neděle 30. září 2012

The Metamorphoses of the Egyptian Muslim Brotherhood

The North Africa Post
Posted by Marek Cejka on September 26, 2012

To comprehend the current role and position of the Muslim Brotherhood in Egypt, rather than focusing only on its present-day form and the general policies of this movement, we must take a closer look at the historical evolution of this organization. One will then realize that the Muslim Brotherhood is not an entity that could be easily defined and described and moreover, put into one clear-cut category – which is exactly what many current commentators tend to do.

Yet, it is this latter image of the Brotherhood that is so often highlighted by its opponents and, in general, by critics of the Arab Spring movement and its accompanying phenomenon, the rise of political Islam. During the reigns of Presidents Sadat and Mubarak, Muslim Brotherhood underwent significant changes and experienced shifts and splits. What’s more, there are even significant differences between the Muslim Brotherhood during the regimes of President Mubarak and the current President Mursi. Similarly, the offshoots of the Muslim Brotherhood in countries across the region outside Egypt are not interchangeable with the Egyptian Muslim Brotherhood and their policies are often independent from their Egyptian ‘mother organization’. In this context, probably the most frequently mentioned is Palestinian Hamas, which openly describes itself as an offshoot of the Muslim Brotherhood.


Since its founding by Hassan al-Banna in 1928, the Muslim Brotherhood has undergone a very dynamic development and many changes in its structure and tactics. Its radicalization or, conversely, moderation was largely a natural response to how it was dealt with by the particular Egyptian regime that was in power at that time. The Muslim Brotherhood initially operated as a charitable organization based on the principles of Islamic charity, as one of the main Islamic duties. It founded mosques, madrasah, hospitals, soup kitchens for the poor, and established youth organizations. The Brotherhood substituted the de facto dysfunctional social system of the Egyptian monarchy which was strongly supported by the British. With the increasing popularity of the Brotherhood – and proportionally with its growing political ambitions – the cleavage “Brotherhood vs. regime and its British protectors” emerged. This was also reflected in the II. World War when some members of the Brotherhood supported British enemies – the Axis Powers. But the biggest confrontation ensued in the late 1940s: after a series of violent anti-regime activities, during which Egyptian Prime Minister Nukrashi was assassinated, the Brotherhood was banned and its founder, Al-Banna, shot dead by an assassin in Cairo.

The Muslim Brotherhood logically supported the fall of the monarchy in 1952, but they were strongly against secular nationalism of the Nasserist regime. It was then that the Brotherhood also began to be covertly supported by the United States with the aim to turn it into a pillar of the Egyptian opposition to expanding Soviet influence. Nasser’s repression followed and the best-known trial was connected with the radical Egyptian Muslim Brotherhood ideologue Sayyid Qutb who was executed in 1966. While still languishing in prison, Qutb wrote the leading radical pamphlet “The Milestones” that has influenced generations of more radical members of the Brotherhood and other foreign Islamist extremists (rather than the mainstream of the Brotherhood, which completely disavowed the more violent principles of “Qutbism”).

In the era of President Sadat (1970–1981), the relations between the Brotherhood and the regime gradually improved, although the organization remained formally illegal. During Sadat’s reign, radical factions split from the Brotherhood, whereby one of them was implicated in the well-documented assassination of President Sadat to revenge for his peace treaty with Israel. The normalization of relations with the regime continued under President Mubarak when Brotherhood, though still formally an illegal organization, was accepted as an important force in Egyptian society that helped develop a range of social and economic activities. It advocated mainly for the promotion of Islamic values in the society and the fight against corruption. Under Mubarak, the Brotherhood could not operate independently as a political party, but it was tolerated on the list of other parties (such as the Wafd). However, Mubarak’s regime often used various discriminatory practices (not only) against Brotherhood candidates during the elections.

Despite the earlier mentioned tolerance towards the Muslim Brotherhood by Mubarak’s regime, the organization was still able to retain a certain aura of dissent. In contrast to the amorphous leadership behind the series of mass demonstrations against the regime and the absence of other strong political structures and leaders, the Brotherhood was very well prepared and had at its disposal a very well established political apparatus. The Brotherhood’s most successful political activities are connected with the outcome of the parliamentary elections in 2011/12 (though later canceled by the constitutional court) and with the election of Mohammed Mursi as Egypt’s new president in 2012. Whether he will be able to maintain the Brotherhood’s hitherto relatively moderate course in its policies and a relatively moderate political Islam is a question to which we do not know a definite answer. It can be only the people of Egypt who will decide what part the Muslim Brotherhood will play in Egypt’s development in the years to come.

How looks current Israeli politics?

An up-to-date (September 23) and comprehensive survey of current Israeli political opinion from Haaretz newspaper.

