This article surveys briefly the development of Israeli-Turkish (and Jewish-Turkish) relations in context of contemporary crisis of Israeli-Turkish relations. In the current situation (after significant wave of political changes in many Arab countries near Israel) it is obvious that for Israel is much more important to be strategic partner with Turkey than vice versa.
vyšlo (v mírně zkrácené podobě) v Lidových novinách 6. 9. 2011
Zhoršování turecko-izraelských vztahů je v posledních letech velmi dobře viditelný proces – naposledy se projevilo odvoláním velvyslanců poté, co se Izrael odmítl Turecku omluvit za smrt devíti Turků na palubě jedné z lodí konvoje mířícího loni do pásma Gazy. Není tak dnes už vůbec vyloučené, že strategické partnerství dvou vojensky i hospodářsky silných hráčů Blízkého východu se postupně rozpadne. Přitom Turecko, ač muslimská země (skrze atatürkovskou sekularizaci sice nikoliv de iure, ale de facto), bylo spojencem Izraele už prakticky od jeho zrodu v roce 1948. Možná se někteří zeptají, co mohlo přivést do svazku "pohrobka expanzivního a krutého Osmanského impéria" a "jedinou opravdovou demokracii na Blízkém východě"? Nebyl to zdaleka jen pragmatismus – Turecko mělo s Izraelem společného více než si myslíte. 
Nebyly to zdaleka jen historicky velmi dobré vztahy mezi Židy a muslimy v Osmanské říši, kdy turečtí sultáni poskytovali azyl Židům před antisemitským běsněním některých křesťanských panovníků, ale i mnohem aktuálnější faktory. Mezi Araby a Turky totiž existuje řada nevraživostí ve smyslu vztahů mezi bývalými vládci a utlačovanými – a izraelsko-arabský vzájemný pohled má s tím tureckým mnohé analogie. Také sekularizace Turecka i Izraele (v obou případech ne zcela šťastně zvládnutá) a fakt, že v Izraeli i Turecku hrají obrovskou roli generálové a bezpečnostní složky, přispěly k nalezení další společné noty. Pak je tu také politika Turecka a Izraele vůči menšinám – Kurdům a Palestincům. I tady se obě strany od sebe možná ledasco naučily. I geopolitická mapa Blízkého východu v době Studené války (a např. obrana proti sovětským ambicím na Blízkém východě) nahrávala izraelsko-tureckému spojenectví. A mohli bychom pokračovat ekonomickými zájmy, rozvojem vzájemné turistiky atd. Jistě, všechny zmíněné faktory nejsou neměnné a v průběhu historického vývoje se redefinují a posunují (např. Studená válka je dávno pryč), přesto zůstává spojenectví přinejmenším z izraelského pohledu velmi důležité. Nejde jen o možnost kooperace jedněch z nejsilnějších armád světa, ale z mnoha dalších důvodů je strategický partner v oblasti Blízkého východu pro Izrael dnes zřejmě daleko důležitější než kdy dříve. Politická mapa Blízkého východu se totiž pro židovský stát v posledním roce vyvíjí velmi nevypočitatelně. Odhadnutelní diktátoři, o kterých Izrael dobře věděl co od nich očekávat, jsou postupně "odejiti" a na jejich místo nastupuje těžko odhadnutelný vývoj. Turecko naopak v posledním desetiletí velmi posiluje v mnoha ohledech – ekonomicky, politicky, nábožensky a velmi narůstá třeba i sebevědomí většiny Turků. Ztělesněním tohoto vzestupu je pro ně umírněná islamistická strana AKP, turecký premiér Erdogan a řada dalších politiků. Nutno podotknout, že i za této situace však zůstává potenciální členství Turecka v EU velmi nejisté. Hromadící se turecká síla se tak postupně začíná realizovat jinde – hovoří se mj. o "neo-otomanismu" – jakémsi oživování tureckých imperiálních ambicí na Blízkém výchdě v moderním hávu. 
Izrael se pod vedením tandemu „premiér Netanjahu – ministr zahraničí Lieberman“ také stále více uzavírá do sebe. Problémem je, že i přes nesmírně kvalitní armádu a silnou ekonomiku je židovský stát v mnoha ohledech v podstatně méně výhodné geopolitické pozici než Turecko. Dalším problémem je, že přestože i Turecko bylo letošním arabským jarem zaskočeno (a jeho posilující vztahy s arabskými diktátory se najednou ukázaly spíš na překážku), je zde reálná možnost, že obratným politickým balancováním se tureckým politikům podaří vliv v arabském světě posílit, nehledě na to, že řada revolučních států hledí na Turecko jako na svůj politický vzor. Izraeli se bez alespoň částečně spravedlivého vyřešení izraelsko-palestinského konfliktu může něco podobné zdařit jen stěží. Tím méně za současné vlády, která je stále více zahleděná do zájmů vnitřních izraelských zájmových skupin (např. osadníků) a jakoby "skryta uvnitř bubliny" ztrácí přehled o vývoji na Blízkém východě. Loňská flotila do Gazy byla velmi kontroverzní záležitost z obou stran – celkem dobře ji analyzovala právě nedávno zveřejněná zpráva Palmerovy komise OSN. Sečteno a podtrženo: Za stávající situace je tak zřejmé, že daleko více než že by dnes Turecko potřebovalo Izrael, platí tento vztah spíš naopak. Za těchto podmínek obvykle realisticky uvažující politici zaskřípou zuby a vysloví omluvu třeba i za něco, s čím se nemohou plně ztotožnit. Děje se ale spíš opak. Zdá se tak, že si nad tureckou Anatolií stíhačky s Davidovou hvězdou při společných vojenských cvičeních už "jen tak v klidu" nezalétají. A možná bude i hůř. (-mč-)
Žádné komentáře:
Okomentovat