čtvrtek 31. prosince 2009

PF 2010 a pár nových fotic z Blízkého východu

Tady najdete pár fotek z aktuálního pobytu v Izraeli a palestině. Čtenářům Blízkovýchodních stránek přeji úspěšný rok 2010 - a ať je o čem psát a číst...pokud možno optimisticky!

pondělí 14. prosince 2009

Hezké gesto rabína židovských osadníků vůči palestinským sousedům

Poté, co došlo během minulého týdne ke žhářskému útoku židovských osadníků na mešitu v palestinské obci Jasuf, rozhodl se rabín Menachem Froman z židovské osady Tekoa na Západním břehu, že spolu se svými blízkými předá obyvatelům Jasufu nové výtisky Koránu. Více si můžete přečíst v článku z Haarecu.
Rabín Menachem Froman je velmi pozoruhodná osobnost: Ač je přesvědčený náboženský sionista, spoluzakladatel hnutí Guš Emunim a bojoval v několika izraelsko-arabských válkách, zastává zároveň názor, že Palestinci, zvláště ti zbožní, mají podobný duchovní vztah k místům Svaté země jako mají Židé. Froman je tak pravým opakem mnoha militantních osadníků a řadí se mezi izraelské mírové aktivisty, kteří nejen že se setkávali a setkávají s palestinskými protějšky a intelektuály zastávajícími promírové názory, ale byl dokonce ochoten mluvit i s těmi, které naprostá většina Izraelců považuje za své úhlavní nepřátele - nesetkal se tak pouze s Mahmúdem Abbásem, Jásirem Arafatem a dalšími politiky z OOP a Fatahu, ale byl se schopný bavit i s šejchem Jásínem a dokonce nalézt v určitých věcech – jako například ve sdílené lásce k téže Zemi – i společnou řeč.
Jedním ze základních východisek Fromanova na první pohled těžko uvěřitelného postoje nábožensky sionistického rabína je dva tisíce let starý výrok rabbiho Hilela, jedné z nejdůležitějších autorit starověkého judaismu: „Jednou se rabína Hilela zeptali, jak by popsal podstatu judaismu jednou větou“. Rabín odpověděl: Miluj svého souseda (bližního)“. Rabín Froman k tomu dodává: „Každé židovské dítě se to učí ve škole. A to je přesně věc, kterou se pokouším dělat.“
Pevně doufám, že rabín Froman není mezi židovskými osadníky jen výjimkou potvrzující pravidlo. Nemám pochyby o tom, že kdyby bylo mezi osadníky více lidí, kteří se na vztah ke Svaté zemi jsou schopni podívat i jinýma očima, než svýma, bylo by to pro izraelsko-palestinské smíření jedině dobře.

neděle 13. prosince 2009

Zahánět čerta luciferem - USA, Izrael a nekonzistentní postoj Západu k radikálním islamistům

Radikální islamisté jsou hlavně v období po 11. září 2001 prezentováni jako jedni z hlavních nepřátel Západu, kteří stojí svojí nebezpečností takřka na úrovni východního bloku v době studené války. Časy Bushovy křižácké rétoriky o „válce proti teroru”, „kdo nejde s námi, jde proti nám” jsou sice již pryč, navíc Al-Káida zřejmě postupně slábne, avšak radikální islamisté (hnutí Hamás, Tálibán, Hizballáh atd.) zůstávají nadále v očích mnoha lidí na Západě synonymem pro ty, kdož jsou úhlavními vyzyvateli Západu usilujícími o jeho zničení. Dnešní situace a rétorika zkrátka stále působí tak, že si ani není možné myslet, že by tomu snad někdy mohlo být jinak. Ale to je jistá iluze, která je mimo jiné dotvářena i propagandou některých západních států pro snadnější zdůvodnění jejich politik vůči Blízkému východu. Vždyť poukazovat na zlo, které páchají radikálně islamističtí teroristé a současně ho zjednodušujícími způsoby dávat do kontextu s některými rozporuplnými aspekty islámu, je tím nejjednodušším receptem jak to udělat. Pak je přece islamistické násilí logicky zdůvodněno a nepříliš zasvěcená veřejnost si nebude klást další zbytečné otázky. Realita je však výrazně složitější, neboť ještě v relativně nedávné době studené války byly pohledy západních politiků na radikální islamisty nezřídka výrazně odlišné od těch dnešních. Pokud by tyto skutečnosti byly dnes více diskutovány, nastolila by zřejmě tato debata některé nepříjemné otázky.

Účel světí prostředky

Zahraniční politika velmocí, včetně těch demokratických jako USA a Izrael, nebyla zvláště během studené války vybíravá na své spojence. Účel světil prostředky, a tak obě strany studené války hledaly v regionech svých zájmů spojence, u nichž často stačila prakticky jediná kvalifikace – společný nepřítel. Z těchto důvodů mohly Spojené státy podporovat islamistickou (obvykle tvrdě antikomunistickou) opozici v arabských zemích (např. egyptské Muslimské bratrstvo), která konspirovala proti sekulárnímu režimu kooperujícímu se Sovětským svazem (to byl případ násirovského Egypta – a to i přes skutečnost, že on sám ani jeho režim komunistické nebyly). Z podobného důvodu Izrael podpořil aktivity šejcha Jásína při formování Hamásu před rokem 1987. V tomto případě však hrála roli i strategie „rozděl a panuj”, neboť tehdy Izrael považoval za hlavního nepřítele Organizaci pro osvobození Palestiny (OOP), v níž hrál nejdůležitější roli Arafatův Fatah. Ze strany Izraele to rovněž nebyl zcela nelogický krok, protože palestinští islamisté se vyhraňovali proti Arafatovu establishmentu, ve kterém působila řada bezbožných radikálů zhlížejících se v myšlenkách antiimperialismu, permanentní revoluce a atheismu (i když sám Arafat mezi tyto levicové extremisty nepatřil). Pokud se tedy palestinské skupiny pustily navzájem do sebe, bylo to pro Izrael výhodnější, než kdyby čelil sjednocenému bloku všech palestinských sil.

