"Báječná léta s Ahmadínežádem" aneb kam dále po íránských volbách?

Upřímně řečeno jsem byl tak jednoznačným vítězstvím Ahmadínežáda trochu překvapen, protože jsem předpokládal, že pokud zvítězí, tak to bude až v druhém kole, jako v minulých volbách. O regulérnosti některých aspektů voleb se dá určitě pochybovat, ale jako celek zřejmě skutečně zvítězil s přehledem on. Částečně to bude určitě díky státní propagandě, která byla vzhledem k jeho pozici daleko blíže jemu (dobře víme, jaký má televize vliv nejen na méně vzdělané vrstvy obyvatel), stejně tak jako tichá (nikoliv však bezmezné) podpora nejvyššího duchovního vůdce země Alího Chameneího. Dílem bude jeho silná podpora odpovídat i různým aspektům vnitřní politiky (Ahmadínežádova podpora venkova, jeho image skromnosti a lidovosti atd.), které odsud ze Západu nejsou tolik vidět, neboť zde je Ahmadínežádova politika často (a občas i trochu hystreicky) zjednodušována pouze na provokace vůči Západu, Izraeli a na lačnění po jaderném programu a zbraních.

Bez ohledu na demokratičnost rozhodnutí by si ale Íránci určitě zasloužili lepšího prezidenta. Třeba už jen proto, že když se s mnoha z nich setkáte a když navštívíte Írán, zjistíte, že jsou představy o této zemi - mj. právě třeba kvůli takovým politikům jako je Ahmadínežád - nespravedlivě negativní. Byla by to také dobrá konstelace ve prospěch všech - Íránu, Západu, Izraele i zbytku světa - když v americkém prezidentském křesle sedí konsensuálnější osobnost, tak kdyby zároveň i na důležitém politickém postu v Íránu byl otevřenější a vzdělanější politik. Ahmadínežádovo zvolení tak opět nahraje všem zastáncům konfrontačnější zahraniční politiky ("Vidíte co je to za zemi!? Oni si stejně neumí zvolit nikoho jiného než jaderného šílence a popírače holocaustu"), mj. třeba politickým jestřábům Netanjahuovi a Liebermanovi v izraelské vládě, kteří vidí nejlepší řešení napjatých vztahů s Íránem v preventivnímu úderu na jeho jaderná zařízení. Kam by ale také další blízkovýchodní válka mohla vést, můžeme vidět třeba za západními a východními hranicemi Íránu.
Pozitivním aspektem íránských voleb je, že celkem zřetelně bylo po celém světě vidět, že v Íránu existuje výrazná opozice vůči Ahmadínežádově politice i vůči některým negativním aspektům teokratické republiky a že země není bezmezným "totáčem", jak to někdy informování o Íránu může vyvolávat. Pevně doufám, že volby přispěly k aktivizaci opozice, která teď bude nadále sílit a její vliv přinese v konečném důsledku pozitivní změny. Nejlepší by ale bylo, kdyby se na nejvyšší politicko-duchovní post v zemi dostal nějaký otevřenější ajatolláh, který by mohl více zkrotit prostořekého prezidenta a dát celému Íránu nový impuls. Na otázku "Kdy se tak stane?" lze ale odpovědět jen tak, jak říkají muslimští učenci: "Alláhu alam - Jen Bůh to ví nejlépe".

(Vyšlo také v Lidovkách)