Proč izraelsko-palestinské napětí nepolevuje?

V nedohlednu je řešení letitého izraelsko-palestinského konfliktu. Nedávná vlna nepokojů byla spojena s Chrámovou horou v Jeruzalémě. Jakou roli v konfliktu hraje právě tato hora?

Chrámová hora má obrovský symbolický význam jak pro židy, tak i muslimy, a je reálným středobodem izraelsko-palestinského konfliktu. Ten sice není sám o sobě svým původem náboženský, ale postupem času využívá stále většího množství religiózních symbolů.

Chrámová hora je považována za nejposvátnější místo judaismu a zároveň třetí nejsvětější místo islámu. Nachází se v místech, kde chtěl Abrahám obětovat syna Izáka a kde byla později králem Šalamounem vybudována ústřední židovská svatyně – tzv. První chrám. Ten zničili Babyloňané, avšak po čase byl znovu vybudován jako Druhý chrám (posléze nazývaný Herodův). O několik set let později však i ten zničili Římané. Chrám nebyl od té doby obnoven. Místo, kde původně stál, se začalo označovat jako Chrámová hora a zůstalo pro Židy nadále teologicky nejvýznamnějším místem, byť přímo na ni už nesměli z důvodů nemožnosti provedení patřičné rituální očisty vstupovat. Největší dochovaný fragment Druhého chrámu se nazývá Západní zeď či Zeď nářků. 

O mnoho století později se v duchu abrahámovské tradice stala Chrámová hora posvátná i pro muslimy. Ti totiž věří, že z jejího vrcholku vystoupil prorok Mohamed při tzv. „Noční pouti“ do nebe: Mohameda údajně probudil v Mekce archanděl Gabriel a dovedl ho k okřídlenému oři, na jehož hřbetě se přenesl do Jeruzaléma, kde se na Chrámové hoře spolu s Abrahámem, Mojžíšem, Ježíšem a dalšími proroky pomodlili k Bohu. Následně z téhož místa Mohamed vystoupal po žebříku skrze sedm nebí až do Boží blízkosti. Tato událost pak učinila z Jeruzaléma třetí nejvýznamnější poutní místo muslimů a jednu dobu se dokonce muslimové místo k Mekce modlili k Jeruzalému. Na Chrámové hoře nechali později chalífové vybudovat dvě mešity: známý „Skalní chrám“ se zlatou kopulí, skrývající vrcholek posvátné skály, a v jeho sousedství vizuálně méně nápadnou, avšak podstatně větší mešitu al-Aksá.

Jak je tedy vidět, židovská i muslimská tradice Chrámové hory nejdou proti sobě, ale spíše se navzájem posilují. Však také v průběhu staletí se mezi muslimy, židy, křesťany a dalšími jeruzalémskými komunitami vytvořil status quo navzájem respektující specifický vztah různých náboženství k tomuto místu. Přesto začaly být ve 20. století mnohé svatyně zneužívány k politickým účelům, a jsou tak dnes spíše symbolem konfliktu než smíření. Konkrétně na Chrámové hoře, ale také v Hebronu poblíž hrobky proroka Abraháma i na řadě dalších svatých míst se začali muslimové a židé navzájem zabíjet.

V podobném duchu se nesl i poslední spor o Chrámovou horu z léta 2017, když na ní byli zabiti dva izraelští policisté (mj. oba arabského původu). A následně se Izrael pokusil pozměnit určité aspekty statu quo Chrámové hory. Obojí vytvořilo vysoce výbušný politicko-náboženský koktejl, který mohl přerůst v opravdu vážné násilí. K tomu ale nakonec naštěstí nedošlo. Podobné situace se ale mohou brzy zopakovat.      

