
Ještě než vám tu napíši něco málo o knize samotné, rád bych připojil milý příběh, který se váže k tomu, jak se dostala ke mě:
S Markem Čejkou z Mariánských Lázní jsme se doteď znali pouze přes fejsbuk. Před několika lety jsme se totiž přidali jako kompletní jmenovci spíš z legrace a vlastně jsme si ani doteď nikdy nenapsali. Před pár týdny jsem ale od jmenovce z Mariánek dostal zprávu:
Zdravím jmenovce. Pane doktore, podařilo se mi zachránit knížku ve sbe. surovinách. Jmenuje se NA VYCHODE z roku 1885, vylíčil - napsal to Amand svob. pán ze Schweiger-Lerchenfeldu,přeložil to Vojtěch Mayerhofer do češtiny. Pokud budete mít zájem o ni tak Vám ji poslu zdarma. Mějte se.S pozdravem Marek Čejka
A v dalších zprávách jsme se ještě něco víc dozvěděl o jejím osudu:
..pamatuju si ,ze jsem tu knihu vytahnul ze sbernych surovin nekdy na konci 80let min.stoleti u nas v Mariankach. Dneska jsem uklizel pudu a narazil na ni. ...Okamzitě jsem si vzpomnel na Vas:) ... Je hodne poutava,ted ctu o Nubii. Samozrejme pro me jako laika,ta knizka nema cenu. Mejte se.M.C.
Knížku mě pak Marek Čejka prostřednictvím hodné sousedky poslal do Prahy i s milým věnováním od jeho malé dcerky Andrejky Čejkové, které stejně jako jejímu taťkovi moc děkuji!
Konkrétně tento exemplář nese známky časté četby, neboť byl v inventáři knihovny, jejíž razítko ale nejde identifikovat.
Konkrétně tento exemplář nese známky časté četby, neboť byl v inventáři knihovny, jejíž razítko ale nejde identifikovat.
-------------------------------------------
A teď ještě trochu k samotné knížce. Je to skutečně komplexní cestopisně-historicko-naučné dílo, o jehož autorovi hraběti Schweiger-Lerchenfeldovi (1846-1910) jsem dohledal, že byl důstojníkem rakouské armády, který po šesti letech zkušeností v armádě a bojů s Italy (např. u Custozy v roce 1866) raději pověsil uniformu na hřebíček a vydal se zkoumat to, co se tehdy začalo nazývat jako "Orient". Ten těch časů začínal už na evropském kontinentu v oblasti Albánie, Řecka a Makedonie (Bosna okupovaná C. & K. vojsky od roku 1878 byla samozřejmě už Rakouskem, nikoliv Orientem:) Svobodný pán dále cestoval přes Istanbul a Kavkaz až do Kurdistánu a Mezopotámie, Sýrie, Palestiny a na Arabský poloostrov. V Africe pak navštívil Sinaj, Egypt, Núbii, Súdán, Habeš, Tunis a oblast dnešního libyjského Tripolisu.
Kniha nabízí nejen zasvěcený pohled Středoevropana tehdejší orientalistickou optikou, ale zároveň v mnoha místech prokazuje i hlubokou znalost regionu. Je zde například poměrně podrobný popis arabského wahhábistického islámu, který v době Schweiger-Lerechenfelda měl sice za sebou již první období expanze (1744-1818), avšak zároveň tehdy stagnoval a do doby jeho dalšího rozmachu a vzniku Saúdské Arábie bylo ještě daleko.
Zde je jedna ukázka popisující tehdejší konflikt mezi onou radikální sunnitskou sektou islámu (která od konce 20. století mj. inspirovala řadu sunnitských radikálních skupin) a šíity na území dnešního Iráku. A možná je to vlastně i první hlubší pojednání v českém jazyce na toto téma (které bylo zárodkem toho, co se na konci 20. století začalo nazývat radikální islamismus):
První, kdož pociťovali bojovnosť Vahabitů, byli kacířští šiité, jejichž posvátná místa Nedžef a Kerbela Vahabitům byla trnem v oku nemalým. O bajramu r. 1801 jezdecké vojsko Ibn Saudovo vtrhlo do Kerbely a zapálilo město, dříve již rozbořivši z části náhrobní mečetu Hosejnovu a odvlekši značnou čásť pokladu chrámového. Nyní ozval se po vší šiitské sektě pokřik válečný: "Pomsta za Kerbelu!" Došlo na ni brzy, avšak pomsta nestihla Ibn Sauda, jenž mezitím zemřel, nýbrž jeho nástupce na trůně nadžedském, Abd-ul-Aziza. Jakýsi fanatik, přišed do Deraje, hlavního města Vahabitů, vplížil se do mečety a modlícímu se "kalifovi" dýkou proklál prsa. (str. 374)
Podobných zajímavých popisů i pak samotných cestovních postřehů psaných archaickou češtinou je v knize nespočet (všimněte si, že např. není stále ustáleno slovo mešita, ale používá se odvozenina mečeta od tureckého slova mescit - což je výraz pro "malou mešitu").
Na závěr ještě ukázka, že pan Schweiger-Lerechenfeld byl opravdu svobodný pán nejen titulem, neboť zjevně našel velké zalíbení v tuniských židovkách:

Tento odstavec může vzbuzovat nejen úsměv s ohledem na styl a jazyk, ale vypovídá také řadu dalších faktů:
- Obraz žida mohl být v Evropě stejně tak orientalistický, jako obraz muslima, Araba či příslušníka jiné víry či etnika (dotaz čtenářstvu - analyzuje toto někde i Edward Said?). Představu romantické harémové tanečnice v tomto případě naplňuje židovka.
- Text je částečně odrazem v Evropě tehdy opět posilujících stereotypů o židech (v tomto případě "smyslných a prostopášných").
- Je zde zřejmě souvislost i s tím, že židé představovali v tehdejších blízkovýchodních společnostech výrazněji sekularizovanou část obyvatelstva (podobně jako řada blízkovýchodních křesťanů) a svým moderním oblečením i životním stylem se mohli výrazněji odlišovat od celkově konzervativnějších muslimů.
- Úryvek je i ukázkou multikulturnosti tehdejšího muslimského světa, který začal brát za své s ohledem na politický vývoj v průběhu 20. století. Z dříve obrovských židovských komunit zde dnes zbývají už jen malé ostrůvky (např. v případě dnešního Tuniska hlavně na ostrově Džerba).
Žádné komentáře:
Okomentovat