Hamas Activities Outside the Gaza Strip / Činnost Hamásu mimo pásmo Gazy

(CZ verze níže)

The power and influence of Hamas widely exceed the tight borders of the Gaza Strip.

Khaled Meshaal, ex-chief of the Hamas Politburo, plays ping-pong in Qatar.   

Prime Minister Netanyahu and other Israeli politicians often mention the „destruction of Hamas“ as one of the main arguments justifying the current military operation in the Gaza Strip. This argument can perhaps be understood as a political slogan from the point of view of the current Israeli radical-right government. Still, knowing this movement’s fundamental role and scope, it is evident that this intention is practically unfeasible. David Aliberti and Daniel Byman discuss why this is so in the context of Gaza itself. Another argument that supports the assumption that the destruction of Hamas is practically impossible is its territorial scope. Although the Gaza Strip is the traditional center of Hamas activity, it is far from being the only territory where the movement operates. Other territories where it is relevant are, for example, the West Bank, Lebanon, Syria, and Qatar, as well as Turkey and Jordan.

Outside of Gaza, Hamas‘ activities are most closely monitored in the West Bank and Qatar. Let’s look first at the West Bank after 2007, when there was a significant rift between Fatah and Hamas, after which Fatah took control of the region. He pacifies his opponents in the West Bank, including the main faction, Hamas, but at the same time, he does not have absolute control over this territory. Thus, Hamas operates from underground, and in recent years, its radical manifestations have escalated in the West Bank. Between January 2016 and September 2022, around 30 violent incidents were attributed to the movement. In the 12 months leading up to the October 7, 2023 attack itself, the number of attacks in the West Bank rose to 50. Even given the massive decline in the popularity of Fatah in the West Bank, and on the contrary, the rocket rise of Hamas, the defeat of this movement in the West Bank is even less feasible. Compared to the Gaza Strip, the West Bank also records the more complex political, demographic, and geographical conditions.

Qatar plays a very specific role in the current conflict in Gaza: on the one hand, alongside Egypt, it is the main negotiator in the current conflict between Israel and Hamas; on the other hand, it has long provided asylum to the exiled political leadership of Hamas. For example, the political leaders of Hamas, Ismail Haniyeh, Moussa Abu Marzouk, and Khaled Mashaal, found asylum in Qatar and allegedly left Qatar after October 7, 2023, out of fear for their safety.

Hamas also has many followers and cells in the Palestinian refugee community in Lebanon. Meanwhile, it cooperates with the Hezbollah movement there. The elimination of the high-ranking official of the radical wing of Hamas, Saleh Al-Arouri, which took place on January 2, 2024, became medialized. After all, he is also the highest representative of Hamas, whom Israel has managed to eradicate so far.

A relevant number of Hamas sympathizers can also be found among the Palestinian refugee community in Syria. Until the time of the Arab Spring, the exiled leadership of Hamas was even based in Damascus. However, disagreements between Hamas and the Assad regime occurred, and the movement relocated to Qatar. 

Qatar is also politically close to contemporary Erdoğan’s Turkey, which has also not been hiding its ties to factions of the Egyptian Muslim Brotherhood and other related organizations, including Hamas, since the Arab Spring. A number of its members and officials moved around in Turkish territory, and even Erdoğan himself shows closeness to this part of the Palestinian political and radical spectrum in his speeches. 

Jordan has long been home to the largest Palestinian refugee community, and logically, within it, there is strong sympathy for various Palestinian political elements, including Hamas. It needs to be noted that Jordan has its Islamist politicians and radicals under relatively strict control, especially since the Arab Spring, when, in general, relations between the Jordanian regime and Islamists (including those linked to Hamas) noticeably worsened.

As the information stated above indicates, Hamas is far from dependent on the Gaza Strip for its activities. There, Israel, in the current military operation, which is marked by extremely high collateral losses, is eliminating the activities of Hamas, which may be tactically successful. However, in the long term, the current course of the military operation may bring the next generation of Palestinians under its wing. The Israeli idea of destroying Hamas is thus practically unfeasible and puts the current enormously harsh military interventions in Gaza in a problematic light, both from the current humanitarian as well as from the strategic point of view.

Originally written for Khayrion, 14. 3. 2024

-----------------------------

Vliv Hamásu výrazně přesahuje hranice pásma Gazy.

Premiér Netanjahu a další izraelští politici často zmiňují „zničení Hamásu“ jako jeden z hlavních argumentů ospravedlňujících současnou vojenskou operaci v pásmu Gazy. Tento argument lze snad chápat jako propagandistické heslo z pohledu jeho současné radikálně-pravicové vlády, ale při znalosti reálné role a působnosti tohoto hnutí je zjevné, že je tento záměr prakticky neproveditelný. Proč tomu tak je v kontextu samotné Gazy, rozebírá například text od Davida Alibertiho and Daniela Bymana. Dalším argumentem, který podporuje argument, že zničení Hamásu je prakticky nemožné, je i jeho teritoriální působnost. Pásmo Gazy je sice tradičním centrem činnosti Hamásu, avšak není zdaleka jediným teritoriem, kde hnutí působí. Další území, kde má relevanci jsou např. Západní břeh, Libanon, Sýrie a Katar, případně Turecko či Jordánsko.   

Mimo Gazu je nejsledovanější činnost Hamásu na Západním břehu a v Kataru. Podívejme se nejdříve na Západní břeh po r. 2007, kdy došlo k velké roztržce mezi Fatahem a Hamásem, načež tento region ovládl Fatah. Ten pacifikuje na Západním břehu své oponenty, hlavního soka Hamás nevyjímaje, zároveň však nemá toto teritorium pod svou kontrolou absolutně. Hamás tak působí z podzemí a v posledních letech se jeho radikální projevy na Západním břehu stupňovaly. Mezi lednem 2016 a zářím 2022 mu bylo připisováno asi 30 násilných událostí a v průběhu 12 měsíců předcházejících samotnému útoku ze 7. října 2023 jeho počet útoků na Západním břehu vzrostl na 50. I vzhledem k obrovskému poklesu popularity Fatahu na Západním břehu, a naopak raketovému vzestupu Hamásu by byla porážka tohoto hnutí na Západním břehu ještě méně realizovatelná.  Oproti pásmu Gazy tomu navíc nahrává tamní komplexnější politické, demografické i geografické podmínky.  

Katar hraje v současném konfliktu v Gaze zcela specifickou roli: Na jedné straně je vedle Egypta hlavní vyjednavač v současném konfliktu mezi Izraelem a Hamásem, na straně druhé dlouho poskytoval azyl exilovému politické vedení Hamásu. V Kataru tak například našli azyl političtí vůdcové Hamásu Ismaíl Haníja, Músa Abú Marzúk či Chálid Mašál, kteří po 7. říjnu 2023 údajně z obav o svoje bezpečí Katar opustili.  

Hamás má řadu stoupenců a buněk v palestinské uprchlické komunitě v Libanonu. Zároveň tam také spolupracuje s hnutím Hizballáh. Medializovanou se stala likvidace vysokého činovníka radikálního křídla Hamásu Saleha Al-Arúrího, ke které došlo 2. ledna 2024. To je ostatně i nejvyšší představitel Hamásu, kterého se Izraeli podařilo zatím zlikvidovat. 

Sympatizanty Hamásu najdeme i v palestinské uprchlické komunitě v Sýrii a do dob arabského jara dokonce sídlilo exilové vedení Hamásu právě v Damašku. Pak ale došlo k neshodám mezi ním a Asadovým režimem a přesídlilo právě do Kataru. 

Katar má také politicky blízko k dnešnímu Erdoğanově Turecku, které rovněž od dob arabského jara nezastírá svoje vazby na frakce egyptského Muslimského bratrstva i další spřízněné organizace, včetně Hamásu. Řada z jeho členů a činovníků se na tureckém území pohybovala, a i sám Erdoğan dává ve svých projevech najevo blízkost právě k této části palestinského politického a radikálního spektra. 

V Jordánsku je dlouhodobě největší palestinská uprchlická komunita a logicky tak i v jejím rámci jsou silné sympatie k různým palestinským politickým složkám, Hamás nevyjímaje. Nutno říct, že Jordánsko má své islamistické politiky i radikály pod poměrně přísnou kontrolou, a to hlavně od dob arabského jara, kdy se obecně vztahy mezi jordánským režimem a islamisty (včetně těch navázaných na Hamás) znatelně zhoršily.  

Výše uvedené naznačuje, že Hamás není ve své činnosti zdaleka závislý jen na pásmo Gazy. Tam Izrael v rámci současné vojenské operace, která je poznamenaná mimořádně vysokými kolaterálními ztrátami, eliminuje činnost Hamásu, která může být takticky úspěšná, avšak z dlouhodobého hlediska může stávající průběh vojenské operace přivést pod jeho křídla další generace Palestinců. Izraelská představa zničení Hamásu je tak prakticky neproveditelná a staví současné enormně tvrdé vojenské zákroky v Gazy do problematického světla nejen z aktuálního hlediska humanitárního, ale i z hlediska strategického. 

Napsáno pro portál Khayrion, 14. 3. 2024

Vývoj Hamásu - cyklus přednášek (1. a 2. díl)

2. díl (19. 4. 2024)  

Struktura druhého dílu: 

- Vznik Hamásu v r. 1987 během první intifády

- Vývoj Hamásu v době mírového procesu (90. léta) 

- Vývoj Hamásu v době druhé intifády (po r. 2000)

- Struktura hnutí - militantní, sociální a politické křídlo

1. díl (11. 2. 2024):

- Kontext vzniku Hamásu 

- Muslimské bratrstvo v Egyptě a dalších částech islámského světa 

- Co je to islamismus 

- Proč Západ dříve podporoval islamisty 

- Osobní zkušenost s násilím ze strany Hamásu

Izraelsko-palestinská cesta k 7. říjnu 2023

Starší verze tohoto textu vyšla v časopise Dějiny a současnost, 10/2023

Jeden z největších teroristických útoků v lidské historii, který mělo na svědomí palestinské hnutí Hamás, proběhl v kontextu již téměř staletého trvání izraelsko-palestinského konfliktu. Následující text se nebude pokoušet analyzovat jej v celé šíři, ale zaměřit se hlavně na vývoj, který předcházel zmiňovanému útoku Hamásu a následné izraelské vojenské operaci.   

V Hebronu (foto MČ, přibl. 2015)

Podstatné rysy izraelsko-palestinského sporu se oproti minulosti v posledních dekádách nijak zásadně nezměnily. Ze své podstaty šlo z hlediska typologie symetrie konfliktů (viz např. zde) stále o konflikt výrazně asymetrický. Na straně izraelské se totiž nachází jedna z nejlépe vyzbrojených a technologicky nejrozvinutějších armád světa, na palestinské se straně oproti minulým desetiletím násilí více defragmentované a soustředěné v podstatě na aktivity dvou skupin – Hamás a Palestinský islámský džihád.

