O současném islámu, Češích a radikalismu.

(Rozhovor vyšel v Brněnském Deníku 31. 1. 2015)  

Co považujete za hlavní důvod útoků v Paříži?

Zásadní motiv vidím v tom, že se Al-Káida chtěla znovu zviditelnit. V současnosti se totiž mluví zejména o takzvaném Islámském státě. Ti, kdo ho vedou, byli dříve jednou z frakcí Al-Káidy, ale po konfliktech ve vedení organizace se osamostatnili. Pařížští útočníci na Charlie Hebdo se k ní ovšem přihlásili, takže se zase ukázala na scéně.

Takže za útoky nevidíte reakci na znevažování proroka Mohameda?

Podle mě to byla jen záminka a radikálové by si určitě snadno našli jinou. Když se podíváme na reakci velké části světových muslimských autorit a politiků na útoky, považují události v Paříži za naprosto odsouzeníhodné. V běžných výkladech náboženských textů nemá podobné násilí oporu. Ovšem radikálové si z nich můžou vybrat jen to, co se jim hodí.

Jaký je vůbec váš názor na karikatury z Charlie Hebdo?

Mně hlavně nepřijdou vůbec vtipné, spíše primitivně prvoplánové. A dovedu si představit, že někoho mohou urazit. Na druhou stranu i ti uražení by nad nimi nakonec měli mávnout rukou.

Dokážou se nad ně muslimové povznést?

Ti, kteří je viděli, z nich asi radost neměli. Ale naprostá většina z nich řeší jiné problémy, tak jako každý člověk, a příliš se o ně nezajímají. Je jisté, že většině z nich se nelíbí, ale zároveň kvůli nim nepůjdou vraždit.

Mluvil jste o radikalizaci. Zhoršuje se situace?

Radikalismus v evropských komunitách existuje, ale je třeba ho vnímat v kontextu doby a místa. Nedávno byly třeba zveřejněné výsledky sociologických průzkumů, které se zabývaly jeho příčinami v Evropě. Náboženský radikalismus podle nich představuje pouhá dvě procenta. Naprostá většina teroristických útoků byla motivovaná separatismem a jinými faktory. Náboženství může jako záminka sloužit třeba u mladších generací muslimských přistěhovalců. Ti se často považují za vykořeněné, protože se necítí být součástí bývalé kultury svých rodičů, ale ani té současné. Snadno se pak můžou dostat pod vliv radikálů.

Je násilí součást muslimské víry?

Podstata všech velkých náboženství v násilí nespočívá. Když ale extrémista hledá zdůvodnění svých skutků v Koránu, Starém či Novém zákoně, nedá mu to tolik práce. Pokud se podíváme do historie, zjistíme, že k terorismu se uchýlilo nejen mnoho muslimů, ale také křesťanů, hinduistů, židů a dokonce i buddhistů. Stejně tak jde tedy říct, že každé velké náboženství má své extremisty. Islám má určitě problémy, ale to neznamená, že ostatní náboženství je nemají také. I když momentálně v menší míře.

Dá se říct, že terorismus je větší hrozba pro země, kde žije větší procento uprchlíků?

Tato souvislost je evidentní. Země jako Velká Británie, Francie a částečně také Španělsko jsou bývalé koloniální mocnosti. Ovládané země se pak osamostatnily, ale i poté stále existovaly dřívější vazby. Není proto náhoda, že ve Velké Británii žije mnoho Pákistánců, ve Francii zase řada Alžířanů. Určité procento těchto lidí může mít tendence ke kriminalitě nebo radikalismu. A čím víc jich tam žije, tím větší je logicky pravděpodobnost, že se mezi nimi může někdo takový objevit.

Jak velká komunita muslimů žije u nás?

Maximální odhady jsou dvacet tisíc, což zdaleka není ani jedno procento všech obyvatel. Nemáme tady totiž žádné přistěhovalce z bývalých kolonií či gastarbeitery. Za komunismu sice československý režim spolupracoval s některými muslimskými zeměmi, nicméně se jednalo o velmi světské státy. Od pádu komunismu sem přišli další uprchlíci, z Kosova, Bosny nebo teď třeba ze Sýrie. Pro většinu uprchlíků je Česká republika spíš přechodná země. Míří dál na západ.

Jsou zdejší muslimové myšlenkově jednotní?

Nejsou, protože pochází z různých částí světa. Je mezi nimi hodně Iráčanů, Syřanů, jsou tady lidé z Kosova, Bosny, Kavkazu. Většinou žijí ve větších městech, jako je právě Brno nebo Praha. Jsou to většinou lidé, pro které může být náboženství určitou oporou v životě či tradicí, ale většina z nich nežije hlubším náboženským životem. Zajdou si třeba na velkou páteční modlitbu a oslaví hlavní svátky, ale tím to pro mnohé končí.

Hrozí v České republice nebezpečí z jejich strany?

Myslím si, že dnes hrozí daleko větší nebezpečí od těch lidí, kteří proti islámu protestují. Ale zároveň vůbec neví, jak se liší od pojmu islamismus či radikální islamismus. Vlastně kromě pár frází neví vůbec nic ani o samotném náboženství. V Praze byla nedávno demonstrace, které se zúčastnilo několik set lidí. Vystoupilo na ní i pár politiků z parlamentních stran. Bylo tragikomické sledovat, jak si protiřečí i ve vlastních projevech a jak se snaží za každou cenu najít politické téma, a vytvářet tak u nás prakticky umělý problém. Hlavní problém není islám, ale jeho neznalost. Ale abych odpověděl na původní otázku, náboženský radikalismus jakéhokoliv druhu u nás v posledních letech není větší problém.

Stýkáte se s místními muslimy?

Dá se říct, že to mám přímo v popisu práce, protože se hodně zabývám Blízkým východem, islámem, judaismem i jinými náboženstvími. Nikdy jsem se ale v těchto komunitách u nás nesetkal s nikým, kdo by obhajoval náboženské násilí.

Řada lidí ale o muslimech smýšlí negativně. Dělají něco špatně?

Čeští muslimové musí víc zapracovat na svém veřejném obrazu. Pomůže, pokud za ně bude jednotně mluvit profesionální mluvčí. Také by měli mít důvěryhodného imáma, který zná problémy evropských muslimských komunit. Ta česká je však v reálu hodně roztříštěná a mluví za ni různé osoby. Zároveň ne všechny jsou kompetentní ji reprezentovat.

Mají na negativním obrazu muslimů svůj podíl i Češi?

Češi jsou poměrně homogenní a uzavřený národ. Podle mě by se měli víc zajímat o to, co se kolem nich děje. Nemají příliš přehled a zkušenosti s cizinci, jako třeba obyvatelé západní Evropy, kde žije hodně přistěhovalců. Tam většina lidí nějakého muslima či přistěhovalce zná osobně a ví o něm, že je to slušný člověk. Zato řada Čechů muslima viděla v lepším případě z tramvaje, v horším případě v televizi, kde jsou ukazovaní převážně ve špatném světle.

Co se dá dělat, aby se takové smýšlení změnilo?

Lidé musí víc číst, o všem důkladněji přemýšlet a asi méně sledovat televizi. Ne si jen nechat naservírovat nějaká fakta a dělat, že té situaci rozumí. Je to podle mě hodně věc vzdělání a obecného přehledu. Jak už jsem ale říkal, víc snažit se musí i čeští muslimové. Je to problém všech.

Jste odborník na izraelsko-palestinský konflikt. Proč právě toto téma?

Izrael a Palestinu jsem poprvé navštívil před osmnácti lety. V té době už jsem na Masarykově univerzitě v Brně studoval politologii a hledal téma, o kterém bych mohl psát diplomovou práci. Po poněkud nudném Holandsku, jímž jsem se tehdy zabýval, jsem na Blízkém východě našel řadu fascinujících věcí, o kterých jsem do té doby neměl tušení.

Co třeba?

Například vztah izraelské politiky a náboženství, což bylo tehdy u nás skoro neznámé téma. Zajímavým aspektem je také vztah mezi komunitami ultraortodoxních židů a světskými izraelity. Pak mě zaujala role izraelských rabínů v politice. Právě o tamním vztahu náboženství a politiky jsem několik let poté napsal svou první knížku Judaismus a politika v Izraeli. Později jsem víc rozšířil okruh zájmu a začal se zaměřovat na izraelsko-palestinský konflikt. Jeho dějinám, současnosti a trochu i budoucnosti se věnovala moje další kniha Izrael a Palestina.

Pobýval jste i delší dobu přímo v oblasti…

Při studiích na vysoké škole jsem tam začal jezdit pravidelně. V roce 2001 jsem pak dostal roční stipendium na studium na Hebrejské univerzitě v Jeruzalémě. V tu dobu už byly po pár letech mírového procesu vztahy mezi Izraelci a Palestinci dost vyhrocené. Navíc to bylo i po jedenáctém září 2001. Násilí se v té době stalo prakticky každodenní záležitostí.

Dotklo se přímo i vás?

Z města jsem slýchával zvuky výbuchů sebevražedných útočníků. V létě 2002 jsem se dokonce málem připletl k útoku na kavárnu na Hebrejské univerzitě. Ale viděl jsem na vlastní oči také důsledky izraelských operací proti Palestincům, takže jsem měl poměrně osobní zkušenost konfliktu z obou stran.

V čem vidíte hlavní příčinu konfliktu?