Volby řešení nepřinášejí

Současné vztahy Izraelců a Palestinců jsou špatné, byť v historii byly ještě podstatně horší. Izraelsko-palestinská mírová jednání totiž dlouhodobě stagnují. Přitom si řada Palestinců i Izraelců upřímně přeje mír, ale nejsou vzhledem k charakteru izraelského a palestinského politického systému v pozici, aby to mohli nějak výrazně ovlivnit. Izraelci sice mohou ve volbách demokraticky hlasovat pro nějakou „promírovou“ stranu, ale politický systém je nastaven tak, že výrazný vliv na podobu vládní koalice nakonec stejně mají menší strany s vysokým koaličním potenciálem, které jsou v Izraeli „jazýčkem na politických vahách“. A řada z těch malých – a zároveň důležitých – stran o mírová jednání příliš zájem nemá. Dnešní izraelská vláda je takových politických formací plná. 

A v Palestině se volby od roku 2006 raději už vůbec nekonají, protože se ukázalo, že v nich vyhrává Hamás. Palestinská politická scéna je tak dlouhodobě hluboce paralyzovaná, zkorumpovaná, rozštěpená a postrádající dynamiku, která by přivedla k moci nějaké mladší konstruktivnější osobnosti. Palestinskému prezidentovi Mahmúdu Abbásovi, který je obecně světem považován za „nejkonstruktivnějšího palestinského politika“ je dnes 82 let. Není ale vůbec jasné, jestli se rýsuje nějaký jeho nástupce či pozitivní alternativa k němu.  

Další překážky míru

V Izraeli byla před časem celá plejáda politiků, kteří se poměrně upřímně zasazovali o mír s Palestinci. Část jejich generace je dnes už bohužel po smrti a mezi mladšími není nikdo, kdo by je nahradil. V Izraeli tak vládne už dlouho charismatický nacionalistický populista Netanjahu, který nikdy neměl opravdu upřímný zájem o dosažení míru. Dříve se s tím dokonce ani netajil. Když se pak stal v 90. letech poprvé premiérem, musel sice začít mluvit pragmatičtěji, ale jinak se na podstatě jeho přístupu nic zvláštního nezměnilo. A jeho aktuální premiérská období jsou v tomto ohledu svým způsobem ještě horší, neboť někteří politici, které přizval do vlády, jsou ještě radikálnější než on. Řada z nich podporuje budování osad na palestinských územích, což je na izraelské straně dlouhodobě obrovská překážka míru.

A v Palestině donedávna pokračovala dlouhodobá politická paralýza (která byla už výše zčásti vysvětlená). Problémem Palestiny je také dlouhodobý konflikt mezi Západním břehem a pásmem Gazy, přičemž jde de facto o spor mezi sekulárnějším Fatahem, který vládne z Ramalláhu, a radikálně islamistickým Hamásem, jenž dominuje Gaze. Nyní se podařilo po dlouhé době dosáhnout oběma hnutím určitého konsenzu (jenž minimálně na papíře zahrnuje i jistou de-radikalizaci Hamásu), který může dát palestinské politice nový impuls. Přestože současný pokus o zlepšení vztahu mezi palestinskými frakcemi vypadá o něco reálněji než řada neúspěšných dřívějších, je ještě příliš brzo na jeho hodnocení. Dalším faktorem, který může smíření ztížit je fakt, že konflikt mezi palestinskými frakcemi a regiony izraelským politikům v duchu  strategie divide et impera často vyhovoval. 

V Palestině se také v posledních letech vyskytlo velké množství individuálního teroru (za použití nožů a různých jednoduchých zbraní), který je velmi těžko kontrolovatelný. To je současný velký problém na palestinské straně. Pachatelé útoků to často zdůvodňují dlouhodobou frustrací, izraelskou osadnickou politikou atd. Tato logika je ale naprosto kontraproduktivní nejen pro neomluvitelné násilí na nevinných, ale i proto, že terorem mj. poskytuje záminku pro další přitvrzení izraelských opatření, případně i pro další budování osad.      

Pokud jde o případné trvalejší usmíření mezi Izraelci a Palestinci, zde bohužel zřejmě není příliš prostoru pro optimismus (ale rád bych se pletl). Spíše mám za to, že budeme ještě dlouhá léta svědky podobného „zahnívání“ konfliktu, tak jak jsme to viděli třeba v uplynulém desetiletí. Navíc nelze zapomínat na to, že na obou stranách dnes už stoletého sporu vzniklo tolik různých subjektů, které na konfliktu profitují, že i to bude další velká překážka jeho ukončení.