Bojovníci míru z Al-Káidy

Největší problém této – v kontextu doby snad alespoň z jistého úhlu pochopitelné strategie – spočíval v tom, že byla velice krátkozraká. V dané době sice často aktuálně pomohla oslabit nepřítele, z dlouhodobé perspektivy však ruku v ruce posilovala nepřítele nového – a to právě onoho pragmatického spojence, který ve skutečnosti bral podporu Západu jako momentální (tedy rovněž pragmatickou) výhodu, avšak nikdy se se Západem ideologicky nesblížil, spíš naopak.
Islamismus je velmi široký pojem a zdaleka ne vždy znamená propojení islámu s terorem. Přesto jednou z hlavních spojnicí vzniku islamistických obrodných hnutí byla reakce na velmocenské ambice Západu (a Ruska) na Blízkém východě a ve Střední Asii. U radikálních islamistů to logicky platí ještě víc. Velký problém spočíval i v tom, že během studené války Západ nepodporoval ani tak muslimy, islám jako náboženství, případně umírněné islamisty, ale vybral si pro dosažení svých politických cílů právě radikálně islamistické skupiny a osobnosti, jako byl Usáma bin Ládin, Gulbuddín Hekmatjár či šejch Ahmad Jásín. Tím nezřídka vyděsili i umírněnou muslimskou většinu. V čase afghánské války byli afghánští mudžáhedíni a polní velitelé označeni prezidentem Reaganem za „bojovníky míru ... ochraňujících principy nezávislosti a svobody, která je základem světové bezpečnosti a stability“. Reagan by si svá naivní slova zřejmě rozmyslel, kdyby se více zajímal nejen o jejich antikomunismus, ale i o další aspekty jejich ideologie. Mnozí z těchto mudžáhedínů totiž vzápětí zformovali Al-Káidu nebo se připojili k Tálibánu. Podobně tak i Izraelci dostávali od svých informátorů v pásmu Gazy v 80. letech zprávy o nebezpečí hnutí, které formuje šejch Ahmad Jásín, který byl sice již od dětství upoután na invalidní vozík, ale jeho vliv byl mimořádný. V článku ve Wall Street Journal „Jak Izrael pomohl se vznikem Hamásu“ (How Israel Helped to Spawn Hamas) izraelský brigádní generál Jicchak Segev vzpomíná, že „náš arcinepřítel byl tehdy (v 70. a 80. letech) Fatah a šejch Jásín byl stoprocentně mírumilovný“. Další Izraelec, Avner Cohen, který pracoval na izraelském ministerstvu pro náboženské záležitosti v odboru pro pásmo Gazy, zaslechl v 80. letech mnohá varování od tradičních islámských kleriků v Gaze na adresu šejcha Jásína. Dostával od nich zprávy, které Izraelce výslovně varovaly před šejchem, neboť se jednalo o nebezpečného člověka a další spolupráce s ním by mohla v rozmezí 20-30 let vyvolat obrovské problémy. Dnes Cohen jen suše konstatuje: „Klerici měli pravdu“. Robert Dreyfuss, autor zřejmě nejznámější publikace o spolupráci mezi Západem a islamisty (Devil´s Game – How the United States Helped Unleash Fundamentalist Islam), cituje ještě otevřenější slova Charlese Freemana, bývalého amerického velvyslance v Saúdské Arábii: „Hamás nastartoval Izrael – byl to projekt izraelské domácí kontrarozvědky Šin Bet, která se domnívala, že to může oslabit OOP.“

Od charity k teroru

Posilování islamistických hnutí v muslimském světě byl dlouhodobý proces, který sám o sobě nebyl samozřejmě způsoben pouze západní podporou. Islamismus reagoval do značné míry také na neschopnost sekulárních režimů arabského a muslimského světa, na jejich zkorumpovanost, neschopnost zajistit základní životní potřeby chudších vrstev obyvatel, na prohry arabských režimů ve válkách s Izraelem atd. Islamisté byli čím dál více schopni vytvářet stávajícím sekulárním režimům alternativu a stávali se stále více jejich konkurencí. Tak tomu bylo od 70. let v Egyptě, Sýrii i jiných částech muslimského světa. V Palestině měla konfliktní linie „islamisté versus sekulární nacionalisté“ rovněž potenciál, ale zdejší situace byla s ohledem na izraelskou okupaci po roce 1967 poněkud odlišná: Zatímco v arabských zemích stáli arabští islamisté v opozici vůči vládnoucímu arabskému sekulárnímu režimu, na okupovaných palestinských územích vládla izraelská vojenská správa, a tak byla solidarita mezi palestinskými islamisty i nacionalisty logicky větší než v arabských zemích. Izrael tak musel vynaložit úsilí, aby obě frakce postavil proti sobě. Dreyfuss zmiňuje, že když v roce 1970 šejch Jásín, vůdce Muslimského bratrstva v pásmu Gazy, požádal izraelské úřady o svolení se založením islamistické organizace, byl ještě jeho návrh zamítnut. O tři roky později ale svolení dostal a pod dohledem Šin Bet mohl založit organizaci „Islámské centrum“, které začalo následně spravovat stovky mešit, charitativních institucí a škol. Ještě větší podporu získal šejch Jásín za izraelských pravicových vlád po roce 1977 a za vlády politiků, jako byl Begin či Šamir (naopak izraelská levice se více orientovala na kontakty s OOP). Ne každý v izraelských tajných službách viděl tuto podporu jako prozíravou a zvláště odborníci na arabské prostředí před ní varovali. Tolerance islamistických aktivit či jejich tichá podpora pokračovaly až do vypuknutí první intifády v roce 1987. Právě tehdy se zformovalo samotné hnutí Hamás, které ukázalo svou pravou tvář a projevilo se jako daleko nebezpečnější než Arafatův establishment v OOP. Na počátku 90. let pak byl Hamás zcela odstaven od vlivu mírovým procesem z Osla. Izraelská strategie se tak zcela obrátila a OOP (v níž dominoval Fatah) začala být jednoznačně považována za partnery pro mírová jednání. Za této situace Hamás ještě přitvrdil a rozvinul svoji taktiku sebevražedných atentátů v izraelských městech. Jednou z hlavních záminek pro Hamás byl masakr provedený židovským osadníkem Baruchem Goldsteinem v hebronské mešitě v roce 1994. Ten tehdy samopalem postřílel 29 modlících se muslimů a desítky dalších zranil. Hamás tento útok jednoznačně interpretoval jako útok na samotný islám. Šejch Jásín byl sice uvězněn už v roce 1989, ale Hamás už měl pevně vybudovanou strukturu, včetně militantního, civilního křídla i exilového vedení. Navíc po debaklu Mossadu při pokusu o likvidaci šéfa exilového vedení Chálida Mišála v Jordánsku musel být Jásín v roce 1997 propuštěn a mohl se vrátit zpět do pásma Gazy. Šejch a řada jeho stoupenců se tak stali zodpovědnými za smrt stovek Izraelců, nejvíce pak v období druhé intifády po roce 2000. Jásín i další vůdcové hnutí byli sice později usmrceni izraelskými raketami v rámci tzv. „mimosoudních cílených likvidací“, avšak Hamás projevil životaschopnost i bez nich. Taktiku sebevražedných atentátů hnutí postupně omezilo, což souviselo i s jeho zájmem o vstup do palestinské politiky a jeho drtivým vítězstvím v palestinských volbách v roce 2006. Velmi však rozvinulo vývoj lehkých raket odpalovaných z pásma Gazy na izraelské obce v její blízkosti. Raketové ostřelování bylo také jednou ze záminek nedávné izraelské operace „Lité olovo“, která se ukázala jako jedno z nejkrvavějších střetnutí v historii izraelsko-palestinského konfliktu. Hamás je i dnes Izraelci považován za nepřítele číslo jedna na palestinské scéně. Izrael dokonce dodal zbraně Fatahu pro vnitřní konflikt mezi Fatahem a Hamásem. Ten se rozhořel v posledních letech a vedl mj. k rozdělení Palestiny na „Hamastán“ v pásmu Gazy a „Fatahland“ na Západním břehu. Za této situace se rozhodně nehodí připomínat rozporuplnou politiku tiché podpory radikálních islamistů v 70. a 80. letech. Podobně tak američtí politici jen neradi vzpomínají na strategii podpory islámských radikálů během studené války. Nasypat si popel na hlavu by přitom mohlo mít i pozitivní účinek: reflexe vlastních chyb Izraelem, Američany i dalšími velmocemi by dodala jejich politice na Blízkém východě na větší důvěryhodnosti a mohla by navíc napomoci vyvarovat se podobných strategických chyb v budoucnu.

čtvrtek 10. prosince 2009

Rozhovor o Izraeli, Palestině a Hamásu na stránkách IRIAS

First of our interviews is available to download just now. Marek Čejka, Czech political scientist, spoke with us about his opinions on a broad range of Israel-Palestine and Hamas issues. You can download both English or Czech version of the interview in PDF format here.

pátek 6. listopadu 2009

A World of Walls - rozdělené světy

Na stránkách BBC najdete zajímavý přehled nejkonfliktnějších bariér oddělujících od sebe různé komunity. Najdete tu tak odkazy na izraelskou separační bariéru, na zdi oddělující katolíky a protestanty v Severním Irsku, na ploty zabraňující pronikání uprchlíků ve španělských enklávách Ceuta a Melilla a mnoho dalších, které si na sebe lidé v různých místech světa vymysleli.

