vyšlo na VOXPOT, 27. 5. 2026
Uplynulé měsíce konfliktu i diplomatických vyjednávání s Íránem otevřely otázky kolem osudu Abrahámovských dohod z roku 2020. Ač byly navenek často prezentovány málem jako mírový proces 90. let, v jejich jádru stál především společný politický projekt Izraele a Spojených arabských emirátů, do něhož se prostřednictvím normalizace vztahů s Izraelem různou intenzitou zapojily také Bahrajn, Maroko a konflikty dnes zmítaný Súdán. Tento ambiciózní podnik měl oběma aktérům zajistit dominantní postavení na Blízkém východě i v jeho periferních oblastech. Mezi hlavní strategické imperativy patřilo zadržování íránského vlivu, prohlubování obranné kooperace a snaha formovat politiku dalších regionálních hráčů, v první řadě klíčové Saúdské Arábie. Implicitním, byť oficiálně nedeklarovaným, cílem dohod byla marginalizace palestinské otázky skrze normalizaci vztahů arabského světa s Tel Avivem bez předchozího vyřešení izraelsko-palestinského sporu. Ostatně i teroristické útoky Hamásu ze 7. října 2023 bývají často interpretovány jako pokus zmařit tehdy se rýsující připojení Rijádu k Abrahámovským dohodám.
Průnik zájmů Izraele a SAE se projevil také v širším regionu
Rudého moře, Afrického rohu a Jemenu. Zdejší angažmá obou zemí však paradoxně
přispívá k destabilizaci zranitelných oblastí, jako jsou Súdán či Somálsko, což
ostatně dokládá i izraelský strategický zájem o Somaliland, motivovaný
především snahou efektivněji čelit jemenským Húthíům. Celou architekturu dohod
navíc od počátku rámovaly zájmy jejich hlavního garanta – Washingtonu pod
vedením první Trumpovy administrativy.
S odstupem času se však ukazuje, že zatímco v některých
oblastech – zejména ve vojensko-technologické spolupráci – přinesly dohody
dílčí úspěchy, v klíčových strategických rovinách selhávají. Snaha eliminovat
íránskou hrozbu se doposavad ukázala jako neúčinná, což obnažila zranitelnost
SAE vůči útokům ze strany Teheránu. Nejvýraznější trhlinu pak projekt utrpěl v
otázce integrace Saúdské Arábie. Ačkoliv se připojení Rijádu zdálo být ještě
před pár lety na dosah, současná saúdská diplomacie si vůči Izraeli udržuje
značný odstup, což reflektuje jak destruktivitu nedávné izraelské vojenské
operace v Gaze, tak i současnou situaci tohoto území. K ochlazení vztahů
mezi samotnou Saúdskou Arábií a SAE vedla paralelně i eskalace odlišných zájmů
v Jemenu na přelomu loňského a letošního roku.
Z pompézních vizí o blízkovýchodní hegemonii tak zbylo v podstatě
jen pragmatické partnerství SAE a Izraele, k němuž navíc obě strany
přistupují s diametrálně odlišnou taktikou. Zatímco Benjamin Netanjahu
spojenectví před světem až teatrálně vystavuje – například nedávnými výroky o
svých tajných misích v Emirátech během krize s Íránem – Abú Zabí se od jeho
slov diplomaticky distancuje. Pro SAE mohou totiž Netanjahuovy proklamace být doslova
polibkem smrti. V případě další eskalace s Teheránem by tato rétorika vtáhla
Emiráty do válečného požáru zřejmě daleko intenzivněji než kdy dříve. SAE proto
sice dál v tichosti nakupují izraelské obranné systémy jako Iron Dome, ale
jejich absolutní prioritou zůstává diskrétnost.
Vliv na SAE přichází Netanjahuovi před podzimními volbami
vhod k posílení image architekta nového Blízkého východu, postaveného na
izraelské vojenské dominanci. Tento mezinárodní triumf má však zároveň
posloužit jako kouřová clona, která zakryje hlubokou krizi jeho vlastní
legitimity i kabinetu plného nekompetentních ministrů a extrémistů. Tváří v
tvář realitě však tato vize působí jako nebezpečná chiméra. Nedávné
izraelsko-americké nálety na Írán uvrhly Perský záliv i Hormuzský průliv do
bezprecedentní nestability. A Netanjahuovu fikci stabilizace pohřbívá i
pokračující humanitární katastrofa v Gaze a Libanonu, ruku v ruce s
nekontrolovaným extremismem izraelských osadníků na Západním břehu.
V rámci aktuálních multilaterálních jednání o zmírnění
napětí s Íránem se navíc prezident Trump nyní pokouší svým charakteristickým
nátlakovým stylem přimět Saúdskou Arábii, Katar, Pákistán, Turecko, Egypt a
Jordánsko k okamžitému připojení k Abrahámovským dohodám. Ve světle zmíněného
vývoje, narušených aliancí i daleko zjevnějších skrytých motivů těchto dohod je
však potenciál na úspěch tohoto Trumpova tlaku značně omezený.
-MČ-
