Zatykač na Netanjahua a spol. (komentář)

Jeruzalém, květen 2024 (foto: Marek Čejka)

Uběhl už více než rok od 7. října 2023, kdy se nejdelší z moderních blízkovýchodních konfliktů – izraelsko-palestinský – rozhořel pro brutálním teroristickém útoku Hamásu nezvykle silně. Šlo o největší vzplanutí násilí od tzv. druhé intifády (2000-2005), která paralyzovala mírový proces, který se úspěšně rozběhl v 90. letech. Období po jejím ukončení se dostalo hlavně do režie Benjamina „Bibiho“ Netanjahua. Ten se v roce 2009 podruhé stal premiérem a od té doby vládne s krátkou přetržkou doposud. Pomiňme nyní jeho autoritativní tendence na domácí scéně, které vyvolaly v nedávné době obří protesty izraelské veřejnosti. Paralyzovaný mírový proces Netanjahuovy vlády prakticky pohřbily. S Palestinci rozehrál hru „rozděl a panuj“, u níž se domníval, že když od sebe výrazně oddělí palestinská území Západního břehu ovládané Fatahem a pásmo Gazy vedené Hamásem, oslabí to Palestince natolik, že přistoupí na jakékoliv jeho podmínky. Metodou „cukru a biče“ však také posiloval napětí mezi oběma palestinskými hnutími. S Hamásem tak čas od času válčil, ale zároveň mu z Kataru transferoval obrovské finanční částky. Hamás se však nevyvíjel podle Bibiho představ, což vyústilo právě v obrovské bezpečnostní selhání. To umožnilo masový průnik ozbrojenců z Hamásu do Izraele právě 7. října 2023, který stál životy 1200 Izraelců, převážně civilistů. 

Tvrdý izraelský odvetný zásah proti Hamásu byl za této situace očekávaný. Málokdo ale tušil, jaká mimořádně brutální bude. Za absence jakéhokoliv zásadnějšího plánu řešení budoucnosti Gazy začaly vojenské operace, jejichž důsledkem bylo plošné a disproporční ničení civilní infrastruktury doprovázené obrovskými ztrátami na životech civilního obyvatelstva – dnes již kolem 45 tisíců, mezi kterými výrazně převažují ženy a dětí, v naprosté většině civilisté. Začalo být zřejmé, že celé obyvatelstvo asi dvou a půl milionového pásma Gazy začíná být stále více vystaveno kolektivnímu trestu. Útoky izraelské armády na civilní infrastrukturu, blokáda dodávek základních potřeb, včetně jídla, vody a léků či dokonce útoky na řádně označené humanitární pracovníky, měly takový charakter, že bylo zjevné, že jsou zamýšleny jako součást bojových operací a vedou ke zbytečnému utrpení či smrti.  

Mezinárodní trestní soud (ICC) v Haagu je mezinárodní instituce pod záštitou OSN, která má jurisdikci vyšetřovat a stíhat válečné zločiny, zločiny proti lidskosti a genocidu na územích států, které přistoupily k tzv. Římskému statutu. Palestina, zahrnující Západní břeh, východní Jeruzalém a Gazu, k němu přistoupila v roce 2015. I když Izrael statut nepodepsal, ICC považuje Palestinu za členský stát, a proto má jurisdikci nad zločiny spáchanými na jejím území, bez ohledu na státní příslušnost podezřelých.  

Zatykače na nejvýznamnější osobnosti na obou stranách, které nesou dle názoru soudu zodpovědnost za potenciální válečné zločiny, byly podány na základě vyšetřování podnětů z předchozích let a eskalace konfliktu po 7. říjnu 2023. V rámci svého mandátu shromáždila prokuratura ICC důkazy, včetně svědectví, satelitních snímků, videí a dalších materiálů. Na podporu svého návrhu využila také poradenství panelu nezávislých expertů v oblasti mezinárodního humanitárního a trestního práva, což mělo zajistit objektivitu a právní oporu návrhů.

Zatykač nebyl vydán pouze na izraelského premiéra Netanjahua, ale také na jeho bývalého ministra obrany Galanta a dále na několik klíčových vůdců palestinského hnutí Hamás: Sinvára a Deifa, což jsou velitelé Hamásu z Gazy přímo zodpovědní za útoky 7. října 2023, a dále pak také na jeho exilového politického vůdce Haníju.  

V mezidobí mezi návrhy na zatykače na tyto osoby Izrael zlikvidoval všechny tři palestinské vůdce (jen u Dejfa nebyla tato skutečnost jednoznačně prokázána). Když tak byly zatykače v listopadu 2024 definitivně podány, zbyla z pětice podezřelých jen dvojice Netanjahu a Gallant.

Zatykače vyvolaly velkou mezinárodní pozornost i kontroverze. Řada zemí prohlásila, že je bude respektovat. Vždyť je ostatně vydala stejná soudní instituce, která vydala zatykače na ruského prezidenta Putina či súdánského prezidenta al-Bašíra. Izraelská strana je ale jednoznačně odmítla a Netanjahu i další označili krok ICC za „antisemitský a absurdní“.

Zatykače mají řadu aspektů. Ty právní jsou zřejmé a ilustrují snahu o dosažení spravedlnosti ze strany ICC na zásadě zásady „padni komu padni“, při které si před mezinárodním právem může být rovný jak terorista, tak i demokraticky zvolený politik, který však zaštítil páchání válečných zločinů. Z praktického hlediska komplikuje vydání zatykačů mezinárodní cestování obviněných, protože by mohli být v jakémkoliv z členských států ICC zadrženi a předáni ICC. 

Jsou zde však i politické souvislosti, která mohou mít dopad na fungování samotného mezinárodního práva. Pokud členské státy potenciálně nebudou zatykače respektovat, případně si vyberou jen selektivní respektování (např. Putin ano, Netanjahu ne) může to mít obrovský dopad na kredibilitu a (ne)vynutitelnost mezinárodního práva. To je přitom založeno hlavně na dobrovolném plnění ze strany států. V éře vzestupu stále autoritativnějších populistů, kteří se více objevují i v politice západního světa – a mezinárodní závazky jsou pro ně často jen cárem papíru – nebude mít mezinárodní právo rozhodně na růžích ustláno. Jak tedy budou nakonec zatykače vynuceny (či naopak) napoví hodně o charakteru budoucího světového řádu. Ten se buď více přimkne k mezinárodním právním normám, nebo naopak k politické vůli a cílům světových politiků.

-MČ- 

V   Vyšlo v Katolickém týdeníku 51/52, 17.-30. prosinec 2024