pondělí 5. června 2017

Padesát let od Šestidenní války

Kontext Šestidenní války

Izraelští výsadkáři na Chrámové hoře
v blízkosti Skalního dómu (Qubbat as-sachra)
Z geopolitického pohledu byla v 50. a 60. letech minulého století pozice Izraele v regionu komplikovaná, neboť postrádal ve svém okolí jakéhokoliv spojence. Na druhou stranu byly po Suezské krizi okolní arabské státy na delší dobu paralyzovány vzájemnými konflikty. Ostře protiizraelský postoj ale postupně posiloval v Násirově Egyptě i v Sýrii, přičemž tyto země vytvořily v roce 1966 válečnou alianci. Oba tyto státy měly také silné vazby na sovětský blok. Naopak více na Západ orientované Jordánsko (či spíše jeho panovník) a zároveň sok Egypta v arabském světě, tak jednoznačný postoj k Izraeli nesdílelo. Ani politika Libanonu, ve kterém byli výraznou složkou obyvatelstva prozápadní křesťané, nepůsobila tehdy zdaleka tak agresivně jako egyptská a syrská.

V druhé polovině 60. let začaly aktivity arabských států vzbuzovat izraelské obavy. Z Golanských výšin ostřelovala syrská armáda izraelské území a v této oblasti došlo i k leteckým bitvám Izraelců se syrskými MiGy. Nejednalo se ale jen o časté syrsko-izraelské potyčky na Golanech. V květnu 1967 vymohl Násir na generálním tajemníkovi OSN U-Thantovi, aby byly ze Sinaje staženy jednotky UNEF a Egypt začal vzápětí zvyšovat koncentraci své armády na poloostrově. Ve stejnou dobu také obnovil blokádu Tiranské úžiny. Z izraelského pohledu bylo alarmující, že k Egyptu se nakonec, i přes zmíněnou rivalitu, připojily Jordánsko a Irák.

V oblasti se stupňovalo už tak dost silné mezinárodní napětí a začalo být zřejmé, že další izraelsko-arabská válka je nevyhnutelná. Zůstávalo však otázkou, kdo zaútočí první. Izraelský ministr zahraničí Abba Eban  odcestoval do Washingtonu, aby zjistil, jaký bude americký postoj ke konfliktu v případě vypuknutí války. Za této situace došlo údajně k vůbec prvnímu použití „červeného telefonu“ mezi Moskvou a Bílým domem. Sovětský svaz údajně poté Násirovi sdělil, že si nepřeje, aby to byl právě Egypt, který zaútočí první a rozpoutá válku na Blízkém východě. 

Za této situace byla v Izraeli vytvořena vláda národní jednoty, ve které se poprvé setkali labouristé i pravice. Ministr obrany Moše Dajan a náčelník generálního štábu Jicchak Rabin se stali hlavními autory tzv. preemptivního úderu proti sousedním arabským zemím (s výjimkou Libanonu).

Vysvětlivka: Zatímco „preemptivní úder“ je reakcí na bezprostřední ohrožení, termín „preventivní úder“ se používá ve smyslu dlouhodobějšího ohrožení – preventivním úderem tak byl např. útok Izraele na irácký jaderný reaktor v Osiraku v roce 1981.


Zničená letadla na egyptských vojenských letištích.
Válka začala 5. června 1967 překvapivým izraelským vzdušným útokem. Téhož dne Izraelci zničili bleskovými nálety velkou část egyptského, syrského, jordánského a iráckého letectva (více než 400 letadel). V situaci, kdy se Izraelci stali pány vzdušného prostoru, byla nejen narušena bojová morálka arabských států, ale izraelské vítězství bylo na dosah. Následoval pozemní konflikt s Jordánskem na Západním břehu. Násir totiž klamně informoval jordánského krále o porážce izraelského letectva, v důsledku čehož Jordánsko zaútočilo. Bylo však bleskově odraženo. Vzápětí byl dobyt celý Západní břeh včetně Araby osídleného Východního Jeruzaléma a dalších velkých arabských měst, jako je Ramalláh, Hebron či Betlém. Izrael dobyl rovněž egyptské pásmo Gazy a celý Sinajský poloostrov. Na severu byli poraženi Syřané na Golanských výšinách a izraelská armáda se dostala do blízkosti Damašku. Podle délky průběhu bojových operací se konfliktu začalo přezdívat „Šestidenní válka“.

