Přinese nová izraelská vláda po letech hegemonie Benjamina Netanjahua nový styl izraelské politiky, nebo se bude jen křečovitě bránit výpadům ex-premiéra, který se bude snažit vrátit do čela politické moci v Izraeli?
Pro Netanjahuovu dobu bylo příznačné konzistentní podrývání mírového procesu a principů dvou států, na což uslyšela významná část izraelské společnosti, která se od dob druhé intifády (tedy od roku 2000) citelně posunula k nacionalistické pravici a silovým řešením izraelsko-palestinského konfliktu. Oficiálně to „Bibi“ takto otevřeně říct nikdy nemohl, ale jeho politické kroky to jasně ilustrují. Netanjahu má za sebou určitě ekonomické úspěchy, ale spíš v rovině makroekonomických čísel. Naopak chudší vrstvy izraelské společnosti na něj moc rády vzpomínat nebudou. Naopak ultraortodoxní židé (charedim) budou na „Bibiho“ vzpomínat rádi, neboť jejich politické zájmy byl nucen stále více podporovat na úkor světských a moderních Izraelců. Podobně tak je Netanjahu velmi pozitivně zapsán i u řady izraelských osadníků, jejichž příbytky na okupovaných palestinských územích Netanjahu výrazně rozšířil. Naopak pro Palestince se stal symbolem jakési obdoby normalizace nespravedlnosti a rozleptávání samotného ducha jejich společnosti. Netanjahu se samozřejmě posouval a jeho autoritářství narůstala hodně úměrně s tím, jak si „sedl“ s americkými prezidenty. To dosáhlo naprostého vrcholu za Trumpa, který mu kývl prakticky na vše, aby mu to (Trumpovi) přineslo body doma mezi fundamentalistickými evangelikálními křesťany na Jihu USA, kteří spojují izraelský nacionalismus s návratem Ježíše Krista…
Konec jedné éry?
Netanjahu byl nejen v Izraeli řazen do současné generace „demokratických autoritářů“ s populistickými tendencemi. Zde je třeba vysvětlit, že populismus sám o sobě není žádnou ideologií, ale především politickou metodou, která sama o sobě může vyvěrat z levicových, pravicových postojů i jejich účelových kombinací. Netanjahu měl určitě nejblíže k pravicové a nacionalistické politice, kterou však mohl kombinovat například s různými levicovými ústupky podporujícími například sociální systémy izraelských náboženských stran.
„Demokratickým autoritářstvím“ je zde míněno využívání demokratických procesů, které umožňují především vládu většiny, přičemž samotná podstata demokracie, jejíž esencí je také ochrana menšin, se může čistě utilitárním přístupem k ní vytrácet. To můžeme vidět u mnoha dalších politiků dnešní doby, kteří demokracie umně využívají k upevnění své vlastní moci. Netanjahu, Trump, Orbán, Erdoğan a třeba i indický premiér Módí jsou v mnoha ohledech velmi odlišní politici, působící ve velmi rozdílných politických kontextech, avšak snahy o uzurpaci vlastní moci a politického kultu v prostředí demokratického systému je spojuje.
U Netanjahua navíc nešlo jen o účelové využívání instituce demokratických voleb, ale často přímo o jejich zneužívání. Poslední dva roky jeho vlády ukázaly, že pro své udržení u moci alespoň ve formě přechodné vlády je schopen udělat vše. Zároveň bylo jasné, že volby nejsou jen zátěží pro státní rozpočet, ale prohlubují také – často za použití strategie „rozděl a panuj“ – příkopy v už tak velmi komplexní izraelské společnosti, rozehrávají izraelsko-palestinský konflikt a izraelské kulturní války. Až po čtvrtých volbách během dvou let Netanjahuovi tato strategie nevyšla. Je tak po letech politické hegemonie vytlačen do opozice, není však vůbec vyloučeno, že se zanedlouho vrátí, neboť v polovině letošního června vzniklá anti-netanjahuovská koalice je vůbec ideologicky nejroztodivnější vláda ve více než sedmdesátileté izraelské historii, navíc s převahou jen jediného hlasu ve stodvacetičlenném Knesetu.
Nová vláda široké koalice
Nemá tedy teď cenu se bavit o nějakém dlouhodobém významu nové exekutivy, protože její trvání může po sabotážích ze strany Netanjahua jakožto vůdce opozice velmi brzy skončit. Zaměřme se hlavně na podobu vlády a dědictví Netanjahuova období, se kterým se vláda bude více či méně úspěšně potýkat.
Co se týká složení, zahrnuje nová administrativa mj. pravicové osadníky, sekularistické liberály, umírněné islamisty (tzn. prosazující svá politická témata legální cestou, nikoliv za pomoci násilí), izraelskou tradiční i moderní levici…
Nejviditelnější osobností je dnes současný premiér Naftali Bennett, který je stále relativně mladý a ambiciózní politický jestřáb z prostředí izraelského byznysu a zároveň politik silně propojený s nacionalistickou pravicí a izraelskými osadníky na palestinských územích. Těm dokonce přímo šéfoval v rámci klíčové osadnické administrativní a lobbyistické organizace Mo'ecet Ješa'. V názorech na izraelsko-palestinský konflikt tak byl ve svých politických postojích mnohem radikálnější než Netanjahu. To že dneska Netanjahu obviňuje jím vedenou vládu z levicovosti tak může vyznívat docela úsměvně. Jenže situace je daleko složitější a Bennett bude nucen otupit ostří svých postojů, neboť má v mnohém svázané ruce liberálem Lapidem, který na postu „rotujícího premiéra“ a ministra zahraničí může jeho rozhodnutí vetovat.