Vyšlo během léta 2017 v Katolickém týdeníku. Aktualizováno.

Triumf a tragédie Šimona Perese

Šimon Peres byl nepochybně nestorem izraelské politiky a jedním z klíčových proponentů mírového procesu devadesátých let minulého století. Ve světě se stal především populární svým image „nejbližšího spolupracovníka premiéra Rabina“, který byl hlavním izraelským architektem mírových jednání s Palestinci. Rabina však v roce 1995 umlčela zbraň židovského extrémisty a Peres následně převzal „Rabinovo mírové žezlo“. Dosáhl pak ještě na různé politické funkce, navštívil nesčetné množství konferencí a fór, kde vždy hovořil o izraelském úsilí o mír a stal se nepřehlédnutelným ztělesněním této rétoriky. S takovou pověstí také předevčírem v požehnaném věku naposledy vydechl. 

Je do jisté míry příznačné, že v době, kdy mírotvorci a další revoluční osobnosti z let osmdesátých a devadesátých postupně odcházejí do věčných lovišť, stává se z jejich odkazu jistý druh kýče a předmět až nekritické glorifikace. Za současné situace, kdy je v politice „good guys“ stále méně a ve světě je střídá daleko rozporuplnější garnitura politiků, je to svým způsobem pochopitelné. Ostatně bohatou zkušenost s takovou změnou politické garnitury má nejen Izrael, ale i česká politická scéna. Vyjádřením jisté bezradnosti nad tímto stavem je i poněkud jednostranný diskurs okolo osobnosti Václava Havla (mimochodem Peresova přítele), o který by asi ani sám Havel mnohdy nestál.

Nechci nyní hodnotit Peresův přínos, který se týkal pouze izraelské politiky a bezpečnosti, což byla v podstatě celá Peresova politická dráha do osmdesátých let. Ten je v mnoha ohledech z pohledu Izraele těžko zpochybnitelný. Krátce se zaměřím jen na to, čím je Peres právě známý a oslavovaný ve světě – tedy svou rolí v izraelsko-palestinském mírovém procesu (tzn. první polovina devadesátých let) a v období po Rabinově smrti (tzn. druhá polovina devadesátých let až rok 2016). 

Vztah mezi Peresem a Rabinem měl daleko k harmonii, ale byl poznamenán velkými osobními i politickými antipatiemi, byť byli oba členy stejné Strany práce. Zatímco Rabin byl daleko realističtější, Peres často působil oproti Rabinovi jako snílek, přičemž velmi tvrdě usilovalo politické funkce. Osud z nich nakonec ale udělal v devadesátých letech hlavní izraelskou dvojici lídrů mírového procesu, ze které však v roce 1995 zbyl jen Peres. 

Právě po Rabinově smrti se Peres dopustil nejzásadnější chyby ve svém životě, která ho – společně s Arafatovými chybami na sklonku devadesátých let – posunula z pozice mírotvorce spíše k zvoníku umíráčku mírového procesu. Po Rabinově atentátu se totiž izraelská společnost nacházela v šoku a zděšením nad židovským extremismem. Namísto toho, aby Peres, který v premiérském křesle do předčasných voleb zastoupil Rabina, této situace využil a posunul mírový proces dále, ztratil velmi rychle všechno. V průběhu několika měsíců Peresovy vlády zkrachovaly mírové rozhovory se Sýrií, kvůli kterým odkládal volby. V těch by podle průzkumů nechala Rabinovou smrtí stále zdrcená izraelská společnost Perese jednoznačně zvítězit.