Pokud se podíváme, v jaké fázi se nacházel v předvečer útoku izraelsko-palestinský mírový proces, který nadějně začal v 90. letech minulého století, je možné konstatovat, že byl ve fázi  hluboké stagnace. Ta počala již v roce 2000, přičemž však byla ještě o několik let později přerušena mezinárodními diplomatickými pokusy (např. The Road Map to Peace). Následný řetězec vlád izraelského premiéra Netanjahua však snahy o jeho oživení odstavil na slepou kolej. Na jednu stranu chtěl Netanjahu tuto svou politickou koncepci kompenzovat jistými ekonomickými ústupky a stimuly vůči Palestincům, v politické a vojenské rovině však ještě posílilo prohlubování okupačního statu quo doprovázeného zvýšenou expanzí izraelských osad. 

Oficiální politika Palestinské autonomie se stávala v průběhu stagnace mírového procesu stále více zkostnatělou a zkorumpovanou. Velmi důležitou roli sehrál také rozkol palestinské politiky a společnosti, který proběhl po vítězství politického křídla Hamásu v palestinských volbách v roce 2006. To ale tehdy nezvítězilo ani tak kvůli radikalismu křídla ozbrojeného, ale hlavně skrze boj proti korupci, která tehdy mj. velmi silně ovládala struktury Fatahu. Povolební konflikt Fatahu a Hamásu vedl k pučům a menší občanské válce, která vytvořila politický dualismus, který od sebe politicky oddálil Západní břeh a pásmo Gazy. Tento rozkol ukončil pragmatičtější politické ambice Hamásu vládnout palestinské společnosti jako celku. Daleko více se pak soustředil na politickou kontrolu pásma Gazy, přičemž jeho ozbrojené křídlo – Kasámovy brigády – zůstaly nadále aktivní.   

Právě Hamás tak byl od roku 2007 hlavním aktérem násilí z palestinské strany a palestinské sekulárně-nacionalistické skupiny v tomto ohledu zcela marginalizoval. Někdy mu v pásmu Gazy sekundoval i podobně ideologicky zabarvený Palestinský islámský džihád, který ale co do popularity i vlivu zůstával tradičně ve stínu Hamásu. 

Co se týká vývoje strategií teroru ze strany Hamásu, rovněž ty se oproti období druhé intifády (2000–2005) značně posunuly. Zatímco dříve prováděl Hamás sebevražedné útoky v izraelských městech, tak po izolaci v pásmu Gazy v r. 2007 od nich ustoupil a zaměřil se na rozvoj raketových technologií. V těch dosáhl – za občasné technologické podpory z Íránu – pokroků. Svou vojenskou silou však zůstával s izraelskou armádou nadále nepoměřitelný.

Hamás však s touto disproporcí asymterického konfliktu – kdy nemůže slabší strana nikdy silnějšího protivníka porazit – evidentně počítal. K tomu, aby neprohrál, mu totiž stačilo jen občasně svého nepřítele konfrontovat a zároveň se od něj nenechat zlikvidovat. Takto postupovalo ozbrojené křídlo Hamásu přibližně patnáct let. Intenzitou a brutalitou útoku ze 7. října 2023 tak Hamás velmi překvapil, nejvíce pak izraelské bezpečnostní struktury, které mají na starost monitorování a predikci činnosti hnutí.  

Kontext Arabského jara

V roce 2011 se v okolí Izraele a Palestiny rozhořely protesty Arabského jara. Ty sice zarezonovaly i mezi Palestinci, ale bez nějakého hlubšího dopadu. Ani v okolním arabském světě nakonec nevedly k širšímu uvolnění a demokratizaci, které by mohly na řešení izraelsko-palestinského konfliktu pozitivně působit z vnějšku. Spíše naopak – vlna násilí nedořešený izraelsko-palestinský spor zastínila. Nové občanské války v Sýrii, Libyi a Jemenu během několika málo měsíců usmrtily více lidí, než bezmála století izraelsko-palestinského sporu. To ho posunulo do poněkud jiného světla, ve kterém už ho bylo třeba daleko více chápat nikoliv jako dominantní a médii protežovaný konflikt, ale jen jako jeden z důležitých sporů rozbouřeného Blízkého východu. 

Na izraelsko-palestinský konflikt měly důsledky Arabského jara ještě jeden významný dopad: Urychlily proces sbližování mezi některými arabskými zeměmi a Izraelem. Ten započal už dříve před arabským jarem, ale akcelerovala ho hlavně politika prezidenta Obamy. Naznačila postupné omezování amerického vlivu na Blízkém východě. Také obavy z destabilizace geopolitického statu quo na Blízkém východě, se kterým začalo Arabské jaro otřásat, byly dalším důvodem, který nakonec diplomaticky sblížil Izrael s arabskými zeměmi jako Spojené arabské emiráty a Bahrajn. Jednalo se o takzvané Abrahámovské dohody, které byly zprostředkovány v roce 2020 Jaredem Kushnerem, americkým vyjednavačem pro Blízký východ a zeťem prezidenta Trumpa v jedné osobě. Vzápětí následovalo i uzavření diplomatických styků Izraele se Súdánem a Marokem. Do jisté míry se prohloubily též izraelské kontakty s nejkonzervativnějším islámským režimem v oblasti, se Saúdskou Arábií, byť nenabyly podoby oficiálních diplomatických styků. A byl zde ještě jeden důležitý faktor arabsko-izraelského sbližování – posilování íránského vlivu na Blízkém východě. V roce 2015, tedy rovněž za Obamovy éry, došlo totiž k uzavření tzv. Íránské jaderné dohody mezi Íránem a pěti stálými členy Rady bezpečnosti OSN: Čínou, Francií, Ruskem, Spojenými státy a Velkou Británií, společně s Německem a Evropskou unií. Jak Izrael, tak sunnitské konzervativní režimy Íránu nevěřily a obávaly se, že jaderná dohoda íránský režim výrazně posílí a ani nezabrání íránskému vývoji nukleárních zbraní.    

Abrahámovské dohody před 7. říjnem 2023 (Zdroj: GIS)

Pro Palestince se posílení izraelského spojenectví s některými arabskými státy – navíc uzavřené Netanjahuem – stalo signálem, že přinejmenším významná část arabského světa už nemusí přikládat jejich osudu takovou váhu jako v uplynulých dekádách. Jinými slovy: Mír arabského světa s Izraelem už nemusel být nutně podmíněný spravedlivým vyřešením izraelsko-palestinského sporu. Netanjahuův establishment se tak namísto „conflict solution“ prostřednictvím mírového procesu, pohyboval kolem pojmu „conflict management“. Je možné, že jednou z příčin radikalizace Hamásu, která vedla k útoku ze 7. října 2023, byla právě snaha zabránit „normalizaci“ vztahů s dalšími arabskými zeměmi, hlavně pak Saúdskou Arábií, se kterou v době útoku vedl Izrael intenzivní diplomatická jednání.  

Se sousedními státy jako Sýrie a Libanon izraelské vztahy setrvávaly v permanentním napětí i v kontextu „normalizace“ s arabskými zeměmi. Také s Jordánskem se měly v netanjahuovské éře spíše tendenci zhoršovat, byť vzájemnou mírovou smlouvu ani diplomatické vztahy to výrazně neohrozilo. Otázkou zůstávají pragmatické postoje Turecka, které pod vedením prezidenta Erdoğana hřímá na podporu Palestinců (mj. i po útocích ze 7. října) a čile komunikuje s Hamásem, přičemž v minulosti v analogických situacích v podstatě paralelně provádělo s Izraelem byznys, včetně zbrojního.  

Globální proměny

Dění na Blízkém východě velmi poznamenávají i proměny globální geopolitiky. Ze světa unipolárního, dominovaného po rozpadu Sovětského svazu Spojenými státy, se posunul více k multipolaritě, což je v některých částech Blízkého východu zvláště patrné. Američané tak již počínaje prezidentem Obamou (v čemž ale pokračoval i Trump) přestali ztrácet energii i čas na řešení konfliktů, kterým se ještě donedávna velmi věnovali. Izraelsko-palestinský konflikt tak v jejich pozornosti klesl přinejmenším za konflikt na Ukrajině a napjaté vztahy s Čínou. Navíc se Američané i sami doma začali potýkat s vážnými autokratickými tendencemi. To se ostatně za éry prezidenta Trumpa negativně promítlo i do amerických snah být v případě Izraele a Palestiny od dob mírového procesu 90. let „čestným zprostředkovatelem“ (honest broker). Trump totiž v mnohém ignoroval principy, které se snažili při řešení konfliktu vytýčit jeho prezidentští předchůdci. Je sice pravda, že Trump také prostřednictvím Jareda Kushnera přišel s mírovým plánem na řešení izraelsko-palestinského konfliktu, ale ten se ukázal pro svou jednostrannost pro Palestince zcela nepřijatelný. Jistou náhražkou za něj se pak staly výše zmiňované 

Bibiho nekonečný příběh

Autokratické tendence nebezpečně zasáhly i Izrael, neboť nejdéle sloužící izraelský premiér Netanjahu se i přes množství domácích skandálů rozhodl neopustit premiérské křeslo jen tak a vyvolal tak například v izraelské historii zcela bezprecedentní sérii opakovaných voleb (v mezidobí 2019–2021 se konaly hned čtvery). Učinil tak z izraelských voličů rukojmí svého politického přežití. Netanjahu byl nakonec po volbách na jaře 2021 na čas odstaven od moci ideologicky širokou vládní koalicí (zahrnující levici, pravici, liberály, a dokonce umírněné izraelsko-arabské islamisty), která měla jen velmi těsnou většinu v Knesetu. Do jejího čela se postavil Naftali Bennett z radikálně pravicové strany Jamina, který měl být rotačním principem vystřídán Jairem Lapidem z liberálně-sekularistické strany Ješ Atid. Po roce vlády se v červnu 2022 dostala koalice do hluboké krize a na podzim 2022 tak byly vyhlášeny další předčasné volby. V těch opět zvítězil Likud a Netanjahu se znovu vrátil k moci. Tentokrát se však musel spolehnout jen na opozici z předešlého volebního období, takže výsledkem byla na samém závěru roku 2022 nejvíce náboženská a radikálně pravicová vláda v izraelské historii. Ta zahrnulo kromě Likudu a stran charedim také politické pokračovatele rabína Kahaneho – zakladatele nejextrémnějšího proudu izraelské politiky – ztělesňované ministry Itamarem Ben Gvirem a Becalelem Smotričem. Natanjahu taky v této koalici velmi rychle započal s procesem oklešťování izraelské demokracie, který zahrnoval rozsáhlou reformu oslabující vliv izraelského soudnictví. Proti těmto snahám se vzedmula nezvykle silná vlna občanských protestů, která byla ukončena až vyhlášením válečného stavu po útocích ze 7. října 2023, kdy se z pochopitelných důvodů pozornost izraelské společnosti zaměřila přinejmenším na čas jiným směrem.     

