S Koránem proti Hitlerovi a za svobodu Evropy - část 1.

Malý náhled na osud Arabů a muslimů, kteří bojovali po boku Spojenců na bojištích světových válek

A brief overview of the role of Muslim and Arab soldiers in the two World wars in the Allied armies.

Před více než deseti lety jsem ve Francii navštívil verdunské bojiště. Kromě zdejších stále patrných kontur měsíční krajiny, na které ještě sto let po velké válce je zakázáno z bezpečnostních důvodů hospodařit, rozbombardovaných obřích pevností, zbytků zákopů (ze kterých na jednom místě ční bodáky zasypaných vojáků), mě zaujaly také zdejší vojenské hřbitovy. Na většině z nich byly obvykle prosté kříže se jmény francouzských vojáků. Nedaleko verdunské kostnice, však byl i jiný hřbitov: Jeho náhrobky byly popsány arabsky a jen kousek od něj též pomník padlých vojáků s nápisy v hebrejštině.

O válečných osudech arabských, židovských a nejrůznějších koloniálních vojáků jsem tehdy ještě příliš nevěděl, podobně jako o skutečnosti, že často bojovali společně - a dobrovolně - za zájmy velmocí, které však zájmy jejich (důstojnost, sebeurčení, svoboda, samostatnost atd.) reflektovaly jen neochotně, případně vůbec. Navíc se řada vojáků z etnických menšin či kolonií, bojujících v britské či francouzské uniformě hlavně během druhé světové války, dostala později i do problémů s vlastními nacionalisty. Ostatně se zde trochu nabízí analogie s osudem českých vojáků C. a K. armády, kteří za války nedezertovali k legiím a přes veliké ztráty a statečnost byli za první republiky víceméně odsouzení k zapomnění.

Židovským vojákům za veliké války se budu věnovat brzy v samostatném článku. V tomto textu se zaměřím hlavně na osud muslimů a Arabů v průběhu světových válek, a to hlavně ze dvou důvodů:

- Osud arabských a muslimských vojáků za první světové války je u nás prakticky neznámé téma. Ostatně celá první světová válka je v našich zeměpisných šířkách tak trochu překryta tou druhou a řada důležitých souvislostí upadla v zapomnění. 

- Osud arabských a muslimských vojáků za druhé světové války je často disproporčně prezentován v podstatě jako kolaborace s nacisty. To přitom není jen obraz podporovaný dnešními kolektivními stigmatizátory islámu, ale i důsledek skutečnosti, že toto téma je obecně jen velmi málo zpracováno  (a když zadáte např. do pana Googla hesla "islam WW2", hemží se vyhledané odkazy na setkání muftího Al-Husajního s Hitlerem a obrázky bosenských muslimských esesáků). Ano, muftí, chorvatsko-bosenská divize SS i některé menší jednotky složené z muslimů, skutečně páchaly válečné zločiny po boku nacistů, avšak ve stejné době výrazně větší počet muslimů bojoval na straně Spojenců.   

V případě obou světových válek se muslimové a Arabové (není každý Arab muslim) mohli setkat jako protivníci. V první válce to byli muslimové a Arabové na straně Dohody (hlavně indo-pákistánští v britské armádě a afričtí muslimové v armádě francouzské) proti muslimům osmanským (což byli jak Turci, tak i část Arabů) či rakouským (Bosňáci). 

Za druhé světové války to byli opět indo-pákistánští muslimové v britské armádě a afričtí muslimové v armádě francouzské na straně Spojenců proti několika menším muslimským jednotkám na různých frontách. V případě Spojenců šlo o statisíce muslimů (např. v roce 1944 představovali muslimové přibližně 300 tisíc z celkových 500 tisíc vojáků v armádě Svobodné Francie. Jednalo se o Maročany, Alžířany, Senegalce, obyvatele Čadu a dalších francouzských dominií. Oproti tomu nejznámější muslimská (oficiálně chorvatská) jednotka bojující po boku nacistů - 13. horská SS divize Handžar - měla v době největší síly 17 tisíc mužů. V době druhé světové války vytvořili obyvatelé Indie a dnešního Pákistánu po boku Británie největší dobrovolnickou armádu v dějinách světa o síle až dva a půl miliónu mužů. V této armádě bojovalo proti silám Osy přibližně 30% muslimů. Pokud tedy sečteme, máme zde přinejmenším jeden milión muslimů bojujících během druhé světové války na straně Spojenců - oproti několika desítkám tisíc muslimů bojujících v jednotkách na straně nacistického Německa. 

Velká část Evropanů - a Čechů zvláště - vnímá dnes takřka vše přicházející z Blízkého východu, islámského či arabského světa jako potenciální nebezpečí a "neslučitelné s evropskými hodnotami". V některých případech je to skutečně pravda, ale rozhodně ani zde neplatí kolektivní vina. Důkazem jsou i některé kapitoly moderní historie evropských i neevropských muslimů a jsem přesvědčen, že do ní patří i ta, o které právě píši. Ukazuje, že řada muslimů "evropské hodnoty" nejen že respektovala, ale dokonce za ně položila život. 

Zde je druhý díl - o muslimech za první světové války 
a zde díl třetí - o muslimech za druhé světové války.

Islam saved Jews, Islám zachránil Židy

An interesting article about Muslim-Jewish relations by professor Wasserstein in The Jewish Chronicle

Zajímavý článek o muslimsko-židovských vztazích od prof. Davida Wassersteina, publikováno v The Jewish Chronicle (slovenský překlad viz níže)

So, what did the Muslims do for the Jews?
The Jewish Chronicle Essay

By David J. Wasserstein, May 24, 2012

Islam saved Jewry. This is an unpopular, discomforting claim in the modern world. But it is a historical truth. The argument for it is double. First, in 570 CE, when the Prophet Mohammad was born, the Jews and Judaism were on the way to oblivion. And second, the coming of Islam saved them, providing a new context in which they not only survived, but flourished, laying foundations for subsequent Jewish cultural prosperity - also in Christendom - through the medieval period into the modern world.

By the fourth century, Christianity had become the dominant religion in the Roman empire. One aspect of this success was opposition to rival faiths, including Judaism, along with massive conversion of members of such faiths, sometimes by force, to Christianity. Much of our testimony about Jewish existence in the Roman empire from this time on consists of accounts of conversions.

Great and permanent reductions in numbers through conversion, between the fourth and the seventh centuries, brought with them a gradual but relentless whittling away of the status, rights, social and economic existence, and religious and cultural life of Jews all over the Roman empire.

A long series of enactments deprived Jewish people of their rights as citizens, prevented them from fulfilling their religious obligations, and excluded them from the society of their fellows.

Had Islam not come along, Jewry in the west would have declined to disappearance and Jewry in the east would have become just another oriental cult

 

This went along with the centuries-long military and political struggle with Persia. As a tiny element in the Christian world, the Jews should not have been affected much by this broad, political issue. Yet it affected them critically, because the Persian empire at this time included Babylon - now Iraq - at the time home to the world's greatest concentration of Jews.

Here also were the greatest centres of Jewish intellectual life. The most important single work of Jewish cultural creativity in over 3,000 years, apart from the Bible itself - the Talmud - came into being in Babylon. The struggle between Persia and Byzantium, in our period, led increasingly to a separation between Jews under Byzantine, Christian rule and Jews under Persian rule.

Beyond all this, the Jews who lived under Christian rule seemed to have lost the knowledge of their own culturally specific languages - Hebrew and Aramaic - and to have taken on the use of Latin or Greek or other non-Jewish, local, languages. This in turn must have meant that they also lost access to the central literary works of Jewish culture - the Torah, Mishnah, poetry, midrash, even liturgy.