Izraelský deník Haarec přinesl zajímavě a přehledně zpracovaný průzkum politických preferencí v současném Izraeli. Je datovaný 23. září t.r. Pro ty, které izraelská politika interesuje, bude určitě zajímavý i když třeba nepřináší nějaké revoluční informace o izraelské politické scéně.
Premiér Benjamin Netanjahu zde potvrzuje a zvyšuje svoji popularitu, naopak obliba ministra zahraničí Avigdora Liebermana, který je známý svými velmi radikálními politickými postoji, klesá dolů. Strana Kadima si vede už dlouho dost špatně, a tak se zdá, že její hvězda pohasíná a v izraelské mainstreamové se opět stane klíčové soupeření tradičních stran Likud (nacionalistická pravice) vs. Strana práce (levice, odbory), což strana Kadima na nějaký čas narušila. Ultraortodoxní Židé, neboli charedim, kteří jsou sdružení ve straně Šas a koalici Sjednocený judaismus Tóry si drží své pozice. S dalšími volbami a s přibývajícím počtem mladých ultraortodoxních voličů bude jejich úloha stran charedim mírně, ale vytrvale posilovat. Zajímavý je také graf ukazující relativně vysoké procento voličů, kteří neví koho by si přáli za premiéra, což jen nasvědčuje ukončení éry charismatických politiků v Izraeli (to je ale příznačné i pro další blízkovýchodní země). Doba výrazných osobností s vízí typu Jichaka Rabina, Ariela Šarona a řady jejich předchůdců je tak v Izraeli zřejmě pryč. Netanjahu je nesporně v určitých ohledech rovněž velmi charismatický, přesto celkově nedosahuje úrovně předchůdců.     


pátek 21. září 2012

Maps of Syrian revolution - Mapy syrské revoluce

Some maps which may help with your orientation in the confusing situation in Syria.
Několik map, které vám mohou pomoci orientovat se v nepřehledné situaci v Sýrii.

BBC Map of Syrian insurgency - August 2012

Map of conflict areas in Syria (with Syrian refugee camps/locations abroad), September 2012 - Mapa syrského území, kde probíhá konflikt (a míst syrských uprchlických táborů a lokací v zahraničí), září 2012


Ethno-religious map of Syria - Etno-náboženská mapa Sýrie

úterý 18. září 2012

Islam saved Jews, Islám zachránil Židy

An interesting article about Muslim-Jewish relations by professor Wasserstein in The Jewish Chronicle
Zajímavý článek o muslimsko-židovských vztazích od prof. Davida Wassersteina, publikováno v The Jewish Chronicle (slovenský překlad viz níže)

So, what did the Muslims do for the Jews?
The Jewish Chronicle Essay
By David J. Wasserstein, May 24, 2012
Islam saved Jewry. This is an unpopular, discomforting claim in the modern world. But it is a historical truth. The argument for it is double. First, in 570 CE, when the Prophet Mohammad was born, the Jews and Judaism were on the way to oblivion. And second, the coming of Islam saved them, providing a new context in which they not only survived, but flourished, laying foundations for subsequent Jewish cultural prosperity - also in Christendom - through the medieval period into the modern world.

By the fourth century, Christianity had become the dominant religion in the Roman empire. One aspect of this success was opposition to rival faiths, including Judaism, along with massive conversion of members of such faiths, sometimes by force, to Christianity. Much of our testimony about Jewish existence in the Roman empire from this time on consists of accounts of conversions.

Great and permanent reductions in numbers through conversion, between the fourth and the seventh centuries, brought with them a gradual but relentless whittling away of the status, rights, social and economic existence, and religious and cultural life of Jews all over the Roman empire.

A long series of enactments deprived Jewish people of their rights as citizens, prevented them from fulfilling their religious obligations, and excluded them from the society of their fellows.

Had Islam not come along, Jewry in the west would have declined to disappearance and Jewry in the east would have become just another oriental cult
 
This went along with the centuries-long military and political struggle with Persia. As a tiny element in the Christian world, the Jews should not have been affected much by this broad, political issue. Yet it affected them critically, because the Persian empire at this time included Babylon - now Iraq - at the time home to the world's greatest concentration of Jews.

Here also were the greatest centres of Jewish intellectual life. The most important single work of Jewish cultural creativity in over 3,000 years, apart from the Bible itself - the Talmud - came into being in Babylon. The struggle between Persia and Byzantium, in our period, led increasingly to a separation between Jews under Byzantine, Christian rule and Jews under Persian rule.

Beyond all this, the Jews who lived under Christian rule seemed to have lost the knowledge of their own culturally specific languages - Hebrew and Aramaic - and to have taken on the use of Latin or Greek or other non-Jewish, local, languages. This in turn must have meant that they also lost access to the central literary works of Jewish culture - the Torah, Mishnah, poetry, midrash, even liturgy.

The loss of the unifying force represented by language - and of the associated literature - was a major step towards assimilation and disappearance. In these circumstances, with contact with the one place where Jewish cultural life continued to prosper - Babylon - cut off by conflict with Persia, Jewish life in the Christian world of late antiquity was not simply a pale shadow of what it had been three or four centuries earlier. It was doomed.

Had Islam not come along, the conflict with Persia would have continued. The separation between western Judaism, that of Christendom, and Babylonian Judaism, that of Mesopotamia, would have intensified. Jewry in the west would have declined to disappearance in many areas. And Jewry in the east would have become just another oriental cult.

But this was all prevented by the rise of Islam. The Islamic conquests of the seventh century changed the world, and did so with dramatic, wide-ranging and permanent effect for the Jews.

Within a century of the death of Mohammad, in 632, Muslim armies had conquered almost the whole of the world where Jews lived, from Spain eastward across North Africa and the Middle East as far as the eastern frontier of Iran and beyond. Almost all the Jews in the world were now ruled by Islam. This new situation transformed Jewish existence. Their fortunes changed in legal, demographic, social, religious, political, geographical, economic, linguistic and cultural terms - all for the better.