Rozděl a panuj

Samotná palestinská politika a společnost se před 7. říjnem 2023 nacházely v hluboké krizi. Ta byla aktuálně dána jak vnitřní palestinskou politickou realitou, tak i přístupy poslední Netanjahuovy administrativy. Podívejme se na obojí o něco blíže. Obrovským problémem palestinské politiky je od roku 2007 antagonistický dualismus, který započal nedlouho po zatím posledních palestinských volbách v roce 2006. Tehdy došlo k politicko-občanskému konfliktu, který skončil rozštěpením na Západní břeh ovládaný Hamásem a pásmo Gazy pod kontrolou Hamásu. Oficiálním představitelem Palestinců a diplomatickým partnerem pro Izrael i svět byl pak nadále jen Fatah a jeho spojenci v rámci OOP. Ten se však potýká s dlouhodobou krizí demokratické legitimity, papalášstvím, korupcí, autokratickými a nezřídka i brutálními metodami vládnutí, kdy neváhá prostřednictvím palestinských bezpečnostních složek i fyzicky likvidovat domácí opozičníky. Stále více Palestinců tak ve strukturách Fatahu viděla jak neschopný moloch, tak i prodlouženou ruku izraelské politiky. Zvenčí pak tento dualismus vyvolával dojem, že Hamásu vyhovuje, neboť ten měl v rámci Gazy prakticky ve všem volnou ruku. Ani Netanjahu nijak zvlášť netajil, že mu politika „rozděl a panuj“ vůči Palestincům konvenuje daleko více než návrat k principům mírového procesu. V tomto duchu systematicky stále prohluboval i výstavbu izraelských osad. Do ní je v destruktivní logice konfliktu paradoxně zapojena i palestinská ekonomika, kdy se některé palestinské firmy a dělníci podílejí na výstavbě osad. Otázky kolaborace v palestinské společnosti jsou tak jevem, které mohly naznačovat, že v prostředí nedořešeného sporu byly určité části Palestinců už přinejmenším apatické, ne-li zlomené. Docházelo také k jistým generačním konfliktům, kdy přinejmenším část mladší generace ztrácela o konflikt zájem a pokoušela se „normálně žít“. Tato tendence byla ještě více patrná na izraelské straně, kde byla podobná snaha výrazně snáze uskutečnitelná, neboť nebyla komplikována dlouhodobou okupační politikou a obstrukcemi s ní spojenými. Nemalá část Izraelců, z nichž mnoho obývalo telavivskou aglomeraci, tak žila ve svých společenských „bublinách“, ve kterých jim realitu konfliktu před 7. říjnem 2023 citelněji připomenuly snad jen občasné salvy raket Al-Kasám z pásma Gazy. Iluzi izraelského „managementu“ a „normalizace“ konfliktu ukončila 7. října 2023 běsnící komanda Hamásu.   

Radikalizace mládeže

Paralelně však také docházelo u jiného segmentu mladé generace k radikalizaci. V Izraeli to byli v osadnických komunitách ze Západního břehu mladí osadníci, kteří navazují na první generaci radikálů z hnutí Guš Emunim. Tato „mládež z vrcholků“ (heb. Noar Ha-Gvaot, ang. hilltop youth) je však ještě radikálnější a inspiruje se otevřeně zmiňovaným „kahanismem“. Útočí nejen na palestinské zemědělce a jejich pozemky (vypaluje olivovníky, ničí úrodu apod.), ale někdy se pouští i do potyček s izraelskou armádou, která je má ochraňovat. Právě z tohoto okruhu mládeže pocházejí zmiňovaní ministři Ben Gvir a Smotrič. Ti také následně z nejvyšších státních postů začali obhajovat násilné masové akce připomínající pogromy.      

Vlajka používaná "Hilltop Youth" (2015, Zdroj: Ynetnews)

V tomto kontextu dochází k radikalizaci také na druhé straně barikády. Na Západním břehu tak například krystalizují nové militantní skupiny, mezi nimiž se nejvíce začalo mluvit o „Lvím doupěti“ vzniknuvším v roce 2022 v Nábulusu. Tato skupina zradikalizovaných mladíků se začala potýkat nejen s izraelskou armádou a agresivními osadníky, ale odmítla loajalitu i Palestinské autonomii. Podobných skupin vzniklo na Západním břehu více a mohou být příznakem masovějšího generačního se vymezování proti zkostnatělým strukturám Palestinské autonomie.   

Členové "Lvího doupěte" (2022, Zdroj: Arab American News)

K radikalizaci mládeže však docházelo i v pásmu Gazy, kde je dnes polovina obyvatel mladší osmnácti let. Bezvýchodný život v izolované enklávě, ze které prakticky není úniku, učinil z mladé generace velmi tvárný materiál pro radikalizaci ze strany militantního křídla Hamásu a Palestinského islámského džihádu. Tato generační radikalizace byla do jisté míry také patrná na útocích ze 7. října 2023. V reálu však prakticky nikdo nebyl zvenčí schopen tyto radikalizační posuny nějak reálněji zaznamenat. Je zjevné, že od roku 2006, kdy proběhly druhé palestinské volby, došlo ke ztrátě vlivu starších pragmatiků uvnitř Hamásu, a naopak dorostla nová generace mladých radikálů. K podrobnějšímu popisu dynamiky Hamásu jsou však momentálně stále jen kusé informace, takže na hlubší analýzu vývoje hnutí v mezidobí 2006-2023 si budeme muset ještě počkat.   

Bylo zjevné, že Izrael bude na teror Hamásu rázně zareagovat, ale jeho strategie „spálené země“ začala tentokrát dopadat na obyvatelstvo Gazy mimořádně tvrdě. Navíc se tak začlo dít vzhledem k civilním ztrátám ještě více disproporčně než u dřívějších operací. Minulost ukázala, že tato izraelská protiteroristická strategie – aplikovaná mnohokrát nejen proti pásmu Gazy, ale například i v 80. letech proti Jižnímu Libanonu – má řadu limitů. Nejen že působí na oslabení radikalismu spíše krátkodobě, ale ve většině případů přináší ještě větší radikalizaci. Ostatně právě izraelská okupace Jižního Libanonu přispěla ke vzniku hnutí Hizaballáh.

Co bude dál?

Je otázkou, jaký bude v kontextu současného konfliktu osud pásma Gazy a co může dnešní vývoj znamenat pro vývoji izraelsko-palestinských vztahů. 

Ohledně bližší budoucnosti pásma Gazy se nabízí několik možností: 

- Vojenská okupace Gazy Izraelem (celková/částečná) – Přestože by si to část izraelské pravice, hlavně radikální, které jsou u vlády, přály, půjde pravděpodobně jen o dočasné řešení. Izrael, který z pásma Gazy odešel za Šaronovy vlády v roce 2005 deklaroval, že je pro něj dlouhodobá okupace Gazy výrazně zatěžující. 

Podobně tak ani expulze Palestinců do Egypta či jiné země není příliš reálná varianta, a to jak z hlediska nepřijatelnosti pro mnoho Palestinců, ale i proto, že to zmiňované země to odmítají vzhledem k obavám, že by Palestincům nebyl umožněn návrat do Gazy. Stojí za nimi ale i nezájem sousedních zemí o velkou uprchlickou komunitu, obavy z radikalismu s ní spojeným apod. 

- Reinstalace Fatahu do pásma Gazy. Vzhledem k výše zmiňovaném úpadku popularity i akceschopnosti hnutí se jedná o problematickou, ale nikoliv nereálnou variantu. Dnes prosazují USA. Izrael je zatím proti (pravděpodobně z důvodu, že by to ukončilo Netanjahuovo „rozděl a panuj“ vůči Palestincům). 

- Mezinárodní správa Gazy – Např. správa OSN či správa ze strany některé arabské či muslimské země/zemí.  

- Pokračování vlády civilního křídla Hamásu v Gaze (např i v nějaké omezené/kombinované formě, např. za pomoci klanů v Gaze). Izrael takovéto řešení nyní jednoznačně odmítá, avšak při prodlužování konfliktu může vůči Gaze zaujmout pragmatičtější pohled.  

Z hlediska dlouhodobého vývoje izraelsko-palestinských vztahů se nabízejí tyto scénáře: 

- „Trojstátní“ řešení, respektive tři politické entity (proto uvozovky) vedle sebe (Stát Izrael + více/méně osadami kolonizovaný Západní břeh + více/méně izolovaná Gaza) To byla de facto situace před 7. říjnem 2023, která může za určitých okolností pokračovat, avšak její dlouhodobá udržitelnost je vysoce diskutabilní.  

- Dvoustátní řešení (Palestinský stát složený ze Západního břehu a Gazy vedle Státu Izrael) – Jde o hlavní princip mírového procesu 90. let, který je však od Netanjahuova nástupu k moci v r. 2009 ve stavu hluboké krize. Za současné situace je jeho realizace ještě hůře představitelná. Jednou z mála možností, kdy by byla jeho implementace pravděpodobnější, je situace, pokud by se podařilo obnovit funkční správu Fatahu v pásmu Gazy.  

- Jednostátní řešení (Gaza a Západní břeh by byly de facto administrativně propojeny/integrovány s Izraelem) K tomuto scénáři by mohlo dojít po zhroucení Palestinské autonomie. Svým způsobem k němu směřoval vývoj za Netanjahua nedlouho před 7. říjnem 2023. Otázky však vyvolává, jaká by byla forma soužití Židů a Arabů v takovémto státě. Jednalo by se o stát s nerovným postavením obou entit dominovaný izraelským židovským obyvatelstvem (tedy o stát blížící se etnické segregaci či apartheidu), nebo by se jejich vztahy přibližovaly větší rovnosti (tedy demokracie)? Jak by se Izrael a hlavně pak izraelská pravice, vypořádaly s tím, že by takovýto stát už nebyl většinově židovský?    

Jedná se jen o moji momentální představu scénářů o budoucím vývoji a jsem si vědomý jejich limitů. Dění na Blízkém východě je ve skutečnosti velmi nevypočitatelné a přináší sebou často těžko predikovatelný sled událostí. V reálné podobě se tak můžeme dočkat i scénářů, které dnes odhadovat nelze. Pokud by ale dnešní tragická krize izraelsko-palestinských vztahů zažehla nějaké nové politické procesy, koncepce či zrodila nové politické vůdce, mohlo by i toto být za určitých okolností jistou nadějí Izraelců a Palestinců.  

-MČ- 

PS. Pokud si chcete přečíst podobné texty v předstihu + najít řadu dalších zajímavostí z mojí provenience, které jinde nenajdete - či byste rádi podpořili moji práci, můžete tak učinit na: herohero.co/marekcejka

O budoucnosti Gazy a osudu rukojmích (rozhovor pro Lidovky)

Jaká je momentální situace v Izraeli a co se očekává v souvislosti s válkou v Pásmu Gazy?  

V Izraeli je to nyní obrovský rozdíl proti palestinským územím, hlavně Gaze. Situace se tam přeci jen vrací pomalu k jistému normálu. Stále je ale velké množství záložníků v armádě, nikoliv v zaměstnání. Řada lidí z kibuců a sídel okolo Gazy, ale i od severní hranice s Libanonem, žije nyní provizorně přemístěná do bezpečnějších míst. Očekávání izraelské společnosti ohledně budoucnosti jsou smíšená, což souvisí i s tím, že izraelská vláda stále mlží, jaký má vlastně pro poválečnou Gazu plán. Dokola opakované „Je třeba zničit Hamás“ ztratilo po více než sto dnech mimořádně tvrdého konfliktu už poněkud na ostří. Spokojí se tak izraelská vláda pouze se zničením militantního křídla Hamásu v Gaze, nebo má stále úmysl zničit Hamás včetně jeho civilních struktur? To zatím není stále jasné. Ve hře o budoucnost Gazy jsou různé scénáře: Mezinárodní správa Gazy, Správa Gazy ze strany palestinské autonomie, Klanová vláda v Gaze … A pak tu máme i scénáře méně pravděpodobné, ale nikoliv nereálné, artikulované např. nejradikálnějšími izraelskými ministry, které chtějí Palestince z Gazy zcela vyhnat. 

