První železná dáma: recenze na knihu "Golda"

vyšlo v MFDnes Kavárna - 28. 5. 2011

Nakladatelství Emet sáhlo po překladu relativně nové publikace, kterou vydala americká žurnalistka a historička Elinor Burkettová v roce 2008. Tato práce je poněkud překvapivě jedním z mála životopisů, který o zatím jediné izraelské premiérce vyšel. Meirová sama napsala svoji autobiografii v roce 1975, tři roky před svou smrtí. Od té doby bylo publikováno několik spíše menších vzpomínkových publikací, například z pera jejího syna Menachema. Jinak se ale Golda Meirová samozřejmě objevuje v kapitolách mnoha politologických prací o blízkovýchodním dění. Měli jsme rovněž možnost vidět ji ztvárněnou v několika filmech o Blízkém východě – nejznámější u nás je zřejmě Spielbergův film Mnichov (2005). Ten ilustruje mimo jiné klíčovou roli Meirové v souvislosti s izraelským honem na teroristy spojované s masakrem izraelských olympioniků v Mnichově v roce 1972.

Žena mezi muži

Meirová byla v izraelských a snad i světových dějinách skutečně ojedinělá postava. To souviselo částečně i s tím, že byla jednou z prvních žen, které dosáhly na tak vysoký politický post. Není pochyb, že machistické prostředí mužské politiky tehdy vyžadovalo být velmi silnou a schopnou osobností. A pokud pohlížíme na Izrael jako na demokracii západního typu, byla Meirová vlastně první premiérkou v čele země západního světa (západ paradoxně předběhly o několik let bývalé koloniální země – na Šrí Lance to byla premiérka Sirimavo Bandaranaiková a v Indii Indíra Gándhíová). I to byl jeden z důvodů, proč mluvil premiér Ben Gurion o ministryni Meirové jako o „jediném muži ve svém kabinetu“.

Práce Burkettové je tak de facto prvním zpracováním osobnosti Goldy Meirové zvenčí. Je ale možná trochu škoda, že Burkettová – ač historička – píše spíše žurnalisticky a není ani primárně svým zaměřením znalkyní Blízkého východu (většina jejích předchozích prací byla na značně odlišná témata). Je tak zřejmé, že pokud by ji v psaní premiérčiny biografie předběhl například některý současný významný izraelský historik – třeba Tom Segev – kniha by z koncepčního hlediska zřejmě vypadala značně jinak. Burkettové biografický styl je spíš beletristický a místy snad až patetický, takže je celkem jasné, že straní hlavní aktérce knihy. Na druhou stranu můžeme v knize narazit na některé kritické pasáže. Ty však nejsou tolik spojeny s obdobím po jomkippurské válce z roku 1973, kdy se na premiérčinu hlavu snesla asi největší vlna kritiky, v důsledku čehož nakonec už sama z politiky odešla, ale například s jejím postojem k religiózním Židům a židovské náboženské tradici. Na srozuměnou: Česká republika je v dnešní Evropě jeden z nejvýraznějších podporovatelů Izraele, zvláště pak česká politická pravice. O Goldě se mluvilo ještě dávno před Margaret Thatcherovou jako o „železné dámě“. Přesto může chápání těchto pojmů Čechy v souvislosti s Izraelem zmást. Izrael se zrodil převážně z ateisticko-socialistických ideálů labouristického sionismu a Golda Meirová byla jejich ztělesněním. „Železná dáma“ Meirová tak nebyla symbolem pravice a konzervativismu jako britská premiérka. Naopak – od mládí byla přesvědčenou levicovou sionistkou, kibucnicí a odborářkou. Je tak mnohem přesnější jí spojovat s obdobím „levicového a socialistického malého Izraele“ před rokem 1967, než s pozdějším pravicově-nacionalistickým establishmentem „velkého Izraele“. Jeho období začalo v roce 1977 vůbec prvním vítězstvím izraelské pravice a odchodem levice do opozice. Snad s výjimkou premiérů Menachema Begina a Ariela Šarona také v Izraeli znamenalo počátek konce období charismatických politických osobností generace dřívějších otců zakladatelů, jako byl Ben Gurion, Moše Dajan nebo právě Golda Meirová.

Co schází

Na závěr je nutno doplnit, že jinak čtivé knize by prospěla obrazová příloha a mapy, stejně tak jako rejstřík, neboť text se přímo hemží důležitými i méně známými jmény. Rejstřík by tak zvýšil hodnotu knihy a zase by o něco víc pomohl českému čtenáři se v nepřehledném blízkovýchodním dění zorientovat.

Pevně také doufám, že u nás publikovanou řadu klasických prací a biografií spojených s Izraelem (knihy Martina Gilberta, životopisy Ariela Šarona a Goldy Meirové) a překladů historiografických děl bývalých izraelských politiků (knihy od Chaima Herzoga či Šlomo Ben Amiho) doplní naši vydavatelé brzy i o aktuální knihy od dnešních izraelských historiků. Díla vědců jako Tom Segev, Hillel Cohen, Idith Zertalová a dalších na našem trhu stále výrazně chybí. To znesnadňuje českému čtenáři udělat si názor na blízkovýchodní dění nejen z pohledu „nestorů“, ale i zrakem kritických odborníků.