The loss of the unifying force represented by language - and of the associated literature - was a major step towards assimilation and disappearance. In these circumstances, with contact with the one place where Jewish cultural life continued to prosper - Babylon - cut off by conflict with Persia, Jewish life in the Christian world of late antiquity was not simply a pale shadow of what it had been three or four centuries earlier. It was doomed.

Had Islam not come along, the conflict with Persia would have continued. The separation between western Judaism, that of Christendom, and Babylonian Judaism, that of Mesopotamia, would have intensified. Jewry in the west would have declined to disappearance in many areas. And Jewry in the east would have become just another oriental cult.

But this was all prevented by the rise of Islam. The Islamic conquests of the seventh century changed the world, and did so with dramatic, wide-ranging and permanent effect for the Jews.

Within a century of the death of Mohammad, in 632, Muslim armies had conquered almost the whole of the world where Jews lived, from Spain eastward across North Africa and the Middle East as far as the eastern frontier of Iran and beyond. Almost all the Jews in the world were now ruled by Islam. This new situation transformed Jewish existence. Their fortunes changed in legal, demographic, social, religious, political, geographical, economic, linguistic and cultural terms - all for the better.

First, things improved politically. Almost everywhere in Christendom where Jews had lived now formed part of the same political space as Babylon - Cordoba and Basra lay in the same political world. The old frontier between the vital centre in Babylonia and the Jews of the Mediterranean basin was swept away, forever.

Political change was partnered by change in the legal status of the Jewish population: although it is not always clear what happened during the Muslim conquests, one thing is certain. The result of the conquests was, by and large, to make the Jews second-class citizens.

This should not be misunderstood: to be a second-class citizen was a far better thing to be than not to be a citizen at all. For most of these Jews, second-class citizenship represented a major advance. In Visigothic Spain, for example, shortly before the Muslim conquest in 711, the Jews had seen their children removed from them and forcibly converted to Christianity and had themselves been enslaved.

In the developing Islamic societies of the classical and medieval periods, being a Jew meant belonging to a category defined under law, enjoying certain rights and protections, alongside various obligations. These rights and protections were not as extensive or as generous as those enjoyed by Muslims, and the obligations were greater but, for the first few centuries, the Muslims themselves were a minority, and the practical differences were not all that great.

Along with legal near-equality came social and economic equality. Jews were not confined to ghettos, either literally or in terms of economic activity. The societies of Islam were, in effect, open societies. In religious terms, too, Jews enjoyed virtually full freedom. They might not build many new synagogues - in theory - and they might not make too public their profession of their faith, but there was no really significant restriction on the practice of their religion. Along with internal legal autonomy, they also enjoyed formal representation, through leaders of their own, before the authorities of the state. Imperfect and often not quite as rosy as this might sound, it was at least the broad norm.

The political unity brought by the new Islamic world-empire did not last, but it created a vast Islamic world civilisation, similar to the older Christian civilisation that it replaced. Within this huge area, Jews lived and enjoyed broadly similar status and rights everywhere. They could move around, maintain contacts, and develop their identity as Jews. A great new expansion of trade from the ninth century onwards brought the Spanish Jews - like the Muslims - into touch with the Jews and the Muslims even of India.

A ll this was encouraged by a further, critical development. Huge numbers of people in the new world of Islam adopted the language of the Muslim Arabs. Arabic gradually became the principal language of this vast area, excluding almost all the rest: Greek and Syriac, Aramaic and Coptic and Latin all died out, replaced by Arabic. Persian, too, went into a long retreat, to reappear later heavily influenced by Arabic.

The Jews moved over to Arabic very rapidly. By the early 10th century, only 300 years after the conquests, Sa'adya Gaon was translating the Bible into Arabic. Bible translation is a massive task - it is not undertaken unless there is a need for it. By about the year 900, the Jews had largely abandoned other languages and taken on Arabic.

The change of language in its turn brought the Jews into direct contact with broader cultural developments. The result from the 10th century on was a striking pairing of two cultures. The Jews of the Islamic world developed an entirely new culture, which differed from their culture before Islam in terms of language, cultural forms, influences, and uses. Instead of being concerned primarily with religion, the new Jewish culture of the Islamic world, like that of its neighbours, mixed the religious and the secular to a high degree. The contrast, both with the past and with medieval Christian Europe, was enormous.

Like their neighbours, these Jews wrote in Arabic in part, and in a Jewish form of that language. The use of Arabic brought them close to the Arabs. But the use of a specific Jewish form of that language maintained the barriers between Jew and Muslim. The subjects that Jews wrote about, and the literary forms in which they wrote about them, were largely new ones, borrowed from the Muslims and developed in tandem with developments in Arabic Islam.

Also at this time, Hebrew was revived as a language of high literature, parallel to the use among the Muslims of a high form of Arabic for similar purposes. Along with its use for poetry and artistic prose, secular writing of all forms in Hebrew and in (Judeo-)Arabic came into being, some of it of high quality.

Much of the greatest poetry in Hebrew written since the Bible comes from this period. Sa'adya Gaon, Solomon Ibn Gabirol, Ibn Ezra (Moses and Abraham), Maimonides, Yehuda Halevi, Yehudah al-Harizi, Samuel ha-Nagid, and many more - all of these names, well known today, belong in the first rank of Jewish literary and cultural endeavour.

W here did these Jews produce all this? When did they and their neighbours achieve this symbiosis, this mode of living together? The Jews did it in a number of centres of excellence. The most outstanding of these was Islamic Spain, where there was a true Jewish Golden Age, alongside a wave of cultural achievement among the Muslim population. The Spanish case illustrates a more general pattern, too.

What happened in Islamic Spain - waves of Jewish cultural prosperity paralleling waves of cultural prosperity among the Muslims - exemplifies a larger pattern in Arab Islam. In Baghdad, between the ninth and the twelfth centuries; in Qayrawan (in north Africa), between the ninth and the 11th centuries; in Cairo, between the 10th and the 12th centuries, and elsewhere, the rise and fall of cultural centres of Islam tended to be reflected in the rise and fall of Jewish cultural activity in the same places.

This was not coincidence, and nor was it the product of particularly enlightened liberal patronage by Muslim rulers. It was the product of a number of deeper features of these societies, social and cultural, legal and economic, linguistic and political, which together enabled and indeed encouraged the Jews of the Islamic world to create a novel sub-culture within the high civilisation of the time.

This did not last for ever; the period of culturally successful symbiosis between Jew and Arab Muslim in the middle ages came to a close by about 1300. In reality, it had reached this point even earlier, with the overall relative decline in the importance and vitality of Arabic culture, both in relation to western European cultures and in relation to other cultural forms within Islam itself; Persian and Turkish.

Jewish cultural prosperity in the middle ages operated in large part as a function of Muslim, Arabic cultural (and to some degree political) prosperity: when Muslim Arabic culture thrived, so did that of the Jews; when Muslim Arabic culture declined, so did that of the Jews.

In the case of the Jews, however, the cultural capital thus created also served as the seed-bed of further growth elsewhere - in Christian Spain and in the Christian world more generally.

The Islamic world was not the only source of inspiration for the Jewish cultural revival that came later in Christian Europe, but it certainly was a major contributor to that development. Its significance cannot be overestimated.

David J Wasserstein is the Eugene Greener Jr Professor of Jewish Studies at Vanderbilt University. This article is adapted from last week's Jordan Lectures in Comparative Religion at the School of Oriental and African Studies.

Čo urobili muslimovia pre židov?