Jak velké téma jsou rukojmí?  

Rukojmí jsou v dnešním Izraeli velmi důležité a zároveň emotivní celospolečenské téma. Stoupají občanské aktivity na jejich propuštění, přestože právo na shromažďování je v průběhu válečného konfliktu v Izraeli stále omezené. Lidé si stále více uvědomují, že svoboda pro většinu rukojmích na straně jedné a politika vlády, která chce pokračovat v tvrdé vojenské operaci v Gaze na straně druhé, nejde příliš dohromady. Počkejme si, co přinesou ve věci uprchlíků a situace v Gaze obnovená jednání v Kataru.      

Co může Netanjahu momentálně udělat pro upevnění své moci? 

Podle aktuálního průzkum si jen 15 % Izraelců dnes přeje, aby Netanjahu zůstal v premiérském křesle i po skončení války v Gaze. To znamená, že jeho podpora se výrazně zmenšila. Pokud dlouhodobě sledujeme Netanjahuovo chování v momentech, kdy je jeho moc ohrožena, tak víme, že je schopný pro to, aby u ní setrval, učinit ledasco. I mnozí izraelští komentátoři upozorňují, že Netanjahuovi v tomto ohledu nahrává prodlužování válečného konfliktu, protože je nepravděpodobné, že by odešel v jeho průběhu. Dokonce není ani vyloučené, že pokud by konflikt v Gaze postupně de-eskaloval, mohl by usilovat o jeho posílení na jiné frontě – například na té s libanonským Hizballáhem a jeho spojenci.   

Jaká byla reakce vlády na poslední dění okolo soudních reforem? 

Několik vládních ministrů už dříve prohlásilo, že pokud soud takovéto rozhodnutí vydá, nepodřídí se mu. Sám Netanjahu přímo na aktuální verdikt nereagoval, ale je zjevné, že ho neoslavoval. Jen jeho strana Likud vydala poněkud ublíženecké prohlášení ve smyslu: „Nejvyšší soud rozvrací národní jednotu ve chvílích, kdy vojáci izraelské armády bojují a riskují své životy“. Bývalá předsedkyně Nejvyššího soudu Ester Chajut to však okomentovala slovy: „I v těžkých dobách, jako je tato, musí soud plnit svou roli a rozhodovat o důležitých otázkách – a to tím spíše, pokud jde o otázky týkající se základních atributů Izraele jako židovského a demokratického státu.“

V posledních dnech se objevily náznaky, že by mohlo znovu začít jednání ohledně normalizace vztahů se Saúdy, kteří by si však přáli základy pro dvoustátní řešení mezi Izraelem a Palestinou. Je to z izraelského pohledu vůbec možné? Co by Izraelci případnou normalizací vztahů se Saúdy získali?

Geopolitický i ekonomický význam Saúdské Arábie pro region Blízkého východu je mimořádný.  Pod vedením korunního prince Mohameda Bin Salmána (říká se mu zkratkou jeho jména „MBS“) se navíc tato země stala i méně ideologická a více politicky pragmatická. V této době je neúnosné normalizovat vztahy s Izraelem i pro MBS. Ve světle onoho pragmatismu se však domnívám, že je spíše jen otázkou času, kdy k izraelsko-saúdské normalizaci po ukončení války v Gaze dojde. 

Tázal se Luboš Jirsa.

Vyšlo v Lidových novinách 19. 1. 2023

Ilustrační mapy k situaci v pásmu Gazy:

Znázornění destrukce domů v pásmu Gazy
na konci loňského prosince

Pásmo Gazy po sto dnech konfliktu

Hamás v sobě spojuje palestinský nacionalismus a radikální islamismus (rozhovor pro pořad Hergot!)

Pozvání do Hergot!u přijal docent Marek Čejka – politolog, právník, odborník na Blízký východ, především pak na izraelsko-palestinský konflikt. Mluvili jsme spolu o aktuálním dění v pásmu Gazy, kde probíhá vojenská operace izraelského státu v reakci na teroristický útok hnutí Hamás. Čejka mimo jiné vysvětluje, odkud se Hamás vzal, jaké je jeho náboženské pozadí a koho spirituálně reprezentuje.

Hamás v sobě, podle Čejky, spojuje palestinský nacionalismus a radikální islamismus. Ovšem ne ten pramenící z doktrín teroristických skupin, jako je Al Káida nebo pozdější Islámský stát. „Jedná se spíše o zradikalizovanou frakci Muslimského bratrstva,“ vysvětluje v Hergot!u.

Muslimské bratrstvo vzniklo ve 20. letech 20. století v Egyptě. Poté se jeho myšlenky rozšířily také do dalších zemí muslimského světa. Ve své původní podstatě to byla islámská charita, která se postupně politizovala, a to i s přihlédnutím k místní situaci. Někde se z něj stalo běžné politické hnutí. V zemích, kde byli Muslimští bratři perzekvováni, docházelo k jejich radikalizaci.

Podobné to bylo s Hamásem v Gaze. „Hamás vznikl v podstatě v kontextu velmi brutálního a velmi dlouho se táhnoucího konfliktu,“ dodává Čejka.

Jak se Hamás dostal k moci? V čem si je podobný s Islámským státem? Kdo jsou přední představitelé Hamásu? Jakou funkci mají v Gaze? 

                                                    Link na rozhovor najdete zde 

Autoři: Petr Wagner, Fatima Rahimi

----------------

Ještě více k dění na Blízkém východě od autora se můžete dozvědět na portálu Herohero!

V podkástu Světoví na téma izraelsko-palestinského konfliktu a jeho kontextů

 

----------------

Ještě více k dění na Blízkém východě od autora se můžete dozvědět na portálu Herohero!

Izrael vs. Hamás - Debata Marka Čejky a Josef Krause (24. 10. 2023)

 

Hamás je spíše než něčí šachová figurka bájná Hydra.. (rozhovor pro Respekt)

Se znalcem izraelsko-palestinského konfliktu Markem Čejkou o proměnách Hamásu, jeho mnohovrstevnatých cílech i tom, proč nejde fyzicky zničit a oslabí ho jen dlouhodobě jiná politika vůči Gaze. Pro elektronické vydání Respektu se ptal Tomáš Lindner. 

Co je podle vás cílem útoku Hamásu? 

Hamás oficiálně nazval teroristickou operaci „Záplava Al-Aksá“ a zdůvodnil ji právě ochranou této jeruzalémské mešity, která má pro muslimy i Palestince hluboce symbolický význam. Přestože je Hamás v Gaze geograficky od Jeruzaléma a tamních islámských posvátných míst odtržený, rád demonstruje, že je jejich „ochráncem“. Tímto způsobem chtěl nepochybně dodat operaci i náboženský rozměr. Ve skutečnosti jsou však jeho cíle mnohem komplexnější.

Jakým způsobem?

Operace je nepochybně dlouhodobě a pečlivě plánovaná. Jednoznačně v sobě nese výrazné prvky pomsty za smrt a útlak Palestinců v průběhu konfliktu, zvláště pak v Gaze. Je ale také posilováním vlastního hamásovského PR, které samo sebe vidí jako „jednoho z mála bojovníků”, který je schopen zasadit izraelskému nepříteli těžkou ránu. Určitě Hamás má v tomto ohledu respekt k Hizballáhu a Íránu, ale sám sebe vidí jako hlavní sílu v boji proti Izraeli. A to navíc v době, kdy Hamás opouští arabské státy - zde je akce nepochybně i reakcí na izraelsko-saúdské mírové/diplomatické rozhovory. Je také gesto vůči vnitřnímu politickému soupeři Fatahu, který je už dle Hamásu „zkorumpovaný Izraelem a Západem a je neschopný hájit palestinskou věc“. Načasování teroristické operace mohlo symbolicky ovlivnit i 50. výročí útoku Sýrie a Egypta na Jom Kippur v roce 1973, která také zastihla izraelské politiky a bezpečnostní složky ukolébané vidinou vlastní síly a neporazitelnosti nedlouho po drtivém vítězství v šestidenní válce v roce 1967. 

Proč s tak masivním útokem Izrael nepočítal? Podcenil schopnosti Hamásu? Anebo převládl názor, že se Hamás soustředí na kontrolu Gazy a nebude riskovat akci, která by způsobila obří izraelskou odvetu? 

To zůstává (nejen) mě záhadou. Mám za to, že jde o kombinaci několika faktorů, za které nese primárně zodpovědnost Netanjahuův establishment. A v jeho rámci kromě premiéra například i jeden ze dvou nejkontroverznějších ministrů jeho vlády Ben Gvir, který má pod palcem národní bezpečnost. Roli mohlo sehrát i zahlcení zpravodajských služeb informacemi z Gazy a jejich následné špatné vyhodnocení. Podobně tak mohl Izrael ztratit své zpravodajské kontakty a konfidenty v Gaze, kterých tam minimálně v nedávné minulosti měl celou řadu a za jejichž pomoci zlikvidoval v minulosti velký počet radikálů. Je možné, že se dnes až příliš spoléhal na elektroniku, drony atd. a ztratil reálný kontakt s děním v Gaze. Tohle byl ostatně i americký problém od 90. let, za který pak Amerika těžce platila útoky Al-Káidy a některých dalších skupin. 

A pak je tu ona zmiňovaná arogance a ukolébání vlastní převahou, tedy obdoba toho, co se stalo Izraeli před útokem na Jom Kippur v říjnu 1973. Jenže za ten tehdy zaplatili převážně „pouze“ vojáci na frontách. Za dnešní bezpečnostní šlendrián izraelské vlády platí životy stovky izraelských civilistů. Z tohoto pohledu jsou současné tragické události z izraelské perspektivy nejbrutálnějším momentem izraelsko-palestinského konfliktu.       

Souvisí útok Hamásu a nepřipravenost Izraele s děním na Západním břehu, kde poslední rok stoupá napětí i násilí mezi Izraelci a Palestinci? A kde je prezident palestinské samosprávy a hnutí Fatah Mahmúd Abbás mimořádně neoblíbený?

Souvislost zde být může. Eskalace násilí v okolí Nábulusu, kde hordy osadníků páchají pogromy na Palestincích, uprchlický tábor v Džanínu, kde často dochází ke střetům s izraelskou armádou či dění v Hebronu, jehož centrum je prošpikováno extremistickými izraelskými osadami. Ve všech těchto místech má Hamás silné pozice a jistě by rád Fatah na těchto místech ještě více oslabil a nakonec i ovládl Západní břeh. Jak jsem naznačil, celá akce má i dimenzi oslabení Fatahu a Abbáse, který je opravdu v posledních letech mimořádně neoblíbený, autokratický a nediplomatický.