First, things improved politically. Almost everywhere in Christendom where Jews had lived now formed part of the same political space as Babylon - Cordoba and Basra lay in the same political world. The old frontier between the vital centre in Babylonia and the Jews of the Mediterranean basin was swept away, forever.

Political change was partnered by change in the legal status of the Jewish population: although it is not always clear what happened during the Muslim conquests, one thing is certain. The result of the conquests was, by and large, to make the Jews second-class citizens.

This should not be misunderstood: to be a second-class citizen was a far better thing to be than not to be a citizen at all. For most of these Jews, second-class citizenship represented a major advance. In Visigothic Spain, for example, shortly before the Muslim conquest in 711, the Jews had seen their children removed from them and forcibly converted to Christianity and had themselves been enslaved.

In the developing Islamic societies of the classical and medieval periods, being a Jew meant belonging to a category defined under law, enjoying certain rights and protections, alongside various obligations. These rights and protections were not as extensive or as generous as those enjoyed by Muslims, and the obligations were greater but, for the first few centuries, the Muslims themselves were a minority, and the practical differences were not all that great.

Along with legal near-equality came social and economic equality. Jews were not confined to ghettos, either literally or in terms of economic activity. The societies of Islam were, in effect, open societies. In religious terms, too, Jews enjoyed virtually full freedom. They might not build many new synagogues - in theory - and they might not make too public their profession of their faith, but there was no really significant restriction on the practice of their religion. Along with internal legal autonomy, they also enjoyed formal representation, through leaders of their own, before the authorities of the state. Imperfect and often not quite as rosy as this might sound, it was at least the broad norm.

The political unity brought by the new Islamic world-empire did not last, but it created a vast Islamic world civilisation, similar to the older Christian civilisation that it replaced. Within this huge area, Jews lived and enjoyed broadly similar status and rights everywhere. They could move around, maintain contacts, and develop their identity as Jews. A great new expansion of trade from the ninth century onwards brought the Spanish Jews - like the Muslims - into touch with the Jews and the Muslims even of India.

A ll this was encouraged by a further, critical development. Huge numbers of people in the new world of Islam adopted the language of the Muslim Arabs. Arabic gradually became the principal language of this vast area, excluding almost all the rest: Greek and Syriac, Aramaic and Coptic and Latin all died out, replaced by Arabic. Persian, too, went into a long retreat, to reappear later heavily influenced by Arabic.

The Jews moved over to Arabic very rapidly. By the early 10th century, only 300 years after the conquests, Sa'adya Gaon was translating the Bible into Arabic. Bible translation is a massive task - it is not undertaken unless there is a need for it. By about the year 900, the Jews had largely abandoned other languages and taken on Arabic.

The change of language in its turn brought the Jews into direct contact with broader cultural developments. The result from the 10th century on was a striking pairing of two cultures. The Jews of the Islamic world developed an entirely new culture, which differed from their culture before Islam in terms of language, cultural forms, influences, and uses. Instead of being concerned primarily with religion, the new Jewish culture of the Islamic world, like that of its neighbours, mixed the religious and the secular to a high degree. The contrast, both with the past and with medieval Christian Europe, was enormous.

Like their neighbours, these Jews wrote in Arabic in part, and in a Jewish form of that language. The use of Arabic brought them close to the Arabs. But the use of a specific Jewish form of that language maintained the barriers between Jew and Muslim. The subjects that Jews wrote about, and the literary forms in which they wrote about them, were largely new ones, borrowed from the Muslims and developed in tandem with developments in Arabic Islam.

Also at this time, Hebrew was revived as a language of high literature, parallel to the use among the Muslims of a high form of Arabic for similar purposes. Along with its use for poetry and artistic prose, secular writing of all forms in Hebrew and in (Judeo-)Arabic came into being, some of it of high quality.

Much of the greatest poetry in Hebrew written since the Bible comes from this period. Sa'adya Gaon, Solomon Ibn Gabirol, Ibn Ezra (Moses and Abraham), Maimonides, Yehuda Halevi, Yehudah al-Harizi, Samuel ha-Nagid, and many more - all of these names, well known today, belong in the first rank of Jewish literary and cultural endeavour.

W here did these Jews produce all this? When did they and their neighbours achieve this symbiosis, this mode of living together? The Jews did it in a number of centres of excellence. The most outstanding of these was Islamic Spain, where there was a true Jewish Golden Age, alongside a wave of cultural achievement among the Muslim population. The Spanish case illustrates a more general pattern, too.

What happened in Islamic Spain - waves of Jewish cultural prosperity paralleling waves of cultural prosperity among the Muslims - exemplifies a larger pattern in Arab Islam. In Baghdad, between the ninth and the twelfth centuries; in Qayrawan (in north Africa), between the ninth and the 11th centuries; in Cairo, between the 10th and the 12th centuries, and elsewhere, the rise and fall of cultural centres of Islam tended to be reflected in the rise and fall of Jewish cultural activity in the same places.

This was not coincidence, and nor was it the product of particularly enlightened liberal patronage by Muslim rulers. It was the product of a number of deeper features of these societies, social and cultural, legal and economic, linguistic and political, which together enabled and indeed encouraged the Jews of the Islamic world to create a novel sub-culture within the high civilisation of the time.

This did not last for ever; the period of culturally successful symbiosis between Jew and Arab Muslim in the middle ages came to a close by about 1300. In reality, it had reached this point even earlier, with the overall relative decline in the importance and vitality of Arabic culture, both in relation to western European cultures and in relation to other cultural forms within Islam itself; Persian and Turkish.

