Mezi světovými válkami byla politická situace na Blízkém východě mimořádně napjatá, především kvůli dopadům první světové války. V důsledku toho se i v arabských a muslimských kruzích uchytilo několik směrů, inspirovaných hitlerovským a mussoliniovským myšlením.
V období 1914–1918 považovali arabští nacionalisté Londýn za svého spojence proti tureckým vládcům, spojencům Berlína a Vídně, ve 20. letech se však situace změnila. Rozparcelování teritorií poražené Osmanské říše Británií a Francií v nich vyvolalo obrovské zklamání, pocit zrady, deziluze a vzdoru. Prakticky všechny části rozpadlého impéria, kde žili Arabové, se totiž staly součástí takzvaných mandátních území, které se v praxi podobaly koloniím. Britové převzali pod svou správu Irák, Zajordánsko a Palestinu a Francouzi Sýrii s Libanonem.
 |
| Němečtí vojáci a muslimská žena v Mostaru. |
Mandátní administrativa neomezila jen právo místních na sebeurčení, kterého se nacionalisté dožadovali, ale vytvářela i silné společenské štěpení a konflikty. To činila mimo jiné výběrem a preferováním různých klientských, kmenově-nábožensko-politických skupin za spojence. Šlo o politiku, která přispívala k rozeštvání lokálního obyvatelstva proti sobě, čímž zároveň oslabovala potenciální odpor proti novým vládcům. V roli spřízněnců se obvykle jednalo o menšiny, z různých důvodů Západu bližší, které mandátní správy dosazovaly do klíčových politických pozic, zatímco většinové komunity často politicky i jinak ostrakizovaly.
V Libanonu se tak například francouzskými klienty stali tamní maronitští křesťané. V meziválečné Palestině zase Britové zpočátku jednoznačně podporovali sionistické Židy proti Arabům. A v Iráku postavila vláda Jeho Veličenstva do čela země minoritní sunnity oproti šíitské a kurdské většině. Cílem takovéhoto posilování vybraných menšin spočíval krom výše uvedeného v oslabování nacionalistů, které poválečný vývoj nejvíce zklamal, a proto se nejvýrazněji radikalizovali. Řada z nich byla z tábora sekulárnějších sunnitských muslimů, ale mezi nacionalisty, často dokonce mezi jeho ideology a vůdci, se nacházelo mnoho křesťanů (z různých rozdrobených východních církví). Potenciál pro rozvoj nacionalismu se silným protikoloniálním a protiimperiálním nábojem tak byl na meziválečném Blízkém východě velmi silný. Navíc ze západního prostředí pronikaly do regionu mnohé ideologické a politické vlivy, které podobným postojům napomáhaly.
Muslimskému prostředí se vlivy fašismu a nacismu poměrně dlouho vyhýbaly, a necílila na ně ani propaganda z Berlína. Arabové příliš nezapadali do nacistických rasových teorií – v jednom ze svých projevů se o nich Hitler dokonce vyjádřil jako o „poloopicích“. Jindy se však už vyjadřoval daleko smířlivěji a neskrýval také jistý obdiv k Íráncům a Turkům. Stejně dvojznačně chápali nacisté a fašisté islám (více v článku Nacismus a náboženství). Nepřítelem číslo jedna pro NSDAP byli jednoznačně vždy Židé, k ostatním náboženstvím zaujímala pragmatické pozice. V případě Arabů a muslimů přispíval k pragmatismu vůči nim často geopolitický význam oblastí, které obývali.
 |
| Nejznámější fotografie ze setkání velkého jeruzalémského muftího Husajního s Hitlerem. |
Na samotném meziválečném Blízkém východě se fašizující tendence mnohdy silněji než u muslimů projevovaly v prostředí křesťanských intelektuálů – ať už řeckopravoslavných, maronitských či řeckokatolických. Tak jako v Evropě, i v arabském světě si mezi sebou lokální mutace fašismu konkurovaly.
