Symposium: Democracy in the Middle East?

Česká verze níže.

Following the tradition of past successful Symposiums, editors of Global Politics decided to focus this time on recent popular uprisings in the Arab World. There are not many issues in contemporary international politics that are so dynamically developing and vigorously debated as this one. Thanks to the global media we were able to watch the overthrow of (so far) two authoritarian regimes, but the impact of these events on regional and global politics is yet to be seen. By addressing various Middle East specialists with diverse backgrounds and institutional affiliations such as London School of Economics and Political Science, John Hopkins University or American University of Beirut, we would like to contribute a little to the debate and hopefully bring attention of our readers to less known aspects of these dramatic events. What are the most important overlooked factors that were crucial for the development of the Arab Spring? What are the prospects of transition in Egypt and Tunisia?
It is our great pleasure to publish the answers of Sheila Carapico, Marek Čejka, Katarina Dalacoura, Jack A.Goldstone, Hilal Khashan, Fred H. Lawson, Karim Mezran and Yezid Sayigh.

Global Politics questions:
1) In your opinion, what is the most overlooked event or factor in the revolutionary Arab world that deserves to be mentioned and is of the utmost importance for the future development?
2) Do you think that democracy will be a viable option in Egypt and Tunisia after the revolutionary spring in the Arab world settles down?

Authors provided the answers during May 2011.

Česká verze otázek a mých odpovědí:

1) Co je dle vašeho názoru nejvíce opomíjeným faktorem v revolučním arabském světě, které si zasluhuje zmínit pro svůj velký význam pro budoucí vývoj?

Podle mého názoru je to nedostatek informací o souvislostech dění. V médiích byly často zdůrazňovány příčiny jako „ekonomická situace“, „ceny potravin“, „nespokojenost se současnými vůdci“ apod. To je velice zjednodušující a souvislosti dnešního dění jsou mnohem komplexnější. Touha po spravedlnosti a svobodě není specialita západního světa, přičemž v této souvislosti se prakticky vůbec nemluví o tom, že touha Arabů (a obyvatel Blízkého východu obecně) po životě ve svobodě a důstojnosti v arabském světě začala už relativně dávno: na přelomu 19. a 20. století. Tehdy se konstituoval arabský nacionalismus, a v období první světové války, kdy vypukla Arabská revolta (1916). Přesto nebylo svobody a důstojnosti do dneška plně dosaženo. Před druhou světovou válkou to bylo především dílem Británie a Francie, které ovládly Blízký východ pro své zájmy a rozeštvaly zdejší etnika a náboženství proti sobě. Po druhé světové válce to byla zase Studená válka, která rozdělila Blízký východ na zóny vlivu a její válčiště. Studená válka zároveň vytvořila prostředí pro vznik autokracií a status quo, které přetrvaly dodneška. Bylo to samozřejmě všechno ještě daleko složitější, ale na tak krátkém prostoru je to třeba shrnou takto. Samozřejmě nechci říci, že Arabové a jejich političtí vůdci se sami nedopustili mnoha chyb, ale je důležité si uvědomit, že bylo ve 20. století prakticky nemožné odolat nejdříve technologické převaze a politickým metodám Británie a Francie a následně USA a Sovětského svazu. Těm šlo v prvé řadě o jejich zájmy. Svoboda a důstojnost blízkovýchodních obyvatel pro ně byla jen velice selektivní a účelová záležitost. Často pro ně bylo výhodnější podporovat blízkovýchodní autokracie než demokratické metody vlády. Nyní jde o překonání tohoto dědictví a dlouhodobého status quo. A ještě jedna věc: Na Západě bylo v informování o dnešním dění také málo zdůrazňováno, že arabské společnosti dneška jsou daleko složitější, než známe ze zažitých schémat: islamisté – nevzdělaní lidí – zkorumpovaná elita. Arabský svět je daleko strukturovanější a má velmi vlivnou skupinu lidí (často mladých a vzdělaných), kteří touží po podobných hodnotách jako my na Západě.

2) Myslíte si, že demokracie bude životaschopnou variantou v Egyptě a Tunisku poté, co arabské revoluce opadnou?

Ano. Arabská demokracie je jednou z variant, která by mohla v těchto zemích převážit. Úmyslně píši „arabská“, protože pokud se etabluje, bude v mnoha ohledech odlišná od té naší, (i když většina esenciálních elementů by mohla zůstat identická s pojetím demokracie západní). Může mít daleko však blíže k náboženským, tribálním, etnickým i jiným tradicím arabského světa. Může být daleko kritičtější k západnímu světu a projevům jeho politiky na Blízkém východě, může více akcentovat roli armády a bezpečnostních složek atd. V tomto ohledu je velkou inspirací dnešní Turecko. Je samozřejmě otázka, do jaké míry je turecký model použitelný pro arabské země, které se během 20. století vyvíjely vnitřně dost odlišně než Turecko. Každopádně je ale dobře, že turecký model vůbec existuje a že je přitažlivý například i pro umírněné islamisty. Zde bych ocitoval klíčového tuniského islamistu Rašída Ghannúšího: „Turecká zkušenost zůstává tuniské situaci, kultuře a politice nejbližší. Turecko je nejbližší podobný příklad pro Tunisko. Pak tedy (naše islamistická strana) an-Nahda nemůže být srovnána s Talibánem, nebo Íránem. Nejbližším srovnáním je AKP (současná turecká vládní strana).“