David J. Wasserstein, 24. května 2012

Islám zachránil židov. Toto tvrdenie je v tomto svete isto veľmi nepopulárne. Je to však historická pravda. Dôkazom sú dva základné argumenty, ktoré potvrdzujú tento fakt. Po prvé, okolo roku 570 nášho letopočtu, v čase narodenia proroka Muhammada, boli židia a židovské náboženstvo na postupnej ceste k zabudnutiu. Po druhé, príchod islámu ich zachránil tým, že im poskytol kontext, v ktorom nielenže prežili, ale dokonca rozkvitli a položil základ pre neskorší rozvoj židovskej kultúry a religiozity (a prejavil sa aj v kresťanskom prostredí) od stredoveku až po nástup modernej doby.

V štvrtom storočí sa kresťanstvo definitívne stalo dominantným náboženstvom v celej Rímskej ríši. Jedným z aspektov tohto úspechu bola prakticky neexistujúca opozícia vrátene židovstva, keďže akýkoľvek odklon bol neraz až násilím trestaný konvertovaním na kresťanstvo. Množstvo svedectiev, ktoré máme o židoch z tohto obdobia, je spojených len a len s procesom ich konverzie ku kresťanstvu.

Veľké a hlavne permanentné konverzie v rozmedzí medzi štvrtým a siedmim storočím si pozvoľna vyberali svoju daň v neúprosnom znižovaní počtu židovských komunít, ale aj zániku sociálnej a ekonomickej existencie, židovského práva a celkovo kultúrneho a náboženského života v celej Rímskej ríši. Séria zákonov, ktoré zbavovali židov občianskych práv a bránili im v plnení náboženských povinností, ich čoraz viac vytláčali na okraj spoločnosti.

Toto všetko sa dialo súčasne s dlhotrvajúcim konfliktom s Perzskou ríšou. Keďže židia tvorili len nepatrný prvok kresťanského sveta, zdalo by sa, že nebudú nijako poznačeni týmto čisto politickým sporom. Napriek tomu ich to ovplyvnilo priam bytostne. Bolo to preto, že v tej dobe bol súčasťou Perzskej ríše Babylon, dnešný Irak, v tom čase domov najväčšej židovskej komunity na svete. Nachádzali sa tu najvýznamnejšie centrá židovského intelektuálneho života. Vznikali tu najdôležitejšie diela židovskej vierouky a kultúry už viac než tritisíc rokov a v Babylone mal svoj pôvod aj výklad samotnej Biblie – Talmud. Konflikt medzi Peržanmi a Byzantíncami tak čoraz viac vplýval na separáciu židov pod vládou Byzantíncov, kresťanov, ale rovnako zhoršoval ich postavenie v Perzskej ríši. K tomuto všetkému židia žijúci pod vládou kresťanov postupne strácali vedomie o svojej vlastnej kultúre, jej špecifických znakoch a jazyku – hebrejčine a aramejčine – ktoré boli nahradené latinčinou alebo gréčtinou, či inými nežidovskými miestnymi jazykmi, čím stratili prístup k základným literárnym dielam židovstva – Tóre, Mišne, poézii, midrašu a celej liturgii.

Strata zjednocujúceho prvku, ktorým je jazyk a  literatúra, bol dôležitým krokom smerom k asimilácii a vymiznutiu. Za týchto okolností, keď bol kontakt možný len s jediným centrom, v ktorom prosperovala židovská kultúra – Babylonom – ktorý však bol v tom čase súčasťou nepriateľskej ríše a odrezaný od zvyšku komunity žijúcej v kresťanskom svete to znamenalo, že židovstvo v kresťanskom svete na konci staroveku bolo len tieňom toho, čo predstavovalo tri či štyri storočia predtým. Bolo odsúdené na zánik.

Ak by v tom čase nevstúpil na scénu islám, konflikt Byzancie a Perzie by trval ešte storočia. Deliaca čiara medzi západným židovstvom, ktoré dožívalo v kresťanskom svete a babylonským židovstvom v Mezopotámií by bola čoraz zreteľnejšia. Židia na západe by s veľkou pravdepodobnosťou časom úplne zmizli a židovstvo na Východe by sa stalo jedným z mnohých orientálnych kultov. Tomuto všetkému však zabránil islám. Islamská expanzia v siedmom storočí zmenila svet a priniesla dramatický, rozsiahly a hlavne trvalý pozitívny prínos pre židovstvo.

Počas storočí, ktoré nasledovali po smrti proroka Muhammada (z. 632) obsadili muslimovia takmer všetky krajiny, v ktorých žili v tom čase židovské komunity, od Španielska cez územie severnej Afriky na Blízky východ a odtiaľ až po východnú hranicu Iránu, ba až ďalej. Takmer všetci židia sa ocitli pod vládou muslimov. Táto nová situácia zmenila aj židovskú realitu. K lepšiemu. Počnúc majetkovou situáciou, právnym statusom, demografickou štruktúrou, sociálnym, náboženským a politickým postavením až po jazyk a kultúru, toto všetko sa menilo k lepšiemu. Ako prvé sa zlepšilo politické postavenie židov. Takmer všade, kde predtým žili v kresťanskom svete, sa teraz ocitli v jednej krajine spolu s Babylonom – Córdoba i Basra ležali v tom istom politickom útvare. Staré hranice, ktoré oddeľovali duchovné centrum židovstva Babylon od zvyšku sveta, najmä židov zo západného Stredomoria, boli odstránené, navždy.

Zmena politickej situácie išla ruka v ruke so zmenou právneho postavenia židovského obyvateľstva: aj keď nie je presne jasné, čo sa dialo počas muslimského dobývania týchto území, jedna vec je istá. Výsledkom dobývania bolo to, že miestni židia sa stali občanmi druhej kategórie. Nemyslime si pod tým však nič zlé. Tento status je potrebné vnímať optikou vtedajšej doby: Byť občanom druhej kategórie bolo omnoho lepšie než nebyť občanom vôbec. Pre veľkú väčšinu židov zmena postavenia znamenala veľký sociálny a spoločenský pokrok. Veď predtým vo vizigótskom Španielsku, krátko pred dobytím muslimami v roku 711, boli židovským rodičom násilne odoberané deti, ktoré buď museli konvertovať ku kresťanstvu, alebo bývali predávané do otroctva. V rozvíjajúcom sa islamskom štáte v stredoveku, byť židom znamenalo patriť do kategórie obyvateľov, ktorí mali definované postavenie v rámci zákona, boli im zaručené práva a ochrana a zároveň sa na nich vzťahovali určité povinnosti. Tieto práva a ochrana neboli tak široké ako v prípade muslimov a aj záväzky boli omnoho striktnejšie, ale v porovnaní so storočiami predtým, kedy sami muslimovia boli v menšine, boli práva židov neporovnateľne lepšie.

Spolu s právom, ktoré skoro zrovnoprávnilo židov v spoločnosti, prišli sociálne a ekonomické práva. Židia už neboli násilne uzatváraní do get, či už kultúrnych alebo sociálno-ekonomických. Islamská spoločnosť bola vo svojej podstate otvorenou spoločnosťou. V náboženských aktivitách mali židia takmer úplnú slobodu vierovyznania. Je síce pravdou, že si nemohli kdekoľvek a v akomkoľvek počte budovať synagógy – teoreticky – a taktiež nemohli na verejnosti hlásať židovskú vieru, na druhej strane im nebolo bránené vyznávať ju ba ani neboli násilne vedení ku konvertovaniu. Spolu s náboženskou autonómiou vlastnej komunity mali prostredníctvom svojich vodcov i formálne zastúpenie v správe štátu. Síce nedokonalé, častokrát nie tak ružové, ako by sme dnes očakávali, v každom prípade v tom čase veľmi netradičné postavenie židov v akejkoľvek vtedajšej komunite.

