čtvrtek 31. ledna 2019

Sýrie už nikdy nebude jako dříve

Zkrácená verze vyšla v Katolickém týdeníku č. 3, 2019. 

1. Jak jsou aktuálně rozloženy mocenské síly v Sýrii? Kolik území ovládá Asad? Kolik povstalci? A kdo tyto povstalce vlastně tvoří?

Syrští kluci si hrají v rozbombardovaném damašském předměstí Ghúta
(foto: Bassam Khabieh)
Rozložení sil v Sýrii stále více nahrává režimu prezidenta Bašára Asada a jeho spojencům – Rusku a Íránu. Syrští Kurdové rovněž kontrolují výrazně větší oblast, než tomu bylo před začátkem konfliktu, ale tato expanze může být jen relativní – část území, které si Kurdové nárokují – provincii Afrín na severozápadě země – například obsadila v roce 2018 turecká armáda. Afrín je propojený s provincií Idlíb, což je v podstatě jediné důležité území, které zůstalo pod kontrolou syrsko-arabských opozičních sil. Jedná se o konglomerát pozůstatků různých složek: od sekulární Svobodné syrské armády až po radikální islamisty. Druhé, méně významné teritorium, ovládají arabští rebelové v okolí americké základny At-Tanf na jihu země. Tzv. Islámský stát je teritoriálně de facto poražen, byť v některých odlehlejších oblastech země se zřejmě ještě mohou nacházet izolované enklávy jeho příznivců.    

Asad tak sice může působit na první pohled jako vítěz konfliktu, ale to je jen relativní – syrský prezident byl před válkou totiž politicky mnohem více nezávislý. Dnes je z něj však v podstatě vazal ruských a íránských zájmů (a i případných rusko-íránských napětí ohledně dalšího vlivu v Sýrii) . Zvláště Rusku bude zavázán až do své smrti, protože to bylo právě ono, které zajistilo nejen přežití jeho režimu, ale to zřejmě i jeho osobní přežití fyzické.    

2. Co může s mocenským rozložením sil v Sýrii udělat záměr amerického prezidenta stáhnout ze země vojáky?

Trumpova blízkovýchodní politika nejen v Sýrii, ale i na celém Blízkém východě je jeden obrovský nekoncepční chaos, ze kterého bude obzvláště v Sýrii po americkém stažení profitovat hlavně Asadův režim, Rusko a v omezenější míře paradoxně také Írán. Vůči tomu sice uvalil Trumpův establishment znovu sankce, avšak americké stažení ze Sýrie naopak posílí íránský vliv v zemi. Z amerického odchodu má obavy také Izrael, který právě vnímá posílení íránské pozice v Sýrii, pokud zmizí přímá americká vojenská přítomnost. Íránu se tak přinejmenším opět o něco zjednoduší zásobování libanonského hnutí Hizballáh, které je prodlouženou rukou íránského režimu a Izrael s ním má velmi špatné zkušenosti.    

3. Rýsuje se už konečně nějaké rozuzlení syrského konfliktu? A co je zapotřebí (ze strany mocností) udělat, aby už v této zemi konečně zavládl mír? 

Rozuzlení je už celkem zjevné: Asad bude opět kontrolovat většinu syrského území a jeho nejdůležitější části, zřejmě však s výjimkou Idlíbu, kde si bude svoje zájmy udržovat Turecko. Enkláva rebelů na jihu země zřejmě zanikne americkým odchodem. Nejistá bude situace Kurdů, kteří spatřují momentálně největšího nepřítele v Turecku, což je opět více přimkne k Asadovu režimu a rusko-íránským zájmům. To také může znamenat, že kurdské oblasti se zřejmě nějakým kompromisem znovu přinejmenším formálně dostanou pod kontrolu asadovského režimu. Sýrie každopádně už nikdy nebude jako dříve – řada vnitřních i zahraničních uprchlíků – a může jít přinejmenším o statisíce, v horším případě o milióny lidí – kteří se už nikdy nevrátí. Někteří ani nemají kam, jiní mají obavy, co by se jim ze strany režimu přihodilo, respektive jim ani režim návrat neumožní.  ... Slovní spojení „mír v Sýrii“ tak zůstane relativním pojmem i v okamžik, kdy v zemi utichne veškeré násilí. 

