pondělí 12. září 2011

Palestina: šachy bez černých a bílých

Palestine: Chess-game without black and white chesspieces. 
The article focuses on the Czech approach and stereotypes towards the Israeli-Palestinian conflict.
V těchto týdnech začíná izraelsko-palestinský spor opět naplňovat stránky novin poněkud více než obvykle.
Má to několik příčin: zaprvé aktuální krizi izraelsko-tureckých vztahů; zadruhé fakt, že zítra bude kulaté výročí 11. září, se kterým bývá třeba i jen vzdáleně související dění na Blízkém východě často spojováno; zatřetí se blíží důležitá událost – plánované hlasování ve Spojených národech o samostatnosti Palestinského státu. To by mohlo být krokem poněkud výraznějšího kalibru.

Český pohled skrz mlhu

Podívejme se teď, jak se na věc dívají Češi. Je zajímavé, že zatímco o konfliktech třeba na Dálném východě nebo v rovníkové Africe nemají naši lidé příliš ponětí, s trochou nadsázky lze říci, že Blízkému východu neuniknou, ani kdyby chtěli. Je to často tím, že se tento region – a spor mezi Izraelci a Palestinci pak zvláště – takřka pravidelně objevuje v hlavním zpravodajství, včetně těch nejkomerčnějších televizních stanic. Názor na tamní situaci si tak udělá skoro každý, včetně babičky z Horní Dolní. Je fakt, že některé našince tento spor pro svou délku a „neřešitelnost“ možná už poněkud nudí (pěkně to glosoval jeden česko-izraelský žurnalista, když konflikt přirovnal k filmům o Jamesi Bondovi, kde zůstává zápletka, hrdina a padouši stejní, ale v každém díle se mění rekvizity). Pro řadu Čechů ale konflikt stále představuje velmi sledované a hojně diskutované drama.
Ze své zkušenosti vím, že asi největším problémem v tomto ohledu je až příliš často zřetelný černobílý přístup – lidé chtějí mít jasno a vědět kdo je „zlý“ a kdo „dobrý“. Ptají se, jestli mají spíš pravdu Izraelci, nebo Palestinci. Je to asi dědictví dob Studené války, kdy takovéto dělení světa bylo jasnější – hodně lidí ho vidělo zjednodušenou komunistickou optikou, nezanedbatelná část však ve stejné době tajně fandila Západu (včetně Izraele) a protivily se jim námluvy mezi komunistickými papaláši a politiky „třetího světa“ – včetně těch arabských a palestinských.
Dnes můžeme najít u Čechů přístupů více, přesto však stále v pohledu na Izraelce a Palestince nalézáme ona bondovská či westernová schémata. Izraelec musí být buď hrdina, nebo padouch – „udatný voják“ nebo „agresivní osadník“. Podobně tak Palestinec je buď „zbídačený uprchlík“, nebo „umouněný terorista v arabském šátku“.

Šachy bez černých a bílých

Jako by neexistoval nějaký pohled „mezi“, jako by nebylo zřejmé, že oběťmi konfliktu jsou obě strany – i když ne vždy stejným způsobem, protože jde o asymetrický konflikt. Přemíra informací v dnešní době přispívá k tomu, že lidé jsou často pohodlní a nejdou ke kořenům problémů. Spokojují se s agenturními zprávami bez kontextu a nevidí už, že jak Izraelce, tak ani Palestince nelze jednoznačně z rozpoutání vzájemného násilí vinit. V době, kdy se konflikt rozhoříval, neměli totiž ani jedni, ani druzí hlavní slovo. Byl tu tehdy totiž ještě třetí silný hráč – velmoci, které vůči Židům a Arabům činily zásadní rozhodnutí – Osmanská říše (do roku 1917) a později Velká Británie (1917–1948). Británie udržovala pragmatickou politiku „rozděl a panuj“ – držela obě komunity v umělém napětí, klamala je a využívala je především pro svoje zájmy. V roce 1948 se Britové z Palestiny jednostranně stáhli, „umyli si ruce“ – a zanechali Židy a Araby napospas jejich krvavým sporům. Další osud už tak zůstal v jejich rukou (alespoň do té míry, do které to Studená válka dovolovala), nenávist však byla dávno zaseta.  
     