To je na několikahodinovou přednášku. Až do počátku dvacátého století byly mezi muslimy a židy na území dnešního Izraele a Palestiny relativně dobré vztahy. Náboženství se neprolínalo s politikou. Na začátku dvacátého století se v židovském prostředí stal populární sionismus, což je židovské emancipační a nacionalistické hnutí. Ve stejnou dobu také vzniknul arabský a palestinský nacionalismus. A tato hnutí na sebe narazila, protože začala usilovat o státnost na stejném území. Později se začalo s politikou prolínat i náboženství a celý spor se tak stal ještě hůř řešitelným.

Má spor vůbec řešení?

Izraelsko-palestinský konflikt je dost specifický oproti tomu, co se děje v okolí. Bude proto potřeba ho vyřešit samostatně. S ostatními konflikty ho ale spojuje na druhou stranu řada zahraničních aktérů a mocností, a to ho také komplikuje. Takže i to je velký problém, protože spor může být třeba hodně navázaný na situaci v americké či jiné politice.

Tázala se H. Florianová

Syrian Conflict 2014/2015 in Maps

Aktuální mapy konfliktu v Sýrii (2014/2015)

The areas and consequences of the Syrian conflict are changing quickly. Here are some of the maps which are illustrating a dynamics of the bloody conflict.

In comparison note the increase of the territory ruled by ISIS since 2014.

Syrian refugees in maps: 

The origin and number of the foreign militant jihadists: 

Rabín, který chtěl zastavit Holokaust

70. let po osvobození Osvětimi není od věci připomenout si polozapomenutý příběh rabína Weissmandla z bratislavské "Pracovní skupiny", kteří se velmi aktivně snažili zastavit Holokaust, avšak jeho snahy narazily přinejmenším na nepochopení ze strany svobodného světa. 

Chajim Michael Dov Weissmandl

חיים מיכאל דב ויסמנדל

25. října 1903 – 29. listopadu 1957

4. chešvan 5664 – 6. kislev 5718

Ultraortodoxní Židé (charedim) byli za druhé světové války jednou z nejvíce ohrožených skupin židovského obyvatelstva – byli bezbranní svým pacifismem, velmi často chudí, a nejen že byli ohroženi nacisty, ale často se netěšili ani přízni místního obyvatelstva. Navíc byli (na rozdíl od asimilovaných Židů) zcela jasně rozeznatelní podle svého vzezření (vždyť z pohledu některých „jakoby vypadli“ z různých antisemitských karikatur) a vzhledem k hluboce intelektuálnímu životnímu stylu na tom nebyli obvykle ani fyzicky příliš dobře, takže měli horší šanci přežít válečné útrapy.

Po druhé světové válce bylo vyčítáno evropským ultraortodoxním rabínům, že nedostatečně motivovali své příznivce, aby zavčas uprchli z nacisty okupované Evropy do bezpečí, zvlášť do Palestiny, neboť sionismus byl v přímém rozporu s jejich vírou. Za války však nečinili chyby zdaleka jen rabíni, ale také politici mnoha zemí, které zůstaly svobodné, a chyby činili i činovníci sionistického hnutí mimo Evropu. Záchrana a pomoc židovským uprchlíkům ze strany svobodného světa (včetně prvorepublikového Československa před válkou) je poněkud temnou stránkou dějin Západu. Pro přistěhovalecké kvóty byla řada židovských uprchlíků navrácena do nebezpečné Evropy, a pokud za války docházelo k jejich záchraně, bylo tak někdy činěno i značně selektivním způsobem.

V Evropě i jinde tehdy žila řada vynikajících osobností – ať už Židů, či Nežidů, jež si byly dostatečně vědomé válečných genocidních nebezpečí a projevili odvahu, která pomohla zachránit řadu lidských životů. Jedním z nich byl rabín Michael Dov Weissmandl, který mezi ostatními rabíny té doby vynikal svým aktivismem. Za války se pokusil zachránit co největší počet Židů, a to i za cenu toho, že musel vyjednávat s nacisty a uplácet je.  

Rodák z uherského Debrecína strávil velkou část svého života mezi Trnavou, Nitrou a Bratislavou na dnešním Slovensku. Jeho rodina patřila k nechasidskému směru ortodoxního židovství. V Trnavě se později také oženil. Vzal si za ženu dceru svého učitele rabína Samuela Davida Ungára (1886–1945), posledního představeného původní nitranské ješivy.   

Mladý a vzdělaný Weissmandl se stal odborníkem na staré manuskripty a při této činnosti navštěvoval různé knihovny a hodně cestoval. Při těchto příležitostech zavítal i na Oxfordskou univerzitu. V Anglii si také vybudoval dobré kontakty (mj. i na biskupa z Canterbury), které mu později pomohly v jeho záchranných aktivitách. Po anšlusu Rakouska se Weissmandlovi podařilo pomoci šedesáti rabínům, které nacisté vyhnali z Rakouska, a Československo je nebylo ochotno přijmout. Weissmandl pro ně  dokázal obstarat britská víza. 

Druhá světová válka

Během druhé světové války Weissmandl své aktivity zesílil, jak jen to bylo v podmínkách Slovenského štátu možné. Během války se pohyboval mezi Nitrou a Bratislavou, a to až do roku 1944, kdy musel nastoupit do transportu. Od roku 1942 stál Weissmandl společně se sionistkou Gisi Fleischmannovou v čele tajné „Pracovní skupiny“. Tato byla velmi zvláštním spojenectvím: vedle ultraortodoxního Weissmandla zde působili levicoví intelektuálové a sionisté. Skupina během války usilovala o záchranu co největšího počtu Židů, a to i způsobem, který během války i po válce mnozí považovali za „nemorální“ – tedy například prostřednictvím úplatků představitelům Slovenského štátu či samotným nacistům. Po válce Weissmandl tvrdil, že kdyby byla ze strany zahraničních sionistů větší ochota, stačilo najít ve správný čas několik miliónů dolarů a transporty do koncentračních táborů by byly v roce 1942 zastaveny. Doufal v takzvaný "Plán Evropa“, jehož prostřednictvím by byly zastaveny židovské deportace po zaplacení vysokých úplatků nacistům, včetně důstojníků SS. 

Weissmandl později obvinil sionistické činitele, že nechtěli přispívat na záchranu Židů, pokud neodejdou do Palestiny. Weissmandl se za války zaměřil i na spojenecké politiky a sionistické činovníky a snažil se je více motivovat k většímu zájmu o osud východoevropských Židů. Přes Švýcarsko rozeslal mnoho varovných dopisů, např. britskému premiéru Churchillovi, americkému prezidentu F. D. Rooseveltovi, sionistickým vůdcům v Palestině a papeži Piovi XII., aby posílil jejich zájem o židovské osudy. Nedostalo se mu ale relevantní odezvy. Neúspěšně také vyzýval Spojence k bombardování železnic vedoucích do Osvětimi. 

15. května 1944 poslal Weissmandl sionistickému vedení v Palestině dopis tohoto znění:

A vy – naši bratři v Palestině a ve všech svobodných zemích, vy, kdož stojíte v čele svobodných národů – jak můžete mlčet, když dochází k takovým vraždám? Jak můžete mlčet, když už téměř šest set tisíc Židů bylo zavražděno? A mlčíte, když další tisíce jsou právě vražděny a tisíce čekají na smrt? Jejich zmučená srdce volají o pomoc a naříkají nad vaší krutostí: “Vy sami jste vrazi pro své kruté mlčení. Máte v rukou prostředky, kterými to můžete zastavit hned teď. Pro krev miliónů a slzy stovek tisíc vás žádáme a prosíme, abyste jednali hned teď!”

Weissmandl se také dostal na Slovensku do kontaktu s Židy, kterým se podařilo uprchnout z Osvětimi a kteří mu sdělili svá hrůzná svědectví. Weissmandl se pak jejich výpovědi pokoušel rozšiřovat do Švýcarska, Turecka a Palestiny, aby se dostaly dál k lidem svobodného světa. V té době ale málokdo věřil, že se takováto zvěrstva opravdu děla. Bratislavská „Pracovní skupina“ na sklonku války spolupracovala i se  sionistou Rudolfem Kastnerem (Kasztnerem) (1906–1957), který za války vyjednával  o osudu Židů mimo jiných i přímo s „architektem šoa“, obersturmbannführerem SS Adolfem Eichmannem. Jedním z výsledků jeho práce byl tzv. Kastnerův vlak. Kastner válku přežil a po vzniku Izraele se stal státním úředníkem. Nakonec však byl proti němu v Izraeli zahájen vykonstruovaný soudní proces, v němž byl mimo jiné uznán pro své válečné aktivity vinným z toho, že údajně „prodal svoji duši ďáblu“. Byl sice později očištěn izraelským Nejvyšším soudem, ale byl zanedlouho zavražděn Zeevem Ecksteinem, mj. bývalým členem radikální sionistické skupiny Lechi (mezi její vůdce patřil i pozdější izraelský premiér Jicchak Šamir). V Izraeli dodnes vyvolává Kastnerův příběh emoce.

Během války dostával Kastner instrukce i od „Pracovní skupiny“ a rabína Weissmandla. Vzhledem k tomu, že Weissmandl zastával podobnou politiku záchrany, je i pohled na něj v dnešním Izraeli velmi nejednoznačný. V hodnocení efektivity „Pracovní skupiny“ se historici šoa dodnes rozcházejí. V každém případě šlo během války o dost ojedinělý čin, jehož důsledkem byla záchrana mnoha lidských životů. 

