Jak moc se vlastně letos změnil Blízký východ? Viděli jsme pád Asada, porážku Hizballáhu, izraelské obsazení pásma Gazy… Je to změna nevratná?
Dramatický vývoj zaznamenala letos hlavně centrální část
Blízkého východu, ale zdaleka ne celý region. Za nejvýznamnější posun považuji
nečekanou a bleskovou změnu režimu v Sýrii, protože ta tradičně patří mezi
klíčové aktéry blízkovýchodního dění. Je ale příliš malý časový odstup na to, aby
bylo tuto proměnu možné spolehlivěji vyhodnotit. Co se týká Hizballáhu, tak ten
v současné době určitě poražen není. Je však výrazně oslaben, a navíc musí
nyní řešit narušení své podpory od Íránu skrze syrské území. Gaza je nyní
opravdu poměrně komplexně okupována Izraelem, ale to za cenu jejího přivedení k humanitární
katastrofě. Navzdory tomu, že se objevují zprávy o vyjednáváních, je osud
izraelských rukojmích stále nejistý a poražen není – částečně v podobném
duchu jako Hizballáh – ani Hamás.
Budou se podle Tebe na Blízkém východě překreslovat
hranice? Narážím tím na určité úvahy v Izraeli a také na možnou tureckou
vojenskou operaci proti Kurdům.
O překreslování hranic centrálního Blízkého východu, které
vychází z britsko-francouzské Sykes-Picotovy dohody z roku 1916, se
mluvilo už v období Arabského jara po roce 2010. K žádné formální
změně hranic de iure však nakonec nedošlo. De facto se ale
vytváření „nárazníkových“, „bezpečnostních“ a dalších zón stalo pro země jako
je Turecko či Izrael prakticky standardem. Nezapomínejme, že Turecko vždy umělo
s Kurdy hrát dobře hru „rozděl a panuj“. Podívejme se třeba do sousedního
Iráku, kde má Turecko s tamní kurdskou samosprávou čilé kontakty. Turecko tak
bude nyní zřejmě potlačovat syrské kurdské síly navázané na PKK (radikální
tureckou Stranu kurdských pracujících), ale je možné, že se s jinou částí
syrských Kurdů dohodne. Scénářů je však více.
Jak to dopadne se Sýrií? Je Džulání skutečně umírněný
islamista a jaká je šance vybudovat skutečně demokratickou Sýrii? Nebo aspoň,
že se neobnoví občanská válka?
To je pár týdnu po politické změně v Sýrii značně
věštecká otázka. Navíc charakter budoucího syrského režimu není vedle islamistů
v sakách jediná nejasná věc. Tou je celková stabilita země a závislosti Sýrie
na jejích sousedech – hlavně na Turecku a Izraeli. Nový režim bude určitě
oťukávat stále více také Írán a bude se snažit obnovit své vazby na syrské
území. A ani země jako Saúdská Arábie, Egypt, Jordánsko či Emiráty nezůstanou
v případě Sýrie stranou. Případná stabilizace Sýrie v režii islamistů
– ať už demokratičtější či autoritativnější formou – by pro ně mohla znamenat
jejich vlastní vnitropolitický problém. Proč? Protože právě tyto země se
snažily během arabského jara opoziční síly zadupat do země.
Dalším neuralgickým bodem je Izrael. Pokusí se izraelský
premiér podle tebe anektovat palestinská území a je dvojstátní řešení v
Izrael/Palestina definitivně mrtvé?
Netanjahuovský Izrael dává stále více najevo, že je schopen využít
všech příležitostí vůči svým oslabeným rivalům. Navíc je také patrný dlouhodobý
posun na izraelské politické scéně směrem k posilujícímu vlivu radikální
náboženské pravice. Ministři typu Ben Gvira a Smotriče byli ještě před dekádou
v Izraeli považováni za okraj politického spektra. A dnes vedou klíčová
ministerstva. Pokud tak bude i nadále docházet k synergii mezi nimi a mezi
sekulárními politiky typu Netanjahua, kteří touží po nekončící politické moci,
bude to pro charakter izraelské politiky a demokracie obrovský problém. Anexe
je z pohledu Izraele proveditelná u řídce osídlených Golanských výšin, ale
daleko méně u Palestinci hustě osídlené Gazy či Západního břehu. Ukazuje se, že
na tom mnoho nezmění ani posilování izraelské osadnické politiky, jejímž
dlouhodobým účelem byla mimo jiné postupná proměna demografie těchto území. A
odhaduji, že „dvoustátní řešení“ bude zřejmě i v budoucnu politické
zaklínadlo, ale nikdo si už nebude příliš schopen představit, jak bude v praxi
vypadat…
Co bude s Hamásem – zdá se, že pořád existuje. Uzavře s
ním nakonec izraelská vláda nějaký mír?
Dokud bude palestinská společnost zbídačována tak, jak se
tomu například děje během probíhající vojenské operace v Gaze, tak tu
nadále bude velký potenciál pro existenci Hamásu nebo jemu podobných skupin. Ty
zde totiž už od 70. let systematicky sbírají podporu nejen prostřednictvím
radikalismu a terorismu, ale výrazně i skrze svoji sociální politiku, kterou
jsou ve spojení s akumulovaným hněvem a frustracemi části běžných
Palestinců schopny přetavit ve velmi stabilní politický program.
Írán je teď oslabený, zejména akcemi Izraele. Myslíš, že se vzpamatuje a opět bude regionální mocností soupeřící s Izraelem a Saúdskou Arábií?
Írán bude muset za stávající situace určitě přehodnotit své
priority a regionální strategie. I on je schopný slevit ze svých ideologických
plánů a jednat pragmaticky. A mimochodem napětí mezi ním a Saúdskou Arábií už
nemá zdaleka takovou úroveň eskalace, jako tomu bylo například ještě před pěti,
deseti lety. Souvisí to i s jistými posuny v saúdské politice a svou
roli zde sehrála i Čína, která se pro Írán a Saúdy stala z dlouhodobé
perspektivy ekonomicky atraktivní.
A jak s Blízkým východem zamává Donald Trump. Bude se tam
vůbec angažovat, nebo bude pokračovat v postupném faktickém odchodu USA z
oblasti?
Trumpa sice můžeme soudit podle jeho prvního prezidentského období, ale zároveň stále v mnohém představuje těžko odhadnutelného hráče. Je mu obvykle přisuzován spíše izolacionistický přístup, na jehož základě se budou USA na Blízkém východě angažovat maximálně tam, kde jsou nějaké jeho osobní zájmy. To je typicky třeba Saúdská Arábie nebo Izrael. Pomůže ale Trump dosavadním kurdským spojencům zkrotit Turecko? Bude se intenzivněji angažovat v protiíránské politice? Na to dnes nezná jednoznačnou odpověď možná ani on sám.
Vyšlo na Lidovkách 20. 12. 2024, tázal se Marek Hudema
Žádné komentáře:
Okomentovat