Bitva myšlenek, nikoli náboženství

Není bez zajímavosti, že i v jedné z nejsekulárnějších zemí světa (jakou je Česká republika) stále řada lidí věří, že vývoj na Blízkém východě je novodobým pokračováním biblických válek. Jiní zase s oblibou tvrdí, že hlavní příčinou sporů na Blízkém východě bylo vždy náboženství – moderní je dnes uvádět hlavně islám. K pravdě však mají tyto názory značně daleko. Konflikt mezi Izraelci a Palestinci (respektive i dalšími arabskými národy) je věc novodobá. Jeho prvopočátek není sice možné jednoznačně určit, obecně však bývá zasazován na přelom devatenáctého a dvacátého století, respektive do období kolem první světové války. Cimrmanovským jazykem je tedy možné říci, že také letos je tomu sto let, co tu izraelsko-palestinský (či sionisticko-arabský) konflikt máme.
Proč sionisticko-arabský? Protože Izrael vznikl až v roce 1948 a v předstátním období bylo vyjádřením snah o dosažení samostatného státu (a zároveň stranou konfliktu) židovské národní politické hnutí neboli sionismus. Ve stejné době se začala výrazněji formovat také palestinská národní identita. Ta byla rovněž, jako u Židů, inspirována emancipačními národními hnutími vzniklými na Západě v devatenáctém století a bojem proti politickému a kulturnímu útlaku – v případě Židů to byl útisk evropských antisemitů, v případě Palestinců útlak Turků a později Britů.
Historicky ale muslimové a Židé nepřáteli nebyli. V uplynulých staletích muslimové Židy (a křesťany) uznávali za své teologické předchůdce – i když nedokonalé a ne zcela plnoprávné. Často ale volili výrazně humánnější přístup k náboženským menšinám než mnoho křesťanských myslitelů, papežů a panovníků opačně. Ti Židy okrádali, pořádali na ně pogromy a činili je dědičně a kolektivně zodpovědnými za smrt Ježíše. Z tohoto podhoubí vyrostl i holocaust, který má své kořeny právě v Evropě, ne v muslimském světě. A s holocaustem zase souvisí černé svědomí některých současných Evropanů a křesťanů.

Dějiny nespí

Dnes je možno říci, že navzájem konfliktní ideologie sionismu a palestinského nacionalismu jsou do určité míry účelovými konstrukcemi, které se však stále dynamicky vyvíjejí. Ostatně podobně je tomu se sebeuvědoměním mnoha dalších národů, které se formovaly hlavně od 19. století. Například Němci byli po staletí spíš Sasy, Šváby, Bavory... Podobně tak i Češi si do dob národního obrození svou identitu uvědomovali dost odlišně od současnosti.
Samotný sionismus se v průběhu století proměnil z univerzalistického, sekulárního a nezřídka až levicově revolučního myšlenkového proudu na hrdou státní ideologii, která dosáhla velkého úspěchu: podařilo se jí vybudovat – a navzdory nebezpečnému okolí i udržet – židovský stát, který už má za sebou více než šedesát let existence a řady úspěchů. Nutno dodat, že se dnešní sionismus dost liší od myšlenek zakladatele, rakousko-uherského novináře Theodora Herzla; více se uzavřel do sebe a stal se víc etnocentrickým. 
Podobně tak i palestinská identita prošla proměnami: Od chápání společenství Palestinců jako jednoty všech muslimů, křesťanů (a dokonce i antisionistických Židů) z původního Brity spravovaného území „Palestina“ se vydělil významný proud ztělesněný hnutím Hamás. To zastává jak nekompromisní postoj vůči Izraeli, tak usiluje o vytvoření islámské Palestiny.

Drama pro náročného diváka

Není skutečně jednoduché rozeznat a pochopit všechny důležité vlivy a procesy, které vedly k současným špatným vztahům mezi oběma národy. Přesto nejsou nepochopitelné – vyžadují však hlubší pozornost, znalost kontextu i méně emocí. Stejně tak je v souvislosti s Blízkým východem často důležité oddělovat politiku od ostatního dění a neposuzovat zdejší lidi podle politiků, kteří je zastupují.
Sečteno podtrženo: Blízký východ není „western“ s hrdiny v bílém a padouchy v černém (v izraelsko-palestinském podání v bílo-modrém a zeleném) s kolty proklatě nízko, ale spíš složité drama plné spletitých vztahů a souvislostí. ...Možná mu můžeme říkat „Middle-Eastern“. (-mč-)

vyšlo v MFDnes, 10. 9. 2011 

3 komentáře:

  1. Dobrý den
    Autor přirovnává izraelsko-palestinský konflikt ke hře v šachy bez černých a bílých.
    Jenže šachová hra, v níž nelze rozlišit barvu kamenů, neexistuje. Tím méně lze za hru označit izraelsko-palestinský konflikt. Ono jde totiž především o izraelsko-arabský konflikt, protože slovo "palestinský" je silně zavádějící – zvláště, když prozkoumáme původ tohoto slova.

    Hru v šachy, kde jsou všechny kameny šedé, připomíná spíše autorův článek. Příkladně to dokumentuje třeba tento autorův výrok: "Jako by neexistoval nějaký pohled „mezi“, jako by nebylo zřejmé, že oběťmi konfliktu jsou obě strany – i když ne vždy stejným způsobem, protože jde o asymetrický konflikt."

    Aha, takže autor článku přece jen připouští, že jedna z "obětí" konfliktu je trochu "bělejší", než ta druhá? Ale která? To už se z článku nedozvíme, protože celý článek a hlavně odstavec s podtitulkem "Šachy bez černých a bílých" je v podstatě mravním relativismem. Podle autora nikoho nelze z rozpoutání vzájemného násilí vinit, nic není jasné, jedna oběť mlátí druhou… Nepřipadá autorovi absurdní psát o "konfliktu obětí"?