Weissmandl se nakonec málem sám stal obětí šoa i v pravém slova smyslu, neboť byl v roce 1944 (po obsazení Slovenska Německem po potlačení Slovenského národního povstání) on i celá jeho rodina donuceni zařadit se do transportu do Osvětimi. Během jízdy se  rabínovi podařilo vyskočit ven z nákladního vagónu. Při seskoku si sice zlomil nohu, přesto dokázal vyhledat pomoc, neprozradit se a schovat se v tajném úkrytu v Bratislavě. Později se dostal díky Kastnerovým aktivitám v nákladním automobilu do bezpečí neutrálního Švýcarska.

Poválečné období v USA   

Po válce se Weissmandlovi podařilo obnovit s přeživšími Židy (mj. se svým švagrem Šolomem Moše Ungárem) Nitranskou ješivu přímo na Slovensku. Vzápětí ji však chtěl přesunout do Palestiny (tehdy stále ještě pod britskou správou). Jeho žádost však byla odmítnuta a ješivu tak nakonec přestěhoval do USA. Ta působila zpočátku v Sommervile ve státě New Jersey, ale později byla přesunuta do Mount Kisco ve státě New-York. Nitranskou ješivu koncipoval jako soběstačnou zemědělskou usedlost ("Yeshiva Farm Settlement").

V USA Weissmandl také znovu založil rodinu: oženil se s Leou Teitelbaumovou (1924–2009) ze slavného rabínského rodu, se kterou měl další děti. Poté, co se v USA dostal Weissmandl pod vliv učení satmarského rabína Joela Teitelbauma, stal se jeho názor na sionismus ještě kritičtější než dříve. Kvůli ztrátě celé rodiny během války a nespokojený s výsledkem své činnosti trpěl těžkými depresemi. To také zhoršovalo jeho zdravotní stav a srdeční problémy. Rabín nakonec zemřel ve Spojených státech v relativně nízkém věku 54 let.  

Rozšířenou verzi portrétu rabína Weissmandla najdete v knize "Rabíni naší doby".

Osudy „Pracovní skupiny“ i osobou samotného Weissmandla se podrobně zabývali čeští dokumentaristé Martin Šmok a Petr Bok, kteří natočili v letech 1994-99 dokumentární film „Mezi zaslepenými blázny“ (VERAfilm). 

Izraelsko-slovenská dokumentaristka Natasha Dudinski natočila nedávno dokumentární film o klíčové osobnosti "Pracovní skupiny" Gisi Fleischmannové. 

O motivech Kastnerovy vraždy blíže dokumentární film „Killing Kastner“ (2008).   

Patálie islámu a současné Evropy

Evropa, Blízký východ a islám tvoří zvláštní trojici, jejíž konfliktní linie se stále vyostřují. Nejedná se zdaleka jen o důsledek posledního maskaru ve Francii, ale jde o řetězec událostí, které byly ještě krvavější, než aktuální krveprolití ve Francii. Jejich průvodními znaky byly útoky al-Káidy v Londýně, Madridu, ale třeba i Breivikův masakr v Oslu.

Je jasné, že bude nutné najít řešení, neboť neúspěch nemusí být zdaleka jen tragédií vztahu mezi evropskými muslimy a nemuslimy, ale může mít dalekosáhlejší důsledky. Stačí se podívat, kdo jsou evropští politici, kteří se dnes ohánějí bojem proti islámu – většinou jde o radikální kritiky evropské integrace, usilující místy vyloženě o rozklad Evropské unie. Pokud budou úspěšní, nedojde jen k omezování základních svobod v Evropě v zájmu bezpečnosti, ale i k vzestupu nacionalismu, který evropskou integraci rozloží. Kdo z podobného vývoje, nejednoty a oslabení může profitovat, je jasné. Stačí se podívat, kdo čeká na evropskou slabost směrem na východ od unijních hranic. 

Mírumilovní muslimové mlčí    

Řada Evropanů se dnes ptá, jak je možné, že většina muslimů sice o sobě tvrdí, že je mírumiílovná, nejsou však schopni vystoupit proti extremismu ve vlastních řadách. Nutno dodat, že tato výhrada je zcela na místě. Prostor k zlepšování svého „pí-ár“ evropští muslimské komunity určitě nevyplnily, což ale neznamená, že když se u nás o pozitivním obrazu nepíše, pak ani neexistuje. Důvod, proč je hlas umírněných muslimů tak nevýrazný, však nebývá jejich přímou vinou. Mnohé Evropany totiž ani nezajímá, protože by jim to narušilo jejich uzavřené schéma „o nás mírumilovných“ a „o nich nepřizpůsobivých a nebezpečných“. Velkou a negativní roli v této věci hraje řada mainstreamových médií, z nichž se o životě devadesáti procent muslimů dozvíte jen velmi málo, případně nic, ale o to více je věnována pozornost krvavým událostem a příběhům radikálům, které jsou perverzně přitažlivé a dobře se prodávají.

Víra bez papeže

Druhou věcí je teologické zdůvodnění autority v islámu. Ten je oproti na rozdíl od křesťanství – tedy od toho, čím poměřuje ostatní víry většina Evropanů – prakticky decentralizovaný. Nikdo mezi islámskými autoritami nemá – na rozdíl od pevné a jednoznačné hierarchie moci v katolické církvi – jednoznačný hlas. Podobně je na tom ostatně i judaismus, který je rovněž bez sjednocující autority. Tu se dnes pokouší nahradit Izrael. Navíc je Židů mnohonásobně méně než 1,6 miliardy světových muslimů, takže současný judaismus nemá s nejednotností takové problémy jako islám.

Ten je dnes (na rozdíl od jednoho státu židovského) roztříštěný do desítek států, které navíc navzájem často nemají dobré vztahy. Některé jsou liberálnější, v jiných je naopak přímo státní mocí vynucováno dodržování některých fundamentalistických principů. Podobná nejednota se přenáší i do imigrantských komunit v Evropě a třeba i do České republiky, kde je sice muslimská komunita jen nepatrná, avšak i ve svých malých rozměrech je vnitřně velmi různorodá a nejednotná. Vedení českých muslimů dělá velikou chybu, že se jen velmi zdráhavě distancuje od různých kontroverzních internetových stránek a publikací a nechá za sebe často mluvit nepříliš kompetentní osoby, místo aby zaměstnala na plný úvazek zkušeného a profesionálního mluvčího, případně důvěryhodné a vzdělané imámy.

Proč bojují za tzv. "Islámský stát"?

Další věc, která Evropany děsí, je fakt, že už tisíce muslimů odešly bojovat do řad takzvaného Islámského státu, jehož kruté metody není třeba připomínat. Jenže pokud i nemuslimští Evropané zaloví v paměti své vlastní moderní historie, možná jim vytanou tisíce evropských dobrovolníků jednotek SS, kteří šli – často ještě brutálnějšími metodami než dnešní samozvaný kvaziislámský stát – masakrovat jiné Evropany.

Není opravdu ani tak důležité, jestli je společnost muslimská, křesťanská, sekulární nebo eskymácká. Ze své podstaty každá obsahuje určité malé procento dobrodruhů, kriminálníků či duševně narušených osob. Ani Češi nejsou výjimkou a možná by si vedle šťastného příběhu o siru Wintonovi častěji mohli zavzpomínat i na vlastní kolaboranty a zločince.

Dědictví kolonialismu

Další věc, která je Evropanům nejasná a mnohdy neznámá, je dědictví historie Evropy a Blízkého východu v uplynulém století. Na rozdíl od Československa, které nikdy nemělo kolonie, má Francie, Británie, Nizozemí a Belgie na svědomí křivdy a krveprolití v koloniích, zatímco doma se holedbaly rozvojem občanských svobod a demokracie. Potenciál extrémismu je v bývalých koloniálních mocnostech daleko větší než u nás, neboť i když jsou tyto křivdy minimálně desítky let staré, nejenže mohou být stále v paměti žijících lidí, ale prostřednictvím dnešních snadno dosažitelných globálních sítí a médií mohou – s notnou dávkou vytrženosti z kontextu – motivovat k extremismu některé jednodušeji smýšlející, kriminálně či jiným způsobem omezené jedince a skupiny.

Vzájemných problémů a nepochopení je opravdu hodně a následující měsíce a roky ukáží, zda-li se Evropa vydá cestou, kterou jí bude dláždit protichůdná, avšak vzájemně se posilující dvojice „náboženští extremisté – političtí populisté“, nebo se podaří najít Evropě lepší cestu.

Vyšlo v MFd 13. 1. 2015
V novinách vyšlo pod názvem: "My a islám: malomocný vztah".

Šest hlavních důvodů česko-izraelského spojenectví

The six main reasons of the Czech-Israeli alliance.

Lidé se často ptají, co jsou hlavní příčiny současných tak dobrých česko-izraelských vztahů. Odpověď není zcela jednoduchá a jednoznačná - podle mě se jedná o celý komplex prolínajících se historických příčin. Pokusil jsem se je shrnout do šesti bodů:    

1. Historicky pozitivní vztahy prvorepublikového Československa (1918–1938) k sionismu výrazně spojené s osobností T. G. Masaryka 

Osobní postoje T. G. Masaryka vůči Židům, antisemitismu a sionistickému hnutí v jeho před-prezidentském i prezidentském období velmi výrazně formovaly pozitivní pohled Židů a sionistů na prvorepublikové Československo. U Masaryka oceňovali jak jeho pevné angažmá v Hilsneriádě, kritizující český antisemitismus, tak i jeho pozdější podporu a porozumění sionistickým aktivitám. S Masarykovým odkazem ve vztahu k Židům se později plně identifikoval také Václav Havel.