Mohl byste - pro kontext - stručně shrnout kořeny Hamásu, tedy jak hnutí vzniklo?

Má kořeny v 70. letech minulého století. Tehdy její zárodečné aktivity, hlavně sociální, inspirované idejemi egyptského Muslimského bratrstva, dokonce podporoval Izrael. V předchůdci Hamásu totiž viděl konkurenci, která mohla oslabit tehdy tolik obávaného Jásira Arafata. Západ tehdy obecně podporoval radikální islamisty, protože mu často pomáhali omezovat sovětský vliv, známé je to zvláště v případě afghánských mudžáhídů. Jenže západní politici, včetně izraelských, nedomysleli, do jaké podoby jejich chráněnci po konci studené války zmutují…  (viz také link na související článek)

Kdy a jak Hamás “zmutoval”?

Na konci 80. let vytvořil vedle sociálního i radikální křídlo – takzvané brigády Kasám – a začal bojovat proti Izraeli. V 90. let pak Hamás zcela zastínil Arafat a Fatah, kteří se stali hlavními palestinskými aktéry mírového procesu. Hamás posílil svůj radikalismus a začal krvavými útoky sabotovat mírový proces. Další vlna radikalizace Hamásu přišla po roce 2000 během druhé intifády, kdy zintenzivnil sebevražedné útoky na izraelské civilní cíle. V tuto dobu jsem pobýval v Jeruzalémě, takže si ji dobře pamatuji. Mimo jiné i proto, že mě jen těsně minul útok Hamásu na Hebrejské univerzitě. 

Jak se dostal k moci v Gaze?

Okolo roku 2006 se pokusil prudce změnit své image. Založil politické křídlo a zvítězil v druhých palestinských volbách. To byla studená sprcha pro Fatah, Izrael i tehdejšího amerického prezidenta George W. Bushe, který velmi spoléhal na demokratizaci Blízkého východu za pomoci voleb. Vzápětí došlo k menší občanské válce mezi Hamásem a Fatahem, který nechtěl hamásníkům postoupit svá křesla v administrativě. Vyústilo to nakonec v politické oddělení Západního břehu a pásma Gazy, kde se stal Hamás hlavní politickou silou. Začal vládnout železnou rukou, což část místních respektuje a podporuje, ale ve stejné chvíli to i mnohé Gazany irituje, neboť nechtějí být rukojmími autoritářského hnutí. Z Gazy pak Hamás v průběhu následujících let vyvíjí taktiku raketových útoků na okolní izraelské cíle. To je pak záminkou častých a krvavých izraelských bombardování Gazy. Při tom největším zvaném „Lité olovo“ na přelomu let 2008 a 2009 zahynulo přes tisíc Palestinců, zdaleka nejen členů Hamásu. 

Došlo v minulých letech k nějakým změnám vedení nebo strategie? 

Hamás má dnes několik křídel a supluje velkou část úkolů správy Gazy. Radikální křídlo je velmi autonomní a jedná v podstatě nezávisle na křídlech ostatních. I vedení Hamásu je poměrně decentralizované, což mu pomohlo přežít i v dobách, kdy Izraelci zlikvidovali celé generace jeho duchovních, polních vůdců i nespočet militantů. A jeho část v Brigádách Kasám také naplánovala poslední operaci. Jako jeho vůdce je uváděna přízračná postava Mohammed Dajfa, jehož podoba je známá jen z několika snímků. Ale jak už jsem zmiňoval, roli jednotlivců bych u Hamásu nepřeceňoval. Hnutí vykazuje mimořádnou životnost i pokud jsou jeho vůdci systematicky likvidováni. Hamás, hlavně pak Brigády Kasám, tak působí jako bájná Hydra, které namísto useknuté hlavy vyroste několik dalších… 

Mohammad Dajf, v současnosti klíčová postava Brigád Al-Kasám
a zřejmě architekt teroristického úderu proti Izraeli ze dne 7. 10. 2023
Jeho reálná vizáž je ale dnes výrazně jiná, protože v r. 2004 přišel při izraelské vojenské akci o oko, ruku a nohu. Jeho jméno je jen pseudonym. V arabštine znamená slovo "dajf" host, což je narážkou na to, že nikdy nežije na jednom místě, ale skrývá se u jiných lidí. 

Kdo a jak v regionu Hamás nejvýrazněji podporuje? 

Jeho nejbližším nestátním spojencem je libanonské hnutí Hizballáh, se kterým udržuje čilé kontakty. Ale například nedávná válka v Sýrii vrazila mezi obě hnutí i klín, neboť Hamás podporoval revoluce arabského jara, zatímco Hizballáh pevně stál za Asadovým diktátorským režimem. U státních aktérů je to podobné i v případě Íránu, který Hamás na dálku podporuje, ale jeho možnosti jsou skrze geografickou vzdálenost omezené a i zde bylo jisté ochlazení ohledně íránské podpory syrského režimu.   

Kdo všechno musel takto masivní akci Hamásu schválit? Může organizace jednat samostatně nebo musel dát zelenou Írán nebo jiný vnější aktér?

Mám za to, že to je převážně vlastní akce Brigád Kasám, tedy radikálního vojenského křídla Hamásu, v koordinaci s v podstatě čistě teroristickou organizací Islámský džihád. Ta je v Gaze - ale i některých částech Západního břehu - rovněž velmi silným radikálním aktérem, ale nemusí vždycky vystupovat jako spojenec Hamásu. Role Íránu může být často pro Hamás významná materiální i zpravodajskou podporou, ale rozhodně bych jeho význam nepřeceňoval. Hamás je pragmatický spojenec Íránu, ale rozhodně není jeho šachová figurka.  

Jake jsou dnes vazby Hamásu s Tureckem a Katarem? 

Turecko i Katar mají na Hamás a jiné radikální organizace kontakty, ale ty jsou koneckonců často využívány i Západem pro roli komunikačního prostředníka právě s nimi. Dovedu si představit, že například aktuální výměna rukojmích může probíhat právě za pomoci Kataru či Turecka.   

Co by se muselo stát, kdyby chtěl Izrael zbavit Hamás vlády nad Gazou? Jak je to realné?

Mám za to, že vzhledem k charakteru Hamásu, který jsem nastínil, je „fyzické zničení“ tohoto hnutí de facto nereálné. Hlavně na úrovni civilního křídla, které je vysoce propojené s mnoha strukturami civilní správy v Gaze i s nezanedbatelnou částí tamní společnosti. Když to trochu přeženu: Izrael nemůže Gazu prostě srovnat se zemí. Nejen proto, že by to vedlo k otevřené genocidě, ale Hamás má v rukou i silnou kartu v podobě množství izraelských rukojmích. Hamás je dle mě možné oslabit pouze dlouhodobě, a to změnou politiky vůči Gaze. Právě brutalita izraelských vojenských akcí, dlouhodobá blokáda a chudnutí lokální populace nahání Gazany do jeho náruče…     

Co se momentálně děje na Západním břehu? Jak tamní obyvatelé a politici na útok Hamásu reagují?

Nepochybuji, že řada Palestinců na Západním břehu cítí ve světle dřívějších brutalit ze strany izraelských osadníků a vojáků jisté symbolické zadostiučinění, že jejich nepřítel trpí. V lidské rovině ale stejně tak i mnoho Palestinců na Západním břehu i v Gaze zabíjení civilistů neschvaluje - z lidské stránky, i z té pragmatické, neboť se obávají velkých represí z izraelské strany. Prezident Abbás na setkání palestinské vlády hovořil o „právu na boj proti osadníkům a okupačním oddílům“, nepodpořil však útoky na civilisty. Každopádně jeho diplomatické schopnosti ani řada jeho projevů neoplývá konstruktivností.       

Jak na situaci reagují arabští občané Izraele? Během předloňské války s Hamásem došlo k bitkám mezi Araby a Židy v několika izraelských městech.

Zatím nemám informace, že by se tak dělo. Ale dovedu si představit, že k tomu může brzy dojít. 

Je po sobotním útoku vznik nezávislého palestinského státu pasé?

Dvoustátní řešení a mírový proces začaly být považováno za politické klišé dávno před současným děním. A to, co se děje dnes mírové řešení a s ním spojené principy jednoznačně oddaluje. 

----------------

Ještě více k dění na Blízkém východě od autora se můžete dozvědět na portálu Herohero!

Rozhovor k aktuálnímu vývoji izraelsko-palestinského konfliktu (Lidovky)

Izrael nadále bombarduje cíle Hamásu v Pásmu Gazy a snaží se ze svého území vyhnat infiltrované ozbrojence. Ti ale již podle Marka Čejky, odborníka na problematiku Blízkého východu, svého symbolického vítězství dosáhli. „Tolik mrtvých civilistů je pro Izrael jednou z nejhorších tragédií moderních dějin,“ říká v rozhovoru pro Luboše Jirsu z LN.  

Logo Brigád Al-Kasám, militantního křídla Hamásu,
které je zodpovědné za teroristickou operaci z 9.10. 2023  

Hamás Izraelce zaskočil nejvíce a jak se to vůbec mohlo stát? 

Hamás je komplexní organizace, která má své sociální a zároveň ozbrojené alias teroristické křídlo – Brigády Al-Kasám. Izraelci s nimi mají velké zkušenosti z minulosti. Přesto je najednou překvapí jejich útok podobně, jako tomu bylo před 50 lety, když Izrael napadly syrské a egyptské jednotky při jomkipurské válce. Podle mě je to obrovské selhání vedení země v čele s Netanjahuem a zpravodajských služeb. Vždyť Izraelci u Gazy dlouhodobě budovali svou síť základen, sledovacích stanovišť, měly drony a nejmodernější technologie... 

Roli v tomto selhání mohly sehrát hlavně tyto faktory. Podcenění Hamásu nekompetentními politiky (například tolik kritizovaný extremista Ben Gvir je ministrem národní bezpečnosti) a zpravodajci, přílišné spoléhání se na moderní technologie, avšak zároveň absence vlastních agentů v Gaze. Ve stejné chvíli mohlo dojít k zahlcení zpravodajských služeb informacemi, jelikož v oblasti je stále dynamický vývoj, takže zpravodajci situaci špatně interpretovali a nedokázali je zasadit do celkového kontextu.  

Jaké cíle nyní obě strany konfliktu mají? 

V případě Izraele jde samozřejmě hlavně o zastavení infiltrace svého území, což se nyní již daří. Cílem bude také likvidace členů Hamásu, hlavně jeho militantního křídla Brigády Al-Kasám. Zde je na místě připomenout, že zdaleka ne všichni Palestinci Hamás v tomto podporují. A řada lidí v pásmu Gazy se cítí být jako mezi mlýnskými kameny: Jedním je Izrael s nespočtem brutálních vojenských akcí proti Gaze za uplynulá dvě desetiletí a druhým autokratický a extremistický Hamás.  