Aktuální rozložení sil v Sýrii (leden 2019)
červeně Assad, žlutě Kurdové, zelená opoziční (rebelské) síly, bílá Tahrír aš-Šám

čtvrtek 3. ledna 2019

Blízký východ 2018 - nejdůležitější události

Čtenářům Blízkovýchodních stránek vinšuji P.F. 2019!

..a teď opět k věci. Za účelem shrnutí vývoje na Blízkém východě v roce 2018 mě poslali ze serveru ČT24 dvě otázky: 

Která událost na Blízkém východě v roce 2018 měla, nebo bude mít největší dopad na proměny regionu?

Z takového komplexu turbulentních událostí a neštěstí, které se na Blízkém východě odehrály v uplynulém roce se těžko vybírá. Šlo by zmínit ohromné projevy násilí v Sýrii, Jemenu, Libyi.. Přesto pokud sledujeme kromě momentálního dopadu dění a osobních lidských tragédií i širší geopolitický kontext, tak mezi ty dlouhodoběji nejvíce destabilizující kroky patří určitě znovuobnovení proti-íránských sankcí Trumpovou administrativou. Namísto aby se USA pokusily v oblasti o geopolitické vyvažování, které zahájil Obama (což byl v podstatě jeho jediný výrazný úspěch na Blízkém východě), přiklánějí se USA k jednostranné podpoře některých velmi sporných sunnitských režimů. 

Nejnebezpečnější podoby islamistického radikalismu - pro Západ i islámský svět samotný - vyvěrají totiž právě z jejich nitra, nikoliv z Íránu (jakkoliv je jeho politika rovněž kontroverzní, hlavně pak v podpoře Assada).

Jistě nelze popřít, že s Íránem má problém Izrael - jenže pokud by jeho občané byli schopni dosadit k moci i jiné politiky, než současného premiéra, který napětí využívá, mohla být uplynulá léta namísto eskalace etapou zklidnění izraelsko-íránského napětí. Není však vůbec vyloučeno, že tato ojedinělá možnost brzy pomine, protože Trumpova rádoby-silácká politika ve skutečnosti v Íránu posiluje možnost návratu nových Ahmadínežádů. 

Řada dalších událostí s velkým dopadem - jako byla vražda novináře Chášokdžího - je jen ilustrací toho, jak nebezpečné mohou některé režimy být, pokud USA přejdou od vyvažování k jejich jednostranné podpoře a těm pak projde, co by jindy jen stěží.   

A pak je tu další paradox - zatímco se na jednu stranu snaží Trump oslabit Írán, zcela nekoncepčně přenechá plánovaným odchodem amerických jednotek sever Sýrie vlivu íránských spojenců - Assada a Rusů. 

Trumpova blízkovýchodní politika je tak jeden obrovský nekoncepční chaos, ze kterého momentálně profituje hlavně Rusko a Assad a v omezenější míře také paradoxně Írán (na ten sice dopadají americké sankce, ale zároveň posilují jeho klíčoví spojenci v oblasti) a Izrael (vládnoucí izraelská nacionalistická pravice nejrůznějších odstínů má za Trumpa zelenou prakticky v čemkoliv, na druhou stranu Trump posiluje Assadovu pozici, z čehož má Izrael obavy). 

Co byla nejdůležitější událost v izraelsko-palestinském konfliktu v roce 2018?  

Zde je opět nejdůležitějším mezníkem Trumpova destrukce snah jeho předchůdců. Tentokrát se jedná o likvidaci pozitivního dědictví zanechaného celou linií amerických prezidentů počínaje nedávno zesnulým Bushem starším. 

Symbolické a v praxi zbytečné kroky, jako byl letošní přesun americké ambasády do Jeruzaléma, byl vysoce chybný. Izrael mohl i tak v Jeruzalémě dlouhodobě činit prakticky cokoliv a z pohledu judaismu tento krok povzbudil především radikální proudy židovských mesianistů v Izraeli a křesťanských evangelikálních fundamentalistů v zahraničí. 

Dlouhodobě pošramocená důvěra v americkou zahraniční politiku a její deklarované snahy o "spravedlnost, dobro a demokracii", se tak ocitla nebezpečně blízko dna. 

Historie proti-íránských sankcí do roku 2016