Baršovi Židé, Palestinci a rasismus

Article by the Czech professor and social scientist Pavel Barša which is focusing on contemporary issues of the Israeli-Palestinian conflict, particularly on Palestinian statehood and on streams of Zionist movement. 

Několik zajímavých pasáží z článku Pavla Barši v Orientaci Lidovek ze 22. října 2011 k diskusi či polemice.  

Článek se zabývá současnou argumentací v souvislostí s palestinskými snahami o uznání nezávislosti na půdě OSN a izraelskými protiargumenty. Analyzuje také různé koncepce sionistického hnutí a jejich vztah k území Izraele/Palestiny v průběhu 20. století.

...

Původnímu sionismu nešlo o zajištění nadřazenosti Židů nad ostatními lidmi či národy, ale o zajištění rovnosti s nimi. Cílem politických sionistů v čele s Theodorem Herzlem či Maxem Nordauem nebylo potvrdit výjimečnost či „vyvolenost“ Židů, ale naopak z nich učinit národ jako každý jiný – tedy obdařený vlastním územím a politickými institucemi. Protože tito sionisté měli za to, že zdrojem antisemitismu je právě rozptýlení Židů mezi ostatními národy, ustavení jejich vlastního státu mělo přinést konec antisemitismu. Myšlenka výjimečného poslání Židů sice přežívala u levicového křídla „praktických“ sionistů, to však pouze v univerzalistické podobě – kibucy čili rovnostářské zemědělské komuny, které stoupenci tohoto křídla budovali na palestinské půdě, měly ukazovat cestu ostatním lidem a národům k sociálně spravedlivému řádu. Ale ani kulturní sionisté jako filozofové Jehuda Magnes, Martin Buber či Samuel Bergmann, kteří ve stopách Achada Haama považovali obnovení pouta s územím Palestiny za počátek obnovy židovského národního ducha, neviděli v tomto projektu zradu všelidských hodnot, ale jen specificky židovský příspěvek k jejich uskutečňování. Není proto divu, že právě z nich se rekrutovali nejvýraznější obhájci židovsko-arabského dialogu a ve 40. letech i dvojnárodnostního státu na území Palestiny. V prvním desetiletí izraelského státu se jeho zakladateli Davidu Ben-Gurionovi dařilo kombinovat protiarabské spojenectví s neokoloniálními západními velmocemi (vzpomeňme na suezskou krizi na podzim 1956) s budováním polosocialistického systému, v němž idea masivně přerozdělujícího státu (podepřeného mocnou odborovou centrálou) vytlačila na okraj původní anarchokomunismus kibucniků. Nahrazování jejich pionýrství ideou státnosti na jedné straně signalizovalo ideologické odumírání socialistického sionismu, na straně druhé vzbuzovalo naději, že se podaří dosáhnout alespoň cíle politického sionismu – tedy že se Izrael postupně stane národním státem jako každý jiný. Šestidenní válka v červnu 1967 se na první pohled jevila jako vyloučení takové normalizace – jako potvrzení výjimečného stavu, v němž Izrael je a navždy bude ve vztahu k ostatním národům a státům. Rostoucí napětí na hranicích a arabské chvástání o smetení Židů do moře, které kulminovaly v týdnech před válkou, jako by dokládaly, že se Židé i dvacet let po šoa nacházejí v krajním existenčním ohrožení. Bleskové vítězství zase jako by potvrzovalo, že jedinou věcí, na niž se v této situaci mohou spolehnout, je vojenská síla jejich státu.

...