Také pozice Židů v meziválečném Československu byla poměrně dobrá i v době, kdy se postavení Židů v evropských státech na sklonku 20. let a ve 30. letech dvacátého století často zhoršovalo. Pozitivní vztahy vůči Židům byly nejen idealistické, ale měly i svůj pragmatický aspekt: Uznání židovského národa mělo totiž za cíl i formální „snížení“ počtu příslušníků německé a maďarské menšiny v ČSR. Největší sympatie tak nežidovští Češi/Slováci chovali především k Židům, kteří mluvili česky/slovensky. Je zjevné, že jistý vliv na postoje Masaryka a Čechů k sionismu a Židům mělo i potlačení vlivu katolicismu přinejmenším v české části prvorepublikového Československa. Katolicismus totiž představoval pro část Čechů jak jistý nepopulární symbol ancien régime, tak i určitého nositele tradičních antisemitských předsudků vycházejících z křesťanského katolického antijudaismu. Ty ostatně znovu oživly v plné síle po rozpadu Československa ve fašistickém Slovenském štátu, kde byla vazba mezi antisemitským fašistickým režimem a katolickým klérem velmi zřetelná. 

2. Československá podpora vzniku Izraele a dodávky zbraní Izraeli v letech 1948–1951

Po druhé světové válce podporovalo Československo velmi účinně vznik Státu Izrael. Ministr zahraničí Jan Masaryk vystupoval aktivně v tomto směru v roce 1947 v OSN. Dne 29. listopadu 1947 hlasoval československý zástupce ve Valném shromáždění OSN pro rozdělení Palestiny na židovský a arabský stát. O necelé tři měsíce později, 25. února 1948, proběhl v Československu komunistický převrat. Sovětský svaz však vznik Izraele podpořil, a tak i nová Československá vláda uznala nezávislost Izraele 19. května 1948, tedy pouhých pět dnů po jeho vzniku. Diplomatické styky pak navázaly obě země 3. července 1948.

Jeden z často zmiňovaných mezníků vztahu mezi Československem a vznikajícím Izraelem je ten, že se ČSR významnou měrou podílela na dodávkách zbraní včetně bojových letadel nově vzniklému státu a výcviku příslušníků izraelské armády. K tomu došlo v době silné mezinárodní izolace Izraele během první izraelsko-arabské války v letech 1948–1949. Z pohledu hodnocení tehdejšího československého konání je třeba přihlédnout k faktu, že pomoc byla poskytována v období, kdy u nás došlo ke změně politického režimu na otevřeně stalinistický. Navíc si Československo nechalo za zbraně tvrdě zaplatit i přesto, že Izrael byl s ohledem na válečný konflikt ve špatné hospodářské situaci. Je také zcela evidentní, že pomoc nově vzniklému státu byla poskytnuta se souhlasem Stalina, který vznik Izraele zpočátku podpořil jako protiváhu prozápadních arabských režimů. Československo tak poprvé zafungovalo jako proxy-režim podléhající vůli stalinistického Sovětského svazu.

Jakmile se však v poměrně krátkém časovém horizontu ukázalo, že se Izrael přiklání spíše k západnímu bloku a nevydá se tak cestou „lidových demokracií“, SSSR i celý východní blok včetně Československa své postoje k židovskému státu na počátku padesátých let podstatně přehodnotily.  

Odhlédneme-li od motivů prodeje zbraní či od politické situace u nás, je jisté, že námi dodané zbraně prokázaly Izraeli cennou službu ve velmi kritické době, kdy jiné státy podobnou pomoc odmítly. Izrael dal mnohokrát vědět, že ho v těžké době dodávky československých zbraní zachránily, a naopak pro řadu Čechů se staly dodávky zbraní jistou legendou, která spojuje Čechy a Izraelce od samého počátku. Jaké byly hlubší politické souvislosti československých dodávek, je však často opomíjeno.

3. Reakce disidentských kontraelit na výrazný antisionismus – a v některých obdobích i antisemitismus – během československého komunistického režimu (1950–1989)

Od února 1951 tak byly všechny československé zbraňové dodávky Izraeli zastaveny. Podporu Izraele vystřídal velmi rychle antisionismus a silný antisemitismus, ztělesněný na počátku let hlavně procesy se Slánským. Na tento radikální obrat navázala o něco později i podpora palestinského národně osvobozeneckého hnutí. To byla nová oficiální linie režimu, avšak mezi veřejností byla situace méně jednoznačná. Kromě řady stoupenců měl totiž československý komunistický režim i množství odpůrců. Byli to jak členové nové kontraelity – hlavně bývalí příznivci nekomunistických stran, někdejší soukromí podnikatelé či členové zahraničního odboje atd. –, tak i kritici skrytí mezi širokou veřejností. Hlavně první skupina se stala brzy předmětem tvrdé perzekuce ze strany režimu. Mezi oběma vrstvami kritiků režimu přetrvával vesměs pozitivní pohled na Židy i tajné sympatie k Izraeli. Jisté oficiální uvolnění v pohledu na Izrael proběhlo krátce v roce 1967, po sovětské invazi v roce 1968 však následoval návrat do starých kolejí. Hlavní proud disidentů kolem V. Havla a Charty 77 však stále zachovával pozitivní postoj k Izraeli. 

4. Fakt, že se disidentské kontraelity kolem Václava Havla staly po roce 1989 oficiálními politickými elitami a že začaly výrazně ovlivňovat českou zahraniční politiku; ta se začala formovat výrazně atlantisticky a odrážela postoje USA vůči Izraeli a Blízkému východu 

Poté co československý komunistický režim padl, mnozí disidenti se stali vlivnými československými (a později českými) politiky a jejich předchozí pohledy z doby normalizace a dob studené války u nich přetrvaly. V této souvislosti lze kromě Václava Havla určitě zmínit i jména jako Michael Žantovský či Alexandr Vondra. Jedna z prvních věcí, o kterou se Václav Havel zasazoval v zahraniční politice, bylo právě obnovení diplomatických vztahů s Izraelem. Byly navázány už 9. února 1990. Česká zahraniční politika začala usilovat o vstup do Evropské unie a sledovala i výraznou atlantickou linku. V diplomacii začala česká zahraniční politika výrazněji sledovat americkou zahraniční politiku včetně jejích nejednoznačných rysů. To se projevilo i po 11. září 2001, kdy česká zahraniční politika sleduje pod vlivem amerických neokonzervativců v přístupu k Blízkému východu a izraelsko-palestinskému konfliktu až nekriticky proizraelskou linii.    

5. Český atlantismus začal být někdy spojován s islamofobií, přičemž Izrael začal být vnímán rovněž jako ústřední pilíř boje proti „islamizaci Západu“

Přestože jsou atlantické a proizraelské postoje spjaty spíše s českou politickou pravicí, není to pravidlem. Výrazné atlantické postoje například zastával dříve i současný prezident Zeman, který mnohokrát deklaroval i otevřeně islamofobní pozice. Ty dává do kontextu se svým velmi jednostranným postojem k Izraeli, který chápe jako pilíř boje proti „islamizaci Evropy a Západu“. V určitých částech české společnosti se stala islamofobie – na rozdíl od antisemitismu – v mnoha ohledech něčím akceptovatelným či dokonce pozitivním. To u některých Čechů, včetně části českých politiků a veřejných představitelů, posiluje i jejich vztah k Izraeli, který se v tomto ohledu velmi podobá Zemanovým postojům.  

6. Romantizující nebo tendenční pohled na Blízký východ, Izrael a Palestinu

Důležitou roli v pohledu na současný Izrael hraje i české veřejné mínění. Obecně je možné konstatovat, že v České republice je poměrně velký zájem o témata související se židovstvím a Izraelem (od historických židovských legend přes židovskou beletrii až po tematiku holocaustu) a tato skutečnost ovlivňuje i sympatie řady Čechů s Izraelem. V kombinaci s nepříliš kvalitním zpravodajským informováním o blízkovýchodním dění však dochází v povědomí Čechů často ke směšování různých nesouvisejících informací a pojmů dohromady. U mnoha Čechů také přetrvávají zažité stereotypy vidění světa z období studené války, případně jejich zrcadlově převrácené varianty. Češi obecně nemají příliš zkušenosti s multikulturní společností a hlavně islám a Arabové u nich vyvolávají spíše negativní pocity, zatímco Izrael považují za kulturně bližší. O tom ostatně svědčí i vysoká úroveň islamofobie v České republice za současné existence jen velmi malé muslimské komunity na českém území. 

Najít vyvážený postoj

Co se týká názorového střetu mezi Českou republikou a většinou států EU ohledně současného Izraele a izraelsko-palestinského konfliktu, mám za to, že ten souvisí především s třemi posledními body v předchozí části – tedy s příčinami českých postojů k Izraeli po roce 1989 a příklonem české zahraniční politiky k poměrně jednostranným postojům USA k Izraeli, a to hlavně po roce 2001.

Nedomnívám se, že by Evropská unie jako celek prosazovala „propalestinskou“ zahraniční politiku, ale naopak se snaží více vyvažovat zájmy obou stran konfliktu. Reaguje tak třeba více i na ideologické posuny v izraelských vládních administrativách a politikách, které se v průběhu posledních dvou desetiletí posunuly znatelně ke krajnímu nacionalismu. Ve stejnou dobu zůstávala zahraniční politika České republiky k těmto posunům až na výjimky netečná. To vedlo k bizarním situacím, kdy se někdy mohlo zdát, že loajalita ČR k Izraeli má přednost před loajalitou k EU, jíž je ČR členem. Například při hlasování o uznání Palestiny za členský stát na půdě OSN v roce 2012, kdy ČR hlasovala proti tomuto uznání společně s osmi dalšími státy – Izraelem, USA a některými jejich spojenci – nejen proti zbytku světa, ale i proti všem zemím EU. Podle mého názoru nemusí ČR zastávat takto vyhraněné jednostranné postoje, aby zachovala velmi dobré vztahy s Izraelem.  