úterý 20. října 2009

Ajatolláh, kterému leze Ahmadínežád krkem

Nedávné volební nepokoje v Íránu sice zatím nepřínesly žádný větší pokrok přímo uvnitř země, navenek však zřejmě pozměnily pohled mnohých Zápaďanů na Írán. Lidé, kteří byli přesvědčeni, že země je jen ("bohapustý" říci v tomto případě nelze..) totáč, museli být překvapeni sílou nespokojenosti lidí i délkou a intenzitou protestů. Co je však rovněž důležité, že se na Západě častěji oběvují zprávy i o kriticích režimu přímo z řad ší´itského duchovenstva. Tady je jedním z nejtěžších kalibrů jedna z hlavních autorit ší´itského islámu velký ajatolláh Hosajn Alí Montazerí. Původně měl být tento muž dokonce nejvyšším duchovním vůdcem země, avšak ajatolláh Chomejní ho za jeho kritické postoje na poslední chvíli nástupnictví zbavil. Montazerí tak už kritizuje režim dlouhodobě a o jeho nelehkém osudu se dočtete například ve knize Břetislava Turečka "Světla a stíny islámu". Teď přinesla o ajjatoláhu Montazerím velkou zprávu BBC.

neděle 11. října 2009

Několik zajímavých článků z Haarecu

Obamova Nobelovka a blízkovýchodní politika

Vůbec první hlasování na blízkovýchodních stránkách bylo ukončeno. Z celkem 36 lidí, kteří se ho zúčastnili, je 28 (77%) vcelku optimistických ohledně Obamovy blízkovýchodní politiky a oceňují jeho větší vyváženost na Blízkém východě oproti předešlému prezidentovi, avšak zároveň se nedomnívají, že by zatím dosáhl v oblasti nějakého zásadního průlomu. Pesimistů hlasovalo podstatně méně a za výrazně horší než Bushovu blízkovýchodní politiku považovali tu Obamovu jen 3 hlasující (8%). 4 hlasující (11%) neviděli velkého rozdílu mezi Bushovou a Obamovou politikou.
Osobně se domnívám, že přes otevřenější přístup, který dal Obama najevo v několika projevech, je potřeba na případné úspěchy jeho diplomacie stále čekat. Dosud nedošlo k ze strany americké zahraniční politiky k výraznějším průlomům v Iráku, Afghánistánu ani v jednání mezi Izraelci a Palestinci. Je jasné, že to jsou běhy na dlouhou trať, ale nějaký mediálně výraznější dílčí úspěch by Obamovi určitě pomohl.

Nemyslím si, že by si Obama nyní zasluhoval Nobelovku míru. Vždyť zde chybí právě nějaký výraznější konkrétní úspěch v mírovém úsilí. Nedomnívám se ani, že by udělení Nobelovy ceny Obamovi mělo v tomto případě plnit roli důežitého stimulantu mírových usilí, jako tomu bylo třeba při na první pohled kontroverzních udělování Nobelovek bývalým teroristickým vůdcům Jásiru Arafatovi (společně s Jichakem Rabinem a Šimonem Peresem) a Menachemu Beginovi (společně s Anwarem Sadatem). Tato jednání byla opravdu složitá a nejistá a sabotovali je nejen extremisté z obou vyjednávajích stran. Za současné situace mě udělení Nobelovy ceny Obamovi přijde jako medvědí služba pro něj i pro samotné ocenění. Za této situace měl současný U.S. prezident ukázat více sebekritiky a střízlivosti a cenu odmítnout. Pokud ale bude Nobelův výbor i nadále pokračovat ve své politice udělování cen osobám, které mají úsilí o mír v popisu své práce (což sice u Obamy platí jen částečně, ale zcela zjevné to bylo u Koffiho Anana i přes fiasko OSN ve Rwandě a u Maarti Ahtisaariho), bude se čím dál tím víc z prestižní ceny stávat plíšek vhodný do sběrných surovin.

sobota 3. října 2009

Nejsledovanější voják světa

Málokdy byl pohled tolika lidí po celém světě zaměřen tak dlouho na osud jednoho vojáka, u kterého navíc nebylo úplně jasné, jestli je naživu. Jde samozřejmě o izraelského vojáka (který má i francouzské občanství) Gilada Šalita, který byl unesen Brigádami Izz ad-Dína Kassáma (militantní křídlo Hamásu) před třemi lety. Letos 6. října Hamás zveřejnil jeho videozprávu lidem a hlavně jeho blízkým do Izraele. (Celou videonahrávku s anglickým překladem uvidíte tady). Izraelské nabídky za jeho propuštění mohou vypadat v médiích až absurdně velkoryse (v duchu: "Vidíte, my si tak ceníme života jednoho vojáka, že raději propustíme x teroristů..."). Méně se mluví o tom, že vedle skutečných teroristů sedí v izraelských věznicích řada vězňů bez soudního rozhodnutí (někdy i celá léta) a že rozhodně nelze všechny vězněné kolektivně označit za teroristy. Pro uši veřejnosti však zní daleko rozhodněji (a nenastoluje navíc žádné pochybující dotazy), když se řekne "terorista" a nikoliv "administrativně zadržený vězněný bez soudu x let". A to nemluvím vůbec o případech, kdy izraelské soudy vyměřují podle dvojího metru, a tak zatímco Palestinec jde za stejný delikt sedět x let, židovský osadník dostane za to identický delikt symbolický trest, případně je mu trest velmi brzy prominut (to jsou třeba případy rabína Levingera nebo teroristů z organizace Židovské podzemí). Budiž ve prospěch izraelské demokracie a koncepce právního státu, že těmito věcmi se intenzivně zabývá řada izraelských nevládních organizací, nejsofistikovaněji zřejmě B´Tselem, která se snaží všechny tyto případy evidovat a zveřejňovat. Sečteno a podtrženo, spravedlnosti by mělo být učiněno za dost a Šalit by měl být co nejdříve propuštěn, stejně tak nespravedlivě věznění Palestinci. Howgh.

neděle 20. září 2009

Lidovky: Článek Pavla Barši o sionismu

Recenzi Pavla Barši na klíčový spisek sionismu Židovský stát od Theodora Herzla (který nedávno vyšel poprvé česky) a na několik dalších knížek zabývajících se sionismem najdete tady.

Přednáška a promítání o Kašmíru


Přednáška se koná dne 24. 9. 2008, začátek v 18.30 hodin.
Přednáškový sál Dietrichsteinského paláce (I. poschodí), Zelný trh 8, Brno
Vstupné 35,- Kč

pátek 28. srpna 2009

80. let od Hebronského masakru z roku 1929

Před 80. lety došlo k jednomu z nejkrvavějších incidentů počínajícího židovsko-arabského konfliktu. Část hebronské židovské komunity byla povražděna zfanatizovaným davem arabských násilníků. Větší část komunity však našla úkryt u svých arabských sousedů a zachránila se. Jak se na masakr z roku 1929 dívají současní židovští osadníci z Hebronu či arabský pamětník, jehož rodina pomohla hebronské Židy ukrýt, se dozvíte ze zajímavého článku BBC. ... a pár fotek z nedávné cesty do Hebronu najdete tady.

