středa 16. května 2018

K současným podobám izraelsko-palestinského konfliktu

Včera jsem od ČT24 dostal několik okruhů a dotazů k aktuální eskalaci izraelsko-palestinského konfliktu. V krátkém večerním vstupu v Horizontu ČT24 pak zbyl čas asi jen na tři otázky, které jsem nestihl šířeji rozvést. Ještě jsem se k nim tedy vrátil a odpovědi sepsal, včetně ostatních dotazů, na které se v interview nedostalo. 

Dá s říci, že se včerejší (14. 5. 2018) zásah u hranic s Gazou se Izraeli zcela vymkl z rukou? Nebo šlo o promyšlenou strategii?

Velmi tvrdý vojenský postup Izraelské armády (dále IDF) spojený s ostrou střelbou, jako tomu bylo při posledním izraelském zásahu u hranice Gazy (14. 5. 2018), není žádná výjimka. Přitom jej provedla armáda, která se někdy charakterizuje jako "nejmorálnější armáda světa" a zároveň se jedná o jedny z nejvyspělejších ozbrojených sil současnosti. Takováto chvála a zároveň sofistikovanost by tedy měla zavazovat i k velmi vysokým etickým vojenským standardům. Do těch lze zařadit i obezřetné a jen nezbytně nutné používání smrtících bojových metod zcela se souladu s mezinárodními dohodami o válečném právu, jichž je Izrael smluvní stranou. Bohužel se tak často neděje. Je také vidět i jisté rozdíly v brutalitě při zásazích proti demonstracím na Západním břehu a proti nepokojům v pásmu Gazy. V tom prvním případě bývají velmi tvrdé, avšak zásahy proti Gaze bývají ještě výrazně lethálnější.     

Otázkou zůstává: "Proč se tak děje?":
Je to do určité míry strategie "rozděl a panuj" - tedy o něco konstruktivnější izraelský přístup k Západnímu břehu vedeným Fatahem, a naopak tvrdší postoj ke Gaze vedené Hamásem. Do určité míry ale hraje roli i generační posun v izraelské armádě a politice. Mladší generace důstojníků (podobně jako izraelských politiků, jejichž ztělesněním je ministr Naftali Benett) je více "jestřábí" než veteráni dřívějších - a daleko významnějších a pro Izrael nebezpečnějších - konfliktů. Mnoho straších izraelských důstojníků, kteří zažili velké války, poznalo i Palestince (a Araby obecně) daleko lépe, než dnešní generace vojáků a stali se ve svých soudech i hodnocení izraelské strategie výrazně zdrženlivější. Někteří se dokonce dali na dráhu mír prosazujících politiků či mírových aktivistů - viz Jicchak Rabin, Amram Mitzna, Eli Geva a řada dalších. 

Mladá generace IDF má k dispozici nejen stále sofistikovanější izraelskou technologickou převahu, ale mnohdy je pro ní charakteristické i neuvěřitelně vysoké sebevědomí (určitým ztělesněním tohoto jevu je voják Elor Azaria, který nedávno zastřelil v Hebronu už zneškodněného palestinského útočníka, načež izraelská pravice, včetně samotného Netanjahua, učinila z vojáka "mučedníka", přičemž však izraelský vojenský soud i přes velký společenský a politický tlak shledal, že se voják dopustil zabití a hrubého porušení vojenské etiky). Někteří z těchto dnešních mladých vojáků a vojaček IDF tak nesahají starší generaci velitelů ani po tkaničky bagančat...

Dodatek: Ještě jedna opomíjená tendence v novodobé IDF, která nebyla v uplynulých desetiletích zdaleka tak zřetelná - je jí vzestup role náboženství propojeného s politikou (náboženský sionismus). Jestli si dobře vzpomínám, diskutovala se už po r. 1967 v souvislosti s mesianistickým rabínem Šlomo Gorenem a v novějších dobách pak hlavně okolo Šaronovy evakuace židovských osad v Gaze v roce 2005. Tehdy někteří vojáci IDF začali uvažovat nad dilematem: Rozkazy důstojníků vs. příkazy Tóry? (..samozřejmě v jejich konkrétní modernistické interpretaci: "nepodílet se na evakuaci posvátné a zaslíbené země nařízené sekulárními politiky/důstojníky")

Izrael viní Hamas z toho, že zneužívají civilisty jako lidské štíty. Jak rozšířený je to problém? Byl i toto ten případ?

Ano, tzv. "mučednictví" i lidské štíty jsou jednou z mnoha strategií Hamásu. Na druhou stranu zcela jistě nešla řada Gazanů demonstrovat aby podpořila Hamás, ale protože je jejich životní situace v oploceném a přelidněném pásmu dlouhodobě velmi těžko zvladatelná. Hamás samozřejmě podobných protestů využívá, respektive zneužívá a diskredituje je v duchu radikálního islamismu.

Určitě v této souvislosti stojí za to připomenout, jak Hamás v pásmu Gazy vznikal.  

Spekulovalo se také o tom, že Palestinci byli ozbrojení, existují k tomu nějaké důkazy?