    Pak se ale dozvídáme něco, co nemá s historií nic společného. Například toto: "Historicky ale muslimové a Židé nepřáteli nebyli."

    To je důkaz toho, jak se autor článku snaží prezentovat svůj "pohled mezi". Jenže to dělá tak, že bílé kameny trošku začerní a černé kameny trošku zabělí. Takže jedné straně trochu ukřivdí a druhé nadržuje. To právě zjistíme, když se podíváme "skrz mlhu" jeho slov.

    OdpovědětVymazat
  2. Jak je to s tou historií? Již prorok Mohamed nechal roku 627 useknout hlavu všem mužským členům židovského medínského kmene Bení Quarajzá (Banu Kurajza), což bylo asi sedm set osob. Pozůstalé ženy prodal jako otrokyně. Zbavil se tak jediné a poslední názorové opozice v Medíně. Islám tuto událost chápe od počátku jako svatý čin. Budeme-li tuto událost posuzovat bez jakéhokoli mravního relativismu, pak šlo o nejodpornější formu genocidy. Nebyla poslední, které se Mohamed dopustil. Jeho následovníci v tom pokračovali. Nikdy se autor článku neptal, kam zmizely národy celého Blízkého východu a severní Afriky? Ani za římského císaře Hadriána nebylo vyvražděno v Palestině tolik Židů, kolik jich vyvraždili Arabové při svém tažení. Roku 637 nechal Abú Bark vyvraždit veškeré původní obyvatelstvo Gazy, tedy křesťany, Židy a Samařany. Právě od té doby jsou zde usazeni Arabové. Arabský dobyvatel Egypta, Amr Ibn al-Ás mezi lety 693 až 700 zcela vyvraždil obyvatelstvo Behnesy, Fajjúmu, Aboitu, Nikie… Žila tam samozřejmě i spousta Židů. Nebyli ušetřeni starci, ženy ani děti. Tehdy definitivně skončila historie skutečných Egypťanů. Roku 1165 muslimové v Andalusii vyhlásili trest smrti za židovství, následovala smrt tisíců Židů, především kvůli majetku. Když prozkoumáme historii Španělska, pak zjistíme, že tato země po muslimských Maurech nezdědila jen krásnou Alhambru, ale také narušený vztah k Židům.
    Roku 1033 bylo povražděno šest tisíc Židů v marockém Fezu, kde tito Židé žili již přes tisíc let, tedy mnohem déle, než Arabové. Evropa má za sebou krutou historii protižidovských pogromů, ovšem byl to jen "odvar" toho, co se dělo s Židy v muslimském světě. Například roku 1146 se odehrál největší masakr Židů před nacistickým holocaustem – opět v marockém Fezu a Marakéši – zahynulo sto tisíc lidí.
    To je pouze velice stručný pohled do historie, který jednoznačně dokumentuje, že islám je hluboce protižidovský již od svých počátků.

    OdpovědětVymazat
  3. Autor článku také píše: "Často ale volili (muslimové) výrazně humánnější přístup k náboženským menšinám než mnoho křesťanských myslitelů, papežů a panovníků opačně."

    Něco už je zřejmé z předchozích řádků týkajících se historie, ale pokud chce autor proniknout do nejtemnějších zákoutí arabské expanze, ať prozkoumá, jakým způsobem Arabové dobývali například západ Indie. Mahmúd z Ghazny v jedenáctém století dobýval Indii s tak strašlivým terorem, že se to vymyká všem představám o brutalitě. Mrtvých hinduistů byly statisíce.

    Izrael svým vznikem žádného Araba o vlast nepřipravil. Místní Arabové se nikdy ani náznakem nepokusili zde vytvořit jakýkoli arabský stát. Palestinští Arabové na celém území tzv. Palestiny nehájí žádnou svou státnost – ani historickou ani současnou. Bojují proti Židům. Dokud byli Židé dhimmí, tedy druhořadým nemuslimským obyvatelstvem, tak to bylo pro Araby v pořádku, jakmile se ale z Židů stali občané rovní před zákonem ve státě Izrael, je to pro arabského muslima naprostá potupa. To je pravá příčina konfliktu. Arabové vpodstatě jsou obětmi – obětmi islámu. Stačí se podívat kamkoli do světa, co dělá islám s lidskou společností.
    Místo aby Arabové těžili z výhod velmi bohatého demokratického státu, jakým Izrael bezpochyby je, snaží se ho z absurdních náboženských důvodů zničit. Patrně nevidí, v jakém ekonomicky rozvráceném, sociálně upadlém a morálně zbídačeném stavu je společnost v okolních muslimských zemích, a to už stovky let. Nejde o vlast, jde o zničení Židů.

    Celé zástupy dědiců myšlenek, jejichž výsledkem byl šoa, stojí proti Izraeli. Nelze se proto divit, že ten, kdo to nevidí, nerozezná bílou od černé.

    OdpovědětVymazat