čtvrtek 30. července 2009

Proč by v Brně mohly stát další mešity, synagogy a kostely

Jako Brňan, který se zabývá náboženstvími Blízkého východu a člověk, který si osobně váží pana Davida Macka i Muníba Hassana, si nemohu odpustit komentář k tématu, které zřejmě v lehkém nedostatku předvolební invence nastoluje v okurkové sezóně KDU-ČSL: Je nutno zabránit rostoucímu vlivu islámu v ČR, k čemuž může přispět další zabránění výstavby muslimských svatostánků na našem území. Je s podivem, jak diskuse o islámu, o Blízkém východě, vedou někdy i velice vzdělané lidi k vynášení zúžených a zároveň emotivních a kategorických závěrů. Podobné je to i v tomto případě. Jistě, nastolení tohoto tématu lidovci je možné pochopit i čistě pragmaticky: konkurence mezi náboženstvími, konkrétně mezi křesťanstvím a islámem o věřící, je v některých částech světa obrovská. V podmínkách ČR však nejsou k podobným obavám předpoklady a lidovci mohou být klidní, že naše země zůstane ještě velmi dlouho nejsekulárnější zemí Evropy s křesťanskými kořeny.
Byly popsány tuny papíru o tom, jak je islám na jedné straně „vírou teroristů“ a na straně druhé „náboženstvím míru“. Nemám pochybnosti o tom, že nebezpečí islámského radikalismu existuje a lidé, kteří mu musí čelit, nejsou jen na Západě, ale i v muslimském světě. To velice dobře popisuje například Gilles Kepel v knize „Válka v srdci islámu“ (Karlova univerzita, 2006). Agresivita radikálních islamistů na Západě doznala sice hrozivých podob, je však podstatně více medializována než nezřídka horší aktivity přímo uvnitř muslimského světa, kde brutální akty islamistického násilí proběhly (či stále probíhají) zvláště v Iráku, Afghánistánu či v Alžírsku.
Dnešní česká společnost je jedna z nejsekularizovanějších vůbec a muslimů u nás žije velmi málo, přibližně 11 000. To je diametrální rozdíl proti našim západním sousedům. Ze zkušenosti vím, že konkrétně brněnská muslimská komunita otevřeně reflektovala problémy, které vznikají v soužití mezi muslimskými a nemuslimskými komunitami v západní Evropě, a snaží se jim předcházet. Nedošlo u nás zatím k žádnému závažnějšímu trestnému činu spojenému s muslimskou vírou. Ba naopak, došlo k několika deliktům otevřeně zaměřeným proti muslimům (islamofobie, která nese znaky analogie s antisemitismem).
Za podmínky, že skutečně existuje potřeba sakrální stavby pro věřící, je výstavba nového svatostánku logický krok, ať už se jedná o muslimy, Židy, křesťany či zen-buddhisty. Myslí si představitelé lidovců, že pokud se zakáže muslimům výstavba mešity, že je to odradí od dalších aktivit? Spíš naopak, muslimové se více uzavřou do sebe a jejich aktivity se stanou méně transparentní, což může zkomplikovat třeba i činnost českých bezpečnostních složek.
V Brně proběhlo už v minulosti několik sporů souvisejících s výstavbou současné mešity a není to poprvé, co lidovečtí politici rozehrávají téma nevhodnosti její výstavby, někdy i za použití absurdních a nepravdivých argumentů („V arabských zemích také nejsou povolené křesťanské kostely“). Obávám se, že KDU-ČSL může podobná rétorika, nesoucí se v duchu populismu bývalého předsedy, v konečném důsledku jen ublížit. Ze seriózní strany ji přiblíží k některým názorům naší i zahraniční ultrapravice a k profesionálním islamobijcům typu Nizozemce Geerta Wilderse. To by byla pro českou politickou scénu další rána.
A jen zcela na závěr – žádné z velkých světových náboženství o sobě nemůže tvrdit, že je jen „náboženstvím míru“. Své extremisty mají i hinduisté, Židé a křesťané. V případě křesťanství se nemusí vůbec jít do dob katolické inkvizice a křížových výprav (kdy křižáci nemasakrovali jen muslimy a Židy, ale dokonce východní křesťany), ale stačí se podívat pár let zpátky a vzpomenout na „dobré křesťany“ v Irsku, chorvatské katolické Ustašovce, kteří řezali lidské hlavy, na faráře Tisa, který posílal desetitisíce Židů do plynu, na katolíka Timothyho McVeigha, který spáchal druhý největší teroristický útok v dějinách USA. A pak zde máme docela nedávný (a pro mě osobně nepochopitelný) případ, kdy papež Benedikt XVI. zrušil exkomunikaci kardinála Williamsona, který otevřeně popírá holocaust. To mě mrzí obzvlášť, protože je to otevřená tolerance extremisty par excellence od jedné z největších autorit křesťanství. Znamená to snad ale, že by měli být všichni křesťané a katolíci vinni za činy svých souvěrců a třeba slovenští Židé by tak měli požadovat zastavit stavbu kostelů na Slovensku? Určitě ne. A stejně tak by neměla být kolektivní vina aplikována na věřící jiných vyznání.

pátek 17. července 2009

Kostlivci z Gazy vylézají ze skříně, ožívá také konflikt mezi sekulárními a religiózními Izraelci.

Důkazy o porušovaní mezinárodního válečného práva jsou teď k dispozici přímo od izraelských vojáků. Informuje o tom řada zpravodajských serverů v zahraničí i u nás. Viz BBC (nebo tady), Haaretz či Novinky. Kromě různých aspektů izraelsko-palestinského konfliktu se však nyní v médiích znovu více objevuje i další důležitý konflikt - mezi sekulárními a religiózními Izraelci. V Jeruzalémě se bouří charedim proti porušování šabatu. Ještě donedávna byla situace v Jeruzalémě v tomto ohledu klidnější, protože radnici šéfoval přímo ultraortodoxní Žid. Současný starosta a jeho politika je však daleko více sekulární, což vede ke zvýšení napětí vě městě, kde ultraortodoxní charedim tvoří přes 30 %. Zatímco konflikt Izraelci-Palestinci má jasně dané kontury, vnitrožidovské konflikty v Izraeli jsou velmi nebezpečné, neboť jsou spory o samotnou identitu izraelských židovských obyvatel. Viz články z BBC (či tady), Haaretzu.

neděle 12. července 2009

Making the Internet Kosher

Jeden můj anglický výtvor (vyšlo v Masaryk University Journal of Law and Technology, tady najdete na stránkách Digitalislam).

sobota 4. července 2009

Pozvánka na výstavu

Výstavu najdete v Brně na Mendláku v zahradě Mendeliána. Je pod širým nebem, pevně doufám lijákům odolávajíc... (...tak a já si teď dám pár dní pauzu s bloggováním, pač jedu na dovču do Haliče).

