismus“ pro mě bylo vždy takřka nesrozumitelné (viz názory rabína Hirsche výše v textu). Přesto se domnívám, že nápisy, které se objevily v memoriálu holocaustu Jad Vašem neměly být žádnou glorifikací Hitlera a nacismu, ale spíš velmi extrémní nadsázkou, která člověku neznalému židovské teologie antisionistů může vyznívat nesrozumitelně či dokonce „antisemitsky“. 

V každém případě si nemyslím, že by podobné činy, jako je čmárání nápisů v památnících holocaustu či kontakty s politiky jako je Ahmadínežád přispívaly k porozumění složité kauzy židovského antisionismu. Spíše naopak. Podobně jako ostatní náboženské proudy a vyznání zažívají svůj „zlatý věk“ i doby svých krizí – vzpomeňme řadu dnešních proudů islámu či současný katolicismus – lze stěží očekávat, že i židovský antisionismus zůstane vůči podobným výkyvům imunní. 

Radical Right and Populist parties in Europe - vol.2.

For my students in the course "Radicalism in Europe" and for everyone who is interested in issues of European rightist political radicalism, populism, xenophobia (especially islamophobia, antisemitism, antiziganism), euroskepticism etc.

Recommended sources:  

Boettcher, Alexander: How Strong is Right-wing Populism in Europe?, Social Europe Journal, 11. 8. 2011
Mudde, Cas: The populist radical Right: A pathological normalcy, Eurozine 2010
Mudde, Cas: Populist Radical Right Parties in Europe, Cambridge 2007
Mudde, Cas: Radical Right Parties in Europe: What, Who, Why?, Participation, Vol. 35, No. 1
Primor, Adar: The unholy alliance between Israel's Right and Europe's anti-Semites, Haaretz, 12. 12. 2010
Primor, Adar: Where have all the anti-Semites gone?, Haaretz, 26. 3. 2010
“Jerusalemer Erklärung” verabschiedet

Radical Right and Populist parties in Europe - vol.1.

For my students in the course "Radicalism in Europe" and for everyone who is interested in issues of European rightist political radicalism, populism, xenophobia (especially islamophobia, antisemitism, antiziganism), euroskepticism etc.   

Zajímavý anti-antisemitský heraldický symbol

Interesting Coat of Arms of Polish Town Kolbuszowa resembles good relations between Polish Christians and Jews.

Izraelský premiér Jicchak Šamir kdysi prohlásil, že "Poláci nasávají antisemitismus spolu s mateřským mlékem". Navzdory mnoha židovsko-polským kontroverzím (katolický antisemitismus, pogromy za druhé světové války i po válce - např. masakr v Kielcích, atd...) řada Poláků stěží odpovídala Šamirovu biologickému pardigmatu. Určitě mezi ně nepatřili ani tvůrci heraldického znaku haličského městečka Kolbuszowa v roce 1785, na který jsem nedávno narazil v jednom krakowském knihkupectví. Těžko lze najít nějaký symbol, který by lépe ilustroval dobré vztahy mezi křesťany a Židy.