Když pak Hizballáh zahájil na jaře 1996 sérii raketových útoků z jižního Libanonu, Peres, který zřejmě nechtěl vypadat před volbami jako „měkký“ politik, zvolil tvrdou sílu. Izraelská armáda tak zahájila v dubnu 1996 mohutnou odvetnou operaci s kódovým označením „Hrozny hněvu“. Její skutečný výsledek byl z vojenského hlediska kontraproduktivní, neboť Hizballáhu zásadně neuškodil a spíše jeho politickou pozici posílil. Navíc při jednom z útoků zasáhli Izraelci budovu OSN v libanonské vesnici Kafr Kana, a usmrtili tak uvnitř se tísnící stovku civilistů. 

Nešlo tehdy však jen o tragédii lidskou, ale i Peresovi srazila politický vaz. V následných volbách se ho totiž v důsledku „Hroznů hněvu“ zalekli izraelští Arabové, kteří by do té doby hlasovali pro Perese. Namísto toho vhazovali do uren jen bílé lístky (celkem 180 tisíc), načež těsnou většinou třiceti tisíc hlasů vyhrál premiérské volby Benjamin „Bibi“ Netanjahu z opozičního Likudu. To byl na izraelské straně počátek konce mírového procesu, neboť Netanjahu se nikdy netajil, že je jeho velkým kritikem. Bibiho dráhu sice ještě v roce 1999 na čas přerušil Ehud Barak, ale toho smetla z politické scény v dalším roce druhá intifáda a jiná těžká váha z Likudu – Ariel Šaron. 

Peres ve své neutuchající touze po návratu do politiky kandidoval v roce 2000 na úřad izraelského prezidenta. Zde přišla jeho další velká prohra, když ho v parlamentním hlasování porazil takřka neznámý politik z Likudu Moše Kacav. Peres ale pokračoval v dalším boji o politický vliv a na jaře 2001 vstoupil do Šaronovy vlády jako ministr zahraničí. Svým „mírotvorným image“ pomohl tehdy legitimizovat její rozporuplné kroky. 

Na vysněný prezidentský úřad Peres přeci jen v již značně pokročilém věku dosáhlv roce 2007, kdy byl z trestných činů obviněný prezident Kacav donucený rezignovat. V ceremoniální funkci izraelského prezidenta zůstal Peres až do roku 2014, přičemž svým mírovým image opět hlavně zastiňoval kontroverzní politiky premiéra Netanjahua, který se v roce 2009 triumfálně vrátil do premiérského křesla. 

Je velkým paradoxem, že Peresův nástupce – prezident Reuven Rivlin, který je ze stejné pravicové strany jako Netanjahu – se stal daleko silnějším kritikem Netanjahua a jeho politiky, než byl po několik let před ním „muž míru“ Peres. 

Život Šimona Perese je do značné míry historií izraelské politiky od jejích samotných počátků až do dneška. V době rozvoje mírového procesu sehrál Peres nepochybně důležitou roli. Když měl ale navázat na odkaz Jicchaka Rabina, nedařilo se mu tolik. Izraelsko-palestinského míru se tak nakonec Šimon Peres nedožil.

Vyšlo v Deníku referendum 30. 9. 2016

Zvítězí v Izraeli "superstrana"?

Izraelský premiér "Bibi" Netanjahu vyhlásil nedávno v Izraeli předčasné parlamentní volby, které by se měly konat 22. ledna příštího roku. Je zjevné, že při tomto kroku kalkuloval i s velkou popularitou sebe sama a jeho strany Likud. Jako premiéra si ho přeje podle nedávného průzkumu 35% Izraelců, což je zdaleka nejvíc ze všech kandidátů.

Je však možné, že mu prodloužení pobytu v premiérském křesle zkomplikuje nová politická formace, kterou sestavuje bývalý izraelský premiér Ehud Olmert, bývalá předsedkyně strany Kadima Cipi Livniová a poměrně nová a populární osobnost současné izraelské politiky Ja´ir Lapid se stranou Ješ Atid (hebrejsky "Je budoucnost"). Lapid je známou mediální osobností, která se dala na cestu politiky až letošní rok, kdy už se jednou předpokládalo, že se budou konat předčasné volby.