Během války došlo k incidentu, při kterém zaútočilo izraelské letectvo a torpédové čluny na americkou špionážní loď USS Liberty, která se však nacházela v mezinárodních vodách. Při útoku zahynulo 34 Američanů a celá akce vyvolala mnohé kontroverze. I přes tuto událost se některé arabské státy začaly domnívat, že izraelský útok byl podniknut ve spolupráci s USA a Velkou Británií.

Válka skončila velkým vojenském vítězství Izraele dosaženým navíc za relativně malých ztrát (padlo 777 vojáků), přičemž hlavně egyptské ztráty se počítaly na desetitisíce. Izrael dobyl území třikrát větší než byla jeho dosavadní rozloha. Zvlášť obsazení Starého města v jordánském Východním Jeruzalémě, kde se nachází Zeď nářků, Chrámová hora a další posvátná místa judaismu, způsobilo vlnu euforie i posílení nacionalismu mezi mnohými Židy v Izraeli i v diaspoře. Hlavně pak náboženští sionisté interpretovali vítězství v Šestidenní válce jako „zázrak“, „Boží znamení“ a přiblížení se konečného „Vykoupení židovského lidu“. Důsledkem tohoto nadšení byla velká přistěhovalecká alija do Izraele. Její významná část byla z USA. 

Mnoho izraelských Židů však začalo zároveň tušit, že dobytá území nemusí v budoucnu přinést Izraeli pouze výhody. Vývoj jim dal za pravdu. Následující spory s Palestinci totiž byly do značné míry právě důsledky Šestidenní války. Izraelsko-arabský i izraelsko-palestinský konflikt získaly novou dimenzi. Skončila etapa „malého Izraele“ v hranicích z let 1949–1967 a začala etapa budování „velkého Izraele“, rozšířeného o okupovaná území. Právě ta se stala středobodem následného izraelsko-palestinského konfliktu a jsou jimi dodnes.

Důsledky Šestidenní války

I pro Šestidenní válku si strany konfliktu vytvořily svérázné interpretace. Ta izraelská by se dala shrnout do tvrzení o „zoufalé obranné válce, která takřka zázrakem vložila do izraelských rukou obrovská území“. Zároveň také vznikl mýtus o „neporazitelné izraelské armádě a neschopných arabských vojscích“. Oproti tomu palestinská interpretace by se dala zjednodušit na „bezuzdnou izraelskou agresi vůči arabskému světu, kdy vůdcové arabských zemí, hlavně Egypta, Sýrie a Jordánska, padli do pasti nastražené Izraelem, aby ten ukořistil to, co ještě zbylo z původní Palestiny."

Samotná Šestidenní válka se může jevit v kontextu situace v roce 1967 i přes různé kontroverze z izraelského pohledu pochopitelná. Jeho ohrožení ze strany sousedních arabských států bylo v daný okamžik skutečně velmi vysoké. „Preemptivní úder“ tak byl z pragmatického hlediska nejsnadnějším a nejúčinnějším řešením, a to i přesto, že nebyl v souladu s mezinárodním právem. Nejen v arabském světě si však Izrael svým počínáním získal nálepku „agresora“. I důležitý spojenec – Francie – se po roce 1967 od Izraele odvrátil, když De Gaulle uvalil na Izrael zbrojní embargo argumentující „izraelskou agresí proti arabským sousedům“.  To však na druhou stranu Izraeli umožnilo rozvinout strategické partnerství se Spojenými státy.

V otázce Šestidenní války a jejích důsledků se začala výrazně angažovat OSN. Již v průběhu konfliktu vyzvala Rada bezpečnosti k ukončení bojů. Po válce rozhodla o stálé přítomnosti pozorovatelů pověřených dohledem na dodržování příměří v oblasti Golanských výšin a Suezského průplavu. Následnou rezolucí 242 (1967) z 22. listopadu 1967 definovala Rada bezpečnosti OSN podmínky nastolení míru na Blízkém východě.

Klíčovými body této rezoluce tedy bylo stažení Izraelců z území okupovaných Šestidenní válkou a vzájemné respektování svrchovanosti a územní celistvosti všech států v této oblasti. Rezoluce také zjevně apelovala na Egypt v souvislosti s blokádou úžin do Rudého moře, aby bylo od tohoto porušování mezinárodního práva upuštěno. Byla zde rovněž vyjádřena nutnost „spravedlivého řešení otázky uprchlíků“ (palestinských) a klíčový princip „území za mír“.