Hamás nemá kapacity, aby Izrael vojensky porazil či okupoval, Izrael má jednu z nejsilnějších armád světa. Hamásu však šlo spíše o symbolické – třeba i jen krátkodobé – vítězství a zasazení bolestivé rány nepříteli. To se mu povedlo v monstrózních rozměrech. Tolik mrtvých civilistů během jednoho dne Izrael neměl v žádném izraelsko-arabském konfliktu. Z tohoto pohledu jde pro ně o jednu z nejhorších tragédií moderních izraelských dějin. 

Kdy by nynější konflikt mohl skončit? Izraelský premiér Benjamin Netanjahu předjímal dlouhou a těžkou válku… 

Pro Izraelce byla nejvíce zničující částí konfliktu zřejmě sobota, kdy vše vypuklo. Nyní záleží, jak se budou vyvíjet jejich vojenské operace proti Hamásu, které jsou už teď opět doprovázené mohutným bombardováním a velkými palestinskými ztrátami, včetně mnoha civilistů. Obvykle trvají podobné izraelské odvety dny či týdny, ale tentokráte to může být výrazně komplikovanější. Hamás nyní zadržuje celou řadu rukojmích a bude toho využívat k vyjednávání a to bude Izraelce vážně limitovat. Vzpomeňme si na případ vojáka Gilata Šalita. Toho Izrael v roce 2011 vyměnil po pětiletém vyjednávání za více než tisíc vězněných Palestinců. Hamás o této zkušenosti dobře ví a jistě s ní bude kalkulovat. 

Co podle vás bude s Pásmem Gazy, až konflikt skončí?  

Nyní se celkově nabízí otázka, zda má ještě vůbec nějakou budoucnost dvoustátní řešení izraelsko-palestinského konfliktu předpokládající vznik nezávislé Palestiny vedle Izraele na západ od řeky Jordán. Izraelská armáda samozřejmě nemůže z mnoha důvodů Gazu prostě srovnat se zemí. Gaza a její obyvatelé tam budou nadále a dokud bude Izrael pokračovat v jejích blokádách a destrukci, bude to přesně to, co Hamás a další podobné organizace jako Palestinský islámský džihád posiluje. Tito radikální aktéři ukázali mimořádnou životnost i ve chvílích, kdy byly třeba celé generace jejích vůdců a radikálů Izraelem zlikvidovány. Situace je teď ale velmi nebezpečná nejen s ohledem na dění kolem Gazy. Je více regionálních aktérů – jako je například Hizballáh, Írán a možná i Sýrie – které by si přály zasadit Izraeli podobné údery. Izrael by ale také potřeboval prozíravější politické vedení. To v čele s Netanjahuem nese zodpovědnost jak za aktuální bezpečnostní selhání, tak i za mnohá další z minulosti.  

Vyšlo 9. 10. 2023 na lidovky.cz

Konec konfliktů v nedohlednu

V sobotu jsme si připomněli výročí teroristických útoků 11. září, které dostaly militantní tvář islamismu do popředí světové pozornosti. Jak se od té doby islamismus proměnil?

Islamismus, nebo poněkud nepřesně „politický islám“, má celou řadu podob a ve světě se prakticky mluví jen o těch nejradikálnějších. Na Al-Káidu se po 11. září 2001 disproporčně zaměřila pozornost výrazné části bezpečnostních složek celého světa, ale ani tak se ji dodnes nepodařilo zničit, jen hodně oslabit. Podobně tak ani v roce 2001 nikdo netušil, že po Al-Káidě přijde na svět ještě nebezpečnější klon radikálního islamismu – tzv. „Islámský stát“. I přes tyto znepokojivé tendence se domnívám, že dnešní variace Al-Káidy a ISIS budou působit spíš už jen v periferních oblastech světa, jako je Africký roh, saharská a subsaharská Afrika či oblast Afghánistánu – tam se navíc ukáže, co s touto tendencí udělá vláda Tálibánu. 

Na pozadí pozornosti médií zůstávají různé umírněné islamistické formace, které zasedají v parlamentech nejrůznějších muslimských zemí a respektují pravidla politické soutěže. Dnes se do jisté míry mluví třeba o umírněných islamistech v izraelském parlamentu a vládě, ale podobných stran jsou po světě desítky. Světová média jsou obecně dost povrchní, takže je zajímají hlavně konflikty a terorismus, ale daleko méně už nějaký širší a často výrazně méně krvavý kontext politického islámu jako celku.

Zajímavý bude také osud organizací vycházejících z principů egyptského Muslimského bratrstva, které zažívá po nástupu režimu maršála Sísího v Egyptě zřejmě největší krizi ve své historii. A toto byl vlastně vždy nejdůležitější proud islamismu, který se v některých regionech přerodil na pragmatické a poměrně mírumilovné politické strany, a jinde na sebe nabral více radikální podoby, jako je například palestinský Hamás.

V knize Korán, meč a volební urna píšete také o „post-islamismu“...

O „post-islamismu“ píše již řada orientalistů a politologů přes dvě dekády. Ten pojem znamená velmi zjednodušeně rozřeďovaní tradičnějších aspektů politického islámu modernitou. V politice to může znamenat například transformaci islamistických stran na strany více sekulární, ve kterých už islám hraje spíše jen symbolickou roli – což si lze představit například na modelu západních křesťansko-demokratických stran, které nejsou nějakými teokratickými stranami snažícími se nastolit Ježíšovo království, ale spíš jen povrchněji vychází z různě interpretovaných křesťanských hodnot.  

Aktuálně se média asi nejvíc věnují hnutí Tálibán, které si po převzetí moci v Afghánistánu vybralo k inauguraci své nové vlády právě symbolické datum 11. září. Změnil se Tálibán za poslední dvě dekády?

Formálně teoreticky ano – Tálibán v řadě detailů ustoupil ze svých až surrealisticky striktních pozic, které byly charakteristické pro jeho vládu před rokem 2001. Jen namátkou mezi ně patřilo bezprecedentní omezení základních práv Afghánců, zvláště pak žen, zákaz prakticky jakéhokoliv kulturního vyžití, destrukce nemuslimských kulturních památek v zemi atd. V reálu to však již platit vždy nemusí, protože už nyní můžeme vidět na teritoriích pod dnešní správou Tálibánu řadu excesů, které se podobají těm dřívějším. Celkově asi nedosáhnou dřívější míry brutality, ale i tak by mohlo jít o znovuzrození jednoho z nejméně tolerantních režimů v muslimském světě, byť v o něco „měkčí“ podobě než před více než dvaceti lety.

Ve své knize píšete, že podle Gillese Kepela se „hnutí Tálibán v pohledu na politiku velmi odlišuje od islamistů, neboť samotná idea státnosti, politiky, občanství či svobody pro něj nehraje žádnou zvláště důležitou roli.“

Z poznatků Gillese Kepela i řady znalců afghánské politiky vyplývá, že Tálibán sám o sobě globální hrozbu nikdy nepředstavoval. Nespadá totiž jednoznačně do žádného z dvou hlavních typů radikálně islamistických organizací – ty jsou buďto inspirovány v zásadě modernistickým Muslimským bratrstvem, anebo se jedná o džihádisty typu Al-Káidy. Na rozdíl od těchto dvou zmiňovaných typů organizací pracuje Tálibán s moderními koncepty politiky, zahrnujícími mimo jiné ambice k mezinárodnímu či globálnímu vlivu, výrazně méně. 

Tálibán je tak hodně specifický a bylo by ho nejspíš možné označit za paštúnské kmenově-fundamentalistické hnutí vycházející ze specifických afghánsko-paštúnských tradic, které se soustředí prakticky výhradně na teritorium Afghánistánu (Tálibán působí i v pohraničních oblastech sousedního Pákistánu, ale nejedná se o identické hnutí). Důležitá věc ale je, že Tálibán poskytoval a nadále může poskytovat ochranu dalším radikálním skupinám. To v případě azylu pro Al-Káidu před rokem 2001 souviselo s velmi specifickou solidaritou paštunských a arabských velitelů, včetně Bin Ládina, z dob společného boje proti sovětské armádě a prosovětskému afghánskému loutkovému režimu v 80. letech. Nešlo však zdaleka o bezproblémové spojenectví a Tálibán již tehdy litoval, že mu Al-Káida nakonec přerostla přes hlavu a motivovala mimo jiné americkou invazi do Afghánistánu. I tak ale mohou současné úspěchy Tálibánu symbolicky podpořit řadu radikálních skupin, které na něj nemusí mít žádnou přímou vazbu, nebo mohou být dokonce ideově velmi odlišné.

Přesuňme se teď k dalšímu hnutí, kterému se ve své knize věnujete – palestinskému Hamásu. O něm píšete, že „vykazuje velkou míru hybridizace na první pohled velmi kontradiktorních přístupů, jako je charita a teror, fundamentalismus a pragmatismus, apolitičnost i demokratický politický aktivismus...“ Jakým směrem se podle vás bude vyvíjet dál?

Až do letošního jara se přinejmenším při pohledu z vnějšku mohlo zdát, že vliv Hamásu postupně upadá, neboť se o něm ve světě takřka přestalo mluvit. Nicméně když se rozhořely letos v květnu nepokoje v Jeruzalémě, ukázalo se, že Hamás je stále schopen výrazně zasahovat do izraelsko-palestinského konfliktu. Je ale třeba mít rovněž na paměti, že Hamás dal před nedávnem o sobě vědět ve velmi specifické situaci, kdy došlo k souběhu různých událostí, které měly souvislost s eskalací konfliktu – jednou z nich byly již čtvrté izraelské volby v posledních dvou letech, jejichž prostřednictvím si chtěl dlouholetý premiér Netanjahu udržet své premiérské křeslo. V izraelském tisku se v této souvislosti zcela otevřeně zmiňovalo možné využívání militantnosti Hamásu jako prostředku Netanjahuova udržení se u moci za pomoci politiky „silné ruky“. Pokud tomu tak skutečně bylo, kalkul Netanjahuovi tentokrát nevyšel. V minulosti ale militantně se projevující Hamás mnohokrát posloužil ke zdůvodnění různých tvrdých izraelských politik zaměřených proti Palestincům jako celku. 

Hamás se v čase samozřejmě vyvíjí a posunuje. Je ale vždy těžké ho posuzovat zjednodušeným pohledem. Uvnitř tohoto v praxi velmi decentralizovaného hnutí se totiž potkává řada přístupů, které zmiňujete v otázce. Například civilní a militantní složky Hamásu nemusí jednat vždy ve vzájemném konsensu, což může vést k velmi nejednoznačně interpretovatelné – a pro mnohé matoucí – celkové podobě hnutí.

A rýsuje se v Palestině nějaká alternativa k Hamásu i Fatahu, která by mohla odblokovat patový vztah obou hnutí, potažmo oživit dialog s Izraelem?

Alternativy se hlavně představitelé Fatahu – konkrétně dlouholetý prezident Palestinské autonomie Mahmúd Abbás a jeho okolí – snaží dlouhodobě oklešťovat. Naposledy se to projevilo Abbásovým nedávným odkladem již tolik potřebných palestinských voleb, které by dodaly palestinské politické scéně novou legitimitu. I to byl ostatně jeden z dalších důvodů oživení izraelsko-palestinského konfliktu letos v květnu.

Jak se do dynamiky izraelsko-palestinského konfliktu promítne nová, „protinetanjahuovská“ vláda?