Velmi zvláštním a dodnes zajímavým případem se stala Syrská sociálně nacionální strana (SSNP, používala též označení Syrská lidová sociální strana). Existuje od roku 1932, kdy ji (nikoliv v Sýrii, ale v libanonském Bejrútu) založil řeckopravoslavný křesťan Antún Saade (1904–1949). Formace se již svým názvem inspirovala u NSDAP a její hlavní ideologií se po vzoru velkoněmecké Říše stala idea Velké Sýrie, která se měla rozkládat na území dnešního Libanonu, Sýrie, Izraele, palestinských území, Sinaje, Kypru, Jordánska, Iráku a Kuvajtu. Z Hitlerových a Mussoliniho koncepcí převzala kult vůdce, organizační strukturu, rasové (především antisemitské) postoje a celkovým proti-osvícenecký duch. Těžiště strany bylo v Libanonu.
Přestože byl Saade etnický Arab (nenechme se zde mýlit jmény, která mají křesťanští Arabové odlišná od muslimských), jeho ideologie nepředstavovala nějakou variaci panarabismu. Ani křesťanství nemělo vytvářet onen nezbytný jednotící tmel, do Saadovy ideologie a územního konceptu se vešli, s výjimkou Židů, arabské i nearabské národy, muslimové, křesťané i sekularisté. Velká Sýrie chtěla být konkurenčním projektem panarabského nacionalismu. Saade nahrazoval arabskou identitu kulturně i rasově nadřazeným „syrianstvím“, přičemž ho patrně inspirovala i dávná, kulturně vyspělá a rozsáhlá Asyrská říše. Nacismus ovlivnil též symboliku strany – dodnes používaný prapor SSNP vznikl z vlajky hitlerovského Německa s vlastní verzí svastiky (jako rudého slunečního kotouče) ve středovém kruhu. Členové uskupení také dodnes zdraví zdviženou pravicí. Je zajímavé, že na samotnou NSDAP Saadeho strana velký dojem neudělala a nedošlo ani k žádné vzájemné spolupráci.
Během dalšího, hlavně už poválečného vývoje prodělala SSNP výraznou ideologickou transformaci a řadu až neuvěřitelných veletočů, rozdělila se na dvě bojující frakce a přiblížila se od krajně pravicové pozice k levicovým postojům. Při svém mnohdy ilegálním působení (které trvalo například v Sýrii až do roku 2005) se pokusila o dva státní převraty v Libanonu – první proběhl v roce 1949 (po něm Saadeho popravili) a druhý v roce 1961.
SSNS byla velmi aktivní i v době občanské války v Libanonu (1975–1990), kdy většinou bojovala na straně levicových a muslimských sil (včetně komunistů) proti fašizujícím maronitským falangistům a její křesťanské členky provedly několik sebevražedných atentátů proti izraelské armádě. Saadeho následníci se nakonec stali podporovatelem syrského režimu strany Baas (Socialistická strana arabské obrody). Dnes jsou pevnými stoupenci režimu syrského prezidenta Bašára Asada a jejich milice ho podporovaly v občanské válce společně s proíránskými šíity. Většina členů SSNP přitom patří k řeckopravoslavným Arabům.
 |
| Antún Saade s emblémem SSNP |
Raději Féničané než Arabové
Velmi silně ovlivnil fašismus jinou část křesťanů v Libanonu – maronity, církev propojenou s Římem. V roce 1936 založil představitel významného maronitského klanu Pierre Džamáíl (1905–1984) Falangu či Libanonskou falangistickou stranu (arabsky zkráceně Katá´ib). Přímou inspirací k jejímu vzniku byly Džamáílovy fascinující dojmy z nacisty grandiózně organizované olympiády v Berlíně v roce 1936, kterou navštívil jako kapitán libanonského fotbalového týmu. V praktické rovině pak chtěl napodobit španělskou Falangistickou strana. Pod heslem „Bůh, národ a rodina“ se kromě fašistického populismu, autoritářství a katolického ultra-konzervativismu inspirovala i v typických pozdravech. Aby se falangisté (etničtí Arabové) odlišili od panarabského nacionalismu, adaptovali mýtus „fénicianismu“. Ten měl odkazovat k údajným předarabským, antickým kořenům maronitů, přičemž měl zároveň vyjádřit i jejich nadřazenost nad arabskou kulturou.