Rezoluce 242 se stala brzy notoricky známou, neboť byl „zaklínadlem“ všech pozdějších mírových aktivit na Blízkém východě. Z pragmatických důvodů ji však členské státy OSN na Blízkém východě často buď vůbec nereflektovaly, nebo si rezoluci interpretovaly způsobem, který jim vyhovoval.

Území obsazená Šestidenní válkou – Západní břeh, pásmo Gazy, Golanské výšiny, Sinajský poloostrov

Zatímco pásmo Gazy a Západní břeh jsou oblasti velmi hustě osídlené Palestinci, na Golanských výšinách a poloostrově Sinaj je hustota obyvatelstva podstatně nižší. Golany a Sinaj také nebyly před rokem 1948 součástí mandátu Palestina. Tudíž se nestaly součástí izraelsko-palestinského sporu, ale předmětem bilaterálních jednání Izraele s Egyptem a Sýrií.

Pásmo Gazy bylo původně součástí mandátu Palestina. V roce 1948 je obsadil Egypt. Jeho rozloha je 360 km2 a dnes patří k nejzalidněnějším částem planety a zároveň místům s nejvyšší nezaměstnaností. OSN uvádí hustotu osídlení ve zdejších uprchlických táborech až 50 000 obyvatel na km2 (např. v Praze je to průměrně kolem 2 300 a v Hong Kongu 6 800 obyvatel na km2). Uprchlíkům se prostřednictvím organizace UNRWA snaží pomáhat OSN a mnoho dalších organizací a států, včetně USA a České republiky. Gaza je fyzicky oddělena od dalšího palestinského území – Západního břehu. Vycestování z Gazy se pro mnoho zdejších Palestinců stalo nejen velice složité, ale často i nemožné.

Západní břeh byl rovněž součástí mandátu Palestina a v roce 1948 byl anektován Jordánskem. Rozloha tohoto území je 5 860 km2. Z téměř miliónu Palestinců, kteří žili na Západním břehu před rokem 1967, jich po Šestidenní válce dalších 300 000 uprchlo do Jordánska. Dnes obývá Západní břeh přes dva milióny obyvatel – hlavně Palestinců. Ve zdejších osadách však žije přibližně 300 000 židovských osadníků.

Golanské výšiny nebyly před rokem 1948 součástí Palestiny, ale syrského území. Je to oblast hor a náhorních plošin vulkanického původu o rozloze 1 860 km2 s četnými vodními zdroji. Po Šestidenní válce odtud asi 40 000 Syřanů uprchlo. Dnes zde žije přibližně 30 000 obyvatel, z nichž polovinu tvoří Drúzové, kteří jsou soustředěni v několika vesnicích. 

Poloostrov Sinaj nebyl rovněž součástí mandátu Palestina, ale Egypta. Ze všech území dobytých Šestidenní válkou bylo tento poloostrov se svými 59 000 km2 nejrozlehlejší. Dnes zde žije asi 250 000 obyvatel soustředěných v několika letoviscích. Ostatní, hlavně hornaté a pouštní oblasti, obývá roztroušené beduínské obyvatelstvo.

Palestinci po Šestidenní válce


Palestinští uprchlíci překračují zničený most na řece Jordán.
Palestinci na okupovaných územích se po válce dostali pod vojenskou správu izraelské armády, což mělo mj. za následek jejich další velkou uprchlickou vlnu mimo Palestinu. V pásmu Gazy a na Západním břehu (kde v mezidobí 1948–1967 nežilo prakticky žádné obyvatelstvo židovského původu) zůstalo i po Šestidenní válce kolem miliónu Palestinců. To byl velký rozdíl oproti roku 1948, kdy naprostá většina Palestinců rodnou zemi opustila. Palestinská společnost, která se dostala pod vojenskou okupaci, se začala daleko více radikalizovat. Toto prostředí bylo velmi vhodné pro guerillové organizace typu Fatahu. Za této situace udělal Izrael chybu, když problému okupace nepřikládal žádnou zvláštní důležitost z hlediska lidského a humanitárního. O územích se následně uvažovalo pouze z hledisek strategických a vojenských. Izraelská premiérka Golda Meirová dokonce prohlásila, že „palestinský národ neexistuje“.