V situaci, kdy má ČR nadstandardní a velmi pozitivní vztahy s Izraelem, by ČR měla vždy důsledně trvat na tom, aby zůstaly zachovány základy, ze kterého toto nadstandardní a vzájemně obohacující se partnerství vzešlo – tedy z humanistických postojů prezidenta Masaryka a dále ze zásad zahraniční politiky v polistopadovém období, hlavně v obdobích prezidenta Havla. Jak Masarykovo, tak Havlovo dědictví vidělo v sympatiích k sionistickému hnutí a Izraeli hodnoty demokracie, humanismu, snahy o dosažení míru a spravedlnosti, a zároveň také práva na sebeurčení a respektu k menšinám.

Základy současného nadstandardního česko-izraelského spojenectví byly položeny v 90. letech, kdy v Izraeli probíhal mírový proces a kdy českoslovenští a čeští politici navázali dobré vztahy s jeho protagonisty na obou stranách konfliktu. Jak v Izraeli, tak v Palestinské autonomii však došlo k výrazné radikalizaci, která pohřbila nejen mírový proces, ale také některé politiky s ním spjaté – hlavně pak izraelského premiéra Rabina. Právě za jeho smrtí stálo myšlení ne zcela vzdálené od toho, které se dnes někdy prosazuje i v nejvyšší izraelské politice. 

ČR by měla i do budoucna rozvíjet pozitivní vztahy s Izraelem, avšak zároveň – i z pozice dobrého přítele – by měla být adekvátně kritická a schopná dát najevo, že toto přátelství nemusí být za všech okolností vždy bezpodmínečné, ale musí být vyvažováno i konstruktivními postoji druhé strany.  

Vyšlo v Revue Prostor  103/104 (prosinec 2014) "Kontrasty a paradoxy současného Izraele"

Násilí v Izraeli přiživují jak islámští, tak židovští radikálové

Úterní útok na synagogu v Har Nof byl svého druhu vyvrcholením dlouhotrvajících nepokojů a střetů mezi Palestinci a izraelskými občany a pořádkovými silami, při nichž v posledních týdnech a měsících zemřelo mnoho lidí. Někteří komentátoři to označují za pozvolný začátek třetí intifády. Myslíte, že se dá o něčem takovém hovořit?

Napětí se stupňuje, ale to ještě neznamená, že musí automaticky přerůst do velkého všeobecného palestinského povstání. Může pokračovat jistou dobu i podobným způsobem – tzn. občasnými a spíše individuálními a systematicky neorganizovanými násilnostmi ze strany zradikalizovaných Palestinců a z opačné strany se můžeme dočkat vzestupu násilí ze strany židovských osadníků na Západním břehu. Obojí je velmi těžko kontrolovatelné. Abbásův vliv Jeruzalémě je jen velmi omezený a židovští osadníci si někdy troufají i na izraelské vojáky.  

Mohly by podle vás současné nepokoje vyústit do podobného konfliktu, jaký v oblasti propuknul letos v létě?

Izrael určitě nezvolí proti jeruzalémským arabským čtvrtím, odkud pocházejí radikálové, stejnou taktiku jako proti pásmu Gazy. Na druhou stranu strategie bourání obydlí pachatelů terorismu a posilování židovského osidlování konfliktních čtvrtí bude zřejmě v Jeruzalémě pokračovat. Na Západním břehu je situace jiná, a pokud dojde k větší radikalizaci i v této oblasti, tak tam už se izraelské vojenské akce mohou více přibližovat Gaze. Pokud dochází k radikalizaci Západního břehu, tak nejvíce napětí bývá obvykle tam, kde je nejvyšší hustota palestinského obyvatelstva a zároveň židovských osadníků – tzn. hlavně Hebron a okolí Nábulusu.  

Účastníci demonstrací a střetů tvrdí, že jednají na vlastní pěst. Hamás útoky i střety s izraelskou policií a armádou chválí, ale nehlásí se k jejich organizování. Jakou roli tedy v současné napjaté situaci hraje? A jakou roli hraje Fatáh?

Hamás je silný v některých částech Západního břehu a má své stoupence i v arabském Jeruzalémě. Pokud se napětí bude zvyšovat, může se Hamás i v těchto oblastech více zaktivizovat a být agresivnější. Hlavní vedení Fatahu v čele s Abbásem si musí být vědomé, že palestinští radikálové v Jeruzalémě poškozují palestinskou kauzu. Na druhou stranu Fatah a obecně organizace v arabském světě nemají často tak pevnou strukturu, na jakou jsme zvyklí třeba z Evropy. Fatah má řadu odštěpeneckých frakcí, které o sobě mohou ale stále prohlašovat, že jsou Fatah (v Evropě se dělo něco podobného v případě IRA v Severním Irsku). Před několika desítkami let o sobě Abú Nidal – jeden z největších teroristů všech dob – také prohlašoval, že je Fatah a zároveň plánoval atentát na Jásira Arafata.

Jaká bude podle vás role židovských radikálních organizací? Bude z jejich strany tendence se za podobné útoky mstít?

Některé části komunity židovských osadníků jsou permanentně agresivní – útočí na palestinský majetek a mešity, zapalují úrodu, někdy po Palestincích střílí a hází kameny a různými způsoby je atakují. Nepřekvapilo by mě, kdyby nyní jejich agresivita ještě vzrostla. O tom se v médiích prakticky nemluví. Nejhorší je situace v okolí Hebronu a v některých osadách u Nábulusu. Jedná se přitom o osadníky, se kterými má někdy problém i izraelská armáda. Izraelská policie a tajná služba Šin Bet má speciální experty a policisty na potírání jejich teroru. Nemůže ale podchytit vše. Řada rabínů v komunitě osadníků jsou velcí extremisté, kteří mimo jiné teologicky motivovali a „ospravedlnili“ vraždu izraelského premiéra Rabina v roce 1995. Pak je tu ale i malá skupina náboženských osadníků, kteří chtějí žít s Palestinci v míru. Byli seskupení kolem rabína Fromana z osady Tekoa u Betléma. Rabín bohužel nedávno zemřel, takže tento proud osadníků ztratil vůdčí osobnost.

Zástupci EU souběžně s tím veřejně prohlašují, že Palestina by měla být uznána jako samostatný stát. Proč podle vás přichází tento obrat právě nyní? Může nějak ovlivnit palestinskou politiku vůči Izraeli (např. smířlivější přístup za účelem získání mezinárodní kredibility...)?

EU rozhodně neváže snahy o akceptaci Palestiny na vzestup teroru palestinských radikálů. Nejedná se také ani o jednorázový obrat v evropské politice, ale tato tendence je tu již delší dobu. Souvisí to částečně i s reakcemi na postoje současné izraelské administrativy, která se nijak netají podporou rozšiřování židovských osad. Posun v přístupu EU či některých jejích členských zemí souvisí tak podle mého názoru hlavně se skutečností, že mírový proces zahájený v 90. letech prakticky zkrachoval a je tak třeba hledat jiné cesty řešení konfliktu.

Ptal se Martin Müller, vyšlo na Lidovkách.cz

Jeruzalémské vraždy a selhání mírového procesu

Do Jeruzaléma jezdím prakticky každý rok od roku 1998 a v napjatých letech 2001-2 jsem pak ve městě přímo žil. Atmosféra, kterou jsem tam pocítil před čtrnácti dny, kdy jsem se odtamtud naposledy vrátil, by se dala občas opět krájet, podobně jako před

dvanácti lety, kdy ve městě probíhala druhá intifáda doprovázená sebevražednými atentáty. Ještě donedávna byl však v Jeruzalémě až na několik incidentů relativně klid. Dnešní „celé a sjednocené“ město, jak deklaruje izraelský „Základní zákon – Jeruzalém“ z roku 1980, je však jednotné pouze na papíře. Místy, kde arabské a židovské části spojuje nová tramvajová linka, jsou dnes vypálené zastávky a stráží je těžce ozbrojené policejní patroly.

Aktuální problém města souvisí s vyústěním neúspěšného mírového procesu, ve kterém hrál Jeruzalém vždy prvořadou roli, dále se situací na Chrámové hoře a s důsledky metodických změn ve statusu východního – před rokem 1967 prakticky stoprocentně arabského – Jeruzaléma. Tyto změny administrativa premiéra Netanjahua i dalších politiků s ním ideově spřízněných intenzivně zaštiťuje. V posledních měsících se však zaktivizovala i řada palestinských radikálů, kteří zcela nepřiměřenými a brutálními činy na uvedené posuny reagovali. V poslední době se navíc často jedná o takzvané „osamělé vlky“ – tedy nijak neorganizované jednotlivce, kteří na vlastní pěst páchají teroristickou činnost a nelze je prakticky kontrolovat. Brutalita palestinských akcí z poslední doby nemá jakoukoliv omluvu, stejně tak ani glorifikace jejich pachatelů.

Situace v Jeruzalémě – hlavně v některých jeho částech, jako je čtvrť Sylwán  se velice začíná podobat nedalekému Hebronu. Tam mezi desetitisíci Palestinců žije nejtvrdší jádro židovských osadníků a extremismus tam dosáhl neobyčejně  brutálních podob. Velmi analogický s předvčerejším útokem na jeruzalémskou synagogu byl právě zločin hebronského židovského osadníka Barucha Goldsteina, který v roce 1994 povraždil v tamním chrámu 29 palestinských muslimů. To pak zažehlo i vlnu nepokojů, které vedly k sebevražedným atentátům a nepřímo i ke smrti izraelského premiéra Rabina, kterého zavraždil Goldsteinův obdivovatel. V palestinské Goldsteiny se předevčírem proměnili i dva Palestinci, kteří podobně brutálním způsobem začali pálit do nevinných židovských věřících v odlehlé jeruzalémské synagoze.