Jewish cultural prosperity in the middle ages operated in large part as a function of Muslim, Arabic cultural (and to some degree political) prosperity: when Muslim Arabic culture thrived, so did that of the Jews; when Muslim Arabic culture declined, so did that of the Jews.

In the case of the Jews, however, the cultural capital thus created also served as the seed-bed of further growth elsewhere - in Christian Spain and in the Christian world more generally.

The Islamic world was not the only source of inspiration for the Jewish cultural revival that came later in Christian Europe, but it certainly was a major contributor to that development. Its significance cannot be overestimated.

David J Wasserstein is the Eugene Greener Jr Professor of Jewish Studies at Vanderbilt University. This article is adapted from last week's Jordan Lectures in Comparative Religion at the School of Oriental and African Studies.

Čo urobili muslimovia pre židov?
David J. Wasserstein, 24. května 2012

Islám zachránil židov. Toto tvrdenie je v tomto svete isto veľmi nepopulárne. Je to však historická pravda. Dôkazom sú dva základné argumenty, ktoré potvrdzujú tento fakt. Po prvé, okolo roku 570 nášho letopočtu, v čase narodenia proroka Muhammada, boli židia a židovské náboženstvo na postupnej ceste k zabudnutiu. Po druhé, príchod islámu ich zachránil tým, že im poskytol kontext, v ktorom nielenže prežili, ale dokonca rozkvitli a položil základ pre neskorší rozvoj židovskej kultúry a religiozity (a prejavil sa aj v kresťanskom prostredí) od stredoveku až po nástup modernej doby.

V štvrtom storočí sa kresťanstvo definitívne stalo dominantným náboženstvom v celej Rímskej ríši. Jedným z aspektov tohto úspechu bola prakticky neexistujúca opozícia vrátene židovstva, keďže akýkoľvek odklon bol neraz až násilím trestaný konvertovaním na kresťanstvo. Množstvo svedectiev, ktoré máme o židoch z tohto obdobia, je spojených len a len s procesom ich konverzie ku kresťanstvu.

Veľké a hlavne permanentné konverzie v rozmedzí medzi štvrtým a siedmim storočím si pozvoľna vyberali svoju daň v neúprosnom znižovaní počtu židovských komunít, ale aj zániku sociálnej a ekonomickej existencie, židovského práva a celkovo kultúrneho a náboženského života v celej Rímskej ríši. Séria zákonov, ktoré zbavovali židov občianskych práv a bránili im v plnení náboženských povinností, ich čoraz viac vytláčali na okraj spoločnosti.

Toto všetko sa dialo súčasne s dlhotrvajúcim konfliktom s Perzskou ríšou. Keďže židia tvorili len nepatrný prvok kresťanského sveta, zdalo by sa, že nebudú nijako poznačeni týmto čisto politickým sporom. Napriek tomu ich to ovplyvnilo priam bytostne. Bolo to preto, že v tej dobe bol súčasťou Perzskej ríše Babylon, dnešný Irak, v tom čase domov najväčšej židovskej komunity na svete. Nachádzali sa tu najvýznamnejšie centrá židovského intelektuálneho života. Vznikali tu najdôležitejšie diela židovskej vierouky a kultúry už viac než tritisíc rokov a v Babylone mal svoj pôvod aj výklad samotnej Biblie – Talmud. Konflikt medzi Peržanmi a Byzantíncami tak čoraz viac vplýval na separáciu židov pod vládou Byzantíncov, kresťanov, ale rovnako zhoršoval ich postavenie v Perzskej ríši. K tomuto všetkému židia žijúci pod vládou kresťanov postupne strácali vedomie o svojej vlastnej kultúre, jej špecifických znakoch a jazyku – hebrejčine a aramejčine – ktoré boli nahradené latinčinou alebo gréčtinou, či inými nežidovskými miestnymi jazykmi, čím stratili prístup k základným literárnym dielam židovstva – Tóre, Mišne, poézii, midrašu a celej liturgii.

Strata zjednocujúceho prvku, ktorým je jazyk a  literatúra, bol dôležitým krokom smerom k asimilácii a vymiznutiu. Za týchto okolností, keď bol kontakt možný len s jediným centrom, v ktorom prosperovala židovská kultúra – Babylonom – ktorý však bol v tom čase súčasťou nepriateľskej ríše a odrezaný od zvyšku komunity žijúcej v kresťanskom svete to znamenalo, že židovstvo v kresťanskom svete na konci staroveku bolo len tieňom toho, čo predstavovalo tri či štyri storočia predtým. Bolo odsúdené na zánik.

Ak by v tom čase nevstúpil na scénu islám, konflikt Byzancie a Perzie by trval ešte storočia. Deliaca čiara medzi západným židovstvom, ktoré dožívalo v kresťanskom svete a babylonským židovstvom v Mezopotámií by bola čoraz zreteľnejšia. Židia na západe by s veľkou pravdepodobnosťou časom úplne zmizli a židovstvo na Východe by sa stalo jedným z mnohých orientálnych kultov. Tomuto všetkému však zabránil islám. Islamská expanzia v siedmom storočí zmenila svet a priniesla dramatický, rozsiahly a hlavne trvalý pozitívny prínos pre židovstvo.