Že se na demonstracích v Gaze mohou mezi některými lidmi vyskytovat zbraně lze v kontextu celého konfliktu jen stěží vyloučit. Na druhou stranu mezinárodní dohody, jichž je Izrael smluvní stranou, umožňují armádě používat ostré střelivo – i vzhledem k velmi výrazné přítomnosti civilistů na podobných akcích – jen jako zcela krajní možnost. Pokud sledujeme izraelskou strategii v konfliktu s Hamásem, je zde do určité míry překvapující vývoj: V době kdy byl Hamás výrazně radikálnější a měl na svědomí velké množství izraelských životů (např. v období druhé intifády), tak izraelské zákroky proti Hamásu byly často mírnější než dnes. To období znám dobře i z vlastní zkušenosti, neboť jsem tehdy v oblasti pobýval a těsně jsem se například vyhnul teroristickému útoku Hamásu a z větší dálky jsem slyšel řadu dalších bombových výbuchů. Izraelci většinou následně uplatňovali metodu cílených likvidací organizátorů podobných útoků. Často se stávalo, že i při těchto odvetách zahynuli nevinní lidé. Dnešní Hamás není z mnoha důvodů zdaleka tak nebezpečný jako v době druhé intifády, přesto však brutalita izraelských zásahů vůči němu (a bohužel někdy i vůči těm, kdo s ním nemají nic společného) stoupá. To bylo možné sledovat nejen teď v květnu 2018, ale i v konfliktech v souvislosti s Gazou v uplynulém desetiletí (2008/9, 2012, 2014). Je tak možné vidět, že dochází k posunu izraelské strategie směrem k používání výrazně tvrdších metod bez ohledu na vývoj konfliktu a jeho aktérů.

Palestinci jsou rozhádaní i mezi sebou. Proč se nezdařil pokus o vnitropalestinské usmíření? A jak to ovlivňuje jejich životní podmínky?

Palestinská jednota je problém starý jako moderní palestinská společnost a v 80. letech minulého století se tato vnitřní napětí ještě zkomplikovala novým sporem mezi islamisty (Hamás) a sekulárními nacionalisty (OOP/Fatah). Nejsou to ale jen ideologické rozdíly (sekulární Palestina vs. islámská Palestina), ale také různé frakční boje, nevraživost mezi konkrétními politiky, rodinnými klany a křídly hnutí...

Napětí Fatah-Hamás z posledního desetiletí má kořeny v roce 2006, kdy Hamás zvítězil ve všeobecných palestinských volbách, avšak řada funkcionářů Fatahu ani přes prohru nechtěla předat Hamásu své posty. Určitou dobu dokonce vypukl konflikt s prvky palestinské občanské války, který skončil - použiji-li novinářské hantýrky - "Fatahlandem" na Západní břehu a "Hamastánem" v Gaze. Netenajahu následně této polarizace začal umně využívat a palestinskou společnost metodami cukru a biče ještě více rozdělovat.   

OSN, UK a SRN žádají po krvavých protestech v Gaze nezávislé vyšetřování. Jak by mohlo vypadat a co by přineslo?

Vyšetřování by samozřejmě mělo probíhat, ale ještě více by se měly odstraňovat příčiny velmi depresivní situace obyvatel Gazy, které chudoba a násilí činí snadným cílem pro extrémisty. Obecně vzato bylo vyšetřování v dějinách izraelsko-palestinského konfliktu nespočet - jak mezinárodních, tak na izraelské úrovni. Izrael je s trochou nadsázky "zemí vyšetřovacích komisí". Výsledky těchto vyšetřování ale trpí často mnoha problémy: přichází pozdě, jsou neúměrně politizovány a následně jsou jednotlivými stranami sporu odmítány, případně jsou jejich zjištění příliš obecná (typu "Izrael se choval příliš tvrdě a Hamás radikalizoval obyvatelstvo...") atd. 

Obyvatelé Gazy žijí v tíživých podmínkách (nedostatek vody, elektřiny, nezaměstnanost...). Existují nějaké konstruktivní návrhy, jak jejich situaci řešit?

Plánů pro Gazu bylo více, ale jak to u izraelsko-palestinského konfliktu bývá, chyběla často vůle k jejich implementaci. Například mírový proces 90. let počítal s výrazným zlepšením propojení mezi Západním břehem a Gazou pomocí koridoru, který by usnadnil pohyb Palestinců mezi těmito územími a umožnil jim o něco důstojnější život. Tvrdé je též izraelské embargo, které nepostihuje zdaleka jen nebezpečné suroviny a materiály. Také situace rybářů v Gaze je kvůli často až absurdním obstrukcím dlouhodobě kritická a těžko uživí sebe i ostatní, přičemž rybolov byl tradičně jedním z hlavních zdrojů obživy lidí z Gazy.

Jak hodnotíte práci českých novinářů, kteří informují o událostech z Izraele a Palestiny?

Po pravdě sledovat česká mainstreamová a jiná média stíhám je útržkovitě. Druhá věc také je, že Česká republika je malá země a lidé, kteří se Blízkým východem zajímají - ať už politologové nebo novináři - se navzájem často znají. Pokud tak budu někoho jmenovitě posuzovat, nemusí to být objektivní. Obecně mám stále dojem, že lidí, kteří mají u nás do izraelsko-palestinského konfliktu hlubší vhled a zároveň si dokáží udržet odstup a nenechat se vtáhnout do náhledu jedné či druhé strany, je stále dost málo a jsou slyšet a vidět jen občas.  

Pokud budou nepokoje a násilí na hranicích pokračovat, hrozí čtvrtá válka mezi Izraelem a Hamásem za poslední dekádu?

Další násilí může samozřejmě nastat - potenciál k jeho propuknutí se nyní posílil. Jak může Hamás i Izrael postupovat, známe velmi dobře z posledních válečných konfliktů v Gaze (2008/9, 2012 a 2014).

Jestli vypukne 3. intifáda je těžké říci - už velmi dlouho se o ní mluví a v posledních letech došlo několikrát k nárůstu protestů i násilí v části palestinské společnosti. To se však nikdy neproměnilo v celospolečenský fenomén. Situace Palestinců je dnes v mnoha ohledech jiná, než tomu bylo v letech 1987 a 2000, kdy předešlé intifády vypukly. Geopolitická situace na Blízkém východě se posunula, palestinská společnost trpí nedostatkem osobností a je celkově také více rozdělená.  

Žádné komentáře:

Okomentovat