Otec Fura o Blízkém východě aneb "Prosadí-li se na Blízkém východě demokracie, pak jiná než naše"

Vyšlo v muni.cz 24. března 2011

Nespokojenost se stávajícími vůdci, nezaměstnanost a špatná ekonomická situace. To jsou některé z příčin, které způsobily současné nepokoje v blízkovýchodních zemích. Na nich se odborníci shodují. Ale co se bude dít dál? To se podle specialisty na Blízký východ Marka Čejky z Fakulty sociálních studií Masarykovy univerzity nedá dnes odhadnout. „Bude trvat dva tři roky, možná i déle, než bude možné vysledovat, jaký vliv mají dnešní demonstrace a změny na vnitřní vývoj, ale i na vztahy dotčených zemí navzájem a postoj k Evropě a Spojeným státům,“ říká.

Když se v Česku řekne revoluce, lidé si vybaví události z roku 1989. Může nastat podobný obrat i v zemích, kde dnes lidé demonstrují? Například v Egyptě už se ozývají hlasy, že se na přerodu země podílí příliš mnoho lidí ze starého systému.
Ani u nás se lidem všechny porevoluční změny nelíbily a podobné to bude i v Egyptě a jinde. S režimem spolupracovalo tolik lidí, že není možné najednou všechny odstavit. Stát by se zhroutil. Nižší struktury režimu proto asi budou fungovat dál, a je otázka, do jaké míry se změní vyšší hierarchie.

Máte odhad, jak se bude situace vyvíjet?
Rád bych byl optimista, ale jak se budou věci vyvíjet, teď netuší nikdo. Současné události povedou zřejmě k dalším velkým změnám, ale domnívám se, že nikoliv ke změnám absolutním. Systém vlády se nemůže změnit z autokratického režimu na demokracii hned. Dotčené blízkovýchodní země nemají tytéž předpoklady, jako mělo Československo s tradicí prvorepublikové a rakouské demokracie, a nemají ani zkušenost staletého vývoje demokratické politiky v některých evropských zemích. Navíc to byly paradoxně i západní demokracie, které obyvatelům Blízkému východu bránily v rozvoji samostatné politiky a podporovaly místní diktátory. Proto je dnes Západ pro mnohé Araby nejen zdrojem inspirace, ale i nedůvěry. Domnívám se, že pokud se na Blízkém východě rozvine demokracie, bude v některých aspektech odlišná od té naší.

Jak by podle vás měla na události reagovat Evropská unie, která se dosud držela spíš zpátky, a některé její země podporovaly stávající vládce v demonstrujících zemích?
Nepodporovat v arabském světě nadále diktátory, ale konstruktivní politické síly, které si přejí změnu. Domnívám se, že důvěryhodněji budou na zdejší lidi působit spíš různé evropské iniciativy z nevládního sektoru. Ne vysocí evropští politici, kteří si ještě nedávno dobře rozuměli s diktátory, uzavírali s nimi obchody a dnes se tváří, že mají z jejich pádu ohromnou radost.

Budou se nepokoje ještě šířit?
Myslím, že ano. Potenciál má určitě Jemen, Alžírsko, Maroko i další země. A určitě by bylo záhodno, aby došlo k nějaké pozitivní změně v Saúdské Arábii. Režim, který tam panuje, je jeden z nejméně demokratických v celé oblasti. V případě tohoto státu jsou ale velmi obezřetní zvláště Američané, kteří vědí, že nekontrolovaný pád saúdského režimu by jim mohl přivodit velké ekonomické ztráty a navíc by mohl přispět k šíření islámského fundamentalismu.

Znamená to, že snaha o demokratizaci blízkovýchodních zemí vždycky narazí na ekonomické zájmy vyspělých států, které v nich mají svůj velký vliv?
To nemusí platit navždy. Vliv Západu má v dnešním světě spíše tendenci klesat. Myslím, že to, co se bude na Blízkém východě dít, bude čím dál méně záviset na tom, zda s tím Západ souhlasí, nebo ne. Což nemusíme tady na Západě vnímat jen jako nebezpečí, bude to pro nás mít i svá pozitiva.