Politická a územná jednota islamského štátu netrvala dlho, avšak vytvorila základ obrovského islamského sveta, ktorý bol podobný tomu, čo predtým na tomto území tvorila kresťanská civilizácia. V rámci tejto obrovskej geopolitickej oblasti požívali židia prakticky rovnaké práva a mali rovnaké postavenie. Mohli sa voľne pohybovať, udržiavať vzájomné kontakty diaspóry a tiež naplno rozvíjať svoju židovskú identitu. Svoj prínos vniesli najmä do roviny rozvoja obchodu, kedy od 9. storočia židia (spolu s muslimami) sprostredkovávali obchodné styky v rámci celého islamského sveta a tiež s Indiou a Čínou.

Všetko toto so sebou prinieslo i jeden negatívny jav. Tým bol rozmach arabčiny, ktorú s islámom prijímali všetky etniká islámského sveta. Arabčina sa postupne stávala hlavným dorozumievacím jazykom celej tejto obrovskej oblasti, čo spôsobilo, že s výnimkou gréčtiny, sýrskej aramejčiny, kopštiny a latinčiny všetky ostatné jazyky vymreli a nahradila ich práve arabčina. Podobne aj perzština, ktorá sa dostala do ústrania a oživená bola už so silným vplyvom arabčiny.

Židia sa arabčine prispôsobili naozaj veľmi rýchlo. Na začiatku 10.storočia t.j. len tristo rokov po nástupe islámu, preložil Saʼadja Gaon do arabčiny Bibliu. Preklad Biblie si vyžaduje veľké jazykové a náboženské znalosti a nie je isto ľahkou úlohou. Približne okolo roku 900 prestávajú židia používať iné jazyky a dominantne sa dorozumievajú arabčinou. Zmena jazyka priniesla židom nebývalé poznatky, predovšetkým im otvorilo dvere ku množstvu kontaktov a znalostí. Výsledkom toho bola zaujímavá dvojica kultúr, ktoré v 10. storočí vedľa seba žili.

Židia žijúci v islamskom svete vytvorili úplne novú kultúru, ktorá sa líšila od kultúr predislamských, a to tak v rovine jazykovej ako aj v rovine rôznych kultúrnych foriem a vplyvov. Namiesto toho, aby sa sústredila len na oblasť náboženstva, nová židovská kultúra z islamského prostredia, podobne ako iné kultúry, ktoré sa objavili v rámci islamského sveta, v sebe absorbovala množstvo náboženských ale aj svetských prvkov. Kontrast oproti minulosti, ale aj voči stredovekému kresťanskému svetu, bol obrovský.

Podobne ako ich susedia, aj židia písali svoje diela v arabskom jazyku, ktorý dopĺňali o špecifické židovské jazykové formy. Používanie arabčiny ich zbližovalo s Arabmi. Na druhej strane, špecifikum židovského jazyka vo výrazových prostriedkoch vytváralo potrebnú deliacu čiaru medzi židovstvom a muslimami. Témy, ktorým sa židia v literatúre venovali, ale aj spôsoby, ako písali sami o sebe boli pre nich niečím novým, niečím čo si požičali od Arabov a čo sa postupom času vyvinulo s ohľadom na vývoj islámu a muslimskej kultúry. Aj v tomto prípade slúžila hebrejčina ako jazyk sakrálnej literatúry, podobne ako to bolo so spisovnou arabčinou, ktorá sa používala len k náboženským textom.

Neskôr sa používanie hebrejčini a (žido)arabčiny rozšírilo na poéziu a umeleckú prózu, či svetské texty rôznych foriem, z ktorých mnohé sa vyznačovali naozaj vysokou kvalitou. Najvýznamnejší židovskí poeti od čias Biblie pochádzajú práve z tohto obdobia. Patria medzi nich Saʼadja Gaon, Solomon ibn Gabriol, ibn Ezra (Mojžiš i Abrahám), Maimonides, Jehuda Halevi, Jehuda al-Harizi, Samuel ha-Nagid a mnohí ďalší. Všetky tieto mená sú známe i dnes a majú významné miesto v židovskom kultúrnom a literárnom dedičstve.

Kde toto všetko títo židia vytvárali? Kedy a ako oni a ich susedia vytvorili takúto symbiózu, takúto formu spolužitia? Židia vytvorili mnohé výnimočné kultúrne centrá. Najvýznamnejšie z nich sa nachádzalo v islamskom Španielsku, kam sa datuje zlatý vek židovskej kultúry, ktorá vznikala súbežne s muslimskou. Španielsko tak len podčiarkuje všeobecné postavenie a spolunažívanie židov a muslimov vtedajšej doby.

To, čo sa udialo v islamskom Španielsku, vlny židovskej kultúrnej prosperity v paralelných vlnách kultúrnej prosperity naprieč muslimským svetom, sa stalo príkladom aj pre iné oblasti arabského sveta. V Bagdade v rozmedzí deviateho a dvanásteho storočia, v Kajruváne (severná Afrika) medzi deviatym a jedenástym storočím, v Káhire v 10. až 12. storočí a inde na svete išiel vzostup a pád islamskej kultúry spolu ruka v ruke so vzrastom a poklesom vplyvu židovskej kultúry. V rovnakom čase a na rovnakých miestach. Toto nie je náhoda a nebol to len produkt osvietenej a liberálnej podpory zo strany muslimských vládcov. Toto bolo priamym výsledkom mnohých hlbších rysov týchto spoločností, ktoré svojím sociálno-kultúrnym, právno-ekonomickým, jazykovým a politickým prostredím umožnili povzbudiť a vyrásť židovskej subkultúre v islamskom svete.

Toto obdobie kultúrnej symbiózy však netrvalo večne a skončilo sa približne po 1300 rokoch. V skutočnosti sa do krízy dostalo omnoho skôr, spolu s celkovým úpadkom, poklesom významu a stratou vitality arabskej kultúry a tiež v dôsledku neúspešnej konkurencie so Západom, perzskou a tureckou kultúrou.

Rozvoj a prosperita židovskej kultúry v stredoveku boli do veľkej miery spojené s muslimskou a arabskou kultúrou (a politikou) tak, že ak rástla a prosperovala muslimská spoločnosť a kultúra, tak sa darilo rozvoju židovskej spoločnosti i ich kultúre a naopak. S poklesom významu muslimov upadala aj židovská kultúra a tiež postavenie židov v Európe. V prípade židov však do veľkej miery „islamské“ dedičstvo znamenalo dôležitý kapitál pre etablovanie sa a naštartovanie nového rastu v novom prostredí – v kresťanskom Španielsku a v kresťanskom svete vo všeobecnosti.

Islám a islamský svet neboli jediným zdrojom inšpirácie pre židovskú kultúrnu obrodu, ktorá nastala o niekoľko storočí neskôr v kresťanskej Európe, ale určite boli dôležitým motorom pri jej naštartovaní. Jeho význam nemôžeme preceňovať.

Link na překlad.

David J. Wasserstein je profesorom židovských štúdií na Vandetbiltskej univerzite. Tento článok bol prevzatý z jeho prednášky o komparácií náboženstiev, ktorá odznela na škole orientálnych a afrických štúdií v Jordánsku a následne ho publikoval portál The Jewish Chronicle.