Netanjahu však nakonec překvapivě sestavil vládu národní jednoty. Po nedávném vyhlášení voleb však bude mít současný premiér více starostí s odoláváním "středové super-koalici" mezi Livniovou, Olmertem a Lapidem. Ta by mohla zaujmout poměrně dost voličů a mohla by vytlačit Likud z prvního místa, což by jí pak dalo možnost i pokusit se sestavit vládu.

Komplikované sestavování vlády

Volební jednání jsou pro velkou fragmentaci stranického systému v Izraeli ještě daleko složitější než například u nás. V novodobé izraelské politické historii došlo nesčetněkrát k rozštěpům a znovuspojováním různých stran. Vznikla také řada politických formací, které se zdály, že budou úspěšné, ale s postupem času v izraelské politice upadly. To je zřejmě i osud strany Kadima, pokud nevytvoří právě nějakou širší koalici s dalšími osobnostmi.

Kadimu zformoval v roce 2005 izraelský premiér Ariel Šaron na podporu své vize jednostranných politických kroků v izraelsko-palestinském konfliktu. U Kadimy se ve volbách v roce 2006 zdálo, že by mohla narušit dlouholeté soupeření mezi Stranou práce a Likudem. Dnes je však na tom s popularitou podstatně hůř, protože by ji volilo jen zhruba 10% voličů. Zda-li se podaří potenciální nové středově straně rozvrátit tradiční soupeření mezi Likudem a Stranou práce je dnes otázkou pro některého z biblických proroků.

Jisté snad v souvislosti s následujícími izraelskými volbami je jen to, že ať vyhraje kdokoliv, koaliční vyjednávání bude mít značně složité. Jen výrazná reforma izraelského stranicko-politického systému může v budoucnu více usnadnit řešení komplikací ve vnitřní izraelské politice (jako je právě sestavování vlády či řešení vztahu mezi ultraortodoxními Židy a většinou společnosti) a přinést rezolutní kroky i v řešení izraelsko-palestinského konfliktu... Aby ale k takové reformě došlo, bude potřeba nejprve sestavit potřebnou širokou koalici, která prosadí potřebné kroky ... a to nebude rozhodně jednoduché.

Jak vypadají politické nálady v Izraeli podle zatím posledního velkého průzkumu můžete zjistit tady.

I am an Israeli Peace Activist...

Downloaded from somewhere. It´s funny, especially what do Avigdor Liberman thinks :)

Palestinská státnost v OSN

Interview concerning Palestinian UN state bid. 

Přestože obě strany připouští budoucí vznik samostatné Palestiny, mírové rozhovory mezi oběma stranami více než před rokem uvázly na mrtvém bodě. Které sporné otázky jsou největší překážkou pro případné obnovení jednání?

Je to jednak rozdělení Palestinců – a to jak geografické (Gaza, Západní břeh), tak politické (OOP/Fatah na Západním břehu vs. Hamás v Gaze). V případě Izraele se zase jedná o to, že zemi vládne pod vedením Netanjahua jedna z nejtvrdších a nejnacionalističtějších vlád v izraelské historii, pro kterou není hledání kompromisu s Palestinci příliš důležité. Jinak podstatou sporu stále zůstávají nedořešené věci od zkrachovalého mírového procesu z 90. let – židovské osady, status Jeruzaléma, vzájemná bezpečnost, status uprchlíků, vzájemné hranice, vodní zdroje… To vše se od dob mírového procesu ještě zkomplikovalo, přibyly nové židovské osady, nové teroristické taktiky, vzrostl počet uprchlíků, Izraelce a Palestince dnes odděluje fyzická bariéra…

Mahmúd Abbás už řekl, že 23. září předloží žádost o plné členství Palestiny v OSN. Je tedy pravděpodobné, že žádost přes Valné shromáždění projde a když se dostane před RB OSN, USA ji téměř jistě zamítnou. Může páteční hlasování vůbec přinést nějaké překvapení?

Nečekám, že by USA nevetovaly palestinskou žádost, nicméně překvapení mohou přichystat politické či jiné kroky a události (například nárůst extremismu) přímo v Izraeli či Palestině, respektive reakce dalších států.