pátek 26. června 2009

Blízký východ, muslim Miká´íl Džeksn, Depešáci a ti další

O Jeho odchodu do království věčného popu informavala samozřejmě i blízkovýchodní média, třeba pro zajímavost Haarec, Al-Džazíra či Al-Arabíja. Asi si řeknete, že dávat Krále popu a jemu podobné pop-výtečníky a pop-výtečnice do souvislosti s Blízkým východem je trochu bizarní záležitost. Jak ale vidíte podle snímku, ne zcela: na fotografii je záběr z hodně bizarního setkání mezi MJ (tehdy ještě nebyl muslimským konvertitou) a Arielem Šaronem, které zprostředkoval americký orotodoxní rabín Šmulej Boteach (na snímku vpravo). Pop hvězdy se do komentování Blízkého východu někdy motají, aniž by mu často příliš rozuměly. Možná víte, že třeba Madonna "dělá" do kabaly (nebo si to aspoň myslí) a často navštěvuje Izrael. Vysloužila si za to mj. tvrdou kritiku ze strany izraelských orotodoxních rabínů, kteří považují její aktivity za naprosto nemístné a nemající nic společného s opravdovou kabalou.
Moji oblíbení (a vcelku apolitičtí) depešáci taktéž nejsou zcela stranou Blízkého východu - své letošní turné zahájili zřejmě ne zcela náhodou na stadionu v izraelském Ramat Ganu. V Izraeli také mají černí syntezátoroví mágové řadu příznivců a u příležitosti jejich koncertu zde vyšla dokonce limitovaná série košer piva Depeche Mode (viz foto). Přestože si je mnozí spojují hlavně s různými parafrázemi na křesťanství (Personal Jesus, John the Revelator,...), sám fontman David Gahan je židovského původu (Gahan je odvozenina jména Cohen) a na další fotce ho můžete vidět na jeho letošní návštěvě u Zdi nářků. Zřejmě málokdo dnes u nás tuší, že i přímo o blízkovýchodních konfliktech, izraelsko-palestinském sporu, ale i válce v Iráku a 11. září 2001 byla nazpívána celá řada písniček snad ve všech možných žánrech současné populární hudby. Je určitě přirozené, že izraelsko-palestinský konflikt se promítá do tvorby mnoha místních interpretů. V poslední době se stala nejen v Izraeli a Palestině velice známá izraelsko-arabská hiphopová kapela Dam (arab. „Krev“), jejíž členové si po vzoru západních raperů neberou servítky se „sionistickým státem, jehož jsou arabskými občany“. Opačně to zase viděl Bob Dylan (sám židovského původu), který v osmdesátých letech nazpíval písničku Neighborhood Bully, která je metaforou Izraele v nepřátelském obklíčení. To bylo částečně i odrazem toho, že Bob Dylan byl v 70. letech příznivcem ultraradikálního rabína Meira Kahaneho, který později přesídlil do USA a založil stranu Kach. Asi nejpropracovanější text o blízkovýchodním konfliktu vytvořil nedávno veterán Tom Waits, který v písničce Road to Peace popsal detailně sebevražedný atentát a izraelskou odvetu. Ale popové písničky o Blízkém východu nazpíval skutečně kdekdo: O šejchu Jásínovi a Usámovi Bin Ládinovi mixují třeba elektroničtí Chemical Brothers (písnička Left Right), žalozpěv na zavražděného izraelského premiéra podává prostřednictvím reggae Alpha Blondy (Yitzhak Rabin), či o boji o půdu Svaté země chraptivě sípá Sepultura (Territory), jejíž členové se za tímto účelem v klipu notně pomazali bahnem z Mrtvého moře... Českým posluchačům určitě neunikl ani Maksimig skupiny J.A.R., ve kterém se frontman skupiny svěřuje „že v Izraeli nikdy nebyl na vojně“. A někteří možná zaslechli i zpověď DJ Pluta o teroristickém útoku z 11. září (N.P.S.). Tato písnička vybočuje svým obsahem mezi těmi předešlými tím, že by – s jistou mírou nadsázky – mohla sloužit jako podklad k trestnímu stíhání na základě paragrafu 260 trestního zákona: „Podpora a propagace hnutí směřujících k potlačení práv a svobod člověka“...

V textu bylo použito pár odstavců z mého dřívějšího článku v Lidovkách - "O blízkovýchodním konfliktu netradičním způsobem" (LN, příloha Orientace, 4. 8. 2007 )

čtvrtek 25. června 2009

čtvrtek 18. června 2009

Zajímavost: Poslanec Knesetu se obává zákazu nošení štrajmelů

Ultraortodoxní poslanec izraelského parlamentu (Knesetu) Menachem Eliezer Moses se obává, že nový zákon na ochranu zvířat může ohrozit nošení tradičního židovského klobouku štrajmel. Ten nosí členové některých ultraortodoxních skupiny hlavně o šabatu a náboženských svátcích. "Nejsme přece ve středověku, aby nám bylo zakazováno nosit typicky židovské symboly", řekl mimo jiné Moses. Více v článku zde.
...Oblekem ultraortodoxních rabínů bývají tmavá sametová roucha a kromě nezbytné černé sametové jarmulky nosí o šabatu též černý či hnědý štrajmel (štrajml), což je kožešinový klobouk, který se tradičně vyrábí z liščích ohonů. Štrajmel nosí o šabatu i „řadoví“ členové některých chasidských skupin. Během týdne rabíni někdy nosí i tzv. spodek, což je těžká kožešinová čepice podobná granátnickým beranicím. Mimo své domovy nosí rabíni s oblibou hůl se zlatým či stříbrným knoflíkem. Štrajmely i fedory si charedim při dešti přikrývají igelitovými sáčky. To činí mj. proto, že prakticky všechny součásti oděvu charedim jsou velice drahé. Např. klobouky mohou stát stovky a štrajmely až tisíce dolarů. Vzhledem k tomu, že velká část izraelských charedim žije v chudobných poměrech, není pro ně lehké opatřit si všechny oděvní součásti.

úterý 16. června 2009

Netanjahu možná pod tlakem USA přijme další ústupky

Izraelský premiér Benjamin Netanjahu v neděli konečně vyslovil spojení ,,palestinský stát". Vzápětí ale jeho vytvoření podmínil omezeními, která se s tradičním chápáním státu neslučují. ,,Jeho" palestinský stát nemá mít právo na vlastní armádu a plnou zahraniční politiku. Analytici se shodují, že z hlediska mírového procesu premiérův projev převratný nebyl. Může ovšem znamenat, že izraelská pravicová vláda bude schopna přijmout pod tlakem USA další ústupky.
Více v článku v deníku E15.

neděle 14. června 2009

"Báječná léta s Ahmadínežádem" aneb kam dále po íránských volbách?

Upřímně řečeno jsem byl tak jednoznačným vítězstvím Ahmadínežáda trochu překvapen, protože jsem předpokládal, že pokud zvítězí, tak to bude až v druhém kole, jako v minulých volbách. O regulérnosti některých aspektů voleb se dá určitě pochybovat, ale jako celek zřejmě skutečně zvítězil s přehledem on. Částečně to bude určitě díky státní propagandě, která byla vzhledem k jeho pozici daleko blíže jemu (dobře víme, jaký má televize vliv nejen na méně vzdělané vrstvy obyvatel), stejně tak jako tichá (nikoliv však bezmezné) podpora nejvyššího duchovního vůdce země Alího Chameneího. Dílem bude jeho silná podpora odpovídat i různým aspektům vnitřní politiky (Ahmadínežádova podpora venkova, jeho image skromnosti a lidovosti atd.), které odsud ze Západu nejsou tolik vidět, neboť zde je Ahmadínežádova politika často (a občas i trochu hystreicky) zjednodušována pouze na provokace vůči Západu, Izraeli a na lačnění po jaderném programu a zbraních.
Bez ohledu na demokratičnost rozhodnutí by si ale Íránci určitě zasloužili lepšího prezidenta. Třeba už jen proto, že když se s mnoha z nich setkáte a když navštívíte Írán, zjistíte, že jsou představy o této zemi - mj. právě třeba kvůli takovým politikům jako je Ahmadínežád - nespravedlivě negativní. Byla by to také dobrá konstelace ve prospěch všech - Íránu, Západu, Izraele i zbytku světa - když v americkém prezidentském křesle sedí konsensuálnější osobnost, tak kdyby zároveň i na důležitém politickém postu v Íránu byl otevřenější a vzdělanější politik. Ahmadínežádovo zvolení tak opět nahraje všem zastáncům konfrontačnější zahraniční politiky ("Vidíte co je to za zemi!? Oni si stejně neumí zvolit nikoho jiného než jaderného šílence a popírače holocaustu"), mj. třeba politickým jestřábům Netanjahuovi a Liebermanovi v izraelské vládě, kteří vidí nejlepší řešení napjatých vztahů s Íránem v preventivnímu úderu na jeho jaderná zařízení. Kam by ale také další blízkovýchodní válka mohla vést, můžeme vidět třeba za západními a východními hranicemi Íránu.
Pozitivním aspektem íránských voleb je, že celkem zřetelně bylo po celém světě vidět, že v Íránu existuje výrazná opozice vůči Ahmadínežádově politice i vůči některým negativním aspektům teokratické republiky a že země není bezmezným "totáčem", jak to někdy informování o Íránu může vyvolávat. Pevně doufám, že volby přispěly k aktivizaci opozice, která teď bude nadále sílit a její vliv přinese v konečném důsledku pozitivní změny. Nejlepší by ale bylo, kdyby se na nejvyšší politicko-duchovní post v zemi dostal nějaký otevřenější ajatolláh, který by mohl více zkrotit prostořekého prezidenta a dát celému Íránu nový impuls. Na otázku "Kdy se tak stane?" lze ale odpovědět jen tak, jak říkají muslimští učenci: "Alláhu alam - Jen Bůh to ví nejlépe".
(Vyšlo také v Lidovkách)