Arabské nebe a dudy

Arab and Palestinian Bagpipes

Když si s lidmi povídám o Blízkém východě a Arabech, poměrně velké překvapení vyvolává skutečnost, že mezi Araby, a Palestinci zvláště, je velmi populární skauting. K tomu tématu se doufám ještě vrátím v nějakém samostatném článku. Teď bych se chtěl jen v krátkosti věnovat jednomu ještě zajímavějšímu atributu spojenému v arabském světě často se skautingem. Je jim hra na dudy. A to hlavně dudy skotského typu, nikoliv teda na ty naše "chodské" gajdy. Jak se dudy na Blízký východ dostaly? Mám za to, že se tam spíš vrátily. Dudy údajně pocházejí jako pastýřský nástroj právě z Blízkého východu a mají tisíciletou historii. Ty o kterých píšu jsou však asi hlavně dědictvím britské nadvlády na Blízkém východě v první polovině 20. století. S tím také souvisí popularita skautingu, který má svůj původ právě v Albionu. Já osobně jsem slyšel dudy v Palestině a v Jordánsku. Hráli na ně jordánští vojáci a palestinští skauti - tedy dvě skupiny, které byly hodně ovlivněny právě Brity. Níže si můžete poslechnout, jak vyhrávali loni při tréningu arabští katoličtí skauti z Jeruzaléma.

Arabský rok 2011 - Arab Year 2011

Brief overview of the last year of Arab uprisings in the Middle East. What are the perspectives and why is too early to speak about Arab Winter.

Zatím velmi krvavý a velmi těžko odhadnutelný vývoj v Sýrii, zklamání mnoha Egypťanů z porevolučního vývoje v jejich zemi, vítězství islamistických stran v několika volbách, nárůst nenávisti vůči Izraeli i další dění jakoby dávalo za pravdu některým komentátorům a jejich mantrám typu: Arabské jaro se zvrhlo v arabskou zimu, Vypočitatelné arabské autokracie vystřídala ohromná nestabilita, Islamisté ovládnou celý Blízký východ  … 

Přesto je však na podobná hodnocení a obecně na objektivní analýzu letošních událostí ještě velmi brzy. Arabský svět není možné sledovat monoliticky: není masou „nepříliš vzdělaných a podezřelých Arabů“, ale složitou společností odlišující se stát od státu. A to i přes množství zdánlivě společných znaků (islám – různě však pojímaný, arabština – avšak velmi odlišná ve svých regionálních dialektech apod.). Některé rozdíly, sektářská napětí a vnitrospolečenské konflikty byly „zmrazeny“ politikou dlouholetých diktatur, podobně jako tomu bylo v komunistické Jugoslávii a dnes vystupují na povrch. 

Žádná konspirace

Letos bylo také možné pozorovat, že „Arabské jaro“ nebylo dílem nějaké „mezinárodní muslimské konspirace“ a nemělo všude jen stejné příčiny. Například v Tunisku se vzpoura šířila z venkova do měst o čemž vypovídá i symbol „Arabského jara“ – mladík Mohamed Búazízí z provinčního města Sidi Búzid. Ten svým sebeobětováním v palachovském duchu doslova zažehnul vlnu revolučního dění v celém regionu. Stal se tak zřejmě – poněkud tvrdě řečeno – „nejefektivněji sebeobětovaným“ člověkem v moderních dějinách lidstva.  Naopak na příkladu Egypta bylo vidět, jak vycházel revoluční kvas přímo z hlavního centra země. Ale pak je tu i řada společných jmenovatelů: statečnost prostých lidí, role nových médií a globálních televizí a určitě také postoje současné americké administrativy.

Žádní začátečníci

Odlišné arabské země mají různou politickou zkušenost. Nejsou to ale jen elévové, kteří by neměli žádné pojetí o moderní politice – například Egypt má bohatou politickou tradici a politické strany v této zemi působily již dávno před druhou světovou válkou. Naopak třeba v Libyi je ale situace dost odlišná.              

Donedávna hrály prakticky všechny arabské autokracie na Blízkém východě na osvědčenou strunu: „Podívejte se, kdo by nás mohl vystřídat – vždyť místo nás tu teď můžou být islamisté a Al-Káida“. Arabským autokratům tato taktika vůči Západu vycházela, a to zejména po 11. září 2011. Je pravda, že ani v době Studené války neměly USA ani Sovětský svaz zájem na tom, aby byla v arabských zemích demokracie – vždyť bylo přece daleko jednodušší vyjednávat se zkorumpovaným prezidentem či monarchou, který drží za pomoci armády a policie zemi pod kontrolou, než  tam mít nepřehlednou a labilní demokracii, která nemusí jít zdaleka tak na ruku velmocenským zájmům. Tato logika sice přestala platit po skončení Studené války, přesto si autokraté dokázali udržet sílu hlavně díky rozmachu islamistického radikalismu a západní politice po 11. září. Podíváme-li se však na dosavadní průběh „Arabského jara“, lze sledovat, že islamisté nebyli zdaleka hlavními iniciátory nepokojů (že byli později úspěšní ve volbách, je věc druhá). Vždyť i reakce Al-Káidy na „Arabské jaro“ byla naprosto bezzubá a vypovídala o nepřipravenosti slábnoucí teroristické sítě na podobné dění. Ano, Al-Káida se také vždy stavěla proti zkorumpovaným režimům, ale ty měla v jejích utopických vizích nahradit militantní islámská teokracie, nikoliv demokratické procesy a strany (včetně islamistických), které se od Al-Káidy zapřisáhle distancují. Řada dnešních mainstreamových islamistických stran nejsou žádné politické předvoje terorismu, ale vcelku pragmatické formace, které se pokoušejí propojit islámské a západní hodnoty. Pak tu jsou i více fundamentalistická uskupení, jako například egyptští salafisté, kteří  ale i přes relativní volební úspěch budou nejspíš jen jednou ze složek vládní koalice.

Žádný spěch

Sečteno a podtrženo: Na jednoznačná hodnocení dění na Blízkém východě je ještě velmi brzy. Bude třeba čekat možná i několik let, než budeme moci vynést jednoznačnější soud nad děním v regionu. Jisté je, že vývoj bude v různých zemích odlišný – Tunisko se nejspíš vydá na cestu demokracie, zatímco v Egyptě, Libyi a ještě více v Jemenu a Sýrii bude vývoj mnohem komplikovanější. Již dnes lze vidět,  že dosavadní opozice (často islamisté), která existovala v arabských zemích vůči vládnoucím autokratickým režimům, si bude mít poprvé možnost vyzkoušet, co to je vládnout. Bude tak muset přejít od opozičního populismu ke skutečné politice a činům – a nebude-li úspěšná, prohraje ve volbách. Dokonce i v případě, že by hrozila nějaká nová forma – třeba islamistické diktatury – je možné očekávat, že pod vlivem zkušeností z letošního roku se Arabové již nenechají znovu podrobit a přichystají novým diktátorů stejný osud, jaký potkal Ben Alího, Mubaraka a Kaddáfího.       

MČ, vyšlo v MFd 30. 12. 2011

 (..ten obličej se tam nastavil sám, takové narcisek zas nejsem, ale když už tam je, tak ho tam nechám :)

Další aktuální tematické články:

• Arabské prob(o)uzení - T. Spencerová (Revue Politika)

Jaké jsou souvislosti dnešního bouřlivého dění na Blízkém východě (2011)

What are preconditions of what happens during Arab spring in the Middle East?
A view from 2011

(Článek byl psán v roce 2011)

Svržení prezidentů v Tunisku či Egyptě a další bouřlivý vývoj v Libyii, Jemenu a v jiných částech současného Blízkého východu je pokračování procesu, který v tomto regionu začal už relativně dávno - v období okolo první světové války.

"Menší" arabský autokrat Zine al-Abidín Ben Alí je už dnes v Tunisku jednoznačně minulostí (a mluví se tam o něm dnes už hlavně v souvislosti s jeho zodpovědností za korupci a diktátorské praktiky). Bývalý egyptský prezident na tom ve svém sídle v Šarm aš-Šajchu není o mnoho lépe a jeho země zažívá v ústavním referendu první důležitou zkoušku. Další - a méně jasně čitelnou - kapitolou se začíná stávat situace v Libyii. V prvních týdnech se zdálo vše celkem jednoduché: Dlouholetý libyjský diktátor Muammar Kaddáfí (jehož síla byla zpočátku podceněna) versus protikaddáfíovští povstalci (jejichž síla byla naopak přeceněna).