Kromě řady negativ přinesla izraelská okupace Palestincům i jisté výhody. V určitých případech se jim po roce 1967 naskytla možnost zlepšit jejich ekonomickou situaci. Řada Palestinců totiž mohla začít pracovat v Izraeli, kde měli podstatně vyšší výdělky. Ze strany Izraele však nešlo ani tak o altruismus k Palestincům, jako spíš o fakt, že ti pro něj představovali levnou pracovní sílu.

Role OOP, která se až do roku 1967 držela relativně v pozadí, začala po Šestidenní válce posilovat. Její vedení bylo totiž v Jordánsku a tam došlo s další uprchlickou vlnou po roce 1967 také k důležité demografické změně, neboť Palestinci převážili původní jordánské beduínské obyvatelstvo. To vše vedlo k posilování OOP na úkor jordánského krále a státních institucí. V jistém ohledu tak mělo nyní Jordánsko a Izrael společného protivníka – OOP. I přes porážku v Šestidenní válce vedl tento fakt k prohlubování zmiňovaných specifických vztahů mezi oběma státy (či přesněji, mezi jejich vrcholnými politiky).

Nikoliv Šestidenní válka sama o sobě, ale její důsledky – tedy dlouholetá, a nyní už padesát let trvající okupace – způsobila stále se stupňující a často v násilí se proměňující problémy. Dlouhodobá vojenská a následně i civilní přítomnost Izraele na palestinských územích dala zelenou dalšímu pokračování boje mezi izraelským a palestinským nacionalismem. Ke dalšímu uplatnění také došly myšlenky některých revizionistických sionistů z předstátního období, kteří požadovali územní expanzi židovského státu. Okupace dala postupně příležitost i těm nejradikálnějším proudům v rámci izraelské a palestinské společnosti – tedy nejen sekulárním nacionalistům, ale i zcela nekompromisním náboženským fundamentalistům.

Po roce 1967 se Izraelci střetli na okupovaných územích s daleko konsolidovanější palestinskou populací a agresivnějším odbojem, než tomu bylo dříve. Následný konflikt, který přetrvává do dnešních dnů, si vyžádal desetitisíce obětí na obou stranách a stěží vyčíslitelný počet materiálních škod.

Politika výstavby židovských osad po roce 1967

Na rozdíl od roku 1957, kdy Izrael vrátil válkou dobyté území Egyptu, nebylo po roce 1967 zjevné, že by počítal v dohledné době opět s něčím podobným. Pásmo Gazy, Západní břeh, poloostrov Sinaj i Golanské výšiny tak zůstávaly nadále pod okupační správou Izraele. Na přelomu 60. a 70. let Izrael přišel s tzv. Allonovým plánem, který měl řešit otázku navrácení části okupovaných území Jordánsku. Izrael by si zároveň jejich větší část ponechal jako nárazníkové zóny. K implementaci tohoto záměru však nedošlo.

Dění nasvědčovalo spíše tomu, že Izrael má s dobytými územími vlastní strategické plány. Svědčilo o tom nejen budování vojenských základen na nich, ale i umožnění izraelským civilistům, aby se začali na těchto územích usazovat. S politikou plánovaného osídlování okupovaných území započala labouristická vláda Leviho Eškola (1895–1969). Během jejího funkčního období tak vznikly první židovské osady. Zatímco zakládání vojenských základen bylo v souladu s mezinárodním vojenským a humanitárním právem, politika osadnictví se s ním dostala do rozporu.

Opravdový osadnický boom ale vypukl až po roce 1977, kdy se dostal k moci Likud. Za pomoci různých zvýhodnění (daňových, sociálních) pak začaly izraelské vlády motivovat stěhování izraelských civilistů na tato teritoria. Osadnictví ale nebylo od samého počátku jen doménou náboženských radikálů. Také mnohé levicové formace, jako například socialistické Spojené kibucnické hnutí, vidělo v osadnictví příležitost pro svůj rozvoj. Připomínám, že s výstavbou židovských osad začaly levicové vlády, nikoliv pravice. Podle statistik byl až donedávna počet obytných jednotek vystavěných za vlád levice a pravice podobný. V Netanjahuových premiérských obdobích se tento poměr začal měnit ve prospěch pravice.  Dřívější levicové vlády preferovaly hlavně zakládání osad spíše sekulárního charakteru a na strategických místech (např. v údolí řeky Jordán, kde měly přispívat k ochraně izraelské hranice). Neznamená to však, že by náboženští osadníci v tomto období žádných úspěchů nedosáhli. V 80. letech vznikla celá osadnická města (Ma´ale Adumim u Jeruzaléma, Ariel u Nábulusu). Vlivnou politickou reprezentací osadníků se stala Národní náboženská strana (Mafdal) – koaliční partner levicových i pravicových vlád.