Ve zmiňované jeruzalémské čtvrti Sylwánu však nadále pokračuje nastěhovávání židovských osadníků do arabské čtvrti a zdá se tak, že další ohnisko trvalého napětí podobné centru Hebronu vzniká přímo pod úpatím Starého města. Mnoho nasvědčuje tomu, že „Město míru“, jak je název Jeruzaléma interpretován, tak čeká – a s ním i řadu Izraelců a Palestinců – bohužel další neradostné období.   

Vyšlo v MFDnes, 20. 11. 2014

Třetí intifáda zatím nevypukla, útočí spíše osamělí vlci.

Co stojí za současnou vlnou násilí v Jeruzalémě?

Současná situace souvisí jak s vyústěním neúspěšného mírového procesu. V tom hrála otázka Jeruzalém vždy prvořadou roli, včetně situace na Chrámové hoře. Nepokoje dnes však souvisí i se snahou o metodické změny ve statusu východního – před rokem 1967 prakticky stoprocentně arabského – Jeruzaléma. Ty hlavně administrativa premiéra Netanjahua i dalších politiků s nim ideově spřízněných poměrně intenzivně zaštiťuje.

Napětí v Jeruzalémě eskalovalo i kvůli sporu o Chrámovou horu. O co v něm jde?

Pokud má dnes izraelsko-palestinský konflikt i náboženský rozměr, je Chrámová hora jeho středobodem. Po šestidenní válce Izraelci akceptovali, že správu tohoto místa bude vykonávat muslimská nadace, tak jako tomu bylo po staletí. Zároveň se ale stejné místo dostalo do pozornosti židovských a křesťanských mesianistů, kteří věří, že se Chrámová hora stane místem, kde nadejde Soudný den – tzn. někteří Židé si jí spojují s příchodem Mesiáše, pro část křesťanů je zase spojena s Kristovým návratem. Zároveň je Chrámová hora místem Mohamedovy cesty do nebe a třetím nejvýznamnějším místem islámu. To vše představuje ve vyhrocených momentech a ve spojení se současnou politikou třaskavou směs nábožensko-politického fundamentalismu a napětí.

Pak je tu ještě jedna věc – religiózní Židé věří, že na Chrámové hoře je trvalá Boží přítomnost. Do starověkého Chrámu směli vstupovat jen zvláštním způsobem očištění židovští kněží. Dnes velká část izraelských rabínů, včetně Izraelského vrchního rabinátu, židovské návštěvy Chrámové hory zakazuje, protože očistu před příchodem Mesiáše nelze zatím vykonat. S tímto názorem polemizuje menší skupina spíše modernistických rabínů, kteří naopak návštěvy Chrámové hory povolují.

Vzhledem k tomu, že jde často o rabíny napojené na židovské osadníky a náboženskou pravici, dochází na Chrámové hoře ke střetům s muslimy. V minulosti se dokonce židovští radikálové pokusili mešity na Chrámové hoře vyhodit do povětří, ale vše nakonec odhalila izraelská rozvědka Šin Bet, která má zvláštní oddělení pro židovský extremismus. Náboženská i sekulární izraelská pravice ale dobře ví, že jí napětí spíše přináší voliče a politické body, což ukázala i návštěva Ariela Šarona na Chrámové hoře v roce 2000. O pár měsíců později se pak v prostředí intifády Šaron stal premiérem.

Proč v úterý teroristé útočili v synagoze?

Útok na synagogu a bezbranné věřící je velmi bolestný a zároveň symbolický. Je to totiž zároveň i útok na víru, což je jeden z nejdůležitějších prvků identity lidí na Blízkém východě. Zároveň takovýto přístup automaticky spojuje oběti v očích atentátníků s politikou státu, což samozřejmě nemusí být ani pravda. Při teroristických útocích zahynou velmi často zcela náhodní lidé, bez jakékoliv spojitosti s konfliktem. Jinak řada synagog nemá ani ochranku a může do nich vstoupit kdokoliv. Vládní budovy mají nejen v Izraeli velmi důkladnou ochranu.

Proč si útočníci vybrali k atentátu zrovna synagogu ve čtvrti Har Nof?

Zřejmě chtěli zasáhnout nějaké méně exponované a zároveň nečekané místo.

Jak podle vás Netanjahuova vláda na útok v synagoze zareaguje? Izrael v odvetě na útoky bourá domy útočníků. Čeho tím chce dosáhnout a má taková metoda efekt?

Netanjahu zareaguje jako obvykle tvrdě a obávám se, že teď bude ještě více bude posilovat osadnické aktivity v Jeruzalémě i na Západním břehu. Pokud tomu tak bude, není vyloučeno, že podobných incidentů bude jen přibývat.

Jinak bourání domů je stará metoda, se kterou přišli do oblasti už Britové v době mezi světovými válkami. Tento postup automaticky trestá i celou rodinu, případně i další lidi, kteří v domě útočníka žijí. Je to čistá represe, nikoliv nastolení spravedlnosti.

Po útoku v synagoze se u synagogy sešli radikální Židé a provolávali „smrt Arabům“ a „odplata“. Můžeme očekávat podobný útok v mešitě?

To není vyloučené. Už řadu měsíců před jeruzalémským masakrem v synagoze probíhaly útoky radikálních židovských osadníků na palestinské mešity na Západním břehu. Některé z nich byly vypáleny, jiné posprejovány hanlivými nápisy. Většinou ale nedošlo k obětem na životech. To se ale může teď změnit.

Navíc je tu precedent, kdy v roce 1994 vstoupil do tamní Abrahámovy svatyně, která sloužila k modlitbám muslimů i Židů, židovský osadník Baruch Goldstein a automatickou puškou povraždil 29 věřících, načež byl sám zabit. Izraelská vláda ustavila vzápětí po masakru vyšetřovací komisi, která odhalila, že Goldsteinovým cílem bylo zastavení izraelsko-palestinského mírového procesu.

Masakr výrazně zkomplikoval průběh mírového procesu a přispěl k propuknutí nepokojů, jehož oběťmi bylo dalších 26 Palestinců a 9 Izraelců. Palestinští radikálové – hlavně z militantního křídla Hamásu – si také vytvořili záminku k dalším teroristickým činům. Naopak Goldsteinův obdivovatel Jigal Amir o rok později zavraždil izraelského premiéra Rabina a mírový proces tak dostal těžkou ránu.

Izrael se s dědictvím Goldsteina dosud nevyrovnal, neboť extremista má jak četné stoupence v řadách osadníků, tak i pamětními kamínky pokrytý hrob ve speciálním malém parčíku na okraji Hebronu. Izrael by se měl od takovýchto teroristů jednoznačně distancovat a stejně jako boří domy rodin atentátníků, měl by i podobné teroristy umísťovat do neoznačených hrobů, aby se z nich nestávaly poutní místa extremistů.

Hamas útok oslavuje, prezident Palestinské samosprávy ho odsoudil. Značí to další rozkol mezi palestinskými hnutími?

Vztahy Hamasu a Fatahu bych nepřeceňoval. I když jsou mezi nimi uzavřeny určité formy spolupráce, jsou to dost odlišná hnutí. Abbás a pragmatická část Fatahu dobře ví, jak podobné atentáty poškozují celou palestinskou věc. Naopak Hamás má úplně jiný přístup a na podpoře násilí staví velmi často svoji politiku.

Izraelský tisk spekuluje o třetí intifádě. Hrozí Izraeli skutečně další palestinské povstání?

Pojem „intifáda“ se z arabštiny překládá jako „procitnutí“, ale přeneseně to znamená především „povstání“. Je to pojem, který bývá nejčastěji spojován s Palestinci, konkrétně s obdobím 1987–1993 (tzv. první intifáda) a s obdobím 2000–2005 (tzv. druhá intifáda). Obecně byla druhá palestinská intifáda daleko násilnější, než ta první, takže se dá předpokládat, že pokud by nějaké organizovanější násilí vypuklo znovu, mohlo by být ještě krvavější než dříve.

Jinak zatím bych současnou vlnu násilí ještě za intifádu neoznačoval. Jedná se zatím spíš o řetězec násilí, který nemá centrální vedení. Řada útočníků jsou tzv. „osamělí vlci“, kteří jednají na vlastní pěst a nemusí být ani nijak organizováni. Ale to se vše může změnit.

Jakou roli mají v izraelsko-palestinském konfliktu ultraortodoxní židé?

Příliš velkou ne, protože se primárně soustředí na studium a dodržování Tóry. Neznamená to však, že by ale byli zcela rezistentní vůči izraelsko-palestinskému konfliktu, což ukázal například jeruzalémský atentát. V izraelském parlamentu také působí ultraortodoxní politické strany a ty čas od času musí také zaujímat ke konfliktu stanovisko.

Řada ultraortodoxních Židů (správněji se jim říká hebrejským slovem „charedim“) se také stěhuje do židovských osad na Západním břehu, ale především proto, že jim tam izraelský sociální systém poskytuje levnější bydlení a živobytí než přímo v Izraeli. Tam se zároveň dostávají i do daleko větší blízkosti k izraelsko-palestinskému konfliktu.