Po dvou týdnech úspěchu rebelů se Kaddáfí a jeho spojenci začal konsolidovat až se nakonec zdálo, že ve chvílích, co se zrak světa upřel na ničivé japonské cunami, nakonec Kaddáfí až nečekaně rychle převezme iniciativu a vojensky povstání potlačí.
 

Mezinárodní společnenství nejednalo zpočátku příliš pružně a žádná velmoc si nechtěla pošpinit image unilaterální vojenskou operací. Přesto nakonec Rada bezpečnosti OSN překvapivě schválila vytvoření bezletové zóny a vojenská pomoc Kaddáfího odpůrcům tak dostala zelenou (v tomto případě vlastně spíš zeleno-černo-bílo-červenou). Zdá se, že vojenská operace sice povstalcům ulehčuje, objevují se ale problémy jiného druhu - pilířem bojové operace jsou zatím Američané a Francouzi - tedy mocnosti, které se vzhledem k imperiálním a post-imperiálním ambicím (i dřívějším nekonzistentním postojům ke Kaddáfího režimu) na Blízkém východě netěší velké důvěře. Navíc se akce zatím neúčastní žádný arabský stát a začíná zaznívat kritika ze strany Ligy arabských států a dalších zemí. Pro zahraniční síly prosazující bezletovou zónu bude nyní důležité udržet soulad mezi efektivitou operací (spojenou s co nejnižší "collateral damage") a důvěryhodností, že se nejedná o nějaké postranní ambice v post-kaddáfíovske Libyii.
 

Nejde tedy jen o budoucnost a směřování zemí na Blízkém východě, ale jde i o nás - Zápaďany - jakým způsobem se budeme na Blízký východ v budoucnu dívat. 

Bude to spíše západní tradiční pohled jako na:
 

- "nebezpečnou a nedůvěryhodnou oblast s lidmi vyznávající fundamentalistické náboženství ...avšak s úžasným nerostným bohatstvím, které potřebujeme"?
 

nebo půjde o:

- "větší úctu k regionu a lidem, kteří se sice v něčem od nás odlišují, ale v zásadě jsou podobní jako my, přičemž se (navzájem) pokusíme vytvořit férovější postoje i spolupráci než v minulosti". 

Přehled zajímavých komentářů v médiích:
 

Fouad Ajami: Jak Arabové přeměnili stud ve svobodu (HN, 25. 3. 2011)

Al-Jazeera: Region in Turmoil (přehled současných nepokojů na Blízkém východě)

Guardian: Arab Spring: An Interactive Timeline of Middle East Protests

BBC: Questions and Answers: Egypt Constitutional Referendum (BBC)

Wikipedia: Military operation in Libya (2011)

N.Y. Times: How stable is Saudi Arabia?

Článek Pavla Barši z Lidovek: "Arabská svoboda a obavy Západu" (12. 2. 2011)

Rozhovor Jana Fingerlanda s Šádí Šanáhem (5. 2. 2011)

BBC Special: "Egypt Unrest"

Gideon Levy v Haarecu: "Israel Must Congratulate Egypt" (13. 2. 2011)
No one predicted Arab sproing, says Turkish expert 

Fotoalbum "Novodobí faraóni"
Stephen Walt in Foreign Policy "Requiem for the Arabs spring" (28. 11. 2011)
 

Zapomeňme na chvíli na spekulace, "jak to nakonec vše dopadne" a podívejme se na širší kontext dnešního dění. Dle mého názoru se jedná o pokračování procesu v arabském světě, který má své kořeny již na konci devatenáctého století a hlavně pak v období první světové války. Národní obrození Arabů, které nabylo ve 20. století mnoha podob a variací - kulturních, sociálních, politických ("arabský nacionalismus", "arabismus", "pan-arabismus", "baasismus"...) spojené s touhou po svobodě (a v tehdejší době i po stále nedosažené vlastní a nezávislé státnosti) má kořeny právě v oné době.
 

Fáze první - Nepřítel Arabů je Osmanská říše! (přelom 19./20. století až WW1):

Velká část blízkovýchodních Arabů žila až do začátku 20. století už čtvrté století pod vládou Osmanského Turecka. Tato říše byla sice muslimská a dokonce se považovala za nástupce arabského chalífátu z prvních století islámu, přesto však byla Araby na přelomu 19. a 20. století stále více a více považována za žalář jejich národa. Turci nejsou Arabové a sultánova správa s centrem v Istanbulu přitvrzovala s tím, jak Turci ztráceli moc v Evropě. Jejich moc byla také represivnější, neboť si byli vědomi pronikání západních myšlenek nacionalismu do oblastí, které dříve nebyly příliš ovlivněny evropským myšlením. Že mají Arabové s Turky společný islám navíc přestávalo být sjednocující s ohledem na to, že myšlenka národního uvědomění Arabů byla spojována především se společným jazykem a kulturou, nikoliv islámem. Ten hrál také svou roli, ale nikoliv prvořadou. Národní sebeuvědomění Arabů usilovalo o jednotu VŠECH Arabů, tedy jak muslimských, tak křesťanských (a tehdy dokonce i židovských). Turecký sultán však až do počátku 1. světové války drží nad Araby otěže celkem pevně v rukou.
 

Fáze druhá - Nadějné spojenectví a zrada (1916-1918):

Turecko vsadilo během první světové války na spojenectví s Německem a Arabové začali logicky vzhlížet k nepřátelům Turecka, hlavně k Británii a Francii. Tehdy tak nebyl Západ pro Araby zdaleka tak ztělesněním nadvlády a využívání, jako spíš symbolem naděje na spolupráci při osvobození od Turků a vytvoření vlastní státnosti, případně i přenesení západních ideálů svobody a národního státu do arabského světa. Po neúspěchu britsko-francouzské operace u Galipoli (1915) hledají dohodové mocnosti nové spojence, kteří by jim pomohli rozdrtit Turky. O rozhádané arabské kmeny a pamflety různých arabských intelektuálů se do té doby Spojenci příliš nezajímali. Najednou si Britové uvědomili, že získání Arabů na jejich stranu může Osmanské říši zasadit smrtelnou ránu. Uzavřou dohody s významným rodem Hášimovců (který se staví do čela arabského národního hnutí v oblasti Sýrie, Palestiny, Jordánska a Arábie) a vyšlou k Arabům vojenské poradce (např. slavného Lawrenceho). Britové začnou arabské oddíly organizovat po moderním vzoru a vyzbrojovat. Hášimovci ale logicky požadují za pomoc arabskou nezávislost a státnost. Britové a Arabové na to kývnou, načež začne boj Britů a Arabů bok po boku... Až doteď je vše čiré a jasné. Jenže v roce 1916 uzavřou Britové a Francouzi tajnou Sykes-Picotovu dohodu, ve které (samozřejmě v utajení) poruší slib arabské nezávislosti a namísto toho si arabský Blízký východ rozdělí do svých sfér vlivu...