Počas storočí, ktoré nasledovali po smrti proroka Muhammada (z. 632) obsadili muslimovia takmer všetky krajiny, v ktorých žili v tom čase židovské komunity, od Španielska cez územie severnej Afriky na Blízky východ a odtiaľ až po východnú hranicu Iránu, ba až ďalej. Takmer všetci židia sa ocitli pod vládou muslimov. Táto nová situácia zmenila aj židovskú realitu. K lepšiemu. Počnúc majetkovou situáciou, právnym statusom, demografickou štruktúrou, sociálnym, náboženským a politickým postavením až po jazyk a kultúru, toto všetko sa menilo k lepšiemu. Ako prvé sa zlepšilo politické postavenie židov. Takmer všade, kde predtým žili v kresťanskom svete, sa teraz ocitli v jednej krajine spolu s Babylonom – Córdoba i Basra ležali v tom istom politickom útvare. Staré hranice, ktoré oddeľovali duchovné centrum židovstva Babylon od zvyšku sveta, najmä židov zo západného Stredomoria, boli odstránené, navždy.

Zmena politickej situácie išla ruka v ruke so zmenou právneho postavenia židovského obyvateľstva: aj keď nie je presne jasné, čo sa dialo počas muslimského dobývania týchto území, jedna vec je istá. Výsledkom dobývania bolo to, že miestni židia sa stali občanmi druhej kategórie. Nemyslime si pod tým však nič zlé. Tento status je potrebné vnímať optikou vtedajšej doby: Byť občanom druhej kategórie bolo omnoho lepšie než nebyť občanom vôbec. Pre veľkú väčšinu židov zmena postavenia znamenala veľký sociálny a spoločenský pokrok. Veď predtým vo vizigótskom Španielsku, krátko pred dobytím muslimami v roku 711, boli židovským rodičom násilne odoberané deti, ktoré buď museli konvertovať ku kresťanstvu, alebo bývali predávané do otroctva. V rozvíjajúcom sa islamskom štáte v stredoveku, byť židom znamenalo patriť do kategórie obyvateľov, ktorí mali definované postavenie v rámci zákona, boli im zaručené práva a ochrana a zároveň sa na nich vzťahovali určité povinnosti. Tieto práva a ochrana neboli tak široké ako v prípade muslimov a aj záväzky boli omnoho striktnejšie, ale v porovnaní so storočiami predtým, kedy sami muslimovia boli v menšine, boli práva židov neporovnateľne lepšie.

Spolu s právom, ktoré skoro zrovnoprávnilo židov v spoločnosti, prišli sociálne a ekonomické práva. Židia už neboli násilne uzatváraní do get, či už kultúrnych alebo sociálno-ekonomických. Islamská spoločnosť bola vo svojej podstate otvorenou spoločnosťou. V náboženských aktivitách mali židia takmer úplnú slobodu vierovyznania. Je síce pravdou, že si nemohli kdekoľvek a v akomkoľvek počte budovať synagógy – teoreticky – a taktiež nemohli na verejnosti hlásať židovskú vieru, na druhej strane im nebolo bránené vyznávať ju ba ani neboli násilne vedení ku konvertovaniu. Spolu s náboženskou autonómiou vlastnej komunity mali prostredníctvom svojich vodcov i formálne zastúpenie v správe štátu. Síce nedokonalé, častokrát nie tak ružové, ako by sme dnes očakávali, v každom prípade v tom čase veľmi netradičné postavenie židov v akejkoľvek vtedajšej komunite.

Politická a územná jednota islamského štátu netrvala dlho, avšak vytvorila základ obrovského islamského sveta, ktorý bol podobný tomu, čo predtým na tomto území tvorila kresťanská civilizácia. V rámci tejto obrovskej geopolitickej oblasti požívali židia prakticky rovnaké práva a mali rovnaké postavenie. Mohli sa voľne pohybovať, udržiavať vzájomné kontakty diaspóry a tiež naplno rozvíjať svoju židovskú identitu. Svoj prínos vniesli najmä do roviny rozvoja obchodu, kedy od 9. storočia židia (spolu s muslimami) sprostredkovávali obchodné styky v rámci celého islamského sveta a tiež s Indiou a Čínou.

Všetko toto so sebou prinieslo i jeden negatívny jav. Tým bol rozmach arabčiny, ktorú s islámom prijímali všetky etniká islámského sveta. Arabčina sa postupne stávala hlavným dorozumievacím jazykom celej tejto obrovskej oblasti, čo spôsobilo, že s výnimkou gréčtiny, sýrskej aramejčiny, kopštiny a latinčiny všetky ostatné jazyky vymreli a nahradila ich práve arabčina. Podobne aj perzština, ktorá sa dostala do ústrania a oživená bola už so silným vplyvom arabčiny.

Židia sa arabčine prispôsobili naozaj veľmi rýchlo. Na začiatku 10.storočia t.j. len tristo rokov po nástupe islámu, preložil Saʼadja Gaon do arabčiny Bibliu. Preklad Biblie si vyžaduje veľké jazykové a náboženské znalosti a nie je isto ľahkou úlohou. Približne okolo roku 900 prestávajú židia používať iné jazyky a dominantne sa dorozumievajú arabčinou. Zmena jazyka priniesla židom nebývalé poznatky, predovšetkým im otvorilo dvere ku množstvu kontaktov a znalostí. Výsledkom toho bola zaujímavá dvojica kultúr, ktoré v 10. storočí vedľa seba žili.