Je zajímavé, že většina charedim se ani nepovažuje za sionisty (tj. podporovatele Státu Izrael v jeho dnešní podobě), protože čekají na příchod Mesiáše, který teprve sám ustaví ten správný židovský stát. Na druhou stranu tento antisionismus je čistě náboženská věc a nemusí vůbec znamenat sympatie k Palestincům. Útoky jako byl ten poslední jeruzalémský naopak charedim spíš staví do ostře protipalestinského tábora. Jsou ale i výjimky.

Tázala se a vyšlo na iDnes, 20. 11. 2014

Když se vraždí v synagogách a mešitách

Útok na jeruzalémskou synagogu je dalším příznakem zvýšení náboženského charakteru původně výrazně světského a nacionalistického konfliktu mezi Izraelci a Palestinci. Politicky motivované vraždění ve svatostáncích není v izraelsko-palestinském konfliktu ničím novým (nebudu se nyní věnovat jiným blízkovýchodním konfliktům, kde dochází i k útokům na křesťany a další náboženské skupiny, nebo kde sunnitští extrémisté zabíjejí při bohoslužbách šíity a naopak). Synagogy, mešity a náboženské instituce se staly mnohokrát terči útoků radikálů z jedné či druhé strany a naposledy zaplály svatostánky v izraelsko-palestinském konfliktu minulý týden. Ne vždy ale dojde i přímo k vraždění věřících. Útoky na místa bohoslužeb a samotné věřící přitom vybočují z politicky motivovaného násilí právě zapojením teologického faktoru, který mimo jiné naprosto neguje víru ve stejného Boha znepřátelené strany a automaticky – navíc často nelogicky – spojuje věřící znepřátelené strany i s politickým konfliktem. Víra je přitom jeden z nejcitlivějších bodů v mentalitě blízkovýchodních obyvatel, takže zásah mešity, synagogy, kostela či jiného chrámu je většinou zásahem do srdce oné společnosti. Vražda věřících je hrubá urážka Boha, takže jakákoliv racionalita při řešení konfliktu ustupuje ještě více stranou.

Historie novodobé smrtící strategie útoků politicko-náboženských radikálů na svatostánky v izraelsko-palestinském konfliktu začíná v Hebronu v únoru v roce 1994. Do tamní Abrahámovy svatyně, která sloužila k modlitbám muslimů i Židů, vstoupil tehdy na ranní ramadánovou bohoslužbu židovský osadník Baruch Goldstein a automatickou puškou povraždil 29 věřících, načež byl sám zabit. Izraelská vláda ustavila vzápětí po masakru vyšetřovací komisi, která odhalila, že Goldsteinovým cílem bylo zastavení izraelsko-palestinského mírového procesu.  Masakr výrazně zkomplikoval průběh mírového procesu a přispěl k propuknutí nepokojů, jehož oběťmi bylo dalších 26 Palestinců a 9 Izraelců. Palestinští radikálové – hlavně z militantního křídla Hamásu – si také vytvořili záminku k dalším teroristickým činům. Naopak Goldsteinův obdivovatel Jigal Amir o rok později zavraždil izraelského premiéra Rabina a mírový proces tak dostal těžký ránu. Izrael se s dědictvím Goldsteina dosud nevyrovnal, neboť extremista má jak četné stoupence v řadách osadníků, tak i vzpomínkovými kamínky pokrytý hrob v speciálním malém parčíku na okraji Hebronu.       

K dalšímu velmi krvavému a zároveň medializovanému útoku na svatostánek došlo v roce 2008. Tentokrát šlo o útok palestinského extremisty na náboženskou školu a synagogu Merkaz HaRav v Jeruzalémě a útočník použil taktiku prakticky identickou s Goldsteinovou: Osamělý střelec Alá Abú Dhín začal samopalem pálit do židovských studentů. Stihl povraždit osm lidí, načež byl zabit. Rovněž on byl oslavován některými palestinskými extrémisty jako hrdina.

Krvavému útoku v Hebronu v roce 1994 nahrávala nesmírně napjatá situace mezi Palestinci a židovskými osadníky v tomto městě. Také ješiva Merkaz HaRav nebyla v roce 2008 vybrána útočníkem náhodně: Jednalo se totiž o jedno z hlavních duchovních center náboženských židovských osadníků. Oproti tomu se poslední útok na synagogu v jeruzalémské čtvrti Har Nof se vymyká tím, že synagoga, kde došlo k masakru, nebyla s izraelsko-palestinským konfliktem zřejmě nijak blíže spojena. 

Nezmínil jsem nesčetné útoky na mešity a synagogy, ke kterým došlo v uplynulých dvou dekádách a během kterých nedošlo většinou k usmrcení věřících, ale spíš k vypalování a znesvěcování staveb, například sprejováním urážlivých nápisů.

Represivní izraelské opatření na sebe nenechají jistě dlouho čekat. A jako tomu bylo už i v minulosti – podobné útoky a eskalace posilují spíše radikální části izraelského politického spektra. Podobná reakce se dá čekat i na palestinské straně. Vidina nějakého konstruktivnějšího řešení konfliktu tak dnes už nejspíš není vzdálená jen sto mil, ale ještě o několik desítek mil dále. 

Vyšlo ve zkrácené verzi v Lidových novinách, 19. 10. 2014

"Boží ruce na vašich hlavách" aneb čepice v Rozrazilu!

Vše co jste chtěli vědět o čepicích, kloboucích, jarmulkách, turbanech a báli jste se zeptat! 

Více i méně vážný rozhovor nad dlouholetou sbírkou (nejen) blízkovýchodních pokrývek hlavy.

Kupte si nový Rozrazil! (49/50)

Kde je dnes umírněný islám?

Dění na Blízkém východě během posledních měsíců vzbuzuje pozornost a obavy ještě více než obvykle. Před krutostí radikálně islamistické organizace ISIL blednou i některé metody afghánské Al-Káidy. Její rozmach se může někomu zdát překvapivý, ale pokud jsme sledovali situaci v Iráku po americké invazi v roce 2003, bylo možné vidět prudkou destabilizací země. Po odstranění krutovládce Saddáma Husajna nebyli Američané a jejich spojenci schopni zvládnout situaci v zemi. Došlo k zažehnutí či znovuoživení řady konfliktů a vznikly také extrémně nebezpečné skupiny, které začaly destabilizovat celý region. V tomto prostředí se zrodila ISIL. 

Další velkou ránu stabilitě oblasti přinesl konflikt v Sýrii nedlouho po vypuknutí Arabského jara v roce 2011. Represe režimu prezidenta Asada vyvolaly reakci protirežimních sil, a to jak sekulárních, tak i velmi tvrdě nábožensky fundamentalistických. Ty druhé se posléze úspěšně propojily s ideově blízkými frakcemi v Iráku a ovládly části syrského teritoria, které ve spojení s iráckými oblastmi dnes nazývají „Islámský stát“. V jeho rámci se netají jak s praktikováním nesmírně tvrdé interpretace náboženského práva šaría, tak i naháněním hrůzy brutální fyzickou likvidací oponentů. Ve skutečnosti je ale Islámský stát asi tolik islámský, jako je současná „Boží armáda odporu“ v Ugandě, hlásící se ke křesťanství, skutečně Boží.

Židé a muslimové na jedné lodi

Zápaďané, kteří nemají s islámem příliš osobních zkušeností – a takových je například mezi Čechy většina – jsou dnes ještě více znejistěni. Že by skutečně měli pravdu radikální islamofobové, kteří vždy upozorňovali na „násilnou podstatu islámu“? Není tak překvapivé, že si radikální kritici islámu, včetně těch českých, mnou po nástupu ISIL ruce. Mají totiž po období uvadající afghánské Al-Káidy v rukách další „argument o destruktivní podstatě celého jednoho náboženství“ čítajícího dnes přibližně 1.6 miliardy lidí. Ano, je skutečně pravda, že islámský svět v posledních desetiletích prožívá krizi, která má dílem vnější i vnitřní příčiny. Západní imperiální politika rozvrátila na počátku 20. století společnosti Blízkého východu. Poté co však tyto národy získaly možnost – hlavně v období po druhé světové válce – vzít věci více do svých rukou a napravit bývalé křivdy, nebyly většinou schopny vybudovat efektivní politické režimy, ale diktatury. Reakce na tento stav se projevila mimo jiné obrovským rozmachem náboženského extremismu, jaký nemá v historii islámu obdoby. Přesto není dnešní dění v Iráku ani jinde argumentem k odsouzení 1,6 miliardy muslimů jako celku, ale je třeba rozlišovat mezi různými směry chápání islámu. A ty „umírněné“ stále existují ve velkém počtu. O tom ale níže.    

Pohled islamofobů na dnešní muslimy do jisté míry připomíná kolektivní odsuzování Židů evropskými antisemity v meziválečné Evropě. Nacismus používal jako jeden z hlavních argumentů proti Židům koncept „židobolševismu“, tedy židovské snahy o ovládnutí světa pomocí komunismu. Ano, v evropských komunistických stranách tehdy skutečně působilo mnoho lidí židovského původu. Výjimkou nebyl ani stalinistický Sovětský svaz, kde se řada z nich podílela na brutálních represích, proti kterým jsou dnešní akce ISIL co do počtu obětí stále skromné. Řadě vzdělaných a z křesťanské tradice vzešlých Evropanů tehdy podobná paušální obvinění Židů stačila jako „důkaz“ podstaty celosvětové židovské populace čítající mnoha miliónů. Role některých Židů ve stalinských represích ve skutečnosti nemohl nikdy vyjadřovat postoje absolutní většiny Židů, kteří se také na ničem podobném nepodíleli.