Fáze třetí - Rozčarování a nové panství na Blízkém východě (1918 - až doba okolo WW2)

Po britsko-arabských vojenských operacích se Osmanská říše zhroutí. Padne Jeruzalém, Bagdád i Damašek. Arabové teď požadují splnění slibu státnosti (hlavně na území dnešní Sýrie, Libanonu, Izraele, Palestiny a Jordánska). Po odtajnění se také dozví s velkým zpožděním o odtajněné Sykes-Picotově dohodě - a zavládne u nich hluboké rozčarování. Britové následně na oko souhlasí se vznikem arabské státnosti na území Sýrie a jejího okolí, ale dobře ví, jak se zachová jejich válečný partner a spolusignatář dohody. Za krátký čas tak arabskou státnost rozpráší Francouzi v bitvě u Majsalunu. Žádná nezávislá arabská státnost se po WW1 nekoná a první vlna arabského nacinalismu skončí pro většinů Arabem zklamáním a výměnou jedné osmanské nadvlády za západní. Na bývalých osmanských územích obývaných Araby vzniknou mandáty, což je ale spíš eufemismus pro variantu koloniální správy. Osmanskou nadvládu tak vystřídala místo svobody a spolupráce se Západem západní dominance a využívání blízkovýchodního bohatství (často ropy a zemního plynu). Sympatie k Západu u Arabů po válce hluboce poklesnou. Odpor vůči nové dominanci se stupňuje, z Blízkého východu se začíná stávat po čtyř stech letech osmanské stability (v náboženství vcelku přirozené, avšak v politice často vynucené) neklidný region. Povstání v Sýrii, Egyptě i jinde potlačí Britové a Francouzi kulomety a bombami. Situace některých Arabů se ale v některých mandátech přece jen zlepší oproti minulosti. Západ sitotiž některé skupiny Arabů (obvykle menšiny, případně mocné místní rody) vybere, aby lépe Blízký východ ovládl, rozdělil a panoval: v Iráku to jsou sunnité, v Libanonu maronitští křesťané, v Sýrii alevité. V Arábii je to rod Saúdů a nakonec i Hášimovci si přijdou na své loutkovými královskými tituly... (Britové však nezapomenou oba tyto mocné rody také rozeštvat proti sobě, takže po válečném konfliktu ztratí v roce 1925 umírněnější Hášimovci dlouhá staletí trvající vliv nad Mekkou a svatými místy. Ty dobudou radikální a ultrafundamentalističtí saúdští wahhábité, kteří jsou už přes století považování i většinou arabského světa za islámské extremisty. Velice brzy nato je v Arábii objevena ropa a od samého začátku mají na její těžbu a odběr výsadní právo USA. S tím, jaký režim v Saúdské Arábii vládne však USA nemají donedávna - na výjimky ropných krizí a pokusů o samostatnější saúdskou politiku - žádný větší problém.). Velmi specifická je situace v Palestině - tam nepodporují Britové žádnou arabskou komunitu, ale přistěhovalectví sionistických Židů ze Západu. (britský guvernér Jeruzaléma sir Ronald Storrs tehdy prohlásil: "Sionisté vytvoří pro Anglii malý a loajální židovský Ulster v moři potenciálně nebezpečného Arabismu"). Důsledkem této politiky mj. bylo, že po staletích mírumílovného soužití Židů (bez politických ambicí) a palestinských Arabů (bez politických ambicí) se Palestina stane jedním z politicky nejnapjatějších míst Blízkého východu. I fakt, že židovští přistěhovalci přichází do Palestiny hlavně ze Západu, ještě více posílí arabské zklamání z Británie a Francie. Sekulární sionisté jsou považováni za agenty Západu, kteří nemají se zbožnými židovskými komunitami příliš mnoho společného. Přesto se v průběhu politického dění tyto rozdíly v očích mnoha Arabů čím dál více stírají (v duchu "co Žid, to sionista"). Co je ale ještě horší, že během 20. a 30. let minulého století mizí několiksetleté mírové soužití různých komunit na Blízkém východě v nenávratnu. Status quo oblasti byl brutálně narušen a destabilizován. Začíná éra sektářského násilí, nenávisti k Západu, nenávisti k vládnoucím či ovládaným menšinám (a většinám) a dochází také ke vzniku různých nových kontroverzních politicko-militantních hnutí a milicí. Na Blízký východ také začnou výrazně pronikatat evropské antisemitské stereotypy i různé prvky fašismu a komunismu. Abrahámská náboženství, která byla v době osmanské nadvlády vcelku apolitická, se čím dál více kontaminují politikou. To platí pro islám, judaismus a částečně i pro jiná menšinová náboženství Blízkého východu. Vznikají obrodná islámská hnutí která se staví do opozice jak vůči politice loutkových prozápadních vlád, tak někdy i vůči západním mocnostem samotným. Nejvýznamnějším průkopníkem v tomto ohledu je v Egyptě nově vzniklá (1929) organizace Muslimské bratrstvo, která si nejdříve klade za cíl suplovat na základě principů islámských charit nefungující státní sociální systém. Se vzrůstající podporou egyptské společnosti však Bratrstvo expanduje i do dalších částí muslimského světa a začnou u něj sílit politické ambice. Tomu se však postaví egyptský sekulární, prozápadní (a zároveň i zkorumpovaný) vládnoucí establishment a na světě tak je dlouholetý konflikt mezi Bratrstvem a státem (ten vyústí později i v atentát Bratrstva na ministerského předsedu, v budování koncentráků pro členy Bratrstva a v další rozsáhlé represe. V jejich důsledku se nakonec v 60./70. letech ilegální Bratrstvo poměrně umírní. Odtrhnou se z něj však radikální skupiny jako Islámský džihád a Gamá´a al-Islámíja, která nechtějí přestat v ozbrojené konfrontaci s egyptským establishmentem). Přesto status quo britsko-francouzské nadvlády na Blízkém východě vydrží od konce první světové až do konce války druhé. Během druhé války zůstane většina Arabů více-méně loajální vůči Západu (jsou ale výjimky, např. jeruzalémský muftí Hadži Amín al-Husajní). Přestože nacistické Německo propagandisticky tvrdí, že je "osvoboditelem Arabů" (tzn. z pod nadvlády Británie a Francie), ve spojeneckých armádách bojuje za války právě i řada vojáků mluvících arabsky.
 

Fáze třetí - Konečně svoboda? (dekády po WW2 až po konec studené války)