středa 10. června 2009

Jak dopadnou íránské volby

S velkým napětím je očekáván výsledek prezidentských voleb v Íránu, kde se se současným prezidentem a jeho konfrontačním stylem střetnou další tři kadidáti - Mir-Hossein Músáví, Mehdí Karrúbí, and Mohsen Rézáí. Netřeba příliš zdůrazňovat, že případná Ahmadínežádova porážka by mohla přinést lepší vyhlídky na zlepšení vztahů a komunikace mezi Západem (hlavně USA) a Íránem. Velké naděje jsou vkládány hlavně do Músávího. Je určitě dobře, že íránské prezidentské volby probíhají za takového zájmu a že politický systém země funguje tak, že není zdaleka předem danou věcí, kdo bude vítězem voleb. Nelze ale zapomínat ani na to, že na špici íránské politické hierarchie nestojí prezident, ale teokratický vůdce rahbár ajatolláh Chameneí, reprezentant velmi konzervativní teokratické linie. Ani ten však nebude ve svém úřadu věčně a již delší dobu se s ohledem na jeho věk a hlavně zdravotní stav spekuluje, který ajatolláh ho na nejvyšším postu vystřídá. Více viz stránky BBC.

neděle 7. června 2009

Výbušná lyrika

Při svých cestách po Blízkém východě najdu kolikrát různé zajímavé věci. Jednou tak třeba když jsem se procházel po staveništi přirozeně se rozšiřující osady na Západním břehu, objevil jsem ledabyle pohozený krompáč. Jaké překvapení, když jsem v puklině jeho násady objevil skrytou nebojácnou protiteroristickou báseň (...kdož ví, proč byla ve slovenštině:)

Usámo Bin Ládine!
Tvá „sieť hrôzy“ zahyne!
Buděm do ťa tvrdo Bushit
Tvé štruktúry pôjde zrušiť!

Keď ťa najdu v Tora-Bora
Abú Ghraib bude tvoja nora!

Keď sa schováš v Kandahári,
Ponesú ťa von len máry!

Keď utečieš kam neznámo,
Čaká na ťa Guantánamo!
...
a pak tam byla ještě jedna, ale ta už je zřejmě jen pro fajnšmekry, kteří znají židovské osady:)
...
Pařba v osadách

V Bet El
pivo jak jetel.

V Šilo
lépe se pilo.
V Elon More
dám nohy hore.

V Ofře
je nám vždy dobře.

Vždy lehce zahulím
v Maale Adummim.

Najlepšia parba
Len v Kyrjat Arba!!!

čtvrtek 4. června 2009

Obamův projev o Blízkém východě

Projev amerického prezidenta v Káhiře bude zřejmě patřit mezi ty jeho nejvýraznější. Obama nepromluvil v Káhiře nakonec v mešitě Al-Azhar, ale z auly Káhirské univerzity. Přestože byl poměrně dlouhý, rozvláčný nebyl ani v nejmenším a nevyhýbal se těm nejpalčivějším otázkám, mezi kterými určitě dominuje izraelsko-palestinský konflikt. Pěkné byly odkazy na sdílené hodnoty mezi muslimy, křesťany a Židy, citace z Koránu, Talmudu etc. Přesto mě tam trochu chyběla kritika saúdskoarabského režimu či odkaz na indicko-pákistánský konflikt. Když Obama kritizoval židovské osady, nebylo zcela jasné, jestli mluví o nich celkově, nebo jen kritizuje jejich rozšiřování. Jinak ale všechna čest. Výcuc z projevu s důrazem na izraelsko-palestinský konflikt můžete najít zde (Ha´arec), obecněji tady (BBC) či česky tu a tu. Zajímavý je též článek o současných izraelsko-amerických vztahů od Gideona Levyho z Ha´arecu.

sobota 30. května 2009

How Israel helped to Spawn Hamas - Izraelská podpora vznikajícímu Hamásu byla velkou chybou, říká izraelský odborník

Link to article from Andrew Higgins, Wall Street Journal ( 24. 1. 2009)
"Hamas, to my great regret, is Israel's creation," says Mr. Cohen, a Tunisian-born Jew who worked in Gaza for more than two decades. Responsible for religious affairs in the region until 1994, Mr. Cohen watched the Islamist movement take shape, muscle aside secular Palestinian rivals and then morph into what is today Hamas, a militant group that is sworn to Israel's destruction.

Izraelští odborníci připomínají, že izraelská podpora formujícímu se Hamásu a šejchu Jásínovi v 70. letech byla velkou chybou. Podobně jako USA považovalo v 80. letech afghánské radikální islamisty za své spojence v boji proti komunismu, Izrael viděl v Hamásu velkého konkurenta Arafatova Fatahu. Mnozí z mudžáhidínů v Afghánistánu přitom již během války proti Sovětům připravovali vznik Al-Káidy. Brigádní generál Jicchak Segev vzpomíná, že "náš arcinepřítel byl tehdy Fatah" a šejch Jásín byl "stoprocentně mírumílovný". Avner Cohen, který pracoval na izraelském ministerstvu pro náboženské záležitosti, odbor pásma Gazy, zaslechl mnohá varování od tradičních islámských kleriků v Gaze na sdresu šejcha Jásína. Říkali: "Držte se od něj, je to nebezpečný člověk, za 20-30 let budete mít velké problémy". "Klerik měl pravdu", konstatuje Cohen. Celý článek z Wall Street Journal najdete zde.

pátek 29. května 2009

V Negevské poušti bude nové město pro ultraorotodoxní Židy

Izraelské ministerstvo vnitra schválilo projekt výstavby města v poušti Negev, které ponese jméno Kasif. Město bude určeno především pro bydlení ultraorotodoxním Židům (charedim) a v první fázi v něm má být usídleno 50 000 obyvatel. Tento velký projekt je tak zřejmě reakcí na neustále narůstající populaci charedim v Izraeli. Proti výstavbě velkého města v Negevu protestují ochranáři přírody zdejší oblasti a navrhují, aby se více investovalo do rozvoje existujících ultraorotodoxních čtvrtí. Viz zdroj.

středa 27. května 2009

Francie posiluje své pozice na Blízkém východě

Francie postupně ztratila většinu svých významných pozic na Blízkém východě po druhé světové válce. Svou ztrátu vlivu se pokoušela vynahradit různými diplomatickými aktivitami a podporou či spoluprácí s více či méně rozporuplnými blízkovýchodními režimy a vůdci. Za prezidenta Sarkozyho se Francie vrací do oblasti Blízkého východu vojensky. Ve Spojených arabských emirátech právě otevřela svou novou základnu. Více zde v článku BBC a na Novinkách.

sobota 16. května 2009

Promluví Obama k muslimskému světu z mešity Al-Azhar?