Je palestinská žádost o uznání státu pouze pokusem o získání větší mezinárodní pozornosti nebo může mít hlasování na půdě OSN skutečně přímý dopad na situaci v regionu?

Je to palestinská reakce na dlouhodobou stagnaci mírových jednání a také na kroky současné izraelské vlády. Skrývá v sobě různá rizika, které na dnešním rozjitřeném Blízkém východě ani Palestinci ani Izraelci nemohou předpovědět. Řada Palestinců by už ráda viděla svůj stát, ale není úplně přesvědčená o důsledcích hlasování v OSN.

Jinak Izrael ještě za premiéra Šarona rovněž zahájil politiku jednostranných kroků (evakuace židovských osad z pásma Gazy, výstavbu separační bariéry), takže se palestinský krok logice vzájemných izraelsko-palestinských vztahů v posledním desetiletí zase tak nevymyká.

Za Palestinu zřejmě na Valném shromáždění vystoupí Mahmúd Abbás z hnutí Fatah, nakolik ale jeho postoj koresponduje s ostatními skupinami? Například Hamás, přestože nedávno uzavřel s Fatahem příměří, tuto iniciativu důrazně odmítá. Může Abbásova žádost znovu prohloubit rozkol mezi Palestinci?

Ano, Fatah s Hamásem skutečně uzavřeli nedávno v Egyptě (již po několikáté) dohodu, dlouhodobě jsou však vztahy mezi těmito dvěma klíčovými palestinskými hnutími špatné. Hamás se nyní od kroku distancuje, ale zřejmě bude vyčkávat, co reakce na hlasování vyvolá. Pragmaticky se bude snažit využít výsledek hlasování ve svůj prospěch, a to hlavně v případě, že by výsledek hlasování oslabil jeho soka Fatah.

Co by se změnilo pro židovské osady na okupovaných územích, pokud by byla Palestina OSN uznána v hranicích před šestidenní válkou?

Zřejmě nic výrazného, protože vojensky má situaci na Západním břehu pod kontrolou Izrael. Je však možné, že vzroste napětí mezi Palestinci a židovskými osadníky na Západním břehu a že dojde k násilnostem.

Pokud by Izrael uznal palestinský stát, bylo by reálné počítat s tím, že jej na oplátku uznají některé arabské státy, které tak dosud neučinily?

Izrael při hlasování v OSN palestinský stát neuzná. V souvislosti s uznáním Izraele arabskými státy poukazuji např. na mírovou iniciativu současného saúdského krále Abdalláha z roku 2002 (tehdy byl korunním princem), která přislíbila uznání Izraele arabským světem výměnou za stažení židovského státu z území okupovaných po roce 1967 a za předpokladu „spravedlivého vyřešení osudu palestinských uprchlíků“.

Viditelným zastáncem uznání palestinského státu je Turecko. To v poslední době vyostřilo svůj spor s Izraelem, ale i jinak zastává poměrně sebevědomou zahraniční politiku. Například rada premiéra Erdogana, aby Egypt přijal sekulární ústavu podle tureckého vzoru vzbudila značný rozruch. Má tato země nakročeno k tomu stát se nejsilnější regionální velmocí?

Turecko se skutečně v poslední době chová, tak jak naznačujete. Má to řadu příčin: úspěšný a populární současný vládní establishment, hospodářská konjunktura země, jisté posilování náboženského charakteru od tradiční atatürkovské sekularizace. Pak zde také hraje roli dlouhodobé odmítání Turecka ze strany evropských integračních struktur jako rovnocenného partnera. Turecko tak přehodnocuje svou předešlou politiku a priority a orientuje se od Evropy více na Blízký východ. V současnosti má v tomto regionu dobré předpoklady k posílení už tak silné pozice.

Ve kterých státech mají Palestinci před hlasováním OSN nejvlivnější spojence? Jak jednotná je v tomto ohledu EU?