Jair Lapid je šéfem strany Ješ Atid a pokračovatelem sekulárně-centristické strany Šinuj, výrazně propojené s jeho otcem Tommy Lapidem, která se vedle ekononomického liberalismu profilovala hlavně na anti-klerikalismu, což v izraelském případě znamená hlavně odpor vůči sílícímu vlivu komunity izraelských ultraortodoxních židů (charedim). Naopak izraelsko-palestinský konflikt Šinuj ani nástupnická Ješ Atid příliš neřešila. Právě oslabení role charedim a role ortodoxního judaismu v izraelské politice tak bude zřejmě jednou z nejviditelnějších tendencí, která bude spojována s novou vládou. Netanjahu byl s postupem času na stranách charedim stále více a více závislý. Nová vláda, která religiózní strany nezahrnuje, je tak v tomto ohledu dost výjimečná. Aby to ale bylo složitější – sám Naftali Bennett je vůbec prvním premiérem v dějinách Izraele hlásícím se k ortodoxnímu judaismu. Nepatří však do komunity charedim ale do skupiny takzvaně „moderních ortodoxních židů“, tedy těch, kteří kombinují tradiční ortodoxii s modernistickými interpretacemi. Ti byli v rámci izraelské společnosti dlouho vnímáni jako jakési přemostění napětí mezi sekulárními Izraelci a charedim.
Ještě větším „charedo-bijcem“ než Lapid je ministr financí Avigdor Liberman, ruskojazyčný přistěhovalce původem z Moldávie, který se mírně posunul z pozice sekulárního ultrapravičáka, který se hodně vymezoval na izraelsko-palestinském konfliktu, právě do vod liberální kritiky vlivu náboženství na izraelskou politiku. A v nové vládě se mu již podařilo prosadit zákon, který by výrazným způsobem omezil přídavky na děti a zasáhl by hlavně komunitu charedim.
Zmiňme ještě několik dalších výrazných jmen v izraelské vládě. Patří mezi ně šéfka Strana práce Merav Michaeli, která pochází z tradičního labouristického prostředí a je vnučkou Rudolfa Kastnera, velmi zajímavé a kontroverzní osobnosti izraelských dějin. Znovuobnovená přítomnost Strany práce ve vládě by mohla navozovat dojem návratu tohoto dávného politického hegemona z dlouholeté opozice a chřadnutí zpět na politické výsluní. Na druhou stranu ale neobsadila žádná silová ministerstva a její dnešní význam je tak i přes současnou přítomnost ve vládě výrazně nižší, než v 90. letech, kdy naposledy zazářila jako klíčová politická strana. Jména jako Michaeli či nový izraelský prezident Isaac Herzog (jenž rovněž pochází z řad Strany práce) by mohly v jistém smyslu symbolizovat návrat aškenázských levicových elit, které celé dekády určovaly směr izraelské politiky. Ve skutečnosti však řada politiků sefardsko-mizrachi původu (tzn. ne-aškenázští židé – často z arabských a muslimských zemí) je už silně etablována v izraelských politických strukturách na nižších politických pozicích, což je tendence, kterou právě netanjahuovská léta velmi upevnila.
Několik atypických členů
Na závěr zmiňme ještě v krátkosti tři jména hojně diskutovaná v souvislosti s novou vládou. Prvním je další renegát z Likudu Gideon Sa'ar z nové pravicově-liberální strany Nová naděje (Tikva ha-chadaša). Sa'ar je tak vedle Bennetta a Libermana další bývalý Netanjahuův spojenec, který je rovněž jestřábem na poli izraelsko-palestinských vztahů, ale je výrazně kulturně-liberálnější v domácí izraelské politice. Druhým jménem je Nican Horowitz, šéf levicově-liberální strany Merec. Ta je tradičně výrazně otevřenější v přístupu k izraelsko-palestinskému konfliktu i různým progresivně-levicovým tématům (sám Horowitz je jedním z prvních otevřeně gay-politiků v Knesetu). Význam Merecu ve vládě však bude hodně podobný zmiňované Strany práce, tedy spíše symbolický. Obě levicové strany nemají alespoň daleko k liberálovi Lapidovi. Zcela atypickým členem vlády – byť nepřímo, a to z postu náměstka premiéra pro arabské záležitosti Mansúra Abbáse – je umírněně-islamistická strana Ra'am. V izraelské vládě už zasedalo několik ministrů arabského původu, ale vždy byli z nějaké „židovské“ strany, často pak ze Strany práce či dalších levicových formací, někteří arabští politikové (obvykle drúzského vyznání) se dostali do Knesetu i na kandidátkách pravicových stran. Ra'am je tak vůbec první izraelskou arabskou stranou zastoupenou přímo ve vládě. Tato strana však není ani tak zaangažována v izraelsko-palestinských tématech (na rozdíl od další arabské koalice, zvané „Sjednocená kandidátka“, která zůstala v opozici) jako spíš v sociální politice v arabských lokalitách Izraele. I to byl jeden z důvodů, proč se značně nečekaně tato strana do nové izraelské vlády dostala.
Pokud tedy Bennetova a Lapidova vláda odolá útokům šéfa opozice Netanjahua, nedomnívám se, že by mělo programově dojít k nějakým zásadním průlomům v řešení izraelsko-palestinskému konfliktu. Spíše se domnívám, že nějakým způsobem přetrvá status quo z dob Netanjahuovy vlády. Výraznější změny by ale mohly potkat vnitřní izraelskou politiku, která by se mohla stát více liberálnější, a to hlavně v ohledu oslabení role náboženství v izraelské politice. Politické strany zastupující charedim ale již dlouho bijí na poplach a je dost zjevné, že se stanou cenným Netanjahuovým spojencem v pokusech o svržení vlády.
Marek Čejka
Článek vyšel 27. 6. na A2arm.cz
Žádné komentáře:
Okomentovat