Okupace jako šance

O tyto dva prvky se opřel nový typ sionismu, jenž zaplnil prázdno po svých třech výše zmíněných předchůdcích. Z politického sionismu v podání jeho pravicového dědice Vladimíra Žabotinského si vzal důraz na vojensky silný stát jako jedinou záruku bezpečí Židů. Současně však opustil Herzlovu představu, že ustavením takového státu zanikne antisemitismus a z Židů se stane národ, jako jsou jiné. Přetrvávající nepřátelství Arabů a dalších s nimi sympatizujícíchm národů mělo naopak dokazovat, že antisemitismus je věčným sklonem Nežidů, a je proto třeba neustále pěstovat a zvětšovat vojenskou převahu Izraele nad jeho sousedy. Z původního socialistického sionismu si neosionismus vzal pionýrský elán při osidlování nově okupovaných území. Zatímco však pro radikální levičáky z Hašomer Hacair byly osady místem sociálního experimentu s obecně lidským dosahem, pro národně-náboženské aktivisty hnutí Guš Emunim jsou osady realizací partikulárního nároku Židů na vlastnictví země, kterou jim slíbil Bůh. Také pro kulturní sionisty bylo spojení se zemí starověkých Židů klíčovým momentem. Nebylo však nikdy pojato mechanicky jako fyzická kontrola území, ani nebylo samo o sobě posledním cílem – mělo být pouze katalyzátorem duchovní obnovy, jejímž prostřednictvím budou Židé svým nezaměnitelným způsobem participovat na duchovní obnově lidstva jako celku. Ideologická převaha neosionismu umožnila, že během prvních dvaceti let okupace si Izrael učinil z podmaněného obyvatelstva zdroj levné pracovní síly a přistoupil tím na logiku kolonialismu, které se původní sionisté bránili odmítnutím zaměstnávat Araby. Od první intifády pak Izrael na okupovaném území zavedl propracovaný režimm hierarchické segregace mezi Židy a Araby, jenž není možné popsat jinak než jako institucionalizovaný rasismus. A přitom, jak si uvědomil na přelomu šedesátých a sedmdesátých let politický důchodce Ben-Gurion, okupace arabských zemí ředstavovala také příležitost k normalizaci, neboť Izrael konečně získal „žetony“, které v příhodnou chvíli mohl vyměnit za uznání a mír ze strany Arabů. Ben-Gurionovy názory tehdy působily jako hlas přicházející z jiné doby – proč byl měl Izrael myslet na návrat dobytých území v situaci, kdy má evidentní převahu nad svými sousedy, disponuje nukleárními zbraněmi a za zády mu stojí jedna ze dvou globálních velmocí, která ho považuje za obrannou výspu svých zájmů v regionu? Mocenská převaha Izraele byla také hlavní příčinou neúspěchu mírového procesu mezi ním a OOP: co vlastně mělo motivovat izraelské Židy k tomu, aby přestali osidlovat okupovaná území a stáhli se z nich, měli-li díky dohodám z Oslo z roku 1993 v kapse Arafatův slib míru a v roli „nestranného zprostředkovatele“ věrného advokáta svých zájmů USA? 

Tak pravil Ben-Gurion

Obamova neschopnost přimět izraelské Židy k trvalému zmrazení osidlování a Palestince k nepodání žádosti o přijetí za člena OSN signalizuje slábnutí amerického vlivu na další vývoj v oblasti. Vstupujeme do období, v němž USA sice zůstanou důležitým hráčem na Blízkém východě, ale ne jediným. Každopádně již se nebudou moci automaticky spoléhat na podporu Káhiry, Rijádu či Ankary. Izraelští Židé sice v dohledné době neztratí svou vojenskou převahu (jež má ovšem tváří v tvář okupovanému obyvatelstvu a všudypřítomným globálním médiím omezenou hodnotu), ale postupné slábnutí amerického a západního vlivu v regionu nahlodá jejich dosavadní převahu politickou. Doufejme, že je to přiměje k tomu, aby si vzpomněli na rady stařičkého Ben-Guriona i na hodnoty lidské rovnosti a všelidské solidarity, které živily původní socialistický a kulturní sionismus. Z hlediska těchto hodnot je apartheid, který zavedli na okupovaných územích, nepřijatelný.

Pavel Barša v pořadu hydepark o izraelsko-palestinských vztazích (23. 9. 2011)