Podobná logika je však dnes mnohými vzdělanými a dobře vychovanými Zápaďany aplikována na muslimy. Rozdíl je jen v tom, že k jejich kolektivnímu odsuzování neslouží „šířením bolševismu“, ale „šíření islámského fundamentalismu“. Velmi identická je u antisemitů i islamofobů představa o „ovládnutí světa“ – ať už Židy, či muslimy. Podle ní i na první pohled „slušní a integrovaní” mezi nimi mají ve skutečnosti ve svých hlavách dědičně naprogramovanou agendu ovládnutí světa. U Židů k tomuto účelu sloužil bolševismus, mezinárodní kapitál, nověji pak izraelsko-americké spojenectví. U muslimů je nástrojem světovlády a vytvoření globálního chalífátu teror, zavádění práva šaría – to vše navíc schované za důmyslnou přetvářku, která má oklamat naivní a mírumilovné Zápaďany. Podobné postoje před pár lety velmi výstižně artikuloval i dlouholetý doyen naší politiky Miloš Zeman: „Umírněný muslim je contradictio in adjecto, tedy protimluv, stejně jako contradictio in adjecto je umírněný nacista.“

Není náboženství bez extrémů   

Ač zní Zemanova slova přesvědčivě a nešetří latinou, nejsou pravdivá, neboť umírněný islám existuje, stejně tak jako existuje umírněné křesťanství, judaismus, hinduismus, buddhismus a sikhismus. Umírněné směry dokonce představují ve všech náboženstvích výraznou většinu, takže pro ně vlastně ani není třeba používat adjektiva „umírněný“. Ve stejný okamžik ale nemůže žádné z velkých náboženství prohlásit, že by nemělo své extremisty. V případě křesťanství pomiňme krvavost historických událostí, kterým bylo dodáváno teologického ospravedlnění, jako bylo například zotročování afrických národů, dobývání Ameriky, inkvizice či vraždění protestantů. V době moderní a docela nedávné bylo křesťanství zneužito v konfliktech v Jugoslávii (včetně období druhé světové války), v Severním Irsku či ve zločinech zmiňované Boží armády odporu v Ugandě. V extrémních formách judaismu zase někteří rabíni vyzývají k eliminaci Palestinců a adorují činy židovských teroristů. Část buddhistických mnichů z Barmy se aktivně podílí na tamních protimuslimských pogromech, podobně jako některé autority extrémního hindusimu v nedaleké Indii. A ve výčtu by bylo by možné pokračovat.

Je pozitivní, pokud extremismus kritizují sami věřící či jejich autority. Na druhou stranu není možné vždy požadovat omluvu od toho, kdo za nic nemůže, případně kdo extremisty vůbec odmítá zahrnout do své víry. Je srozumitelné, že stejně jako mnoho muslimů necítí žádnou spojitost s ISIL, tak ani řada křesťanů necítí jakoukoliv zodpovědnost za současnou ugandskou Boží armádu odporu či za antisemitismus režimu faráře Jozefa Tisa.  

Stále je možné říci, že s násilím ISIL, Al-Káidy, Hamásu i jiných uskupení nemá absolutní většina muslimů nic společného. Často dokonce sami muslimové představují největší část obětí těchto extrémistů. Platí to i pro sunnitskou ISIL, která vraždí Zápaďany, křesťany a jiné menšiny, nicméně největší počet jejích obětí představují především šíitští muslimové, které považuje za heretiky. Mezi jejími oběťmi jsou však i sunnité, kteří ji odmítli odpřísáhnout loajalitu.

Tyto fakta nemohou nikdy konvenovat s logikou islamofobů. Islám pro ně bude vždy jen monolitem, který se více či méně otevřeně připravuje na ovládnutí světa a na globální nastolení práva šaría. Je pravda, že jejich černobílé interpretaci zjednodušených a z kontextu vytržených faktů řada lidí snadno porozumí a nebude je nutit nad ničím složitěji přemýšlet. Ostatně o souvislý obraz zdaleka ne každý stojí – je třeba mu totiž věnovat hodně pozornosti a neřídit se pouze klipovitými informacemi a nesouvislými fakty, kterých je v mainstreamových médiích tolik.      

Amerika jako laboratoř vztahu islámu a Západu

Mnoha Čechům a Evropanům dělají vrásky na čele muslimští radikálové v některých evropských zemích. I u Evropy však platí, že mezi extremisty patří jen zlomek komunit, byť velmi halasný. Konfliktní linie „Západ versus islám“ ve skutečnosti velmi často souvisí i s linií „starousedlíci versus přistěhovalci“ a začíná často u sociálních problémů, které teprve následně na sebe berou i náboženský háv.

 

Mnohem pozitivnější je v tomto ohledu příklad Spojených států, které v sobě nenesou dědictví evropské historie a kde má takřka každý Američan imigrantské kořeny. To vytváří v americké společnosti nezřídka zvláštní dojem rovnosti, se kterou se v Evropě příliš nesetkáme. Platí to i pro americké muslimy, což zároveň ilustruje představu, jak může islám být islám kompatibilní se západním světem.

Celkově je většina americké muslimské komunity o něco mladší než západoevropská. Významnější komunity amerických muslimů přišly do USA rovněž za prací a lepším životem, podobně jako do Evropy. Většinou se ale jednalo o vzdělanější skupiny lidí, než gastarbeiteři, kteří dorazili jako levná pracovní síla budovat západní Evropu po druhé světové válce.

V rámci Fulbrightova stipendia jsem měl téměř rok možnost tyto komunity sledovat, vést rozhovory jak s americkými imámy, tak i židovskými rabíny a zjišťovat, jaký je život jejich komunit, jak američtí muslimové a Židé navzájem reagují či jak reflektují dění na Blízkém východě. Naprostá většina z imámů kvitovala svoji zkušenost i vztahy v USA velmi pozitivně, a to i s ohledem na atmosféru po 11. září 2001. Většina z imámů se domnívá, že islamofobie je v Americe spíš uměle vyvolávána určitými skupinami a médii, avšak v běžném životě se s ní muslimové setkávají jen výjimečně. Zapojují se také často do mezináboženského dialogu, mají mezi křesťany a Židy přátele a zároveň žijí plnohodnotný život ve své komunitě. Diskuse o muslimských šátcích na pracovišti, o výstavbě mešit (kterých v Americe existují přes dva tisíce), či prodeji halal potravin v běžných obchodech v dnešních USA málokoho rozruší. Jsou samozřejmě i výjimky, které mohou připomínat vyhrocenou diskusi v České republice: V roce 2009 chtělo muslimské centrum v Murfreesboro ve státu Tennessee rozšířit z kapacitních důvodů mešitu. Celá věc vyvolala velké napětí. Obecně je ale situace muslimů v Americe solidní a vzájemný respekt mezi americkými náboženskými komunitami může být inspirativní. Omer Badžwa, který působí jako imám muslimských studentů na prestižní Yaleské univerzitě se domnívá, že život muslima v Americe může být zcela plnohodnotný: „Věřit v Boha, modlit se k němu, praktikovat ramadán, dávat peníze na charitu, usilovat o to být dobrým člověkem a vycházet dobře s ostatními – to je zcela v souladu s americkou svobodou a americkými hodnotami“.

Vyšlo ve zkrácené verzi v časopise A2.

Fotbal v Osmanské říši

Footbal in the Ottoman Empire - for English see below.
Osmanlı Imparatorluğu Futbol

Páteční zápas mezi českou a tureckou fotbalovou reprezentací mě přivedl na to, že vlastně nevím nic o tom, na jaké úrovni se hrál v pozdní Osmanské říši fotbal. Ta oficiálně zanikla až v roce 1923, takže by se dalo očekávat, že se v ní fotbal už musel hrát i na soutěžní úrovni. Při googlování jsem narazil na hodně starých fotografií a tabulek lokálních osmanských ligových soutěží. Jako takový přivezli fotbal do Osmanské říše Britové kolem roku 1875 a první soutěžní zápasy se odehrály v Selaniku (dnešních řeckých Thessalonikách) a ve Smyrně (Izmir). V prvních tureckých klubech hráli hlavně britští a řečtí hráči, protože tureckým fotbalistům bránily zpočátku nastupovat prudérní osmanské úřady. Opravdový první turecký klub zvaný Siyah Çoraplılar ("Černé ponožky"), byl ustaven v roce 1899. První ligová soutěž byla zahájena v roce 1904 v Istanbulu a začaly v ní hrát pozdější slavné kluby jako Fenerbahçe a Galatasaray (sportovní organizace Beşiktaş sice vznikla už v roce 1903, ale s fotbalem začala až od roku 1911). Už po rozpadu Osmanské říše vznikla v roce 1923 Turecká fotbalová federace. 

Klub Galatasaray - Vítěz "Istanbulské nedělní ligy" z let 1908-9 

Všimněte si kaligrafického nápisu na kopačáku - je na něm napsáno Galatasray - ale v arabském písmu, které tehdy bylo stále používáno pro turečtinu namísto pozdější latinky.  

When googling I came across a lot of old photographs and league-tables from the Ottoman local leagues. Football was taken to the late Ottoman Empire by the British around 1875 and the first competitive matches took place in Selanik (today Thessaloniki in Greece) and Smyrna (Izmir). In the first Turkish clubs played mainly British and Greek players because Turkish footballers were banned from play by the prudish Ottoman authorities. A first authentic Turkish club was called Siyah Çoraplılar ("Black Stockings") and was established in 1899. The first league competition was launched in 1904 in Istanbul. Famous clubs such as Fenerbahçe and Galatasaray started just there. The Turkish Football Federation was established in 1923, after the collapse of the Ottoman Empire.