Židia žijúci v islamskom svete vytvorili úplne novú kultúru, ktorá sa líšila od kultúr predislamských, a to tak v rovine jazykovej ako aj v rovine rôznych kultúrnych foriem a vplyvov. Namiesto toho, aby sa sústredila len na oblasť náboženstva, nová židovská kultúra z islamského prostredia, podobne ako iné kultúry, ktoré sa objavili v rámci islamského sveta, v sebe absorbovala množstvo náboženských ale aj svetských prvkov. Kontrast oproti minulosti, ale aj voči stredovekému kresťanskému svetu, bol obrovský.

Podobne ako ich susedia, aj židia písali svoje diela v arabskom jazyku, ktorý dopĺňali o špecifické židovské jazykové formy. Používanie arabčiny ich zbližovalo s Arabmi. Na druhej strane, špecifikum židovského jazyka vo výrazových prostriedkoch vytváralo potrebnú deliacu čiaru medzi židovstvom a muslimami. Témy, ktorým sa židia v literatúre venovali, ale aj spôsoby, ako písali sami o sebe boli pre nich niečím novým, niečím čo si požičali od Arabov a čo sa postupom času vyvinulo s ohľadom na vývoj islámu a muslimskej kultúry. Aj v tomto prípade slúžila hebrejčina ako jazyk sakrálnej literatúry, podobne ako to bolo so spisovnou arabčinou, ktorá sa používala len k náboženským textom.

Neskôr sa používanie hebrejčini a (žido)arabčiny rozšírilo na poéziu a umeleckú prózu, či svetské texty rôznych foriem, z ktorých mnohé sa vyznačovali naozaj vysokou kvalitou. Najvýznamnejší židovskí poeti od čias Biblie pochádzajú práve z tohto obdobia. Patria medzi nich Saʼadja Gaon, Solomon ibn Gabriol, ibn Ezra (Mojžiš i Abrahám), Maimonides, Jehuda Halevi, Jehuda al-Harizi, Samuel ha-Nagid a mnohí ďalší. Všetky tieto mená sú známe i dnes a majú významné miesto v židovskom kultúrnom a literárnom dedičstve.

Kde toto všetko títo židia vytvárali? Kedy a ako oni a ich susedia vytvorili takúto symbiózu, takúto formu spolužitia? Židia vytvorili mnohé výnimočné kultúrne centrá. Najvýznamnejšie z nich sa nachádzalo v islamskom Španielsku, kam sa datuje zlatý vek židovskej kultúry, ktorá vznikala súbežne s muslimskou. Španielsko tak len podčiarkuje všeobecné postavenie a spolunažívanie židov a muslimov vtedajšej doby.

To, čo sa udialo v islamskom Španielsku, vlny židovskej kultúrnej prosperity v paralelných vlnách kultúrnej prosperity naprieč muslimským svetom, sa stalo príkladom aj pre iné oblasti arabského sveta. V Bagdade v rozmedzí deviateho a dvanásteho storočia, v Kajruváne (severná Afrika) medzi deviatym a jedenástym storočím, v Káhire v 10. až 12. storočí a inde na svete išiel vzostup a pád islamskej kultúry spolu ruka v ruke so vzrastom a poklesom vplyvu židovskej kultúry. V rovnakom čase a na rovnakých miestach. Toto nie je náhoda a nebol to len produkt osvietenej a liberálnej podpory zo strany muslimských vládcov. Toto bolo priamym výsledkom mnohých hlbších rysov týchto spoločností, ktoré svojím sociálno-kultúrnym, právno-ekonomickým, jazykovým a politickým prostredím umožnili povzbudiť a vyrásť židovskej subkultúre v islamskom svete.

Toto obdobie kultúrnej symbiózy však netrvalo večne a skončilo sa približne po 1300 rokoch. V skutočnosti sa do krízy dostalo omnoho skôr, spolu s celkovým úpadkom, poklesom významu a stratou vitality arabskej kultúry a tiež v dôsledku neúspešnej konkurencie so Západom, perzskou a tureckou kultúrou.

Rozvoj a prosperita židovskej kultúry v stredoveku boli do veľkej miery spojené s muslimskou a arabskou kultúrou (a politikou) tak, že ak rástla a prosperovala muslimská spoločnosť a kultúra, tak sa darilo rozvoju židovskej spoločnosti i ich kultúre a naopak. S poklesom významu muslimov upadala aj židovská kultúra a tiež postavenie židov v Európe. V prípade židov však do veľkej miery „islamské“ dedičstvo znamenalo dôležitý kapitál pre etablovanie sa a naštartovanie nového rastu v novom prostredí – v kresťanskom Španielsku a v kresťanskom svete vo všeobecnosti.

Islám a islamský svet neboli jediným zdrojom inšpirácie pre židovskú kultúrnu obrodu, ktorá nastala o niekoľko storočí neskôr v kresťanskej Európe, ale určite boli dôležitým motorom pri jej naštartovaní. Jeho význam nemôžeme preceňovať.

Link na překlad.

David J. Wasserstein je profesorom židovských štúdií na Vandetbiltskej univerzite. Tento článok bol prevzatý z jeho prednášky o komparácií náboženstiev, ktorá odznela na škole orientálnych a afrických štúdií v Jordánsku a následne ho publikoval portál The Jewish Chronicle.

sobota 15. září 2012

Papež a blízkovýchodní křesťané

A remarks about visit of the pope Benedict XVI. in Lebanon, about current position of Christians in the Middle East and about Christian radicalism, especially in Lebanon.