Egyťané doufají, že si Barack Obama vybere ke svému projevu o amerických vztazích k muslimskému světu (4. června t.r.) nejprestižnější islámskou univerzitu a mešitu Al-Azhar. Al-Azhar je klíčovou institucí sunnitského islámu, která byla postavena v roce 972 ší´itskými Fátimovci (později se Egypt dostal pod vliv sunnitského islámu). Výuka a fatwy Al-Azharu jsou pokládány v muslimském světě za velmi prestižní. V současnosti stojí v čele Al-Azhar šejch a imám Muhammad Sajjíd Tantáwí. Al-Azhar je pod výraznou konrolou egyptského režimu. Článek z izraelského Haaretzu si přečtěte zde.

pátek 15. května 2009

Gideon Levy: Antisemitism in Tel-Aviv

Zajímavý článek známého komentátora deníku Haarec, který se zabývá negativním vztahem sekulárních Izraelců vůči ultraortodoxním charedim. Článek je zde.

čtvrtek 14. května 2009

Řím s Jeruzalémem si kolem krku nepadnou

Benedikt XVI. přijel do Izraele! Snad ani cesta do Saúdské Arábie, Spojených států a Ruska zároveň by nemohla vyvolat takový zájem jako současná cesta papeže do Izraele. Pondělní návštěva v památníku obětem holokaustu Jad Vašem nebo jeho výroky o nepřijatelnosti antisemitismu oběhly za posledních 24 hodin několikrát zeměkouli.Není divu, vždyť přijel papež, který umožnil do církve návrat biskupa Rogera Williamsona. (Tomuto hodnostáři papež odpustil jeho odpor proti církevním reformám, jenže se na něj současně provalilo zpochybňování holokaustu.) Pokouší se o blahořečení – první stupeň prohlášení za svatého – Pia XII., který podle některých názorů mlčel, když šly miliony Židů do plynu. A podporuje latinskou verzi mše, v níž se věřící modlí za obrácení Židů. Skutečnost, že papež je Němec a v dětství měl – nikoli vlastní vinou – cosi společného s Hitlerjugend, je už jen kořením celé záležitosti. Mnoho evropských i izraelských komentářů proto želí dob, kdy ve Vatikánu seděl Jan Pavel II., mezi mnoha Izraelci oblíbený, nebo alespoň respektovaný. Polský papež, který měl židovské přátele, jako první navštívil synagogu a ustavil vztahy Vatikánu s Izraelem. Zhoršily se snad vzájemné vztahy? V tomto případě zdání klame. Benedikt XVI. není teologicky tak vzdálen svému předchůdci, kromě toho s pokusy o blahořečení Pia XII. začal už Jan Pavel II., a i současný papež má za sebou řadu vstřícných výroků.Abychom porozuměli současnému dění, musíme si uvědomit jeho skutečné proporce. Zaprvé, vztahy Židů a církve trvají dvě tisíciletí a po většinu této doby byly konfliktní – tíha této doby leží i na současné Benediktově cestě bez ohledu na jeho vlastní názory. Nicméně právě poslední desítiletí přinesla zásadní obrat.Ještě v roce 1958 Pavel VI. při první papežské návštěvě Jeruzaléma záměrně ani jedinkrát nevyslovil jméno státu, na jehož území se nacházel. O pár let později už proběhl druhý vatikánský koncil, který revidoval naprostou většinu negativních postojů církve k Židům. Zvolení člověka s názory Jana Pavla II. by předtím nebylo možné. Také díky tomu téměř všechny rysy Benediktova pobytu v Izraeli mohou nést pečeť téměř běžné oficiální návštěvy, při které prezident Peres přivítal papeže latinskou formulí. Druhou důležitou skutečností, na kterou je třeba pamatovat, je fakt, že nelze mít nerealistická očekávání od vatikánsko-izraelských vztahů, protože jejich stanoviska se z velké části nedají smířit. V hodnocení trpkých společných dějin ve středověku nebo v pohledu na Pia XII. možná. Ale nikoli v otázce, jako je katolická „naděje na obrácení Židů“ – to přece přirozeně vyplývá z katolicismu. A naopak asi nebude možné očekávat od izraelských ani jiných Židů, že něco takového budou vítat jako pouze přátelské gesto, a nikoli pokus o lanaření do katolického týmu.Lidé kolem Benedikta XVI. opakovaně zdůrazňovali, že jeho cestu je třeba hodnotit zejména jako náboženskou pouť. Je to samozřejmě způsob, jak se zbavit napětí vyplývajícího z některých nedořešených otázek. Nicméně každá papežova cesta se nevyhnutelně dostává do politického kontextu. Například sám Benedikt XVI. vyslovil názor na správné řešení blízkovýchodního konfliktu, to je výsostně politická otázka. Při jednání s Izraelem má na mysli i vztahy s jinými státy, ať už jsou to USA, nebo naopak arabské země, pod jejichž vládami žijí velké křesťanské komunity, atd. Církev má samozřejmě také zájem o vliv na biblická místa, která leží na izraelském území, jako je Jeruzalém, Nazaret nebo hora Tábor – a to tím spíše, že o ně mají zájem i další křesťanské organizace. To vše ukazuje, že doby, kdy vztahy Vatikánu a Jeruzaléma budou zcela harmonické, anebo alespoň výhradně náboženské, se nikdy nedočkáme.

pondělí 27. dubna 2009

Zajímavý článek v Lidovkách o Íránu - Co spatříme, až íránská pěst povolí?

Západní odborníci se neshodují v odpovědi na otázku, zda íránský jaderný program představuje nebezpečí, či nikoli. Faktem však zůstává, že USA před šesti lety promarnily íránskou nabídku k jednání. Celý článek zde.

čtvrtek 16. dubna 2009

Příznak větší otevřenosti Saúdské Arábie? Americký Žid obdržel "arabskou nobelovu cenu"

Profesor Stanfordské univerzity Ronald Levy obdržel Cenu krále Fajsala v kategorii lékařství. Nikdy předtím žádný člověk židovského původu Fajsalovu cenu nezískal. Levyho manželka a dcery, které mají izraelské občanství mohli bez problému odcestovat na předávací ceremoniál v Saúdské Arábii i s pasy plnými izraelských razítek. Více článek z Ha´arecu a stránky Fajsalovy nadace.

sobota 11. dubna 2009

Židé minulý týden slavili svátek stvoření světa, který je jen jednou za 28 let

Více informací o zajímavém svátku se dozvíte tady. Momentálně slaví Židé svátek Pesach a křesťané veliké noci. Hezké svátky všem, i sekulárním :)

neděle 5. dubna 2009

Jak se volí v Jeruzalémě

Parlamentní volby nejsou rozhodně věcí, která by motivovala mnoho lidí k návštěvě cizích zemí. A když už překonáme strach a vydáme se třeba do Izraele (či nedej bože do Palestiny), spíš to budou památky a koupel v Mrtvém moři než „svátek demokracie“, na které se sem pojedeme podívat. A přece může v případě Izraele stát „volební turistika“ za to.

Izrael je zemí, kde je jeden z nejčistších poměrných volebních systémů na světě. To znamená, že do parlamentu se mohou dostat skutečně i velmi malé politické formace. Výsledkem tak čistého volebního systému je, že vzhledem k roztříštěnosti politických názorů v parlamentu je velice obtížné sestavit funkční vládu. Povolební jednání tak bývají snad ještě větším „handlem“ než u nás. Přestože Izraelci žijí politikou mnohem více než my, nadávají na ni podobně jako v jiných částech světa. Díky poměrnému systému se v Izraeli někdy snaží dostat do parlamentu značně bizarní politické formace. Například v letošních volbách to byla společná kandidátka strany za legalizaci marihuany se stranou přeživších holokaustu, či formace bojující za práva mužů v rodinách.