Ne všechny Izraelce však mystická vize o vykoupení oslovila. Daleko bližší jim byla dosavadní, byť nedokonalá demokracie „malého Izraele“. Jako odpověď na osadnické hnutí Guš Emunim vznikla v Izraeli rozličná mírová hnutí, která začala usilovat o odchod Izraele z okupovaných území a vyklizení osad. Na Guš Emunim tak odpovědělo například hnutí, které si dalo jméno Guš Šalom. Nejznámějším a nejvlivnějším mírovým hnutím a platformou pro mnohé další aktivity se však stalo uskupení Šalom Achšav. Stejně tak mnoho Palestinců se nestalo jen pasivními diváky „židovské obnovy v Judeji a Samaří“ a na výstavbu osad začali odpovídat násilím. Izraelsko-palestinský konflikt tak s výstavbou židovských osad získal další dimenzi.

Co se týká charakteru židovských osad, bylo možné ještě donedávna osady rozdělit do dvou hlavních skupin:

osady ideologické, které jsou osídleny převážně radikálními religiózními osadníky – jde např. o osady Kirijat Arba či Kfar Tapuach na Západním břehu. Zdejší osadníci jsou často hluboce věřící lidé, kteří ve svém osidlování biblických území vidí naplňování Boží vůle. Jejich pojetí víry však často hraničí s fanatismem a nesnášenlivostí, zejména vůči Palestincům. Část z těchto osadníků vyniká svou militantností a podporou různých židovských radikálních hnutí, včetně zakázané strany Kach! a Kahane Chaj.

osady pragmatické (neideologické) jsou osídleny hlavně novými přistěhovalci do Izraele, kterým izraelská vláda nabídla v osadách výhodné životní podmínky. Noví přistěhovalci nemají často příliš ponětí o izraelsko-palestinském konfliktu a v prvé řadě je pro ně důležitá dobrá životní úroveň, kterou mohou v osadách nalézt. Typickým příkladem takové „pragmatické“ osady je např. Ma´ale Adumim ležící východně od Jeruzaléma. Ta je také vůbec největší ze všech židovských osad, neboť ji v současnosti obývá bezmála 40 000 obyvatel, kteří využívají veškerých výhod „rozvojového města s národní prioritou“: daňových úlev, výhodných hypoték, podpory ve školství atd. Město má moderní infrastrukturu, včetně škol a kulturních zařízení, i průmyslovou zónu.

V současnosti, hlavně od počátku premiérských období premiéra Netanjahua (cca druhá polovina 90. let), už není rozdíl mezi ideologickými a pragmatickými osadami tak zjevný. Oba typy do značné míry splynuly dohromady a ani izraelské vlády nedělají rozdíly mezi jejich podporou.

Často se také mluví o tzv. osadnických outpostech – to jsou převážně malé kontejnerové osady postavené osadnickými aktivisty mimo rámec izraelské osadnické politiky. Některé outposty bývají zpětně izraelskými úřady zlegalizovány, některé jsou tolerovány bez legalizace, jiné jsou (často demonstrativně) izraelskými úřady likvidovány.

Zvláštním paradoxem židovských osad je, že na jejich výstavbě se podílely i palestinské stavební firmy a palestinští dělníci, kteří dostali za tuto práci dobře zaplaceno. K tomuto nepříliš racionálnímu jednání motivovala některé Palestince možnost zlepšit si svou, nezřídka špatnou, ekonomickou situaci a v případě palestinských firem touha po lukrativních zakázkách.

Text vybrán (a aktualizován) z mé knihy Izrael a Palestina – minulost, současnost a směřování blízkovýchodního konfliktu – 3. aktualizované vydání, Barrister & Principal, Brno 2013, kterou je možné objednat na adrese cejka@fss.muni.cz


Izraelští výsadkáři eskortují skupinu palestinských muslimů
po obsazení Chrámové hory.