Militantnost falangistické ideologie se naplno projevila až později – v libanonské občanské válce v letech 1975–1990, kdy jejich milice patřily k hlavním aktérům konfliktu. A jestliže nepřátelé Falangy z výše popsané SSNP patřili k protiizraelskému odboji, byli naopak protipalestinští maronitští falangisté s určitými přestávkami spojenci Izraele, kterému při dodávkách zbraní příliš nevadila jejich fašismem a nacismem inspirovaná minulost.
Husajní, Kajlání, Páhlaví
Pokud jde o muslimské vrstvy, teprve s blížící se druhou světovou válkou zvýšila německá propaganda svou aktivitu rovněž v britských a francouzských dominiích. Nacistům nahrávala též skutečnost, že ve 20.–30. letech v Palestině velmi eskaloval arabsko-židovský konflikt, během něhož většina arabských nacionalistů sympatizovala s palestinskými Araby. Koho pokládala nacistická propaganda za hlavního viníka, nemusíme připomínat. Již tak silný arabský antisionismus se postupně začal v některých případech propojovat s nacisty exportovaným antisemitismem. Ten vycházel jak z tradičních evropských protižidovských stereotypů, tak i z různých rasových teorií. Typickým příkladem osobností ovlivněných nacistickou ideologií byl palestinský muftí Hadži Amín Al-Husajní (1897–1974) či irácký premiér Rašíd Al-Kajlání (1892–1965). Nebyla také náhoda, že v Iráku proběhl v roce 1941 brutální protižidovský pogrom (Farhúd). Silný vliv třetí říše se projevoval i u íránského šáha Rezy Páhlavího (1878–1944), kterého nakonec během druhé světové války Spojenci donutili abdikovat. Pro zajímavost lze zmínit i krátkodobou existenci miniaturní, asi 600členné Národně socialistické dělnické strany Íránu (známé pod zkratkou SUMKA) v roce 1952.
Nacistická propaganda se snažila působit na meziválečný Egypt, v němž i přes formální nezávislost země zůstával britský vliv stále silný. Jedna z prvních moderních islamistických organizací – egyptské Muslimské bratrstvo – začala během druhé světové války připravovat protibritské povstání a někteří jeho členové počítali s přítomností Rommelova Afrikakorpsu jako se spojencem. Pomoc a inspiraci u nacistů údajně tehdy hledali také někteří představitelé egyptské armády, z nichž později vznikla organizace Svobodní důstojníci, která v roce 1952 svrhla krále Farúka. Vlažné sympatie k Německu u egyptských islamistů a nacionalistů byly ovšem spíš pragmatické – v duchu teorie o „nepříteli mého nepřítele, který je mým přítelem“.
Militantní odpor vůči Britům – a s ním související sympatie s nacisty – nebyl zdaleka jen fenoménem arabsko-muslimského světa. Analogii měl i mezi některými indickými nacionalisty, a dokonce u malé částí sionistických Židů. Radikální sionista Abraham Stern (1907–1942) natolik nenáviděl britskou mandátní správu, že se boj proti ní stal pro jeho organizaci naprostou prioritou. Trval na tom dokonce i za války, kdy bylo každému jasné, kdo evropské Židy vraždí a kdo naopak bojuje proti jejich likvidátorům. Stern se přesto naivně domníval, že by nacistické Německo mohlo odeslat evropské Židy do Palestiny, kde by pak bojovali proti Britům. Sternův dopis nacistickým diplomatům v tomto duchu zůstal bez odpovědi. Organizace Lechi (Bojovníci za svobodu Izraele), kterou Stern vedl, byla nejpravicovějším extrémem židovského spektra, měla však pouze stovky členů.