Předvolební kampaň

Volební kampaně sice již v Izraeli nejsou tím, čím bývaly v minulosti, přesto nemusíte být zvlášť dobří pozorovatelé ani hebraisté, abyste si udělali obrázek o izraelské politické scéně. Z nároží na vás shlíží rozhodné tváře politiků, v posledních volbách nejčastěji Cipi Livniové. Ta nedávno vzbudila naději na oživení izraelsko-palestinského mírového procesu, avšak velice brzy je pohřbila svou podporou operace „Lité olovo“ v pásmu Gazy. Někde můžete tvář Livniové jen tušit, neboť ji pohoršení jeruzalémští charedim (ultraortodoxní Židé) zamalovali.
Samotné volební plakáty jsou v Izraeli sofistikovanější než u nás – nejsou z papíru, ale z fólií, které odolávají nepřízni počasí a jdou snadno přemístit. Mladá Izraelka s úsměvem říká, že fólie se daleko lépe omývají od plivanců, které uštědřují voliči neoblíbeným politikům…
Také Ehud Barak či Benjamin Netanjahu se často usmívají z volebních plakátů. Druhý má dokonce kolekci plakátů zaměřenou na ruskojazyčné voliče: „Netanjahu - éto bezopásnosť, éto ekonómika, éto premijer!“. Plakáty bývají často zavěšeny přímo před volebními místnostmi, což je v České republice zakázáno. Sám Netanjahu se nakonec mohl usmívat i po volbách – i když jeho strana skončila až na druhém místě za Kadimou. Byl to právě on, kdo byl prezidentem Peresem pověřen, aby sestavil vládu. Mnoho plakátů má v ulicích i strana radikálního politika Avigdora Liebermana, který zaznamenal ve volbách velký úspěch, a rovněž náboženská strana Šas, která láká voliče nejen na prosazování judaismu do izraelské politiky, ale i na své sociální postoje.
Podobně jako u nás, se i v Izraeli konají volby v učebnách základních škol. Do některých nám dalo problém se dostat a fotografovat v nich, v jiných volebních okrscích nám naopak vyšli vstříc a odpovídali na naše dotazy. V samotných volebních místnostech je atmosféra (a někdy nuda) podobná té naší. Když už voliči nechodí, baví se členové komise, jak to jde.

Volby v Mea Šearim

Pokud se skutečně někdy do Izraele dostanete v době voleb, určitě si nenechte ujít návštěvu ultraortodoxní jeruzalémské čtvrti Mea Šearim. Nejde jen o to, že Mea Šearim je svou architekturou i atmosférou zcela výjimečná a že vám zřejmě více než jiné ultraortodoxní čtvrti připomene zaniklý svět východoevropských židovských štetlů. Právě zde se totiž v době voleb můžete setkat s věcmi, na které tu jindy tak snadno nenarazíte. Ze zdí na nás shlížejí rabíni, kteří vyzývají k volbám, jiní naopak před volbami varují. A právě k těm druhým se váže i demonstrace, kterou v Mea Šearim potkáme. Organizuje ji část zdejších charedim, která je sdružená v organizaci Neturej Karta (aramejsky „Strážci města“). Ta stále v duchu nejtradičnější židovské ortodoxie odmítá jakékoliv projevy sionismu – tedy i izraelské volby, politické strany a izraelský stát samotný.
Demonstrace probíhá před několika volebními místnostmi v Mea Šearim, kde několik desítek demonstrantů demonstruje a následně se přesune k další volební místnosti. Účastníci jsou sice velice hluční a chvílemi zablokují dopravu, avšak v naprosté většině případů nejsou agresivní. Občas se sice dostávají do drobných potyček s izraelskou policií, častěji však vyvolávají na tvářích policistů i ochranky volebních místností pobavené úsměvy. Několik demonstrujících řečníků bylo vskutku velmi horlivých a v jidiš dštili síru na přicházející voliče, kteří jim to naopak někdy verbálně vraceli, případně na ně hrozili svými deštníky. Pro velkou část zúčastněných Židů však byla demonstrace viditelně nejen protestem, ale i určitou formou adrenalinového pobavení. Na jednom z transparentů je nápis: „Židé v exilu mají zakázáno mít svůj vlastní stát. NEVOLTE!“ Na jiném je zase nápis v arabštině: „Konec sionistického zřízení je blíže než kdy dříve“. Neturej Karta nejenže neuznává Izrael, ale sami její členové se považují za Palestince.
Teologické souvislosti tak zarputilého odporu nám o něco později vysvětluje přímo rabín Jisrael Meir Hirsch stojící v čele jeruzalémské frakce Neturej Karta, se kterým se nám podařilo setkat. Ve své pracovně v malém bytě uprostřed Mea Šearim vytáhne ze skříně jeden traktát Talmudu a nalistuje tři přísahy, které platí v dobách před příchodem Mesiáše – dvě jsou určeny Židům a jedna pro Nežidy: Židé nemají přicházet do Svaté země v masách a nemají být odbojní proti jiným národům. A národy světa nemají Židy příliš utlačovat. Zde je třeba dodat, že sionističtí Židé interpretují výše uvedené ustanovení tohoto traktátu odlišně, navíc ho nepovažují ho za právně závazné.
Je skutečně pozoruhodné, jaké rozpory panují v židovské komunitě v některých značně elementárních záležitostech. Pod příkrovem izraelsko-palestinského sporu tak uvnitř izraelské společnosti více či méně dřímá řada dalších politických a náboženských konfliktů (sekulární versus religiózní, sionisté-antisionisté, aškenázští-sefardští Židé, přistěhovalci-starousedlíci), které občas vyvřou ve formě politických akcí, vznikem nových stran.

Co na to Palestinci?

A jak vlastně vnímají volby Palestinci a Arabové s izraelským občanstvím? Ve stínu operace „Lité olovo“ většina pohlíží na izraelskou politiku s velkou skepsí, neboť všechny velké politické strany vojenskou akci podporovaly. Převládá mezi nimi názor, že jakýkoliv výsledek izraelských parlamentních voleb žádným výrazným způsobem dlouhodobé izraelské postoje k Palestincům neovlivní. Palestinci sami volit nemohou a až na výjimky nemohou volit ani arabští obyvatelé Jeruzaléma, kteří na rozdíl od izraelských Arabů rovněž nemají izraelské občanství. Izraelské Araby zastupuje v Knesetu (izraelském parlamentu) několik malých stran, přičemž někteří Arabové volí i židovské strany. Formálně jsou izraelští Arabové ve stejném postavení jako židovští Izraelci. Arabské strany však nebyly nikdy pozvány do vlády, a to i za situace, kdy na nich byla izraelská vláda závislá. Před letošními volbami byla navíc kandidatura dvou ze tří arabských stran málem znemožněna. Souviselo to s jejich postoji po izraelské operaci v pásmu Gazy. Zasáhl však izraelský nejvyšší soud a kandidaturu těchto stran umožnil. Přesto je budoucnost izraelsko-arabského soužití stále otevřenou otázkou, neboť někteří politici – hlavně po volbách velice vlivný Avigdor Lieberman a někteří radikálně pravicoví – vidí v „arabských občanech židovského státu“ nepřátelský element.

Věštění budoucnosti izraelské politiky i konfliktu s Palestinci se rovná věštění z křišťálové koule. Politické ambice, mírové plány, které zazněly i potřesení rukou nejsou už dlouho úměrná tomu, jak situace mezi Izraelci a Palestinci vypadá v současnosti. Nezbývá než doufat, že nová izraelská vláda, ve které bude mít silný hlas izraelská pravice, dokáže překvapit tak, jako to učinili někteří pravicoví politikové v minulosti, když uskutečnili významné kroky, které vedly ke zklidnění situace na Blízkém východě.

1.4.2009, Autor: M.Č., vyšlo v časopisu A2

V Brně v Galerii Krmítko na Fakultě sociálních studií MU proběhla výstava fotografií s názvem „Jak se volí v Izraeli“. Výstava se od 8. dubna 2009 přesune do galerie Domeček na Filozofické fakultě MU v Brně.