Ze strany nové izraelské administrativy můžeme být svědky určitých změn, například se po velmi dlouhé době oživily setkání vysokých izraelských a palestinských představitelů – jde například o nedávné setkání mezi palestinským prezidentem Mahmúdem Abbásem a izraelským ministrem Bennym Gancem v Ramalláhu. Ale zatím jsem spíše skeptický a nějaké revoluční změny v přístupu k Palestincům ze strany tandemu Naftali Bennet – Jair Lapid neočekávám. Tito dva muži stojí v čele nejprapodivnějšího ideologického slepence v historii izraelských exekutiv. Ze všech sil se budou snažit čelit útokům šéfa opozice Netanjahua a nemám za to, že by měli v úmyslu působit v postoji k Palestincům nějak výrazně měkčeji než bývalý premiér. Navíc Naftali Bennet, jenž momentálně sedí v premiérském křesle – které by podle dohody měl později přenechat Lapidovi, jehož vetem je už nyní vázán –, byl v postojích k Palestincům nezřídka výrazně tvrdší než Netanjahu.

V jednom rozhovoru jste naznačil, že by se díky nové vládě mohla politika Izraele poněkud liberalizovat...

Jistá liberalizace je očekávatelná ve vztahu náboženství a politiky, kde Lapid a někteří další ministři zastávají ostře kritické postoje k nebývale silné roli různých oficiálních i neoficiálních struktur navázaných na izraelskou ultraortodoxní židovskou komunitu. Tato liberalizace ale nemusí být vůbec propojená s nějakým uvolněním postoje k Palestincům. 

A do jaké míry je důležité, že součástí této vlády je i umírněná islamistická strana Ra’am – která se ovšem, jak jste taky řekl, spíš než palestinské otázce věnuje sociální tematice zvláště v beduínských oblastech?

Ani přítomnost strany umírněných islamistů, o kterých jsme mluvili už v začátku rozhovoru, v poslední izraelské vládě nemusí na celkových postojích vlády k izraelsko-palestinskému konfliktu nic změnit, protože ti dali Bennetovi najevo, že jim v politice jde primárně o specifická sociální témata izraelských Arabů, mezi které spadá i řada beduínů, nikoliv o řešení konfliktu. Kdyby tedy k nějakým pozitivním systémovým změnám v přístupu k Palestincům za nové izraelské vlády opravdu došlo, docela by mě to překvapilo.

Ještě bych zmínil zemi, jejíž politický vývoj je také ovlivněn izraelsko-palestinským konfliktem a která dnes prožívá hlubokou ekonomickou i společenskou krizi – Libanon. Co se stalo, že 80 % libanonských domácností má problém opatřit si jídlo?

Libanon se nachází v dlouhodobě vleklé ekonomické a politické krizi, která má hodně komplexní příčiny. Její ekonomická rovina hodně souvisí s politickými kroky hlavně prozápadních libanonských politiků. U krize politické hraje důležitou roli nekompetence a zkorumpovanost nejvyšších politických elit země – jak prozápadních, tak i tábora opačného. To mimo jiné souvisí i s tím, že libanonský politický systém je dle ústavy limitován konfesní příslušností politických elit, což omezuje výběr schopných politiků a posiluje klientelismus, korupci a také velmi silný tribalismus, kdy různé rodinné klany – ať už z komunit maronitských křesťanů, sunnitů, šíitů, drúzů či dalších – ovládají důležité politické struktury po celé generace. A pak jsou tu samozřejmě ještě důsledky hrůz a škod občanské války a různých novějších konfliktů s Izraelem, velmi silná uprchlická krize, související jak s izraelsko-palestinským konfliktem, tak i s válkou v sousední Sýrii. Libanon taky vydatně zasáhla pandemie koronaviru a v podobném čase došlo v loňském roce k onomu známému výbuchu dusičnanu amonného v bejrútském přístavu. Ten nejen že napáchal ohromné lidské a materiální škody, ale svým rozsahem dál narušil už tak velmi těžce zkoušenou libanonskou ekonomiku a zcela obnažil neschopnost politiků. A určitě by bylo možné pokračovat s detailnějšími příčinami dál. 

Jakou roli v Libanonu dnes hraje tamní islamistické hnutí Hizballáh?

Co se týká Hizballáhu, ten nese za dlouhodobé problémy Libanonu výrazný díl zodpovědnosti. Nejde jen o dlouhodobé a časté zatahování Libanonu do krvavých střetů s Izraelem, ale i o jeho politický vliv a přítomnost ve vrcholné politice, a tudíž i nesprávná politická rozhodnutí – či naopak neschopnost jednat – a udržování status quo, který je pro zemi tak škodlivý.

Jak bude podle vás islamismus ovlivňovat světové dění do budoucna?

V průběhu rozhovoru jsem zmiňoval, že o Hamásu se na delší dobu přestalo mluvit, přesto toto hnutí na sebe před pár měsíci opětovně nečekaně silně upozornilo. Tudíž vynášet nějaké jednoznačné soudy o budoucnosti islamismu může být velmi ošemetné. V devadesátých letech tak například slavní francouzští orientalisté hovořili o „konci islamismu“ – jenže několik let poté přišlo 11. září se zcela novými ultra-radikálními islamisty. V Egyptě pak zažilo „old-schoolové“ Muslimské bratrstvo o další dekádu později na krátký čas etapu své největší slávy.

Vše se od té doby zase výrazně změnilo a obrátilo. Aktivity řady radikálních islamistů skutečně omezily dvě dekády silných represí vůči nim prakticky po celém světě. Také mladé generace dnešních obyvatel Blízkého východu už nechtějí o posilování role náboženství v jejich společnostech příliš slyšet. Přesto je velmi těžké odhadnout dynamiku vývoje islamismu, když problémy, na které islamisté ve svých postojích a politikách reagují, zdaleka nezmizely – a to ani na Blízkém východě, ani v jeho okolí.

Vyšlo v Salonu Práva, 16. 9. 2021, otázky kladl Štěpán Kučera. 

Mezi Izraelci a Palestinci dospěla generace, která nepamatuje jiného premiéra než Netanjahua

S politologem Markem Čejkou o tom, jak se palestinsko-izraelský konflikt proměnil v letech, kdy mu nebyla věnovaná mezinárodní pozornost

Čím si vysvětlujete, že se teď opět rozhořel izraelsko-palestinský konflikt, který byl řadu let překrytý jinými krizemi v regionu?

Jednomu z nejsilnějších raketových útoků na izraelské území ze strany Hamásu, o kterém dnes informují velká média, předcházel celý řetězec událostí, kterému už tolik pozornosti věnováno není.   Již od dubna přispívaly k eskalaci současného napětí nezvykle tvrdé zásahy izraelské policie během letošního ramadánu a následné chuligánství ze strany neklidných mladíků z řad Palestinců a izraelské radikální pravice. Situaci dále vyostřil blížící se verdikt izraelského Nejvyššího soudu ve věci vysídlení palestinských rodin ze čtvrti Šejch Džarra. Vliv mohlo mít také kličkování palestinského prezidenta Abbáse s odklady palestinských voleb. Některé izraelské zdroje také poukazují na skutečnost, že na eskalaci napětí mohl mít zájem i Netanjahu, jehož premiérské křeslo se momentálně hodně pohupuje. Ostatně nebylo by to poprvé, co by nepokoje kolem Chrámové hory pomohly politickému jestřábovi – v roce 2000 obdobné situace mistrovsky využil Ariel Šaron – a stal se následně izraelským premiérem. Každopádně když se následně do konfliktu vložil Hamás a izraelská armáda, násilí nabralo dalšího stupně obrátek.   

                  Zdroj:  The Economist

A co jsou dlouhodobější příčiny konfliktu?

Hlubším důvodem jsou důsledky dění, které začalo s šestidenní válkou v roce 1967, kdy nedlouho po vojenské okupaci Západního břehu, pásma Gazy a Východního Jeruzaléma začala výstavba izraelských civilních sídel na okupovaných územích. Tím získal izraelsko-palestinský konflikt další dimenzi – starousedlíci vs. osadníci – která vyvřela v nespočet násilností, dvě velká povstání (intifády), přičemž ani mírový proces v 90. letech nakonec nedospěl k zásadnímu zklidnění konfliktu. Z hlediska typu konfliktů spadá izraelsko-palestinský mezi spory asymetrické. V tom jde o opotřebovací válku mezi silným aktérem – v tomto případě hlavně Izraelskou armádou, jednou z nejsilnějších armád světa na straně jedné - a aktérem výrazně slabším, dnes hlavně palestinskými militantními hnutími typu Hamásu, na straně druhé. I Hamás je sice v průběhu let stále zbraňově sofistikovanější, ale svou silou bude s Izraelskou armádou vždy nepoměřitelný. Slabší strana však může být v asymetrickém konfliktu pravidelně decimována, ale stačí jí jen „neprohrát“. K „výhře“ by silnější strana musela přikročit k anihilaci nepřítele, což Izrael z mnoha důvodů nemůže, mj. i proto, že se prohlašuje za demokratický stát.   

Proč k těm nezvykle tvrdým zásahům policie došlo právě v průběhu letošního ramadánu?

Situace u Damašské brány, centra východního – arabského – Jeruzaléma a místa trhů a každodenního setkávání z hlediska Izraele permanentně přitvrzuje. K už existujícím checkpointům přibyly letos během ramadánu další, přičemž policie několikrát rozpoutala násilí proti osobám či rodinám, které se večer shromáždily na místě na oslavu přerušení ramadánového půstu. Tvrdý postup proti lokálním obyvatelům i demonstrujícím zvolila pohraniční policie také ve čtvrti Šejch Džarra. Sám jsem byl v minulosti svědkem zdejších demonstrací a obvykle měly formu happeningu, kdy sice k zatčením občas docházelo, ale policie obvykle nepřikročila k nějakému tvrdšímu postupu. Co se týká Chrámové hory, tam byly vždy v době ramadánu menší potyčky mezi policií a palestinskými mladíky poměrně běžné a policie nechala obvykle vášně vychladnout bez nějakých drakonických zásahů. Letos nejen že bezpečnostní síly vnikly do samotné mešity Al-Aksá, kde mj. použila slzné granáty, ale na samotném prostranství Chrámové hory zranila obušky a pogumovanými projektily přes 300 lidí, včetně novinářů a dětí. Právě tato enormně vyhrocená situace na nejposvátnějším místě regionu se stala záminkou pro Hamás, aby se do celé věci vložil.  Jednu z hypotéz, proč byly zásahy izraelská policie právě letos tak tvrdé, jsem nastínil už v předchozí odpovědi. Je faktem, že Netanjahu má za nastalé situace daleko větší šanci na politické přežití ve funkci premiéra.  

O co přesně jde v soudním sporu ohledně vysídlení palestinských rodin ze čtvrti Šejch Džarra?

Řada izraelských právníků i organizací dlouhodobě kritizuje skutečnost, že vypořádání majetkových poměrů mezi Izraelci a Palestinci je z dlouhodobě nespravedlivé. Týká se to hlavně legislativy i soudního rozhodování ohledně osudu palestinských majetků před rokem 1948 (na území bývalé britské Palestiny) a po roce 1967 ve Východním Jeruzalémě, na Západním břehu a v pásmu Gazy. 