Papežská návštěva v Libanonu a zároveň stupňující se neklid na Blízkém východě dávají dobrou příležitost sledovat zase poněkud více vliv Vatikánu v této oblasti i samotný osud blízkovýchodních křesťanů. Papežské návštěvy na Blízkém východě nejsou v dnešní době nic až tak překvapivého, o což se zasloužil hlavně papež-cestovatel Jan Pavel II. Ten si také vydobyl respekt mnoha tamních obyvatel, bez ohledu na to, zda byli z křesťanských církví neuznávajících Vatikán, či šlo o blízkovýchodní muslimy nebo izraelské Židy. Zvláště snaha o dobré vztahy křesťanů se Židy a muslimy byla u Jana Pavla daleko moudřeji realizována, než u jeho nástupce. Zatímco Jan Pavel II., ač v mnoha otázkách také velmi konzervativní, to s lidmi a politiky – nejen na Blízkém východě – daleko více „uměl“, Benedikt XVI. začal vystupovat podstatně zkostnatěleji. Připomeňme si třeba jeho přednášku z univerzity v Řezně z roku 2006, která rozlítila i řadu umírněných muslimů, tak i na některé výroky na adresu izraelsko-palestinského konfliktu, které zase nepotěšily izraelskou vládu.      

Proč nejsou v Saúdské Arábii kostely?

Vztah Vatikánu a řadou blízkovýchodních zemí zdaleka nesouvisí jen s tím, že jsou právě v této oblasti místa, která jsou pro křesťanství tak důležitá. Křesťanství je na Blízkém východě více než pouhé historické náboženství – křesťanství je integrální součást místní kultury, včetně kultury arabské. Kritici dnešního arabského světa a islámu často zmiňují: „Proč není možné stavět v dnešní Saúdské Arábii kostely?“. Nejde jen o to, že i pro řadu muslimů je přísný saúdský islám až příliš, ale že je možné i odpovědět: „Jednou z hlavních opor saúdského režimu jsou už po desetiletí USA, která se sice křesťanskými hodnotami často zaštiťují, ale s ohledem na jejich zájmy v oblasti pro ně byla spolupráce s ultrakonzervativním režimem vždy výhodnější, než jeho odsuzování.“ Zmínění kritici také stále zdůrazňují současné násilnosti muslimů vůči křesťanům, vypalování kostelů atd. K těm na dnešním Blízkém východě dochází a jsou smutným průvodním jevem některých konfliktů v posledních desetiletích (v Iráku, Libanonu, během Arabského jara...). Proč ale kritici také férově nezmíní, že vztahy mezi křesťany, Židy a muslimy byly po staletí na Blízkém východě poměrně korektní a to většinou až do doby, než se začaly o Blízký východ zajímat právě křesťanské velmoci? Proč nezmíní, že se až na výjimky nevyskytovalo v muslimském světě násilí, kterým po staletí sužovali evropští křesťané například Židy, což v konečném důsledku zaselo v Evropě podhoubí holocaustu?        

S Pannou Marií na samopalu

Po muslimské expanzi na Blízkém východě se dostalo zdejší křesťanství do role menšinového náboženství a muselo respektovat pravidla nastolená islámem. Ty byly jak omezující, tak v některých ohledech i ochranné – křesťané například mohli obvykle pod muslimskou nadále vyrábět a pít alkohol a jíst vepřové maso, což byly věci muslimům zakázané. Křesťané také nebyli vždy jen obětí blízkovýchodních konfliktů, ale někdy přímo i jejich spoluiniciátory. Z historie je nejznámější příklad křížových výprav, kdy evropští křesťanští rytíři zabíjeli ve velkém nejen muslimy, ale i Židy a dokonce blízkovýchodní křesťany. Analogie křížových výprav se současností je dnes s oblibou využívána propagandisticky, často muslimskými fundamentalisty, jako byl například Usáma bin Ládin. Není třeba ale chodit tak hluboko do historie, abychom mohli vidět i moderní odvrácenou tvář křesťanství. Typickým případem byla blízkovýchodní země, kterou papež Benedikt XVI. právě navštívil, tedy Libanon. V průběhu patnácti let trvající občanské války byly libanonské křesťanské milice a křesťanští politici zodpovědní za množství masakrů, a to nejen vůči muslimům a ostatním komunitám, ale podobně jako křižáci, i vůči jiným křesťanům. Libanonská občanská válka se změnila v průběhu dlouhých patnácti let v orgie násilí a zabíjení, kde se pod praporem křesťanství či islámu děly velká zvěrstva. Válka je poměrně dobře zdokumentována a můžeme narazit na fotografie militantů s kříži na krku či s panenkou Marií nalepenou na samopalech.