Není asi překvapující, že nejvíce je to mezi státy arabského a muslimského světa. Palestinský stát také uzná řada afrických, asijských a jihoamerických zemí. EU není i přes snahu o „jednotnou evropskou zahraniční politiku“ v této otázce jednotná, protože některé státy Palestince jednoznačně podpoří (např. Španělsko, některé skandinávské země) a jiné pravděpodobně nikoliv (Česká republika, Německo, Nizozemí).

Československo mělo v různých obdobích nadstandardní vztahy jak s Izraelem, tak s Palestinou. Mohla by mít Česká republika předpoklady stát se úspěšným prostředníkem mezi oběma stranami konfliktu?

Za současné situace o tom pochybuji, protože se Česká republika v posledním desetiletí celkem neskrývaně postavila na stranu jednoho z aktérů konfliktu – Izraele – a tak může být jen těžko chápána jako nestranná.

Všeobecně se očekává, že Česká republika palestinskou žádost nepodpoří z podobných důvodů jako USA (jednostrannost takového kroku). Mohou z toho pro Českou republiku vyplynout nějaké důsledky?

Nemyslím si, že by bylo pro Českou republiku důsledkem něco výrazného konkrétního pozitivního či negativního. Nebyli jsme, nejsme a zřejmě ani nebudeme na Blízkém východě důležitý politický hráč. Není vyloučené, že posílí nějaké specifické kontakty a kontrakty s Izraelem apod. Jak už jsem naznačil, Česká republika není vnímaná v otázce vztahů mezi Izraelci a Palestinci ve světě a v Evropě jako nestranný stát, a tak pravděpodobný český hlas proti v OSN tento obraz ještě posílí.

Vyšlo v Deníku pod názvem "Česko není nestranný hráč...Neskrývaně stojí za Izraelem", 23. 9. 2011 Rozhovor vedl Martin Dohnal 

Czech Republic not to back Palestine at U.N.

Prague Post (August 31, 2011)

The Israeli daily Haaretz is reporting that the Czech Republic is one of five countries to have confirmed they will vote against Palestinian membership in the United Nations in September, as the Foreign Affairs Ministry refuses to tip its hand.

Quoting a senior Israeli foreign ministry source, the paper lists the Czech Republic alongside the United States, Germany, Italy and the Netherlands as countries that will back the Israeli line during voting in the UN General Assembly, a platform that Palestinian leaders hope will be a springboard to international recognition of an independent state that bypasses the stalled negotiations with the Israelis.

"We don't comment on articles from foreign media," said Vít Kolář, a Foreign Affairs Ministry spokesman, when asked to respond to the report. "The mandate for voting is not yet approved, and I cannot say what the position of the Czech Republic is."

But the writing appears to be on the wall, and few experts dispute that the Czech Republic is likely to side with Israel during voting.

"The Czech Republic is one of the most pro-Israeli countries in the world, so this move will not be very surprising," said Marek Čejka, a Middle East reasearcher at the Institute of International Relations Prague.

By all accounts, the Palestinians are expected to win the General Assembly vote by a landslide with 150 or more of the General Assembly's 193 members voting for Palestinian membership. Even Israeli Foreign Affairs Ministry estimates have between 130 and 140 members backing the Palestinian cause.

"Only a few countries will vote against the Palestinian initiative," Ron Prosor, the Israeli ambassador to the United Nations, wrote in a diplomatic cable obtained by Haaretz. "The most that can be achieved is a group of states who will abstain or absent themselves during the vote."

The revelations come in the wake of a diplomatic offensive by Israel in recent months. In another set of leaked diplomatic cables published by Haaretz in June, Israeli Foreign Affairs Ministry Director General Rafael Barak writes: "The goal we have to set is to have the maximum number of countries oppose the process of having the UN recognize a Palestinian state. The Palestinian process must be referred to as a process that erodes the legitimacy of the State of Israel." 

Full article here

Patnáct let od smrti Jicchaka Rabina

1. 3. 1922 - 4. 11. 1995

Není třeba znát nijak podrobně vývoj blízkovýchodní politiky a konfliktů, aby bylo zřejmé, jak velká ztráta to bylo pro Izrael a vlastně i pro celý Blízký východ.