Británie a Francie jsou sice na straně vítězů války, ale jejich globální dominance je s ohledem na jejich obrovské oslabení nevyhnutelně u konce. Britské i francouzské impérium se po WW2 definitivně rozpadá, včetně Blízkého východu. Někdy rychleji a mírumílovněji (v případě britských domínií), někdy pomaleji a brutálněji (v případě francouzských kolonií). Na místě bývalých mandátů a kolonií vznikají celkem rychle nezávislé arabské státy (jsou rozdrobené, nevzniká tedy žádný arabský superstát, jak by si mnozí pan-arabští nacionalisté přáli) a v naprosté většině jsou jejich vlády sekulární, nikoliv islámské ani jiné (právo šarí´a je většinou omezeno na záležitosti osobního statusu, podobně jako v Izraeli halacha). Někdy si podrží nové arabské státy vazby na Západ, jinde se snaží být na něm co nejvíce nezávislé, resp. navážou vazby s komunistickým Východem. Britské i francouzské impérium se zmítá v křečích, ale z popela WW2 povstanou dvě nové mocnosti - USA a Sovětský svaz. Protože jsou obě dvě (i když poněkud odlišně) proti kolonialismu, obě představují pro Araby svým způsobem novou naději a nového silného partnera. Ve skutečnosti ale studená válka arabské národní ambice opět naruší. Jednota Arabů je rozdělena právě politikami hlavních studených válečníků. Teď již sice existuje řada nezávislých arabských zemí (i Liga arabských států), avšak jejich vlády se čím dál více stávají nástrojem politky USA a Sovětského svazu. A těm tehdy nešlo na Blízkém východě rozhodně o demokracii, jako spíš o prosazování vlastního vlivu a zájmů (Vždyť nač mít nestabilní arabskou demokracii, když můžeme mít svého zkorumpovaného diktátora, který za pár dolarů či rublů vykoná, co si bude Západ a Východ přát!?). Ani silné osobnosti arabského světa se tak neubrání tlaku některé ze stran - egyptský Násir, palestinský Arafat, Husajnové (jordánský král i irácký diktátor), syrský Assad, libyjský Kaddáfí - se změní často z ikon národního osvobození a vize samostatné politiky v ztělesnění zkorupovaného a brutálního systému a zároveň i loutek Západu či Východu. Jejich režimy jsou mezi prostými lidmi stále méně populární (ale o to víc represivní) - zmiňovaná korupce, rozevírající se sociální nůžky, ale i neúspěchy ve válkách s Izraelem, začínají podřezávat arabským autokratům větev na které sedí. A kdo je v této situaci často jedinou efektivní a zároveň velmi perzekuovanou (mučednickou) opozicí? Jsou jimi posilující islámská hnutí (více či méně militantní, často však kombinují svou militantnost a fundamentalismus s aspektem sociální charity) prakticky ve všech arabských zemích. Během studené války jsou však islamisté drženi víceméně na uzdě, někde však dojde i k jejich využívání, hlavně Západem (který není zdaleka tak protináboženský jako Sovětský svaz - navíc islamisté jsou obvykle hluboce protikomunističtí a antisovětští). Spolupráce islamistů a Západu je pak zřejmě nejviditělnější v Afghánistánu v 80. letech, kde zdejší mudžáhedíni - a to jak místní Afghánci, tak i internacionální pomoc arbských islamistů (z nichž se mnozí později stanou členy Al-Káidy a Tálibánu) - válčí Američanům zástupnou válku (proxy war) proti Sovětskému svazu. Vytlačení Rusů z Afghánistánu se tak stane klíčovým vítězstvím nejen pro Američany, ale také pro islamisty po celém světě - získají auru "těch, kdož jsou schopni skolit bezvěreckou říši na kolena". Vraťme se ale ještě do 70. let. Tehdy se totiž někde islamisté vymaní i z kontroly Západu. Íránská revoluce z roku 1979 svrhne prozápadního a represivního a krajně neoblíbeného šáha. Jedná se sice o událost, která se odehrála v nearabské zemi, kde většinu obyvatel tvoří šíité, přesto však má hluboký dopad i na Araby a sunnity, resp. na arabské šíity (hlavně v Libanonu - vznik hnutí Hizballáh). Teokratická republika Írán se velmi rychle stane terčem západní i východní politiky a jak Západ tak Východ kvůli tomu dokonce začne svorně podporovat sekulárního diktátora Saddáma Husajna. Ten který vzápětí na Írán zaútočí a z irácko-íránské války se stane vůbec nejkrvavější konflikt v dějinách moderního Blízkého východu. Se skončením studené války přestanou být islamisté pro Západ zajímaví a navíc se ukazují i jako značně nevypočitatelní. Naopak pro radikální islamisty teď už představují Američané opět hlavně jen povrchní nevěřící psy, kteří navíc přestali posílat dolary a raketomety Stinger. (...Určitě ale bylo prozíravé s nimi spolupracovat v boji proti komunismu. To ale bylo zhruba vše, co se dalo na jejich hodnotách najít společného...) ¨
 

Fáze pátá - Nekonzistence a chaos (1990 až 2010?)

Vítězové studené války USA se stanou na konci 80. let nejsilnější mocností světa. Se svou nově posílenou mocí ale zachází dost nekonzistentně. Zatímco prezidenti Bush starší a Clinton usilují spíš o konsenzuální politiku a snaží se urovnat např. izraelsko-palestinský konflikt, ve snaze zachovat si vliv získaný během Studené války jejich podpora některých nepopulárních arabských autokratů nadále pokračuje (Mubarak, Saúdové, různí emírové v Zálivu...), a dokonce i nově vzniká (Mušarraf v Pákistánu). Někteří diktátoři se ale pro USA stávají po konci Studené války zcela nepotřební, neboť jsou nejen ve vztahu k okolí slabí, ale mají i pověst hrdlořezů, a proto je dobré označit je za "nové Hitlery" a postupně se jich zbavit. A to i vzhledem k jejich dřívějšímu tolerování či přímé podpoře, což jsou věci které dnes raději Západ už příliš nepřipomíná... U některých diktátorů však lze přivřít oči, když se "polepší" a radikálně změní svoji zahraniční politiku (plukovník Kaddáfí). Zkorumpované režimy se stanou v 90. letech terčem nových radikálně islamistických skupin, které hledají po porážce Sovětského svazu nová bojiště. Právě na tomto podhoubí vzniká mezinárodní teroristická organizace Al-Káida, v níž dají hlavy dohromady chytří lidé z okruhu mnoha bývalých afghánských mudžahedínů, společně s lídry dalších radikálně islamistických seskupení (např. z egyptského Islámského džihádu). Následné teroristické akce v Saúdské Arábii a Egyptě jsou předzvěstí brutální kampaně, která se přelije dne 11. září 2001 citelně i do západního světa. Prezident Bush mladší však vzápětí okoření nekonzistentnost politiky USA vedle selektivní podpory některých arabských diktátorů i pojmem "válka proti teroru" (což je termín mající informační potenciál přibližně jako "válka proti minometům") a snahou o demokratizaci (branou však značně selektivně - když vyhraje volby někdo, kdo se USA a jeho spojencům nelíbí, stejně nebude uznán - to byl třeba případ Hamásu v Palestině po volbách 2006). Zde je třeba dodat, že tón Bushovy zahraniční politiky velmi ovlivnila i řada neokonzervativních myslitelů, kteří se nedokázali vymanit v pohledu na Blízký východ ze značně zjednodušující černobílé optiky studené války a v hledání vize "absolutního zla" (dříve komunismus, dnes islamismus), proti kterému by bylo možné mobilizovat veřejnost. Spolu s neúspěchy a krveprolitími v Iráku a Afghánistánu tak USA ztratily (v tomto případě hlavně svojí vinou, neboť operace byly často hrubě odfláknuté) po roce 2001 zbytek aury vítěze studené války a spravedlivého (a navíc velmi bohatého) arbitra dění na Blízkém východě. V souvislosti s tím ztrácí sílu i arabští autokraté, z nichž někteří jsou pro zachování status quo Západem stále podporovaní či přinejmenším tolerovaní (Mubarak v Egyptě, Ben Alí v Tunisku, ...). Je však otázka času kdy přijde rozbuška pro výbuch nespokojenosti s tímto stavem věcí.
 

Fáze šestá - (2011 - ...)

Pozitivní je, že tlak na neoblíbené režimy přišel od mladší a vzdělané generace obyvatel arabských zemí. Nikoliv tedy ze zahraničí (pod tlakem nějaké světové či regionální mocnosti) a nestojí za ním primárně ani náboženské (v tomto případě hlavně islamistické) skupiny a jejich duchovní vůdci. Islamisté mají však logicky ze svržení Ben Alího a Mubaraka radost, protože jejich režimy islamistické aktivity více či méně brutálně potlačovaly. 

Je však ještě příliš brzo na to činit závěry, jakým směrem se bude politika v zemích zbavených svých dlouholetých autokratů ubírat - bude to arabská verze demokracie? anarchie? fundamentalistický režim? vojenská junta?... To asi nezjistíme v průběhu roku 2011, ale v následujících letech.
 

Díky za přečtení a za případný názor, pokud jste došli až sem. Jestli se vám článek líbí, klidně ho pošlete dál, nasdílejte etc. V textu budu v souvislosti s bouřlivým děním dělat další úpravy a aktualizace.