Také v Indii v tamním nacionalismu existovala muslimská linka. Tamní protibritští nacionalisté našli charismatického vůdce v osobě hinduisty a předsedy Indického národního kongresu Subháše Čandry Bóseho (1897–1945). Jeho příběh se v mnohém podobal příběhu muftího Al-Husajního. Na začátku války odjel do Německa, kde se setkal s tamními pohlaváry, včetně Hitlera. Mezi jeho stoupenci se nenacházeli jen hinduističtí nacionalisté, ale též indičtí muslimové a jiná náboženství a etnika. Malá indická jednotka později dokonce bojovala po boku nacistů při vylodění Spojenců v Normandii. Bóse ale zaměřil svou pozornost hlavně na Dálný Východ, kam ho dopravila německá ponorka. Ve spolupráci s Japonci reorganizoval takzvanou Indickou národní armádu (Azad Hind) v níž se jedním z nejvyšších důstojníků stal indický muslim Šáh Nawaz Chán (1914–1983). Azad Hind se na Dálném východě několikrát dostala do bojů s britskými a dalšími jednotkami, takže Indové, včetně muslimů, se často utkali v bratrovražedném zápase. Může se nám dnes jevit jako velký paradox, že v poválečné Indii byli členové pro-nacistické a pro-japonské armády oslavováni daleko více než Indové, kteří sloužili britské koruně. I v dnešní indické historiografii má Bóse čestné místo, podobně jako v izraelské Stern.
 |
| Zakladatel libanonské Falangy Pierre Džamáíl. Znalci tamního prostředí popisují tuto část maronitů jako kombinaci španělských falangistů a sicilské mafie |
Handžar a Skanderbeg
Během období 1939–1945 se mnoho muslimů a Arabů ocitlo na území obsazeným silami Osy. Někteří byli odvedení do pomocných sil německé armády, případně do nich nastoupili jako dobrovolníci, jiní zase čelili perzekuci. Nejznámějším pronacistickým Arabem-muslimem je jeruzalémský muftí Al-Husajní. Muftího pronacistická a protižidovská propaganda však nepadla v Palestině na příliš úrodnou půdu, neboť přibližně 9 000 arabských Palestinců narukovalo do britské armády. Naopak viditelným výsledkem muftího aktivit byl podíl na organizaci 13. horské divize SS Handžar (13. Waffen-Gebirgs-Division der SS „Handschar“), složené z bosenských muslimů a Chorvatů. Ta pod velením chorvatsko-německého důstojníka Desideria Hampela (1895–1981) prováděla akce proti jugoslávským partyzánům a vraždila bosenské Srby, čímž se mstila za masakry muslimů ze strany srbských nacionalistů-četniků (z nichž většina během války taktéž spolupracovala s Němci). V době své největší síly měla divize Handžar 17 000 vojáků. Další jednotka, na jejímž vzniku se muftí podílel, byla dobrovolnická divize Wehrmachtu, označovaná jako Legie svobodné Arábie (Legion Freies Arabien) převážně z rekrutů ze severní Afriky. Ta se koncem války účastnila hlavně protipartyzánských akcí v Řecku a na Balkáně.
Další formací s výrazným počtem muslimů byla albánská 21. horská divize SS „Skanderbeg“ (21. Waffen-Gebirgs-Division der SS „Skanderbeg“/albanische Nr. 1). Ta však ani zdaleka nedosáhla síly Handžaru (měla jen 6 500 mužů) a šlo spíše o brigádu než divizi. Navzdory existenci albánské jednotky SS zní asi překvapivě fakt, že to byla právě tato evropská muslimská země, ve které jako v jediném státu obsazeném nacisty žilo po válce více Židů než před ní. Řada Albánců nejen že poskytla židovským uprchlíkům azyl, ale navíc různé úřady vydaly potvrzení, že jde o muslimy, což je zachránilo před deportacemi. Řada vyznavačů islámu také po válce získala titul „spravedlivý mezi národy“ za záchranu Židů před holocaustem, mezi nimi několik Albánců. Zřejmě nejslavnějším „muslimským Schindlerem“ se stal íránský diplomat ve Francii Abdol Hosejn Sardárí (1914–1981), který zachránil několik tisíc tamních osob značených nacistickými zákony za Židy.