Současná politika i dávnější historie nám ukazují, že ačkoliv o sobě každé velké náboženství může prohlašovat, jak je mírumilovné, v patřičné interpretaci se může přeměnit v děsivé ospravedlňování násilí. Jeden slavný rabín kdysi poznamenal, že se jeho náboženství „může stát nejen lékem života, ale i jedem smrti“. To nesporně platí i pro křesťanství, islám a jiná náboženství. Nakonec přece papež Benedikt XVI. si určitě sám dobře pamatuje druhou světovou válku a určitě slyšel i o katolickém knězi-prezidentovi Tisovi, který posílal lidi do Osvětimi, nebo o řádění křesťanů na válečném Balkáně. Křesťanství se od těch dob už hodně posunulo ve své sebereflexi, přesto má před sebou papež Benedikt, jeho nástupci – ale i představitelé ostatních náboženství – ještě hodně těžké práce. 

všlo v MFd, 15. 9. 2012 pod názvem "Arabští křesťané"


čtvrtek 13. září 2012

Proč Wilders propadl ve volbách?

Na některé bližší souvislosti s předčasnými parlamentními volbami v Nizozemí jsem se zeptal Dáši van der Horst, zkušené diplomatky, která mj. působila v Izraeli, Palestině, Číně, byla ředitelkou české Amnesty International a momentálně pracuje v Bruselu a žije v nedalekém nizozemském Maastrichtu.

Aktuální předčasné parlamentní volby v Nizozemí vzbudily v Evropě i ve světě pozornost hlavně pro úpadek populistické Strany pro svobodu (PVV) Geerta Wilderse, který stavěl svou politiku hlavně na islamofobii, kritice evropské integrace a kritice nizozemské přistěhovalecké politiky. Čím si to vysvětluješ? Zašel už Wilders ve svém populismu příliš daleko, nebo se podařilo omezit některé problémy, které kritizoval?   

Wildersova kampaň měla dva pilíře: anti-islámský (a všeobecně xenofobní) a anti-evropský. A myslím si, že právě na té protievropské vlně velice pohořel. Nizozemci si uvědomili, že pres veškeré mouchy je pro ně Evropská unie velice výhodná – a to se ukázalo na volebních výsledcích.

Zachází hvězda Geerta Wilderse, nebo si populisté jeho typu – a tady mám třeba na mysli i populistu Pima Fortuyna, který by zastřelen radikálním ekologem v roce 2002 – vydobyli v nizozemské politice pevnou pozici?

Geert Wilders minulý kabinet podporoval z opozice (šlo o jakousi nizozemskou variantu opoziční smlouvy v menším měřítku). Nicméně vládnoucí politici si v průběhu času uvědomili, jak je pro ně toto spojení škodlivé, takže třeba v  předvolební debatě v předvečer voleb, ve které se setkali vůdci politických stran nizozemskeho parlamentu, prohlasil Mark Rutte, premiér v demisi a předseda liberální strany VVD (a následný vítěz voleb), že s Wildersem v žádném případě po volbách nepočítá. Toto byl dost bezprecedentní výrok, protože v té chvíli prognózy ukazovaly, že Wildersova strana si obhájí minimálně stejný počet křesel. Z toho usuzuji, že Wildersova hvězda přece jen upadá.

Kdybys měla stručně zhodnotit roli muslimů v současném Nizozemí...

To je na samostatný rozhovor - Nicméně muslimové, což jsou převážně přistěhovalci z Turecka a Maroka, tvoří kolem jednoho miliónu z celkově 16ti-miliónové populace Nizozemska. Jejich hlas tedy není zanedbatelný. Velká část této skupiny patří mezi sociálně slabé, na druhou stranu však vzrůstá i jejich elita, kterou vidíme i ve vrcholném zastoupení mnoha nizozemských politických stran.

Volby vyhrála hlavní liberální strana VVD a na druhém místě skončila sociálně demokratická PvdA. Křesťanská demokracie bývalého premiéra Balkenendeho je v hluboké krizi a propadla. Co to podle tebe bude znamenat pro další směřování mainstreamové nizozemské politiky?


Přestože považuji výsledek voleb za velice dobrý – pravě proto, že v nich propadl Wilders – obávám se, že právě tři výše zmíněné strany sestaví velkou koalici, což bude v praxi  znamenat velké kompromisy, které zpomalí řešení hospodářské krize a dalších sociálních otázek.

středa 5. září 2012

Nová knížka "Lidé svatých zemí" se blíží!

Nebude určitě nejtlustší z mých knih, ale pevně doufám, že nejhezčí: fotoknížka s černobílými a barevnými fotkami, která vznikla jako jeden z produktů mé politologické turistiky. Zaměřuje se na lidi abrahámovských náboženství „u nich doma“. S pomocí mého kamaráda a zároveň velkého fotografického vzoru Karla Cudlína jsem vybral několik desítek fotografií, které se mi líbily a zároveň obsahovaly „něco navíc“. Proto se daly dobře doplnit příběhem vysvětlujícím jejich kontext a současně propojit s dalším obrázkem. Uvidíte tak hlavně portréty lidí či momentky z Blízkého východu, ale i Kašmíru, USA a Velké Británie. Na světě by měla být kniha snad už koncem tohoto září.   



Lidé svatých zemí - People of the Holy Lands (kniha vychází v česko-anglickém znění), 
vydává Barrister & Principal, Brno 2012, 
ISBN 978-80-87474-68-6 

People of the Holy Lands - photographic book in Czech and English. 
This book could perhaps to be characterized as a "fringe benefit of my travels and researches in the Middle East and in other parts of the world." The book focuses on people from the Middle East – especially members of the Abrahamic religions, Jews, Christians and Muslims – who live in countries where religion plays an important role in everyday life. With the help of my friend and great photographic mentor, Karel Cudlín, I finally managed to pick dozens of images for this book.