Spor o nemovitosti ve čtvrti v Šejch Džarra je dlouhodobě jedním z nejexponovanějším tohoto typu. Jde o soudní řízení mezi tamními palestinskými uprchlíky z období po roce 1948 a izraelskými osadníky po šestidenní válce v roce 1967. Pokud by dopadlo ve prospěch osadníků – k čemuž právě chystané rozhodnutí Nejvyššího soudu, které vyvolalo na místě nedávné demonstrace, směřovalo – by v podmínkách spravedlivého právního systému otevřelo řadě Palestinců právo na jejich rodinné majetky na řadě míst Izraele. A zde je hlavní pointa, že v reálu by se tak mohlo stát jen stěží – k čemuž směřuje ona kritika dvojího metru lokální justice.      

Mešita al-Aksá, jedna z nejvýznamnějších muslimských mešit, stojí na Chrámové hoře, která je zase svatá pro Židy a křesťany. Jaký přístup tam muslimští věřící mají? Palestinci si stěžují na zbytečnou šikanu, například při bezpečnostních kontrolách. Mají pravdu, nebo jsou kontroly přiměřené a smysluplné?

Chrámová hora (pro židy), neboli Posvátný okrsek (pro muslimy), byla od počátku konfliktu, tedy od meziválečných dob britského mandátu, nesmírně emotivním středobodem zájmu nacionalistů z obou stran. Byť šlo často o sekulární politiky a formace, dodávala jejich snahám religiózní posvátnosti. Až později (hlavně po šestidenní válce v roce 1967) se stala důležitým symbolem náboženských fundamentalistů (ať už šlo o osadnické hnutí Guš Emunim, nebo o zárodky Hamásu). Její právní status je velmi komplikovaný, takže jen v náznaku: Se souhlasem Izraele byla správa Hory ponechána i po obsazení Východního Jeruzaléma izraelskou armádou v roce 1967 v rukou wakfu (islámské nadace) a patronát nad ní má jordánská královská rodina. To zaručuje relativně svobodný přístup muslimů, který je však často narušován postupně se stupňujícími osadnickými aktivitami (osadníci si přejí postavit na místě mešit třetí židovský chrám), kterým se dostává ochrany izraelské policie, která má na Chrámové hoře bezpečnostní pravomoc. Protesty proti přítomnosti osadníků či policie (či proti oběma zároveň) se tak nezřídka zvrhnou v násilí, což bylo podobný mechanismus i u aktuální eskalace. 

K jakým nejvýznamnějším posunům/trendům ve vztazích mezi Palestinci a Izraelem došlo v letech, kdy tomu tématu nebyla v našich i ve světových médiích věnována tak velká pozornost jako dříve? 

Čeho jsem si třeba já naposledy všiml při svých častých návštěvách v oblasti, byla vnitřní polarizace obyvatelstva v Izraeli i Palestině. Dříve jsem si myslel, že náboženské komunity a hnutí budou postupně stále více dominovat zdejší politice. Jenže po deseti letech mohu vidět, že religiózních sice přibylo, ale podobně tak posílil i sekulární tábor. Mezi mladými Izraelci a Palestinci také už v podstatě dospěla generace, která nemá v paměti jiného premiéra než Netanjahua. To způsobuje na straně mladých Palestinců nárůst frustrace a znechucení, v Izraeli pak zase vzestup mládežnického nacionalismu. Je to ostatně možné sledovat například u mladých izraelských vojáků, z nichž se někteří chovají stále brutálněji, přičemž starší a zkušenější izraelští důstojníci mohou nezřídka mít na konflikt střízlivější pohled.    

Jak se otázka palestinské budoucnost debatuje v izraelské politice? Jakou roli hrála v opakující se volebních kampaních minulých let?

Vzhledem k tomu, že značnou část izraelského politického prostoru ovládla v uplynulých dekádách pravice, ultrapravice a náboženské strany, tak jsem zaznamenal ve volebních kampaních vůči Palestincům hlavně negativní vymezování. Dialog a obnovu mírového procesu si dnes přejí jen některé menší strany, které mají navíc malý koaliční potenciál. A některé strany – mj. po letošních volbách důležitá strana „Ješ Atid“ Jaira Lapida – se třeba na konflikt dříve soustředila jen minimálně.  

Jaké jsou dneska názory v izraelské společnosti na řešení palestinského konfliktu - a jak se tohle v minulé dekádě změnilo?

Částečně to kopíruje vývoj politiky směrem k nacionalistické pravici. Jinde – třeba v tel-avivské bublině, jak se někdy říká – mě zase překvapil nezájem reflektovat co se děje o pár kilometrů za hranicemi města. Přitom právě zde byl kdysi tak silný aktivismus usmíření a dialogu. Každý si samozřejmě přeje mír – i osadníci, i Hamás – akorát si ho představuje úplně jinak… Na druhou stranu je ale občanský aktivismus v Izraeli stále viditelný na různých platformách, byť je asi i více fragmentovaný a není o něj takový zájem médií jako v dobách mírového procesu.      

Několik arabských státu přestalo podmiňovat navázání diplomatických vztahů vyřešením palestinské krize. Proč a jaké to mělo dopady přímo mezi Palestinci?

Příčin je více – důležitou roli určitě hraje i Trumpovo období, které postavilo byznysový cynismus na piedestal. Řada arabských lídrů chce dnes hlavně kšeftovat, vytvářet megalomanské projekty a vše ostatní, včetně konfliktů v okolí je zajímá, jen pokud je to pro ně výhodné. Zároveň má ale izraelsko-palestinský konflikt i určité rysy z dob studené války, přičemž masová podpora řady arabských zemí byla tehdy velmi ideologická a také neupřímná: například syrský režim využíval konfliktu a permanentního válečného stavu s Izraelem k pacifikaci vlastních občanů. A pak jsou tu také důsledky arabského jara v podobě nových konfliktů, kdy například jen ten syrský co do počtu obětí za uplynulých deset let několikanásobně převýšil oběti všech izraelsko-arabských válek dohromady... Palestinci z oslabování zájmu o jejich kauzu radost nemají, ale není to v kontextu dění na Blízkém východě asi nic, co by je výrazně překvapovalo.      

Existuje momentálně na obou stranách vůbec nějaká vůle k mírové dohodě? 

Pokud se zeptáte běžných lidí ze střední třídy na obou stranách konfliktu, asi vám odpoví pozitivně. Problém je v politice – což v kontextu Izraele znamená třeba vysoce proporční politický systém, který nezřídka neúměrně posiluje moc a vydírání ze strany některých marginálních formací. Ale určitě roli hraje i zřetelný posun Izraelců k nacionalistické pravici, o kterém jsem už mluvil. A ta má často zájem o osadnické projekty a expanzi území, což mimo jiné také souvisí s velkým byznysem a opěvovanými izraelskými start-upy. Ideologie a náboženství může hrát také roli, ostatně někteří osadníci jsou tvrdí fundamentalisté. Avšak častěji se jedná o pragmatiky a oportunisty, kteří za dlouhodobé podpory pravicově-nacionalistických vlád mají prostě více šancí.     

A mezi Palestinci?

V Palestině je situace zdánlivě jednodušší – jde stále v mnoha ohledech o souboj konkurenčních politických hegemonů – Fatahu a Hamásu. Jenže fatahovských papalášů, co si nakradli v době mírového procesu, i hamásnických islamistů, má už řada Palestinců také plné zuby. Bohužel pokusy o politickou alternativu a kritickou politiku jsou už od dob Arafata a šejcha Jásína dušeny oněmi lokálními giganty v samotném zárodku, takže palestinská politika dlouhodobě stagnuje.     

Izraelský prezident hovořil o protižidovském pogromu, poté co arabští demonstranti v několik izraelských městech vypálili židovské obchody i synagogy. To se zdá být novým fenoménem – proč k téhle explozi došlo? jak se v minulé dekádě změnily vztahy Arabů a Židů v izraelských městech? 

To zase záleží město od města. Momentálně se mluvilo hlavně o městě Lod, kde jsou vleklé problémy sociálního charakteru i dlouhodobá diskriminace arabsko-izraelské minority – pro zajímavost: těm se věnuje třeba i místní arabská hiphopová scéna. V podmínkách vyloučených lokalit zde ale nežije jen množství Arabů, ale také židů. Sociální protesty a nepokoje se tu tak často mohou zvrhnout v politické – a k vzájemné nenávisti pak není vůbec daleko. A ve stínu současného rozjitření konfliktu začalo docházet k násilí podobnému pogromům. To je dost nový fenomén a může to znamenat negativní posun ve vztazích mezi židovskými a arabskými občany Izraele (tedy těmi Araby, kteří mají – na rozdíl od Palestinců – izraelské občanství a představují 21% izraelské společnosti). Ty nebyly v uplynulých desetiletích zdaleka tak napjaté jako vztahy mezi izraelskými židy a obyvateli pásma Gazy, Západního břehu a Jeruzaléma.

Jak nepokoje vypadají?

Dochází k rabování, útokům na synagogy, mešity a hřbitovy, jednotlivci jsou ohrožení lynčujícími gangy… Brutalita ale nevychází jen z arabské strany, ale i z židovské. A není to také zdaleka jen Lod, ale podobné problémy byly hlášeny z řady dalších smíšených židovsko-arabských měst jako je Akko, Haifa, Jaffa, Bat Jam a některých dalších. 

Co víme o zmíněné “druhé straně”, tedy o židovských extremistech? Je to také nový trend či nová sociální vrstva?

Židovský ultrapravicový extremismus je dlouhodobý fenomén, kterým se zabývají nejen izraelští novináři, ale i tajná služba Šin Bet. A v posledním desetiletí se extrémistům zvláště daří. Například v březnových volbách se dostala přímo do parlamentu strana Ocma Jehudit, která je dědicem vůbec největšího rasisty v novodobé izraelské historii – rabína Kahaneho. Řada z příznivců radikální pravice má centrum v Jeruzalémě, ale výraznými ohnisky židovského extrémismu jsou tradičně i některé izraelské osady. V mnoha ohledech se jev podobá radikální pravici v Evropě – jedná se často o velmi mladé lidi a je mezi nimi napojení na fotbalové fanoušky, hlavně pak klubu Bejtar Jeruzalém. Mnohá izraelská média se násilnostem sice věnují, ale židovský extrémismus často zlehčují na úkor arabského.

Která izraelská média máte na mysli? 

Hlavně ta největší typu izraelské státní televize, rádia, komerční televize a některé velké deníky jako Jediot Achronot. A pak tu jsou samozřejmě i tiskoviny typu Haarec či internetové portály +972 Magazine, Ha-Makom/The Hottest Place in Hell, Darkenu, Ha-Okets, The 7th Eye a další jsou známé svou velmi kvalitní a mnohem více nestrannou novinářskou prací. Jenže ty mají omezenější čtenářstvo, navíc často vzdělané. Nižší vrstvy obyvatel tato média prakticky nečtou.

Tázal se Tomáš Lindner, vyšlo v Respektu, 17. 5. 2021