 |
| Fez nošený členy albánské divize SS "Skanderbeg". |
Pomocníci na špinavou práci
Na Balkáně i jinde působilo ještě několik menších pronacistických útvarů se zastoupením vyznavačů islámu. V muslimské části jižního Srbska – Sandžaku – operovala zvláštně pojmenovaná formace – SS a policejní sebeobranný pluk „Sandžak“ (SS und Polizei-Selbstschutz-Regiment „Sandschak“). Na straně francouzských kolaborantů zase existovala menší paramilitární jednotka Severoafrická legie (Légion nord-africaine) vedená francouzským gestapákem Henri Lafontem a alžírským nacionalistou Mohammedem Al-Mádím.
Zvláštním případem, kdy se muslimové dostali do služeb Říše, představovali sovětští zajatci. SSSR se k vlastním lidem, kteří padli do rukou nepřítele, choval brutálně a de facto je považoval za zrádce. Strach ze stalinské politiky ve spojení s dávkou nacistické propagandy tak přiměl nejednoho zajatého vojáka Rudé armády k boji na opačné straně fronty. Množství bývalých sovětských občanů v řadách Wehrmachtu a Waffen-SS pocházelo hlavně z pobaltských zemí, Ukrajiny i Ruska (vlasovci), méně pak z řad turkestánských muslimů (Středoasijci, Tádžici, Ujguři), ještě menší část představovali Azeři, Kavkazané a Tataři. Většina z nich, která se přidala k Němcům, působila spíše v podpůrných jednotkách a jen část nastoupila znovu do bojů. Ve srovnání s bosenskými či albánskými muslimy však do Waffen-SS vstoupil jen zlomek z muslimských zajatců Rudé armády.
Desetkrát víc spravedlivých
Historické práce o druhé světové válce ukazují, že na straně Osy se bojů zúčastnilo přibližně 500 000 muslimů. Ve spojeneckých armádách pak lze celkově dojít k číslu 5 000 000 vyznavačů islámu. Co se týká etnického složení muslimů na straně Osy, tam převažovaly hlavně národy střední Asie a pak bosenští muslimové (původem Slované) či Albánci. Arabů sloužilo ve Wehrmachtu či Waffen-SS poměrně málo. Hlavním motivem pro vstup muslimů do ozbrojených sil Osy nebylo náboženství, ale především vypjatý antikolonialismus a nacionalismus. V případě zajatců z Rudé armády šlo často o výběr ze dvou možností: smrt v koncentráku (v lepším případě obrovské utrpení v zajetí s vidinou návratu ke Stalinovi), nebo boj za Hitlera.
Doporučená literatura k tématu:
Achcar, G.: The Arabs and the Holocaust. New York 2010
Herf, J.: Nazi Propaganda for the Arab World. London 2010
Morris, B.: Righteous Victims: A History of the Zionist-Arab Conflict, 1881–2001. New York 2001
Hoare, M. A.: The Bosnian Muslims in the Second World War. Oxford 2014
Ruelle, G. – Desaix, D.: The Grand Mosque of Paris: A Story of How Muslims Rescued Jews During the Holocaust. New York 2010
Trigg, J.: Hitler's Jihadis: Muslim Volunteers of the Waffen-SS (Hitler's Legions). Cheltenham 2009
-mč-
Vyšlo v revue Válka - Speciál II. světová válka, prosinec 2020
Přečtěte si také sérii článků o muslimech ve spojeneckých armádách za druhé světové války
Žádné komentáře:
Okomentovat