Generálové Narkis, Dajan a Rabin
po vstupu do jeruzalémského Starého města.

Zajatí egyptští vojáci na Sinaji.
Boje na Olivové hoře v Jeruzalémě.

Americká špionážní loď USS Liberty po izraelském leteckém útoku.

2 komentáře:

  1. Zdravím,
    překvapuje mě, že zrovna na tomto tématu naprosto přebíráte izraelskou hasbaru a vynecháváte či pohřbívate význam klíčových událostí. Suezskou krizi dáváte do souvislosti s tím, že "okolní arabské státy na delší dobu paralyzovala vzájemnými konflikty", když hlavní informací je, že Izrael se přidal k napadení Egypta s Fr. a Brit., což myslím vysvětluje protiizraelský postoj vedle etnického čištění Palestiny v rámci zakládání státu pro židy na území obývaném Araby. To ale čtenář z vašeho textu nepochopí. Pochopí, že chudák Izrael stál sám proti všem - "Jeho ohrožení ze strany sousedních arabských států bylo v daný okamžik skutečně velmi vysoké," což navíc není pravda. Tajné služby USA, Fr. i SSSR se tehdy shodovaly, že Egypt se rozhodně nechystá zaútočit, že na to nemají kapacitu.
    Krok Násira, který požádal U-Thanta o stažení UNEFu ze Sinaje pak prezentujete jako další důkaz o Násirově hrozící agresi, když tento krok byl naopak reakcí na izraelskou agresi - informace, kterou ovšem vynecháváte. V listopadu 1966 IDF napadla vesnici Samu na Západním břehu pod jordánskou správou. Záminkou bylo napadení izraelských vojáků Fatahem o dva dny dříve, které IDF stálo 3 vojáky, ale vesnice s tím neměla nic společného. Nicméně IDF tu zabila 18 jordánských vojáků a zbořila 125 domů.
    Dále Izraelci pokračovali v provokacích na syrských hranicích, jak popsal sám Dayan, "Izrael tam vyprovokoval více než 80% střetů". V rámci strategie provokací k nasazení letectva pak v dubnu 1967 vyslali vojenské letouny a sestřelili 6 syrských letounů včetně jednoho nad Damaškem. PROTO se rétorika arabských zemí zostřovala a Násir čelil jejich kritice, že tváří v tvář izraelské agresi je jen samá slova a činy žádné. Proto nechal stáhnout jednotky UNEFu ze Sinaje a přesunul tam armádu, aby to vypadalo, že něco dělá. Nicméně jak jsem řekla i tehdy se veškeré zpravodajské služby shodovaly, že rozhodně útočit nebude. Egyptská armáda na to neměla. Navíc, kdyby Izraeli šlo o mír, tak mohl požádat o přesunutí jednotek UNEF na izraelskou stranu, to samozřejmě neudělali.
    A s divadlem kolem uzavření Tiranské úžiny to bylo podobně. Jak píše U-Thant ve svých pamětech, byl se tam podívat. Uzavřená byla maximálně tak 3-4 dny. Aba Eban však teatrálně naříkal v OSN, jak chudák Izrael dýchá pouze jednou plící. Tou "jednou plicí", tedy řadou přístavů se mu ovšem dostávalo až 95% obvyklého importu. A ještě navíc měli zásoby ropy na několik měsíců.
    Násir měl navíc ještě zřejmě právo úžinu uzavřít, i když neplánoval ji nechat zavřenou dlouho. Nabídnul totiž Izraeli, že případ vezmou k Mezinárodnímu soudu, ale Izrael to odmítnul.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. O Šestidenní válce bylo napsáno tuny knížek a je celkem logické, že názory historiků se mohou v některých věcech rozcházet. Většina odborníků se ale přiklání k tomu, že preemptivní úder byl opodstatněný. Diskutoval jsem to také před časem s Pavlem Baršou a opět jsme došli k podobnému závěru. Egyptská politická rétorika vůči Izraeli byla v předešlém období nepřátelská - přinejmenším vyhostil jednotky OSN ze Sinaje, posílil své jednotky poblíž izraelské hranice a uvedl je do stavu bojové pohotovosti + zformoval vojenské aliance s Irákem a Sýrií.
      Díky za komentář, rád bych napsal víc, je to zajímavé téma, ale musím se omluvit, neb musím pracovat na jiných věcech.

      Vymazat